Herní výzva 2023 - 4. Země vycházejícího slunce 

Pokud bych měl hodnotit hru okem z roku 2023, jedná se o rychlou a krátkou shoot 'em up hru, která ničím výrazným nechvátí ani neurazí. Díky prakticky nekonečným životům se dá dohrát za cca půl hodiny a i když se na ní podepsal nemilosrdný zub času, dáse na to koukat a rozhodně se nejedná o nic, co byste nemohli hrát kvůli hnusné grafice.

Kdybych hru ale hrál v době svého vzniku, navíc třeba přímo někde v arcade herně, asi by mi vypadly oči z důlků, obdivoval bych neustále měnící se prostředí, žral frenetickou akci a totálně nadával na šílenou obtížnost mající za cíl pouze to, abyste insertli další kojn. V této době bych téměř učitě neměl ani peníze ani skill hru dokončit, ale i tak bych na ní vzpomínal s láskou.

Herní výzva 2023 - 9. Období páry a petroleje 

Když už jsem vloni dohrál první díl, nedalo mi to, abych nezkusil i navazující pokračování. V tom se zhostíme opět role malého človíčka (nebo kdo to je) a jak už název napovídá, nebude ovládat pozemní vozítko, ale loď/ponorku.

Místo, kde se hra odehrává, evidentně postihla obrovská přírodní katastrofa, vše je zatopené, rozbořené a nikde žádné známky života. Princip je de facto stejný jako u prvního dílu, tedy opravování závad na lodi, doplňování paliva, případně nastavování plachet a sem tam vyřešit malou logickou hádanku, jak se dostat dál.

Hratelnost je naprosto primitivní, logické puzzly jsou ještě jednodušší než minule a přišlo mi, že jsou tam vlastně jen tak do počtu, abyste také občas něco dělali. Většinu hry totiž budete sedět a koukat na monitor, jak za sebou necháváte zdevastovanou krajinu a připlouváte do jiné. Interakce je minimum, o to víc však pracuje představivost a člověk si uvědomuje, jak umí být samota ubíjející. Potěšil příjemný konec, kdy doplaveme tam, kde skončil první díl a setkáme se s jeho protagonistkou.

 Herní výzva 2023 - 1. Karbaník 

Hrabání v mé rozsáhlé Steam knihovničce mě přivedlo až k této české karetce. Nevěděl jsem o ní zhola nic, podle screenů nebo videí mě nijak zvlášť nezaujala, ale když už se něco hodí do Herní výzvy, není radno to podceňovat... :-)

Ve finále jsem dostal jednoduchou hříčku asi na dva večery (Steam hlásí 3,4 hodiny se splněním všech achievů) s nic moc grafikou, prázdným světem, předvídatelným (a hlavně nedokončeným) příběhem a primitivní obtížností. Hratelnostně to ale tak špatné není a musím uznat, že mě to vcelku bavilo a zkoušení různých karetních kombinací s různými postavami v družině mělo něco do sebe.

Škoda, že je to celé takové nedokončené (v adresáři s hrou je i grafika, kterou jsem ve hře nikde neviděl) a nedotažené. Nápad byl ale dobrý.

 Herní výzva 2023 - 10. Před naším letopočtem 

Tuhle hru jsem kdysi u kamaráda na NES (resp. její kopii z tržnice) pařil nejedno odpoledne. Dokonce mi tenkrát i tu konzoli na víkend půjčil a já tohle hrál pořád dokola. Už jsem si i dokonale pamatoval všechny tajné místnosti a chodby a kompletní dohrání mi zabralo opravdu jen chvilku. Tehdá to byla opravdu skvělá hra.

Dnes už se na ní zub času dokonale podepsal, ale i tak jsem rád zavzpomínal, jak se tenkrát pařívalo. A opět to bylo za chvilku dohrané, ale na rovinu říkám, že bez přetáčení času bych to nedal. Už bych na to zkrátka neměl nervy a čas.

Ve finále to není špatná hra, ale je směšně krátká, mechanismy se stále opakují a je to vcelku repetetivní. Ale s ohledem na to, kolik let jí je, se to dá pochopit.

Herní výzva 2022 - 3. Ticho jako v hrobě 

Příjemná a krátká vizuální jednohubka na konec roku 2022. V roli malého človíčka bylo mým jediným úkolem řídit jakýsi parní stroj na cestě kupředu, odstraňovat závady, doplňovat palivo a hlavně řešit více či méně logické puzzly, jak zpřístupnit cestu dál.

Hratelnost je příjemná, prostředí se mění a logické hádanky jsou opravdu logické a žádná nezabere více než pár minut. Zaseknout se prakticky nejde a za cca tři hodiny je konec. Nutno podotknout, že kdyby hra byla nějak výrazně delší, už by to byla asi trochu nuda, ale takhle jsem se bavil celou dobu.

Audiovizuál je povedený, atmosféra příjemně melancholická a konec je takový správně samotářský až depresivní. Za celou hru není ve hře vidět žádné známky života, vše je rozpadlé a opuštěné, no zkrátka post-apo jak vyšité.

Herní výzva 2022 - 7. Hippokratova přísaha 

Za mě docela zklamání. Začátek mě úplně nechytnul, postavy mi nepřišly nikterak zajímavé, příběh také ne. Po nějaké době se to ale trochu rozjelo a i ten příběh mě nakonec zaujal. No a poslední třetina (Finský klášter) je pro změnu naprosto parádní s hutnou a tajemnou atmosférou. Třešničkou už je jen povedený a trochu nečekaný konec.

Technické zpracování je zastaralé, ale co si budem, je to 15 let stará hra, takže se to dá odpustit. Co mě ale vyloženě štvalo byly ty pomalé a toporné animace typu "potřebuju do kanceláře, ale musím nejprve shlédnout animaci, jak odjíždí výtah, pak borka zmáčkne čudl, výtah přijede, ona se do něj nasouká a až pak si můžu zvolit, kam pojedu." Poprvé v pohodě, po třicáté nikoliv.

Celkově to nebylo špatné, ale jsem rád, že je to za mnou. Naštěstí to nebylo nikterak dlouhé.

 Herní výzva 2022 - 1. Novinky z domova 

Jak už jsem kdysi psal v mém komentu na Samorost 3, hry od Amanity nejsou úplně určeny pro mě. Když mi ale bylo na návštěvě u manželů Džumasových neustále opakováno, že tohle je něco jiného a že to zkrátka musím zkusit... poslal jsem je stejně do háje. Až ta zpropadená Herní výzva mě opět donutila hrát hry, co bych bez toho nikdy nepustil, takže přišla řada i na ty toliko opěvované Creaks.

Jak už je patrné z mého hodnocení, je to lepší než výše zmíněný Samorost 3, ale co si budem, zas taková perla to také nebyla. Příběh je jedno velké WTF, hledání hnusných obrazů mě štvalo celou dobu a kolem poloviny mě hra krutě nebavila - hlavně kvůli těm létajícím medúzám, které něž někam dopluly, tak to trvalo celou věčnost a když člověk missnul spínač a čekal znovu, tak to bylo o rozkousání klávesnice. Abych ale zase nebyl tak kritický, druhá polovina už mě bavila daleko víc a já si hru začal docela užívat.

Největším kladem je bezesporu nádherná ručně kreslená grafika. V každém pokoji jsem se kochal obrovským množstvím detailů a to je něco, co já prostě můžu ve velkém. I to ozvučení se mi nakonec líbilo. Takže ve výsledku celkem spokojenost, mohlo to být daleko horší. Ale i lepší... :-)

Herní výzva 2022 - 9. Vzkaz ze záhrobí 

Původní Diablo III jsem v době vydání propařil skrz naskrz. Datadisk ale dorazil v době, kdy jsem na hraní neměl už tolik času a projel ho jen jednou kvůli příběhu. Od té doby jsem na hru prakticky nesáhl a já si tak nedávno uvědomil, že si vlastně příběh vůbec nepamatuju a že to chce opáčko.

Protože i když hardcore RPG pařani, kteří by na akční RPG diablovinu nikdy neklikli ani náhodou, budou teď prskat, stejně to musím napsat. Příběh je u Diablo série docela povedená záležitost. Je zde spousta nepovinných dialogů, které vám o pozadí světa Sanctuary docela dost prozradí a celkově ten námět o věčném konfliktu mezi nebem a peklem s lidmi uprostřed je prostě super.

Rozjel jsem tedy úplně novou postavu a po dlouhých letech si vychutnal hru od začátku do konce. A musím uznat, že jsem se bavil náramně. Ano, na temnou atmosféru jedničky to nemá, ale návyková hratelnost z dvojky už tam je. Systém obtížností a adventure mód ze hry dělá závislost nehorázných rozměrů a věřím, že v partě se zábava ještě znásobí.

A vzhledem k tomu, že na čtyřku si ještě počkáme, nezbývá než zůstat u trojky. A to mi vůbec nevadí.

Herní výzva 2022 - 6. Svaz spokojeného hraní 

Protože mě první díl bavil hodně, rozhodl jsem se do Herní výzvy zakomponovat dvojku. Opět se ocitneme v Orwellovském světě, kde je každý a všechno sledováno Velkým bratrem (zde Wise leader), lidský život nemá absolutně žádnou hodnotu, všichni se navzájem udávají a snaží se pro sebe urvat kus lepší kariéry za každou cenu.

Hlavní hrdina Evan Redgrave přijíždí pracovat na ministerstvo, kde před několika dny tragicky zemřel jeho otec pádem z okna. Okamžitě je kontaktován s prosbou o pomoc. Smrt jeho otce nebyla náhoda, a tak se Evan musí propracovat z obyčejného úředníka v prvním patře až na úplný vrchol a zjistit, co se vlastně stalo.

Cestou na vrchol Evan zakusí tři různé pracovní pozice na třech různých patrech a s jinými kolegy a šéfem. V prvním patře vyřizuje nejrůznější žádosti od obyčejných lidí a posílá je do patřičných dveří. Na druhé pozici tyto žádosti musí správně orazítkovat a konečně na třetí programuje klonům atributy dle jejich pracovní náplně. Tyto práce představují tři minihry, které jsou na první pohled zábavné, ale po chvíli jsou značně stereotypní a začnou dost nudit a zdržovat.

Do vyššího patra se Evan dostane tak, že se zbaví konkurentů v podobě svých tří kolegů. Nejčastěji tak, že jim nenápadně do stolu podstrčí zakázané předměty a udá je. Kromě toho musí lézt do zadku svému aktuálnímu šéfovi, což není nic lehkého, protože každý z nich je úplný magor.

Adventurní část není špatná, ale je to hodně o neustálém pobíhání sem a tam, takže se časem objeví stereotyp. Velkým plusem je to, že spousta úkolů lze řešit několika způsoby a tím získat i různé achievementy.

Ve výsledku to nebylo špatné, ale jsem rád, že je to za mnou, jednička mě ale bavila daleko více. Herní doba je slušná, ale je to hlavně kvůli uměle natahované době při plnění miniher a běhání sem a tam. Rovněž premisa toho, že abyste se dostali výš, musí ostatní trpět, nemusí sednout každému.

Herní výzva 2022 - 4. Zvířecí instinkt 

Kdysi v pradávných časech, když měl puberťák Karas ještě na stole obstarožitní 486, se mu na plotny disku dostal i první díl Opičího ostrova. Zkusil ho, ale protože neuměl anglicky ani nadávat, po pár obrazovkách ho uložil k ledu a šel se věnovat smysluplnějším činnostem (rozuměj Doomovi). Dnes je z puberťáka takřka čtyřicátník a na DOSovskou éru vzpomíná jen a jen s láskou. A protože tu máme Herní výzvu, nastal čas se k některým restům vrátit.

Přestože jsem ze hry na vlastní oči nikdy neviděl víc než jen několik prvních obrazovek, skrze nejrůznější recenze, screenshoty a vyprávění jsem měl o celé hře vcelku přesnou představu. Co se týká příběhu, nejedná se o žádnou megaperlu, ale to jemné protkání všudypřítomným humorem je tak mistrně zvládnuté, že jsem se nenudil ani chvilku. Kdybych tenkrát v devadesátých letech uměl anglicky nebo byla hra v češtině, pravděpodobně bych ji hrál pořád dokola. Naštěstí tu ale máme tuhle edici a já si mohl užít jak nové, tak staré vydání.

Hra se dá kdykoliv stiskem klávesy F10 přepnout do původní podoby a přiznám se, že jsem to používal každou obrazovku a porovnával, kde si s jakým detailem grafici vyhráli tenkrát i nyní. Musím říct, že se to v té moderní grafice nehraje špatně, ale pixel art je prostě pixel art a ta stará verze má tu atmosféru zkrátka lepší. Občas jsem sice trochu prskal na ovládání, ale nebylo to ještě tak hrozné. Plusové body získává tento remake dabingem, který je povedený a nahrazuje to trapné ticho staré verze.

Ve finále jsem rád, že je tento rest za mnou a můžu ze sebe shodit další tížítko. Díky možnosti přepnutí do staré verze můžu tohle dílo doporučit jak pamětníkům, tak těm, co se k originálu nedostali jako já.

Herní výzva 2022 - 10. Vzhůru do oblak 

Už od dob prvního Gothicu jsem velkým fanouškem studia Piranha Bytes a jejich nový počin jsem tak vyhlížel ostřížím zrakem. První ELEX trochu vyměnil kulisy a poprvé mohl hráč bojovat kromě klasických chladných zbraní i různými puškami a laserovými udělátky a herní svět planety Magalan tyto dvě protichůdné oblasti celkem nenásilně spojil. Dvojka jde v úplně stejných šlépějích a odehrává se na stejných místech pouhých šest let po událostech z prvního dílu.

Komandér Jax žije samotářský život v malé chatce, ale "příchod" nové rasy Skynadů z nebe ho z idylky vytrhne, je navíc jednou novou potvorou zraněn a do těla se mu dostane nová substance, tzv. Dark Elex. Tím jsou zapomenuty všechny schopnosti a máme tu opět hrdinu na levelu 1 se silou hraboše polního. Klasické piraně.

Hraní ELEX II mě sice bavilo a hru jsem si víceméně užil. Mohlo to být ale daleko lepší. Příběh stojí minimálně ve své druhé polovině za starou bačkoru. Spousta questů spočívá v pouhém pokosení několika desítek zmetků, následně si dojdete pro nějaké to držhubné za odměnu a vyfasujete další podobný úkol. Ze hry se ke konci stane nudná a bezduchá mlátička a je vidět, že autorům zkrátka došly nápady a snažili se herní dobu zoufale ještě aspoň trochu natáhnout. Naštěstí Jaxovi zůstal jetpack, který byl představen už v prvním díle. Jeho používání je jednou z nejzábavnějších věcí ve hře a až ho trochu poštelujete pár upgrady, přesuny po mapě se podstatně zrychlí.

Dost časté jsou bohužel i chyby technického rázu. Když pominu padání hry, tak je to hlavně problikávání a mizení textur i celých modelů ve městech, ale to snad vyřeší nějaký patch.

Audiovizuál je povedený a i když se nejedná o úplnou špičku, v tomto ohledu jsem byl spokojený. I ta hratelnost tam pořád je (kromě té poslední cca pětiny). Ten drive za získáváním lepší výbavy a silnější postavou je pořád něco, díky čemuž budete plnit úkol o 106 a děkovat za každý bodík do statů. Bohužel většina questů je po straně designu tisíckrát viděné dojdi, najdi, zabij, přines, odnes, ... Vždyť to znáte.

Hru jsem sice dost strhal, ale i tak musím říct, že jsem si její hraní užil. Je plná technických chyb, za některé questy bych designéry nakopal, ke konci jí rovněž dojde dech, ale pořád je to hra od Piranha Bytes, kteří mají rukopis stále stejný a pokud vás bavily jejich předchozí hry, pravděpodobně vás bude bavit i tahle.

 Herní výzva 2022 - 8. Rodina nadevše 

Nebudu chodit kolem teplého piva, tohle je bezkonkurenčně nejlepší kooperačka, jakou jsem kdy hrál. To množství nápadů, které je na každém kroku, je až neuvěřitelné. Prakticky pořád jsem se těšil, co na mě čeká za dalším rohem. Hratelnost se neustále mění a chvíli jsem hrál arkádu, chvíli plošinovku, pak diablovku, bojovku, no prostě je tu snad všechno... :-)

Každý level je naprosto odlišný od předchozího a stejně tak i hlavní protagonisté získají vždy nové originální schopnosti. Celá hra jsou jedny velké designérské hody a já často nevěděl, kam dřív koukat, zvlášť když u toho je nutné přeskakovat z kolejnice na kolejnici, zaměřovat vosí roje nebo zdrhat před krtky... :-)

Audiovizuál je zkrátka nádherný a nad míru povedený. Totéž hratelnost, které ty množství nápadů vypomáhají v tom, že se ve hře stále děje něco jiného, takže se ten který nápad nestihne obehrát natolik, aby začal nudit. Je pravda, že herní doba je vcelku dlouhá a občas je to trochu natahované, ale já se bavil celou dobu. Perličkou je ještě 25 různých nepovinných miniher, které je ale ve většině případů nutné najít.

It Takes Two je naprosto skvělá hra, dokonalá kooperačka a rozhodně po právu hra roku 2021. Rozhodně dám někdy znovu.

Herní výzva 2022 - 2. Cesta do středu země 

Co o tomhle monstrprojektu napsat? Rozlehlost tohoto modu je tak obří, že místo komentu bych teď měl psát recenzi na několik stran... :-) Dle Steamu mi Archolos zabral krásných 80 hodin a to jsem rozhodně neprošmejdil všechno a nedodělal několik úkolů. Nějakých sto hodin se v tom dá utopit bez větších problémů.

Archolos působí jako prequel k druhému Gothicu. Orkové vystrkují růžky víc a víc, většina Myrtany je ve válce a spousta lidí před ní prchá. Jedním z těchto lidí je hlavní hrdina Marvin se svým bratrem Jorgem, které pirátská loď převáží na ostrov Archolos. Po počátečním rozkoukání na lodi hra a následném "vylodění" na pláži se přesunete do vesničky Silbach, kde se po několika prvních úkolech roztočí takový kolotoč událostí, že budete jen hltat každý další dialog a úkol.

Příběh je skvěle napsaný a výborně graduje. Navíc je zasazen do parádně nadesignovaného a rozlehlého světa, který si rozhodně s prvními dvěma díly nezadá. Hratelnost je stejná jako u Gothica 2, ze kterého Archolos čerpá jak engine, tak většinu assetů. S tím se pojí samozřejmě i stejné neduhy, v čele se zastaralými mechanismy a tragickým inventářem, který budete proklínat od začátku až do konce, ale není to něco, co by byl úplný dealbreaker.

Co naopak může hodně hráčů odradit, je pouze polský dabing, i když je profesionální. Mně osobně ty cholery a neustále šukání všeho a všech přišlo celkem vtipné, ale chápu, že jsme všichni na tu angličtinu zvyklí.

Každopádně Archolos je obří mod, za kterým je vidět až absurdně velké množství práce. Nabízí stovky questů, poutavý příběh a hlavně tu skvělou hratelnost, nad kterou jsme slintali u Gothicu 1 a 2. Pro fanoušky je tohle nutnost. A navíc je zadarmo!

Herní výzva 2022 - 5. Na vážkách (78%)

Přestože původní Call of Duty 4: Modern Warfare vyšlo už před dávnými časy, pořád jsem si tuhle pařbu pamatoval jako super akci, od které jsem se ve své době nemohl odtrhnout. Když jsem nad tím ale přemýšlel, pravdou bylo, že jsem si ze hry pamatoval pouze tři momenty - fantastickou první misi na lodi, cestu na popravu a misi v Černobylu. Naštěstí je tu tento remaster, jenž mi v době vydání nějak unikl, a také Herní výzva jako impuls se do něj konečně pustit. A zážitek to byl opět parádní!

Protože si původní hru moc nepamatuju, hodnotí se remasterované změny těžko, ale pravdou je, že minimálně po audiovizuální stránce se mi vše hodně líbilo. Grafika vypadá skvěle i dnes a díky rozmanitosti prostředí a spoustě spektakulárních skriptů je pořád na co se dívat.

Hratelnostně se jedná pořád o stejnou akční arkádu, kterou je série Call of Duty prakticky dodnes a to se všemi zápory a neduhy, v čele s hloupou umělou inteligencí, respawnem nepřátel, dokud nepřejdete určitou hranici nebo nesplníte specifický úkol, případně krátkou herní dobou.

Celkově ale hodnotím nadprůměrně, protože drtivou většinu jsem se zkrátka dobře bavil. Vznik tohoto remasteru tak kvituji s povděkem a do budoucna možná dám i remaster MW2.

Herní výzva 2021 - 1. Pacifista

Na dvě kratší posezení jsem na Štědrý den s dětmi křupnul tuhle hledačku. Musím říct, že nás to bavilo, občas i trochu potrápilo, ale než jsme se nadáli, bylo to ouvr. Steam mi hlásí herní dobu pouhých 57 minut, což je za cenu 5 Euro opravdu žalostně málo. Herní náplň je zábavná, i když stále stejná. Mohlo to být ale daleko delší.

Herní výzva 2021 - 7. Čas je relativní

Původní díly mě hodně bavily. Přinesly mi desítky hodin návykové hratelnosti v kombinaci s krásnou pohádkovou grafikou a hudbou. Dvojka jde na první pohled v trochu jiných šlépějích a po shlédnutí screenshotů a videí může klamat dojmem, že tu máme další RPG na způsob Gothicu nebo Witchera. Zdání ale klame, protože pod jiným úhlem kamery se skrývá téměř totožná hra jako dříve.

Pořád budete jak trotlové pobíhat z místa na místo a plnit hromady nejrůznějších questů, získávat zkušenosti, posilovat svého reka / rekyni a zlepšovat armádu, abyste konečně uklohnili ty bandity, kteří hlídají támhle za bukem cestu dál. U toho si budete odemykat další a další části mapy, plnit další a další hromady trapných questů a pobíjet další a další hordy zmetků. A než se nadějete, udělá to BLIK, čtyřicet hodin v tahu a hra bude ouvr.

Přestože nový úhel pohledu nemusí vyhovovat každému, musím na rovinu říct, že ta hratelnost tam pořád je (kromě cca první hodiny, takhle nudný začátek fakt vymyslel nějakej čukot). Budete si říkat, že tenhle či onen quest je úplně stupidní, že tenhle dialog psal retard, že tenhle interfejs vymejšlel voblouk, budete nasraní, že se hlavní hrdina táhne jako smrad a touhle cestou jdete poslední hodinu už podesáté, ale i tak hru nevypnete a budete se chtít dostat dál. Tomu říkám hratelnost!

King's Bounty II mě osobně hodně bavilo. Má spoustu nedostatků, ale návykovou hratelnost, díky které nad některými věcmi rádi přimhouříte oko. Za mě spokojenost.

P.S. Podrobněji jsem se rozepsal v recenzi zde.

Herní výzva 2021 - 3. Remaster

Originál jsem nikdy nehrál a znal ho pouze z mnohokrát prolistovaných Score jako "tu adventuru s motorkářem na obalu". Remaster však kdysi rozdávali na GOGu zdarma a navíc se mi hodil do výzvy, takže na něj konečně také přišla řada.

Co jsem tak četl, tak stejně jako např. u Day of the Tentacle: Remastered i tentokrát je hra prakticky stejná 1:1 a vylepšil se pouze audiovizuál. Jak moc si lze kdykoliv ověřit stiskem F1, který hru okamžitě přepne do původní podoby a naopak. Často jsem se tak kochal hezky nakreslenými scenériemi, abych po přepnutí viděl, jak to vypadalo tenkrát a jak moc si grafici mákli. Moc hezká fíčura, mákli si opravdu znamenitě.

Hratelnostně je to opět klasická point and click adventura s nijak originálním příběhem ve vcelku originálním prostředí motorkářských gangů. Občas je postup jasný jako facka, občas bych rozkousal klávesnici, ale celkově se jedná o celkem jednoduchý titul. Pohodovou hratelnost občas naruší akční pasáž (shazování jiných motorkářů z motorek nebo destrukční derby), které mi ale vůbec nesedly, měly hloupé ovládání a nebavily mě. Naštěstí to bylo vždy jen na chvíli.

Celkově se to hrálo pěkně, bohužel je to ale celé neuvěřitelně krátké a neumím si představit, že bych za to tenkrát vysolil plnou palbu. Zadarmo si ale nestěžuju a doporučuju dál. Na zpříjemnění jednoho dvou nudných večerů ideální...

Herní výzva 2021 - 6. Jménem zákona

Původní Mafia byla ve své době naprostá bomba a status kultu jí (minimálně v našich končinách) vydržel až dodnes. I já ji tenkrát zbožňoval a dohrál několikrát. Je to ale už pořádná řádka let, a proto přišli borci z Hangar 13, aby nám nabídli remake/remaster/reskin/rewhatever. Zkrátka nazývejte si to jak chcete, důležité je, že se do města Lost Heaven můžeme podívat znovu, navíc v parádní grafice, na jakou jsme už dnes u nových her zvyklí.

Ta je jedním slovem parádní a při projíždění města jsem si užíval každý kousek. Složení misí doznalo několik drobných změn, ale upřímně už je to tolik let, že úplně přesně nedokážu poznat, co v původní verzi bylo a co ne. Důležité je, že jsem se bavil celou dobu. V tomhle ohledu bych snad jen vytknul příliš rychlé tempo, přišlo mi, že ta hra skončila až moc rychle oproti originálu. Audio rovněž povedené. Potěšil opět český dabing od pánů Vašuta, Rychlého a dalších, nepotěšila naopak absence původního soundtracku, který do původní verze sedl jako prdel na hrnec, tento nový sice není špatný, ale už to prostě není ono.

Celkově bylo příjemné připomenou si původní příběh, nad kterým jsme tenkrát všichni tak slintali. Hratelnost byla skvělá, i když občas něco trochu zaskřípalo. Přestřelek je až příliš a AI zrovna moc nezáří, jízdní model je jak z arkády a celé město je vlastně až sprostě nevyužité (žádné vedlejší mise nebo aktivity). I tak jsem se ale bavil a nostalgicky zavzpomínal. Hangar 13 rozhodně stvořili kvalitní hru, za kterou se vůbec nemusí stydět.

Herní výzva 2021 -10. Dětský svět

Tak tohle byla naprostá paráda a pro mě jedno obrovské překvapení. Není to dokonalá hra, vlastně je tu docela dost záporů, ale na rovinu přiznávám, že mě to po stránce hratelnosti bavilo na tolik, že jsem ochoten párkrát přimhouřit oko.

V první řadě mě potěšil parádní audiovizuál. Grafika je jedním slovem nádherná, prostředí se hodně mění a já se na konci každé kapitoly nemohl dočkat, kam mě příběh zase zavede. Pochválit musím rovněž skvělý hudební doprovod.

Po počátečních událostech se hra jevila jako klasická stealth hra s prvky akce, ale pak to přišlo. Krysy. Hromady krys. Moře krys. Jsou skvěle zpracované, nechutné a hlavně nebezpečné. A díky tomu, že se bojí světla/ohně, jsou tím dány hráči prostředky, jak se např. zbavit stráží a trochu (resp. malinko) při tom potrápit mozkové závity.

Ano, hra mě vážně hodně bavila a nenudil jsem se ani chvilku. Dávám sice nadprůměrné hodnocení, ale i tak musím zpětně použít i své oko herního kritika a připustit, že není všechno zlato, co se třpytí...

Předně umělá inteligence je naprosto tragická. Stráže vás nedokáží najít ani když jim přeběhnete před nosem a schováte se za pár metrů vzdálený barel. Trouba v brnění bude chvíli pochodovat sem a tam, aby nakonec prohlásil, že se mu to asi jen zdálo a vrátí se na své místo. Totéž ale předvede i pokud šutrákem z praku rozcáknete hlavu jeho kolegovi, jenž se teď válí v kaluži krve vedle něj.

Ruku v ruce jde design prostředí. Ten je na první pohled krásný, na ten druhý už to ale tak slavné není. Objekty se opakují neskutečně často, což je sice pochopitelné, ale aby všechno cpali hned tak okatě vedle sebe, to šlo trochu vychytat. Do očí bijící je to např. ve chvíli, kdy procházíte po bojišti plném mrtvol. Na první pohled impresivní, na ten druhý je vidět, že jsou to jen rozházené dva tři modely postav, často hned vedle sebe.

Kladů i záporů mám v zásobě ještě několik, ale tohle není recenze. Pointa je, že i přestože má Plague Tale: Innocence nějaké ty mouchy, klady u mě drtivě převládly a já se náramně bavil. A o to jde především...

Herní výzva 2021 - 5. Pořádný pařan

Přestože mi open world hry nikdy úplně nešmakovaly, nečekaný a rychlý úspěch Valheimu si našel cestu i ke mně a já dnes s kámošem po nějakých devadesáti hodinách křupnul (zatím) posledního (pátého) bosse. Cesta k němu však byla dlouhá, mrazivá, trnitá a prokládaná nejednou smrtí mého udatného reka.

Jak jsem psal výše, těmto open world hrám neholduji. Když jsem kdysi se Stevem zkoušel The Forest, hráli jsme to asi tři večery, nijak zvlášť nás to nechytlo a šlo to k ledu. O to více mě překvapuje, že Valheim není o tolik odlišný, ale občas jsem se o něj nemohl odtrhnout. Přestože se jedná o early access, některé věcí mají borci z Iron Gate Studios vymyšlené do nejmenších detailů a vše krásně funguje. Grind není nijak otravný, možností je spousta a radost z každého postupu, případně nalezení nové suroviny/předmětu/receptu je mocným hnacím motorem.

V současné době je ve hře pět funkčních druhů prostředí (zde biomů) + oceán. Několik dalších je ve hře přítomných, ale jsou zatím prázdné a pracuje se na nich. Tyto biomy mají různé obtížnosti, takže zatímco na začátku hry se procházíte bez většího nebezpečí po loukách a lesích, ke konci na pláních je obtížnost už dost krutá a občas jsme s kámošem museli hodně zdrhat. A to jsme měli nejlepší možné vybavení.

Gró této hry je ale kromě průzkumu i stavění a i zde Valheim exceluje. Možností je spousta a pokud máte dost času, fantazii se meze nekladou. Už teď je internet narvaný screenshoty nejrůznějších výtvorů od Eiffelovy věže až po Millenium Falcon.

Co se týká nějakého příběhu, tak jak jsem psal, zatím je možné zabít pět bossů. Já osobně musím mít ve hře nějaký cíl, takže po získání nejlepší výbavy už nemám motivaci pokračovat (a na nějaké nekonečné stavění také nejsem) a hru beru jako dohranou. Pevně ale věřím, že z nemalých utržených peněz budou do hry vývojáři hru podporovat ještě pěkných pár let, takže nepochybuji o tom, že se tam zase zanedlouho vrátím.