Herní výzva 2021 - 4. Minihraní

Tak tohle jsem nečekal. O hře jsem věděl pouze to, že ji udělalo pár kluků z ČR a že se i v našich lesích odehrává a to já můžu. Po spuštění a malém úvodu vystupuji z auta uprostřed lesa, aby na něj po pár krocích spadla větev a zničila ho a vydávám se vstříc dobrodružství. Po malé procházce, která mě po grafické stránce velmi mile překvapila, se dostávám do podzemního bunkru a po krátkém šmejdění se leknu tak, že si málem káknu.

Následně se hra parádně rozjede a minimálně v první třetině je dost napínavá. Později ve hře už jsem trochu věděl, co kde čekat, lekačky už se nekonaly a atmosféra značně zřídla. Občas byl sice pokus o horové momenty, zejména ve stealth pasážích, ale ty mě tak krutě nebavily, že jsem se spíše nudil a nemohl se dočkat, až budou za mnou.

Druhá třetina je sice pořád zábavná, ale je vidět, že je herní doba občas dost uměle natahovaná tu dlouhou procházkou na místo, kde už jsem byl, tu dalším podzemím, tu další stealth pasáží. Pořád mě to ale bavilo.

Poslední třetina už je taková z povinnosti. Pořád se opakuje ten stejný scénář a u hry mě drželo prakticky pouze to, že jsem chtěl vědět, jak to celé dopadne.

Právě příběh je největší motor celé hry. Hledání ztracené dcery Stely v lese možná na papíře nezní kdoví jak zábavně, ale ve finále jsem dostal opravdu parádní psychologické drama s pomalým odkrýváním osudu jak hlavního hrdiny Daniela, tak jeho ženy a dcery. Příběhem je postupně skládán buď jakýmisi flashbacky do Danielovy minulosti, nasloucháním vzpomínek pomocí lektvaru a také občasným odemykáním stránek Stelyna deníku.

A propos lektvary a jejich míchání - to je velmi důležitá část hry a přestože jsem podobné kratochvíle neměl ve hrách nikdy rád, zde je to vyřešeno dobře, zábavně a naštěstí ne úplně často. Bylinek je ve světe hromada, vaření je vyřešeno pomocí intuitivní minihry a lektvary jsou často nezbytné pro další postup ve hře.

Ve finále jsem nad míru spokojený. Dostal jsem za malou částku parádní hru, jejíž příběh se mi do hlavy vyryl jako máloco. Je sice lineární (přestože má několik konců, celkově se herní náplň tolik lišit nebude), ale i tak bych si ji někdy chtěl zahrát znovu. Na to, že se na vývoji podílelo pouze několik lidí, to jako klobouček.

Herní výzva 2021 - 2. Amerika, jak ji neznáte (Kanada)

První Company of Heroes jsem si pamatoval jako vynikající strategii, která mě ve své době neskutečně bavila a dohrál jsem k ní i datadisky. Na dvojku jsem si tedy v rámci Herní výzvy udělal čas a nelituju, ale i tak už to prostě nebylo ono.

Poněkud nezvykle budeme hrát za Sovětský svaz a během čtrnácti misí nás hra provede východní frontou až po konec války v Německu. Příběh je podán vzpomínkami hlavního hrdiny, jenž skončil v gulagu za to, že pravdivě popsal všechny hrůzy, které ve válce zažil. S tím se pojí to, co ve hrách úplně nesnáším - angličtina s ruským přízvukem. Hrajeme za rusy, tak proč to prostě nenamluvili v základu rusky? Takhle to úplně trhá uši.

Kampaň se hraje dobře. Nejsem žádný velký stratég a u hry se chci hlavně bavit. Dal jsem tedy nejnižší obtížnost (ze tří) a i tak jsem musel občas loadovat. Obtížnost je vcelku vysoká a stačí neobratně poslat jednotky na špatné místo a za pár okamžiků je po nich. Často jsem poslal dopředu jednu jednotku očíhnout, co nás čeká a na základě toho rozhodl o postupu.

Přestože se jisté kvality nedají hře upřít a dohrál jsem ji celkem s chutí, musím uznat, že občas byly mise trochu nudnější, pathfinding by také mohl být lepší a celkově mám pocit, že ten potenciál byl přeci jen trochu větší. Takhle je dvojka "jen" trochu nadprůměrnou strategií.

Herní výzva 2021 - 9. Okna vesmíru dokořán

Opravdu jsem nečekal, že mě tento díl Wolfa tolik chytne. Že bude hra protkána černým humorem, to bylo jasné i z minulých dílů, ale až tolik jsem tedy opravdu nečekal. Hlavní základna v ponorce? Tak určitě. V té samé ponorce pluky schovaných nácků? Jako fakt? Useknutá hlava a de facto upgrade? WTF? Trip na Venuši kvůli konkurzu na hlavní roli ve filmu? Rly? A ten Hitler tam? No ty volééé!!! :D U většiny příběhu jsem nevěřícně kroutil hlavou, ale abyste to špatně nepochopili - to kroucení bylo s úsměvem od ucha k uchu a nadšením. Že je novodobý Wolf béčko až na půdu, to jsem věděl, ale tohle bylo přehnaný až tak, že jsem se do toho neskutečně zažral a chtěl vědět, kam až vývojáři zajdou...

Hratelnost tedy parádní, hlavně tedy v misích. Části v ponorce jsem nenáviděl, převážně kvůli strašné orientaci a zmatené mapě. A na ty sidequesty jsem většinou hodil bob zvaný hnědý. Ale jinak bylo těžké se od hry odtrhnout. Grafika hezká, engine pěkně vyladěný (save okamžitý, load cca do pěti vteřin), prostředí rozmanité a některé mise i dost zapamatování hodné (hlavně rozhovor s otcem a pak scéna s Hitlerem, kterého jsem neodolal řádně nakopnout... :-)). Trochu mrzí nefunkční stealth, který se stejně po chvíli zvrhne klasickou střílečku, ale tak tohle stejně není stealth hra. Za mě spokojenost.

Herní výzva 2021 - 8. Herní nášup - DLC

Jak už jsem psal v komentu na základní hru, hrál jsem s dětmi, kteří z toho byli opravdu nadšení. Koupě DLC tak byla po dohrání samozřejmostí. Šest levelů sice není sice nášup kdo ví jaký, ale i tak nám to pár večerů zabralo.

Díky faktu, že se tyto levely odehrávají ve snech studentů, se mohli designéři řádně vyblbnout, a tak se jednou podíváme do pirátského prostředí, jindy budeme proskakovat soustavou teleportů a třeba v jednom snu nás čeká prostředí složené ze sladkostí a takové skákání ze sušenky na sušenku, to byl, panečku, pro děti zážitek... :-)

Kromě nových levelů a pár menších drobností se jedná prakticky o stejnou hratelnost jako u základní hry, což je ale jedině dobře, protože tyto principy zkrátka fungují. Grafika je opět na špičkové úrovni a je opravdu radost pohledět, jak to borci z Frozenbyte vymysleli.

Ve finále jsme tak byli spokojeni a tento přídavek dohráli s chutí. Mohlo to mít ale o dva tři levely více a nezlobili bychom se.

Herní výzva 2021 - 8. Herní nášup - hlavní hra

Po naprosto tragické trojce, kterou jsme křupli společně se Stevem a Stradym, se mi do dalšího dílu už vážně nechtělo. Když jsem ale viděl, že má čtyřka na Steamu až podezřele vysoká hodnocení a podle obrázků ten rádoby třetí rozměr, díky kterému nás trojka tak nebavila, zmizel a jede se opět pouze zleva doprava, tak jsem si ji do toho wishlistu přeci jen vrazil. A udělal jsem dobře.

Když jsem ji totiž ve vánočních výprodejích koupil za nějakých 5 Euro a ukázal ji dětem, musel jsem si od kamaráda půjčit gamepad, abychom mohli hrát spolu. A zábava to byla opravdu veliká.

Prostředí jsou hodně rozmanitá, takže jednou řešíte puzzly mezi krásnou zelení, jindy ve sněhovém obležení a jindy zase v různých abstraktních kulisách ve snech. Každé toto prostředí s sebou nese jiné hádanky a možnosti, takže zatímco někde je potřeba dostat pramenící vodu z jednoho místa na druhé, v zimě lze zase čarodějem vyvolané krychle připevňovat do lepkavého sněhu apod.

A musím uznat, že co se týká obtížnosti, občas jsme museli hodně bádat, aby nás řešení napadlo. Hlavní příběh ještě ujde, ale v každé úrovni je schovaná spousta tajných místností a kolikrát jsme se fakt divili, když jsme na konci zjistili, že jsme tam třeba zapomněli dvacet "kapek" třeba ze sto dvaceti. A to jsme si byli jistí, že jsme se fakt podívali všude. Za tohle opravdu palec nahoru.

Grafika je jedním slovem nádherná. Přestože jsme na tenhle fakt u série Trine zvyklí, čtyřka vizuálně opravdu exceluje a my se vždy nemohli dočkat, kam nás další level zavede.

Hratelnostně je to pořád stará dobrá kooperace, kdy každá postava umí něco jiného a dohromady se dostanou dál. Postupně se všichni učí nové a nové schopnosti či vylepšují ty stávající a dokáží překonat těžší a těžší překážky. Po čtvrté už to možná bude v singlu nuda, ale ve dvou či třech se jedná o parádní oddechovku.

Herní výzva 2020 - 5. Moje jméno je...

Protože mě první díl hodně bavil, byla koupě a odehrání dvojky jen otázkou času. Ten právě nastal a já jsem plný dojmů, které jsou naštěstí opět pozitivní. Ori běhá, skáče, plave, bojuje, zkrátka se jedná prakticky o to samé s novým příběhem a několika vylepšeními. A to je jedině dobře.

Konečně si někdo řekl, že na fungující koncept se sahat nemá a nadělil nám "pouze" nášup. V tomto případě je to ale to hlavní pozitivum, protože jednička byla zkrátka parádní. U dvojky jsem se bavil úplně stejně, obdivoval nádherné scenérie v kombinaci s krásnou podmanivou hudbou, případně nadával u některých obtížných míst.

Dvojka mě opět přikovala k monitoru jako dlouho žádná jiná hra. Radost z postupu a získávání nových schopností působí jako magnet, takže zatímco jsem se včera přes některé místo dostával horko těžko pěkných pár minut, dnes ho s trojitým skokem a pomocnou koulí mám za sebou za pár sekund a ani se nezapotím.

Hra je sice obtížná a to občas vážně pekelně, ale není to nijak nefér. Jedinou výtku bych měl ke zrhacím pasážím, kterých je ve hře několik a pokaždé jsem u nich nadával jak špaček. Jednou jsem také seskočil na místo, ze kterého jsem se neměl jak dostat zpátky. Neměl jsem ještě zakoupenou schopnost teleportu odkudkoliv a ani větší skok a prostě se odtamtud nešlo dostat (a podle nejrůznějších diskuzí jsem nebyl ani zdaleka sám). Naštěstí to řešil starší save.

Druhý Ori je tedy za mnou a přestože jsem si u něj kvalitně zanadával, užil jsem si ho náramně. Víc takových her!

Herní výzva 2020 - 8. Zimní radovánky

Tak tohle občas hodně bolelo. Poté, co jsem nedávno křupnul první díl a na YT si připomenul dávno dohraný díl druhý, jsem se na trojku vcelku těšil. Věděl jsem, že hodnocení se pohybují vcelku nízko, ale tak hrozné to přece být nemůže, říkal jsem si... No, jak kdy...

Jak už bylo napsáno v ostatních komentech, přechod do 3D hře spíše uškodil. Grafika jako taková nevypadá špatně, občas je dokonce moc hezká, ale tak tragické ovládání aby člověk pohledal. A to jsem měl ještě tu výhodu, že šlo pohyb ovládat myší, což přidal dodatečně až jeden patch. I tak bylo ale ovládání Kate Walker menší peklíčko a trefit se do některých dveří občas připomínalo zdrhajícího slepce. Korunu tomu nasadila ještě naprosto tragická kamera, která občas ukázala leda tak podlahu nebo okolní stromy.

Příběhově to bylo jak na vlnách. Občas jsem se bavil a nemohl se dočkat, jak příběh bude pokračovat, občas jsem kroutil hlavou, co za zhovadilosti se dostaly do finální verze. Např. tupého plukovníka a jeho poskoky bych ještě dejme tomu rozdýchal, ale třeba to sjetí vodopádů na neovladatelné loďce, kdy si Kate nenamočí ani kousek oblečení nebo zazděný chrám a jeho otevření tajnými zrcadly pod bazénem, to vymyslet chtělo brko jak půl topolu.

Když k tomu připočtu občasné bugy jako třeba mizení kurzoru myši, tragické namluvení, kdy hlasy naprosto nesednou ke svým postavám nebo idiotský inventář, vypadá to, že je třetí Syberia totální odpad. Naštěstí tomu tak není. Pořád mě to totiž bavilo hrát. Kate jako hlavní postava působí mile a sympaticky, příběh odsýpá, lokace se mění a po překousnutí výše popsaných neduhů to zkrátka působilo hratelně. A to se počítá.

Herní výzva 2020 - 1. Parťák

Tak tohle se povedlo. A Way Out se ukázalo jako parádní kooperační akce, ve které dva trestanci nejprve prchají z vězení, následně před regimenty policistů a nakonec vezmou spravedlnost do svých rukou. Během toho navíc jeden druhému odhalují svůj životní příběh a prohlubují tak své přátelství.

Akční a frenetické pasáže se střídají s poklidnými, kdy je zase na vše času dost, split-screen funguje na jedničku a ani příběhově hra neurazí (i když občas asi designér hodně přimhouřil oko). Pobavilo mě množství miniher, ve kterých lze mezi sebou soupeřit, od piškvorků, přes střelbu na keramické holuby, hod podkovou nebo šipky až po videohru na způsob Pongu nebo balancování na invalidním vozíku. Hratelnostně bylo zkrátka stále co dělat a hra se plynule posouvala dopředu. Menší výhrady bych měl ke konci, ale to je věc názoru.

Pokud máte vhodného kamaráda do dvojice, rozhodně tuto hru zkuste, je to jedna z nejlepších kooperací, jaké jsem kdy hrál. Navíc stačí, aby ji vlastnil pouze jeden z vás a druhého může zdarma pozvat.

Herní výzva 2020 - 10. Výzva naruby

Mno... tak nakonec úspěšně dohráno, ani jsem v to nedoufal. Proč? Protože na rovinu - takhle zabugovanou hru jsme tu už dlouho neměli. Kromě šílené optimalizace, kdy se i sebemenší lokace načítá nehorázně dlouho a každý loading je pauza na kafe, je větší či menší bug k vidění téměř všude. Od padání hry, přes mizení věcí z quickslotů, až po nemožnost hrát dál. Skutečně, po 25 hodinách hry se mi odmítaly načíst savy a já byl nucen čekat na patche a doufat, že problém zmizí. Naštěstí se tak stalo a já hru úspěšně dohrál, ale řeknu vám, takhle uspěchané vydání si hra nezasloužila.

Ona je to totiž docela hratelná záležitost. Bavily mě tahové souboje, některé originální questy (i když za některé bych designéry nakopal, to jako jó), čtení poutavých dialogů i piplání s výbavou a skilly celé šestičlenné party. Ve hře jsem strávil téměř padesát hodin (a to nejsem ten typ, co by prošmejdil kdejaký kout) a vcelku mě mrzelo, že už to skončilo. Hratelnost mi zkrátka sedla, obtížnost byla tak akorát, abych se nemohl pustit do žádného boje po hlavě, ale abych zase nemusel loadovat pozici po každé nepřesné ráně, a i lokace a questy byly dost variabilní na to, abych hru znuděně nevypínal.

Takže abych to shrnul, na začátku jsem byl opravdu naštvaný na bugy a hroznou optimalizaci, ale je pravda, že po nejnovějším patchi spousta neduhů zmizela a hru už jsem si dokázal užít. Potenciálním hráčům doporučuju ještě počkat, jestli zlepší optimalizaci, případně vyjdou nějaká DLC, ale jinak do toho jděte.

Herní výzva 2020 - 9. Základní kameny

Přestože jsem dvojku měl dohranou, protože jsem na ni kdysi psal návod, jedničku jsem v dávných dobách jen načal, ale nedokončil. Od toho je tu ale Herní výzva a já tak díky ní odškrtávám další renonc z pomyslného seznamu restů...

Musím uznat, že příběh je opravdu krásně napsaný a v kombinaci s malebnou hudbou mě vážně pohltil. Možná se někdey znovu pustím do dvojky, protože mě doopravdy mrzelo, že už to skončilo.

Technickému zpracování nemám moc co vytknout. Vše funguje, jak má. Na hře už je sice zub času podepsaný, což je nejčastěji znát na celkem prázdných lokacích, ale jinak se mi to graficky líbilo. Technických problémů je co by se za nehet vešlo a jsou to spíše drobnosti, jako pomalá chůze po schodech nebo občasné nereagování Kate na dvojklik pro běh apod.

Syberia je opravdu krásná a povedená adventura a v kombinaci s dvojkou nabízí emotivní a originální příběh, logický postup hrou (žádné designérské hrůzy a zkoušení všeho na všechno) a příjemnou hratelnost v hezké grafice. Pokud je tohle váš rest, jako byl do teď můj, určitě si na tuhle klasiku někdy najděte pár večerů. Nebudete litovat...

Herní výzva 2020 - 7. Neseď doma

Tuhle jednohubku jsem křupnul na mém obstarožitním laptopu během dovolené v Řecku, když rodinka usnula a celé to netrvalo ani tři hodiny. Popravdě ani nevím, co ke hře napsat. Principy nejsou nijak originální a už mnohokrát zmiňovaná podobnost s Limbem je opravdu vidět na každém kroku.

Oceňuji velkou variabilitu prostředí a hezkou grafiku, díky čemuž je pořád na co koukat bez toho, abych mě hra začala nudit. Hra je sice extrémně krátká, ale vlastně skončí ještě dříve, než začne nudit. Navíc si na nic nehraje, takže ve finále člověk dostane přesně to, co si zaplatí.

Logických puzzlů je, co by se za nehet vešlo a často jen držíte šipku pro pohyb a občas něco přeskočíte. Finále chtělo trochu cviku, ale po pár pokusech bylo hotovo. Zamrzely prakticky jen tři achievementy, z čehož dva jsou za obě verze finále, což je na pár minut a třetí je za získání všech uvězněných kamarádů, kteří jsou však často dost umně schovaní a s tím se mi crcat nechtělo.

Celkově mě hra nijak zvlášť nebavila, ale zase ani nenudila. Většinou je krátká doba velkým záporem, ale zde jsem za ni byl rád, protože se to prostě nestačilo přehoupnout do nudy.

Herní výzva 2020 - 3. ♫♫♫

Komu se líbilo Shadow Tactics: Blades of the Shogun, bude z Desperados 3 nadšený. Stejné principy, stejný engine, stejní vývojáři. Já osobně jsem se na D3 fakt těšil a zklamaný rozhodně nejsem. Každá další mise byla jako nový impulz, abych nepřestával hrát a abych se podíval na další část herního světa.

A že je na co se koukat. Variabilita prostředí je velká, takže se podíváme do pouští, bažin, skal i měst. Grafika je naprosto excelentní, o to víc příjemně překvapí výborná optimalizace, plynulá rotace i okamžitý quicksave/quickload.

Tým tvoří kromě hlavního hrdiny Johna Coopera i starý známý Arthur "Doc" McCoy i krásná Kate O'Hara. Nové tváře jsou těžkotonážník Hector Mendoza a tajemná Isabelle Noreau. Každý z týmu má jiné schopnosti a kouzlo hry je tak kombinovat nejrůznější metody odlákání a následná eliminace zmetků.

Misí je 16, plus několik výzev od tajemného Barona, kdy se podíváme na již dříve navštívenou mapu, ale s unikátním úkolem. Herní doba se tak na obtížnost Normal natáhne na nějakých 30 hodin a pokud s obtížností přitvrdíte, případně budete chtít plnit speciální medaile (nepoužití převleku, splnění mise za určitý čas, ...), dostanete se klidně nad 50.

Desperados 3 milovníkům minulých dílů maximálně doporučuju, zaručeně nebudete litovat.

Herní výzva 2020 - 6. Ještě jeden tah...

Aniž bych věděl, že se něco podobného kutí, vyšla z čista jasna zpráva, že zanedlouho vychází tento spin-off, navíc v předprodeji za velice lidových 10 Euro, což byla nabídka, která se neodmítá, takže stačilo už jen čekat na vydání...

Jak už bylo psáno v mnoha recenzích i komentářích zde na DH, najdeme zde oproti klasickému XCOM 2 několik rozdílů, z nichž ten největší je omezení na 4 vojáky v týmu, navíc předem nadefinované. V průběhu hry sice najmete několik posil, ale vždy to budou konkrétní postavy, kterým kromě barvy brnění a nějaké té výbavy nemůžete změnit vůbec nic. Mně osobně to takto moc nevyhovovalo, ale není to zase nic, co by mi hru vyloženě zkazilo...

Z příběhu jsem si na zadek také nesedl, mise jsou si dost podobné, audiovizuál je téměř totožný s předchozími díly, interface vymýšlel nějaký voblouk a hru navíc kazí docela dost bugů (párkrát mi hra spadla, kamera často čumí do zdi apod.). I přes to všechno se ale jedná o slušnou tahovou strategii s poměrně dobrou hratelností, kterou fanouškům série nelze než doporučit. Zkrátka to není špatné, ale mě osobně původní hra bavila přece jen o dost více...

Herní výzva 2020 - 2. Heuréka!

V této pixel-artové adventuře se zhostíme role muže jménem David a co je jeho hlavním úkolem, napovídá už samotný název hry. Zemi totiž postihla obrovská katastrofa - z neznámých důvodů se Měsíc roztrhl na několik kusů a ty míří přímo k Zemi. Vlivem těchto událostí postihly naši planetu přírodní katastrofy obrovských rozměrů a zůstalo pouze pár přeživších, jejichž vyhlídky na budoucnost nejsou rozhodně nijak růžové.

Přiznám se, že mě námět hry zaujal na první pohled. Mám rád přežívačky, kdy musím shánět zásoby, opevňovat obydlí apod. A přesně tohle mi ze začátku hra nabídla. Dostal jsem se do opuštěného domu a musel se připravit na určitou katastrofu. Těch je několik druhů a generují se náhodně, takže zatímco jeden den víte, že přijde obrovská bouře a druhý den se blíží oblak toxického plynu, v opakovaném hraní to může být úplně jinak, což chválím.

První herní dva dny mě tedy hra opravdu chytla a nabídla mi přesně to, co jsem o ní očekával. I tak jsem ale věděl, že nebude úkolem přežít čtyři dny, aby vše skončilo nárazem trosek Měsíce do Země. A měl jsem pravdu. David se setká se ženou jménem Kate, která má dost zvláštní informace o původu katastrofy i bláznivý plán, jak ji přežít.

Bohužel se musím přiznat, že od této chvíle mě hra celkem přestala bavit a závěr celého příběhu se mi vůbec nelíbil. Vlastně nevím, co jsem čekal, ale tohle bylo moc vyndané i na mě.

Celkově to za těch pár Euro stálo. Nejedná se o žádný herní klenot, ale jako taková adventurní jednohubka na jeden dva večery to nebylo špatné. Milovníci pixel-artu budou nadšení, lokací je celkem dost a většina je i dost povedená. Úkoly jsou logické, žádné větší zákysy nehrozí, stejně jako pixel hunting. Chválím možnost opakovaného hraní s trochu odlišným průběhem v první polovině, ale na závěru to stejně nic nemění, tak je to vlastně trochu zbytečné.

Herní výzva 2020 - 4. Reálná virtualita

Parádní pokračování Deus Ex: Human Revolution a úžasné zkrácení dlouhého čekání na Cyberpunk 2077. Tak nějak by se daly shrnout mé dojmy po dohrání, ale na mysli toho mám samozřejmě mnohem víc.

MD nám opět naservíruje Adama Jensena jako hlavního hrdinu, polorobotického sympaťáka, který dokáže jednou ranou vypnout libovolného frajera, plížit se úzkými šachtami rychlostí normální chůze či ukrást všechno nepřibité majitelům přímo pod rypákem. Do toho se v průběhu hry může vylepšovat o nejrůznější skilly od seskakování z libovolné výšky bez zranění, přes master hacking až po neviditelnost. Zkrátka chlapík do nepohody, se kterým se mi sžilo opravdu parádně.

Dokonce tak, že i když stealth hrám a tichošlápskému postupu ve hrách nijak neholduju, MD je možná první hra, kterou jsem se rozhodl dohrát bez jediného zabití a opravdu se povedlo (achievement The Pacifist toho budiž důkazem). Dokonce tímto způsobem padl final boss asi za tři vteřiny, což pro mě byl asi nejkratší final boss ever... :-)

Drtivá většina hry se odehrává v Praze, z čehož mé patriotské srdéčko plesalo (a to nejsem z Prahééé). U čeho už mi plesalo méně byly ty mraky chyb v názvech ulic a nápisech na zdech, bilboardech apod. Drtivá většina nedávala smysl a bylo vidět, že se s nějakou kontrolou od rodilého čecháčka vůbec nezdržovali a jen to narvali do Google Translatoru. Ona i ta výslovnost trhala uši (Václav jako [vaklaf], Růžička jako [rzyka] apod.), ale tady bych to pochopil, vzhledem k tomu, že Adam není Čech.

MD jsem si ale po stránce hratelnosti užil od začátku do konce. Hlavní příběh mě sice moc neoslovil a přiznám se, že jsem se v těch postavách a jménech pak i trochu ztrácel, ale potěšilo mě různé řešení situací (což samozřejmě vyústí v různé konce), dobré sidequesty a vynikající hudba, jež dodávala celé ty cyberpunkové atmosféře ten správný punc. Za mě velká spokojenost.

Herní výzva 2019 - 4. S humorem jde všechno lépe

V rámci (ne)pravidelných herních večerů se Stevem a Stradym, kdy jsme nejprve křupli Trine 3, bylo rozhodnuto zkusit druhou Magicku. Jedničku jsem kdysi hrál a dvojku jsem chtěl zkusit. V multiplayeru by to navíc mohla být docela zábava, říkal jsem si. A byla? Mno... sranda byla, to jako jó, ale ne úplně taková, v jakou jsem doufal...

Pro nezasvěcené - v této kooperačce se každý hráč chopí role jednoho kouzelníka a vrhne se vstříc dobrodružství (ale ruku na srdce, vůbec nevím, o čem příběh byl). Důležité je, že má k dispozici celkem 8 elementů, z nichž je nutné sestavovat útočná i obranná kouzla. V praxi to funguje tak, že na klávesách QWER+ASDF jsou elementy, vy stisknete požadovanou kombinaci a pravým myšidlem výsledek vystřelíte, prostředním zacastíte na sebe. Kombinací je vskutku nepřeberné množství a občas vás až zahřeje u srdéčka, když najdete kombinaci na nějaké supr čupr dupr kouzlo.

Jako největší zápor bych vyzdvihl nevypnutelný friendly fire. Je naprosto běžné, že při různých pokusech nebo snaze sejmout enemáka sejmete nic netušícího kolegu, který se snaží o totéž. V praxi jsme chcípali často vinou někoho z nás než vinou nepřátel. Občas to byla docela sranda, občas to ale dost naštve. V kombinaci s tím, že nepřátelských zmetků je vcelku dost a mají i značkou výdrž (plus nejrůznější resistence na některé elementy, takže je nutné nejprve zjistit, co na koho platí a za pár minut to zapomenout, protože narazíte na někoho jiného, kdo to má úplně jinak), se mi hra jevila jako dost obtížná i na nejnižší obtížnost (normal).

Po prvním večeru Strady hru překřtil na "nehoráznou kun*ovinu" a až jsem se divil, že jsme ho uvrtali i do druhého večera. Na finální posezení už nás ale poslal do háje, protože přeinstaloval PC a už to nehodlá znovu stahovat a já to se Stevem dorazil ve dvou, což vcelku šlo, kromě finálního souboje, kde jsme vytuhli snad na hodinu, protože mistr designér si evidentně řekl, že když už je to těžké jako prase, tak jim na finální fázi ještě připepříme. Nakonec se ale povedlo na poslední klik a my mohli slavit sukces a tuto "kun*ovinu" odstranit z análů našich disků.

Ve výsledku to není špatná hra, ale dle mého naprosto nevyužila svého potenciálu. Friendly fire je sice chvíli úsměvný, ale poté je to spíš opruz, humor je často dost trapný, takže jsem příběhové animace už přeskakoval (ale občas jsme se zasmáli, to jako jó) a přehnaná obtížnost je taky dost na škodu. Hře by prospěly alespoň nějaké RPG prvky, ale postavy ani nesbírají zkušenosti, ani nevylepšují schopnosti. Neexistuje inventář a těch pár hábitů a klóbrců je jen na ozdobu a jinak nic nevylepšují. Škoda, mohlo to být daleko lepší...

Herní výzva 2019 - 1. Lovec trofejí

Graveyard Keeper pro mě byl jako poklad z nebe. Na hru jsem natrefil úplnou náhodou při procházení "fronty" na Steamu kvůli kartičkám v nějaké akci (Vánoční výprodej?) a okamžitě mi učaroval už po prvním zhlédnutém obrázku. Tak krásnou grafiku aby člověk dnes pohledal. Přijde mi, že se v dnešní retro době všichni předhánějí, aby hra vypadala co nejvíce pixelovitě a pak vycházejí grafické hrůzy typu Sheltered, Dungeon of the Endless nebo Skyhill, které se sice hrají dobře, ale dívat se na ně skoro nedá. Naproti tomu Graveyard Keeper je opravdu nádherný.

Hratelnost je velice podobná Stardew Valley, ale je v mnoha ohledech zjednodušena (nestřídají se roční období, takže vám nic neuteče, není nutné zalévání apod.). Jinak tu ale najdeme spoustu stejných či podobných věcí (těžba surovin, kácení dřeva, rybaření, dungeon, zahrádkaření apod.) a vše je velice intuitivní.

Ve hře je opravdu hodně možností, co dělat a po pár chvíli už nebudete vědět, kam dřív skočit. Čas tak velice rychle utíká a než se nadějete, uplyne několik desítek reálných hodin a je opravdu problém se od hry odtrhnout.

Bohužel i zde najdeme nějaké ty zápory. Předně je to malý inventář a obrovské množství předmětů. Neustále se budete muset někam vracet, přemýšlet, co v které truhle máte a nadávat. Ve vesnici je několik klíčových postav, které vám zadají úkol, ale jsou na svých místech pouze jeden den v týdnu. Není problém se někde zapomenout a o chlup je minout a pak čekat celý další týden. Jejich namluvení je navíc způsobeno rádoby vtipným mumláním, které mi přišlo vysloveně trapné a rozhodně ne vtipné.

Každopádně z této hry jsem byl naprosto unešený a přestože dokáže být občas neskutečně frustrující a zdlouhavá, dokázala mě k sobě přikovat jako dlouho žádná jiná.

Herní výzva 2019 - 3. Herní kutil

Tuto kategorii v Herní výzvě mi byl Crash dlužen. Ty nejrůznější budovatelské strategie na desítky hodin opravdu už nejsou můj panák whisky, a tak jsem se rozhodl sáhnout po nějaké krátké blbině a tak nějak to spláchnout za pár večerů.

Crayon Physics Deluxe mi tak sedlo úplně dokonale. Každý level se dal dokončit do pár minut, obtížnost byla v drtivé většině naprosto triviální, děti to bavilo, zkrátka pohodička. Hratelnostně to ale není kdo ví jaká perla, přeci jenom je to pořád o tom samém, ale občas překvapily některé nové mechaniky (rakety, lana, ...). Plusem budiž hře množství možností, jak lze některé levely splnit, přeci jenom každý kreslíme jinak a každého napadne něco jiného. Jsem přesvědčený, že spousta hráčů ve většině levelů našla úplně jiný postup, než jaký jsem použil já.

Hra sice není žádný zázrak, ale neurazí a vlastně ani moc nestihne nudit. Je vcelku originální, ale je mi jasné, že si na ni za pár dnů už ani nevzpomenu a nikdy se k ní nevrátím.

Herní výzva 2019 - 2. Čapkův odkaz

Na doporučení v diskuzi jsem vdechnul tuhle rychlovku (necelé 3 hodiny) a ve finále jsem celkem spokojený. Příběh malého robůtka zaseknutého v obrovském průmyslovém komplexu se hrál celkem dobře. Hra je plná logických puzzlů, z nichž některé jsou na pár sekund, některé dokáží i pěkně potrápit a jednou jsem dokonce kouknul do návodu (abych zjistil, že řešení bylo úplně primitivní). Na nějaký příběh se tady moc nehraje, vlastně jsem moc nepochopil, proč toho robůtka na začátku vlastně chytli a co s ním zamýšleli.

Jak jsem psal výše, hra je velice krátká, takže vlastně ani nezačne nudit. Prostředí je vcelku rozmanité, grafika neurazí, zvuky taktéž. Hra má dva konce, ale jde pouze o poslední cca minutu hry, tak není problém odehrát oba. Celkově díky za doporučení a zároveň doporučuji dál.

Herní výzva 2019 - 6. Severní vítr

Tak já nevím. Krátce po dohrání mám dost rozporuplné pocity. Hra mě ze začátku opravdu chytla a první třetina byla vskutku vynikající. V druhé třetině už mi ale přišlo, že autorům trochu dochází dech a původní principy (skrývání se před strážemi a celkově útěk před "těmi zlými") se vytratily. No a naprosto šílená třetí třetina (od chvíle, co hlavní hrdina získá záhadně schopnost dýchat pod vodou) už to vše pohřbila.

Hra prakticky nemá příběh, žádné intro, dialogy, prostě nic. Proto jsem čekal, že se alespoň něco dozvíme v průběhu hry. Prej nee. Klučina před někým utíká, nevíme před kým. Pořád někam běží, nevíme kam. Všichni ho chtějí zabít, nevíme proč. Sice to dává prostor představivosti, ale poslední třetina hry nám jasně vysvětlí, že tady se na představy nehraje a pokud ano, tak jedině po brku a lahvi Jacka. A ten konec je jako hodně WTF.

Celkově mě hra tedy zklamala, ale asi proto, že jsem čekal víc a že první třetina nastavila laťku hodně vysoko. INSIDE jsem dohrál za jediné odpoledne a od hry se prakticky neutrhnul, ale čím dál jsem se dostával, tím mě to bavilo míň. Škoda, mohlo to být daleko lepší.