Fahrenheit jsem poprvé dohrál právě před chvílí, a to na jeden zátah. A bylo to vážně dobré. Prakticky snad ani nemůžu napsat nic, co by tu nezmínil někdo přede mnou, ale stejně to napíšu :)

Přestože hlavní příběhová linka je jasně daná, ale jak konkrétně se věci odehrají, záleží hlavně na tom, pro jaké volby (navíc často v omezeném čase) se během postupu rozhodnete. Bylo moc pěkné sledovat, jak s detektivy nacházím stopy, které jsem v kůži Lucase opomněl/nestihnul schovat. Tady mi trochu vadilo, že jsem na začátku neměl ponětí o tom, kde jsem seděl, že jsem si něco objednal, nebo že jsem tam měl s sebou knížku, nebo později že jsem rozhodoval ohledně přístupů k charakterům přítelkyň hlavních postav, aniž bych o nich předem něco víc věděl. Ale budiž, úvod by jinak asi dost tratil.

Ovládání je originálně pojaté a snaží se v rámci možností (čili, dost mizerně, ale přece) kopírovat skutečné pohyby - očividně je ale stavěné na gamepad. Přesto jsem s klávesnicí a myší neměl větší problémy. Horší je to s kamerou, která se často ráda dívá nevhodným směrem a centrování pomocí RMB nefungovalo vždy. Při akčních sekvencích (kterých je ve hře celkem mrtě), je pak třeba mačkat různé sekvence buttonů pro úspěšné provedení akce. Jak už tu několikrát padlo, pro samotné soustředění si pak sekvenci člověk často nemůže plně vychutnat odehrávající se scénu (zamrzelo hlavně u toho Matrix-like souboje na střeše). Některé mezery mezi checkpointy při sekvencích byly delší, než bych si přál, ale nikde jsem netrčel tak dlouho, aby to stálo za větší kritiku.

Příběh je hlavně ze začátku skvělý a spolu s výborně namluvenými dialogy a neméně výtečnou hudbou vytváří opravdu hutnou atmosféru - snaha zahladit stopy, výslechy, útěky, všechno na mě působilo nezvykle silně. Příběh pravda později začne docela ztrácet na eleganci, do finále se od jistého momentu řítí vpravdě hollywoodským tempem a některé nadpřirozené záležitosti vážně nepůsobí zrovna důvěryhodně, ale v zásadě mi to nevadilo - to že je konec slabší ještě neznamená, že by byl blbý. (Rozhodně byl ale závěr kratší a jednodušší, než jsem čekal.)

No, co ještě bych naspal. Graficky hra vypadá tak o 3 roky starší než je, ale z dnešního pohledu je to už vcelku prašť jak uhoď. Fahrenheit byl rozhodně jedinečným zážitkem a spolu s Dreamfall asi novodobou adventurní špičkou. Konečně mám "hmatatelnější" důvod těšit se na Heavy Rain, který slibuje být ve všech směrech lepším zážitkem stejného ražení. (Heč :))

První trailery od Call of Pripyat smrděly těžkou amateřinou a vlastně až do prvních hodnocení tady ve mě tenhle dojem nic nepotlačilo. Naštěstí to nakonec přece jen nebylo tak strašné, ale i tak mi hodnocení 90+ přijde docela přestřelené.

Graficky je Call of Pripjat suverénně nejhnusnějším Stalkerem - lokace jsou totiž ve své rozlehlosti žalostně prázdné a na detaily objektů se tu jednoduše kašlalo, takže i když tu lze narazit na pár nových efektů, výsledek je hnusnější než to, co předváděl původní Shadow of Chernobyl. Eyecandy prostě SoC na rozdíl od Clear Sky prostě není.

Docela zajímavé jsou teď anomálie - obvykle se jich vyskytuje na jednom místě víc a svým působením často podivným způsobem naruší okolní krajinu do opravdu zajímavé lokace. Zároveň se ale až na výjimky ve volné přírodě jednotlivé anomálie prakticky vůbec nevyskytují, což ji dělá jen o to prázdnější, a hlavně prakticky vůbec nehrozí, že byste do nějaké jen tak omylem naběhli.

Když k tomu připočtu, že skupinky nepřátelských lidí se tu prakticky vyskytují jen ve formě zombií, a to ještě - stejně jako místní fauna - jen velmi řídce, dostanu nesmírně jednoduchou hru. V první lokaci (jsou tři velké) mě to vyloženě štvalo: Nikdo po mě nestřílí, skoro nic se mě nesnaží sežrat, anomálie jsou vidět na míle daleko díky útvarům, které kolem sebe vytváří. Když jsem se dostal do jakýchsi podzemních tunelů Snorků, i bez baterky tu bylo krásně vidět. No prostě amatérské.

Obtížnost ze začátku vytvářel jen nedostatek peněz (na upgrady, opravy, munici) díky faktu, že obchodníci kupujou jen zbraně v dobrém stavu.

Takže abych začal i s něčím pozitivním - významné postavy mají pěkně vykreslený xicht, vedlejší úkoly jsou originální, zajímavé, navazují na sebe a různé linky se tak prolétají naskrz celou hrou. Hlavní příběhová linka je proti nim docela pozadu.

Částečně za to může i oficiální český překlad, který naprosto kašle na texty z vysílaček, in-game animaček atp., a bo jsem si logicky zvolil ruský dabing, věděl jsem celkem hovno co se stalo s vrtulníkama. Určitě tudíž doporučuju amatérskou češtinu z netu. (ad animačky - za práci s kamerou by se styděl lecjaký amatérský modder)

Skrýší tentokrát není moc, chyběl mi popis uložení. U některých jsem měl docela problém s přístupem, bo jsem až později někde vygoogloval, že se dá skrčit ještě níž, když zároveň budu držet "walk". (A prý že "jako u jiných her" ... nepamatuju si, že bych tenhle systém někde viděl.)

Po přesunu do další obří lokace se trochu navýšil počet monster/zombíků, lokací bylo víc a byly mnohem zajímavější (třebaže pořád hnusné), to samé se dá říct o questech.

Zbraní je celkem slušný počet, útočnou pušku jsem měnil 3x, postupně vystřídal 2 brokovnice a 3 sniperky (spíš 2, z Gaussky jsem prakticky nevystřelil .. ne že by nebyla příležitost, ale Dragunova jsem měl nějak radši :))

Systém upgradování spočívá ve 3 sadách nářadí, které musíte najít a předat mechanikovi a v zásadě je celkem pěkný, jen by mohlo být víc indicií k jejich nalezení.

Co se zbrojí týče, vylepšil jsem to, v čem jsem přišel, pozdějš koupil jinou helmu, na cestu do Pripjati koupil ten vojenský atombordel a u toho jsem už zůstal. Hodně mi vadilo, že zbroje mají minimum kapes na artefakty a tak pokud nechcete v noci svítit jak vánoční stromeček, máte šanci až do pozdějších fází hry využít maximálně 1 artefakt. Což je zároveň jediná výtka k artefaktům - nejužitečnější tak byly ty na zvyšování nosnosti.

V Pripjati mě trochu zaskočilo, že v ní skoro nikdo není. Ale nakonec mi to vlastně přišlo docela hezké - na rozdíl od SoC je Pripjat tentokrát opravdu městem duchů a je to opravdu cítit. I když jde pořád o otevřenou velkou lokaci a můžete se vracet, prakticky je odsud dál hraní velmi lineární. (Btw velmi mě štvalo, že nemůžu mezi lokacema cestovat sám a musím za těžký peníz platit průvodce.)

Finále je pak takové chaotické, nemotorné a na konci se nic kulervoucího nestane, takže poměrně zklamání.

Takže po rozpačitých prvních dojmech uznávám, že se jedná o kvalitní přírůstek do rodiny Stalkerů. Rozjezd je trochu slabší, ale především prostřední část všechno bezpečně zachraňuje. Navíc docela vyvážený a bez bugů, když pominu místama absentující oficiální češtinu. Což ale neznamená, že by neměl řadu jiných nedostatků, jenže - který Stalker je neměl? V tomhle směru je na tom možná i nejlíp. Jestli to znamená, že je i nejlepším Stalkerem... hm... to si nemyslím. Jakkoliv je základ stejný, každý ze Stalkerů mě nakonec oslovil trochu něčím jiným, což už se mi radši ani nechce přemýšlet, jestli je to dobře, nebo špatně :) Nejlepší jsou stejně po rázném zmodifikování komunitou :)

Saboteur je variací na GTA z nacisty okupované Paříže, říznutá Hitmanem a Assassins Creedem. A přesto že má řadu chyb, můžu s klidem říct, že jsem se u ní bavil víc, než u GTA 4.

První hodiny pro mě byly docela rozpačité a hra mě během nich v mnohém zklamala, ale postupně: Grafika neurazí, ale působí už trochu zastarale - tady se očividně sázelo na styl. Ale o tom později. Hra začíná v kabaretu plném polonahých slečen (v nastavení jde nahotu zapnout/vypnout - nikde jinde než v onom kabaretu se ale nahota neobjevuje), kde můžete obdivovat jejich solidní cecky a také si poslechnout tamní zpěvačku (mající na sobě jen třpytivé kalhotky) - místní hity jsou opravdu fajné a doufám že od nich časem vyšmejdím MP3ky. Vůbec hudební doprovod celé hry slušně podtrhuje atmosféru a zařadil bych ho mezi nejlepší letošní soundtracky.

Ale zpátky k tomu začínání - k našemu hlavnímu hrdinovi se přisedne Luc. Luc je vůdce místního odboje, před válkou spisovatel, ale hlavně nehorázně namyšlená a vygumovaná píča. Jakkoli je úvod co se týče postav a jejich motivací zmatený, ani po skončení nechápu, proč se můj hrdina rozhodnul následovat toho kreténa a jít vyhodit do vzduchu místní sklad paliva. A to hovado ještě při vyzvednutí výbušnin vytáhne s holejma rukama na dva nácky, bo otravujou nějakou babu. No prostě totální idiot.

A taky pochopitelně francouz. Francouzský přízvuk se nese celou hrou. Nesnáším francouzský přízvuk. Francouzi by se ve hrách měli zakázat. Možná by se měli zakázat úplně. Jak by bylo milionkrát lepší, kdyby se to odehrávalo v Praze (i když by jsme asi riskovali ze budeme všichni mluvit s ruským přízvukem). Luc je prostě suverénně nejprotivnější postavou Saboteura. Může mu konkurovat snad jen sestra vašeho (francouzského) kamaráda, která je do Luca celá udělaná a stejně jako Luc má hlavně později ve hře plnou hubu keců o národní hrdosti a feminismu.

No, kde jsem skončil. Jo. Takže náš hrdina Sean vyhodí do vzduchu sklad paliva. Spustí se alarm, ale o 30 metrů dál jsem pryč z kruhu (systém policie GTA4) a do dvou vteřin končí poplach. Náckové do mě sice mezitím stříleli, ale Sean... (budeme mu říkat příjmením, Sean zní teple - stačí že jsme v Paříži) Devlin vydrží opravdu hodně a minimálně první polovinu hry je docela umění vůbec chcípnout. Vůbec ta hra je i na konzolovku docela jednoduchá.

Po první misi má Luc plnou hubu keců, jak se věci daly do pohybu a všechno se teď změní a na to si střihneme flashback z černobílé Francie do barevného Německa, tuším že 3 měsíce nazpět. Černobílá Francie - na územích pod silnou nadvládou nácků je všechno černobílé, až na světla v oknech a červenou barvu. A je noc. Po narušení vlivu nácků v dané oblasti se čtvrť zalije barvou a rázem je den. A při projíždění městem se to podle toho samozřejmě mění. Na můj vkus sice trochu laciné, ale musím uznat, že v kombinaci s hudbou to černobílé ladění na atmosféře přidává.

Flashback v Německu dodá do příběhu několik dalších důležitých postav. Devlin je (byl) totiž dříve-mechanik nyní-závodník a v Německu se chystá jeden ze závodů šampionátu. Seznamujeme se tak s italským hlavním mechanikem "Starejdědek Jsijakomůjvlastnísyn", s Devlinovým kámošem a jeho sestrou, které jsem už zmínil, a s fešnou blondýnkou, která.. e.. no vlastně tam není moc vysvětleno, odkud se přesně znají, ale asi je prostě fanynka rychlých aut a Devlinova irského zadku. V závodě vyhraje Němec (jak jinak než podvodem) a když se mu Devlin s kamarádem rozhodnou pomstít demolicí auta, zjistí o něm pár nehezkých věcí. Devlinův kamarád při tom přijde o kus hlavy, což mu kamarádova sestra asi půl hry vyčítá, než definitivně přejde na odbojářské kecy. Po menší stealth akci nacisti zahájí převrat a zbytek téhle party na poslední chvíli prchá do Francie.

Po tomhle úvodu ani moc nevíte kdo je co zač a jaké má pohnutky, ale časem si jakš takš uděláte obrázek. Dál je to příběhově plytké jak GTA4 - řada misí od řady lidí, všeobecně s úkolem vyhnat nácky a posílit odboj, sem tam něco kolem lovení onoho Němce. To v zásadě nevadí, ale docela mě štvaly dialogy, které jsou místama vyloženě absurdní a těžké béčko, nehledě na ten debilní francouzský přízvuk.

No. Takže ze začátku jsme si hlavně zvykal na to, že s vyprávění příběhu je tak trochu za trest a že řada věcí je primitvně jednoduchá. Mimochodem ad stealth prvky - pokud jste v civilu a nácek uvidí, že máte v ruce zbraň, začne stoupat ukazatel podezření a nácek se vydá vaším směrem. Stačí ale zbraň schovat pod kabát a civil se samopalem v okupovaném městě rázem přestává být problém hodný pozornosti. Podobně jako 30m útěk - WTF? Nebo alarm - střelba způsobí maximálně to, že se někdo zajde podívat. (A pokud najde mrtvolu, nejdřív ji změří puls. Na jednom místě jsem takhle zabil asi 8 vojáků a to chodili celkem rychle za sebou) Ale nechte nácka zapískat na píšťalku, a širé okolí bude rázem v pohotovosti. Ale když se člověk smíří s těmhale prkotinama a naučí se pravidla hry, hraje se to celkem pěkně.

Protože: Na rozdíl od GTA tu jsou v misích checkpointy (whee) a lze je často splnit víc než jedním způsobem - obvykle můžete zvolit buď klasický styl Rambo, případně si obstarat uniformu a použít hlavní vchod stylem Hitman, nebo místo použití hlavního vchodu vyšplhat na střechy ála Altair. Devlin umí po domech šplhat celkem obstojně, i když zdaleka ne tak rychle, jako kolega Altair. Ovšem pokud římsa pokračuje za roh, nedokáže tam bůhvíproč přeručkovat... Navíc jednotlivé mise nepostrádají variabilitu (i když jde často v zásadě o to samé), možná i proto, že celá hra mi vedle GTA4 přišla tak poloviční.

Ke hrám typu GTA neodmyslitelně patří auta. Najít zaparkované bývá občas problém, jinak jich tu jezdí (vzhledem k okupaci) poměrně dost. Není ani problém sehnat nějakou slušnější káru a uložit si ji v garáži, takže si ji tam můžete kdykoliv vyzvednout znova. Řízení mi ze začátku přišlo trochu těžkopádné, ale nebyl problém si zvyknout. Kamera za autem je umístěná tak, že je dobře vidět horizont i silnice, což po zkušenostech s GTA4 rozhodně oceňuju. Město není bůhvíjak veliké (a je rozdělené na několik bezpečnostních zón, ale teoreticky snad máte od začátku přístup všude), ale bohatě postačuje a je doplněno celkem rozlehlým venkovem. Ve hře jsou asi 4 závody - mám za to, že jejich průběh je do jisté míry naskriptovaný, ale vlastně mi to vůbec nevadilo.

Do boje si můžete krom výbušnin vzít jen dvě zbraně. a u překupníků pak můžete za kontraband kupovat nové kousky a munici. Arsenál je poměrně slušný, vedle klasických kousků vč. tlumených verzí pistole a samopalu je tu pancéřová pěst, plamenomet, nebo speciální Terror zbraně, které používají speciální komanda nepřítele a které jsou v zásadě klasickými zbraněmi, jež mají na tu dobu dost neobvyklé vlastnosti.

No. Co bych ještě zmínil... jsou tu perky, pár upgradů, pytel collectibles, je tu mise na jedoucím vlaku, pár nepodstatných bugů (sranda když nácek zarputile ignoruje, že pod ním právě vybuchnul most), let zeppelínem hm... ve městě není moc orientačních bodů, napadá mě jen náměstí s tím vítězným obloukem, nebo co to je. Kdesi na venkově jsem našel veselou variaci na Duck Huntera (střílení kachen vylétávajících z křoví, jen nikde není ten otravnej pes.) To je asi všecko. Pěkný sporťáky (Altair je můj favorit) a další speciály (gestapácká limuzína má pod přesní kapotou kulomety, xoxo). Qiucksave/quickload je k ničemu. Potěšilo zpracování konce, i když chtěl jsem ho sejmout ručně.

The Saboteur je prostě GTA z atraktivního prostředí, s pořádnou atmosférou a hudbou, okořeněná stealth prvky a skákáním po střechách. Navíc neopakuje chybu GTA a používá v misích checkpointy, což určitě šetří nervy. Vadili mi jen francouzi, úroveň dialogů a trochu chaotický rozjezd (pořádný příběh jinak v tomhle žánru stejně nikdo krom Mafie pořádně nezpracoval), a možná to nemuselo být tak jednoduché, ale s tím se dá žít :)

Pro mě je The Saboteur po Mafii a San Andreasu asi nejlepší hrou z tohodle žánru, i když když je to není vyloženě AAA titul. Ale je zábavný, zajímavý, má výbornou atmosféru, takže nemůžu jinak než doporučit.

Aktivně a docela určitě zcela záměrně se kurvící kamera, Lara si občas ráda skočí kamsi do prdele, namísto jediné římsy v okolí.

Otřesný historický level-design - hlavně v mexiku stačí přehlídnout pohozenou hlavu od páky ven a nemáte šanci se bez návodu pohnout dál. Nebo v samotné místnosti s Thorovým pásem - musel jsem se dvakrát vrátit dolů, protože něco bylo špatně, samozřejmě za neustálého dorážení respawnujících se zombíků. Slušná hra je dneska designovaná tak, že nepustí hráče dál, dokud v lokaci neudělá, co má, ale na to TRU kašle a klidně vás nechá tápat a kdyby vás to snad dostatečně nenasralo, předhodí vám ještě pár slepých uliček, na jejichž koncích můžete vesele tápat, jestli v ní jste, nebo jen nevidíte cestu dál. V některých lokacích pak Lara přímo zbožňuje zaseknout se do harampádí na zemi.

Ze zbraní má smysl jen brokovnice, všechno ostatní působí pateticky a právě tak to zastoupí základní dvojice pistolek. Každopádně souboje jsou taky vcelku o ničem. Příběh bez znalosti předchozích dílů působí jako totální slátanina. Řada bugů - jednou například při souboji vypadla z ruky tyč a propadla se bůhvíkam, naštěstí se v okolí válely (bůhvíproč) další dvě. V jednom místě mě hra donutila použít vlastnost, kterou jsem za celou hru jinak nepotřeboval a ani v tu chvíli nevěděl, že existuje, ale ani omylem jsem se tu nedočkal kontextové nápovědy "zmáčkni tohle abys udělal tohle", která se tu jinak běžně vyskytuje. No, hlavně že si můžu vybrat v jakých hadrech půjde Lara rozkopávat vázy.

Pochválil bych snad jen hudbu a několik málo hopsacích sekvencí díky kterým jsem se místama i bavil... ještě Thorovo kladivo byla celkem fajn hračka. Každopádně už hodně dlouho jsem u hry tolik nenadával. "Kam ta píča skáče", "proč tam ta píča skáče", "co tam ta píča zas dělá", "to si snad dělá prdel", "kterej čurák tohle navrhoval", "kurva kurva kurva, co jsem komu udělal" a mnohé další veselé fráze bohatě vyrovnaly množství nadávek, které jsem při hraní vypustil z úst za několik posledních let, neb v první řadě nemám ve zvyku se při hraní hlasitě projevovat.

A abych nezapomněl, důraz na podvodní dobrodružství tu není zdaleka takový, jak jsem čekal. Ale to je každopádně dobře, bo pod vodou je blbě vidět, pomalu se tam pohybuje a bývá tam mrtě místa, kam se dá schovat cesta dál, navíc prakticky ve všech směrech.

Datadisk Armored Princess nic moc zásadního proti původní hře nemění, ale něco přece, ať už k horšímu, nebo k lepšímu.

Příběhově je datadisk o něco slabší, než jeho předchůdce, a i zadání questů jsem převážně odklikával, sic jde pojetím opět o příjemně odlehčenou fantasy a i tady se mezi questy najdou nějaké ty fórky a více či méně úchylné specialitky.

Otravné cestování z původní hry tu bylo lehce vyspraveno - všechna území jsou prakticky jednotlivými ostrovy a cestovat mezi nimi lze pomocí tlačítka kdykoliv se nacházíte na lodi. Samozřejmě ani to není ideální a hlavně u trpaslíků bych si moc přál objevovat se s lodí na druhé straně od velkého mostu, neb k nejbližší slušné pláži je to z téhle jeho strany bez létání strašně daleko. Létání je pak dalším usnadněním v pohybu, které překvapivě nijak nenarušuje hratelnost, ale k tomu se dostanete až tak před polovinou hry.

Levelcap se zvednul, nevím na kolik - dohrál jsem na levelu 55 a nezdálo se, že by měl být poslední. Zvýšený level-cap je i důsledkem vyšší obtížnosti, jak už to tak v datadiscích bývá. I když stratégy to po relativně jednoduché původní hře může těšit, mě tohle tempo moc nevyhovovalo - preferuju když mě hra odměňuje za snahu, nikoliv trestá za flákání, což je pocit, který u tu mě při normální obtížnosti převažoval spíš.

Dráček, který slouží jako náhrada za Truhlu Zuřivosti disponuje 9 skilly, nicméně proti Truhle mi jeho taktické využitá přišlo slabé. Hlavně pokud člověk včas neinvestuje do skillů ovlivňující množství a kumulaci rage, tak na ty skilly prostě nemá. Sám jsem shodou okolností měl maximální rage na základních 20 asi do lvl26 - nejsilnější skilly jsem nemohl používat, bo nejlevnější stálo snad 30, a ty slabší jsem nemohl upgradovat, protože bych na ně už neměl taky.

Nedostatek rage mimochodem nebyl zrovna v mém plánu, ani jsem s ním nepočítal - až později mi došlo, že tady vlastně něco chybí - při postupu na další level si už nevybíráte žádný bonus k rage/leadership/maně/bůhvícotamještěbylo - tož to mě docela nakrklo. Navíc za celou hru jsem potkal dva oltáře zvyšující maximální rage, díky kterým jsem ho zvednul o pitomých 6 bodů.

No a to je tak v kostce z mého pohledu rozdíl mezi Kings Bounty a Armored Princess. Ještě k tomu můžete připočítat nové jednotky (osobně jsem si oblíbil Assassiny), kouzla a artefakty, snad i nějaká nová hudba na pozadí, noví bossové a celé nové prostředí ještěrů, vč. hudby a jednotek.

Hrací doba pak u mě byla necelý týden intenzivní pařby, čili alespoň 3x delší, než je dneska u her zvykem, ale nepřišlo mi to ani poloviční proti původní hře.

No, takže asi tak. Je to staré dobré Kings Bounty, kde se hraje za sličnou slečnu. Něco se změnilo k lepšímu, něco k horšímu. Můj celkový dojem je, že spíš k horšímu, i když je to pořad hodně dobrá hra.

Dneska se pokusím být stručnější. První, čeho jsem si všimnul, a co mě docela zklamalo, je úroveň grafiky - CoD4 na maximální detaily vypadalo překvapivě skvěle a pořád ho beru jako jednou z nejhezčích her posledních let. Tentokrát jsem měl ale pocit, že hraju něco tak o generaci nebo o dvě starší, než byla právě jednička.

Další věc je chaos - stačí pár kulek a obraz je zasviněný krví, přes kterou už se dá nepřítel jen tušit a tak couvaje slepě střílíte přibližným směrem. Nepříjemně často. Hlavně při misích v USA pak ještě mají spojenci sklony vbíhat do místností vstupy, ve kterých čekáte rusáka, stejně tak naopak rusáky potkávám při taktickém ústupu mezi vlastní, aniž by si jich někdo všímal. Navíc mrchy na první pohled mají dost podobné uniformy, takže friendly fire u mě byla na denním pořádku, včetně fatálních případů :)

Chaotický mi přijde i příběh - mise jsou relativně krátké, postavy a lokace se střídají jak o život a na přehlednosti v tom, co zrovna děláte a proč, to holt moc nepřidá. Tyhle "military" příběhy mě ovšem běžně absolutně netankujou a MW2 v tomhle není výjimkou. Mise v USA mě poměrně iritovaly, bo jednoduše nemám rád nic, co vytváří dojem, že USA strašně moc potřebujou armádu jak kráva.

CoD:MW2 staví hlavně na cool momentech, kterých je tu požehnaně a řada z nich funguje dobře. A vlastně je těch dobrých cool momentů tolik ,že mi ani moc nevadí, jaké jsou to občas zhovadilosti. Tohle se ve mě zlomilo asi až při odpálení atomovky nad Washingtonem.

A to je asi všechno. Nestříkám z toho, ale je to dobrá FPS. Jedna z nejlepších z poslední doby. A CoD4 je lepší.

PS: Střílel jsem do vzduchu. A přišlo mi to celý dost laciný.

No, když jsem si přečetl recenzi v Levelu, docela jsem se na tenhle kousek začal těšit, ale při samotném hraní se ukázalo, že všechny ty skvělé věci v oné recenzi zmiňované tu prostě nejsou. Což mě pak při samotném hraní docela nakrklo, stejně jako řada jiných věcí, z nichž největším problémem byla asi absurdně vysoká obtížnost, kterou naštěstí srovnal první patch.

Zmíněná recenze slibovala všechno možné o nezměrných volbách a jejich nedozírných důsledcích, což se (opět) ukázalo jako totální snůška keců. V zásadě se jedná o klasickou BioWare šablonu úvod + několik částí hratelných v libovolném pořadí + závěr. K tomu klasicky prokecávání spolubojovníků, atd. atd. Kdo hrál KotOR, ten ví.

Co se týče ovlivňování rozhovorů a důsledků z toho vyplývajících, tak se nepamatuju, že by cokoliv co jsem řekl, mělo na cokoliv dalšího vliv dál, jak do konce rozhovoru. Stejně tak žádnou velkou věc nemůžete opravdu rozhodnout - v takových momentech se buď budou věci odehrávat navzdory vašemu nesouhlasu, nebo tento nesouhlas nelze v takových chvílích ani vyjádřit. Ale aby vám to snad nebylo líto, tak vám hra v jednom kuse předhazuje rozhodování o věcech, po kterých vám v zásadě jako postavě nic není a které má rozhodovat někdo jiný.

Když pominu BioWare šablonu a dialogy, zbyde mi v zásadě Baldurs Gate bez příšerného AD&D systému, který je tu nahrazen něčím, co podstatně lépe funguje, i když by možná potřebovalo ještě trochu vyladit. Lokace mají vždy nějaký svůj význam a řada questů se odehrává při náhodných setkáních během cestování, která se snad s výjimkou trpasličího obchodníka vůbec neopakují.

Mimika postav za moc nestojí a při některých scénách se těm pokřiveným xichtům musí člověk smát. Dabing je až na pár výjimek kvalitní, ale hlavní postava při rozhovorech opět mlčí.

Příběh jako takový za moc nestojí a i různé vedlejší příběhové linky mě bůhvíjak nenadchly, i když v zásadě jsou často originální a to samé se dá říct o questech. Asi jedinou vyloženě nadstandardní část tvoří pobyt ve snovém světě během čistek ve věži mágů. Obzvlášť kosení nepřátel pomocí golema bylo velmi uspokojivé a dost mi připomínalo hraní za Kabuta z Giants, akorát že tady to byla na rozdíl od Kabuta zábava.

Hra má jistý stupeň návykovosti, jinak bych si s ní nedával 15hodinová dostaveníčka. Za největší motivaci považuju odhalování příběhů společníků, jejichž osudy nejsou až tak extrémní, jak tomu bývá u BioWare her zvykem a o to víc jsem si je oblíbil. O to víc mě mrzí, že mi na konci moje milovaná Morrigan utekla :( Při dobrodruhování vedou mezi sebou "na pozadí" různé rozhovory, které je taky radost poslouchat.

Dragon Age sice není nijak revoluční RPG, ale přijde mi přece jen o chlup lepší, než Risen a tudíž pro mě asi RPG roku 2009. A taky je to asi nejlepší RPG od BioWare od vydání KotORu. Jen škoda té přehnané snahy zavděčit se mainstreamu - ať už jde o krvavé cákance všude možně, snahu působit sexy (proč máme všici slipy jak nějaká banda striptérů?), zpěv té zrzavé nány (který pravda by bylo škoda nevidět), nebo o další podobné scény.

Solidních Diablovek vychází minimum a Torchlight z toho těží. Zdaleka není tak propracovaný jako samotné Diablo, ale abych se tu věnoval balancování všeho možného, na to nejsem dost pošuk na mulťáky. Takže co se mi líbilo a co ne.

Už na začátku mě zklamalo, že ve hře jsou jen tři classy, navíc v roce 2009 jsem čekal nějakou alespoň základní upravitelnost vzhledu postavy. Ale ve hře by to pod vší tou zbrojí stejně asi nevyniklo - každopádně alchymista vypadal děsně cool, takže i když běžně mágovské postavy nehraju, sáhnul jsem po něm. Další zklamání se dostavilo po stránce grafické - neříkám, že by Torchlight nevypadal blbě - všechno je hezky barevné a tak, ale přijde mi, že od Fate se toho moc nezměnilo.

Po zorinetování ve hře mě naštvaly další věci, a to hlavně grafika interface, která imho zbytečně žere místo. K tomu připočítejme ne zrovna ideálně zvolený font, a malé obrázky předmětů. (Btw komu vadí WoWkoidní pojetí některých věcí - však v D3 to všecko bude taky.) Taky jsem po chvíli zjistil, že se moc neorientuju ve statikách - co která jak moc ovlivňuje, zda se do toho či onoho čísla započítává jiné číslo, nebo ještě ne...

Hlavní quest se odvíjí pomalu, vedlejších questů je víc, ale v zásadě jsou to jen tři zoufale se opakující druhy. Některé prostředí mi stejně jako v Diablu přijdou nepřehledná - nemám u těhle her rád, když musím moc řešit, jestli jít teď vlevo nebo vpravo. Lokace s džunglí a lávou jsou v tomhle obzvlášť nepřehledné.

Obtížnost, je jak už tu bylo mnohokrát zmíněno, naprosto primitivní. A protože jsem zvyklý hrát hry na to, čemu autor říká normální obtížnost, jediné problémy jsem měl v různých vedlejších dungeonech, které jsou o nšco těžší - každopadně teď jsem na podlaží 26 a úrovni 29 a ještě jsem ani jednou neexnul. Na druhou stranu bezstarostné kosení všeho co se dostane moc blízko má taky něco do sebe :)

Mimochodem taky mě štvalo, že v obchodech nejsou předměty nějak slušně seřazené, třeba podle ceny, a pohybující se informační okénko taky přehlednosti nepřidá. Nebo že na krystalech není na první pohled patrná jejich kvalita.

Co se mi líbilo je čokl, protože se díky němu nemusím zdaleka tolik vracet do města - prakticky to dělám jen při dokončování questů, nebo když mám moc krámů a nechce se mi čekat až se čokl vrátí. A taky classy a jejich skilly - třeba že se nezdá že by byly bůhvíjak vypilované - vypadájí, že vytvářejí zábavnou kombinaci a mám v plánu si pokud bude čas rozjet hru ještě za pistolnici.

Každopádně mě Torchlight při čekání na Diablo 3 příjemně potěšil, protože to nejdůležitější (návyková radost z rubání) tu prostě je. A i když se nejedná o do detailu vypiplané dílo, tak za prvé je vypiplané dost na to, aby fungovalo a za druhé prakticky nemá v současnosti žánrovou konkurenci.

Tak jo. Hru jsem dohral s classem hunter na asi 36 lvl.

Borderlands jsou jakousi slátaninou světa Falloutu 3, skillů a sbírání předmětů po vzoru Diabla, akce ve stylu Halo (alespoň později ve hře) a questů ála WoW.

Ze začátku se tváří jako obyčejná příjemná střílečka a v prvních pár levelů se tak v zásadě i hraje. Za chvíli začnou z nepřátel vypadávat nové kousky do vašeho arzenálu, které se v zásadě liší jen obměnami kusů modelu a barviček a samozřejmě tedy statistikami.

Jedinou podmínkou pro používání čehokoli (s výjimkou upgradů panáka) je úroveň postavy. Už proto, že další statistiky tu nejsou. Když si na začátku vybíráte třídu postavy, jsou u ní zmíněny i preferované zbraně - u mě tedy sniperky a pistole. V praxi ale nemá moc smysl se takových zbraní držet. Snažil jsem se o to, ale pistole začaly být pro přímý boj moc slabé a sniperky zas nemají potřebnou kadenci a tak jsem v jedné zoufalé situace sáhnul po brokovnici a té jsem se prakticky až do konce držel jako primárního kvéru. (Teda skoro do konce - příběhové finále jsem už zase klestil sniperkou.) Navíc mi přijde že systém chování nepřátel používání sniperky bůhvíjak nepřeje, ale to je možná jen můj dojem. Každopádně používáním daného typu zbraně si průběžně vylepšujete její efektivitu a i skilly ve větvích pro "doporučené" zbraně se často týkají zbraní všech.

Celkově se tudíž dá asi říct (alespoň je to můj dojem), že výběr classu nemá na styl hraní nějaký zásadní vliv, možná s výjimkou Sirény, která má ty svoje "magické" specialitky. Což samozřejmě neznamená, že by classy neměly zajímavé jedinečné skilly, ale většina spočívá v mírném vylepšení běžných satistik, nebo hlavního skillu. Ten Hunterův spočívá ve vyslání opeřeného lovce na nepřítele, ale i z toho mám docela rozporuplné dojmy: Ze začátku je sice super silný a zabije snad cokoliv na jednu ránu, ale to samé se cca dá říct o vás a pták má docela velký cooldown. Za polovinou se situace přehoupla a pták byl spíš takový bezvýznamný doplněk. No a když jsem naboostoval skill na ignorování štítu na 100%, ztratil smysl alespoň u lidských bojovníků úplně, protože dál likvidoval nejdřív štít, zatímco moje střelba dávno drtila nešťastníka. Navíc na jeho cíl musíte alespoň přibližně mířit kurzorem a vystavovat se tak nepřátelské palbě.

Poměrně specifický grafický styl je pěkný na koukání, ale prostředí se během hraní v podstatě nemění a když se člověk na věci lépe podívá, zjistí že ona grafická stylizace je hlavně úžasným způsobem jak ušetřit na detailech.

Hra spočívá cca v tom, že přijdete do bodu A, kde dostanete úkol(y), přejdete do bodu B, kde úkol splníte a následně si v bodě A, B, případně C vyzvednete odměnu. Úkoly jsou zadávány v dialogovém okně, nemůžete na ně nijak reagovat a nikdo vám je ani nepřečte, čímž u mě snad všechny degradovaly na pouhé odklikávání položek a plácání se mezi checkpointy na mapě.

Mezi questy se skrývá i hlavní dějová linka, která se týká hledání bájného emzáckého vaultu plného emzáckých technologií a emzáckého bohatství, ale prakticky na ní nesejde. Sbíráte kusy klíče od vaultu a pak se něco stane, a pak se stane ještě něco, co je trapně jednoduchý finální souboj a pak můžete pokračovat ve hře.

Co bych na hře vyloženě pochválil je hudba a taky humor, kterého by mohlo být víc. Každopádně oboje skvěle dokresluje atmosféru, pro kterou nějak ve slovníku nenacházím to správné slovo, ale při intru se div nesráží na monitoru. (Ok, při samotné hře už až tak moc ne.)

I když tady mě to spíš překvapuje, protože jsem se velkou část hraní spíš nudil, tak i Borderlands mají tu schopnost udržet člověka ve hře mnohem déle, než si to původně plánoval, což se určitě cení. Ale nemůžu říct, že je to vyloženě dobrá hra. Wowkoidní questování je nuda a vopruz. Správa a porovnávání výbavy je dost nepřehledné díky konzoloidním menu, nabídkám, i inventáři. U zbraní nemůžete podle barvy dost dobře poznat/rychle porovnat jak je dobrá/cenná. (S výjimkou oranžových, které jsem našel celkem dvě na cestě k finálnímu bossovi a které byly prostě to nejlepší co jsem v rámci daného typu našel, ale ostatní barvy byly kvalitativně víceméně namíchané a to samé bych řekl o jejich ceně, i když tu jsem nějak víc nezkoumal.) Prostředí je pořád stejné, částí výbavy a podmiňujicih atributů je málo, nepřátelé by se taky mohli respawnovat pomaleji, síla zbraní i stoupání jejich kvality jsou nevyvážené, AI tupá a určitě bych takhle mohl ještě chvíli pokračovat.

A navíc je to při všech těch věcech o něco delší, než by muselo, ale konec má aspoň trochu spád a člověk se i začne trochu zajímat co se vlastně děje, takže asi budiž.

Tahle hra je poměrně rozporuplná. Mám z ní dojem kvalitního konceptu, na který se ale při realizaci házel bobek. Je tu spousta potenciálu, který je převážně zabitý, nebo alespoň dostal řádně přes hubu, při tom ale hra na řadě míst dobře ukazuje, jak skvělou mohla být, kdyby se k některým jejím aspektům při tvorbě přistoupilo jinak, kvalitněji.

Tak jo. Co se týče umělecké stránky věci, klidně bych se přidal k prvním dvěma devadesátkám a možná bych šel i výš. Lokace jsou krásné, hudba zajímavá (teda, styl Samorostu mi byl o něco sympatičtější, ale tohle je zas víc vypiplané.) Příběhově se jedná jednoduše o pohádku a celkově se nebojím říct, že by se Machinarium mezi špičkou české filmové animované tvorby (jakkoliv nejsem expert) rozhodně neztratilo. Jen příběhu bych vytknul konec, který bych si určitě představoval jinak.

Jenže ono je to zároveň klasická 2D adventura a tady už je to horší. Hádanky jsou, pravda, logické, pokud upustím od toho, že skoro všechna on/off přepínátka jsou nahrazena puzzlem a že řada věcí je výsledkem akcí, které děláte prostě jen proto, že zrovna dělat jdou, a ne proto, že byste tím něco sledovali. Ale to mi taky moc nevadí - akce jsou hezky rozanimované a zábavné (nicméně neváhal jsem v případě zákysu přistoupit k YouTube), puzzly všechny originální, takže co už.

Horší je to se samotným ovládáním hry - to převzalo snad všechny neduhy 2D adventur a nějaké i přidalo: Robot neběhá. Pokud je zmenšený, nebo vytažený, chodí o to víc pomalu. Robot chodí jen na některá místa. S předměty lze interagovat jen v tom případě, že jsou na dosah robota - tedy nemůžete kliknout na předmět a očekávat, že robot k němu dojde a něco s ním udělá. Místo toho musíte kliknout poblíž předmětu, počkat až tam robot dojde a pak teprv kliknout na předmět. Interaktivní objekty splývají s pozadím - naštěstí jsou ve scéně obvykle osamocené, takže není až takový problém je najít. Do několika lokací se lze dostat jen výtahem, u kterého pokaždé musíte provést proceduru natankování a nastartování, než ho můžete použít. Pravý klik neexistuje - intuitivně se s ním třeba snažím "odejít" z puzzlu, přeskočit animaci, místo toho na mě pokaždé vyskočí kontextové menu Flashe, ve kterém je hra vytvořená. Existují situace, kdy vidíte jiné řešení, než viděli vývojáři - ale to už je holt takový neduh, který vyloženě definuje žánr...

Během hraní narazíte i na pár miniher, mimo jiné i kultovní Space Invaders. Herní doba cca 7 hodin je tak trochu uměle natažená výše zmíněným a při zmínkách některých jedinců o plnohodnotnosti této hry na mě oněch 7 hodin působí spíš jako první díl epizodického titulu, což vzhledem k propracovanosti vizuálů nepřipadá dost dobře v úvahu.

Úroveň kresby a příjemná pohádkovost celého titulu mi (spolu s YouTube) pomohla si Machinarium patřičně užít a vychutnat a určitě je to advnetura, kterou můžu doporučit snad každému, kdo na to má alespoň trochu mozkové buňky, včetně vlastní matky. Nicméně - vzhledem ke všem zmíněným kiksům v rámci samotného adventuření s hodnocením na 90 jednoduše nepůjdu.

(Osobně jsem doufal v něco víc ve stylu Samorostu, kde bych mohl ovládat cokoli na obrazovce sám.)

Poslední save hlásí něco přes 41 hodin a je na čase psát dojmy.

Risen se opravdu hraje jako Gothic 2 v lepší grafice - je to cítit z rozhovorů, questů, hudby, atmosféry - prostě tohle je Gothic, jen trochu jiný.

Už v demoverzi mě naštvalo několik věcí - nesympatický hlavní hrdina, tropické prostředí, mizerné textury. Teď už můžu říct, že hlavní hrdina nemá charakterově k tomu z Gothicu daleko, takže jsem si na něj docela zvyknul, ale stejně vypadá tuctově.

Tropické prostředí... ono mi v zásadě nevadí, ale klasické fantasy bych prostě uvítal spíš - palmy a tropická verbeš pro mě nějak postrádají tu romantiku lesů mírného pásu :)

No a i ty textury jsem nakonec odpustil, bo díky řadě extra efektů hra i tak vypadá moc hezky (jen se člověk nesmí moc dívat do dálky :)) a hlavně engine dokáže držet stabilní fps. Ale rýpnul bych si do nemožnosti zapnout V-sync, bez něj je to při 1080p + GTS250 místama celkem hnus.

Čím jsem si v demu nebyl moc jistý, ale co mě v plné verzi až ohromilo, je zpracování soubojů. Ze začátku se to sice moc nezdá a tváří se to víc jako nedomrvená klikačka, ale jak se člověk snaží vyzrát na potvory silnější než on a zároveň vylepšuje bojové schopnosti, ukáže se, že ten systém je překvapivě komplexní a umožňuje na nepřátele aplikovat různé taktiky boje, které na ně taky třeba aplikovat je, pokud nechcete zbytečně často umírat - za to opravdu tleskám.

Vůbec celkově vývoj postavy se vyloženě povedl - ono vlastně jde o systém z prvních Gothiců, tak ještě aby ne. Skilly boje se zbraní jsou rozděleny na 10 stupňů, což je dobrý kompromis mezi systémem G1 a G2 a každý bodík je opravdu znát - rychlejší šerm, delší kombo, nové údery, možnosti. V rámci kovářství je teď možné vytvářet magické amulety a prsteny, obvykle silnější, než ty, co běžně nacházíte (což platí i pro kované meče).

Trochu rozpačité dojmy tady mám jen z lockpickingu - nějak mi přijde, že nápověda a skutečnost, že pohybů vlevo a vpravo je v sekvenci vždy stejně (i to, že víte, jak dlouhá sekvence bude), páčení zámků dost ubírá na napínavosti.

Zlodějina je doprovázená rozhovorem, který je často zajímavý, jen mě mrzí, že hrdina nenechá oběť doříct vtip :)

Co jediné mě v souvislosti s vývojem postavy vyloženě štvalo, jsou kamenné tabulky a různé knihy. V původních Gothicích knihy dávaly XP a tabulky zlepšoval různé skilly. Tady to všechno dává body do wisdom. Hru jsme končil se sílou, na kterou jsem se soustředil, něco přes 100, ale Wisdom jsem měl na 200, aniž bych do ní investoval jediný LP, což je prostě zhovadilost.

Questy a hlavně rozhovory jsou taktéž typicky Gothicovské. U questů mi ale chyběly nějaké specialitky, které by ozvláštnily všechny ty donáškové a prokecávací questy - tady jsou všechny tak nějak na jedno brdo. Rozhovory mají ten lehce humorný nádech, ale nemáte v nich moc na výběr. Tady bych si postěžoval na závěr hry: Poslední kapitolu nebo dvě je vám naznačováno, že budete v závěru muset učinit velké rozhodnutí, ale fakt je, že nerozhodnete vůbec nic - na výběr jsou dvě možnosti, obě říkají prakticky to samé jinými slovy a obě taky stejně skončí. U dialogů se taky občas stává, že postavy říkají něco jiného, než je v titulcích, nebo taky neříkají vůbec nic.

Bugů je ve hře relativně dost, víc než bylo v prvních dvou dílech Gothicu, ale žádné kritické mezi nimi nejsou a proti zápalavě bugů v Gothicu 3 snad ani nestojí za řeč.

Hra je rozdělená do 4 kapitol, z nichž nejdelší a nejzajímavější je ta první - z oněch 40 hodin tipuju že se v ní dá strávit tak třetina až polovina času a spočívá hlavně v seznamování se s jednotlivými frakcemi a poměry na ostrově, plnění drtivé většiny vedlejších questů a levelování z totální lamy na docela schopného dobrodruha. Druhá kapitola už se nese v duchu "přines 5 těhlenctěch", ale každý "tehlencten" má na sebe vázaný jedinečný quest, i jsou doprovázeny nějakými vedlejšími, takže ještě dobrý.

Třetí kapitola je takový jeden velký quest spočívající už prakticky jen v rubání potvor a čtvrtá kapitola je cca to samé, ale ještě nudnější a pětkrát. Tam už jsem se ujistil že tohle na 90 prostě nebude. Možná by hře prospělo zpřístupnit jeden nebo dva další menší ostrovy a s nimi novou várku vedlejších questů, ale to tak možná ve dvojce.

Ostrov mi svojí rozlohou přijde poměrně malý - cca bych ho přirovnal k údolí z G1, i když minimálně dojem z nějak mám takový, že ve skutečnosti je ještě o něco menší - vzhledem k tomu, že z tropického prostředí radostí neskáču, mi to ale nijak zvlášť nevadí.

Když to shrnu - hraje se to jako Gothic 2.Má to tu atmosféru, ale ta je svým způsobem okleštěná - ať už prostředím, primitivnějšími questy a dialogy, vzhledem hrdiny, nebo i tím, že skoro všechna NPC vypadají tak nějak stejně. Na druhou stranu vývoj postavy a souboje se opravdu povedly. Taky je škoda, že dvě ze čtyř kapitol (poslední čtvrtina hry) už jsou vyloženě rubací dokolečka se opakující nuda, ale i tak těch prvních 30 hodin za to stojí - takovéhle RPG prostě nikdo jiný než Piranha Bytes nedělá.

ARMA 2 se ukázala jako zabugovaná nedomrvená hovadina, tak jsem doufal, že si spravím chuť pokračováním Flashpointu, které vypadalo, že by mohlo být stravitelnější (prostě víc cool a pro masy). ARMU 2 jsem vydržel hrát dýl. Už to samo o sobě považuju za dostatečně výstižné.

Po rozehrání je na hráče vychrlena cool heslovitá prezentačka ála CoD5 o historii ostrova, na kterém se hra odehrává a pak najednou jsem na ostrově, velím dalším asi třem vojákům, a s grafikou na max je vše hnusné, nudné prázdné. Do vysílačky mele někdo cosik o úkolech a já dostávám kontrolu nad panákem.

První problém - žádnej cvičák. Přestože má hra tři prdele klávesových nastavení a nějaký podivný systém vydávání rozkazů, neobtěžuje se vás ani v nejmenším vás s nimi seznámit. Prostě místo vojína na cvičáku rovnou velíte 4členné jednotce a nejbližší cíl je 600m táhle, hlavní o dva kilometry dál. Takže běžíme hnusným otevřeným prostranstvím směrem k prvnímu cíli.

Cca 200m před prvním cílem omylem vlezu do zadávání rozkazů, v nastalém chaosu se pokusím potvrdit cokoliv levým myšítkem, ale na to samozřejmě maník vystřelí a nepřátelské jednotky se začnou pohybovat a střílet naším směrem. A já je nevidím, protože jsou na svahu proti nám mezi stromy a tyhle stromy jsou pro mě při téhle vzdálenosti jen šedivý neprůhledný flek.

Zabiju asi tři žluťáky, kteří vyběhli až k předním stromům, kde už na ně bylo vidět. (Zbylí vojáci dohromady sejmuli asi dva.) Sám už mám nějakou červenou obrazovku a hra mě vyzývá k léčení. Zalezu za strom do křoví (btw vůbec jsem nezaznamenal že by fungoval crouch) a podle nápovědy "vyberte lékárničku a držte fire dokud se nezotavíte" zkouším číselné klávesy - pod jednou z nich nejspíš bude. Postupně jsem vytáhnul pistoli a dokonce kudlu, která je podle xxxfuckera úplně nahovno. Mezi každou výměnou zbraně uplynulo vždy několik vteřin, kdy panák dělal jednoduše hovno. Lékárničku jsem nenašel, nějaký žluťák mě dřív killnul.

Tak jsem si řek, že tohlwe nemám za potřebí a vybodnul se na to. Někdo by měl vzít jedničku, omladit grafiku, přidat častější savy a dál na nic nešahat.

Asi nejvtipnější česká adventura a nejlepší textovka, jakou jsem hrál. Díky tomu, že sebe sama vůbec nebere vážně, nepůsobí humor trapně nebál bych se říct, že hra měla určitý potenciál na vznik kultu.

Na druhou stranu je fakt, že už je to řada let, co jsem MuPa hrál, takže by mi to třeba dneska mohlo přijít jako nehorázná pyčovina, ale moje vzpomínky na hru jsou veskrz kladné.

Jediné, co bych MuPovi vytknul, je relativní krátkost hry a nemožnost ukládat. (Hra je rozdělená do tří kapitol, od kterých se dá začít zadáním kódu.)

Tak u RE5 jsem si nejednou pomyslel "bože to je ale p*čovina". A nakonec jsem stejně musel uznat, že mě to bavilo.

Koridorové kosení zombáckých negrů, kde každý povedený zásah protivníka vyvolá pocit zadostiučinění. To je cca shrnutí toho, co je na RE5 dobré. Teda taky ještě grafika je dobrá - technicky, hlavně co se týče hlavních postav a efektů - díky všemožným filtrům vypadají cut-scény opravdu filmově. Tím spíš mě ale štvaly některé rozplizlé textury a hlavně fakt, že prostředí je drtivou většinu času je zkurvený šedo-hnědý hnus.

Nelíbila se mi ani kombinace snahy o filmové, "seriózní" pojetí při zachování "arkádové" hratelnosti ála RE4 a příběhu plném hovadin, který jednoduše smrdí japoncem.

Ovládání je opět těžkopádné, ale to už tak nějak k sérii asi patří a je třeba uznat, že jeho rozšíření na myš dopadlo zdárně. Zatímco v RE4 to podle mě pomáhalo udržet atmosféru napětí, tady se nedá o napětí nebo strachu vůbec mluvit - nábojů je prakticky pořád dostatek, ve druhé polovině většinou vyloženě mrtě a jen málokdy je problém příval nepřátel kosit. Tohle už je doopravdy spíš arkádové kosení s pár survival prvky, o hororu by pak mluvil leda blázen.

Společnice mě ze začátku nehorázně lezla na nervy, ale když jsem se ji naučil používat jako nosiče léčiv a přebytečné munice, dalo se říct, že byla i ce- ehm... nepřekážela tolik. Mnohem užitečnější by ale rozhodně byl pořádný inventář a ne ta hrůza, s kterou přišel nějaký sadomasochistický úchyl. Kdo hrál, chápe - můžete s sebou tahat jen pár krámů, každou chvíli je potřeba řešit co vyhodím teď, manipulace s čímkoli je otřesná, obzvlášť předávání předmětů uprostřed boje, bo ta nebetyčná pí*a furt někam odbíhá. Zlatej kufřík ze čtyřky. Kufřík ze čtyřky taky držel hubu, což je pro mě další plus, protože přízvuk a styl vyjadřování téhle "afričanky" je pro mě i díky kontextu dění další WTFOMG prvek. Alespoň ta mrcha jakš-takš zvládá léčit když je třeba, jen kdyby ještě neměla tendence střílet ze zbraní, které si u ní občas odložím.

Takže jo - je to blbost, hovadina, trapný béčko, společnici bych bez mrknutí oka vyměnil za kufřík ze čtyřky (stejně tak obchodníky), inventář a jeho správa jsou bez debat trestuhodným zločinem, ale co se týče toho kosení zástupů negrů a sledování cutscén plných hovadin, tak prostě baví a vzhledem ke všem těm chybám baví dost.

S RE4 se sice nemůže rovnat a hlavně ze začátku jsem přemýšlel spíš o 75, když se hra přesunula do laboratoří a podzemních měst, dalo mi to zapomenout na hnusné úvodní lokace a pošoupnul jsme hodnocení na 80. Nicméně je to slabých 80. Pro příště bych uvítal BUĎ hovadiny, NEBO AAA prezentaci - ne oboje dohromady, slušný inventář a pokud už spolubojovníka, tak ne emancipovanou modelku s haldou blbych keců.

Velmi šmakózní záležitost pro fanoušky Batmana - kvalitně ztvárněné postavy, story, všechno. Hra se odehrává na pozemcích Arkham Asylum, blázince pro superzločince, kde se naprosto (ne)logicky vyskytují snad všichni důležití Batmanovo nepřátelé.

Tady bych měl asi poznamenat, že mě Batman, ani další superhrdinské/západní komiksy moc neberou a neustálé "it's over, Joker" a podobná Batmanova prohlášení mě spíš iritovala, podobně jako civilní názvy záporáků v jejich profilech, které se až příliš "hodí", než aby to byla náhoda.

Ale zpátky ke hře - Batman chytil Jokera, zase, a odváží ho do Asyla, zase. Joker ale celou situaci naplánoval a tak má za chvíli celé Arkham Asylum pod palcem a Batmana doslova v pasti. Příběh provede Batmana naskrz celým komplexem budov blázince a i když tak často dojde na procházení stejných lokací, v praxi to vůbec nevadí a překvapivě je celé to putování sem a tam i příběhově podložené.

Hratelností se jedná o něco mezi stealth akcí a typickou mlátičkou. procházíte lokace, nakopáváte (velmi efektně) anály Jokreovým henchmenům a sem tam použijete nějaký ten Batmanův gadget.

Boj se tu vyskytuje ve dvou příchutích: Proti henchmenům beze zbraní si to Batman dává na férovku a docela brutálně je skládá k zemi. Proti ozbrojeným nepřátelům ale Batman nemá v čelním střetu šanci (max. v situaci 1-v-1), a na řadu přichází stealth přístup, kdy se skrýváte, útočíte ze zálohy, využíváte prostředí a gadgety jak k přímé likvidaci, tak k pokládání pastí atd. atd. Tohle je právě to, při čem byste se měli cítit opravdu jako Batman. Což nemůžu posoudit, rozhodně si ale přijdu jak solidní zákeřnej zmrd a je to velmi awesome, obzvlášť když se podaří zpacifikovat místnost tímhle stylem v poměrně krátkém čase :) Umělá inteligence nepřátel v takových situacích vůbec není zlá, ba naopak - henchmeni se sbíhají k místům, kde se něco děje, začnou se sdružovat do dvojic a krýt si vzájemně záda a oddělit je bývá často oříšek. Naštěstí je obvykle aspoň jeden henchman sám a jakmile zbývají poslední dva nebo tři, rupnou jim nervy jdou radši každý sám za sebe.

Čas od času se pak objeví nějaký ten známý boss, jehož likvidace stojí na klasickém modelu "zjisti a opakuj" a funguje to dobře.

Gadgety pak Batman získává postupně na různých místech ve hře, žádný není zbytečný a hra vás nutí je využívat, což je jen dobře. Co mi ale v souvislosti s tím vadilo, je další stránka hry - Riddler challenges.

Riddler pro Batmana nachystal pytel hádanek, skrytých trofejí a úkolů (klasická trophy/achievement stuff) a spousta z nich je na místech, kam se s vybavením, které v tu chvíli máte, dostat nedá. Takže jsem se celou dobu trochu frustroval, jestli se k nim budu moct později dostat, jestli není lepší se pro ně průběžně vracet, nebo prostě jak to vlastně bude. Tady vám rovnou řeknu, že i po skončení příběhové části lze ve hře pokračovat a všechny Riddlerovy hádanky si v klidu dořešit.

Design lokací... každý pavilon Asyla má specifický styl, takže na jednotvárnost si stěžovat nelze. Specialitkou jsou pak úseky kolem padoucha Scarecrow. Grafika je perfektní, ale příliš v ní nevynikají důležité věci. Na něco vás upozorní detective mode, ale obvykle musíte být blízko. Ale to je prostě dané stylizací - nic tu nevystupuje do popředí.

Hudba, dabing i zvuky jsou taktéž skvělé, jen v jedné lokaci jsem se nemohl zbavit dojmu, že se cosi děje, bo na pozadí se pořád ozývaly zvuky navozující dojem, že jsem právě cosi sebral/splnil/atp.

Navíc je tu ještě challenge mód - existují dva druhy challenges - boje s přesilou na body a tiché čištění místnosti se třemi úkoly na čas, překvapivě zábavné, ale soubouje vyžadují umět řetězit komba a používat speciální chvaty, zatímco v běžné hře jsem si celkem v klidu vystačil s buttonsmashingem + nutnými změnami.

Celkově musím říct, že nový Batman je velmi kvalitní hra a bavil jsem se u ní, ale není to svým settingem zrovna můj šálek kakaa, abych tomu strkal stovky a zapisoval ji do Guinessovek. Většinu času jsem uvažoval spíš o 85, ale to by už ode mě asi bylo moc nefér - ta hra je skvělá, zahrajte si ji.

Docela zklamání. Demoverze na mě působila hodně pozitivně - příjemně lineární, líbivá grafika, různé herní postavy, různá kouzla, sbírání bylinek a alchymie - prostě nenáročná rubačka se spoustou extra blbinek.

Jenže tyhle blbinky jsou docela na nic. Ze začátku to nevadí, člověk si užívá grafiku, která sice vypadá, že s vypuštěním pár efektů by stejně tak běhala i na Wii, ale je prostě hezká. Postupuje dál hrou, zabíjí první vlny nepřátel a... to dělá vlastně dál a dál, a když ho to přestane bavit, (jakože přestane, protože ta hra je jednoduchá že by to dohrála snad i moje matka) zjistí, že všechny ty extra postavy a alchymie jsou na nic.

Postav je dohromady... e... no... 6? Teď nevim. Každopádně není důvod používat jinou než vašeho Hira - je dostatečně rychlý, velmi silný, jediný umí používat magii. Na obří protivníky se hodí tlusťoch s palicí, občas člověk využije maníka s lukem pro boj na dálku a párkrát jsem využil i speciální schopnost holky s flétnou. 99% času jsem ale strávil v kůži Hira - není prostě důvod měnit, hra vás k tomu prakticky vůbec nijak nenutí.

Alchymie - občas jsem si vyrobil pár healing potionů, ale jinak opět naprosto zbytečná - obtížnost je tak nízko, že nemá smysl se s ní zabývat.

Jediná kouzla mají nějaké to využití, hlavně to jedno vylepšené na nejvyšším levelu je pak docela ultimátní. Ovládací systém vám ale umožňuje mít rychle po ruce jen 5 kouzel/předmětů, naštěstí obvykle platí, že jistá kouzla jsou lepší než jiná. I tak ten rychlý výběr ale nechápu - hra se při výběru stejně zapauzuje, tak proč tam nemít po ruce všechno?

Taky je to asi první hra, kde mi opravdu občas vadilo chování automatické kamery a i ovládání je v některých situacích ne zrovna ideálně řešené.

Příběh je jednoduchý, dětinský - zlý samurai master chce ovládnout svět, ze zvířátek si tvoří armádu samurajů. Pro vás to znamená, že postupujete směrem dopředu, kosíte samuraje/zvířátka, při tom zabijete 4 bossy a nakonec i toho hlavního zmetka. A to je všechno.

Na jedno místě se vyskytuje minihra "sjezd hory unikajíce před lavinou", kde jsem suverénně chcípnul víckrát, než za celý zbytek hry. V některých částech sebemenší chybka zmanená smrt a po primitivním a bezproblémovém dosavadním hraní mě tahle část neskutečně nasrala. (Abych ji následující den projel na 5. pokus.)

No prostě myslel jsem že to bude jako pro děti jen vypadat, ale ne - je to odfláknutá hopsačka/rubačka s líbivou grafikou, kde většina nadstandardních herních prvků nemá hlubší význam, než to, že tam jsou. A je to opravdu škoda a u mě aspirant na zklamání roku, i když to není bůhvíjak blbá hra.

Původního Zaklínače jsem hrál v původní verzi. Nedávno jsem ho rozehrál v rozšířené edici, abych zjistil že tam prakticky není žádná výrazná změna (a taky že má mizernou replayabilitu), takže od opakování hlavního příběhu jsem upustil a ani se mu tady nehodlám věnovat.

Čemu se hodlám věnovat jsou dva nové samostatné příběhy:

Cena Neutrality je poměrně malý quest s zajímavou zápletkou a minimem (1) postranních úkolů. Staví před hráče rozhodnutí hlavně morálního rázu, které se mi tu nechce příliš rozpatlávat - v zásadě se jedná o klasickou šablonu, kde se jedna stana obviňuje druhou z čehosi a obě strany mají vlastní verzi historky. Na hráčovi je, aby rozhodl, jestli je ono obvinění oprávněné a jak situaci vyřešit.

I když postupné odkrývání obou verzí příběhu je zpracované velmi pěkně, trochu mě zklamal závěr, kde jsem nakonec vybíral jen asi dvakrát nebo třikrát ze dvou černobílých možností. To si myslím vzhledem k rozsahu celého questu mohlo být zpracováno mnohem košatěji, ale budiž.

Co mě tu taky zaskočilo byla docela vysoká obtížnost, i když cokoliv mě zabilo až na jednu výjimku nebylo součástí hlavního questu a/nebo dalo se tomu vyhnout. Každopádně s dodanými talenty a nedostatkem materiálů pro alchymii mi přišel výběr fauny na některých místech tak trochu drastický. (Plus úplně poslední rozhodnutí, které jsem učinil, vedlo k mé smrti ve 3 vteřinách. Druhá možnost naštěstí dopadla možná i lépe než jsme zamýšlel.)


Vedlejší Účinky se odehrávají v obchodnické(?) čtvrti Wyzimy, kde je vaším úkolem sehnat 2000 orénů, kterými se Marigold (hnijící v místním žaláři) nevhodně zadlužil v místním podsvětí. Zatímco první dobrodružství bylo na questy poměrně skoupé, Vedlejší Účinky jsou naopak pořádný quest-fest.

Už na začátku je vám hra předhodí větší quest a pokud nejste docela slepí, narazíte na řadu dalších - ty na sebe navíc všelijak navazují a odměna z jednoho questu nakopne quest jiný. Do to si můžete vydělávat i hraním pokeru, pěstními souboji, s prodejem alchymistických ingrediencí, trofejí a magických předmětů a dojde i na chlastačky.

Nějaký hluboký příběh tu ale nečekejte - tohle je opravdu jen o plnění řady nenáročných, ale pořád ještě zajímavých questů.

Každý z přídavků jsem splnil v jednom herním dni a za dnešní reálné odpoledne, takže určitě nejsou nějak dlouhé, ale jako extra Zaklínačský nášup mě rozhodně potěšily a asi alespoň zkusím i další nové questy z patche 1.5. (Snad u nich překousnu absenci dabingu.)

Tahle hra mi technickým zpracováním ale i hratelností připomíná svého času Chasera - grafika je a není pěkná, level design je a není dobrý, příběh je a není zajímavý, hraje a nehraje se to dobře... Je to divné. Nemůžu říct, že je to blbá hra, ale ani že by to byla hra dobrá... je.. no.. prostě ...ucházející?

S grafikou se věci mají tak, že engine je až na pár efektů notně pozadu a díky mizerné úrovni detailů v úrovních stejně není moc na co koukat. Úrovně jako takové většinou nejsou nikterak originální, spíš průměrné - výjimky se ovšem najdou. Například se mi docela líbila část v nočním klubu, potěšila i mise ve věznici. Jinak ale jde vesměs o standardní akční lokace - jihoamerické džungle a vesničky, městská zástavba, banka a pár dalších...

Při tom s každou misí se prostředí drasticky mění a i když chápu, že je to lepší, než aby bylo pořád stejné, přijdou mi ty změny často až příliš samoúčelné. Vůbec příběh jako takový mi originální nepřijde (i když na herní poměry možná některými aspekty ano), takové typické akční béčko s netypickými anti-hrdiny.

Ústřední dvojce je vůbec asi to nejlepší na K&L - Kane, zločinec na cestě za rozsudkem smrti, je unesen svou bývalou organizací. Ta ho má ovšem za zrádce a všechno, co po něm chce, je, aby donesl to, co jim kdysi sebral a skryl, než umře. A k tomu ho donutí skrz ženu a dceru. Kane už je smířený s tím , že umře, jediné co chce, aby kvůli němu netrpěla i jeho rodina a tak přijímá.
A dostane na krk Lynche, který má za úkol mu pomáhat a hlídat, že Kane nevyvede nějakou blbost. Lynch je od pohledu celkem pohodový a schopný chlapík, jenže pod tlakem mu občas rupne v kouli a rozstřílí všechno co se pohne. A jako takový je postradatelný.
V zásadě ani jeden z nich není vyšinutý magor, prostě jen dělají to, v čem jsou dobří a co je třeba udělat.

Akce je poměrně standardního rázu s pochybným systémem krytí. Zbraně nejsou moc přesné, ale vynahrazují to silou. Herní mechanismy nejsou tak zastaralé jako třeba v novém Wolfensteinovi, ale celá hra působí trochu těžkopádně, neomaleně. Boj je vylepšen o možnost ovládání spolubojovníků - to je imho provedeno velmi použitelně, ale AI je sama natolik schopná, že jsem to téměř vůbec nevyužil.

Zvukovou stránku hry nechci moc hodnotit, protože buď jsem měl něco špatně s nastavením, nebo ten engine dělá s přehráváním audia nějaké velmi nepěkné věci.

Herní doba je pouhých cca 7 hodin, ale vzhledem k rozporuplné hratelnosti mi přijde tak akorát. Kritizovaný závěr hry sice z hlediska myšlenky není špatný, ale je prostě odfláknutý - jako řada dalších maličkostí napříč hrou.

Před pěti lety by šlo o velmi solidní akci, dnes je to jen zastaralá FPS a těch několik málo vylepšení proti RtCW dneska už dávno nikoho nenadchne. Ze začátku jsem měl trochu pocit, že si autoři budou chtít z nekonečného zástupu WW2 fpsek tak trochu utahovat, ale to bylo asi jen nějaké moje chvilkové pomatení smyslů. Ačkoliv B.J.Blazkowitz je postava vpravdě absurdní - velká část úkolů má v popisu věci jako "prozkoumej", "infiltruj", "ukradni" a přesto snad každé místo, kam B.J. zavítá, skončí v troskách a poseté mrtvolami. Vůbec mi vzezřením i chováním připomíná spíš Serious Sama, sic s tou sérií nemám větší zkušenost.

Co by se dalo na téhle hře pochválit jsou experimentální zbraně, které sice na první pohled vypadají jedna jako druhá, ale nakonec celkem pěkně zapadly do arzenálu, sic jsem k nim přistupoval až v poslední části, kde už útočná puška silnější protivníky nestíhala kosit. Systém upgradů práci s arzenálem zpestřuje a motivuje k hledání zlata v úrovních. Hlavně v první polovině hry dost pomáhá pocit übermensche, kdy náckové padají k zemi po jedné, maximálně dvou kulkách a člověk si ani proti přesile nemusí moc dělat hlavu s krytím se před jejich palbou.

Co by se naopak nedalo pochválit je historický model navyšování obtížnosti skrz množství nepřátel, které se na vás často bezhlavě chrlí ze všech stran a největším nepřítelem se tak stává chaos. Taky respawn nepřátel v ulicích města sice nedosahuje absurdnosti Far Cry 2, ale ani k ní nemá daleko. Bossové jsou zvláštní - často jde jen o to zvolit vhodnou zbraň, dělat co tvrdí objectives a boss padne jako nic. Generál Zeta se nestačil ani vykecat a už ho chytaly posmrtné křeče - asi nejjednodušší boss ve hře. A taky tu chybí možnost vlastního savu, ale s tím se dá většinou žít.

No a pak je tu takový problém se základní magickou vlastností Veil - nepřátelé jsou s ní lépe vidět, taky jsou s ní vidět různé skrýše a tajné cesty, postava se se zapnutým Veil pohybuje znatelně rychleji, energii to žere velmi pomalu a po městě je rozeseto mrtě míst, kde ji dobíjet, takže není prakticky důvod ji vypínat. Co z toho plyne? Že 99% času je všechno zelený a je jen otázkou času než to jednoho začne štvát, bo když už náhodou energie dojde, člověka praští do očí celkem pěkné barvičky. (Následně zalituje že v těch barvičkách nevidí tak dobře vykukující hlavy nácků a dojde dobít energii na Veil.)

Grafickou stránkou sice Wolfenstein neurazí, ale rozhodně ani neohromí - prostě cca to, co by se dalo čekat. To samé zvuk.

První cca třetina vypadala nadějně alespoň jako solidní rubanice, pak ale hra začne silně nabírat na stereotypu, nudě a nakonec i frustraci ze situací, které imho mají být v level-designu roku 2009 dávno překonanou záležitostí.

Prvně bych rád řekl, že ze všech her, které jsem doposud kdy hrál, má k Anno 1404 nejblíž asi Age of Empires 2 a i ten je (nejspíš) nemálo vzdálený hernímu stylu téhle série.

Nejdřív jsem jen rozehrál demo, vlastně jen proto, že mi A1404 přišlo graficky atraktivní. A hrál jsme jakýsi scénář a docela mě to bavilo a vypadalo to opravdu skvěle - detialní všecko, všude pobíhají lidičkové, bla bla bla postě nádhera. (I když je to asi první hra, která mi na 8800GT neběží na max vždy plynule.) No. Takže jsem prostě rozvíjel svou skromnou ostrovní usedlost a kochal se jak je to všechno pěkné a jak to hezky funguje, najednou mi byl předhozen quest, pak ješte jeden a v zápětí z ničeho nic baf a konec dema. Huh.

..Což mě tak trochu nakrklo, takže jsem si opatřil plnou verzi a pokračoval ve hraní. Tentokrát skrz kampaň, která má sice jen asi 8(?) kapitol, ale obvykle se jedna kapitola hraje opravdu dlouho, takže to mě ve výsledku nějak zvlášť netrápilo. No. Ale pravda je, že tyhle primárně stavěcí strategie jsou pro mě novinka a nevím na co v rámci žánru nadávat, ale tak co se mi všeobecně víc nebo míň líbilo:

Questy - dost zpestřují hratelnost a často se od vás očekává, že budete jaksi přímo "ručně" na něco klikat, což mě bavilo. Líbil se mi i systém surovin, vývoje usedlosti a kdesi cosi, ale nemám tušení, co bych o něm krom toho napsal :) No a samozřejmě grafika.

Co se mi naopak nelíbilo byl fakt že v několika chapterech přestože se odehrávají na stejných ostrovech je moje ručně vytvořená osada zrušena a v novém chapteru nahrazena nějakou defaultní. Pravda že ty defaultní obvykle mnohem efektivněji fungují, ale tak když jsem se s tím předtím hodiny stavěl, tak mi to pak chybí.

Za další chaos. Jak se osady rozšiřují ve města a začínají po nich pokukovat noblemani, najednou je všude něco, a člověk nemá možnost rychle najít konkrétní druh budovy, pokud si sám nepamatuje kde (a jestli vůbec) ji postavil a to v pozdějších fázích dost dobře nejde, tím spíš když je vím už na začátku kapitoly předhozeno fungující město. Taky je pak docela problém odpozorovat kolik čeho kdo kde chce, jestli můžu prodat tolik tohodle, nebo mi to za chvíli bude chybět, jestli má smysl na obchodní cestě nakoupit tolik tohodle etc. etc. K tomu patří i připomínka k plánování obchodních cest, kde definuju absolutní hodnoty toho kolik čeho naložím/vyložím a nemůžu tak množství přizpůsobovat podle aktuálního stavu na skladech/lodi. Určitě by neuškodila aktivní pauza nebo vůbec možnost manipulace času.

Boj jsem si v kampani moc nevyzkoušel, nezdá se být bůhvíjak propracovaný, ale asi ani neurazí. Dost mě šokovalo, že přestože jsem přesunul vojenský tábor těsně vedle pobřeží, připluvší nepřátelské jednotky na něm i tak vesele zbudovaly instantní pevnost, která mým jednotkám v dosahu neméně vesele nakopávala prdel. Ale to bylo možná jen specifikum dané příběhem. V kampani se všeobecně moc nebojuje a nepřekvapilo by mě, kdyby to platilo i o ostatních módech hry, ale těm jsem se nevěnoval.

Příběh je takové milé naivní zbla, kde jsou na sebe postavy přehnaně hodné (až na ty co jsou zlé) - není na něm zhola nic co by stálo za pozornost. Postava militantní blondýny, která útočí na všechno kolem, protože jí to nakecal Bůh, mi lezla na nervy většinu času.

A to je asi všechno. Vzhledem k chaosu v pozdějších částech hry 75% + 5% za příjemnou detailní grafiku.