Herní výzva 2020: "♫♫♫"

Nejsem velký fanoušek adventur od Lucas Arts, ale Loom mě prostě lákal a výzva nevýzva, už jsem ho po téměř 30 letech od vydání prostě musel koupit a zahrát.

Po asi čtvrthodině jsem si začal říkat: "No počkat, tady něco nehraje..." A taky že ne. Loom má půl hodiny trvající audio úvod naprosto mimo hru. Našel jsem ho až na TyTrubce, v nejlepší podobě asi tady , s titulkama a obrázkama ze hry. A je to i zvukově velmi podstatná část. Na rozdíl od jiných adventur zde není zvuk otevírání dveří, šplouchnutí do vody atd... Je tu mnoho pasáží, které jsou úplně tiché, o to větší mají sílu pasáže, kde hudba je. Jako fanoušek vážné hudby jsem hned poznal části Labutího jezera od Čajkovského, (což má přesah i v příběhu), nejsem si jistý, do jaké míry má tedy Loom originální soundtrack.

Příběh a svět jsou zcela fantasy pohádkové a jak bych to řekl... neamerické. Asi zbytečné více rozepisovat, když ostatní to dokázali lépe, prostě vtípky, jako u Indieho či Opičího ostrova tu nejsou, ani žádný sidekicky v podobě lepé děvy a akčních pasáží, ani žádný šťastný konec. Tady to zní, jakoby Loom ztrácel, ale opak je pravdou. Způsob vyprávění je hladký a klidný, tak nějak jde všechno přirozeně. Zajímavé je, že zdánlivě hlavní záporák vypadá jak jeden z piklujících rádců z Šíleně smutné princezny, naopak detail mluvícího nezdánlivě hlavního záporáka by mě jako dítě opravdu vyděsil.

Grafika je nádherná, překvapí efekty průhledného skla a další detaily. Ale to, čím je Loom originální, je gameplay. Na rozdíl od jiných adventur tady nemáte inventář a přemýšlení jaký předmět použít na jaký. Vaším jediným nástrojem je kouzlení pomocí tónů, v průběhu času se učíte víc tónů a víc receptů. Já si to zapisoval do svého bločku, i když v bonusových materiálech jsem našel i pěkně vyvedenou knížečku (škoda že ji nemám fyzicky). Každopádně je to mechanika, kterou jsem nikde jinde neviděl a funguje skvěle.

Co dát do mínusů, jak si obhájit nezelené hodnocení? No pravdou prostě je, že hra je krátká. Hru jsem za dva dny dohrál dvakrát (jsou tu tři obtížnosti) a pořád se cítím namlsaný a neuspokojený. D

Existuje, nebo spíše existoval, amatérský projekt pokračování.

Zlaté české ručičky se opět projevily a vykouzlily krásnou adventuru. Je vidět, že point and click mechanika je trochu v pozadí a různé logické minihry hrají přinejmenším stejně důležitou roli. Dočkáme se napínavého zjišťování příběhu pomoci dobývání se do datapadů (i když je součástí celkem povedený deník, podobně jako u Stasis nebo Mean Streets doporučuji u počítače používat vlastní bloček). Ten využijete i v dalších poznámkách, týkajících se puzzlů či orientace ohledně příběhu. Z miniher mi nejoriginálnější přišel asi systém vylepšování svého robota, kdy dostanete podrobný návod na sestavení obvodu, jenže nedostanete všechny dílky a tak musíte přemýšlet, jak obvody zkrátit a přitom zachovat jejich funkcionalitu.

Ze začátku jsem měl trochu problém s příběhem, který neměl takový spád jako jsem byl zvyklý. Na konci mě také překvapily trochu neadekvátní reakce hrdinky v dialozích na odhalení příběhu, ale nakonec jsem byl spokojen. Hodně tomu pomáhá i příjemný britský dabing, překvapivě dobré animace/videa a příběh, co se vyhnul hlavním klišé. U interface je trošku náročnější se zorientovat (do konce hry jsem nezjistil, jak se mohu po návratu z interface vrátit na herní obrazovku bez toho, abych na planetu znovu přiletěl). Zamrzí, že u mnoha předmětů hrdinka komentuje pouze jednou a popis věci se nezmění (například zjistíte čí je mrtvola, ale popis se nezmění a když zapomenete o koho se jedná, tak už to nezjistíte).

Celkově jsem však nesmírně příjemně překvapen a hru bych doporučil všem. co mají rádi adventury z vlastního pohledu, putování po neznámých planetách a odkrývání příběhu ztracené posádky.

Herní výzva 2019: "Hrátky s časem"

Dvojka novější trilogie nezklamala. Je vidět, že vznikla ještě v době absence ubisoftských vyhlášení o multikulturních genderově vyvážených týmech, a tak tu máme tvrďáka, co nahradil tradičního junáka v pyžamu, přehnaně sexualizované ženské postavy v pro boj v naprosto nevhodných miniaturních šatech, rockovou muziku a dosti potemnělou atmosféru. Základ gameplaye zůstává však podobný předchozímu dílu, hodně bojujete s nepřáteli nebo s kamerou, přičemž vám pomáhá omezené vracení času, které musíte dobíjet rozbíjením nepřátel či předmětů. Zase tu je cool gymnastika šplhání, skákání a běhaní po zdech a mezi zdmi.

Level design byl u PoP vždy výborný, nicméně se začal opakovat. Je tu recyklace lokací. To, že navštívíte jedno místo v minulosti a v současnosti, ještě beru. Ale když už tamtudy jdu potřetí, tak se mi to trochu přejídalo. Kvůli tomu, že tentokrát se můžete pohybovat po velkém hradě dosti volně, jsem byl v druhé polovině hry trochu ztracen. I kvůli informaci o odlišném konci jsem chtěl získat všechny bonusové životy. Příběh je takový...no strohý a bez možnosti voleb, jak to u těhle her bývá. Kaileena je pro mě negativní postava, nakonec by mi víc seděl ten druhý, nekanonický, konec. Kde je vlastně Farah? Motivace postav byla prostě podivná a při poskytnutých informací bych se radši po návratu do minulosti radši pokusil spojit s Shahdee.

Co se týče technických věcí, u hry jsem rozchodil widescreen patch, takže grafika byla na dobré úrovni. Hudba je tvrdá a moc se mi líbilo její využití třeba právě u útěků před Dahakou. Ovládání a kamery mohly být lepší. Když se dostanete do bojového modu a princ vytáhne zbraně, prakticky nejde udělat kotoul a kamera ustrne směrem k nepřátelům. Jelikož boje (i když lépe udělané než v Sands of time) nevyhledávám, tak mě to dost otravovalo a vedlo to k tomu, že jsem mnohdy běžel kam nevidím nebo se zasekl, protože princ nedokázal podlézt. Princ své pozdější hašašínské nástupce nechtěl zklamat a tak i tady občas dělal, co jsem nechtěl. To většinou končilo pověšením se nad okrajem v propasti nebo během po zdi do ní. Bylo to však ještě na snesitelné úrovni poté, co se mi povedlo nabindovat gamepad (viz zajímavosti).

Přes počáteční rozpaky se změnou stylu musím uznat, že tento díl má svoji osobitou tvář a třeba souboje jsou v něm zábavnější než v díle předchozím. Ale vracet se už k němu nebudu, nakonec každou lokaci jsem si užil několikrát:)

Drektova výzva - Známka kvality

Tak jsem si odškrtnul další vizuální novelu. Tentokrát to bylo relativně bezbolestné. Prostě jdete na rande s virtuální slečnou, vyberete jednu ze tří možností kam s ní jít a po patnácti minutách je konec.

Jelikož mi vizuální novely a dating simulátory moc neříkají, mým animovaným sexsymbolem nejsou tyhle anime malůvky, ale jistá myš v montérkách z rychlé roty, tak mě prostá pointa poněkud minula. Ocenil jsem pěkný obrázek, navzdory kraťoučké délce mi lezla krkem opakující se hudební smyčka. Furt ale lepší zážitek než Higurashi no Naku Koro ni.

Drektova výzva - Drektova ocenění

Když jsem koukal jak splnit u Drekta tuhle kategorii, překvapila mě jeho hra roku 2018. Mně naprosto neznámá hra s šedým hodnocení, která je navíc zdarma. To jsem si nemohl nechat ujít. Ani bych se nenadál, že můj myšlenkový pochod bude nakonec i námětem hry.

Jedná se o další sondu do virtuálního a přesto většině z nás velmi známého světa. Celý příběh a gameplay se odehrávají v prostředí mobilního telefonu. Prostřednictvím něho můžete vidět příspěvky na sociální síti, posílat sms vašim známým, stahovat si videa a obrázky ze zásilkovny i hrát jednu hru s povědomým nemotorným ptákem. Většinu hry strávíte hraním té zpropadené hry (nebo spíše spouštěním reklamních videjí) a výběrem odpovědí při chatu s vaším kamarádem, kterého ona hra pohltila. Kreativnější je, podobně jako u Hacknet, poznamenávání si odkazů na videa. Ta váš zážitek dál prohlubují.

Celá hra je jednou velkou kritikou tzv. freemium modelu her, objevují se tu všechny typy hráčů. Od těch, co do hry investují své jmění, po ty co místo peněz do hry investují většinu svého volného času až po vaší tetičku, co získává potřebnou měnu neustálým sdílením her na své sociální síti a spamováním svých kontaktů. Všichni se samozřejmě opovrhují navzájem aniž by viděli, že jsou v prdeli úplně stejně. Proti tomu vypadá praní si heroinu do žíly a alkoholu do chřtánu jako docela smysluplně strávený čas.

Celkem rád si zážitek ze hry prohlubuji i mimoherními aktivitami. Tady jsem spojil příjemné s užitečným. Při honbě za dobrým koncem jsem strávil pouštěním fiktivních videjí hraním nejhorší freemium hry Hogwarts Mystery na mobilu, při hraní na PC jsem si zase pouštěl videa na doplnění energie k této mobilní hře. Kruh se tak pomyslně uzavřel, snaha o nejefektivnější strávení času a moje virtuální vítězství podtrhlo zlo, které freemium hry představují a moje vítězství a doplnění energie v mobilní hře podtrhlo zhnusení nad hrou i nad mnou samotným. Ale teď mě omluvte, nastal čas si na mobilu spustit zase pár reklamních videjí na doplnění diamantů nutných pro další postup ve hře. Zvrhlost toho všeho chápu, ale přece jsem se už dostal tak daleko... pozn.: Dělám si srandu, dneska jsem tu hovadinu (mobilní hru) odinstaloval.

Herní výzva 2019: "Herní kutil"

Původně jsem si chtěl po letech znovu zkusit Sim City 3000, ale nakonec jsem dal přednost objevitelství a zkusil díl, co jsem nikdy nehrál.

Co oproti ostatním dílům hra nabízí je systém regionů. Jednoduše řečeno, nestavíte jedno megaměsto, ale sestavujete čtvrtě, regiony, co se navzájem ovlivňují. Tohle mi přišlo jako vůbec nejhorší na tomto díle. Já chci mít všechno pod kontrolou na jedné obrazovce, ne přepínat mezi regiony a nevidět a neovládat nikdy město v celku. Tohle lze snad chápat jako daň za technická omezení, ale herně to byl pro mě zabiják, ze kterého jsem se těžko vzpamatovával.

Dalším prvkem je micromanagment. Dříve stačilo postavit do oblasti školu, nemocnici, policajty a hasiče a bylo. Tady musíte úplně absurdně hledat jednotlivé instituce a nastavovat jim financování. Na velké mapě prakticky nemožné, nějaký rozumný přehled třeba škol, kdybyste měnili a viděli výsledky přerozdělování hromadně, chybí. S tím, že výsledky vidíte teprve po měsíci jde o zbytečnou prudu.

Dalším pro mě nepříjemným prvkem, ale v SC už tradičním prvkem, je zónování. Nechápu, proč rezidenční a komerční zóny nefungují stejně jako ty industriální. Tedy že postavím zónu a nemusím se kromě silnice, elektřiny a vody o nic starat. Tady musíte opatrně přetahovat a kontrolovat, zda budou baráky směrem k silnici, jedno překliknutí a máte zónu na vymazání. Když si s tím chce někdo hrát, prosím. Ale ať do toho nenutí hra mě.

To souvisí i s rigidností úprav terénů a dopravních cest, mnohdy nekompatibilní připojení či nemožnost stavět jinak než ve 4, při nejlepším v 8 směrech. Člověk si nemůže dělat nic intuitivně, snadno a logicky. Hra mu neustále hází klacky pod nohy, takže jednoduché rozšíření silnice se může protáhnout tím, jak na sebe ostatní silnice a prvky odmítají navázat. U stavění pláže či přístavů vám vlasy zešediví a znejistí se vám ruka, protože bez úprav terénu to prostě nejde.

Co musím pochválit je opravdu komplexní systém hromadné dopravy a množství nových prvků. I když něco tak jednoduchého, jako kruhový objezd, byste hledali marně.

I když můj komentář vyzněl velmi negativně, u SC4 jsem nakonec strávil přes 80 hodin a užil jsem si ho. A koukal jsem trochu i na komunitu. K SC4 stále vznikají mnohé mody, které hru mohou výrazně rozšířit a vylepšit. Ale stejně mi to připadá tak trochu jako vylepšování CD přehrávače, ten základ je už out. Kutilům v urbanistické oblasti bych doporučil zkusit něco novějšího.

Herní výzva 2019: "Adaptace"

Velmi povedená adventurní jednohubka. Hned v první oblasti se nasadí vysoká laťka, vtipné hlášky kolegů, komunikace přes radio, logické adventurní postupy, dobrá animace postav, rychlé odsýpání příběhu vyváženou obtížností, kde přitom máte pocit satisfakce. Vlastně mi ti připomnělo ty nejpovedenější hry od Lucas Arts. V otevřenějších lokacích už hra bohužel tempo ztrácí, ale stejně se vždy objeví hláška nebo puzzle, které potěší.

To že tu není dabing, chybí výrazná hudba či graficky zajímavější lokace beru jako daň za to, že se jedná o freeware hru zřejmě jednoho člověka. Jestli bych něco vyčítal, tak je to asi nemožnost nějak urychlit pohyb postav a nesedla mi pasáž, kdy pro nákup nějakých předmětů musíte prodat jiné. To mi jednak přijde jako levný puzzle, které by McGyver nikdy neudělal, druhak se při takových chvílích v adventurách děsím, jestli se nezbavím nějakého předmětu, který budu později potřebovat. Tady to naštěstí vypadá ošetřeně a některé věci Jack O'Neill odmítne prodat.

Hra mi nakonec trvala kolem pěti hodin, s tím, že jsem vyzkoušel všechny hlášky. Ocenil jsem manuál ke hře, přeci jen jsem ten seriál trochu pozapomněl a i mi pomohl s ovládáním. Hru mohu doporučit všem milovníkům starých adventur nebo Hvězdné brány.

Herní výzva 2019: "Hra roku"

Série Bioshock jsou asi jediné střílečky, které by se díky nápaditému lore a prostředí uživily i bez akčních prvků. Příběh, nebo spíše to, jak je vyprávěn, je výborný. Prostředí je nádherné a netradiční. Také je to jedna z mála her, kde jsou koridory, bossfighty s big daddies i bezpečnostní systémy tak nějak příběhově a herně přirozené. I když je to všechno tak mimo realitu, hra vás pohltí do světa tak, že vám všechno přijde logické. Jak řekl Andrew Ryan: „It was not impossible to build Rapture at the bottom of the sea. It was impossible to build it anywhere else.“

To ale neznamená, že by se mi akční prvky nelíbily. Použití plasmidů s prostředím připomíná to nejlepší z fantasy stříleček. Vůbec využívání prostředí třeba hackování kamer a střílen vytváří skvělé situace, kde se třeba jen díváte. Pocity ze střelby z brokovnice, granátometu nebo i zvláštních zbraní jako tekutýdusíkmetu je velmi uspokojivý. Při velkých soubojích či příběhově daných zvláštních situacích dojde i na hororové situace a adrenalin.

Co mě zklamalo: Do nahrávek, ze kterých posloucháte příběh, mi mnohdy v lepším případě sípal nějaký nepřítel, v tom horším případě na mě přímo dorážel nějakým křivákem. Nutnost přepínání mezi plasmidy a zbraněmi. Dlouhé nahrávání a nepřehledná mapa. A závěrečný podivný souboj. Je tu i pár menších bugů.

Herní výzva 2019: "Severní vítr"

Člověk má dělat takovou práci, která ho baví. Našeho hrdinu jeho práce příliš nebaví. Vlastně z ní má noční můry. Je to totiž exekutor. Povolání, které ani u nás nepatří k těm nejprestižnějším.

První, co zaujme je asi právě ten námět a grafika. Obojí je netradiční a mě celou dobu bavilo sledovat, jak se na hlavě hrdiny při chůzi houpá klobouček. Horší to je se zvuky, základní melodie je fajn, ale zklamala mě absence dabingu, která by mohla výrazně pomoci. Žánrově je to hororová adventura, kde používáte jen šipky doleva, doprava a akční tlačítko, v rámci takto osekaných adventurních prvků jsou puzzle ještě docela nápaditá, nikoliv však zábavná.

Co mě opravdu zklamalo je nakonec příběh samotný a psychologie/emoce okolo. Hrdina sám je hodný a aby hra měla nějaký obsah tak dokonce hledá pro dlužníky kapelu, psa nebo dárky. Ta premisa z druhého odstavce informací o hře je tedy nepravdivá. Dalším hraním je motiv hodného exekutora vlastně jen opakován a rozmělňován, výčitky postavy a její noční můry působí neadekvátně. Za sebe mohu říci, že se jednalo o dobrý zážitek, jenom to, co chtěl sdělit, sdělil v prvních deseti minutách a to ostatní byla už jen nastavovaná kaše (trvající něco přes 2h).

Na mobily asi dobrý.

Drektova výzva - Návštěva smetiště

Po spuštění hry se objeví Windows hláška obávající se nainstalovaného viru. Omyl, na můj počítač se dostalo něco mnohem horšího. Po přesto spuštění mě i sama aplikace varovala. Po mačkání ignore u asi deseti chyb jsem to vzdal a stisknul abort s tím, že aplikaci opustím a jedličku dneska asi nikdo nedostane, ale hra se právě abortem spustila.

Začínáte v malém městečku v pickupu. Hra je pohledem zhora, tu a tam jsou pohybující se chodci a městem jedou po svých definovaných drahách i dva automobily. Když si člověk sundá brýle , skoro to vypadá jako první GTA. Hra je klasickou donáškovu misí na čas, máte postupně rozdat 6 stromků po městě, vše komplikuje námraza dávající vašemu autu setrvačnost.

Časový limit k dovážce není až tak hrozný, když si krátíte cestu (nic nepotěší na Vánoce líp než přejetá tchyně). Nejobtížnější je zaparkovat. Ono totiž musíte svým autem přesně vyplnit daný obdélník u domu, aby vám hra dovezení stromku započítala. Lokace se hraním nijak nemění a jsou tam milé jobovky u okraje mapy, kdy už si to skoro parkujete v obdélníku a z okraje obrazovky se přiřítí modré auto a na tom neobsazené místě se zastaví. A prohráli jste. Po asi pěti opakování (dělám to pro tebe, Drekte!) jsem nakonec všech 6 jedliček v časovém limitu dokončil. Jelikož se vám však započítává negativní skóre za každý dotyk chodníku, skóre jsem měl negativní a hra mi řekla, že jsem neuspěl. Dokončit hru s kladným skórem IMHO nejde. Ale zkuste to, když to dokážete, slibuji, že si zahraji něco z vašeho smetiště ;)

Největší hodnotou hry jsou ukradené vánoční písničky ve složce se hrou, nicméně ve hře samotné slyšet nejsou, zvuky jsou ve hře asi dva. Grafika je primitivní. Nicméně sám bych to nenaprogramoval a hra i přes rykot chybových hlášek a varování spustit šla. Takže nulu nedávám.

Herní výzva 2019: "Historie se opakuje"

Mount & Blade jsem začal hrát už před více než deseti lety v době otevřené bety a za celou dobu jsem nenašel hru s lépe zpracovanými hromadnými souboji, lepší simulaci velitele družiny rytířů, parádnějším multiplayerem a jen velmi málo her s tak aktivní modderskou komunitou a škálou možností, jak se ve světě realizovat. Strávil jsem u ní hodně hodin, s různými verzemi, různými mody. To, co mi brání dát hře vyšší hodnocení, je především zastaralé technické zpracování, generičnost, žádný příběh a několika aspektů, které prostě pijou krev. Zkrátka řečeno, tak nějak putujete hrou bez jasného konce s upozaděným pocitem, že to všechno postrádá smysl a měli byste jít radši luxovat.

Mount & Blade: Warband - Viking Conquest tento nedostatek částečně řeší přidáním příběhové linie člověka, co na území Fríska hledá proslulého lékaře pro svou nemocnou matku. Jak už to tak bývá, vše se zvrhne a hráč je vtáhnut do doby vikingské invaze do Británie, plné rytířských družin, rabovacích band a intrikujících velmožů. Tento příběh slouží i jako jakýsi tutoriál a průvodce do mechanik hry a herního světa, i když obtížnost je na můj vkus poněkud nevyvážená a podobně jako v původní hře jsem se občas na svou klávesnici výhružně zadíval. Je tu plno postav s autentickými příběhy, některé potkáte tradičně v hospodě, jiné se k vám přidají v určité fázi příběhu. Vše směřuje lineárně do zásadní volby, zda se přidáte k Vikingům nebo Anglosasům, poté se linie příběhu větví na dvě linie. Jsou tu animace a textové předěly, nicméně vše zůstává v kulisách sandbox hry, bez nějakých zvláštních lokacích či miniher. Abych to shrnul, není to žádný zázrak, ale pro ty co hledají sebou nezvolený cíl hry to účel plní. Příběhovou část jsem volným tempem dohrál za 100 hodin.

Mapa je rozsáhlá, hlavní důraz je na detailní zobrazení britských ostrovů, ale zmíněná část současného Holandska, Dánska a Norska dělá z putování po moři správné dobrodružství. Největším herním přídavkem jsou totiž námořní bitvy a invaze z moře, kde ovládáte své plavidlo. Je to spíše zpestření, už tak je těžké taktizovat v bitvě na zemi, natož když je vaše armáda náhodně rozprostřená mezi několik lodí a vy se ještě musíte zabývat ovládáním té vaší. A tak jsem byl nakonec spokojený tím, že jsem se naučil loď ovládat a pronásledoval jsem jen ty nejslabší protivníky jen kvůli ukořistění lodi. Na jednu loď se totiž vejde omezené množství lidí a lodě jsou nejdražším produktem ve hře, proto se hodí ukořistit, byť sebemenší, loď pro pohodlnou plavbu s celou vaší družinou. Pokud se však nechcete tímto prvkem zabývat, nemusíte se bát. Pořád můžete v přístavním městě nakupit odvoz do jiného přístavu. A v příběhové linii máte povinnou jen jednu námořní bitvu, kde je navíc vaším úkolem bojiště opustit, nikoliv se bitvy účastnit a potom jedno vylodění, kde než jsem stihnul přistát, moje jednotky už dobíjely poslední nepřátele.

Další prvky už jsou spíše kosmetické, jsou tu kláštery, systém náboženství, role nosičů praporů a lesních rohů, zvyšujících morálku vašeho mužstva v bitvě, nutnost povolení k rekrutaci ve vesnicích, nové zbraně a úprava účinnosti (luky jsou na rozdíl od původní hry téměř nanic), možnosti nákupu a vylepšení zvláštních zbraní, zbroje , továren a sídel. Jsou tady tu a tam speciální lokace s nějakou výzvou, jako je třeba člověk s hádankami či „troll“ hlídající most či celá vedlejší linie úkolů pro jeden klášter. V sandboxu si můžete v nastavení určovat vlastní cíle, čeho chcete dosáhnout, což znovu částečně, ale ne zcela, řeší ten problém zmíněný na začátku.

Problémy původní hry zůstávají. Například ten, že se na mapě trošku vzdálenější armády se dodatečně nepřidávají do vašich bitev a tak musíte svou družinou pendlovat či koukat jak váš spojenec vykrvácí, protože druhý se za vámi pomalu šine a je často otázkou milimetrů, zda budete v bitvě v absolutní přesile nebo ve zdlouhavé bitvě s malou šancí na úspěch. Jindy se dostanete do takové situace, kdy se snažíte držet sídla pod vlajkou svého národa s napětím všech sil, zatímco ostatní lordi vaše výzvy ignorují, protože jedou na oslavu na druhou stranu říše, i když se jedná mnohdy o jejich hrady. A vy nemůžete se ztrátou těch sídel dělat nic než bojovat celé hodiny proti přesile a znovu dobývat ty, jejichž obranu jste nestihli. Jak by pomohlo, kdybyste na hradě spřátelených lordů mohli nechat své lidi! Stejně tak už v průběhu bitvy nelze ukládat, při obraně hradu nemůžete ani opustit hru. Při obležení nemůžete ani povýšit své jednotky, chybí jakákoliv rychlá filtrace věcí a jednotek při managementu a takových detailů pijících krev je tam víc.

Multiplayeru se ve hrách vyhýbám jako čert kříži, nicméně tady jsem mu, podobně jako v původní hře, pár hodin dal. Nejtradičnější podoba je taková, že si vyberete stranu, nakoupíte ve finančním limitu výbavu, jdete na bojiště a podle výsledků získáváte peníze na lepší vybavení. Je to zábava, v singlu získáte často špatné návyky a připravte se, že staří vlci jsou schopni se při vašem přiblížení s napřaženým obouruční sekerou zezadu otočkou s výskokem vaší ráně vyhnout a trefit vás oštěpem přímo do oka. I když je bojový systém hry největší devizou, mým snem by byl spíše multiplayer na mapě světa, který by fungoval stejně jako v singlu, akorát by tu byli reální hráči.

TL;DR

Herní výzva 2019: "Čapkův odkaz"

Měl jsem to trochu jinak než Ugraugra. Začátek mi přišel nemastný neslaný. Nemám moc rád pusté adventury bez NPC a s manipulací s různými hejbátky, takže jsem byl plný obav. Vstupem do města se však, aspoň z mého pohledu, hra radikálně zlepšila a postupně gradovala. To jenom dokládá dojem, jak je tato hra rozporuplná a z hodnocení na zahraničních serverech jsem nebyl vůbec moudrý, jestli jde o plevel nebo adventuru roku… a bez výzvy by asi skončila ve virtuálním šuplíku nakoupených her co si možná, někdy, za roky, zahraju.

Největší silou, ale i slabinou je příběh. Co se týče lore herního světa, objevování minulosti zdejších robůtků a různých detailů s přesahem se jedná o skvěle promyšlenou záležitost, přitom je ve své skromnosti vyprávění krásně nezahlcující a nenásilně podaná. Stinnou stránkou je samotné jádro příběhu, které je, aspoň pro člověka, co něco scifi načetl, velmi předvídatelné. Minulost postavy, motivy záporáka i co se vlastně na světě stalo jsem si vyvodil po hodině hraní. Kdo hledá zvraty, zrady, velká odhalení či jiná překvapení, může být dost zklamán. Příběh bych shrnul tak, že tu jsou momenty, které na mě emocionálně a intelektuálně zapůsobily, nikoliv však svým obsahem, jako spíše svým dobrým zpracováním.

Co se týče hádanek, musím se vrátit k tomu, co jsem již zmínil. Nejsem mechanik a ze začátku jsem měl pocit, že půjde opravdu jenom o sadu puzzlů a miniher s přístroji, jejichž název bych musel hledat ve slovníku, abych věděl, co dělají. Nakonec mě však příjemně překvapily, hodně se jedná o používání číselných kódů, zapamatování si detailů a použití věcí na správném místě. I když je tu obdoba deníku, tak jeho stylizace ho dělá použitelným jen pro přepisování, takže jsem si vytáhnul svůj oblíbený poznámkový bloček. Navíc tu jsou možná alternativní řešení a váš sidekick vám nedoslovnou nápovědou pomůže. Svým základem se tak jedná o jednu z těžších, ale férových adventur.

Poslední odstavec jsem si nechal na technickou stránku. Co musím jednoznačně pochválit je velmi atmosférická hudba, kterou jsem si užíval. Nezklame ani kvalitní dabing, i když za tou mechanikou jsem pořád slyšel lidi. Grafika je ve stylu pixelartu, takže hra připomíná hry 25 let staré a musím říct, že i oproti konkurenci dané kategorie se nejedná o žádný zázrak. Možná je to i zasazením, vše je v temných či vyblitých barvách což pomáhá atmosféře, ale tak trochu mi to bránilo se někde zastavit a kochat.

Kdo hledá nenáročnou příběhovku s množstvím překvapení, nádhernými animacemi a grafikou ať jde o dům dál. Adventuristům hledající adventury staré školy však mohu Primordia jednoznačně doporučit.

Herní výzva 2019: "S humorem jde všechno lépe"

Edna and Harvey New Eyes bylo pro mě jedno z největších herních zklamání. Souviselo to i s vysokým očekáváním daným z vtipného prvního dílu. Tento komentář se tak srovnání s prvním dílem nevyhne a hrozí, že bude spíš litanií o tom, čím hra není spíš než o tom, čím hra je. Sám takové komentáře nemusím, ale tady si nemohu pomoci.

Původní Edna & Harvey: The Breakout byla velmi pozitivním překvapením. Ve vtipných adventurách mi totiž většinou vadí hlavní hrdina, často jednorozměrný fracek, co dělá ostatním lidem naschvály, Edna byla jiná, roztomilá a ulítlá i když se znepokojivým podtónem duševní nemoci. Grafika a adventurní postupy byly na amatérské úrovni, ale vše napravoval humor. Člověk hrál schválně stylem všechno na všechno jenom z toho důvodu, že chtěl slyšet vtipný komentář Edny a Harveyho. Prostředí léčebny byl opravdu prostorem pro různé vtipné situace a postavy, ale zároveň budilo i pocit stísněnosti místa, odkud se člověk jen tak nedostane. I příběh měl něco do sebe a člověka zajímalo, jak to bylo s minulostí Edny a jak to dopadne.

Nová Edna má všechno jinak, prakticky se jedná o antitezi toho, čím mě uchvátila jednička.

Edna a Harvey jsou v pokračování jen vedlejší postavy. Hlavní postavou je malá holčička Lilly, dorozumívající se jen citoslovci. Harveyho nemá a tak se o všechen humor snaží vedlejší postavy a vypravěč. Při špatném použití předmětu vypravěč jen suše řekne obdobu toho, že to nefunguje. Jelikož pokračování z velké části zůstalo nelogické, začne to brzy otravovat. Začínáte v klášterní škole, tentokrát však působí spíš jako sluníčková vila. O to víc překvapí, když v první kapitole hlavní hrdinka vyvraždí různými (ne)vtipnými způsoby všechny ostatní děti. Vtipné má být to, že jejich mrtvoly vidí jako růžovou hmotu a jejich smrt nijak nereflektuje.. Příběh tentokrát chaotický, o Lilly a dalších postavách se nedozvíte prakticky nic. Vše je postaveno na mindfuck závěru, který však recykluje jedničku, jen není tak dobře vystavěný a tím pádem ani uspokojivý. Jako přidaný prvek tu je odstraňování zákazů chování hrdinky formou mini adventur ve snové realitě. Ty mi však nesedly. Byly moc jednoduché a i tak vytrhávaly z prostředí. Potom jsou tu regulérní minihry a la puzzle, zvláštní kombinace matoucnosti v ovládání a triviálnosti řešení mě však také nenadchla.

Mám-li něco pochválit, je to technická stránka věci. Hra vypadá solidně, nepadá, má kvalitní dabing.

Herní výzva 2019: "Barevný svět"

Barva je nejen v názvu, ale hraje důležitou roli i ve hře. Ocitáte se v pustém městě složeném z několika bloků. Domy jsou v bílé barvě, připomínající nevybarvené papírové modely. Nad vámi je karmínově rudý měsíc, pod vámi zase karmínově rudé moře. Aby jste se v bloku neztratili tak vás navádějí karmínově rudé značky na zemi a na budovách. Objevují se i jiné barvy, zpravidla na cestě do dalšího bloku.

Beneath the Crimson Moon je další z experimentálních her, které místo adventuření kladou důraz spíše na prozkoumávání světa a zážitek z cesty. Přesto vám k dokončení nestačí jen chodit. Je zde důležitá zdůrazněná myšlenka pokroku. Aby jste se dostali do dalšího bloku musíte postavit most nebo žebřík. K tomu je potřeba kamení nebo dřevo, které získáte zase zbořením nějakého objektu. K tomu aby jste postoupili dál a něco postavili tak musíte něco zbořit. Nejedná se však o nic náročného, není potřeba příliš přemýšlení a kreativity. Samotný příběh je kromě obrazů a animací rozplétán vyprávěním nešťastné hrdinky.

Můj dojem z této freeware hodinové cesty byl pozitivní. Vyzdvihl bych vizuál, kombinace rudé a bílé nikdy neomrzí a mnohdy jsem se přes plot kochal pohledem na další bílé městské bloky omývané rudým mořem a shlížejícím měsícem stejné barvy. Na druhou stranu tu mnohé působí nedodělaně, ať už je to samotná forma hry v podobě složky CryEnginu, kde člověk musí hledat, jak vůbec hru spustit, po tu a tam přeskakující textury, až k dabingu, leckdy zanikajícím v atmosférické hudbě a bez možnosti titulků.

Herní výzva 2019: "Lovec trofejí"

S hackováním nemám žádné zkušenosti. Aspoň ne schválně, občas jsem se omylem dostal kam jsem neměl, jindy někdo nedopsal na svých stránkách odkaz tak jsem ho správně domyslel:) Proto jsem od hry moc nečekal a nevěděl jsem jestli mi jako člověku s humanitním vzděláním sedne.

Začátek byl pro mě krušnější, tak nějak jste v úplně cizím prostředí a děláte jen to, co vám hra nařídí. Vlastně to dost připomíná IT tutoriály, kterými jsem prošel - zachází s vámi jako s blbcem s tím, že časem se chytíte a nebo ne:) I proto jsem začínal hru asi natřikrát. Jak si ale osvojíte nějakou tu rutinu tak získáte jistou volnost a nové nástroje. Zkrátka, začne to být zajímavé.

Hraje se to svým způsobem jako tradiční textovka, akorát místo příkazů postavě dáváte příkazy svým...ech nějakému počítači. Grafika je ryze úsporná a hratelnost mi připomínala detektivní textovky typu Mean Streets, akorát tady jsem místo jmen a souřadnic zapisoval do notýsku IP adresy a hesla. Většinu příkazů můžete a někdy musíte zadávat ručně. Zpočátku jsem se pokoušel zadávat je ručně, postupem času jsem přeci jen přešel na pohodlnější autodoplňování, nicméně v krizových situacích jako když najdete. Z těch rutinních úkolů je paradoxně nejtěžší přesouvat soubory a upravovat text. To má také nejblíž k reálu, aspoň když ještě hlavním nástrojem byl příkazový řádek.

Vcítění se do role pomáhá to, že prostředí a názvosloví jsou reálná a inspirují k tomu si něco o tématu přečíst. Hodně pomáhá i nabíhající BIOS, futuristické GUI a odpovídající hudba. Samotné úkoly jsou dostatečně rozmanité, po určitém počtu splněných úkolů pokračuje hlavní dějová linka. Na počítačích kromě pro misi nutných věcí objevíte i sesbírané irc hlášky z bash.com, můžete měnit texty i veškerý obsah jen tak ze srandy smazat:)

Hra má 11 achievementů, prvním projitím jsem bez námahy získal 8 a doplnění nebylo bolestné, naopak jsem zkusil alternativní linku a dostal 3 nové úkoly. Obtížnostně hra není těžká pokud jde o povinné úkoly, některé vedlejšáky, např. eutanazii na dálku, bych bez návodu nedal. Tady vidím trochu minus, na jedné straně bych chtěl těžší obtížnost, na druhou stranu tu není nic, co by vás nasměrovalo když nevíte jak dál. Myslím, že třeba ty irc chaty a hackerské komunity přímo vybízejí k nějakým větším výzvám, ale také k možnostem se s někým poradit.

Dalším minusem pro mě byl příběh. Byl fajn (jenom fajn) a celkem chápu rozhodnutí ukázat hackery jako nekontroverzní bojovníky proti systému skryté v anonymitě. Mně však přijde zajímavá právě otázka prolomení soukromí a odhalení života za těmi nicky. To však hra nenabízí.

Jednou určitě zkusím datadisk a fanouškovské extensions.

Máte rádi složitý vývoj postavy, který však nelze nijak ovlivnit?
Máte rádi dlouhé křivolaké koridory, ve kterých se snadno ztratíte?
Máte rádi zdlouhavé souboje, kde přesto nemáte čas na taktizování?
Máte rádi opakující se minihry, často na principu pokus-omyl?
Máte rádi recyklaci lokací, backtracking a donáškové úkoly?
Máte rádi přechody mezi lokacemi v podobě množství výtahů a dlouhých chodeb?
Máte rádi dlouhé cinematické záběry jak do nich vcházíte a vycházíte?

Kvůli jednotlivostem jsem nikdy RPG nezatratil, Anachronox je však takový koncentrát souhrnu všeho, co mi kdy v různých RPG vadilo. A navíc to úplně RPG není:) Jak to, že jsem tedy hru po mnoha hodinách dohrál? Je nějaký důvod proč hru spustit dnes?

Vynikající jsou cutscény. Žádné mluvící hlavy nebo videa mimo engine, Anachronox jde trochu jiným směrem. Kamera se pořád filmově natáčí. To, co ve hře při boji vadí, to dodává mimoherním scénám švih. Naprosto skvěle načasované hlášky by většinu hollywoodských pecek vložilo do kapsy. Je tu i několik výborných nápadů, třeba příběhem ospravedlněný kurzor ve kterém sídlí vaše digitalizovaná zemřelá sekretářka, která vám také píše deník a napovídá kam dál.

Dalším tahákem je těžko definovatelná atmosféra a proměnlivé lokace. Těžko říct, jestli to vymyslela geniální mysl nebo generátor náhodných motivů. Výsledkem je, že se rozhodně nenudíte. Samotný úvod i osobní linie s detektivem Bootsem jsou oldschool noir, kde je detektiv, osudová tragická láska a zločin. Další je dystopický svět chudoby a krutosti, občas připomínající Deus Ex. OK, tohle by ještě mohl být Tex Murphy. Ale poté už se přimíchává nová linie o záchraně světa a putování vesmírem s hláškujícími hrdiny a la Strážci Galaxie s novými společníky jako je celá planeta parodující demokracii. Následuje těžební planeta jak z Red Faction a pátrání v chrámu, co mi hned připomenulo podobnou misi v Kingdom Come. Poté se objeví loď, kde se cutscény dějí v okýnkách, rozhovory v bublinách a novým společníkem je komiksový superhrdina v kombinéze a plášti...následuje znepokojivé pátrání po uneseném chlapci v zasněženém městečku, kde jen čekáte kde vás vyskočí pes baskervillský nebo Cthulhu, potom pocta Indiana Jonesovi a Hvězdným válkám,...

Hrát či nehrát? Nejvíc mi paradoxně ve hře chyběla berlička novějších her, na kterou jinak nadávám. Ta by negativa z úvodu takřka eliminovala. Mluvím o rychlém cestování. Absolutní většinu hry totiž strávíte cyklickým chozením a čekáním. A kdyby se přihodila možnost přeskakování cutscén a bojových animací... tak bych už hru mohl s klidným svědomím doporučit:)

Takhle je to jen pro fajnšmekry, co jsou ochotni leccos protrpět.

Remake pls?

"Police Quest 4" už není úplně tak Police Quest 4. Sierra nahradila tvůrce Jima Wallse dalším bývalým policistou, Daryl Gatesem. Stejně tak se změnil i hrdina a děj se přesunul z fiktivního Lytton City do Los Angeles. Dávám to k zajímavosti, protože tenkrát autoři do adventur dávali hodně ze svého, tito dva měli společný svůj důraz na realismus, mnohdy až odklánějící adventuru k simulaci. Daryl Gates se poté účastnil i dalších pokračování série PQ SWAT, která však už šla opravdu do jiného žánru, naproti tomu Jim Walls s vlastním studiem vytvořil klasickou adventuru Blue Force, kterou jsem, přiznám se, ještě nehrál.

Hra je tentokrát renderovaná i s opravdovou hudbou a dabingem, což jednoznačně kvituji. Škoda, že zapnutí dabingu vypne titulky, ach jo. Tentokrát netrávíte čas rutinou u jiných oddělení a jinými případy, vlastně se objevíte už na místě činu vraždy a je jasné že znovu půjde ještě o větší maso (mrtvola chlapce) než v předchozím díle. Celkově jde o větší příklon k realismu. Čtvrtý díl je opravdu drsný thriller s minimem vtipů.

Nebyl by to ale PQ kdyby se tady neobjevilo mnoho otravností. Řízení tu sice není, ale je tu spousta dalších nedomyšlených věcí. Jednak jsem mnohem více vnímal spouštěče, taková ta věc kdy uděláte nějakou nesouvisející nedůležitou věc a najednou když přijdete do kanceláře tak vám někdo zavolá. Drsnou atmosféru tak narušuje právě zdlouhavá a nepříliš logická hratelnost. V minulých dílech jsem se trochu bál o hrdinu a jeho blízké, tady se hrdina moc neprojevuje a nikoho blízkého nemá.

Třetí díl už dostal VGA kabátek a klasické ovládání myší. I příběh ještě víc ztemněl, už tu jsou motivy pomsty, brutality na blízké osobě a korupce. Takže do třetice všeho dobrého? Tůdle.

Už na začátku, kdy jste pro nedostatek míst převelení k silniční patrole, zjistíte, že nejhorší, co se mohlo stát, se stalo. Vrátilo se řízení v podobě ještě mnohem sadističtější než v prvním dílu. Dokonce s ním i pronásledujete vozidla. Když už vozidlo zastavíte, umřete protože jste vystoupili na špatně straně:) Potom vás čeká sepsání protokolu o přestupcích, což jsem i s pomocí manuálu a návodu nedal a přestupky odpustil s tím, že mi to hra v budoucnu tvrdě spočítá.

Jestli jsem v předchozích dílech občas nevěděl, co dělat, tak tady toho bylo víc. V minulých dílech se dalo pendlovat mezi lokacemi a zkoušet jestli se něco nezměnilo , tady však s tím jízdním modelem jsem k tomu neměl příliš chuti a radši zkoušel opravdu všechno na všechno. Což se mi nakonec ke konci hry vymstilo, jelikož jsem udělal věc bez návodu zcela pochopitelnou, která způsobila chybu a nemožnost příběh dokončit. Zjistil jsem to cca čtvrthodinu před koncem. A to byla poslední kapka dobrému hodnocení hry.

Doporučuji hrát striktně jen podle návodu, jinak dost možná skončíte stejně rozčarovaní jako já.

Dvojka je v lecčems lepší než jednička, pro dnešní hráče už ale zastaralost ovládání bude nepřekonatelná. Já mám k adventurám využívající psané příkazy ambivalentní vztah. Na jedné straně je to opravdu otravné vše psát a často je jen problém v překladu/psaném projevu nebo neroznatelnost předmětu, na straně druhé má člověk při úspěchu podobný pocit vítězství jako při objevení nového příkazu v neznámém programovacím jazyce:)...

Police Quest 2 je jinak s obtížností docela v pohodě. Vedle tradičních náhlých smrtí, pixelhuntingu a striktní policejních postupů jsou tu jobovky jako nutnost rychle postupovat kvůli potápění/plynu či jobovky s počítačem/telefonováním/běháním po úzkých prknech. Ale aspoň odpadlo otravné ježdění autem!

Co se mi líbilo, byl posun v příběhu. Je pořád naivní a dialogy jsou zase rádoby vtipné, ale základní linka je temnější a napínavější. Stejně tak lokace jsou různorodější.

Stejně jako u ostatních Sierra adventur je tu neoslňující, ale pěkná dobová grafika, velké množství způsobů jak ve hře náhle skončit a nepříliš přívětivé ovládání. Na rozdíl od konkurence ve stáji (a i v porovnání s původní verzí) se však Police Quest v mnohém bere vážně, není to primárně vtipná adventura (i když vtipy tu pořád jsou). Dokonce jsem i četl v jednom ohlédnutí nad sérií pojednání o mýtu, že se aspiranti na policistu učili z materiálů ke hře:)

Ať už je to čistá fikce nebo ne, je tu obrovský důraz na policejní postupy a pravomoci. Svou pistoli pořád musíte dávat do určených přihrádek, všem ukazovat svůj policejní odznak, vyplňovat potřebné formuláře. Vedle toho je ale hlavní příběh točící se kolem případu drogového dealera hrozně hloupý a naivní. Přeci jen mnohé adventury si vystačí s vtípky, ale málokterá s rutinními postupy. Já prostě policejní prostředí, ať už ve hrách nebo filmech miluji a užíval jsem si i jen takové šmejdění v policejní stanici.

Co se týče samotného adventuření, není to zas tak těžká hra. Předmětů tu mnoho není a většinou je jejich použití logické (nebo aspoň nevybočující z dobových standardů). Největší problém jsou právě striktní policejní postupy, třeba zadání správného přestupku do formuláře. Vlastně tu jedna zákeřnost prodlužující herní dobu je – řízení. Velkou část hry strávíte cestováním v autě městem. Je to tak špatně udělané, že mnohdy přejedete odbočku nebo místo zastavení a radši uděláte druhý "nálet" objetím celého města než se do místa dostat vícero odbočování . Město je víceméně mřížka pojmenovaných ulic, proto je užitečné si vedle manuálu stáhnout i mapu města a vytisknout si ji pro lepší a hlavně rychlejší orientaci.

VGA verze prvního Police Questu už sice není dnes jenom pro masochisty jako původní EGA verze, i tak má mnoho úskalí. K tomu aby si ho dnešní hráč užil musí mít několik předpokladů. 1)Musí skousnout hratelnost adventur od Sierry 2)Musí mít opravdu rád americkou cop kulturu 80. a 90. let 3)Musí mít toleranci ke kombinaci rutinního realismu s příběhovou naivitou.