Hráno v co-opu:
Série se čím dál tím víc mění ze survival hororu na akční thriller s příšerami a vlastně mi připadá, že by mi tento díl neměl co nabídnout, nebýt zajímavého ozvláštnění od tvůrců – možnosti kooperace s dalším hráčem. A to já ráda.
Tentokrát jsem však místo mého obvyklého poolu spoluhráčů z řad DnD a videoherních nerdů zvolila svého přítele, který moc hry nehraje, a už vůbec ne na konzoli. Ostřílená hráčka jako já nemůže mít problém, říkala jsem si. No, uvidíme. Zvolili jsme normální obtížnost a vydali se do západní Afriky.
Hned na začátku jsme si v počátečních zmatcích s ovladači, místy na gauči a PS účty prohodili plánované postavy, takže jsem skončila s hraním Chrise, ze kterého steroidy udělaly pořádné (sexy) monstrum. Hra nás následně vrhla do přepadení snad polovinou obyvatel Afriky, které jsme nemohli ustát.
Čekala jsem, že takové obrovské množství nepřátel hned na začátku hry vede ke scripted smrti. Ne. Game Over. Celou věčnost jsme se snažili postřílet všechny nepřátele. Ne. Game Over. Snad padesátkrát. Máme snad buglou hru? Nevydrželi jsme to a museli se podívat na net na návod. Nemusíme postřílet všechny, stačí vydržet několik minut. Pak už to šlo...
Celý zbytek hry jsme už neměli větší problémy. Já převážně sniperovala, Sheva se držela blíž. A musím říct, že to bylo velice příjemné. Střílení mi obvykle moc nejde, ale tady mi přišlo, že jsem se s odstřelovačkou snad narodila.
A tak jsme se dostali až na konec hry, kde opět přišel problém. QTE! Mačkám tlačítko. Game Over. Mačkám tlačítko, jak nejrychleji dokážu. Game Over. Převracím ovladač v ruce tak, abych střídavě mačkala oběma rukama zároveň. Game Over. Tohle už musí být bug! Nebyl. Nakonec se to nějak povedlo, ale nic takového jsem ještě v žádné hře nezažila. Chris pěstí rozmlátil obrovský balvan jakoby nic (WTF?!) a Resident Evil 5 byl úspěšně dokončen.
Huh.
Jdeme na šestku.
Dohráno za 16 hodin.
Včetně:
Untold Stories
Série se čím dál tím víc mění ze survival hororu na akční thriller s příšerami a vlastně mi připadá, že by mi tento díl neměl co nabídnout, nebýt zajímavého ozvláštnění od tvůrců – možnosti kooperace s dalším hráčem. A to já ráda.
Tentokrát jsem však místo mého obvyklého poolu spoluhráčů z řad DnD a videoherních nerdů zvolila svého přítele, který moc hry nehraje, a už vůbec ne na konzoli. Ostřílená hráčka jako já nemůže mít problém, říkala jsem si. No, uvidíme. Zvolili jsme normální obtížnost a vydali se do západní Afriky.
Hned na začátku jsme si v počátečních zmatcích s ovladači, místy na gauči a PS účty prohodili plánované postavy, takže jsem skončila s hraním Chrise, ze kterého steroidy udělaly pořádné (sexy) monstrum. Hra nás následně vrhla do přepadení snad polovinou obyvatel Afriky, které jsme nemohli ustát.
Čekala jsem, že takové obrovské množství nepřátel hned na začátku hry vede ke scripted smrti. Ne. Game Over. Celou věčnost jsme se snažili postřílet všechny nepřátele. Ne. Game Over. Snad padesátkrát. Máme snad buglou hru? Nevydrželi jsme to a museli se podívat na net na návod. Nemusíme postřílet všechny, stačí vydržet několik minut. Pak už to šlo...
Celý zbytek hry jsme už neměli větší problémy. Já převážně sniperovala, Sheva se držela blíž. A musím říct, že to bylo velice příjemné. Střílení mi obvykle moc nejde, ale tady mi přišlo, že jsem se s odstřelovačkou snad narodila.
A tak jsme se dostali až na konec hry, kde opět přišel problém. QTE! Mačkám tlačítko. Game Over. Mačkám tlačítko, jak nejrychleji dokážu. Game Over. Převracím ovladač v ruce tak, abych střídavě mačkala oběma rukama zároveň. Game Over. Tohle už musí být bug! Nebyl. Nakonec se to nějak povedlo, ale nic takového jsem ještě v žádné hře nezažila. Chris pěstí rozmlátil obrovský balvan jakoby nic (WTF?!) a Resident Evil 5 byl úspěšně dokončen.
Huh.
Jdeme na šestku.
Dohráno za 16 hodin.
Včetně:
Untold Stories
Pro: Coop, poměrně příjemné ovládání a hlavně střílení, návrat známé postavy v blond verzi
Proti: Vše ostatní