Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Peach

Peach

Eva • 22 let • Nezaměstnaná • Brno (ČR - kraj Jihomoravský)

Komentáře

Final Fantasy VII Remake

  • PS4 95
V roce 2020 se mnoha fanouškům Final Fantasy VII po letech čekání splnil sen. Příběh Clouda, Tify a Sephirotha v moderní grafice osmé generace konzolí. Pojem remake je však velmi široký a v tomto případě se jedná spíše o soft reboot (či dokonce sequel) série silně inspirovaný průchodem první lokace v původní hře. Jedná se tak o neukončené dílo, po kterém může přijít naprosto cokoliv a nedivila bych se, kdyby se název pokračování již obešel bez slova remake, protože s dějem původní hry bude mít pramálo společného.

Celá hra je rozdělena na 18 kapitol, které poměrně věrně kopírují děj původní hry. Pouze u dvou kapitol se dá říct, že byly do hry vloženy navíc a v originálu se jejich děj neodehrál. Musím se přiznat, že hra by se mi určitě líbila více, kdyby tam tyto dvě kapitoly vůbec nebyly. Ne že by mi vadil přidaný obsah, ten je ostatně rozprostřen i do všech ostatních kapitol, ať už se jedná o minihry, nafouknuté lokace, vedlejší úkoly, dřívější představení záporáků či drobné úpravy/rozšíření příběhu a v drtivé většině případů jsou zpracovány perfektně, prostě 10/10.

Ale ty dvě fillerové kapitoly... nejvíc mi na nich vadí, že úplně bortí příběhově danou moc postav. Má důvod, proč je Cloud nadčlověk oproti svým přátelům, ale zároveň má důvod, proč zatím nemá lítat jak v Advent Children. V těchto kapitolách jsou supermani všichni a bije to do očí ve srovnání se zbytkem hry. Obávám se, že moje oblíbená scéna z původní hry, Sephiroth vs. Midgar Zolom už nebude ani zdaleka tak působivá. Jestli se v druhém díle vůbec objeví.

Jinak ale už nezbývá nic jiného než chválit. Soubojový systém překvapil, po Final Fantasy XV výrazný posun kupředu. Snad jen létající nepřátelé by měli být řešeni jinak, to byla občas velká frustrace. Po odehrání hry jsem dohrála také hard mode, který je pouze přejmenovanou new game+ a ve kterém se opravdu zapotíte. Systém materií mi přijde snad nejlepší systém rozvoje postav ze všech dílů Final Fantasy, jen obtížnost původní hry nevyžadovala využití jejich plného potenciálu (až na dva nepovinné superbossy). Zdejší hard mode vás však skutečně vyškolí a otestuje vaše schopností a znalost systému. Perfektní! V tomto se hrozně těším na pokračování, protože typů materií snad přibude a všechny kombinace tak mohou být ještě zajímavější.

V závěru musím jen upozornit, že mé procentuální hodnocení není zcela objektivní. Final Fantasy VII je nejspíš první konzolová hra, kterou jsem kdy viděla, a předstírat na pískovišti, že jsem Tifa, mi zabralo velkou část dětství. Nostalgii se tak neubráním.

Dohráno za 85 hodin.

Pro: Příběh, hratelnost, souboje, materie, splněný sen

Proti: Létající něpřátelé, dvě fillerové kapitoly

+21

Stranger of Paradise: Final Fantasy Origin

  • PS5 80
Hráno převážně v co-opu:

"Kde je tady ten Chaos?"

Tato hra si vysloužila posměch už po zveřejnění traileru, kde každé druhé slovo bylo "chaos" a scénář působil, jak kdyby ho psal školák (tak třetí, možná čtvrtá třída). A víte co? Ono to tak je i v plné hře. Jenže má to být remake (ale není) úplně prvního Final Fantasy z roku 1987, tak ono to je vlastně docela autentický. Představte si pod každou replikou bublinu v 8bitovým RPGčku a bude vám to naprosto sedět. Jo a pokud v menu hry mimo mise najdete schovanou možnost mluvit s NPC ze hry, tak na vlastní nebezpečí. Možná je to pozůstatek prvního návrhu hry, kde snad chtěli nějaký hub ve stylu Firelink Shrine, nebo si fakt někdo myslel, že to bude prča. Ale přísahám, že při každém použití mi kleslo IQ tak o 20 bodů.

No dobrá, nechme to být, scénář je prostě sebeparodicky hloupý. A jak se to hraje? Podivuhodně dobře. Je to svižná, dobře ovladatelná, pěkně vybalancovaná a docela pěkná PS3 hra. A když jsem si pak přepla do resolution mode, tak to byla svižná, dobře ovladatelná, pěkně vybalancovaná a nepříliš ošklivá PS4 hra. Když nad grafikou (a kupodivu nízkými FPS) přivřete obě očka, tak je to fakt povedené akční RPG. Nioh jsem nikdy nehrála, ale asi to bude hodně podobný. Má to pár souls prvků (ale žádné souly), sekiro-like posture, propracované boss fighty s velikým HP barem a několik různých obtížností od naprosto jednoduché rubačky až po vysoce challenging záležitost. Obtížnost navíc můžete kdykoliv změnit. Design lokací je přiznaně inspirovaný různými díly Final Fantasy a stejně tak se jim podařilo moc pěkně zakomponovat i další Final Fantasy prvky jako jsou job system, elementy a známá monstra. Jedině loot mne zklamal, protože je až moc diablo-like a já nerada diablovky. Na každém metru vám padají desítky kusů zbrojí a zbraní, všechny jsou skoro stejný, mají hromadu statů a liší se třeba jen v 0,1% odolnosti na fire...

Co ale nejspíš v Niohu nebylo je parta. A k ní se váže jedna moc zábavná mechanika, a to je online co-op multiplayer. Můžete samozřejmě celou hru projít jen offline v singleplayeru. V tom případě budou společníci všude běhat za vámi a bude je řídit umělá inteligence. Nečekejte zázraky, ale trochu damage rozdají a občas i odvedou pozornost nepřátel. Jednotlivé mise však můžete také projít s dalšími hráči, ať už random nebo s přáteli. Obtížnost nepřátel se však nezmění, takže ve schopnější bandě hráčů to chce vyšší nastavenou obtížnost hry nebo se připravte na hack'n'slash rubačku. Já u každého RPG, kde to jde, preferuji hrát s přáteli, takže i tady jsem hrála převážně v co-opu a sama hrála spíše jen side mise. Ale pozor, začátek a konec hry se v co-opu bohužel hrát nedá.

Ve výsledku tak hlavně díky co-opu a příjemnému combatu povedená a zábavná nízkorozpočtová hra, která se ani nesnaží tvářit jako AAA (kromě ceny v obchodě). Kdyby nějak hezky propojili jednotlivé lokace z misí do jednolitého světa à la metroidvania a zamakali na scénáři, tak by to asi i mohlo obstát ve srovnání s nejlepšími RPG hrami. Takto tomu něco chybí a doporučuji zahrát jen fandům (prvního) Final Fantasy nebo akčních co-op RPG. Myslím, že pro ostatní je hromada lepších (a levnějších) her.

Dohráno za 26 hodin.

Pro: Co-op, hratelnost

Proti: Scénář, optimalizace, loot a equip

+13

Elden Ring

  • PS5 95
Chcete si zahrát fantasy RPG, kde můžete být naprosto kýmkoliv, volně si prozkoumávat obrovskou zem a postupně se stát až téměř božskou bytostí, co zabíjí draky jak na běžícím páse? Ještě před měsícem bych vás poslala pro Skyrim, dneska je to Elden Ring. Vágně popsaní Tarnished mi připomínají vězně bez minulosti, jakožto protagonisty ze všech Elder Scrolls, a umožňují si pro vaši postavu vymyslet jakýkoliv background. Vždyť i NPC "poskvrnění" ve hře jsou všichni tak odlišní a ne všichni se chtějí stát vyvolenými!

K tomu máte k dispozici desítky různých kouzel z různých magických škol, rozmanité summony, velké množství zbrojí různých typů a hromadu zbraní, které navíc můžete kombinovat s nejrůznějšími weapon arts. Tohle je pro mne pravé RPG. Tady si mohu hrát mou nemrtvou jeptišku smrti s ledovou a black flame kosou po vzoru sestry Friedy a nakonec se stát ženskou verzí Lich King Arthase. Prozkoumávat dungeony, zabíjet monstra, sem tam někomu pomoct nebo ublížit, a to vše bez omezení questových ukazatelů a nesmrtelných NPC. A když mě to omrzí, tak si můžu změnit vzhled, respecnout staty, předělat kouzla, weapon arty a i toho materiálu na upgrade zbraní je nakonec dostatek.

Někdo se může zeptat: "Počkat, počkat, jsem tu na správné hře? Vždyť toto má být souls hra! To má být jako fakt těžký a každý boss výzva a tak. Žádnej čas na RP, ne?"

Ano i ne. Hrajete-li Elden Ring jako Dark Souls, dostanete nejtěžší Dark Souls všech dob. Můžete běhat nazí s obrovským mečem mezi hlavními bossy a urollovat je k smrti. Když jste fakt dobří. Ale hrajete-li Elden Ring jako open world RPG se vším co nabízí, dostanete mnohem jednodušší zážitek. Nejtěžší bude to prvotní rozkoukání a pak možná pozlobí úplný závěr. A tak to má být, podobnou obtížnost jsem zažila u Witchera 3 na Death March. Věřím, že s pomocí nových summonů a některých super mocných (ale taky super zábavných) weapon artů legendárních zbraní dohraje hru v pohodě i casual hráč. Pokud ty zbraně vůbec najde, ale tak už to u open worldů chodí.

Tento přístup má samozřejmě i zápory. Moje radost z každého poraženého bosse nebyla ani zdaleka tak velká jako u předchozích souls her. Ještě aby jo, když jsem průměrně každou hodinu porazila aspoň jednoho. Ale příběhoví bossové jsou pořád super a fajn jsou i lokace, ve kterých se nachází. Tam jsem často hrála se zatajeným dechem a až se mi to rozleží v hlavě, možná přehodnotím můj osobní žebříček souls bossů. Třes se Ornsteine! Za to vedlejší dungeony se opakují, ale některé logické hádanky byly docela nápadité.

Další novinkou je kůň, který je asi nejlíp zpracovaný ze všech her, co jsem hrála. Bohužel má nepříjemný bug, že vám občas ujede pod nohama a vy zůstanete vyset ve vzduchu. Stalo se mi to třikrát a končí to smrtí o pár vteřin později (ale jednou jsem se stihla odportit).

Původně jsem Elden Ring ohodnotila na 100%, protože si neumím představit, že by mi ta hra mohla sednout ještě lépe. Někdo může namítat, že Demon's Souls Remake má lepší grafiku, ale to mi vůbec nevadí. Jinému může vadit nevyváženost buildů oproti předchozím souls hrám, ale já považuji za zábavné, když je experimentování odměněno silnější postavou. Nevnímám souls hry jako sport ani nehraji PvP. Nakonec však přeci jen strhávám 5% za to, že příběh mi ze všech Miyazakiho souls her přijde nejslabší (sorry, Martine). A taky Bloodborne u mne pořád vede z hlediska celkové atmosféry a obdobně kvalitní mi v Elden Ringu přišla jediná lokace.

Dohráno za 94 hodin.

Pro: Open world, průzkum, rozmanitost buildů, soubojový systém, kůň

Proti: Příběh, opakování bossů a assetů

+35 +36 −1

Final Fantasy VII Remake Intergrade: EPISODE INTERmission

  • PS5 95
Když jsem poprvé spatřila trailer na toto DLC, byla jsem zklamaná, protože jsem se těšila na pokračování Cloudova příběhu. Představovala jsem si, že by DLC mohlo být vyprávění o Cloudově minulosti v Kalmu. Místo toho jsme však dostali nějaký nově vymyšlený příběh o Yuffie, kterou ani nemám moc ráda. Po odehrání však musím říct, že to dopadlo skvěle.

Uvědomila jsem si, že ne každý nutně musel mít Yuffie v partě při hraní původní FFVII, protože se jedná o secret character. Navíc se o ní dozvíme něco víc až poměrně pozdě, ačkoliv ji můžeme potkat dost brzy po opuštění Midgaru. A tak nějaký nový úvod do jejího příběhu může pomoci ji plnohodnotně začlenit do skupiny. Compilation of Final Fantasy VII z ní totiž udělalo velmi důležitou postavu, a tak ani v této remakované sérii určitě nebude zaostávat.

Dalším za mne skvělým tahem bylo, že si autoři nechali nové postavy z kompilace právě na toto DLC, v Cloudově příběhu nechali jen velmi jemné náznaky jejich existence a nezesložiťovali už tak složitý příběh Genesisem, Deepgroundem atd. Obávám se, že to nevydrží, ale pokud by to tak bylo i v dalších částech, a tyto zápletky z kompilace se udržely v mezích DLCček, byla bych spokojená.

Posledním plusem je, že autoři využili tohoto DLC k vyzkoušení nových možností, ať už se jedná o novou minihru, tak i nové soubojové techniky. Sice příliš nedává smysl, proč se nová hra Fort Condor nevyskytuje v celém FFVIIR, když tady ji všichni hrají na stejném místě i ve stejném čase, kdy se okolo prohání Cloud, ale můžeme prostě předpokládat, že Cloud je moc cool na to, aby ho takové kraviny zajímaly. Stejně tak souboje mě dost bavily, je vidět obrovský pokrok od Final Fantasy XV v party-based real-time combatu a pořád se to zlepšuje.

Takže já tleskám. Jen tak dál. A pokud byste přeci jen chtěli nějaké výhrady, tak já osobně bych nahradila Sonona nějakou postavou, kterou nám už představili, místo úplně nové, ke které jsem si nestihla za krátkou herní dobu DLC vybudovat nějaký vztah. Třeba duo Yuffie a Kyrie by doslova zbouralo Midgar.

Pro: Intro k Yuffie, citlivý přístup ke kompilaci, Fort Condor, souboje

Proti: Sonon Kusakabe

+14

Baldur's Gate II: Shadows of Amn

  • PC 100
Hráno v co-opu:

Můj táta by řekl, že od roku 2000 nevyšla lepší hra než Baldur's Gate II. Já s tímto tvrzením nesouhlasím, přesto musím uznat, že je to desítková hra. Ačkoliv spolu hrajeme Enhanced Edition na GOGu, táta si při vytváření postavy nikdy neodpustí mi na Discordu barvitě popisovat, jak se dřív hrávalo po Hamachi a všichni doufali, že u nikoho nebudou mít modrou šipku, ať už to znamená cokoliv.

Poprvé jsem se s Baldur's Gate II setkala u něj, v původním vydání, a proto komentář píši sem. Pro mne to totiž bylo seznámení se světem západních RPG videoher a musím přiznat, že každou další takovou hru jsem hodnotila podle přísných měřítek, které mi BGII nastavila. Proto bych tento komentář chtěla pojmout jako seznam prvků, které mi na Baldur's Gate II přijdou skvělé, a které bych ráda viděla jako standard v tomto žánru. Odpusťte mi tedy, že tento komentář bude mít trochu netradiční formu, neboť těch tradičních je tu už hromada.

Takže tady je pár bodů, které bych ocenila v téměř každém západním RPGčku:

1) Rozmanitost kouzel: Chápu, že tady za to nemůže úplně invence vývojářů, jako spíše papírová předloha, ale přijde mi naprosto úžasné, kolik kouzel tato hra obsahuje a kolik možností tak nabízí. Nemáme tu jen útočná kouzla a buffy, ale také hromadu crowd controlu či vyvolávání. A co je hlavní? Že téměř každé kouzlo má mnoho variant a je na každém, aby se rozhodl, která mu přijde nejlepší. Nelíbí se vám magická střela? Použijte barevnou kouli nebo Larlochovo menší vysátí. Že jsou tato kouzla slabší? Ale to je přece to krásné, moderní hry přichází až s přílišnou číselnou vyvážeností a hráč pak nemá co zkoušet a porovnávat.

2) Popisky každého itemu: Nádherné dokreslení atmosféry. Předměty se často ve hrách stávají pouze množinou čísel. V tom lepším případě jsou reprezentovány i nějakým modelem a texturou, a my se tak nemusíme pouze honit za co nejlepšími staty, ale může nás zajímat i vzhled. Souls série nám však ukázala, že pomocí popisků předmětů se dá vyprávět i celý příběh hry. Kdo ví, třeba se inspirovali právě u Baldur's Gate, kde i kouzelný artefakt, který se nám do party nehodí, může vyvolat pocit úspěchu z jeho získání, protože má zajímavý popis.

3) Smysluplný loot: Při nedodržení tohoto bodu se u novějších her vztekám nejvíc. Hrdina bojuje s minotaurem, třeba jen s nohou od židle, protože právě utekl z vězení, a já už se těším na jeho krásnou obouruční sekeru, kterou se mi snaží zaseknout do hrudi. A nic. Vypadne z něj potion, 5 mincí nebo třeba epický luk, ale sekera nikde... Můžete namítnout, že v Baldur's Gate je hráč zavalen nepotřebným lootem, protože každý skřet dropne svou zbraň mizerné kvality, ale i tyto zbraně mají využití, byť třeba jen na prodej, a ty magické poznáme na první pohled, takže zbytek můžeme nechat ležet.

4) Rozdělení příběhové linie: Chápu, že vytvořit dobrou videohru je nesmírně náročný úkol, který vyžaduje hromadu času, peněz a talentovaných zaměstnanců. I já bych zaplakala, kdybych se nakonec dozvěděla, že většina hráčů vůbec neprošla několik nepovinných lokací, se kterými jsem se tak nadřela. Ale tady to chce nebát se a rozvětvit příběh. Nemusí to být zrovna jako Witcher 2, ale také nemusí být celá hra dostupná na jediný průchod. Dejme hráčům možnost voleb, které ovlivní, kam je hra zavede. Nejvíc uznávám odvahu BioWaru dát hráčům volbu, zda poplují lodí nebo projdou tajemným portálem. Klidně to mohlo být ještě více nelineární, Athkatla je perfektní, ale pak už je to trochu railroad.

5) Vztahy mezi postavami: V tomto je BioWare legendární. Přesto bych chtěla vypíchnout, že mě hrozně baví, když ne všechny vztahy ve skupině se točí kolem centrální hlavní postavy, ale družiníci vedou rozhovory i mezi sebou. A když spolu začnou dokonce i romanci, super! Mám ráda, když spolubojovníci nepůsobí jen jako podržtašky, ale vypráví také svůj příběh, který je třeba i stejně důležitý, jako ten vaší postavy.

6) Multiplayer: Závěrečný bod berte s rezervou. Chápu, že do každého RPG se možnost multiplayerové kooperace nehodí, ale zejména u těch party-based cRPG mi hrozně chybí. Předlohou pro Baldur's Gate bylo Dungeons and Dragons, kde jde zejména o setkání party přátel, a BioWare se to rozhodl napodobit. Mrzí mne, že spiritual successors už nikoliv. Hrozně ráda bych si s přáteli či tátou zahrála nejen podobné hry jako Pillars of Eternity, Pathfinder či Tyranny, ale taky třeba Dragon Age.

Dohráno za 62 hodin.

Pro: Rozmanitost kouzel, popisky každého itemu, smysluplný loot, rozdělení příběhové linie, vztahy mezi postavami, multiplayer

Proti: Ocenila bych vyšši frekvenci rozhovorů se společníky (ale je na to mod)

+36

Cyberpunk 2077

  • PC 90
Kamarádi mne od této hry odrazovali, "je to jako Fallout, jen ve všem horší a ještě k tomu nehratelně zabugovaný" říkali. Dlouho jsem tak s hraním otálela, a to i díky mediální masáži. Nakonec mě zlákal žánr. Po všech těch RPG fantasy, post-apokalypsách a space operách jsem začala vnímat cyberpunkové prostředí jako příjemně osvěžující inovaci a hru rozehrála.

Ano, má hromady grafických glitchů, drobných bugů, dvakrát mi spadla a některá designová rozhodnutí nejsou úplně šťastně zvolená, ale vůbec svého rozhodnutí nelituji. A taky to není jako Fallout! Feelingově nejblíž mi přišel Vampire the Masquerade - Bloodlines. K němu má navíc Cyberpunk 2077 několik zajímavých paralel včetně počáteční zabugovanosti. Ale je jiná doba, CD Projekt kvůli tomu pravděpodobně nezkrachuje a stejně tak se ze Cyberpunku po letech nestane kultovní hra. Byť nechybělo mnoho a mohlo se tak stát.

Většinu herní doby jezdíte po městě a střílíte kyberwarem více či méně modifikované lidi. A nebo je taky můžete mlátit, sekat či hackovat. Paráda! Hackování mi moc srandy nepřineslo, zato guny a katana byly mnohem lepší. S ovladačem mohu doporučit i to ježdění. Na klávesnici už to taková paráda není a budete rádi za fast travel. K obvyklému vylepšování postavy přibyl důležitý faktor - nevypadat jako šašek, kyberware mi přišel nápaditý, perky už bohužel méně. Systém "učení se používáním" ala Skyrim byl tak nevýrazný, že jsem si ho všimla až po několika hodinách hraní.

Co mi však přišlo naprosto skvělé je příběh, a to jak hlavní úkolová linie, tak ty vedlejší, kde budujete vztah s několika dobře napsanými NPC. Nebojím se říct, že tohle je nad úrovní Witchera 3. Zakázky byly bohužel horší, ale zase budí dojem hromady práce ve velkém městě, ze které si můžete vybírat, místo hry, ve které není co dělat. Ano, můžete namítnout, že rozvětvenost dialogů je na RPG trochu líná, ale když přistoupíte na to, že sledujete epický příběh V, tak vám snad ani nemůže vadit, že těch voleb není mnoho. V japonských RPG hrách je to běžné.

Závěrem bych tedy řekla, že je to parádní RPG, ale na 10/10 to není. Nejenom kvůli bugům, z nichž některé působí úplně zbytečně a nějak jim trvá jejich oprava. Ale hlavně proto, že některé skvělé nápady, jako třeba zkoumání PV, se ukázaly být spíše nudné a hra tak ztrácela drive. Člověk si pak začne více všímat nedodělků a chyb, a když se vám pak ještě nakonec nespawne úkolové NPC nebo zamrzne auto, tak to chcete vypnout. Jestli však VtM - Bloodlines 2 bude alespoň tak dobré jako Cyberpunk 2077, budu nadšená.

Dohráno za 43 hodin.

Pro: Příběh, postavy, kyberware, atmosféra města, hudba

Proti: Glitche, bugy, fyzika, AI, PV

+36

Parasite Eve II

  • PS1 85
Druhý díl hororové série Parasite Eve je pokračováním pouze po příběhové stránce. Hra je totiž naprosto odlišná od svého předchůdce. Tam, kde byl první díl akčním JRPG, je druhý díl akční adventurou, která se nápadně podobá počátku série Resident Evil - statická kamera, způsob chůze, nedostatek místa v inventáři, adventurní puzzly a hromada střílení. Po RPG prvcích zbylo jen získávání expů na malý strom dovedností, což je dneska snad v každé akční adventuře (tady bych chtěla trochu zpochybnit "výrazné RPG prvky" uvedené v popisu hry výše).

Díky tomu by si hra nejspíše zasloužila srovnání s tehdejšími králi žánru, Silent Hillem, Dino Crisis či již zmíněným Resident Evilem. Bohužel jsem ani jednu z těchto her nehrála, takže v rámci PS1 generace to pro mne byla survival horror premiéra. Musela jsem si tak poměrně dlouho zvykat na ovládání (hlavně otáčení postavy a míření), velkou vzdálenost mezi telefony sloužícími k savování a také mne překvapila vysoká obtížnost hádanek. Když jsem pak zjistila, že odkládací boxy na věci nejsou sdílené (což je samozřejmě realisticky správné, jen jsem zdegenerovaná moderními hrami), zamrzl mi úsměv na tváři a já si užila survival se vším všudy.

Po většinu hry se příjemně střídají obtížnější pasáže s těmi jednoduššími s mírně stoupající tendencí a až finální boss je naprostá šílenost. Ačkoliv jsem se častému loadování nevyhnula, přijde mi, že to k žánru patří, podporuje to atmosféru strachu o postavu a hra s tím počítá i jinak poměrně krátkou herní dobou. Jediné, co bych k obtížnosti vytkla, jsou neviditelní protivníci na konci hry, co vás zezadu nečekaně IKnou a jediné řešení, co jsem našla, bylo loadnout, v dané chodbě se otočit a projít ji pozpátku. To bylo opravdu frustrující až k posrání.

Jinak se mi hra moc líbila, příběh hezky navazuje na jedničku, a já můžu jen doufat, že se někdy dočkám moderního remaku této zapomenuté série. Možná bych se i dozvěděla něco nového, protože, když jsem po dohrání zběžně prolétla návod na netu, nestačila jsem se divit, kolik jsem toho přehlédla a jaké pasáže vůbec nenavštívila. A to jsem si myslela, že hru hraji pozorně a vše procházím důkladně. Lepší hráče tak Parasite Eve II odmění hromadou obsahu navíc.

Dohráno za 7 hodin.

Pro: Atmosféra, příběh, puzzly, Kyle

Proti: Invisible Golem

+17

Wasteland 3: Cult of the Holy Detonation

  • PC 90
Hráno v co-opu:

Toto DLC vyšlo až po našem dohrání původní hry, a tak jsem oprášila staré savy a vydali jsme se splnit poslední misi Rangerů v Coloradu. Ačkoliv Wasteland 3 v průběhu hry upozorňuje na poměrně brzký "Point of No Return", nyní jsme se na mapu světa dokázali vrátit i z pozice těsně před finálním soubojem. Do DLCčka jsme tak šli s endgamovou výbavou a mnoho nových kusů vybavení bylo hluboko pod naší úrovní. Přesto se našlo pár předmětů, pro které jsme využití nalezli a ještě tak posílily naši skupinu.

Když jsem si poprvé četla o čem toto rozšíření má být, představovala jsem si silnou mysteriózní zápletku, za kterou by se nestyděl ani Stephen King. Skutečnost je jiná, příběh mnohem víc zapadá do světa Wastelandu, ale přesto je epičtější než hlavní quest původní hry. Nejedná se však o tak odlišný feeling ze hry, jako třeba v případě DLC Far Harbor k Falloutu 4.

Cult of the Holy Detonation má být výzvou a skutečně jsme se zapotili mnohem více než kdy předtím. Většinu soubojů zde nejde vyřešit pouhým poražením všech nepřátel, ale je nutné splnit vyznačené úkoly, aby se nepřátelé přestali neustále respawnovat či dokonce zcela utekli. Bylo tak třeba vymyslet vhodnou unikátní strategii čistě pro konkrétní souboj. Zde bych chtěla také pochválit autory za to, že již nepoužili otravně zdržující schopnosti nepřátel z The Battle of Steeltown a nepřátelé se podobali spíše těm z původní hry, jen jich bylo mnohem více.

Na druhou stranu bych si přála, aby i tyto "velké" souboje mohly být řešeny různými způsoby, stejně jako menší bojová střetnutí, kde můžete využít znalosti, stealth či hrubou sílu. Hlavní souboje tohoto rozšíření jsou sice zajímavě vymyšlené, dají se trochu zjednodušit důkladným exploringem, ale musí být vyhrány přesně dle předepsaného scénáře, postavy tak nemohou využít své přednosti a celkově DLC moc nenahrává replayabilitě. No a za to strhávám inXilu 10 bodů. 

Na závěr zmíním, že tento co-op se téměř obešel bez bugů, v což jsme ani nedoufali takto brzo po vydání, protože předchozí DLC a původní hra byly zpočátku v katastrofálním technickém stavu. Toto DLC nám zabralo necelých 10 hodin, což by mohla být zajímavá informace vzhledem k tomu, že stále ještě nemá svoji stránku na HowLongToBeat. A protože se dle autorů jedná o poslední DLC, tak ke svému komentáři Wastelandu 3 připojuji finální délku hraní.

Pro: Zajímavé souboje, obtížnost

Proti: Nízká variabilita

+18

Final Fantasy VII

  • PC 100
  • PS1 100
No random encounters challenge:

Rozhodla jsem se, že si opět zahraji Final Fantasy VII, jenže se ukázalo, že už jsem moc velký zoomer a nemám trpělivost procházet nádherný svět, který mi představil táta místo pohádek na dobrou noc, a být neustále přerušována náhodnými souboji. Zjistila jsem však, že Square Enix na zoomery myslí a do hry přidali možnost vypnutí těchto soubojů. Koupila jsem si tedy Steam verzi a... zjistila, že v této jediné tento mód chybí. Google vše vyřešil, naučila jsem se hexeditovat a náhodné souboje ze hry permanentně odpreparovala.

Zjistila jsem, že hra touto úpravou dostává zcela jiný rozměr. Najednou je mnohem důležitější řešit složení skupiny, výběr materií, použití předmětů, které jsou v běžném hraní téměř k ničemu, ale také se stává velmi důležité rozhodování Clouda, kdy bude v příběhu bojovat a kdy se souboji vyhne, protože každý exp se počítá. Říkala jsem si, že sem komentář psát nebudu, protože vlastně hraji úplně jinou hru než autoři zamýšleli, ale byla jsem tím tak fascinována, že to sem nakonec napíšu a třeba někoho nalákám nebo mu moje poznatky přijdou při hraní vhod.

Až do Temple of the Ancients je hra velice jednoduchá, když ji znáte a víte co dělat. V chrámu ale nastává první větší problém. Red Dragon by ještě šel, když nezapomenete v Costa del Sol na Fire Ring, ale Demons Gate představoval neřešitelný problém. Musela jsem hru loadnout před vstup do chrámu a jít si koupit Time materii, která společně s Added Effect a trochou štěstí zajistí perma slow. Kdybych už tehdy věděla, že v Cosmo Canyonu se již dají koupit HP Upy, tak by to možná šlo ještě lépe.

Následuje dost bossů s čistě elementálními útoky, které jdou snadno resistit nebo dokonce absorbovat a prakticky se na nich nedá umřít. Další problém nastává až u Carry Armoru, který bez HP Upů dokáže IKnout celou skupinu. Bahamuti, Alexandr a Kujata se však velice rychle postarají o otravná ramena. Pak už hra vstupuje do endgamu, kde se díky ultimátním zbraním a zbrojím stává opět jednoduchou.

Hra mě extrémně bavila a přemýšlím, jestli si nedám podobné challenge i v dalších dílech, ke kterým však už nemám tak nostalgické vzpomínky, neb jsem si půl dětství hrála na to, že jsem Tifa a Cloud se do mne konečně zamiloval.

Dohráno za 23 hodin.

Statistiky na konci hraní:
73811 gilů

Cloud lvl 45, 4552 HP, 389 MP
Ultima Weapon: Long Range + Counter Attack, Cover + Double Cut, Enemy Skill + 3x HP Up
Ziedrich + Tough Ring

Nanaki lvl 48 , 6123 HP, 403 MP
Limited Moon: Slash-All + W-Item, Enemy Skill + 5x HP Up
Ziedrich + Ribbon

Vincent lvl 48, 5224 HP, 416 MP
Death Penalty (k ničemu): All + Restore, Enemy Skill + 5x HP Up
Ziedrich + Tough Ring

Ostatní cca 38 - 40 lvl, všechny ultimátní zbraně, Yuffie a celá její side quest linka ve Wutaii není bez random encouterů možná.
Limit Breaky zůstaly u všech na první úrovni, nedokázala jsem u nikoho splnit podmínku na počet zabitých nepřátel (šlo by to přes Midgar Zolom, ale byla by to otrava).
Nepřišla jsem na to, jak by bez random encouterů šly sundat Emerald a Ruby Weapons, protože nejdou chytat Chocobové.

Pro: Bála jsem se, že mne odradí hnusná grafika, ale vlastně mě ty kreslené postavičky a nádherná pozadí znovu okouzlily + nostalgie.

Proti: Random encoutery jsou v dnešní době už dost otravný.

+28

Wasteland 3

  • PC 90
Hráno v co-opu:

Začátek hraní se neslo ve znamení bugů zejména na straně připojujícího se hráče, tedy se pravděpodobně jednalo o bugy specifické pro multiplayerový mód hry. Postupem času však byla naše hra patchována, bugů ubývalo a posledních několik hodin hraní se obešlo bez jakýchkoliv problémů. Věřím tedy, že hráči, kteří se do Wastelandu 3 pustí dnes, tak se s bugy již nesetkají a v hodnocení tak budu jejich existenci ignorovat.

Jinak jsem se totiž náramně bavila. Uživatelské rozhraní, hratelnost a drobné změny v mechanikách a tvorbě postavy (spíše zjednodušující) mi oproti druhému dílu sedly. Díky co-opu jsem mohla hrát pouze za jednu postavu, do které jsem se mohla dokonale vžít. Sice jsem nedokázala efektivně využít mechanik hry tak, abych si vytvořila moji vysněnou Rangerku specializovanou na sniperky a meče a musela se spokojit pouze s čistou sniperkou s "desítkou v lockpicku", ale každá sekvence výstřel - zásah - +1 ve mě vyvolávala euforii.

Ze začátku jsem se bála, že hra není stavěná na hraní pouze s dvojicí postav (nechtěli jsme ovládat více jak jednu Rangerku na hráče) a více hráčů než dva hra neumožňuje, ale na střední obtížnost to byla poměrně snadná procházka s pár záseky v podobě boss fightů, kdy jsme museli souboj několikrát opakovat, zkoušet a vymýšlet ideální strategii. V tomto se bojový systém osvědčil a obě nás to moc bavilo stejně jako jednodušší střetnutí, kdy jsme pokosili dav nepřátel a chladnokrevně šli dál.

Jediné kvůli čemu musím trochu snížit hodnocení je příběh, který mne příliš nezaujal a kromě božského charisma Saula Buchanana neměl co nabídnout, takže singleplayerový zážitek bych pravděpodobně musela hodnotit přísněji. Druhý díl mne v tomto bavil více. Také někomu mohou vadit někdy až absurdní komediální vsuvky, které mohou naprosto zkazit imerzi postapokalyptického světa, ale díky oběma Divinity: Original Sin jsem už asi imunní a zvykla jsem si, že moderní cRPG si s vážným příběhem nevystačí.

Dohráno za 58 hodin.

Pro: Výborně zvládnutý taktický tahový boj, možnost co-opu s jedním spoluhráčem, pěkná tvorba postavy

Proti: Příběh je slabší, styl humoru nesedne každému

+30

Wasteland 3: The Battle of Steeltown

  • PC 90
Hráno v co-opu:

DLC velmi pěkně zapadá do původní hry, má velmi povedený příběh a byla jsem spokojená i s rozsahem, novými předměty a designem nových oblastí. Obecně nemám ráda škálování nepřátel dle úrovně postav, ale chápu, že tvůrci chtěli umožnit okamžitě vstoupit do nového obsahu všem hráčům, kteří hru ještě hrají nebo mají staré uložené pozice.

Již méně jsem byla spokojená s novými mechanikami nepřátel, které vedou pouze ke zbytečnému prodlužování soubojů. V tomto rozšíření si budou protivníci nahazovat elementární štíty, se kterými jsou téměř nesmrtelní s výjimkou jednoho elementu, budou vás stunlockovat omračujícími zbraněmi (ačkoliv se tvůrci v původní hře správně rozhodli, že stun vyvolá imunitu na stun na další kolo, aby se zabránilo stunlocku, tak pro tento nový stun to neplatí) a budou vám ubírat akce v kole a zabraňovat v pohybu svými energorukavicemi a jakýmisi bahenními střelami. Oceňuji, že se tvůrci snažili co nejvíce ozvláštnit nepřátele nad rámec toho, co používají v základní hře, ale souboj se tak může rychle proměnit ve zdlouhavou otravu.

Jako i původní hra i toto DLC trpí poreleasovými bugy a hraní v co-opu tomu asi zrovna dvakrát nepomohlo. Hra se několikrát freeznula, když jsem bosse zabila příliš rychle nebo začala souboj ze stealthu, sniperovkou z velké vzdálenosti místo z rozhovoru, což je věc, ke které vás původní hra spíše vede, ale zde se s tím při testování asi nepočítalo.

Přesto nemůžu hodnotit jinak než vynikajícím hodnocením, nová izometrická RPG jako ze staré školy se dnes dělají s možností co-opu naprosto minimálně a pro mě je právě hra s přáteli něco, na co nejraději vzpomínám u Baldurů či Nevewinteru. I přes bugy (které snad budou opraveny) se dá DLC v pohodě dohrát, obrníte-li se trochou trpělivosti a s vhodným kamarádem či kamarádkou se při společném hraní budete určitě skvěle bavit.

Pro: Nová lokace, která pěkně zapadá do původní hry, nové zajímavé předměty

Proti: Nové mechaniky nepřátel, které zbytečně prodlužují souboj

+21