Neonová Fetch nám detailněji vypráví příběh známý již z hlavní hry, o tom, jak přišla o bratra. Příběhově v tom nic dalšího není. Jak říkám, příběh ničím nepřekvapil, rozhodně ale neurazil.

Celé rozšíření je však postaveno hlavně na challengích, které vás mají přínutit strávit ve hře daleko víc času než jen k závěrečným titulkám. Město známe již z hlavní hry, zde se liší hlavně tím, že není tolik D. U. P. prolezlé. Hlavní zábava zde spočívá v neonových graffiti (oproti Delsinových z hlavní hry dle mě slabší), sbírání lumenů - statických, pro které si musíte někam vyskočit, nebo pohyblivých, které musíte chytit dřív než uletí, zachraňování rukojmích, ničení policejních dronů a projíždějících nepřátelských aut . Oproti hlavní hře působí prázdně, vy se ale dokážete pohybovat mnohem rychleji z jednoho konce na druhý i bez rychlého cestování.

A pak je tady aréna. Vlastně tři arény. Vybrat si můžete módy přežití nebo zachraňování rukojmích.. a pak prostě jedete, co to jde.. Pokud chcete odemknout všechny trofeje, tak tam dozajista strávíte mládí. Aréna zabaví na chvíli, ale jinak je prostě jednotvárná. O to víc mě potěšilo, že si můžete arénové výzvy, pokud vlastníte původní hru, zahrát i za Delsina. S jeho schopnostmi jsem měla trochu problém rychlé tempo arény stíhat, ty vtipné komentáře vůči Augustine ale určitě stály za to. :D

Divíte se vysokému hodnocení? Nedivte se. Byla to stylová zábava a času nelituju.

Hlavní hrdina Delsin je sympaťák. Hrála jsem na dobrou karmu, představa toho že se budu muset držet při zemi naštěstí byla mylná. I nesmrtící využití schopností bylo dostatečně akční a nabízelo prostor pro to se vyřádit. V rámcovém příběhu sledujeme přerod ze sprejera a pouličního výtržníka do..... no, sprejera a pouličního výtržníka se superschopnostmi, který se drží svého cíle a nezastaví se před ničím. Jak jsem mluvila o stylu, začíná boží bundou , tvorbou vtipného pouličního umění a humorem, exceluje v grafickém provedení jednotlivých schopností, končí potom třeba stylizací HUD nebo jinými drobnostmi. A hudbou, pokud zrovna byla slyšet. Té bych uvítala daleko více.

Co bych dále uvítala jsou nějaké zajímavé vedlejší úkoly. Nehrála jsem předchozí Infamous, takže nebudu porovnávat. Máte zde hlavní příběh a poté dobývání čtvrtí. Musíte odstranit centrum D. U. P., poté se vám otevřou nějaké vedlejšáky, kterých je ale jen pár typů a neustále se opakují až do konce hry. K tomu se vám náhodně generují aktivity a zvýšení dobré či zlé karmy. A sbíráte úlomky, abyste si mohli vylepšovat schopnosti. Z vedlejších aktivit mě nejvíc bavilo sprejování (vždycky jsem byla zvědavá, co to Delsin vytvoří) a hledání skrytých kamer. Zajímavé byly taky audiology, z hlediska rozšíření příběhu. Zní to možná nezábavně, ale opak je pravdou. Na ramenou to nesou totiž zábavné souboje. Nadšení a plnění všeho naplno mi vydrželo skoro až do konce hry, občasná změna zažitého vzorce by ale byla fajn. Ale i tak to uteče fakt rychle.

Na mobilní hry mě příliš neužije. Pokud však hledáte něco milého na zabavení třeba po čas cestování nebo čekání, je Cut the Rope skvělou volbou. Příšerka, kterou musíte nakrmit bonbonem/donutem/koláčkem (v menu lze přepínat) je prostě roztomilá, styl zpracování je příjemný a hádanky jsou rozmanité. Nejedenkrát mě naštvaly, nejsou totiž pouze o logickém uvažování a načasování, ale také o dávce šikovnosti. Otáčení kouhouty, praskání bublin, správný úhel při zhoupnutí, odrazu, propadu kouzelným kloboukem.. načasování koláčku a světla, aby se příšerka probrala a zblajzla dobrotu. Některé levely jsem dala dokonce náhodou, s jinými jsem se trápila a opakovala je, dokud jsem jejich provedení nepřivedla k dokonalosti. Tři hvězdičky z prvních dvou sezón, po odemčení jsem třetí sezónu prošla až k nejnáročnější "Mechanické" krabici č. 17.
Hrála jsem free verzi, ale musela vypínat wifi/data kvůli reklamám... Když jsem byla připojená k internetu, hra se šíleně sekala, často nereagovala, padala...

Občas náročné, občas až k vzteku, ale ve výsledku to bylo to zábavné.

Nemám zkušenosti s předchozími díly. Hra vypadala lákavě - postavičky jsou roztomilé, máte možnost kooperace s dalšímu hráči, hratelnost prověří vaši šikovnost, rychlost.. prostě to zní jako zábavná a v podstatě odpočinková hra, která vám dá občas možná trochu zabrat, ale vše v rámci fair play.

Není tomu úplně tak. Hra je opravdu roztomilá a docela zábavně se hraje. Je ale příšerně rozbitá. Několikrát se nám stalo, že jsme museli odehraný postup opakovat, protože ho neuložila. Některá načítání byla nekonečně dlouhá (i doslova, prostě se nenačetla) nebo vedla k pádu hry. Ne všechno fungovalo tak jak má. Když procházíte nějakou náročnou pasáž, úplně vás nepotěší, že ji musíte opakovat kvůli něčemu co není vaše vina.. propady texturou, ulítlá kamera.. mezery v ovládání - některé levely bylo prostě lepší hrát v jednom (například za Swoopa, který má na stejném tlačítku "držení" a "rychlý let" prostě nemůžete oba dva hráči prolétat a prchat uzavírajícím se tunelem, protože se navzájem držíte a tím blokujete.. ). Kooperaci více lidí (než dvou) si navíc nedovedu představit, protože se postavičky pletou, bývá to chaotické... Nikde nemáte přehled, kolik životů vám zbývá.. Hra vás automaticky vyhodí u posledního checkpointu který je v dohledu, i když je v jiné rovině.. Ve stíhacích pasážích (kde musíte před něčím utíkat) vás klidně hodí někam, kde vás to zabije dřív než se stihnete chopit ovládání..

Ještě jsem nikdy nehrála hru, která by byla v jádru zábavná a přitom tak příííííšerně otravná. Možná je to částečně hraním v kooperaci, pokud se ale hra pyšní tím kolik kamarádů si s sebou můžete pro hraní přivést, tak by na to taky měla být připravená...

Někde jsem četla, že Borderlands buď nesnášíte, nebo milujete.
Za sebe musím říct, že je to tak trochu obojí.

Co je na této hře kromě specifického vzhledu a humoru? Střílení, lootování, běhání, řízení. A to neustále. Opakovaně. Jako fakt hodně opakovaně. Copak by to mohlo být zábavné? V podstatě jo. Hlavně lootování vám bude přinášet potěšení, dokud samozřejmě nemáte všechno co jste chtěli a sbíráte už "jen na prodej". Zbraně jsou totiž různorodé. Osobně to hodnotím jako jeden z největších kladů. Je pak snadné vybrat si, které typy mi nesedí vůbec a které jsou naopak nejpraktičtější. Nechávala jsem si vždy různě elementální zbraně, abych je mohla střídat podle potřeby, také pestřejší škálu, aby mi nehrozil nedostatek munice u jednoho typu.

Už jsem to kdysi hrála v singleplayeru, ale postupně mě to přestalo bavit. Hra je totiž místy ubíjející. Multiplayer v podstatě spoustu věcí částečně "řeší". Jeho velké výhody:
- můžete si vyměňovat (a vzájemně vyfukovat před nosem) zbraně
- když se vám nechce, nemusíte řídit (stačí říct: pamatuješ jak jsem to vzala z toho útesu minule?)
- když máte quest, který vás střídavě posílá z jednoho konce mapy na druhý, prostě zůstanete na opačných koncích a ušetříte si cestu (9 z 10 vault hunterů doporučuje)
- má vás kdo zvednout (ne že byste to potřebovali :P)
- u některých úkolů (nebo přesunů) se toho stihne probrat víc než u piva

Když hrajete hru, která v ničem nevyniká, ještě to nutně neznamená, že to nebude příjemný zážitek. Když je hra hloupá svým příběhem, může se třeba dobře hrát. Pokud však ani úkoly a souboje za moc nestojí, už moc nezbývá čeho se chytit.

Z Avatara jsem naštěstí zklamaná jen lehce. To především proto, že jsem prostě čekala docela špatnou hru. Něco takového jsem dostala. Staví se na filmové předloze, ale nic nového se nepřináší. A úkoly jsou hloupé, jiné vyjádření pro to nenajdu. Jen proto, abyste měli nějaký cíl. Zabij toho, znič tohle, promluv si s tím, tohle seber.. Když se mi některé prvky líbily, třeba létání, zabíjelo to ovládání. A jak jsem zmínila, souboje mi nepřišly příliš zábavné. Hrála jsem za Na´vi, mojí základní zbraní byl tedy luk. Nejčastěji jsem pak používala jakousi hůl, která dávala plošné poškození, proti houfům mrňavých lidiček byla poměrně účinná. Dále máte také schopnosti, já využívala jen léčení, štít, sprint a omračující úder do země. Věci, včetně zbroje, a schopnosti se vám vylepšují s tím jak levelujete automaticky, takže odpadá jakákoli zábava při rozdělování bodů nebo hledání/craftění výbavy (což by se tady tak krásně nabízelo). Taky by se samozřejmě nabízel otevřenější svět, v kterém by NĚCO.. COKOLIV... bylo. Ne, tady jen pendlujete z jedné strany tunelovité mapy na druhý od jedné postavy k druhé a plníte ničím nezajímavé úkoly. Občas jsem si připadala jako by to byly questy pro nějaké MMORPG. Pro mě prázdné.

Aspoň prostředí se mi líbilo navzdory zastaralé grafice. Ale že byste měli pocit, že se "vracíte na Pandoru", ta představa je k smíchu. To si běžte radši zahrát Borderlands.

Copak jsem si taky dala Renovy brownies?

Oxenfree mě docela překvapilo, jak už to bývá u některých her, do kterých narazíte téměř naslepo. Vzhledově vypadá hra celkem pěkně, hlavní předností je však super dabing, hudba a zvuky. Zvuky, které z velké části spoluvytváří atmosféru, která mě místy opravdu až zaskočila. Uvolněné dialogy, během kterých mám nespočet možností jak odpovídat, se postupně naplňují tísní. Postavy, které jsem si oblíbila, jsou v nebezpečí. Velký otazník, nebo spíše trojúhelník, visí někde nad tím vším. A všechno to vlastně začalo už kdysi dávno.

Příběh mě opravdu bavilo sledovat. "Sfoukla" jsem během jediného odpoledne a zapomněla na všechno ostatní. Hratelnost toho možná mnoho nenabízí, ale jádrem Oxenfree jsou dialogy a odhalování příběhu. Vztahy mezi jednotlivými postavami. Celková atmosféra. Procenta srážím jen za proto, že je to někdy až příliš velký zmatek...

Chrám a oblaka.
Otázky.

Skáče se dobře a padá se ještě líp. Celá hra je relaxační s příjemným prostředím a hudbou, která však dokáže podkreslit i ty střípky příběhu, které dostáváte. Na všechno si musíte přijít sami. Já třeba příběh chápala částečně, než jsem znovu prošla všechny totemy (jejichž formou je příběh především vyprávěn) a přečetla je pospolu, dala si je dohromady. Nemá cenu k tomu říkat víc. Jste malý skákající totem někde mezi nebem a zemí.

Odkud a kam vaše cesta vede...?

Už teď tuším, že napsat komentář k této hře bude těžší, než jsem si původně myslela. Jelikož jsem to hrála s přítelem, který už to předtím dohrál s kámošem, byl to takový poloviční first feeling. Útěkové dobrodružství pořádně vychvaloval, ale do hraní jsem ho mizeru musela spíš nutit.. :D (no chápete to?)

K mým dojmům: A Way Out si na nic nehraje. Příběh vlastně není originální, ale je fakt dobře zpracován. Tak filmově, řekla bych. Bere si sice hodně klišé a takových klasických béčkových vzorců, ale dělá to dobře. Zajímavost herních prvků spočívá v práci s kamerou a se splitscreenem. Dále si užijeme humor. Hlavní postavy - Leo a Vincent - jsou každý povahově jiný, takže na různé podněty reagují jinak. Ať už je to stěžující si člověk, kolo opřené o zeď, stojící vrtulník (moje oblíbená asi, hrála jsem za Lea)... Vztah hlavních postav se taky pěkně vyvíjí a jejich neustálá spolupráce je něco, na co si velmi brzy zvyknete.

Také soutěživosti (jak postav, tak vaší a vašeho spoluhráče) je učiněno za dost, během průchodu narazíte na pestré minihry, ve kterých se můžete vyřádit. Hudební nástroje, hod podkovou, šipky... Je to prostě hra pro kooperaci a využívá toho se vší parádou. Konec pak přichází poměrně brzy a ve filmovém stylu nám servíruje gradaci, epické scénky a nálož emocí. Já se sice cítila lehce ošizeně, že nešel nějaký třetí konec, ale moc kvůli tomu prskat nebudu, užila jsem si i tak..

Inspiraci Heroes chápu, Braveland z toho bohužel vychází jako krabička od sirek vedle luxusního obydlí. Nečekala jsem geniální příběh, takže v tomhle ohledu nadávat nebudu. Pochvaluji některé vedlejší dialogy, ačkoli... vážně je potřeba "mluvit" s každým golemem nebo vlkem jen proto, aby jsme mu oznámili, ať nám jde z cesty, než mu dáme okusit náš meč? Náš hrdina a protější strana dialogu na sebe občas pokřikovali hlášky ramenaté a absurdní.

Tohle stranou, ani samotné hraní mě nebavilo. Nakládání se získanými penězi a volba toho, kolik kterých jednotek nakoupíme a které předměty pořídíme je vlastně jediná volnost, kterou dostanete. Pokud budete procházet všechny souboje, zesílíte opravdu rychle a nějaká výzva se ztrácí (hráno na normal). Souboje jako takové nejsou vlastně ničím zajímavé. Ani "amulet of fury", který zde nahrazuje kouzla za hrdinu, nijak hraní neoživil. Protivníků je málo a opakují se, schopností také málo.

Teď zpětně jsem se dočetla, že hra vyšla i na mobilní platformy. Tam by určitě mohla být pěknější průměr. Stylizace není vůbec špatná a na mobil by tenhle jednoduchý styl lépe sedl.

Jak bych popsala LIMBO? Shodnu se s ostatními na tom, že je to intenzivní zážitek.

Je to plné emocí, ačkoli o nějaké výpravnosti se mluvit nedá. Hra světla a stínu spolu s vynikajícím ozvučením, ježí se vám chlupy na rukou a na krku.. Váš chlapeček bude umírat všemi možnými způsoby, morbidními, smutnými, v případě některých až nepříjemně do detailu vyvedenými. Nebudete chtít umírat, ale abyste přišli na to, jak dále, neobejdete se bez toho. Atmosféra je opravdu silná, nejvíce vystupňovaná někde kolem poloviny hry, později už vám pak připadá, že ani s každou další hádankou nejste blíž cíli, vaše úsilí je marné. Všechno se vás snaží zabít a nezbývá, než se stále hnát dopředu. Ke konci se některé hádanky "technického rázu" komplikují, vyložená frustrace se však nedostavila. Po několika pokusech a občasné nápovědě všechno nakonec šlo. Rozhodně ale nedoporučuju hrát v kuse.

Nedokážu popsat, co ve mě vzbudil konec. Tíseň nijak nepominula, ba naopak. Točíme se v kruhu a přes smrtící nástrahy stále vpřed.

Těžko bych mohla o této hře napsat něco, co už tu nebylo řečeno, jak už to v případě takto populárních kousků bývá. Naopak bych mohla zkusit být stručná. ;)

Začnu třeba tím, že cokoli před vydáním šlo naprosto mimo mě a o hře jsem nevěděla zhola nic. Absence draků, kouzel a realistický soubojový systém? Jak by mě takové RPG proboha mohlo bavit?

Jak se velmi brzy ukázalo, hra je dělaná s láskou a smyslem pro detail, který je prostě vidět. Já to samozřejmě nejvíc postřehla, když jsem se toulala po lesích a lukách, přetížená houbami, bylinkami (a zvěřinou). Když jsem "čistila" cizí knihovny a na pařezu za kostelem četla. Když jsem obdivovala množství oblečení, zbraní a zbroje nebo třeba Sázavský klášter. Příjemné detaily byly ale i v úkolech, jak v těch více důležitých, tak v těch spíše úsměvných. Ano, humor mi také skvěle sedl a Jindra se jako hlavní postava prostě hodil. Příběh originalitou nesršel, ale svým zasazením a zpracováním byl výborný.

Soubojový systém (a páčení zámků!) mi po dobrou část hry působil nevýslovné utrpení. Těžko se ale divit, když jsme (já i Henry) teprve začínali. Jakmile si pak člověk zvykne, ocení jeho originalitu a užívá si. Ke konci hry už mě štvaly pouze bugy (naštěstí kosmetického charakteru) a příliš dlouhé načítací obrazovky.

Vizuální román s adventurními prvky z cyberpunkového prostředí. Sám o sobě tvrdí, že je old schoolový hratelností a nevede vás za ručičku. Jeho vizuál je, hlavně z hlediska barev a světel, opravdu pěkný a některé lokace byly prostě parádní. Hudba také dobře pasuje a dokresluje atmosféru a situace. Navíc reálie světa jsou docela zajímavé a konspirační zápletka plná otázek by měla být dostatečným motivujícím prvkem. Stačí ale tohle všechno?

No, ne tak docela. Hra je/byla zamýšlena jako první část trilogie, ačkoli tedy naznačuje, otázek je na jejím konci stále více než dost a pokračování zatím v nedohlednu. Sama o sobě si sice nevede špatně, ale právě nedokončenost je jejím největším kamenem úrazu. Přitom našlápnuto by měla skvěle.

Obsahuje humor (hlavní postava oslovuje i vás jako hráče, hlavně když se snažíte udělat nějakou neplechu) a vtipné odkazy na jiné hry (ať už plakáty a komentáři či achievementy).

Osobně tedy nevím, jak svůj komentář zakončit - snad jen doporučit, protože se mi líbila, a doufat, že si ji zahraje více hráčů a více hlasů bude vývojáře vybízet, ať už to pokračování konečně udělají (já vím, naivní).

Napíšu to hned shora - ta hra je dobrá. Naběhla jsem do ní tak trochu naslepo, o to víc jsem byla mile překvapena, že hodiny ubíhaly opravdu rychle.
Chválit budu hlavně souboje. Taktické, roli v nich hraje náhoda, příprava a další spousta drobností. Navíc nejsou jednotvárné, často je potřeba se trochu adaptovat, splnit něco jiného, jinak postupovat. Zábavné, občas tak zdlouhavé, že mi stačil jeden a byla jsem s Blackguards na ten den hotová. Vždycky to ale stálo za ten pocit vítězství.
Se souboji se váže systém statů, talentů, schopností, kouzel a podobně. Ten se mi také líbil, vymýšlení kam které body hodit bylo zejména v začátcích jednou z nejdůležitějších věcí. Které kouzlo bude družina potřebovat, kdo bude více na dálku, kdo půjde do jiných schopností, však to znáte. Je pravda, že později je bodů více a i když se někdy netrefíte, vždycky se dá hrát nějak dál, zvláště z vedlejších úkolů prostě přijdou další body a hotovo. Takže žádný restart. Hra vás taky párkrát trochu "proflákne", abyste jakože nic neměli za jisté a počítali se vším, což sice na naštvání bylo, ale pravda, bylo to pochopitelné. Teď mám na mysli smrt Niam, které se nelze vyhnout, čímž brzy ve hře ztrácíte lukostřelce s magií, také mířím na techlte s Aurelií, která na několik bitev zmizela/ztratila magii. Ne všechny postavy máte prostě vždy po boku pořád, je s tím potřeba počítat.
Co se týče příběhu, máte několik daných postav a vaši hlavní, kterou si upravíte, ale pro kterou jsou také pevně dané okolnosti. Příběh mi přišel většinu času docela dobrý, o to víc mě pak mrzelo zakončení, které působilo tak nějak nesprávně, usekle. Postavy jsou (ne)sympatické, záleží jak se to vezme, rozhodně se s nimi ale nenudíte. :) Jejich vzájemné rozhovory jsou zábavné a tvoří příjemnou část hry.
Co se vybavení týče, ze začátku hry jsem je řešila velmi, později už je však téměř stejné, je ho málo a není s ním žádná zábava, Jednotvárné, u kupců drahé, zas takový rozdíl jsem už pak neviděla. Zato použitelné předměty... v soubojích se nejvíce hodí elixíry, jedy na potírání, střelivo (různé typy šípů a šipek) a vrhací zbraně (a i jedy). U zbraní je pak dobré řešit, jaký typ poškození udělují, poněvadž se nezřídka střetnete s někým, kdo je vůči něčemu zcela imunní a musíte situaci řešit jinak. Jo, a pasti tam byly taky, zatracené pasti.
Poslední zmínku udělím hudbě, která se mi líbila, ale později se začala nemilosrdně opakovat. Je pravda, že pro každou oblast mapy je jiná, v soubojích se také různí (změny jsem si všimla v pozdějších kapitolách), dokonce graduje i podle toho, jak vám to v souboji jde. Takže já jsem si většinou užívala úzkostlivé tóny, a to i v momentech, kdy mí (anti)hrdinové na kahánku opravdu neměli.
Takže jo, doporučuju k zahrání, ale vzhledem k délce je prostě velká šance, že vyměknete a na ten trpký konec nedojdete.

Pěkný, sympatický kousek a zároveň lákadlo na druhou sérii Life is Strange. Je pravda, že díky konci sám o sobě neobstojí, ale jako ochutnávka více než dobré. Mě to třeba zabralo dvě hodinky, ale jsem si vědoma, že jsem se "poflakovala", částečně kvůli atmosféře, částečně kvůli tomu, že jsem třeba některé věci musela projít vícekrát, než mi došlo řešení.
Celý styl LiS zůstal zachován, jen malá změna ohledně dialogů, která mi přišla k lepšímu. Líbilo se mi, jaké zajímavé prvky do hry přinesla mysl malého kluka plná fantazie a jsem poměrně zvědavá, kam dál ho zavede. Zábava, ale i pár emocionálních momentů jsou zaručeny.

Tahle hra prakticky vzala téměř vše, co se mi líbilo v Maru a ještě přidala. Úrovní je více a obtížnost je vyšší, více způsobů, jak vás zabít, více způsobů, jak se pohybovat po herní ploše. Základ je ale stejný. Vyskakujete a gravitace vás přitahuje k objektům, které se nacházejí ve vaší blízkosti. Kulaté, čtveraté, oválné, otáčející se, pohybující po trajektorii... Šest světů, každý svět je v jiné barvě a se skládá ze sedmi úrovní, přídavkem je potom bonusová úroveň, ve které dostanete příběhové zakončení. Není příliš uspokojující, ale snad i tím se mi líbilo.
Plus musím dát i hudbě, která mě kupodivu neštvala ani po těch cca 2 hodinách ve hře strávených (samotné dohrání mi zabralo necelou hodinku, pokud se ale snažíte některé úrovně projít co nejrychleji nebo například sbírat všechny diamanty, určitě se zdržíte déle).
Ještě k obtížnosti hry, v některých úsecích bylo opakované umírání lehce frustrující, nenašla jsem ale nic, kde by mě hra vyloženě trestala, aniž bych si to nijak nezavinila. Takže pomalý přístup a pár vteřin na promyšlení lepší strategie vždycky situaci uklidnilo. :) ;)

Pár slov k této vizuální novele, abych ospravedlnila své procentuální hodnocení. Zabývá se láskou a jejími různými formami. O schopnosti lásku dávat a přijímat, o odvrácené straně lásky.

Po dohrání jsem měla pocity velmi smíšené. Příběh musím hodnotit pozitivně, nápad sice není nijak úplně originální, ale zpracování je docela neotřelé. Není navíc vyprávěn chronologicky, ale s prvky retrospektivy. Pro někoho to může být matoucí, ale myslím, že to pomohlo budování napětí a odkrývání dalších částí celku.
Atmosféra se mi velmi líbila. Je dobře podkreslena hudbou a kresby jsou pěkné. Některé momenty jsou docela silné. Včetně veškeré podivnosti ale všechno do kontextu sedí. Ačkoli tak některé pasáže byly docela rozporuplné, ve výsledku to všechno dalo smysl. Některé věci jsme sice mohli pouze domýšlet, ale naznačeny byly.
Za zmínku také rozhodně stojí neobvyklá pozice hráče. Děj ovládáte pouze nepřímo, ovlivňujete svými rozhodnutími jednu z hlavních postav, se kterou jste provázáni. To ale neznamená, že zareaguje přesně tak, jak byste si přáli. Zprvu to bylo podivné, vyplynulo to ale jako přirozená součást příběhu a osvěžující prvek.

Možná se vám to líbit nebude. Ale k vyzkoušení doporučuji.

Ten chleba je pšeničné ztělesnění ďábla. Jeho touhou je stát se toustem a nezastaví se před ničím.

Jako plátek chleba se ocitáte v místnosti a vaším cílem je jediné, najít způsob, jak se opéct. Což rozhodně není jednoduché. Musíte si totiž zachovat určitý stupeň poživatelnosti, jinak úroveň končí. Musíte si také dávat pozor na úchop, chleba vám nebude viset na stěně věčně, ale brzy mu dojdou síly. Pád na podlahu či do dřezu je pro vás jistá zkáza, stejně tak se musíte vyhýbat i dalším nástrahám. Najít samotný zdroj tepla pro milý toust také není konec, často je potřeba několika dalších kroků. A pak, pěkně rovnoměrně opéct z obou stran!

Příběh hry je poměrně jednoduchý, tvořený řadou dopisů a epilogem. Musím říct, že mě bavil, jakkoli zjednodušeně vyjádřený byl. V každé místnosti začínáte jako plátek ukrojený ze stále se zmenšujícího bochníku, před vámi nová výzva. S každou další místností a dalším dopisem jsem se více těšila na konec, ačkoli ho šlo docela předvídat.

Hratelnost hry na PC není žádná sláva. Můžete si sice upravit přiřazení kláves, ale stále je to takové kostrbaté. Tvůrci předem a všude upozorňují, že je potřeba gamepad pro ideální zážitek, ale i tak. Nevím, jestli je to i u ostatních verzí, ale hra nabízí velký ústupek v podobě zázračné marmelády, která vám dává nekonečnou poživatelnost (můžete se válet i v té největší špíně a toast z vás bude) a nekonečnou výdrž v úchopu.
Kamera byla docela svérázná. Většinou mi to nevadilo, ale v některých situacích, kdy se chleba dostal mezi nějaké předměty, blízko ke stropu nebo do uzavřeného prostoru, to celkem komplikovalo hraní. To stejné se dá říci i u módu Bagel Race, ve kterém ovládáte kutálející se bagel.

Vyzkoušela jsem i další módy, ale žádný z nich mě nijak zvlášť nebavil. V Rampage se ujmete role zuřící bagety, v Cheese Hunt jste zase knäckebrotem, který se snaží posbírat sýr a zůstat přitom v jednom kuse, v Zero Gravity jste plátek chleba s tryskami pohybující se stavem beztíže. Ram-page byl pro mě překvapující. Cíle jsou stejné jako u klasické Rampage (rozmlátit všechno okolo za co nejvíce bodů), nejste ovšem bagetou, ale kozou z Goat Simulator..

Shrnuto podtrženo, hra je poměrně zábavná. Dokáže být náročná, místy díky nedokonalému ovládání, místy sama o sobě. Zabrala mi 6 hodin i s rezignovaným využitím marmelád. Určitě doporučuji, pokud nepotřebujete být stále vážní a jste ochotni být i trochu velkorysí.

Tahle hra je opravdu kraťoučká, její projití vám zabere pár minut. Je pěkně stylizovaná, doprovázená rozhodně netypickou hudbou. Způsob hraní je naprosto jednoduchý. Příliš nepotrápí, mechaniky už jsme také viděli jinde, ale přesto sympatická. Jen je škoda, že úrovní nebylo více, hra by si je zasloužila.

Co se příběhu týče, pochopila jsem ho jako cyklus. V posledním levelu vlastně obětujete své vše, aby mohl vzniknout život nový.

Doporučuji k vyzkoušení, za to doslova "nic nedáte".