Po shlédnutí nového filmu jsem dostal chuť na Vetřelce i v herní podobě. A Fireteam Elite jsem měl už nějakou dobu v knihovně. Jde o akci ve velkém měřítku, v každé misi se na vás hrnou stovky vetřelců. Díky tomu slavné monstrum působí spíš jako běžný nepřítel kterého se není třeba obávat, trochu jako v Alien Trilogy, ale ještě mnohem víc. Tato hromadná likvidace vetřelčí populace je trochu vyvážena výskytem silnějších druhů. Tito válečníci jsou mnohem nebezpečnější a mají větší výdrž, jejich příchod na scénu byl tak vítaný.

Hlavním obsahem jsou čtyři mini kampaně, každá po třech misích. Základní příběh se zlou korporací v hlavní roli nijak nepřekvapí, ale jako rozšíření univerza funguje dobře. Zajímavější jsou střípky informací o světe i posádce, které získáváte nacházením předmětů v jednotlivých misích. Po každé misi následuje návrat na základu a při nalezení informace lze absolvovat rozhovory s posádkou. Neříkám, že jde o nějaké literární dílo, ale vždy jsem se na to těšil. Prostředí jsou zpracovaná slušně, mají atmosféru a dobře vypadají. Náplň misí je sice dle zadání pokaždé trochu jiná, ale vždy jde o to někam lineárně dojít, něco zmáčknout a odrážet hordy nepřátel. Není to špatné, ale trochu stereotypní. Rozhodně je lepší hrát vždy jen pár misí, důkladně je projít a vrátit se další den.

Hrát lze až ve třech a hlavní porce obsahu je založena na neustálém opakování. Máte několik tříd postav, hromadu zbraní a příslušenství, přičemž většinu lze postupně levelovat. Po zlepšení postoupíte na vyšší obtížnost a pak zase znovu. Stejně je navrženo několik variací na režim horda. Osobně jsem ale spokojen s průchodem na základní obtížnost a následným dosbíráním všech informací. Oceňuji přítomnost oficiální češtiny. Navzdory výtkám a zaměření na multiplayer jsem si hraní užil, ale k procházení téhož se vracet nehodlám. Ale jediné příběhové rozšíření rozhodně brzy plánuji.

Armored Warriors mohou podle názvu evokovat hry jako Armored Core nebo MechWarrior a skutečně jde o hru s "mechy", zde tedy Variant Armor - VA. Jde ovšem o další z řady beat 'em upů od Capcomu. Není to ale pouze to samé jen s roboty místo postav. Vývojářům se podařilo i do tohoto žánru dostat pro mechy typické prvky a nekopírovat sami sebe. Po porážce některých protivníků zůstává na obrazovce nějaká část jejich výbavy a vy si tak můžete svůj stroj přizpůsobovat. Nechcete už po obrazovce chodit? Není problém jsou tu pásy. To samé platí pro boj na blízko a střelné zbraně. I bez změny samotného mecha tak můžete každou část úrovně projít trochu jinak a bojový styl se může lišit dost výrazně. Hraji tento měsíc již osmý beat 'em up a pořád je něco nového a zajímavého.

Úrovní je pouze sedm, ale jsou o něco delší a rozdělené do několika oblastí. Větší důraz je kladen na příběh, před každou misí se dočkáte na žánr dlouhých rozhovorů vysvětlujících dění. Obtížnost roste postupně a hra obsahuje několik dost nepříjemných protivníků a bossů. Hráč má na výběr ze čtyř pilotů z nichž má každý vlastní VA. Ke standartnímu ovládání je navíc tlačítko na střelbu, ale u té je třeba si hlídat munici. Celkově jde o velmi dobrý beat 'em up a zajímavou mecha hru.

Další beat 'em up od Capcomu nejvíce připomíná kombinaci Golden Axe a Knights of the Round. Z prvního jmenovaného si hra bere podobné fantasy prostředí, včetně používání magie specifické pro každou z postav. Nejvíce ale Golden Axe připomínají postavy zlodějíčků, které pobíhají s pytlem na zádech a jejich lup z nich lze opět vyrazit.

Z Knights of the Round je zase převzat systém levelování postav. Zlepšují se nejen vlastnosti hrdinů, ale i jejich výbava - zbraně, štíty, brnění. Cesta za porážkou zlého rudého draka vede skrz šestnáct úrovní. To sice vypadá jako velké číslo, ale většina z nich je dost krátká. Z počátku jsem ani nevěřil, že už jsem u prvního bosse. Díky krátkosti většiny úrovní a relativní jednoduchosti běžných nepřátel je hlavní obtížnost právě na bossfightech. Především ten poslední je opravdu náročný. Každých několik úrovní je možné vyměnit postavu. Nehrané charaktery také získávají nové úrovně, ale pomaleji.

Hru jsem nejprve prošel za klerika a poté zkoušel střídat ostatní. Za univerzálního bych asi označil bojovníka. Ovládání je klasické dvoutlačítkové. Graficky hra vypadá velmi dobře, ozvučení je tak průměr. Celkově jde o dobrou hru, kterou si fanoušci fantasy určitě užijí a takového předchůdce Dungeons & Dragons beat 'em upů.

Revenge je takovým křížencem klasického Final Fight a Street Fightera, tedy asi tím, čím byl na počátku samotný Final Fight. Nejsem žádný zkušený hráč bojovek, ale nejblíže má hratelností asi k Street Fighter EX. Na výběr je deset postav což není úplně mnoho, ale každá má vlastní příběh a závěr, takže je i motivace k dalšímu hraní a zkoušení. Nejprve jsem zkoušel automatovou verzi, ale v emulátoru docela blbla grafika, takže jsem skončil u Saturnu.

Obtížnost lze v nastavení měnit, ale zůstal jsem u výchozí. Zpočátku to vypadalo náročně, ale nakonec se dá většina protivníků porazit. Příběhová část obsahuje osm soubojů a jen dva jsem musel opakovat. Na její zvyšování jsem se ale necítil ani na další průchody. Za Haggara je hra asi nejjednodušší, ale nezkoušel jsem všechny dotáhnout do konce.

Hlavní části je ale hra ve dvou, což jsem bohužel nezkoušel. Každopádně i takhle v jednom nejde o špatnou hru, ačkoliv znám hmm asi i desítky lepších bojovek. Fajn jsou ale známé postavy a doplnění jejich příběhů. Celkově průměrná bojovka, která ale pro fanoušky Final Fight a Street Fighter světa stojí za zahrání.

Speciální edice druhého dílu Monkey Island to opravdu nemá lehké. Už původní hra totiž obsahuje dost rozporů a remaster jich ještě pár přidává. Nejprve asi novinky. Stejně jako u vylepšené verze jedničky je i zde nová grafika, namluvení, hudba i ovládání. Největší problém mám nepřekvapivě s grafikou. Původní dost unikátní styl moc zachovat nešel a většina lokací působí prostě jinak. Přesto je nová grafika pěkná. Hra podporuje přepínání nové a staré, které skvěle a rychle funguje. Porovnával jsem si tak v podstatě každou lokaci a bohužel většinou dávám přednost originálu. Oproti SE jedničky je zde možné využít nové audio i v původní grafice, takže jedna z mých výtek je napravena. Nové ovládání je super, jednoduché a intuitivní. Velmi oceňuji i postupně odemykanou obrazovou galerii a komentář autorů. Ve výsledku o něco lepší remaster než v případe prvního dílu.

Samotná hra je samozřejmě stejná a osobně mám raději i v originálech jedničku. Přitom první dvě, dokonce delší, části působí hodně dobře. Hra ještě více přidala na humoru, ale nesklouzla k přehnanosti. Tři ostrovy nabízejí snad vše co si v pirátském dobrodružství můžeme přát a mají dobrou atmosféru. Narazíte na nové postavy, staré známé, hromadu předmětů a narážky na Star Wars nebo Indiana Jonese. Obtížnost a logičnost hádanek je většinou docela rozumná, i když to mohu mít zkreslené. Některé části a nelogičnosti prostě uvíznou v paměti. Doteď tedy skvělé pokračování.

Bohužel je už třetí část slabší, naštěstí i kratší, ale stále na slušné úrovni. Labyrint je i s nápovědou z písničky otravný a některé další akce také nic moc. Závěrečná čtvrtá část a samotný konec už rozhodně nejsou podle mého gusta. Vyvrcholení považuji za scénáristickou berličku a dal bych přednost atmosféričtějšímu konci. Je to škoda, bez poslední části bych hru hodnotil výše než první díl. Navzdory této kritice jde stále o skvělou adventuru, která fungovala ve své době a funguje i dnes.

I třetí Final Fight je SNES exkluzivní a na hře je vidět, jak se autoři s konzolí sžili. Technicky jde v rámci platformy o nejpokročilejší díl, grafika je opravdu povedená. Navíc prostředí částečně reaguje na vaši činnost. Nejen sudy lze tentokrát rozbít, nyní klidně i výlohu nebo autobusovou zastávku. Dokonce nejde jen o zpestření grafiky, ale i o herní prvek. Final Fight je totiž poprvé nelineární a to obvykle na základě zničených prvků. Někdy se dostanete jen do místnosti navíc, někdy je malá část úrovně jiná, ale lze se dokonce vyhnout některým bossům. Na základě vaší cesty se pak mírně liší i konec.

Hratelné postavy jsou tentokrát rovnou čtyři, dva staří známí Mike a Guy a dva nováčci Dean a Lucia. Rozšířila se také plejáda pohybů díky čemuž jsou rozdíly v postavách výraznější. Dokonce se objevuje postupné nabíjení super pohybu, po vzoru Street Fightera. Jednotlivé úrovně se opět odehrávají na různých místech Metro City. Obtížnost trochu vzrostla a díky více pohybům trvalo déle dostat hru do ruky. Velmi zajímavá je možnost hrát kooperaci s počítačem ovládanou postavou. Na začátku mě to lákalo, ale nakonec se partner spíš pletl. Na závěr musím trochu hříšně přiznat, že jde zatím o nejlepší díl série. K dokonalosti chybí pouze automatová svižnost.

Po vydání úspěšné automatovky často následují konverze na domácí zařízení. Final Fight se dočkal verze pro SNES, která, minimálně v původní podobě, byla plná kompromisů. O generaci starší platforma NES se ale překvapivě o dva roky později dočkala exkluzivního spin-offu. Příběh a hlavní postavy zůstaly až na pár drobností zachovány, takže jde vlastně o skrytý port. Omezení NESu vyřešili autoři změnou stylizace. Postavy jsou tak menší, ve stylu chibi, vše je veseleji barevné. Po spuštění hra nejvíce připomíná Double Dragon křížený s River City Ransom.

Grafika tak, díky rozumnému uzpůsobení možnostem konzole, není problém. Větší omezení se týká počtu postav. Na obrazovce nejsou nikdy více než dva protivníci. První polovina hry je díky tomu o dost snazší. Není problém manévrovat a vyhnout se napadení ze dvou stran. Vaše postava sice časem sílí, ale přicházejí stále obtížnější protivníci a poslední level už je opravdu dost náročný. Pět levelů s různým prostředím je tak akorát. Největší problém byl ovšem level tři, který má na začátku několik propastí v chodníku. Je sice super skopnout tam protivníka, ale přijít o život kvůli tomu samému už ne. Po rozpačitých prvních dojmech jde o slušný beat 'em up, který bych zařadil mezi nejlepší pro NES.

Druhý díl Final Fight vyšel překvapivě pouze pro domácí konzoli SNES, neexistuje žádná automatová verze. Z toho plynou některá omezení, jako slabší grafika, nižší rychlost hry a menší počet protivníků na obrazovce. Na rozdíl od původní konverze jedničky je ale možné hrát ve dvou. Pocit z hraní je tak tentokrát jiný, ale neřekl bych rovnou horší. Hratelnost je pomalejší a rozvážnější, nedochází tak často k obklíčení. Až na pár úseků je obtížnost nižší a to i na nastavení expert. Obtížnost si nesnižujte, jinak není vidět správné zakončení příběhu.

Hrát je možné opět za jednu ze tří postav, ale vrací se pouze starosta Mike Haggar. Osobně jsem preferoval hraní za Maki. Největším kladem jsou jednotlivé úrovně. Je jich opět šest a tentokrát se každá odehrává v jiné části světa, od Francie po Japonsko. Prostředí je díky tomu velmi různorodé a odlišné od prvního dílu. Příběh volně navazuje a je na něj kladem o maličko větší důraz. Nechybí ani dvě bonusové části, tradiční demolice auta a nově sudů. Navzdory omezením platformy tak jde o povedené pokračování, které sice řadím za původní hru, ale přináší dost svého aby stálo za zahrání.

Capcom za roky své existence vytvořil mnoho beat 'em up her. Většina z nich si udržuje slušnou kvalitu, ale nejvíce mě překvapuje, jak často přicházejí s nějakou inovací. Ačkoliv se Captain Commando odehrává ve stejném městě jako Final Fight, posouváme se z roku 1989 do roku 2026. Prostředí je tak plné sci-fi prvků a s tím souvisí první změna a to možnost osedlat si několik "mechů". Funguje to podobně jako v Golden Axe, nejdříve vykopat protivníka a pak jeho stroj obrátit proti němu.

Klasicky lze sebrat několik druhů zbraní, tentokrát střelných. Jde o velkou pomoc a zábavně zpracovanou, ovšem omezenou limitovaným počtem výstřelů. Do boje se může vrhnout jedna ze čtyř postav, samozřejmě včetně samotného kapitána. Rozdíly jsou tradiční, největší zábava je zkoušení speciálních schopností. Nejvíce jsem hrál za univerzálního Captain Commando a rychlého Ginzu.

Hra obsahuje devět částí, ale díky jejich krátkosti je spíše o něco menší. Jednotlivá prostředí jsou ale velmi různorodá a pěkně zpracovaná. Obtížnost je v rámci žánru také spíše nižší a to platí i pro většinu bossů. Captain Commando podporuje kooperaci až čtyř hráčů, což může být hodně fajn. Ve výsledku jde opět o skvělou hru, která rozhodně stojí za zahrání. Nakoukl jsem i do mangy podle hry a nemuselo by to být špatné.

Final Fight je prvním dílem jedné z nejznámějších beat 'em up sérií. Na úvod musím přiznat, že je to také jediný díl který jsem dosud hrál, ale zase několikrát. Hru pamatuji jak z automatů tak ZX Spectra a v roce 2018 jsem dohrál originál při návštěvě muzea v Červeném újezdu. Tentokrát došlo na PC verzi vydané v rámci Capcom Beat 'Em Up Bundle, což je emulovaný originál, dostupný jak v anglické tak japonské verzi. Hrál jsem obě a žádné zásadní rozdíly nezpozoroval, jen drobnosti v úvodní animaci.

Hra je klasickou pouliční bitkou za záchranu dívky. Na výběr je ze tří hrdinů, kteří se liší silou a rychlostí. Šest částí hry je zasazeno do prostředí typického pro americké město s protivníky v podobě pouličního gangu. Po druhé a čtvrté části následuje demoliční minihra - jednou je cílem auto, podruhé zavěšená skla. Jde primárně o způsob jak získat více bodů a tím bonusové životy. Hlavním plusem hry je skvělá ovladatelnost a s tím související souboje. Ovládání směru, útok a skok, plus samozřejmě různé kombinace dávají slušné možnosti a vše navíc skvěle poslouchá. Postavy reagují rychle a přesně. K boji lze občas využít i nějaké zbraně jako nůž, meč nebo kus trubky. Na každého protivníka něco platí a hra by se určitě dala naučit na jedno-kreditový průchod. V dnešní době, když do automatu nemizí jedna mince za druhou, už to ale není tak motivující.

Zamrzí, že se lze dostat do situace, ze které se nedá rychle dostat a stojí to velkou část života. Přitom stačí jeden nepovedený úhyb a jste v problémech. Jinak obtížnost odpovídá době a platformě. Verze pro konzole a handheldy mají kvůli omezením méně protivníků a i tak vypadají hůře. Naopak originál je graficky stále pěkný. Hru tak rozhodně doporučuji a určitě nevynechám ani další díly. Final Fight je k dispozici i v rámci Capcom Arcade Stadium, také v emulované verzi. Navíc ale obsahuje režim výzev a možnost přetáčení. Hrál jsem obě verze a volba záleží jen na tom, zda oceníte opakování hry kvůli výzvám.

Returnal byla jedna z mále PlayStation exkluzivit na jejíž vydání pro PC jsem se těšil. A po dohrání musím říct, že mě nezklamala. Prvním velkým kladem hry je atmosféra tajuplného světa. Ačkoliv samotný příběh je řekl bych slušný, jeho podání skrze svět a flashbacky umí u hry udržet. Mysteriózní charakter je velmi výrazný, zvláště z počátku vyskakuje záhada za každým rohem. Hutné atmosféře napomáhá i velmi dobrá grafika, temná a zároveň plná barev.

Druhým kladem je hratelnost, respektive responzivita akce. Postava dělá přesně co chcete a každá ztráta života a úmrtí jde za hráčem. Nikdy jsme neměl pocit, že by hra nezareagovala na mé povely. To je pro takto rychlou a zároveň celkem náročnou akci velmi důležité. Rouge-lite prvek neustálého opakování, učení se a postupného zlepšování postavy je také zpracován dobře. Z počátku jsem měl pocit, že je vývoj zbytečně pomalý, ale v určitou chvíli se vše přehouplo do příjemnějšího tempa. Akce je podpořena množstvím zbraní, kterým ještě odemykáte schopnosti. Dobře použitelná je většina z nich, ale měl jsem samozřejmě své oblíbené. Mému stylu hraní navíc více svědčí zbraně s rychlejší palbou.

Returnal nabízí šest biomů, které je nutné projít několikrát. Nejen kvůli umírání, ale i pro dokončení příběhu. Díky různorodosti jednotlivých prostředí se hra neomrzí, i když ve třetím aktu už to bylo jen tak tak. Naštěstí jsem potřebné fragmenty našel dost rychle. Na vyzobání všeho už ale nemám moc náladu, tomu náhodně generovaný obsah moc nepomáhá a procházet stejné místnosti po třicáté už není úplně zábava.

Součástí PC verze je rovnou i DLC Ascension. To je v podstatě nekonečná věž plná protivníků. Po dokončení základní hry jsem v ní už nechtěl trávit moc času, ale šikovně prohlubuje i příběh. Navíc nejen nové prostředí, ale i schopnosti. Jde tak o příjemné prohloubení hry. Dokončení příběhu je naštěstí už ve třetí fázi, ale pro posbírání potřebných předmětů je nutné první dvě opakovat několikrát.

Technická stránka je naprosto bez problémová. Hra běží plynule a nabízí dostatek možností nastavení. Ovládání na klávesnici s myší je také super. Palba protivníků a její hustota připomíná Ikarugu nebo Drakengard. Celkově je Returnal velmi povedená záležitost a unikátní obohacení žánru. Druhý díl není nutný, ale další hru v tomto stylu bych si ujít nenechal.

Dynasty Wars může na první pohled působit jako další klasická beat 'em up od Capcomu, ale přináší několik specifik. Na začátku mě zaujalo zasazení do období tří říší známé z románu Romance of the Three Kingdoms (stejnojmenné herní série a řady dalších titulů), konkrétněji mangy Tenchi wo Kurau, kterou ovšem neznám. Zasazení je tak dostatečně známé, ale stále neokoukané. U tohoto žánru jde ale hlavně o hratelnost a akci.

Po spuštění hry a volbě hlavního hrdiny potěší jízda na koni. Skrz všechny úrovně projíždíte a probojováváte se ze hřbetu tohoto věrného společníka. K boji používáte zbraň, pro každého hrdinu jinou i když rozdíly se mi nezdály moc zásadní. Větší různorodost je ve speciálním útoku. Samotný systém a jeho ovládání je fajn. Útok na každou stranu má samostatné tlačítko a délka stisku určuje sílu. Zpočátku trochu nezvyk, ale rychle to přejde do krve. Hrdina i jeho zbraň se navíc časem zlepšují. Díky kombinaci těchto prvků není hra jen další z řady, ale stojí za vyzkoušení. Grafika, jednotlivé lokace i protivníci jsou navíc tradičně kvalitně zpracování jak to Capcom umí. Celkově tak šlo o velmi příjemný titul a jsem moc zvědav jak se autorům povedlo pokračování.

Na první pohled nepřinesl druhý Doom mnoho změn a klidně by se dal označit jako samostatně spustitelný datadisk. Ve skutečnosti ale těch pár změn dostatečně ovlivňuje hratelnost a mnozí se po hraní dvojky k jedničce už neradi vracejí. Za hlavní přednost je označována, a naprosto s tím souhlasím, přítomnost dvouhlavňové brokovnice. Dvounásobná spotřeba munice je vyvážena impozantní silou při stále dostatečně vysoké kadenci. Naprosto skvělý pocit ze střelby ještě zlepšuje univerzálnost zbraně, až na bosse s ní není problém skolit jakéhokoli protivníka. Pro mě jde bezpochyby o nejpoužívanější zbraň. Raketomet a plazma zůstávají především na větší skupiny silnějších protivníků.

S tím souvisí druhá novinka a to rozšířený rejstřík protivníků. Celá sestava je dostatečně různorodá. Nováčci většinou patří mezi ty obtížnější a osobně mě nejvíce trápí Revenant a Arch-Vile. První má naváděné střely a nakonec ho, pokud to jde, likviduji raději z blízka. Druhý oživuje již padlé nepřátele, ale především má nepříjemný útok, kterému se dá vyhnout pouze za překážkou.

Mapy jsou o něco větší a především exteriéry bývají pěkně rozlehlé. Nově je také větší důraz kladen na vertikální pohyb, ačkoliv stále platí omezení enginu. Díky oběma postupům Doom II dobře navozuje atmosféru opuštěných měst (v rámci možností). Obtížnost je vyšší než u jedničky, jak větší koncentrací protivníků, tak jejich náročností.

Počet levelů je o něco vyšší, 30 plus dva tajné, vše spojené v souvislou kampaň. V tomto více preferuji epizodičnost jedničky. Rozhodně musím zmínit tajné levely. První téměř přesně odpovídá počáteční úrovni z Wolfenstein 3D včetně jednoho z ikonických protivníků. Obsahuje také průchod do druhého tajného levelu, na přesně stejném místě jako Wolf. Ten je menší, jde vlastně jen o jednu arénu, ale v závěru nelze minout Commandera Keena. Jde o velmi pěkné pomrknutí na historii id Software. Ve výsledku je tak Doom II dotažením hratelnosti svého předchůdce a díky větší variabilitě a komplexnosti příjemnějším zážitkem i pro nové hráče. A pokud byste tomu nevěřily ani po dohrání, zkuste nesmrtelný multiplayer.

Sportovní hry jsou mým snad nejméně vyhledávaným žánrem a golf není výjimkou. Ke hře jsem se dostal jen díky akci na High-Voltage a se hrou nakonec strávil asi 13 hodin. Samotná hra nabízí čtyři hřiště, která jsou pěkně zpracovaná. Na samotném hraní mě nejvíce bavilo právě prohlížení hřišť. Nějaké skvělé údery se stále nedaří a jsem rád když míček nějak dotlačím do jamky. Sice oceňuji velké množství možností a detailně zpracovaný snad každý aspekt hry, ale bohužel to není nic pro mě. To bylo jasné už po první hodině.

Mimo zvědavosti na všechna hřiště mě u hry udržely pěkně zpracované informace o jednotlivých hřištích a klubech, včetně obalového hráče Arnolda Palmera. Vše je přítomno ve formě videí, často rozhovorů a zamrzí jen dobou dané nízké rozlišení. Jako sběratele mě potěšila možnost importu starších hřišť z verze Links 386 Pro, takže relaxační procházky v pěkném prostředí se jen tak neokoukají. Rozšíření určená pro verzi 1998 navíc často obsahují další porci videí, takže se ke hře časem asi i vrátím. Zkrátka dobře zpracovaná hra, jen ne pro mě, ale zajímavá encyklopedie pro každého.

Doom vyšel v roce 1993 a od té doby připravili fanoušci celou řadu nových epizod. Sigil je ale unikátní, protože za jeho tvorbou stojí jeden z původních autorů, legendární John Romero. Jde tak sice o neoficiální, ale podle mě o naprosto regulérní pátou epizodu. Na hráče tak opět čeká devět levelů, z čehož jeden je tajný. Nečekejte žádnou novou grafiku, zato spoustu pečlivé designerské práce. Mapy jsou spíše menší, ale plné mazaně umístěných protivníků a tajemství. Vzhledem k obtížnosti, navazující na čtvrtou epizodu, se vyplatí vše pečlivě prohledávat a získat ukryté power-upy a zbraně. Stylizace je temnější, správně doomovsky pekelná. Nelze také očekávat žádné moderní prvky, toto jsou levely ze staré školy, která ale stále skvěle funguje. Největší změnou tak je důraz na otevírání cesty střelbou do konkrétních, často dobře ukrytých míst. Člověk by řekl, že zelená bude v té temnotě a červené dobře vidět, ale opak je často pravdou.

Neoddělitelnou součástí projektu je také nová hudba. Ta je dostupná dokonce ve dvou odlišných provedeních, klasické MIDI nebo modernější MP3. Jde ale o naprosto odlišné skladby různých autorů. Za poslech stojí rozhodně obě, ale osobně jsem preferoval MIDI verzi přehrávanou přes klasický Roland SC-88 Pro. Skvělé rytmy na porcování hord démonů. Jak se patří pro opravdový retro projekt, tak Sigil byl k dispozici i v klasické krabicové verzi s pěknými doplňky. Epizodu jsem dohrál hned při vydání, ale tehdy bez odhalení všech secretů. Aktuálně je Sigil součástí remasteru Doom + Doom II a druhé hraní již bylo naprosto kompletní. A i pět let po vydání jde o skvělou záležitost kterou mohu každému fanouškovi doporučit. Na druhou stranu ho asi již všichni hráli. John Romero rozhodně dokázal, že svou práci stále umí.

Tento oficiálně vydaný datadisk je velmi zvláštním produktem. Jde totiž o mapy od nezávislých tvůrců, které id Software pouze vydalo. Problémem není kvalita jednotlivých levelů, ale spíše jejich prezentace. Na originálním CD se totiž nachází pouhá dvacítka nových WADů, celkem 21 levelů - ten jeden navíc je tajný. Levely navíc nejsou propojené v souvislou kampaň, hráči mají k dispozici pouze spouštěcí menu. Velmi těžko se tak obhajuje cena proti už v té době řadě podobných CD obsahující stovky úrovní. Za mě je hlavní výhodou provedený výběr. Pro pár slušných levelů se není nutné probírat hromadou balastu.

Vybraných dvacet levelů je velmi dobře hratelných a to i dnes. Vzhledem k neexistenci kampaně sice chybí jakákoliv soudržnost, přesto si úrovně udržují slušnou kvalitu a žádná se nemusí stydět. Je sice znát odlišný přístup oproti původním levelům z Doom II, ale to je spíše dobře. Autoři také nejsou žádní amatéři a stojí i za dalšími skvělými tituly. V některých levelech se dočkáme i originálních nápadů. Mapy jsou rozsahově spíše kompaktnější s rozumnou obtížností. Díky samostatnosti úrovní jsem se po prvním dohrání k Master Levels už jako k celku nevracel, až nyní. Některé úrovně jsem ale hrál v source portech, které přinesli nativní podporu tohoto datadisku - Crispy Doom a hlavně Eternity Engine.

Aktuální dohrání proběhlo v rámci remasteru Doom + Doom II, který levely spojuje do souvislé kampaně (lze ale zvolit levely i samostatně). Pořadí se liší od fanouškovských verzí i konzolových vydání, které některé levely obsahovalo. Každopádně jde o dobrý nápad a datadisk tak působí mnohem lépe. Hraní jsem si díky tomu hodně užil a bez pistol startů bylo vše i mnohem plynulejší.

Občas si říkám jestli není lepší hrát hry, na které se člověk moc netěší. S rybařením v reálu mám naprosto minimální zkušenost, konkrétně dva pokusy ze kterých si vybavuji hlavně nudu. Takže hra o tom přece není pro mě ne? Navzdory tomu jsem dal Bass Fishingu šanci a nakonec jsem celkem příjemně překvapen. Začal jsem arkádovým režimem, který je, díky možnosti libovolně pokračovat bez postihu, takovou rozcvičkou a slouží hlavně k naučení ovládání a zkoušení návnad i lokací.

V režimu Original už jde více do tuhého. Nabízí čtyři turnaje, dva po pěti herních dnech, dva po dvou. První je sice označen jako amatérský, ale dal mi vlastně nejvíce zabrat. Hráč se totiž ještě rozkoukává a na výhru je třeba už nachytat pěkných pár okounů. Počítají se všechny úlovky, ale díky časovému limitu se stejně vyplatí chytat hlavně ty těžší. Raději ani nebudu počítat, kolik pokusů trvalo vyhrát. Naštěstí jsem se začal pomalu učit co a jak. Nakonec jsem využíval hlavně dvě lokace a tři oblíbené návnady, respektive většinou jen Pencil pro lovení u hladiny. Ráno a večer je totiž často chladno a takhle to vypadalo nejúčinněji. Odpoledne za vyšších teplot to chtělo lovit ve větších hloubkách.

Druhý turnaj měl jen dva dny, což sice znamenalo kratší pokusy, ale větší tlak na dobré umístění. No a pak přišel třetí turnaj, označený dokonce jako Professional. Pravidla definují minimální váhu a počítá se jen několik největších ryb, přesto jsem vyhrál na první pokus. Vítězství ve třech dnech z pěti mi dokonce dalo slušný bodový náskok. Závěrečný turnaj už sice nebyl tak pohodový, ale na podruhé to také jde.

Na začátku chytání působilo hodně náhodně a ke konci už se občas zadařilo nahodit a vytáhnou slušnou rybu dvacet vteřin před koncem. Rybaření jak je podané v Sega Bass Fishing má slušnou dynamiku, zpočátku pomalou křivku učení a na konci především dobrý pocit ze slušného úlovku. Na ryby sice kvůli hře nepůjdu a asi ani nebudu vyhledávat další rybářské hry, ale tohle jsem si překvapivě užil.

Oblíbených her mám celkem dost, ale těch opravdu zásadních, se kterými vlastně stále srovnávám a i se k nim občas vracím zas tolik není. První Doom a vlastně celá ta původní série mezi ně rozhodně patří. Po nadšení z Wolfenstein 3D ho Doom na vrcholu žánru vystřídal velmi rychle. Všechny tři epizody jsem tenkrát dohrál mnohokrát a multiplayer byl extrémní žrout času. Věřím ale, že navzdory všem pozitivům a skvělé hratelnosti bych postupně přešel na jinou FPS. Dooma ale držela při životě nejen činnost autorů s dalším dílem a datadisky, ale především aktivní komunita. Na stahování nových levelů do Dooma z BBS a pozdější shánění disket i CD s rozsáhlejšími výtvory komunity mám dodnes pěkné vzpomínky. Mimo samotné hraní nějaký čas zabrala i tvorba souborů .bat s volbou která nová epizoda nebo konverze se má pustit.

Později přišli různé source-porty až po aktuálně používaný GZDoom a nedávno vydaný lehký remaster je jen třešničkou na dortu. Nejvíce na něm oceňuji kompilaci stávajícího oficiálního obsahu, pěkně udělanou galerii z vývoje a především novou epizodu. Před jejím hraním jsem se ale pustil do opakování originálu a to mě po letech motivovalo k napsání komentáře i na takto profláklou hru.

Moje aktuální dojmy z původních tří epizod jsou dle očekávání stále velmi pozitivní. Level-design je prostě geniální a ač jsem nějaké detaily (především z třetí epizody) už zapomněl, tak průzkum a hledání tajemství je stále zábava. Sestava nepřátel je skvělá a za mě lepší než v druhém díle, jen trochu chybí dvouhlavňovka. Obtížnost je z dnešního pohledu některých šílených addonů spíše nižší, ale na vyšší nastavení umí i tak potrápit.

Ultimate Doom přinesl čtvrtou epizodu, která je o něco těžší a podle mého nemá už tak dobře udělané levely. Nehrál jsem ji tolikrát a díky tomu její průzkum i dnes zabral nejvíce času. Stále jsem ji nepřišel úplně na chuť a považuji ji za nejslabší oficiální epizodu. Součástí původního vydání byl i Doom pro Windows 95, který jsem ale použil tak dvakrát. Následoval návrat k DOSu a pak už tuším PrBoom, Doomsday a tak dále.

Rozhodně jsem si hraní v roce 2024 užil, i když samozřejmě už chybí ten prvotní úžas. Stále je ale chytlavá ta směs jednoduché, ale přitom dostatečně propracované hratelnosti. Možnost poštvat nepřátele proti sobě, umně ukrytá tajemství, ideální tempo hry a nadšená komunita - to už se prostě nikdy nezopakovalo. V každém případě mě to namlsalo a projdu si postupně celý obsah remasteru.

Closure je spojením plošinovky a logické hry. Hlavním prvkem je práce se světlem. V tomto světě totiž neexistuje nic, co není osvětleno. Každá plošinka, kterou je třeba přejít, každé dveře, které chcete otevřít, je nejprve nutné zhmotnit pomocí světla. K tomu hra nabízí několik způsobů - zdrojů světla. Nejčastější jsou jakési světelné koule, ale postupně narazíte i na reflektory nebo něco jako zrcadla. Celý příběh je rozdělen do tří světů a každý přináší nové prvky a tím trochu jinou hratelnost. Po jejich dokončení se odblokuje závěrečných deset úrovní, z nichž ty poslední jsou delší a náročnější. Obtížnost je většinou celkem rozumná, ale čas od času nějaká úroveň umí pořádně potrápit. Obzvláště když se snažíte sbírat i bonusové můry, to jsou pak nějakou část opakoval hodně krát.

Celá hra je kompletně černobílá, což výborně dokresluje atmosféru hrátek se světlem. Svět také působí melancholickým dojmem, který se hodí k bezeslovnému zvláštnímu příběhu i závěru. Potěší možnost se kdykoliv vrátit do již prošlých světů a úrovní, není tak problém si vše zkompletovat i v pozdější fázi. Za pozornost také stojí komentář od vývojářů.

Aktuální verze dostupná na Steamu je již druhou inkarnací Closure. Původně šlo o flashovou záležitost, kterou jsem si původně spustil jen ze zvědavosti, ale nakonec také dohrál. Jde totiž o hru, která má sice stejné principy, ovšem jiné úrovně (i když pár jich určitě poznáte) i hlavní postavu. Některé prvky jsou ještě jednodušší, třeba klíč nemůže propadnou do prázdnoty a tím vám zablokovat postup. A většina pokročilejších mechanik ve hře také není. Přesto jde o příjemné prodloužení herní doby, pokud vás plnohodnotná hra bavila a určitě stojí za vyzkoušení. V pozdějších úrovních také umí dost potrápit a řešení bývá často trochu jiné. Celkově tak hru určitě doporučuji ať už v jedné nebo druhé verzi, ale nejlépe v obou.

Dune II způsobila mohutný rozmach real-time strategií, což se projevilo i na české tvorbě. Oba díly série Paranoia z Dune II vycházejí a celkem ignorují prvky z Warcraft II nebo Command & Conquer. No a strategie Shrot z roku 2024 právě na odkaz Pananoie navazuje. Je to opravdu unikátní přístup a vede k hratelnosti, která se dnes už nedělá (většina se na můj vkus moc modernizovala a ostatní vycházejí až z C&C a W2). No a jak to funguje dnes?

Shrot opravdu krásně vystihl dobré stránky této evoluční linie. Stavíme rozsáhlé základny, ve kterých jsou budovy nalepené jedna na druhou, verbujeme velká množství jednotek pro masivní útoky a budujeme desítky věží. Těžba, v tomto případě chmele a vody, musí být opravdu masivní. Vše je rychlé a akční. U Paranoie nebo Dune bych teď začal popisovat nedostatky, ale Shrot si s nimi díky době vydání poradil. Ovládání je plně moderní - označování více jednotek, skupiny, klávesové zkratky, výroba do fronty. Hra běží jak víno a má moderní rozlišení. Zkrátka super.

Začal jsem cvičnými misemi, kterých je překvapivě hodně a naučí hráče ovládání a herní principy. Většina je klasická, ale ovládání pokročilé techniky se hodí dostat do ruky. Odpalování raket je fajn samo o sobě. Kampaň nabízí tři strany, ale odlišnosti jsou pouze v barvě. Vždy je nutné ovládnout celé území v celkem devíti misích. To je bohužel málo a i vzhledem k příběhu a poslední misi bych se nezlobil za nějaké rozšíření, dějově třeba předcházející hře. Herní doba vzhledem k obtížnosti není vůbec špatná, ale chtěl bych více. Což je vlastně pro hru pochvala. Lze samozřejmě hrát skirmish, ale to mě nebaví tolik jako klasické mise. Potěší také česká lokalizace, včetně skvělého namluvení jednotek, a atmosférické intro. Ve výsledku je Shrot povedenou akční strategií pro fanoušky počátku žánru, kterou rozhodně doporučuji.