Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Ing. Eva • 26 let • Doktorandka • Brno (ČR - kraj Jihomoravský)

Komentáře

Pathfinder: Kingmaker - Varnhold's Lot

  • PC 85
Varnhold's Lot je příběhové DLC, které funguje jako samostatná vedlejší kampaň zasazená do událostí kolem barona Maegara Varna a jeho nově nabytého území. Svou hlavní postavu z Pathfinder: Kingmaker spatříte pouze letmo, a na začátku rozšíření si tak vytváříte zcela nového hrdinu či hrdinku, který ve Varnholdu a okolí působí jako Maegarův generál. Příběh tím dodává pozadí k jedné z kapitol hlavní hry, která se kolem Maegarovy říše točí.

Nutno však říci, že si nemyslím, že by to Pathfinder: Kingmaker nutně potřeboval. Varnhold's Lot nevysvětluje nic, co by v základní hře bylo potřeba dovysvětlit, a místo toho přidává spoustu dalších otázek, které s touto kapitolou příliš nesouvisejí. Dá se tedy říct, že přestože jde o zábavné a povedené DLC, hráč bez něj vlastně nepřijde o nic zásadního, kromě možnosti přenést si do hlavní kampaně všechny unikátní předměty, které v rozšíření našel. Trochu bych to přirovnala ke spin-offu oblíbeného seriálu. Pusťte si ho, pokud milujete svět Pathfinderu, ale pokud vás zajímá pouze příběh vaší hlavní postavy, můžete ho s klidem vynechat. Některé předměty jsou sice zajímavé, ale až na specifické buildy midgameové a snadno je nahradíte jinými z pozdějších fází hry.

Herně jde o přímočařejší zážitek než hlavní kampaň. Odpadá správa území a důraz je kladen hlavně na družinu, souboje a průzkum oblastí. A to jak venkovních lokací, tak jednoho rozsáhlého dungeonu. Obojí nabízí řadu vedlejších úkolů, za jejichž splnění můžete očekávat právě některý z přenositelných unikátních předmětů, a čeká vás také několik morálních rozhodnutí. S těmi vám pomáhají přátelský Maegar Varn a jeho o poznání pragmatičtější kamarád Cephal Lorentus. Oba skvěle napsaní. Další tři společníci jsou pouze němí žoldáci, které si můžete vytvořit sami, nebo využít předpřipravené postavy.

Úplné finále Varnhold's Lot se odehrává až v rámci základní hry, ale jde jen o krátkou misi, která odhalí osud Maegarova generála a umožní nakoupit předměty z rozšíření. Jen počítejte s tím, že jsou pěkně drahé.

Pro: Jako doplněk pro fanoušky funguje výborně.

Proti: Při opětovném hraní Kingmakera bych vynechala.

+15

Sea of Stars

  • PC 90
Hráno v co-opu:

Sea of Stars je pocta šestnáctibitovým JRPG hrám, která se nesnaží dělat všechno stejně či lépe jako hry z této éry, ale snaží se jít s dobou a nabídnout odlehčený zážitek. Prakticky vůbec tak během hraní této hry nebudete muset řešit její RPG mechaniky kromě občasné výměny vybavení za lepší a průběžného velice jednoduchého nahazování nových levelů. Místo toho budete řešit spíše adventurní prvky typu, jak se dá seskočit pro truhlu pod skálou, jak vyřešit hádanku k otevření dveří nebo kudy vede cesta dál přes řeku. I v tomto se však dá říct, že autorům Sea of Stars šlo o plynulý zážitek bez nějakých větších záseků. Troufám si tvrdit, že i ta nejtěžší hádanka vyžaduje maximálně krátké zamyšlení.

Úplně jiná situace je však v soubojích. Ani tam nebudete zahlceni komplexností mechanik, ale vše bude záležet na vaší schopnosti správně načasovat zmáčknutí tlačítka pro lepší útok či obranu. Komu to půjde přirozeně, ten se u hry nijak nezapotí, aniž by musel řešit build postav, optimální party setup či typy útoků. V opačném případě však budete zažívat krušné chvíle. Přesto i pro takové hráče nabízí Sea of Stars jednoduché řešení. Má hromadu zapínatelných "quality of life" vylepšení, které různě zjednodušují či naopak zobtížňují hru, a hromada dalších se dá dokonce nakoupit v obchodech či získat za různé vedlejší úkoly ve hře.

Na jednu stranu jsem tak byla trochu zklamána, protože vymýšlení buildů a optimalizace setupů mě obvykle dost baví, ale tady jsem místo toho byla doslova uchvácena, jak krásně plynule a svižně se hra hraje, jak nádherně detailní má pixel art a animace, jak je každá lokace hry krásně živá, s vlastní atmosférou a hromadou promyšlených maličkostí. A hudební doprovod? To byl banger!

Bohužel by si hra zasloužila trochu lepší propracování jednotlivých charakterů. Nejhůře na tom je samotná dvojice hlavních postav, ale ani ostatní nejsou nikterak rozepsaní a hra poměrně riskuje, že si k žádné postavě nevypracujete téměř žádný vztah. Jsem zvyklá například ze série Final Fantasy, že v téměř každém díle mám své oblíbence, ale také postavy, které mi přijdou úplně hrozný. Tady mi sice žádný charakter vyloženě špatný nepřišel, ale taky jsem si žádný nezamilovala. Vlastně mám pocit, že jsem rozdílnost jednotlivých postaviček vnímala spíše skrze jejich specifický bojový styl a útoky než skrze povahové vlastnosti.

Samotný svět a příběh, ve kterém se tyto postavy pohybují, je ale dobrý. Mnohokrát se sice hra pokoušela o twist, který mi byl buď úplně jasný už několik hodin dopředu nebo jsem ho minimálně čekala, protože byl použit v podobné situaci v jiné hře, kterou jsem hrála. Ale přeci jen mě hra párkrát překvapit dokázala. Upozorňuji však, že rozjezd je dost pomalý a prolog dokáže začít nudit i trpělivější jedince, než jsem já. Poté je to však lepší a lepší a velmi oceňuji, že hra příliš nepřerušuje gameplay. Nechá vás opravdu hrát do sytosti, pečlivě prozkoumat celou lokaci a teprve poté následuje krátká příběhová vložka.

Objektivně mám pocit, že na základě toho, co jsem teď napsala, bych Sea of Stars měla dát tak sedm, možná osm z deseti. Každý prvek této hry je spíše jen lehce nadprůměrný než nějak geniální. Ale dohromady mi to fungovalo prostě skvěle. Byl to krásně vyrovnaný zážitek bez výraznějších up and downs a hrozně se mi líbilo, že na oko působí jako retro, ale ve skutečnosti se hraje tak, jak se snad nikomu v érách SNES JRPG ani nesnilo. Na top pětku to není, ale bezesporu je Sea of Stars jednou z nejzábavnějších her, které jsem kdy v životě hrála.

Dohráno za 34 hodin.

Pro: Sea of Stars nabízí krásně plynulý a svižný zážitek, nádherný pixel art, živé lokace, skvělou hudbu a moderně odlehčené pojetí klasických JRPG.

Proti: Hře škodí pomalejší rozjezd, předvídatelné příběhové zvraty a především slabší propracování postav, ke kterým je těžké si vytvořit silnější vztah.

+21

Disco Elysium

  • PC 95
Pacifist run:

Disco Elysium je převážně detektivní adventura v kabátku izometrického RPG s několika velmi jednoduchými mechanikami připomínajícími stolní deskovku či hru na hrdiny (netradičně bez jakéhokoli soubojového systému). To, jak hra vypadá a jaké má mechaniky, zde slouží hlavně k dokreslení celkové atmosféry. Stěžejní jsou rozhovory s postavami, vykreslení prostředí a propletenost celého příběhu. Je to jedna z těch her, u kterých si řeknete, že je to spíše interaktivní kniha. A to velice intelektuální kniha, takže se bez studu přiznám, že prvních pár hodin jsem odehrála s obavami, že mi chybí dostatečné vzdělání v sociologii či politologii a v některých prezentovaných myšlenkách se tak ztrácela.

Pokud jste teď ve stejné fázi hry, pročítáte komentáře a přemýšlíte, zda je Disco Elysium hra pro vás, zkuste tomu dát ještě pár hodin navíc. Nedokážu sice posoudit, jestli se narativ hry mírně zjednoduší, nebo vás hra dostatečně vyškolí, aby do sebe všechno zacvaklo, ale stejně jako se hlavní hrdina dostává z kocoviny a zabředává do případu, tak i já jsem se postupně orientovala víc a víc a začala si příběh neskutečně užívat. A to přestože jsem ze začátku nabyla pocitu, že mě nejspíše bude zajímat hlavně vyšetřování vraždy a všechny ty politické ideologie půjdou trochu stranou. Nakonec i mezi jejich představiteli jsem si díky literární kvalitě, originalitě, ale vlastně i skvělému dabingu našla své oblíbence, byť mám trochu pocit, že autoři hry nebyli úplně nestranní a do některých jejich názorů jsem byla lehce vmanipulována.

Čím déle jsem pak hrála, tím víc mi docházelo, že Disco Elysium nestojí jen na chytře napsaných dialozích a originálním světě, ale také na tom, jak dokonale umí pracovat s hráčem samotným. Začala jsem přemýšlet o sobě, o svých motivech i o tom, jakou osobností chci vlastně být. Každý rozhovor, každé rozhodnutí a často i každé selhání má váhu, protože se netýká jen případu, ale i hlavního hrdiny jako člověka. Hra vám tak dává prostor promítnout své představy do vlastního detektiva a udělat z něj kajícného přizdisráče nebo třeba roz(s)jetou hvězdu diska. A možná si pak uvědomíte, že to něco vypovídá i o vás.

K tomu se váže drobné doporučení, které bych pro vás měla, pokud jste hru ještě nehráli. Přišlo mi, že méně hraní je zde paradoxně více zážitku. Když hraji RPG videohry, tak preferuji dlouhé sessiony bez větších přestávek, protože se doslova ponořím do příběhu a nechci odejít, dokud ho celý nezažiji. V Disco Elysium mi však dlouhé hraní bez přestávky způsobilo splynutí mnoha důležitých momentů. A tak stejně jako u knihy občas není na škodu ji odložit a v představách si vizualizovat právě přečtenou situaci, tak v této hře jsem občas měla chuť ji vypnout, nad vším se v klidu zamyslet a vstřebat to, než budu pokračovat. A že bylo co vstřebávat.

Dohráno za 33 hodin.

Pro: Pokud jí dáte čas, odmění se vám způsobem, na který se nezapomíná.

Proti: Nic.

+35

Resident Evil Requiem

  • PS5 95
Na první pohled by se mohlo zdát, že se série od svého sedmého dílu příliš nepohnula. Pro mě je však každý další díl sebevědomým krokem vpřed. Hra mistrně balancuje mezi pomalým, tísnivým napětím a svižnou akční dynamikou, tentokrát prostřednictvím dvou hlavních postav, které Requiem několikrát prostřídá. Za hlavní ženskou hrdinku Grace je už od prvních minut jasné, že vývojáři z Capcomu přesně ví, co fanoušci milují a co je dokáže znovu vyděsit. Atmosféra je hutná, téměř dusivá, a každá lokace působí jako promyšlené bludiště, kde slabší povahy naleznou chvilku klidu maximálně v save roomu.

Hratelnost obsahuje všechny klasické prvky série: omezené zdroje, řešení typických hádanek a průzkum. Souboje jsou napínavé a často vás nutí přemýšlet, zda bojovat, nebo utéct. Inventář opět hraje klíčovou roli a každé rozhodnutí, co vzít, co nechat v bedně a co zahodit, má váhu. Když pochybíte, budete se muset vracet a zbytečně riskovat další zdroje, ale také čelit napětí a strachu. A nejde jen o laciné lekačky, těch ve hře zas tolik není, ale o dlouhodobý pocit nejistoty, který vás provází celou dobu.

A pak se hra najednou úplně změní. Vaše hlavní postava se přepne na ostříleného zombie slayer veterána Leona, který má omezené inventáře u zadku, a tak si s sebou klidně nese arzenál, se kterým by šlo dobýt menší město. A přesně to taky uděláte. Nepříjemná atmosféra je pryč a přichází neuvěřitelně smooth akce plná střílení, rozkopávání hlav, motorových pil a výbuchů. Kontrast mezi gameplayem Grace a Leona je něco, co vám skvěle doplní energii na další hraní, i pokud jste v předchozí pasáži už trochu upadali do stereotypu a opouštěl vás entuziasmus.

Příběh bude silným prvkem hry hlavně pro hráče Resident Evil 2. Návrat do starých známých lokací záměrně hraje na silnou strunu nostalgie. Pro nováčky v sérii nebude tak podstatný, ale přesto kvituji, že postavy jsou poměrně uvěřitelné a jejich motivace dávají smysl, což není v rámci série samozřejmost. Moje představa agentek FBI je ovlivněna zejména Danou Scullyovou z Akt X, a tak je Grace na můj vkus trochu moc uječená, ale budiž. Spíše mě překvapilo, že po všech těch Resident Evil událostech si američtí obyvatelé žijí své běžné životy bez znalosti existence zombíků a Bio Organic Weapons. Requiem vás totiž snad poprvé nevrhne přímo do epidemické oblasti, ze které prostřednictvím očí hlavního hrdiny můžete nabýt evidentně milného dojmu, že celý svět je zamořen. Přesto bych od agentky FBI čekala vyšší informovanost.

Resident Evil Requiem je přesně tím typem hry, který nejen dokazuje, že i po tolika letech má série stále co nabídnout, ale možná dokonce překonává či minimálně vyrovnává ty nejlepší díly. Věřím, že to není jen nostalgie, ale plnohodnotný moderní hororový zážitek, který respektuje svou minulost a bere si z ní to nejlepší. Pokud hledáte hru, která vás pohltí, zneklidní a nepustí, Requiem je jasná volba. Finální lokace je opět trochu slabší, jak je ostatně v sérii běžné, uznávám. Pořád mi ale přišla nad očekávání a ani trochu nezkazila celkový dojem ze hry.

Dohráno za 13 hodin.

Pro: Skvěle vyvážená kombinace tísnivé atmosféry a dynamické akce, podpořená kontrastem dvou odlišných herních stylů.

Proti: Slabší finální lokace a místy méně přesvědčivé zasazení příběhu do širšího světa série.

+26

Baldur's Gate: Dark Alliance II

  • PC 65
Hráno v co-opu:

Po zkušenostech s prvním dílem jsme se rozhodli, že tentokrát nakoupíme více rumu a méně koly. Bohužel se mi nepodařilo přesvědčit kamaráda, abychom teď hráli na normální obtížnost a znovu jsme tak rozjeli těžkou s argumentem, že přece nejsme chcanky. K mému překvapení je druhý díl výrazně jednodušší než ten první a moc si neumím představit, že bychom to hráli na lehčí, protože jsme celou hrou projeli až podezřele hladce.

Díky tomu jsme vlastně ani nemuseli tolik řešit výbavu a skilly, ale jsou určitě rozmanitější než v původní hře. Barbar si třeba mohl vzít možnost mít v každé ruce obouruční zbraň, a to to pak lítalo. Výbavu zase můžete vylepšovat ve workshopu pomocí drahokamů, což je konečně aspoň trochu promyšlená mechanika.

Ani k závěru hry se Dark Alliance II nepromění v žádnou výzvu. Sem tam vás může překvapit nějaká větší horda nepřátel nebo mohou začít docházet healing poty, ale pravděpodobně se dostanete do fáze, kdy už vás loot či expy přestanou zajímat, takže repetitivní mačkání útoku postupně vyměníte za snahu proběhnout kolem co nejvíce nepřátel. Hra se ještě více zrychlí a zjednoduší.

Kvůli své vysoké podobnosti s prvním dílem je celkové shrnutí také velmi podobné. Hru nedoporučuji, pokud zrovna nehledáte něco na primitivní gaučový co-op. Nenabízí téměř žádné zajímavé mechaniky (byť je na tom o něco lépe než první díl), prakticky žádný příběh, má ošklivou grafiku, minimální množství NPC a jen hordy pořád se opakujících nepřátel, takže hlavní zdroj zábavy musí být váš parťák, nikoliv hra samotná. Obtížnost je tentokrát jednoduchá, takže pokud hledáte opravdovou výzvu, tak jedině zkusit obtížnost "Extreme", která se odemkne jako New Game+.

Dohráno za 12 hodin.

Pro: Nenáročná hra, kterou si nejvíc užijete s parťákem u jedné obrazovky.

Proti: Plytké mechaniky, repetitivní gameplay a téměř nulový příběh z Dark Alliance II dělají hru, která sama o sobě nedokáže dlouhodobě zaujmout.

+9

Baldur's Gate: Dark Alliance

  • PC 65
Hráno v co-opu:

Na Snowblind enginu vznikly čtyři konzolové hack & slash spin-offy ke známým RPG sériím: dvakrát Baldur's Gate, Fallout a trochu bokem je Bard's Tale, který možnost kooperace nahradil pseudohumorem. Je mi záhadou, proč zrovna Fallout má na DH nejčastější hodnocení 25%, zatímco zbytek útočí na 70%, když se všechny tyto čtyři hry hrají úplně stejně. Víceméně lineárně procházíte hrou, střídavě klikáte útok, heal a případně skok a sem tam si vylepšíte skill či vybavení ve velmi jednoduchém RPG systému, který srovnávat s Diablem je jako srovnávat Dostojevského s Honzíkovou cestou. Příběh je úplně stupidní a gameplay vlastně taky, byť se mu nedá upřít jistá návykovost a snad i ve své jednoduchosti (ve smyslu mechanik, nikoliv nutně obtížnosti) může vytvořit docela příjemnou odpočinkovou zábavu.

Do těchto her jsem se pustila v co-opu s kamarádem, flaškou dobrého rumu a balíkem Coca-Coly. Hned zpočátku hry jsme však udělali největší chybu, která se v této hře udělat dá, a zvolili těžkou obtížnost. Představa "příjemné odpočinkové zábavy" z minulého odstavce se rozplynula jak pára nad hrncem. Bylo to peklo!

Průchod jednotlivými akty hry ještě ušel, ale pak narazíte na zvláštního bosse s výstižným názvem "Orb of the Undead", který pro nás na tuto obtížnost představoval několikahodinové učení se pixel perfect průchodu. To se opakovalo ještě jednou u finálního bosse, kde jsme naštěstí zjistili, jak ho napozicovat ke sloupu tak, aby nás nemohl trefit svým bumerangovým mečem. Ano, stydím se za glitchování, ale jinak to nešlo.

Celkově tuto hru nemohu doporučit. Pokud zrovna nehledáte něco na gaučový co-op, kde se v příjemné společnosti můžete smát, jak je tato hra hloupoučká, tak nevidím jediný důvod, proč ji hrát. Nenabízí žádné zajímavé mechaniky, prakticky žádný příběh, má ošklivou grafiku, minimální množství NPC a jen hordy pořád se opakujících nepřátel. Bossové jsou na vyšší obtížnost docela zajímavou výzvou, ale je jich ve hře jen pár.

Dohráno za 17 hodin.

Pro: Jednoduchý, návykový gameplay při poměrně zábavném gaučovém co-opu.

Proti: Repetitivní souboje, slabý příběh a minimum zajímavých mechanik či obsahu.

+20

Resident Evil Village: Winters' Expansion

  • PS5 90
Naprosto chápu, pokud někomu toto DLC nesedlo. V sérii Resident Evil jsme zvyklí, že vždy v kůži obyčejného člověka bojujeme proti neuvěřitelným monstrům. Ethan Winters toto schéma trochu narušil, ale vcelku skrytě. Jeho dcera má na druhou stranu potenciál stát se nejmocnější bytostí v tomto univerzu. Příběhové rozšíření Shadow of Rose, které je majoritním přídavkem v rámci Winter's Expansion, se tak rozhodně nedrží zpátky a mnohým hráčům může připadat přehnané.

Já mezi ně nepatřím, mně to sedlo skvěle. Dark fantasy atmosféra Resident Evil Village tu pokračuje a přináší nové nápady a nové děsivé situace. A to kvituji. Sérii Resident Evil jsem zpočátku nepovažovala za nikterak strašidelnou, ale od sedmého dílu přibývá situací, ve kterých se opravdu cítím přinejmenším nepříjemně.

Co bych však mohla zkritizovat, je nedostatek nových lokací. Téměř celé rozšíření se odehrává ve známých kulisách z původní hry. V rámci série je to poměrně běžné, ale trocha práce navíc by neuškodila. Na druhou stranu s Winter's Expansion dostáváte také možnost hrát původní hru ve třetí osobě a možnost hrát Mercenaries mód za jiné charaktery. Oboje jsem jen chvíli zkoušela a příliš mě to nezaujalo, ale věřím, že své fanoušky si to najde.

Co mě však zajímá úplně nejvíc, je budoucnost série. Shadows of Rose ukázalo události v roce 2037 a já jsem moc zvědavá, jestli na to série za 10 let naváže, nebo se bude ubírat úplně jiným směrem.

Pro: Shadow of Rose přináší silnou atmosféru, nové nápady a opravdu nepříjemně působící hororové momenty.

Proti: Největší slabinou je recyklace známých lokací z původní hry, která ubírá na pocitu nového svěžího obsahu.

+8

Resident Evil Village

  • PS5 90
Resident Evil 7 změnil směřování série, ale teprve Village tyto změny dotáhl téměř k dokonalosti a pro mě se stal prvním Resident Evilem, který je opravdu výjimečnou hrou (mám teď na mysli hlavní díly, nikoliv remaky). Možná za to může i jeho zvláštní atmosféra, kdy chvílemi tápete, zda hrajete moderní survival zombie horor nebo nějaké slovanské dark fantasy plné vlkodlaků a upírů. Mrazivé, tajemné a místy až pohádkově groteskní. A to mám moc ráda.

Do role hlavního hrdiny se vrací Ethan Winters, který se opět snaží dát dohromady svou rodinu. Doslova. Prostředí hry je podobně rozmanité jako v minulém díle, ale tentokrát jsem netrpěla velkým kvalitativním sešupem. Je pravda, že moje oblíbené části jsou spíše v první polovině hry, ale ani druhá polovina mě vyloženě nezklamala. Závěr hry je naopak velmi napínavý a užijete si i návrat známé postavy ze série.

Resident Evil Village patří mezi akčnější díly série. Ethan prošel před začátkem této hry bojovým tréninkem, a je to znát. Přesto je přibližně uprostřed hry kratší čistě hororová pasáž a na mě fungovala skvěle. Opravdu jsem se bála. Bohužel právě tato pasáž je nejnudnější při opakovaném průchodu hrou. Podruhé už tak nefunguje, je značně naskriptovaná a nedá se nijak urychlit.

Součástí hry je také Mercenaries mód, ale musím se přiznat, že mě moc nechytl. Procházíte ořezané lokace ze hry a na čas zabíjíte nepřátele. Jediným ozvláštněním jsou bonusy, které sbíráte a které vám poskytují různé výhody, například vyšší rychlost, více životů nebo vyšší sílu zbraní při prvním zásahu.

Dohráno za 18 hodin.
Včetně:
Shadows of Rose

Pro: Resident Evil Village nabízí výjimečně silnou atmosféru kombinující horor a dark fantasy, rozmanité prostředí a napínavý příběh, který udrží pozornost až do konce.

Proti: Některé pasáže, zejména silně naskriptované hororové sekvence, ztrácejí při opakovaném hraní na působivosti a mohou působit zdlouhavě.

+19

Undertale

  • PC 60
Pacifist run:

Undertale je již osmou RPG hrou, u které jsem se více či méně úspěšně pokoušela o pacifist run. Na rozdíl od těch předchozích her je však Undertale přímo od základů vystavěn se záměrem takové hraní nejen umožnit, ale také podpořit specifickou herní mechanikou k udobřování nepřátel.

Je tedy jen na vás, jestli budete v této hře silně připomínající stará osmibitová JRPG s náhodnými souboji bojovat nebo se se všemi svými nepřáteli skamarádíte. Tak jako tak budete v tahovém souboji vybírat akce a bránit se před útoky prostřednictvím minihry připomínající plošinovku.

Doufám, že z mého popisu je tak vidět, že soubojový systém hry je opravdu hodně nápaditý, každý boss fight je jiný a autor viditelně promýšlel každý detail místo generického navyšování statů a HPček.

Bohužel z toho, co se děje mimo souboje, jsem už tak nadšená nebyla. Často procházíte příliš dlouhými a prázdnými chodbami, puzzly naráží na limit osmibitového prostředí, takže téměř všechny se už v nějaké variaci objevily v nějakém z mnoha stadionů v Pokémonech na Gameboy, příběh mě nijak nevtáhl a hratelnost nepodržely ani RPG mechaniky. Ony tam totiž téměř žádné RPG mechaniky nejsou, ony se tak jenom tváří.

Undertale totiž velice chytře pracuje s tradičními JRPG prvky, které ohýbá do nečekané podoby nebo je osekává na úplnou kostru. Jako třeba výměnu zbraně a zbroje, které jsou reprezentované jediným číslem. Víc od vývoje bojových statistik vašeho charakteru nečekejte. RPG mechaniky v této hře jsou spíše pro navození určitého pocitu ze hry, ale fakticky nehrají velkou roli.

Příběh by také mohl být dost dobrý. Velmi mi připomíná příběh Rydie z Final Fantasy IV. Musí vám však sednout styl humoru, který rozdělí hráče na oddané fanoušky a... ty ostatní. Nemůžu mu upřít promyšlenost do nejmenších detailů, ale sebepromyšlenější humor, který si záměrně hraje na úplně hloupý humor, nemohu ocenit. Není to zkrátka můj šálek čaje, byť by byl sebechutnější. Pro mě se tak řada přerušení, kdy vás v několikasekundovém intervalu opakovaně zastavuje nějaká rádoby vtipná hláška případně nápověda k postupu ve hře, stala nesmírně otravnou a toužila jsem po tom, aby mě prostě jen nechali hrát hru a neustále mě něčím nezastavovali. Čím dál jste ve hře, tím je to horší a horší. * Ring... * Ring... * Ring... * Click...

Příběh hry nabere vážnosti až v závěru, ale je prezentován obdobně otravným způsobem. Úplný konec je ale povedeně překvapivý. To musím uznat. Vlastně je fakt super. Tady už mi i humor začal sedět. Ale to se bavíme o posledních asi 30 minutách až hodině, záleží jak dlouho vám zabere naučit se závěrečný boss fight.

Undertale i tak oceňuji jako velice chytrou hru, její autor musí být zajímavý člověk, který se vyzná ve videohrách a s chirurgickou přesností dokázal dekomponovat žánr na jednotlivé elementy, které pečlivě seskládal ve výjimečné dílo. Tohle dokážu ocenit. Bohužel jsem se většinu hry hrozně nudila a jen díky její krátkosti jsem byla schopna ji dohrát.

Dohráno za 8 hodin.

Pro: Undertale nabízí velmi nápaditý soubojový systém s originálními boss fighty a chytrou dekonstrukcí tradičních JRPG prvků.

Proti: Mimo souboje hra často působí prázdně a zdržují ji repetitivní chodby, jednoduché puzzly a humor či dialogy, které mohou být pro část hráčů spíše otravné než zábavné.

+20

Resident Evil 7: Biohazard - End of Zoe

  • PS4 75
End of Zoe je absurdní rozšíření, ve kterém v kůži louisianského důchodce pěstmi zmlátíte všechno, co po událostech Resident Evil 7 zůstalo v Bakerovic bažinách, ať už jsou to mutanti nebo aligátoři. Překvapením bylo, že se nejedná o nekanonickou hříčku ve stylu Jack's 55th Birthday, ale o rozšíření, které se bere překvapivě vážně. Dokonce kanonizuje jeden ze dvou možných konců původní hry, tedy rozhodnutí, zda Ethan pomůže své manželce nebo Zoe Bakerové.

Hra je překvapivě zábavná, ale při každém pěstním souboji jsem musela myslet na to, jakou sílu musí hlavní hrdina mít, a jestli by místo života v bažinách neměl být spíš MMA celebritou světového významu. Na druhou stranu, když Chris Redfield mlátí balvany, proč by si kdejaký redneck nemohl při pátečním večeru zmlátit pár aligátorů.

Když se odprostíte od této absurdity, tak DLC doporučuji. Zejména pokud chcete pokračovat v sérii dalším dílem. Dohráno máte za přibližně dvě hodiny a atmosféra bažin je povedená. Bavila mne více než doly v druhém příběhovém DLC Not A Hero.

Pro: Zábavné a svižné DLC s výbornou atmosférou bažin, které zároveň uzavírá příběhovou linii Resident Evil 7.

Proti: Pěstní souboje s mutanty a aligátory jsou natolik absurdní, že občas narušují jinak vážně pojaté vyznění rozšíření.

+11

Wasteland

  • PC 65
5125225325125551

To není žádný cheatcode, ale ukázka ovládání hry Wasteland. Konkrétně pokropení tří skupin nepřátel dávkou z automatických zbraní vašich rangerů a klasický útok na nepřátele třemi companiony, kteří se rozhodují sami, jak útok provedou. To znamená jeden váš tah v souboji. Zaručuji vám, že pokud tuto hru dohrajete, tak tuto sekvenci čísel budete mačkat rychleji než japonská senior účetní. A nejen tuto. Skupin nepřátel v souboji postupně ubývá, náboje v zásobnících docházejí, zbraně se zasekávají, rangeři a společníci upadají do bezvědomí po nepřátelské palbě, a na to všechno musíte reagovat změnou číselné sekvence.

No a tak se Wasteland hraje. K tomu si připočtěte překvapivě propracovaný open world, hromadu frakcí, poměrně zajímavý detektivní příběh, jednoduchý RPG systém vylepšování statistik a výbavy vaší party, adventurní překonávání překážek s velkou řadou různých řešení, extrémní množství bojových random encounterů a velké množství těch fixních nenáhodných, dlouhé drcení písmena C jako Camping kdekoliv random encountery nejsou, pár logických puzzlů, až téměř survivalské řešení místa v inventáři a Las Vegas, kde hru pravděpodobně vyhodíte z počítače.

To je tak asi všechno. Je to zábavné? Ano, ale pár hodin trvá, než to dostanete do ruky. Mimo Las Vegas. Je to obtížné? Ano, ale přiměřeně. Mimo Las Vegas. Musíte si však uvědomit, že hra ani v remastered verzi, která pouze vylepšuje grafiku a opravuje pár bugů, neobsahuje žádné ošetření před fatálními chybami, kterých se můžete dopustit. Autoři si dali poměrně záležet, aby každý příběhový problém měl vícero řešení, ale to neznamená, že všechna řešení jsou vám dostupná. Nemáte potřebný skill a už vám došly skill pointy? Smůla. Vyhodili jste už použitý questový předmět, protože jste potřebovali uvolnit místo v inventáři a teď ho znovu potřebujete? Smůla. A vzhledem k velmi oldschoolovému způsobu ovládání hry se vám taková chybka může stát klidně i omylem a vy až po mnoha hodinách zjistíte, že jste si definitivně zablokovali postup ve hře. Vlastně se až divím, že jsem to dokázala dohrát, těch věcí, které se mohly posrat, bylo tolik!

Nejdůležitější je odhadovat podle názvu, které předměty jsou důležité a které jsou jen nepotřebný junk k zaplnění inventáře. S několika takovými zbytečnými předměty dokonce začínáte hru. Wasteland neobsahuje žádné popisky předmětů, žádný ukazatel "toto je důležitý předmět", žádnou ochranu před jeho zničením, prodáním či zanecháním na z party vyhozeném NPC. To všechno způsobí, že je nenávratně pryč. Je pravda, že občas hra obsahuje dvě kopie důležitého úkolového předmětu na různých místech. Ale ne vždy. A v jednom povinném questu dokonce máte hromadu stejně pojmenovaných předmětů, z nichž jen jeden je pravý, ale zjistit který, není jen tak.

Když píšu tyto řádky, úplně se cítím, jako bych úplnou náhodou bezpečně prokličkovala mezi hromadou skrytých pastí a teď po jejich odhalení se ohlédla zpátky a viděla, jak obrovské štěstí jsem měla. Mimo Las Vegas. To je povinná příběhová lokace cca ve dvou třetinách hry, kde je z nějakého důvodu to největší množství nejtěžších nepřátel ve hře. Mnohem těžších než ve finále hry, které vám po překonání Las Vegas bude připadat jako příjemná procházka. To jsem nepochopila. Ale jinak to byl zajímavý návrat do roku 1988, byť v oprášené grafice. Hrát to nikomu nedoporučuji, ale osobně jsem ráda, že jsem zažila tento kus videoherní historie.

Dohráno za 32 hodin.

Pro: Wasteland nabízí překvapivě propracovaný open world a velkou svobodu při řešení problémů, díky čemuž i přes svůj věk dokáže být překvapivě působivý.

Proti: Hru však sráží velmi neintuitivní ovládání, časté a zdlouhavé souboje a otravný difficulty spike v Las Vegas.

+18

Resident Evil 7: Biohazard - Not A Hero

  • PS4 75
Not A Hero je především vysvětlením zázračné síly Chrise Redfielda, kterou překvapuje fanoušky už od pátého dílu série. Pokud si někdo bez problému píchá steroidy, které náhodou najde v dolech zamořených mutagenní plísní, vůbec bych se nedivila, kdyby byl po těch letech lepší "B.O.W." než sám pan Wesker. Naturál to tedy rozhodně není. Ale co mu zbývá? Podívejte se, proti čemu bojuje!

Konec nadsázky, nechme Chrisovy obrovské pracky stranou. Alespoň na chvíli. Jak se to hraje?

Tohle DLC je příběhem o profesionálním úklidu. Mia nadělala bordel, Ethan ho zadupal a Chris přišel zahladit zbytky. Se svým týmem nejelitnějších vojáků, kteří jsou samozřejmě úplně k ničemu, stejně jako v každém akčním béčku.

Not A Hero je rychlejší, akčnější a méně hororové než původní hra. Chris je perfektně vyzbrojený a má dostatek sebevědomí kamkoli naběhnout a cokoli rozstřílet. Přesto si rozšíření zachovává typické znaky série: nutnost spravovat omezený inventář, hlídat si munici a řešit jednoduché logické hádanky. Nově se navíc potýkáte se zamořeným vzduchem, omezeným fungováním plynové masky a občasným automatickým přepnutím vidění do nočního režimu.

Celkově to není žádná hitparáda, ale líbilo se mi to o dost víc než průchod Ethana stejnými doly v původní hře. A taky se mi líbí, jak tím celé RE7 uzavřeli. Po velké párty je zkrátka potřeba velký úklid.

Pro: Uzavírá příběh uspokojivým způsobem, hratelnost je svižná, přehledná a s několika novými prvky.

Proti: Prostředí dolů působí místy jednotvárně.

+15

Resident Evil 7: Biohazard - Banned Footage Vol. 2

  • PS4 75
Pokračování Banned Footage DLC s sebou přináší další tři minihry: 21, Daughters a Jack's 55th Birthday.

21

Příběh Clancyho Jarvise pokračuje. Po událostech z Bedroom ho dostal na hraní Lucas Baker, který jej nutí hrát karetní hru Jednadvacet (asi jiný název pro Blackjack?) proti dalšímu zajatému nešťastníkovi. Pravidla jsou lehce pozměněná, máte například druhý balíček s bonusovými kartami, které mají různé efekty na průběh celé hry. No a v běžném kasinu taky nemáte ruku přidělanou k mučícímu zařízení...

Tato minihra příliš nerozvíjí příběh, ale je docela zábavná, jen ve zcela jiném žánru než jsme u Resident Evil zvyklí. Ale nevidím to jako problém. Ostatně třeba v RPGčkách jsou karetní minihry poměrně časté a mnohými hráči vítané zpestření. Tady si k tomu navíc přidejte pořádnou dávku brutality.

Daughters

Tato minihra je příběhovým prequelem k celé hře a je opravdu výborná. Hrajete za bezbrannou Zoe, takže si budete muset vystačit s útěkem či schováváním. To není v sérii žádnou novinkou, kratší pasáže, kde hrajete za neozbrojenou vedlejší postavu, najdeme v mnoha dílech.

Minihra je to skutečně krátká, vystačí na přibližně dvacet minut, ale nabízí dva různé konce. Nicméně ten druhý doporučuji spíš zkouknout na internetu, druhé hraní jinak nenabízí prakticky nic nového.

Jack's 55th Birthday

Tak tohle je úplná hovadina. Veškerá vážnost příběhu je spláchnuta do záchodu a jako Mia Wintersová musíte nakrmit slavícího pana Bakera. Minihra má opět podobu ořezaného Mercenaries režimu, který by mohl být docela zábavný, kdyby všechno nebylo záměrnou fraškou. Příšery s čepičkami na hlavách, cirkusová hudba, kombinování jídel v inventáři...

Herně to není špatné, ale do mého smyslu pro humor se to netrefilo, takže hraní vyžadovalo značné sebezapření.

Pro: Daughters (bohužel jen na dvacet minut)

Proti: Jack's 55th Birthday

+12

Resident Evil 7: Biohazard - Banned Footage Vol. 1

  • PS4 75
Resident Evil 7 přišel s větším množstvím DLCček než jakákoli jiná hra v sérii. Když už úspěšný restart, tak z něj vydolovat maximum! Zatímco dvě DLC jsou příběhová rozšíření, Banned Footage rozdělené do dvou částí nabízí jen několik více či méně povedených miniher. Jeho první část obsahuje tři: Nightmare, Bedroom a Ethan Must Die.

Nightmare

V Nightmare hrajete za Clancyho, který byl uvězněn ve sklepě rodiny Bakerových a musí se bránit před nájezdy nepřátel. Ty se obtížnostně stupňují, ale zároveň si můžete kupovat vylepšení za nasbíraný šrot z drtičů kovu rozmístěných po mapě. Ve výsledku jde o hodně ořezanou verzi režimu Mercenaries, známého z jiných dílů série.

K dispozici je pouze jedna mapa a jen tři typy nepřátel, takže i přes skvělý design a výbornou atmosféru začne Nightmare po chvíli nudit. Na rozdíl od Mercenaries tak nemáte žádnou motivaci se k němu někdy vrátit. Velice originální mi však přišel nápad, že Clancy může po mapě rozmisťovat automatické pasti ve stylu tower defense. Hodně promarněný potenciál.

Bedroom

Clancy se v Nightmare sice dokázal dostat ze sklepa, ale jen aby skončil v ložnici v péči paní Bakerové. Bedroom je perfektně promyšlená adventura ve stylu escape room, okořeněná tím, že v průběhu řešení si vás přijde paní Bakerová několikrát zkontrolovat a vy tak vše, s čím jste pohli, musíte vrátit zpět do původního stavu.

Bedroom umí být dost frustrující, protože vyžaduje přesnost a dobré načasování, ale zároveň je díky tomu neuvěřitelně napínavý. Atmosféra je výborná a stres z každé její návštěvy funguje skvěle. Tahle minihra je jasně nejlepší částí Banned Footage. Tohle mě fakt bavilo!

Ethan Must Die

Tato minihra je alternativním převyprávěním souboje Ethana s Margaretou Bakerovou. Značně hardcore převyprávěním, protože se jedná o to nejtěžší, co Resident Evil 7, ale možná i celá série nabízí. Nenechte se zmást videi na YouTube, kde tuto minihru dohrají za čtyři minuty. Obtížnost je extrémně vysoká a nepomohou tomu ani náhodně generované bedny jakožto jediný zdroj zbraní a munice. Jediná chyba a je po vás. Hodně štěstí, jestli chcete zkompletovat všechny trofeje z této hry... Já to zatím nezvládla.

Pro: Bedroom

Proti: Promarněný potenciál Nightmare

+21

Resident Evil 7: Biohazard

  • PS4 75
Pokud Resident Evil znamená atmosféricky hutný boj o přežití v rozlehlém sídle plném prapodivných hádanek, pak je sedmý díl symbolickým návratem ke Spencer Mansion z RE1 a policejní stanici z RE2. Akční série se opět změnila v plnohodnotný horor. Tématicky a příběhově však zcela odlišný horor od zbytku série. Policii a speciální jednotky nahradil mladý inženýr hledající svou manželku na louisianském venkově. Žádná Umbrella Corp., žádné biozbraně, žádný Wesker. A vlastně ani nikdo jiný, koho bychom ze série znali. Nebo že by ne? Že by to v pozadí přece jen byl starý známý Resident Evil?

Další zásadní změnou je pohled z první osoby a nízké FOV, které mají posílit pocit ponoření do děje. Každou úzkou chodbu, vrzající podlahu nebo temný roh domu si tak náležitě užijete. Hráč nemá pořádný přehled o okolí, což skvěle podporuje atmosféru neustálého ohrožení. Jde vlastně o moderní pojetí špatně nastavených fixních kamer z prvních dílů. Prostředí plantážního domu je perfektní. Děsivé, plné špíny, rozkladu a stop po něčem, co by vůbec nemělo existovat. Antagonisté nejsou jen obyčejnými odlidštěnými monstry, ale znepokojivými karikaturami lidské rodiny, což zážitek ještě umocňuje. I souboje působí spíš jako zoufalý boj o přežití než jako bezproblémový průchod nepřátelským prostředím.

Prostě 10/10 zážitek. Prvních cca pět hodin. Ale hra ještě nekončí. Jenže by měla! Druhá polovina hry je totiž hrozná. Prostředí se změní na... Na repetitivní a natahovanou nudu. Škoda... Navíc úplný závěr hry opět naváže tam, kde jste skončili v té dobré půlce hry, takže to jen posiluje pocit vložené zbytečné vaty. Myslím, že to šlo udělat lépe.

Resident Evil 7 je ale i tak silným důkazem, že i dlouholetá série se dokáže znovu nadechnout a nabídnout svěží zážitek. Pro fanoušky hororu jde téměř o povinnou záležitost a pro sérii samotnou o úspěšný restart, který jí vrátil do úspěšných kolejí.

Dohráno za 18 hodin.
Včetně:
Banned Footage Vol. 1
Banned Footage Vol. 2
End of Zoe
Not A Hero

Pro: Atmosféricky mimořádně silný survival horor s pohledem z první osoby a výborným prostředím.

Proti: Druhá polovina hry zbytečně ztrácí tempo a působí natahovaně.

+17

Resident Evil 6

  • PS4 70
Hráno v co-opu:

U pátého dílu jsem psala, že se snaží zavděčit všem. Šestý díl se však jakoby vykašlal na svou největší cílovou skupinu. Na fanoušky survival hororu, a tedy i předchozích dílů série. Resident Evil 6 se tak nejspíš stal nejkontroverznějším dílem ze všech. Je zamýšlený jako čistě akční blockbuster plný přestřelek, explozí a filmových quick time eventů.

Unikátní změnou je také rozsah a rozmanitost tohoto dílu. Obsahuje čtyři samostatné kampaně, z nichž každá sleduje jinou dvojici postav a nabízí mírně odlišný styl hraní. Leonova část se nejvíce blíží hororovým kořenům série, zatímco Chrisova kampaň připomíná moderní střílečky. Jakeova linka je tak někde mezi a podle mě nejlépe funguje v kooperaci. Linka Ady naopak funguje v co-opu nejhůř a z rádoby špionské akce se vyklubala hrozná nuda.

Bylo by však chybou odehrát jen jednu kampaň, skipnout závěrečné titulky a hru odinstalovat. Resident Evil 6 na první pohled působí, že čtveřice kampaní je spíše jen výběrem hlavní postavy, ve skutečnosti se ale jedná o čtyři naprosto odlišné příběhy, které se v určitých momentech prolínají. Sama jsem tím byla překvapená a jen moje zvědavost mě zachránila před předčasným ukončením RE6 už ve čtvrtině příběhu.

Jedná se tak s přehledem o nejdelší díl hlavní série. Bohužel delší herní doba nevyvážila fakt, že se hraje o něco hůř než RE5, kde jsem měla pocitově mnohem lepší zážitek ze střelby a likvidace nepřátel. Čím přesně to bylo, to bych jen hádala. Možná jejich přehnanou výdrží.

Celkově je na Resident Evil 6 vidět, že šlo o ambiciózní projekt, ale nakonec se stal jen rozporuplným titulem. Jako akční kooperativní hra funguje solidně a nabízí zhruba dvacet hodin obsahu, avšak jako pokračování survival hororové legendy selhává. Pokud ho hráč přijme jako akční spin-off, dokáže si pravděpodobně hru užít. Pro fanoušky původní atmosféry série však hru příliš nedoporučuji.

Dohráno za 22 hodin.

Pro: První díl s hezkou grafikou, čtyři vzájemně se prolínající kampaně a solidní kooperativní akční zážitek na desítky hodin.

Proti: Hra se výrazně odklání od survival hororových kořenů série, upřednostňuje akci na úkor atmosféry a hratelností i pocitem ze střelby zaostává za předchozím dílem.

+14

Resident Evil 5: Untold Stories

  • PS4 70
Hráno v co-opu:

Untold Stories je sbírka dodatků, která do hry přidává dvě příběhová rozšíření, Lost in Nightmares a Desperate Escape, a také další módy pro Mercenaries. My jsme se zaměřili na příběhové epizody, které obě rozšiřují příběh Jill Valentine, přestože každá z nich nabízí zcela odlišný zážitek.

Lost in Nightmares pro mě bylo jednoznačně silnější a zapamatovatelnější. Vrací se k hororovým kořenům série, staví hráče do stísněného a temného prostředí opuštěného sídla a klade důraz na survival prvky. Atmosféra je hutná a nepříjemná a naznačuje, jak by mohl vypadat remake prvního dílu série ve třetí osobě. Příběhově jde o důležitý doplněk, protože ukazuje minulost Jill a dává kontext událostem hlavní hry. Přestože je epizoda krátká a do hodiny ji máte dohranou, funguje jako koncentrovaný zážitek. Bohužel ve chvíli, kdy si začnete užívat atmosféru, přichází konec.

Desperate Escape je naopak čistě akční záležitost. Odehrává se paralelně s finálem hlavní hry a soustředí se na únik Jill z oblasti plné nepřátel, jak ostatně napovídá samotný název. Tempo je rychlé, nepřátel hodně a celá epizoda se víceméně odehrává v jednom dlouhém lineárním koridoru. Horor tu ustupuje do pozadí a nahrazuje ho arkádová střelba. Ta je sice zábavná, ale postrádá hloubku a atmosféru, kterou nabízí Lost in Nightmares.

Dohromady tyto dvě epizody dobře ilustrují rozpolcenost Resident Evil 5. Lost in Nightmares ukazuje, že série stále dokáže fungovat jako horor založený na napětí a práci s prostředím, zatímco Desperate Escape staví na čisté akci. Jako by se Untold Stories chtěl zavděčit všem, milovníkům starších Resident Evil i fanouškům rychlé a přímočaré akce.

Pro: Lost in Nightmares

Proti: Desperate Escape

+10

Pathfinder: Wrath of the Righteous - The Last Sarkorians

  • PC 100
Z DLC The Last Sarkorians jsem využila více obsahu, než jsem původně čekala. Nejenže jsem měla po celou hru v partě nového společníka Ulbriga, úspěšně jsem dokončila celou jeho příběhovou linku (a také velkou část romantické linky), ale hned zkraje hry jsem také multiclassnula svou hlavní postavu do shiftera – classy, která s tímto DLC do hry přibyla.

Shiftera sama o sobě považuji za velmi silnou classu, byť ne nijak overpowered. Ulbrigova příběhová linie mu navíc poskytne dostatek příležitostí najít několik velmi synergických a zároveň zajímavých předmětů. Zároveň však většina těchto předmětů není nijak striktně omezená pouze na shifter classu, a dají se tak využít i na jiných povoláních, která používají natural weapons nebo se dokážou měnit do jiných podob.

Ulbrig mi do hry zapadl výborně a jediné, co mírně narušovalo konzistenci se zbytkem hry, bylo to, že v některých scénách, ke kterým se vyjadřují všichni společníci, měl dabing pouze on, zatímco ostatní nikoliv a nebo naopak, kdy byl nadabovaný celý zbytek party a on ne. To mi přišlo trochu zbytečné, protože sjednocení dabovaných a nedabovaných pasáží by podle mě nevyžadovalo mnoho práce navíc.

Pro: Pokud máte možnost, nedává smysl si toto DLC do hry nepřidat. Zda následně shifter class nebo samotného Ulbriga využijete, je už čistě na vás.

Proti: Lehké náznaky toho, že jde o DLC obsah, a to jak v Ulbrigově dabingu, tak například v popisech některých předmětů.

+12

Resident Evil 5

  • PS4 70
Hráno v co-opu:

Série se čím dál tím víc mění ze survival hororu na akční thriller s příšerami a vlastně mi připadá, že by mi tento díl neměl co nabídnout, nebýt zajímavého ozvláštnění od tvůrců – možnosti kooperace s dalším hráčem. A to já ráda.

Tentokrát jsem však místo mého obvyklého poolu spoluhráčů z řad DnD a videoherních nerdů zvolila svého přítele, který moc hry nehraje, a už vůbec ne na konzoli. Ostřílená hráčka jako já nemůže mít problém, říkala jsem si. No, uvidíme. Zvolili jsme normální obtížnost a vydali se do západní Afriky.

Hned na začátku jsme si v počátečních zmatcích s ovladači, místy na gauči a PS účty prohodili plánované postavy, takže jsem skončila s hraním Chrise, ze kterého steroidy udělaly pořádné (sexy) monstrum. Hra nás následně vrhla do přepadení snad polovinou obyvatel Afriky, které jsme nemohli ustát.

Čekala jsem, že takové obrovské množství nepřátel hned na začátku hry vede ke scripted smrti. Ne. Game Over. Celou věčnost jsme se snažili postřílet všechny nepřátele. Ne. Game Over. Snad padesátkrát. Máme snad buglou hru? Nevydrželi jsme to a museli se podívat na net na návod. Nemusíme postřílet všechny, stačí vydržet několik minut. Pak už to šlo...

Celý zbytek hry jsme už neměli větší problémy. Já převážně sniperovala, Sheva se držela blíž. A musím říct, že to bylo velice příjemné. Střílení mi obvykle moc nejde, ale tady mi přišlo, že jsem se s odstřelovačkou snad narodila.

A tak jsme se dostali až na konec hry, kde opět přišel problém. QTE! Mačkám tlačítko. Game Over. Mačkám tlačítko, jak nejrychleji dokážu. Game Over. Převracím ovladač v ruce tak, abych střídavě mačkala oběma rukama zároveň. Game Over. Tohle už musí být bug! Nebyl. Nakonec se to nějak povedlo, ale nic takového jsem ještě v žádné hře nezažila. Chris pěstí rozmlátil obrovský balvan jakoby nic (WTF?!) a Resident Evil 5 byl úspěšně dokončen.

Huh.

Jdeme na šestku.

Dohráno za 16 hodin.
Včetně:
Untold Stories

Pro: Coop, poměrně příjemné ovládání a hlavně střílení, návrat známé postavy v blond verzi

Proti: Vše ostatní

+12

Pathfinder: Wrath of the Righteous

  • PC 100
Pathfinder: Wrath of the Righteous je nejlepší izometrické cRPG ze všech. Tím bych mohla svůj komentář klidně uzavřít, ale přesto chci vypíchnout několik herních prvků, které podle mne WotR dělá buď hodně dobře, nebo naopak celkem blbě. Ano, i když jsem tuto hru právě označila za nejlepší ve svém subžánru, stejně si myslím, že není dokonalá. A zkusím to shrnout bez spoilerů, protože hra není zas tak stará ani mainstreamová, takže ji určitě mnozí z vás ještě nehráli.

Začněme klady: WotR svým příběhem a speciálními mythic mechanikami, kterými autoři obohatili pravidla Pathfinderu, dokáže vyvolat doslova dopaminovou bouři. Asi jako když scrollujete TikTokem a každé další video je mnohem lepší než to předchozí. Tady se od začátku do konce dějí naprosto epické události, mezi kterými vaše postava zpočátku "se štěstím" proplouvá a později se sama stává tou nejvíc epickou bytostí ze všech. Navíc přesně takovou, jakou si přejete. Její osud máte pevně v rukou a celý příběh se ohýbá přesně podle něj. Ano, je to jen iluze, a těch možností ve výsledku nebude tolik, ale je to velmi zdařilá iluze.

Tady se hodí snad jen jedno upozornění: rozhodně zde nečekejte klasickou slabou první úroveň, na které neporazíte ani vlka. Hra je to těžká, budete umírat a loadovat, ale stojíte proti mocným armádám. Kdo si rád užívá nízkoúrovňové těžkosti prvních dobrodružství ve stylu "vymlať krysy ve sklepě", tohle nebude hra pro vás.

A když už jsme u toho: Soubojový systém! Perfektní. Koho baví čísla a kombinatorika schopností, předmětů, buffů atd., bude v sedmém nebi. Z jednociferných statistik se rázem dostanete na vyšší desítky jenom proto, že jste všechno správně poskládali a ono to do sebe perfektně zapadlo. A je to zase něco jiného, v Baldur's Gate II jsem si užívala magické přestřelky kouzel a protikouzel, v dalším díle zas vymýšlení, jak využít terén, WotR je hlavně o buffech a kombinacích bonusů.

A poslední klad, který musím zmínit, je, že jsou to vlastně dvě hry v jedné. Dobývání území je ve stylu starých Heroes of Might and Magic a samotnou by mě zajímalo, jak moc povedený klon to vlastně je, protože v této sérii se příliš nevyznám. Ale na mě to fungovalo skvěle, několikrát jsem úplně zapomněla, že hraji družinové cRPG a klidně pět hodin v kuse si hrála tyto "Heroesy".

A teď ty nedostatky. Předně je hra místy příliš grafomanská. Některé nepříliš důležité rozhovory jsou až moc obsáhlé a věřím, že každý se aspoň párkrát přistihne, že ztrácí pozornost. A pak vás překvapí, že tam, kde byste delší text čekali, žádný není. Třeba u popisu nějakého mocného předmětu. Druhý nedostatek vidím v level designu. Ať už jde o dungeony nebo města, WotR sice překvapil pár skvělými originálními nápady, ale ve výsledku je oboje slabší než snad v kterémkoli jiném cRPG, které znám. Žádný dungeon není nějak extra zapamatovatelný a už jsem navštívila mnoho videoherních měst, ve kterých jsem se cítila lépe.

Dohráno za 167 hodin.
Včetně:
Inevitable Excess
Through the Ashes
The Treasure of the Midnight Isles
The Last Sarkorians
The Lord of Nothing
A Dance of Masks

Pro: Wrath of the Righteous nabízí neuvěřitelně epický příběh a obrovskou míru hráčské moci díky mythic mechanikám, které dělají každé rozhodnutí pocitově monumentální.

Proti: Hra je místy extrémně upovídaná a její level design, ať už v dungeonech nebo městech, často zaostává za jinými cRPG tituly.

+27

Pathfinder: Wrath of the Righteous - Inevitable Excess

  • PC 85
Od Inevitable Excess jsem čekala rozšíření, které posune moji družinu dobrodruhů a celý příběh do ještě epičtějších výšin. Něco jako Throne of Bhaal, Hordes of the Underdark nebo Mask of the Betrayer, kde se hlavní postavy stávají všemocnými bytostmi, navštíví všemožné sféry existence a jednají s bohy jako se sobě rovnými. Sama jsem byla zvědavá, jak k tomu toto DLC přistoupí, protože hodně z toho se děje už v základním Wrath of the Righteous, a to ani ne tak daleko od začátku hry. Kam by se to mohlo ještě posunout?

Očekávání se splnilo jen napůl. Postavy už mají maximální úroveň a žádné vyšší se v tomto DLC nedočkají. Pár nesmyslně přesílených magických předmětů sice najdete, ale nic, co by významně změnilo moc vašeho buildu. Co se však změnilo extrémně, je výše statistik nepřátel.

No a z hlediska příběhu vlastně sama nevím. Příběh není typickým epickým pokračováním, ale jakýmsi rozvětvením, které nastane chvíli před finálním soubojem. Tato druhá větev příběhu je... velmi zajímavá, velmi originální a velmi "planescapově" podivná v dobrém slova smyslu, ale nedokážu se ubránit pocitu, že je také velmi zbytečná.

Inevitable Excess jsem si užila, ale myslím, že kdyby neexistoval, nikomu by nechyběl.

Pro: Inevitable Excess je originálním nápadem, jak obohatit příběh hlavní postavy.

Proti: Nemohu říct, že by toto DLC bylo odfláklé, ale působí na mě spíš jako vynucený prostředek k vydělání peněz než jako rozšíření, které by hráči skutečně chtěli.

+9

Pathfinder: Wrath of the Righteous - A Dance of Masks

  • PC 100
A Dance of Masks je jedno z těch DLC, které jsou tak dobře zaintegrovány do hry, že bez dodatečných znalostí ani nepoznáte, že se jedná o rozšíření. Tentokrát totiž nejde o samostatnou kampaň, ale o poměrně dlouhý vedlejší nepovinný quest, jehož formát ale není příliš odlišný od jiných questů ve hře. Vrátíte se do města Kenabres, kde celá hra začala, a budete mít další příležitost si promluvit a ještě více poznat všechny své společníky. Takových úkolů není ve hře mnoho, ale není ojedinělý.

Ojedinělý je až tím, že vám bude připadat, jako byste dorazili na nějaký Comic-Con a můžete si vybrat, zda jako hlavní hvězda večera, nebo inkognito jako běžný návštěvník. Hromada dalších návštěvníků totiž více či méně úspěšně cosplayuje vaši postavu nebo některého ze společníků, což vytváří řadu zajímavých momentů.

Jinak A Dance of Masks obsahuje vše, co můžete v závěru hry chtít. Několik záhad k vyřešení, pár soubojů k vybojování, nové kouzelné předměty, které budete chtít využít, a také možnost si pořádně zapařit se svými společníky. Naposledy před náročným finále. Po 160 hodinách mi někteří z nich opravdu přirostli k srdci a tuto příležitost jsem ocenila.

Pro: Poslední možnost si trochu odfrknout a strávit příjemný čas se svými společníky.

Proti: Nic mě nenapadá, DLC mě opravdu bavilo a v závěru takto rozsáhlého RPG něco takového opravdu chcete. Snad jen tam mohla být možnost někoho vyhodit ze společné fotky...

+12

Pathfinder: Wrath of the Righteous – The Treasure of the Midnight Isles

  • PC 100
The Treasure of the Midnight Isles je DLC, které můžete hrát buď jako součást hlavní kampaně hry, nebo samostatně. V obou případech se hraje trochu jinak. Zatímco v hlavní kampani jde v podstatě o tři lineární vícepatrové dungeony složené z jednotlivých ostrovů (mini-dungeonů), které se odemknou ve 3., 4. a 5. aktu, samostatně jde o nelineární rogue-like hru, kde si můžete nasbírané předměty mezi jednotlivými "runy" uchovávat u obchodníka, dokud nepostavíte build, s nímž zvládnete DLC projít.

Motivací k hraní The Treasure of the Midnight Isles samostatně tak může být zejména touha vyzkoušet různé classy, kterých hra nabízí opravdu hodně. Drobnou odměnou pro hráče tohoto módu jsou cutscény, které v DLC neuvidíte, pokud ho projdete v rámci hlavní kampaně. Bohužel je to málo, a tak předpokládám, že drtivá většina hráčů rogue-like mód nikdy nezapne, případně ho jen krátce vyzkouší. A já jsem jednou z nich.

V hlavní kampani s sebou toto rozšíření nese několik problémů. Předně přijdete o možnost volby ostrovů, takže jen přímočaře jdete od jednoho k druhému, absolvujete hromadu soubojů a jediné drobné oživení představují unikátní efekty jednotlivých ostrovů, které vás nějak oslabují, dávají nevýhodu na určitou školu kouzel a podobně. A když z každého souboje posbíráte veškerý loot, poměrně brzy ve hře se dostanete k opravdu velkým penězům, které výrazně ovlivní ekonomiku hry. Neříkám, že se nedají utratit, ale u obchodníků v celém zbytku hry si už až na výjimky nebudete muset vybírat. Prostě koupíte vše, co se vám líbí.

To by samo o sobě nebyl takový problém jako to, že samotné The Treasure of the Midnight Isles ve čtvrtém aktu nabídne vlastního obchodníka, který má takové množství tak mocných předmětů, že okamžitě vyměníte zhruba 80 procent výbavy celé party, a ta vám pak vydrží dalších několik desítek hodin, než začnete pomalu objevovat magické předměty, které jsou o něco málo lepší.

Ve výsledku je tak toto DLC hlavně o soubojích, a jejich důsledkem především o výrazném ulehčení celé hry. Malé procento rozšíření pak zabírá příběh, který je příjemný. Zdánlivě se zdá, že nebude mít nic společného s hlavním příběhem hry, ale není to tak úplně pravda. Nakonec se ukáže, že ho poměrně hezky doplňuje.

Může se tedy zdát, že od hraní The Treasure of the Midnight Isles trochu odrazuji, ale to už se musíte rozhodnout sami. Já si uvědomuji, že jsem si díky němu zbytek hry ulehčila, ale zároveň mám vždycky hroznou radost, když můžu vylepšit vybavení některé postavě. A tady mě to zabavilo na hodiny.

Pro: Super pro hračičky, co ocení hromady lootu a skvěle vybaveného obchodníka.

Proti: Až moc pořád stejných soubojů v pořád stejném prostředí. Malá motivace hrát rogue-like mód.

+9