Pathfinder: Wrath of the Righteous je nejlepší izometrické cRPG ze všech. Tím bych mohla svůj komentář klidně uzavřít, ale přesto chci vypíchnout několik herních prvků, které podle mne WotR dělá buď hodně dobře, nebo naopak celkem blbě. Ano, i když jsem tuto hru právě označila za nejlepší ve svém subžánru, stejně si myslím, že není dokonalá. A zkusím to shrnout bez spoilerů, protože hra není zas tak stará ani mainstreamová, takže ji určitě mnozí z vás ještě nehráli.
Začněme klady: WotR svým příběhem a speciálními mythic mechanikami, kterými autoři obohatili pravidla Pathfinderu, dokáže vyvolat doslova dopaminovou bouři. Asi jako když scrollujete TikTokem a každé další video je mnohem lepší než to předchozí. Tady se od začátku do konce dějí naprosto epické události, mezi kterými vaše postava zpočátku "se štěstím" proplouvá a později se sama stává tou nejvíc epickou bytostí ze všech. Navíc přesně takovou, jakou si přejete. Její osud máte pevně v rukou a celý příběh se ohýbá přesně podle něj. Ano, je to jen iluze, a těch možností ve výsledku nebude tolik, ale je to velmi zdařilá iluze.
Tady se hodí snad jen jedno upozornění: rozhodně zde nečekejte klasickou slabou první úroveň, na které neporazíte ani vlka. Hra je to těžká, budete umírat a loadovat, ale stojíte proti mocným armádám. Kdo si rád užívá nízkoúrovňové těžkosti prvních dobrodružství ve stylu "vymlať krysy ve sklepě", tohle nebude hra pro vás.
A když už jsme u toho: Soubojový systém! Perfektní. Koho baví čísla a kombinatorika schopností, předmětů, buffů atd., bude v sedmém nebi. Z jednociferných statistik se rázem dostanete na vyšší desítky jenom proto, že jste všechno správně poskládali a ono to do sebe perfektně zapadlo. A je to zase něco jiného, v Baldur's Gate II jsem si užívala magické přestřelky kouzel a protikouzel, v dalším díle zas vymýšlení, jak využít terén, WotR je hlavně o buffech a kombinacích bonusů.
A poslední klad, který musím zmínit, je, že jsou to vlastně dvě hry v jedné. Dobývání území je ve stylu starých Heroes of Might and Magic a samotnou by mě zajímalo, jak moc povedený klon to vlastně je, protože v této sérii se příliš nevyznám. Ale na mě to fungovalo skvěle, několikrát jsem úplně zapomněla, že hraji družinové cRPG a klidně pět hodin v kuse si hrála tyto "Heroesy".
A teď ty nedostatky. Předně je hra místy příliš grafomanská. Některé nepříliš důležité rozhovory jsou až moc obsáhlé a věřím, že každý se aspoň párkrát přistihne, že ztrácí pozornost. A pak vás překvapí, že tam, kde byste delší text čekali, žádný není. Třeba u popisu nějakého mocného předmětu. Druhý nedostatek vidím v level designu. Ať už jde o dungeony nebo města, WotR sice překvapil pár skvělými originálními nápady, ale ve výsledku je oboje slabší než snad v kterémkoli jiném cRPG, které znám. Žádný dungeon není nějak extra zapamatovatelný a už jsem navštívila mnoho videoherních měst, ve kterých jsem se cítila lépe.
Dohráno za 167 hodin.
Včetně:
Inevitable Excess
Through the Ashes
The Treasure of the Midnight Isles
The Last Sarkorians
The Lord of Nothing
A Dance of Masks
Začněme klady: WotR svým příběhem a speciálními mythic mechanikami, kterými autoři obohatili pravidla Pathfinderu, dokáže vyvolat doslova dopaminovou bouři. Asi jako když scrollujete TikTokem a každé další video je mnohem lepší než to předchozí. Tady se od začátku do konce dějí naprosto epické události, mezi kterými vaše postava zpočátku "se štěstím" proplouvá a později se sama stává tou nejvíc epickou bytostí ze všech. Navíc přesně takovou, jakou si přejete. Její osud máte pevně v rukou a celý příběh se ohýbá přesně podle něj. Ano, je to jen iluze, a těch možností ve výsledku nebude tolik, ale je to velmi zdařilá iluze.
Tady se hodí snad jen jedno upozornění: rozhodně zde nečekejte klasickou slabou první úroveň, na které neporazíte ani vlka. Hra je to těžká, budete umírat a loadovat, ale stojíte proti mocným armádám. Kdo si rád užívá nízkoúrovňové těžkosti prvních dobrodružství ve stylu "vymlať krysy ve sklepě", tohle nebude hra pro vás.
A když už jsme u toho: Soubojový systém! Perfektní. Koho baví čísla a kombinatorika schopností, předmětů, buffů atd., bude v sedmém nebi. Z jednociferných statistik se rázem dostanete na vyšší desítky jenom proto, že jste všechno správně poskládali a ono to do sebe perfektně zapadlo. A je to zase něco jiného, v Baldur's Gate II jsem si užívala magické přestřelky kouzel a protikouzel, v dalším díle zas vymýšlení, jak využít terén, WotR je hlavně o buffech a kombinacích bonusů.
A poslední klad, který musím zmínit, je, že jsou to vlastně dvě hry v jedné. Dobývání území je ve stylu starých Heroes of Might and Magic a samotnou by mě zajímalo, jak moc povedený klon to vlastně je, protože v této sérii se příliš nevyznám. Ale na mě to fungovalo skvěle, několikrát jsem úplně zapomněla, že hraji družinové cRPG a klidně pět hodin v kuse si hrála tyto "Heroesy".
A teď ty nedostatky. Předně je hra místy příliš grafomanská. Některé nepříliš důležité rozhovory jsou až moc obsáhlé a věřím, že každý se aspoň párkrát přistihne, že ztrácí pozornost. A pak vás překvapí, že tam, kde byste delší text čekali, žádný není. Třeba u popisu nějakého mocného předmětu. Druhý nedostatek vidím v level designu. Ať už jde o dungeony nebo města, WotR sice překvapil pár skvělými originálními nápady, ale ve výsledku je oboje slabší než snad v kterémkoli jiném cRPG, které znám. Žádný dungeon není nějak extra zapamatovatelný a už jsem navštívila mnoho videoherních měst, ve kterých jsem se cítila lépe.
Dohráno za 167 hodin.
Včetně:
Inevitable Excess
Through the Ashes
The Treasure of the Midnight Isles
The Last Sarkorians
The Lord of Nothing
A Dance of Masks
Pro: Wrath of the Righteous nabízí neuvěřitelně epický příběh a obrovskou míru hráčské moci díky mythic mechanikám, které dělají každé rozhodnutí pocitově monumentální.
Proti: Hra je místy extrémně upovídaná a její level design, ať už v dungeonech nebo městech, často zaostává za jinými cRPG tituly.