Hned ze začátku můžu říct, že tohle pro mě bylo velký překvapení. Upřímně po třicítce čím dál častěji podobný hry vyhledávám a zjistil jsem, že je čím dál těžší na to narazit - hru co se pohybuje někde mezi interaktivním filmem a hrou s tím, že to pořád je spíš hra než film. Cutscény prokládaný různými puzzly a i určitá možnost pohybu hráče po lodi, i když ovládá "pouze" AI software. Velmi cinematický zážitek umocněný tím, že ovládáme lodní AI (což dělá titul i velmi aktuálním) a ostatní postavy na naše kroky reagují. Užil jsem si tenhle zážitek moc a v podstatě jsem to sfouknul za dva večery, ač to až tak krátké není, někam k 8h se herní doba dostane. Zase - před pár lety bych to označil za naprosto normální strávit za dva večery 8h ve hře, ale bohužel se člověk v jeden moment přehoupne do doby, kdy si jen tak 4h na hraní vyhradit nemůže :).

Tenhle komentář není moc strukturovanej, ale v podstatě mi přijde nejlepší věc, jak Observation zhodnotit je to, jednoduše vypustit tu emoci, co to v člověku vzbuzuje, a nemluvit o ničem konkrétním, protože u takhle cinematicky a příběhově zaměřený hry je těžký něco neprozradit. Atmosféra je celou dobu tajemná a v příběhu je poměrně hodně zvratů, takže to nutí člověka neustále pokračovat, fakt jsem měl problém to vypnout, zkrátka chtěl jsem vědět, co se bude dít dál.

Snad jediná věc, co zážitek trochu kazí jsou grafické bugy, na které jsem narážel. Nijak nerozbijí ani neomezí hratelnost, ale postavy prostupující zdmi a předměty kazily jinak moc hezky vypadající prostředí. Hudba a zvuky atmosféru skvěle dokreslují a v tomhle případě bych doporučoval hrát se sluchátkama.

Kromě poslední výtky to byl ale moc fajn zážitek a rád uvítám doporučení na podobně fungující hry :)

Uf, tak na začátek letošní výzvy jsem si ukousl pěkný sousto. Přes 50 hodin herního času a to mi na mapě pořád svítí spousta otazníků. A bavil jsem se celou dobu.

Ghost of Tsushima jsem se nějakou dobu vyhýbal právě kvůli tomu, že je to další z her, který člověk musí věnovat pořádnou porci času. Naštěstí do toho není problém proniknout a už jen hltat obsah. Ovládání je poměrně přímočaré a i když jsem pár dní nehrál naskočil jsem do toho rovnou zpět. Hrál jsem teda na nižší obtížnost, ale soubojový systém je intuitivní a i u nižší obtížnosti je nutné střídat styly podle toho, který oponent zrovna stojí proti, anebo rychle střídat i v průběhu souboje, při větším množství soupeřů. Navíc v průběhu hry se objevují jak noví soupeři, tak nové způsoby souboje, a tak souboj nepřejde do stereotypu.

To samé se dá říct i o lokacích. Každá část ostrova totiž vypadá úplně jinak, při cestování na sever se postupně ochlazuje a Sakai díky tomu vystřídá naprosto odlišné lokace a všechny jsou opravdu dechberoucí. Jak jsem se v minulosti kochal prostředím v Horizon nebo God of War, tady mi to přijde ještě o chlup dál a ty výhledy na krajinu jsou až neskutečné. Hrál jsem na PS5 v quality režimu (oba režimy jsou min. 60fps) a za celou dobu jsem nezaznamenal nějaké technické potíže nebo pokles framerate. Jakožto původní exklusivita je hra skvěle optimalizovaná a hlavně nahrávací časy při fast travelu byly neskutečně rychlé, i když šlo o přesun přes celý ostrov.

Příběh pěkně graduje a i když je docela jednoduchý a dá se i odhadnout jak dopadne, jsou tam silné momenty a celkově se jedná o nadprůměr. Stejně tak mě potěšily vedlejší questy, nebo jak se tu jmenujou "tales" ty jsou mnohem zajímavější, než v mnoha open world hrách, kde často některé vynechávám, tady jsem hru vytěžil do posledního zbytku. Jediné mé osobní minus je asi občas naivní motivace některých postav, které jsem zkrátka nepochopil a možná trochu zbytečné jsou tu možnosti různých odpovědí v rámci konverzací, protože, pokud se nepletu, nemají vůbec na nic vliv a příběh je úplně lineární. Motion capture je pak na vysoké úrovni a herecké výkony taky. Hru jsem hrál v angličtině, jelikož herci jsou sice japonského původu, ale žijící v USA a náběr motion capture probíhal v angličtině, proto mi to přišlo přirozenější, než v japonském dabingu. Krátce jen zmíním i hudební složku a obecně zvuk. Hrál jsem na Dolby Atmos sestavě na které už jsem hrál dost her a tady mi přišel prostorový efekt opravdu nejlepší. Při pohybu v lese různé praskání, vítr, tekoucí voda, všechno znělo velmi přesvědčivě a soundtrack je taky krásný.

Ghost of Tsushima jsem si užil a určitě se jedná o jednu z nejvýraznějších her, kterou jsem za poslední roky hrál, těším se na pokračování.

Herní výzva 2024 #6: Ukradené Vánoce.

Musím říct, že do výzvy je to asi naprosto ideální titul, zachraňování Vánoc, doručování ukradených dárků, konfrontace bláznivýho záporáka co chce všechno na Vánoce zlikvidovat, proto jsem si to schoval až na konec roku.
Jinak je to klasický Saints Row, se všemi klady i zápory. Humor, který určitě není pro každého, v jistých ohledech dost stupidní, ale na mě to furt docela funguje. Hra celá musím říct už trochu nehezky zestárla, hlavně co se týče ovládání, nehrálo se to úplně bezproblémově a myslel jsem si, že kromě DLC si znova dám i úplně celý Saints Row znova, ale asi už mě to tak neudrží, i tak jsem se v rámci toho, abych se dostal k DLC musel strávit ve hře dost času, nějakých 15h tam mám i tak. DLC přidává novou aktivitu doručování dárků, takže tím to obohacuje hru i dál, jinak je to všeho všudy za hodinku a půl hotový, a tak to bude letos z mých komentářů ten nejkratší. Za zmínku stojí i kompletně nová lokace, kterou člověk navštíví, jaká to je, spoilovat ostatním nebudu :)

Hned na začátek musím říct, že Kingdom Come (dále KCD) u mě v hodnocení v průběhu lítalo někde mezi 50% a 100%. První část mého povídání bude čistě o tom, jak jsem si v průběhu let hledal ke KCD cestu.

Od chvíle, kdy jsem hru podpořil na Kickstarteru jsem se na ni těšil, objednal jsem si PS4 verzi, protože tou dobou jsem neměl herní PC a bylo mi jasné, že jediný, kde si hru zahraju je moje konzole. Po letech čekání jsem nadšeně hru rozbalil, vložil do konzole, hrál asi 4 hodiny a.... už ji znovu nespustil. Kombinace toho, že hra běžela na PS4 ve 30fps a nemožnosti libovolných uložení + zřejmě smůla v tom, že v prvních hodinách, kdy je Jindra opravdu ještě naprosto neschopný dřevo a já během prvních několika questů několikrát při cestování narazil na skupinu kumánů a opakoval jsem poslední 1-2 hodiny mě frustrovala na tolik, že KCD skončilo na poličce na dlouhá léta. Jsem ve fázi hraní, kdy hrám nedokážu vždycky věnovat několik hodin v kuse a tahle mechanika mně tehdy dokázala hru natolik otrávit, že nebyla šance ji hrát, protože tímhle tempem bych za několik týdnů možná pokořil první pětinu hry. Povzdychl jsem si, že tenhle potenciální klenot pro mě tím pádem asi nebude a hru si nechal aspoň jako památku ke Kickstarterové kampani.

Kdy se mi KCD připomnělo podruhé bylo v době, kdy jsem slyšel o vzniku fanouškovského českého dabingu, ten sice na konzole nedorazí, ale tou dobou jsem měl PS5 a říkal jsem si, že třeba na novější konzoli poběží KCD lépe a tak to zkusím rozehrát podruhé. Bohužel patch žádný nevyšel, a PS5 samo o sobě hry nijak nevylepšuje (možná jen nějak upscaluje rozlišení), takže druhý pokus o rozehrání neměl dlouhého trvání a po pár questech dopadl úplně stejně, jako před lety.

DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO 
No a začátkem roku jsem si pořídil SteamDeck a nevěřil bych, že 80h herního času v KCD nakonec strávím právě na tomhle handheldu. Zakoupil jsem v akci KCD podruhé na Steamu, vybral český dabing a pustil se do KCD potřetí.

Začátkem jsem se tentokrát prokousal daleko snadněji, netuším, jestli se některé mechaniky/obtížnost změnily v průběhu let v rámci updatů, asi se mi úplně nezdá, že by za všechno mohlo jen to, že jsem si hru užíval v krásných 60fps a vysokých detailech. Nicméně všechna negativa, která mě bránila v hraní KCD dříve byla za pár hodin pryč. Potom, co se Jindra trochu naučí s lukem, lépe páčit, vydělá si pár zlatých a nakoupí pár Sejvovic, se daleko lépe dýchá a člověk se nemusí bát, že ztratí poslední hodiny herního času kvůli náhodné události. Stejně musím říct, že u tohohle typu hry s takovou mechanikou úplně nesouhlasím a quick save bych tam rád viděl standardně (to je jen můj osobní názor, chápu i ty argumenty, proč tam být nemá).

Dalších pár desítek hodin jsem si KCD vesměs užíval plnými doušky a zjišťoval, že je to fakt krásný, dobře se to hraje a je to plný obsahu. Questy jsou kreativní, zajímaly mě dialogy i osudy jednotlivých postav. Hudební doprovod je skvělý, lesy vypadají nádherně. Nicméně pořád se našly určité důvody k frustraci. Očekával jsem, že po mnoha letech na trhu přijdu k perfektně odladěnému titulu (jako je tomu například v současnosti s Cyberpunk 2077, nicméně stále mě překvapilo do kolika bugů, pádů hry, nebo rozbitých questů, jsem se dostal - konkrétně třeba nemožnost dokončit quest, protože jsem ho dodělal dříve, než jsem se na dané místo pomocí "A" podíval. A stalo se to během hry několikrát, kdy jsem musel lovit starší uloženou pozici, protože se nedalo pokračovat dál. Soubojový systém taky není dokonalý. 1 na 1 funguje relativně dobře, ale jak je v souboji více postav, je to jen zmatek, přepínání focusu na jednotlivé nepřátele funguje jen někdy. Nejvtipnější potom taky je, když už téměř na max. vylevelovaný Jindřich při útoku na ozbrojeného sedláka od něj dostane "Perfect block" což se stává mnohem častěji, než by podle mě mělo.

Možná to vypadá, že se soustředím spíš na to negativní, nicméně i přes ty všechny chyby a bohužel u některých questů fakt silnou frustraci - kdy mi to hodnocení lítalo k těm 50% - mě KCD velmi bavilo a vůbec těch spousty hodin v něm strávených nelituji. Naopak o to víc se nyní těším na dvojku, ve kterou vkládám naděje, že bude uhlazenější a snad bez zbytečných bugů a občas nevyvážených soubojů. Jsem rád, že jsem nad KCD nezlomil hůl a že po 10 letech od podpoření hry a 6 letech, co mi leží doma, jsem konečně prošel s Jindřichem celou první část jeho cesty.

Herní výzva 2024 #9: Ztraceno v překladu 

Musím říct, že po strávení mnoha desítek hodin v rozlehlých akčních adventurách a RPGčkách jsem si oblíbil hry tohohle typu, který se dají dohrát za jedno odpoledne. Trek to Yomi se dá dohrát za cca 5 hodin a není to podle mě minus. K odvyprávění příběhu je to akorát, herních mechanismů je tam na takovou herní dobu též dost.

Hra se snaží poskytnout filmový zážitek, s kamerou se pracuje v mnoha scénách jakoby člověk koukal na film, což sice jednou za čas může působit nepřehledně, ale většinu času funguje dobře. K tomu zážitku dopomáhá ještě rozhodnutí vývojářů ponořit celou hru do černobílého kabátku a celkově grafická prezentace na mě působila dobře.

Soubojový systém se zdá poměrně komplexní a každou chvíli hráč narazí na to, že se naučí nějaké nové kombo, nicméně já si našel jeden útok, který byl v podstatě efektivní na úplně všechny nepřátele a neměl jsem motivaci kombinovat jich víc. Možná na vyšší obtížnost by to bylo jinak, ale ve standardním nastavení jsem v podstatě většinu útoků nevyužíval. V rámci příběhu se hráč dostane na několika místech k rozhodnutí, která ovlivní jakým způsobem celý příběh skončí, neviděl jsem motivaci k tomu hrát hru znovu, abych zjistil i další konce, ale je to v rámci tohohle konkrétního příběhu docela zajímavý prvek, protože jinak samotný děj zase tak zajímavý není.

Podobné sekačky běžně nehraji, takže nedokážu porovnat, jak si vede v rámci žánru, ale hra mě bavila, byl to zase úplně jiný herní zážitek, než na který jsem běžně zvyklý a nebýt pár frustrujících částí s kamerou v rámci soubojů by se jednalo o opravdu velmi pozitivní zážitek.

Herní výzva 2024 #3: Volání Cthulhu 

V rámci výzvy jsem se rozhodl doplnit si mezeru v sérii Sherlocka Holmese od Frogwares.
Kdo hrál předchozí hry zhruba ví, co může očekávat. Částečně otevřený svět - x lokací v rámci kterých má hráč volnost pohybu, zpovídání relevantních postav a řešení záhad, které jsou v tomhle případě ozvláštněny ještě mysteriózním lovecraftovským kultem.

Obecně mi přijde, že se hra svou nápaditostí řadí někam do průměru této serie. Technicky je na tom o něco líp, než její předchůdci, ale pořád bych asi očekával v současnosti vyšší pokrok. Ovládání je pořád občas trochu těžkopádné a obzvlášť akční pasáže jsou vyloženě frustrující, naštěstí je lze přeskočit. Pokud je ve hře část, kterou vývojář nabízí k přeskočení, už to musí zákonitě naznačovat, že asi není úplně nejlepší a asi by podle mě bylo lepší takovou část nahradit nějakou animací nebo quick time eventem, než se pokoušet o něco, co evidentně příliš dobře vývojáři neumí.

Hudba působí k dotváření atmosféry velmi dobře, a oproti ostatním dílům je fajn i ono tajemno a pasáže, které nutí hráče pochybovat co má být ještě skutečné a co se odehrává v Sherlockově hlavě. Lokace jako takové jsou zpracovány poměrně dobře, ale nejednou jsem se ocitl ve fázi, kdy jsem si byl jistý, že vím co mám dělat, ale kvůli špatnému designu onoho místa bylo těžké trefit se do bodu, kde se zobrazí akční tlačítko. Konkrétně si vybavuji keř, ve kterém jsem si byl jistý, že něco má být, ale stejně jsem okolo něj chodil velmi dlouho, než se daná věc objevila.

Celkově vzato pokud jste fanoušky této série, určitě budete spokojeni, bohužel ty minusy, které má zatím každá Sherlock Holmes hra tu jsou stále a můžeme jen doufat, že se některých věcí vývojáři vyvarují příště.

No. Po nějakých 25 hodinách mám hotovo a vlastně jsem na vážkách jak moc to bylo dobrý. Star Wars svět mám hrozně rád a vzniká teď z toho světa tolik produktů, že se v tom těžko orientuje. Herní série Star Wars Jedi patří podle mě k těm lepším, ale to neznamená, že by to bylo bez chyb.

U hraní jsem se většinu času bavil. Občas mě frustroval souboj, ale musím říct, že ke konci už jsem si na něj konečně trochu zvyknul, snižování obtížnosti v průběhu hry u mě ale proběhlo. Některé momenty jsou fakt skvělé a epické, některé ale na druhou stranu zase velmi slabé. Graficky vypadá hra nádherně, ale časté doskakování textur a grafické glitche se mi tu objevovaly v takové míře, co jsem dlouho u žádné hry nezažil (hrál jsem režim kvality na PS5 ve VRR režimu). Hudba je věc, ke které nemám vůbec žádnou výtku, krásně pracuje s hlavním motivem Star Wars a spolu se skvělým střihem filmových sekvencí, který opravdu má vysokou kvalitu a celkově cutscenes jsem si velmi užíval a filmový zážitek poskytuje věrně.

Některé vedlejší mise byly velmi zajímavé, některé ale opravdu jako výplň. A tak mi to vlastně přišlo u většiny aspektů hry, v některém ohledu velmi kvalitní, ale vždycky tam bylo něco, co trochu zážitek kazilo. Celkově mám tuhle sérii rád, nicméně nenabízí nic moc originálního, je to vlastně to stejné jako jednička v lepším, uhlazenějším kabátu - ač u jedničky si nepamatuju takové množství glitchů. Nemyslím si, že to je něco, k čemu se budu vracet, ale hra mi přinesla plnohodnotný zážitek a hodnotím ji i přes její nedostatky velmi kladně.

Velmi dobře si pamatuju i některé postavy, se kterými se jako hráč opakovaně potkáváte jen v baru. Bavilo mě poslouchat jejich příběhy a jak se vyvíjely v průběhu hry i když vlastně nesouvisely vůbec s mojí postavou a celkově s hlavní dějovou linií, celkově bar a jeho postupné rozšiřování o jiné postavy byla příjemná fáze hry.

Přijde mi, že se očekává, že přijde třetí díl a i přes výhrady, které k Star Wars Jedi: Survivor mám, se na případné pokračování budu těšit.

Dost jedinečná záležitost, která je tak originální, tak dobrá a tak úspěšná, že se divím, že na tenhle úspěch zatím nikdo nenavázal, ani nevím o podobné hře, která by se chystala.

Výborná hra, které se hádám, stejně jako u nás, povedlo usadit ke konzoli/PC jednoho hráče, vedle druhého nehráče. Nastává díky tomu spousta situací, kdy jeden na druhého musí buď čekat, nebo si půjčit ovladač a pár plošinek pomoci přeskákat. Kromě toho, ale nenastalo úplně mnoho situací, kdy by přítelkyně měla nějaký zásadnější problém s některou z pasáží her. Mírně frustrující mohou být některé boss fighty, především pokud jeden z dvojice hráčů není úplně zkušený s prací s kamerou druhým analogem.

Na It Takes Two oceňuji, že parádně našli balanc mezi tím, aby si hru užili právě kromě zkušených hráčů i velmi casual hráči až lidé, kteří se ke hrám dostávají opravdu sporadicky. Pro ty je určitě zajímavé, že v průběhu hry se vlastně vystřídá hned několik různých herních žánrů a mechanik, které zkušení hráči moc dobře znají, ale někteří by s podobnými herními mechanikami asi nikdy ani nepřišli do styku. Vše je zároveň skrze obtížnost dobře vyvážené a hrou se příjemně proplouvá.

Grafika je velmi stylizovaná a navštívíte v roli páru mnoho různých lokací, občas až pohádkových, místa jsou velmi rozmanitá a prakticky mě nenapadá, jakou část by nepokryla od podvodního světa, přes virtuální svět v elektrických kabelech až do vesmíru . Herní doba je zároveň poměrně dlouhá a je to tak zábava na několik dlouhých večerů.

Příběh je velmi dobře vystavěn a k postavám si člověk vytvoří za dobu hraní vztah a opravdu se s koncem docela těžce loučilo, celý zážitek ze hry ve mně stále zůstává a klidně bych si ji v budoucnu znova zopakoval, ač samozřejmě po druhé už to nebude mít takové kouzlo.

Herní výzva 2024 #7: Ve stínu pixelů

TOEM mi přiskočil na PS5 v rámci předplatného PS Plus a když jsem viděl téma černobílých her v letošní výzvě, hned jsem si na tuhle věc vzpomněl.

Velmi originální adventurka, která kombinuje top-side pohled na svět s FPS pohledem skrz optiku fotoaparátu. Díky dvěma různým perspektivám pak vznikají velmi nápadité logické hádanky, kdy některé cíle jsou vidět pouze v jedné z těchto perspektiv, a tak je nutné využívat obě. Svět je různorodý a každá z, jestli si pamatuju dobře, šesti lokací je dost odlišná a nachází se v ní různé úkoly.

Ozvláštnění do hry potom přidává i takový drobný RPG prvek, kdy různé kusy oblečení, které v rámci prozkoumávání světa a plnění úkolů hráč získává, a které mají efekty, které opět můžou být klíčem k rozlousknutí jiných úkolů. Nejde všechny úkoly splnit hned, ale vždy lze získat dostatečný počet razítek (které slouží jako cestovací lístek pro cestování do další lokace), aniž by se hráč musel vracet do předchozí. Může si tak vybrat jestli se chce k úkolům, které musel přeskočit vracet hned jak v některé z následujících lokací získá předmět nutný k dokončení daného úkolu, nebo zda dojde až na konec hry a lokace bude zpětně prozkoumávat poté.

Grafika je jednoduchá, ale pěkná a plní účel, vše je ve hře přehledné a díky dynamicky měnícím lokacím určitě ne nudná. Hudební doprovod je pak spjatý s každou lokací a jednotlivé skladby se ukládají do kazeťáku co sebou hlavní hrdina nosí, dají se tedy zpětně pouštět, pokud tam hráč najde svou oblíbenou.

Celkově jde o velmi zajímavý kousek, který nezabere moc času, a je to taková příjemná oddechovka s logickými hádankami na pár kratších herních večerů.

Herní výzva 2024 #4: Tenkrát v Hollywoodu

V hodnocení půjdu trošku proti proudu, ale hned vysvětlím proč. Nehraju hororové hry. Nehraju je proto, protože to napětí příliš nezvládám, takže tuhle hru možná hodnotím z trochu jiného úhlu pohledu, než nadšenci hororových her. Nevadí mi, že hra není příliš strašidelná - což jsem četl v recenzích, ale bylo to tak akorát, aby pro mě hra byla ještě hratelná. Hra zkrátka vyšla zdarma, a proto jsem se rozhodl jí dát šanci.

Zřejmě i proto, že nemám s hororovými hrami úplně moc zkušeností, to pro mě ale byl poměrně nevšední a zajímavý zážitek. V určitých chvílích mi hra připomínala také hru, nebo spíše demo, které bylo kdysi na PS4 také zdarma a to P.T. díky opakovanému navštěvování různých lokací a hru s dveřmi, které pokaždé vedou jinam. Líbil se mi námět, který řeší v současnosti je problémem ve společnosti, šikana, deprese, sebevraždy. Příběh je dobře postupně odkrýván a držel mě v napětí tak, že to začalo zajímat i přítelkyni, která hry nehraje a co se bude dít dál sledovala se mnou až do konce.

Jediné lehce frustrující pasáže mi přišlo utíkání před monstrem, nicméně i tyto pasáže byly na pohled zpracované velmi detailně, jelikož jsem měl možnost si je prohlédnout dostatečně mnohokrát, díky mnohým opakováním a mojí neschopnosti se dostat ven.

I když odhlédnu od faktu, že je hra zdarma, hodnotil bych ji stejně, kdyby se prodávala za nějakou nižší sumu. Byl jsem překvapen tím, jak mě to chytlo, protože při spuštění jsem očekával, že hru budu do 20 minut vypínat, jak jsem to měl u spousty jiných hororových her, které jsem v minulosti zkoušel. Pro mě to tedy byl velmi zajímavý zážitek a možná tenhle komentář pomůže někomu jinému, kdo se hororovým hrám vyhýbá, aby jí dal šanci.

Herní výzva 2024 #8: Cesta do Pravěku

Hned na úvod musím říct, že strategie nehraji příliš často a už vůbec ne na konzolích, jelikož mi ta kombinace tohohle žánru s gamepadem nikdy moc neseděla, nicméně hra byla zdarma v rámci PS Plus a jakožto velký fanoušek Jurassic Park: Operation Genesis jsem se rozhodl dát tomu šanci. Byl jsem příjemně překvapen.

Celá hlavní kampaň je taková dá se říct na rozjezd, jsou to poměrně krátké scénáře s jednoduchými úkoly, které ale připraví hráče na Chaos theory, což je 6 výrazně delších kampaní, každá inspirovaná jedním filmem z obou trilogií Jurassic Park a Jurassic World. Ty jsou mnohem zajímavější a mně přišly daleko zajímavější, už jen protože jsou tam využity modely dinosaurů inspirované konkrétními filmy, a tak T-Rex v první kampani vypadá stejně, jako T-Rex z původního filmu z r. 1993. V pozdějších fázích každé kampaně se trochu začne projevovat nevýhoda ovládání hry na gamepadu. Až je park rozšířen prakticky přes celou dostupnou mapu, orientovat a pohybovat se po celém parku a managovat veškerou agendu je zkrátka na dlouho a trochu krkolomné. Asi to nešlo o moc lépe vyřešit a neberu to úplně jako výtku hry, ale zkrátka s takovým omezením se musí při hraní podobné hry na konzoli počítat. Je to díky tomu pak místy frustrující a musel jsem hru častěji pauzovat, abych byl schopen všechny kroky provést. Může to být ale částečně i mojí nezkušeností a neschopností hrát podobnou hru na konzoli.

Graficky vypadá hra velice dobře, jednotlivé filmové trilogie jsou od sebe pěkně rozlišeny odlišnými modely budov i vzhledem parku. Modely dinosaurů jsou detailní a logicky je vidět obří skok od původního Operation Genesis, který jsem zmiňoval na začátku komentáře a vyvolávalo to spoustu nostalgických momentů při vypuštění velociraptorů, či t-rexe do výběhu. Nostalgicky výborně funguje i hudba, která je taktéž inspirovaná původními notoricky známými melodiemi a všechno dohromady působí velmi věrně a příjemně. Licenci hra ždímá co to jde, ale herce na nadabování nesehnali, takže sice mluvící postavy mají tváře, odpovídající hercům z filmů, mluví je už ale jen dabéři, kteří se je snaží napodobovat. Bez toho bych se asi klidně obešel a mohli použít rovnou jiné herce, ale jelikož to není úplně podstatná část hry, není to nijak zásadně rušivé.

Kdyby vyšlo pokračování raději bych se ho ujmul na PC namísto konzole, ale když odhlédnu od diskomfortu, který mi tenhle způsob hraní Jurassic World způsobil jedná se o velmi příjemnou záležitost, která ve mně vzbudila větší zájem o strategie a zřejmě to nebude jediná, ke které se tenhle rok dostanu.

Herní výzva 2024 #1: Nemova říše

Velmi příjemný odstartování letošní herní výzvy ve formě Stray. Tak trochu casual adventura, kde se hráč ujme role zrzavé kočky a snaží se rozluštit záhadu, do které se dostane zatímco naráží na různé postavy, které řeší zase svoje problémy.

Ze screenshotů nebo traileru by hra mohla působit jako zaměřená spíš na mladší publikum, ale poměrně rychle se atmosféra i děj stane poměrně temným a tento pocit se v průběhu příběhu ještě prohlubuje. Vyhnu se nějakým větším spoilerům, ale rozhodně mě překvapila zápletka tohoto v podstatě post apokalyptického technického světa, kde kočka potkává robotické postavy, které kdysi zřejmě byli pomocníci lidské populace.

Hra má krásnou estetiku, prostředí působí zajímavě a v průběhu hry se hezky dynamicky mění z přírodních lokací až do futuristického urbexu. Zajímavé jsou behind the scenes záběry vytváření animací hlavního hrdiny (k dohledání na youtube) kde tentokrát motion capture museli provádět čtyřnozí chlupatí herci. Na výsledku je to znát a animace působí opravdu pěkně a moji kočku při hraní taky kolikrát zmátlo, že ta kočka na obrazovce je jen jako :D

Hratelnost je jednoduchá, je vidět, že je to uzpůsobeno tomu, aby si hru mohlo zahrát co nejširší publikum, je tam jedna obtížnost, hádanky jsou fajn, ale nejsou nijak zvlášť složité, soupeři nejsou úplně nároční k poražení, ale všechno pěkně funguje a nejsou tam žádné hluché či frustrující pasáže. Herní doba není příliš dlouhá (já tam strávil cca 7-8h, ale hodně jsem se kochal prostředím) nicméně tomu podle mě odpovídá cenovka (ve slevě okolo 450kč na PS5) a zbytečně natahovat by to asi nemělo význam, ten příběh je pěkně ucelenej a je to příjemná hra na 2-3 večery.

Stray je velmi originální, krásně zpracovaná adventura, která se velmi dobře hraje a hezky se na ni kouká.

BioShock je série, která se mi z nepochopitelných důvodů tak nějak od svého vzniku vyhýbala a dostávám se k ní 10 let od vydání posledního dílu a začínám rovnou dílem třetím :) jak jsem pochopil úplně tam není nutná znalost předchozích dílů ačkoliv na konci jsem poznal svět prvního BioShocku :) a jelikož mi tahle věc ležela na Steam účtě, po pořízení Steam Decku to byla jednoduchá volba čím hraní na tomhle handheld PC začít.

BioShock je ten typ hry co hráče vtáhne a do konce nepustí. Celou dobu má hra spád a dobře se prokládá akce s vyprávěním příběhu. Střílečky jsou nápadité, je potřeba tam využívat šikovně prostředí, Elizabeth i zbraně a schopnosti. Schopností je tu na výběr v průběhu hry celá řada, ale jelikož se přepíná jen mezi dvěma, dopadlo to tak, že jsem si vybral dvě co jsem používal nejvíc a v podstatě už je neměnil až do konce hry. Navíc se dají vylepšovat a peníze se to sbírají poměrně pomalu, takže to podle mě ani nešlo udělat jinak, než se soustředit na některé konkrétní schopnosti (a zároveň i zbraně), které jsem v průběhu hry rozvíjel.

Co se příběhu týče tak je BioShock jednou z nejlépe vyprávěných her co jsem měl možnost letos hrát. Opravdu je to poutavé a jak u napínavého thrilleru jen hráč očekává co se stane dál s Elizabeth a DeWittem. Během příběhu se odehraje i několik zvratů, z nichž jeden mě překvapil opravdu výrazně. Hra v několika momentech před hráče staví rozhodnutí, které ale aspoň dle mého pocitu z hraní nemají žádný významnější vliv na vývoj děje, nevím jestli to byl záměr pouze vyvolat nějakou emoci v momentu rozhodnutí, nebo měl být v některé fázi vývoje debatován rozvětvenější vývoj příběhu, ale asi mi to tam přišlo až zbytečné. Příběh je velmi důležitá část hry, proto se konkrétním věcem záměrně v komentáři vyhýbám.

Atmosféru dotváří skvěle dobová hudba fiktivních desátých let 20. století a z perfektních zvukových efektů občas až mrazí. Dabing postav je také na vysoké úrovni a žádný dialog jsem v průběhu hry nepřeskočil, naopak jsem hltal i veškeré "voxphone" s nahrávkami ostatních postav, které jsou rozeseté po světě.

Jedná se o výjimečný počin a až mě mrzí, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se k tomu dostal. Před 10 lety by i ta grafika dýchla na člověka úplně jinak, každopádně pořád je na co se koukat a zvlášť na malém displeji SteamDecku bych ani netipl, že se jedná o dekádu starou hru.

Přemýšlím čím tenhle komentář začít, mám z toho zážitku hrozně rozporuplný pocity. Hru jsem hrál v době kdy vyšla, samozřejmě na to mám dnes už velmi zkreslené vzpomínky a bohužel v mých očích, jak to tak bývá, ta vzpomínka funguje mnohem líp než ta samotná hra. Zestárlo to mnohem víc, než bych očekával. Jasně už to má svý roky, i proto je zrovna tahle volba u mě ve výzvě v kategorii "Před naším letopočtem". Ale až moc často jsem si říkal jak moc jsou některé mechaniky a možnosti ve hře omezené.

Je to klasická koridorová FPS, kde se nemusí moc přemýšlet, je to velmi na styl Call of Duty, jdeš dopředu, zabiješ nepřátele, pokračuješ dál. Vlastně to nějak funguje, jen ne tak hladce, jak si to člověk pamatuje :) je zkrátka vidět, že v některých věcech jdou hry pořád dopředu a třeba variabilita nepřátel byla tehdy dostačující, z dnešního pohledu je to opravdu jen pár několik nepřátel, kteří se tam ve vlnách stále opakují. Fajn věc je dirigování svojí jednotky, pokud se zrovna AI nerozhodne sebevražedně vrhnout pod nohy silnějšímu nepříteli a jen čeká až bude po boji, aby ho někdo přišel zachránit.

Délka je rozhodně dostačující, nedokážu si představit hrát hru tohohle typu třeba 20 hodin, to by tam musel být některý z prvků výraznější, ať už by to byla nějaká variabilita misí, nepřátel nebo zajímavější příběh. Ten tam taky tak nějak existuje, ale vlastně není nijak důležitý. Příjemná je závěrečná sekvence, kde k jednotce mluví sám Yoda.

U Republic Commando jsem se nenudil, ač mám ke hře dost výhrad, které chtě nechtě souvisí s tím, že je to hra co už se tu pohybuje pár let, ale kouká se na to stále relativně hezky a vlastně je to jedna z mála možností jak zažít Star Wars z pohledu řadového klona, když nepočítám multiplayerové Battlefront. Už bych to ale určitě, jako dřív, neoznačil za nejlepší Star Wars hru.

Dlouhá léta jsem odkládal hraní třetího Zaklínače kvůli tomu, kolik času hře musí člověk věnovat. A teď jsem mu věnoval druhých 150 hodin za poslední dva roky. Je to vážně klenot, hra nabitá neskutečným množstvím obsahu, který se mi ani po těch 150 hodinách nepovedlo vyčerpat. Rád bych se v komentáři věnoval především porovnání těchto dvou až překvapivě odlišných zážitků co jsem se Zaklínačem měl.

Hrál jsem Zaklínače poprvé na PC předloni v době covidu, období lockdownu bylo na hru tohohle rozsahu ideální, letos po vydání next-gen updatu jsem ho rozjel znovu na PS5 a říkal jsem si, jestli mě bude bavit stejně jako při prvním průchodu. Ukázalo se, že odpověď je - bude mě bavit ještě víc. Objevil jsem spoustu obsahu, co mi při prvním průchodu uniknul, většinu rozhodnutí z minula jsem zapomněl, takže jsem měl opět spoustu dilemat jak se rozhodnout a některé zápletky a osudy postav mi dopadly úplně jinak než v prvním průchodu. V rámci letošní výzvy a kategorie Karbaník jsem se navíc plně věnoval i Gwentu, který jsem do té doby úplně ignoroval a konečně trochu pochopil, proč jen u téhle části stráví spousta hráčů dlouhé hodiny.

Grafický upgrade je značný. První průchod jsem měl na starší PC sestavě ve fullHD a středních detailech. Next-gen verzi pak na PS5 v performance modu 60FPS, kde může trochu trpět rozlišení a občas to ze 4K padat na nižší, při hraní jsem si toho ale vůbec nevšiml a hra běžela drtivou většinu času krásně plynule a bez nějakých grafických artefaktů. Netrávím ve hrách většinou velký čas v photo modu, spíš ho často ani nezapnu, ale tady jsem se v některých lokacích kochal nádhernými výhledy a nasvětlením scény.

Co do hratelnosti mám asi jedinou drobnou výhradu k ovládání Klepny, které bylo jak v původní, tak vylepšené verzi lehce krkolomné, ale dá se na to zvyknout, není to úplně dokonalý dopravní prostředek :) ale na krátké vzdálenosti je kolikrát lepší jít pěšky, na delší kromě objevování nových lokací jsem většinou používal fast travel. Soubojový systém je i na ovladači velmi dobře zvládnutý - jedna z věcí ze kterých jsem měl největší strach po přechodu z PC a klávesnice, kde jsem Zaklínače dohrál poprvé. Zvyknout se na to dá velmi rychle a je to intuitivní.

Kromě hlavní hry se určitě nesmí opomíjet ani obě DLC, které jsou taky perfektně zpracované a když je rozsahem porovnám se spoustou standalone titulů, s přehledem by obě DLC mohly vyjít i jako samostatné hry. Ostatně to platí u DLC od CD Projekt RED obecně, nové DLC Cyberpunk 2077: Phantom Liberty je toho dalším důkazem.

V Zaklínačovi se dá strávit 100 hodin, ale klidně i dvojnásobek toho. Pokud by tam chtěl člověk vyzobat každičkou drobnost co hra nabízí, možná i trojnásobek toho. Narozdíl od spousty jiných RPG jsou zde vedlejší questy vždy něčím zajímavé, rozhodně nejsou jen nějakou povinnou výplní co by natahovaly čas a nemusíte se nutit do toho je plnit kvůli trofeji, nebo nějakému splnění procent hry. Snad všechny jsem hrál s chutí a těšil se na co díky řešení různých problémů narazím. Tak nějak si myslím, že s třetím Zaklínačem jsem se neviděl naposledy.

Sérii Horizon hltám už od začátku a rozšíření mi zase připomnělo proč. Zkrátka Aloy a její příběh sleduju velmi rád. U Burning Shores dostanete všechno, co se dá očekávat po dohrání Forbidden West - taktické sundávání nepřátel, graficky jeden z nejhezčích a nejlíp vypadajících světů, co ve hrách je a navíc poměrně velkou část světa navíc, odpovídající příběhové rozšíření základní hry, zajímavé nové postavy.

Přibyly ve hře také nové stroje, jako tomu bylo i u rozšíření Frozen Wilds. Tentokrát mi ale někteří přišli až nepoměrově silnější, než většina strojů v základní hře. Ani nevím, jestli to bylo tím, jakou jsem měl od launche pauzu a jestli jsem "zrezl" v soubojovým systému, ale porážet Bileguty bylo fakt docela náročný.

Nechápu jaká kritika se snesla na závěr DLC, ve 21. století se pozastavovat nad tím že dvě holky se můžou zamilovat do sebe, s tím, že navíc i tak má hráč naprostou svobodu s rozhodnutím, mi přijde fakt bizarní. a přijde mi, že se tím zbytečně dává bokem, že to příběhový rozšíření je fakt dobrý, přináší spoustu nových postav a zbytečně řeší jen poslední scénu.

U hraní God of War jsem zjistil dvě věci. Že jsem u hraní her dost zpohodlněl a preferuju spíš pohodlný vyprávění s lehčí hratelností, než výzvu, a taky druhou, že před 15 lety, když jsem to hrál poprvé, jsem měl mnohem větší trpělivost.

Hra jako taková zestárla moc hezky, byl jsem až zaskočenej, že ty epický scenérie, na které jsme zvyklí z nových dílů God of War, jsou tady taky a vypadají pořád stejně dobře, jako si je pamatuju z prvního přehrání. Graficky to na to, že se jedná o 18 let starou hru, vypadá fakt skvěle. Modely jsou detailní, jak to tehdejší technologie dovolovala a v průběhu narazíte na rozmanité lokace, každá unikátní. Hudební kulisa je taky výborná a dotváří už tak velmi intenzivní atmosféru.

Ale je to fakt těžký :D mám v paměti pasáže, co mi daly zabrat i tehdy, kdy jsem procházel God of War poprvé, ale teď jsem byl několikrát fakt frustrovanej a některý pasáže opakoval mnohokrát dokola, než se přes ně dostal. A na to jsem si teda odvykl u her, co hraju teď a příjemný mi to úplně nebylo. Na druhou stranu ta radost, kdy se konečně nějaká pasáž zvládne přejít, je samozřejmě o to větší.

Příběhově je God of War skvělej, to vyprávění umí od tohohle prvního dílu až doteď a každá z her v týhle serii je pro mě nezapomenutelnej zážitek. Bylo krásný se k tomu, kde to všechno začalo znovu vrátit a doporučuju to všem, i třeba v lehce remastrovaný verzi na PS3. Zvlášť těm, kteří se dostali k sérii až v rámci nových dílů se díky prvnímu dílu dá mnohem lépe pochopit jak se v budoucnu vyvinula Kratosova osobnost a jeho motivace k opuštění Řecka a jeho minulosti.

Tahle hra se nonstop pohybuje na pomezí jestli je to fakt hodně dobrá hra, nebo jen docela dobrá hra.

Graficky to vypadá nádherně i když už to pár let má, post apo svět vypadá krásně, lokace jsou zajímavý, ale sráží to za mě optimalizace na PS4, kde se hra chová neustále jakoby tam byl nějaký input lag, až sem si říkal, že mám něco špatně nastavený na televizi. Dá se na to zvyknout, ale nesmí člověk přeskakovat mezitím k jiným hrám, kde se to chová líp, je to pak hrozně patrný a otravný. Nehrál jsem to na PC, takže nedokážu posoudit, jestli se to tam chová stejně.

Příběh je takový béčko, což by člověk ale u tohohle typu hry čekal, jsou tam šílený momenty, docela zajímavý postavy, ale vyvrcholení příběhu a občasný motivace hlavního hrdiny mi přijdou ale naprosto debilní, že sem nad tím akorát kroutil hlavou.

Dobrý je, že Mad Max poměrně dobře dávkuje nový herní mechaniky, jinak by to dost rychle mohlo spadnout do stereotypu - někam jedeš, po cestě čistíš kempy, bouráš strašáky a je to vlastně v základu pořád dokola. Díky vylepšením Maxe i auta se ale k různým úkolům dá přistupovat postupně stále jinými způsoby. I tak už jsem se ale posledních pár hodin docela trápil a už jsem čekal na konec, objevování po té cca 20. odehrané hodině přestalo být motivací.

Jednou za čas se mi i stal nějaký bug, kvůli kterýmu jsem musel loadovat předchozí uloženou pozici. Bylo to jen párkrát za celou dobu hraní, ale i tak mi to zůstalo dost dobře v paměti, bývalo to zrovna v dost frustujícím místě. Celkově se občas najde nějaká technická nedokonalost, ale v rámci velikosti světa jsem to dokázal odpustit.

Max Max mě bavil a určitě nelituju času strávenýho jeho hraním, je to poměrně solidní záležitost, ale určitě má svý chyby, který člověk musí při hraní překonat.

Líbí se mi, když díky herní výzvě narazím na hru, ke který bych se asi normálně nedostal. V tomhle případě v rámci kategorie "Pero, mocnější meče," protože se zde ujmete práce novinářky, která přijde na podivuhodný ostrov vyšetřovat zmizení cestovatelky, která ji původně na ostrov pozvala.

Jedná se o adventuru z pohledu první osoby, která na první pohled graficky působí, že je spíše pro děti, ale podle toho, co jsem dohledal se ze hry stala poměrně kultovní záležitost i mezi starším osazenstvem. Bugsnax, stvoření, podle kterých se hra jmenuje, jsou příšerky nenápadně připomínají v některých věcech pokemony - stvoření inspirovaný skutečnými věcmi, v tomto případě hlavně pokrmy a nápoji, pobíhající po světě a stále dokola opakující své jméno. Je jich tam velký počet, nevím kolik přesně, ale jedna z trofejí vyžaduje chycení 100 druhů bugsnaxů.

Během hry navštívíte rozmanité lokace, od hor až po pláž u moře. Hra má i poměrně poutavý příběh a velké množství vedlejších questů, v rámci kterých se dočkáte i "boss fights" s gigantickými bugsnaxi. Ty mi občas přišly trochu frustrující, ale připisuju to spíš vlastní neschopnosti, na videích ze hry na youtube to zas složitě nevypadá :) na každého bosse se musí trochu jinak, a stejně tak i chytání běžných bugsnax je vázáno na využití prostředí a nástrojů, které v průběhu hrou získáváte. Některé bugsnax, které potkáváte už v začátcích můžete tedy chytit až v pokročilejší fázi hry, až disponujete takovou pomůckou.

Postavy jsou tu zajímavé, potkáte jich velké množství a každá z nich má svůj vlastní výrazný charakter. Kromě vyšetřování zmizení jejich oblíbené cestovatelky musíte řešit i problémy jednotlivých postav a jejich rozepře mezi nimi, během kterého je blíže poznáte.

Jedná se kvalitně zpracovanou adventuru s akčními prvky, u které jsem se ani chvilku nenudil.

Moje první setkání s herním Sherlockem Sherlock Holmes: Crimes & Punishments proběhlo loni v rámci herní výzvy a vyšetřování mě bavilo, celkově mě překvapilo o jak kvalitní titul šlo.

Tenhle díl pokračuje v těch dobrých věcech, co byly v prvním díle, ale bohužel si sebou nese i ty negativní věci, kterých tu pro jistotu ještě přibylo. Ty akční scény... Minihry v rámci akčních pasáží hry jsou neskutečně debilní a frustrující, nepřeskočil jsem je jen z důvodu trofeje a že mi přijde hloupé pasáže hry přeskakovat, ale je to podle mě hrozně zbytečný a nijak to tu hru neobohacuje.

Případy jsou, řekl bych, příběhově o něco slabší, než v předchozím díle, přesto je ale vyšetřování a hledání důkazů zábavné a to jádro hry je stejné a hru jsem si užil. Je to i jedna z mála her, co hraji s přítelkyní, která hry normálně nehraje, ale jelikož je na aktuální vlně true crime dokumentů, některé souvislosti jí do sebe zapadaly lépe, než mně, což je zřejmě pozitivní známka pro vývojáře za autenticitu :D

Celkově to byla příjemná hra na takových 10 hodin herního času a pro majitele PS4 a PS5 snadná platinová trofej. Určitě si na základě tohohle zážitku plánuji zahrát i další hry z této série v řadě.

Hned zkraje komentáře bych chtěl dodat, že hodnocení ovlivňuje výrazně to, že jsem fanouškem Harryho Pottera. Kdyby ta hra nenesla tu licenci a nevyužívala ji tak, jak využívá, hodnotil bych výrazně níž. Mnoho prvků je v ní totiž spíše průměrných a na tom, jaký ze hry bude mít člověk zážitek v tomhle případě bude dost záležet na tom, jestli na něj ty povedený věci ze světa Harryho Pottera zapůsobí, či nikoliv.

Hra se tváří jako open world RPG. RPG to úplně není. Je to taková akční adventura. Nějaký level systém to má a můžete tam míchat lektvary, ale v podstatě vám tam jen autoři předkládají jednu verzi příběhu, kde nemá vliv na to, jak na vás pohlíží ostatní postavy jak s nimi mluvíte, do jaké jste zařazeni koleje a vlastně ani to, jestli použijete neodpustitelné kletby, které můžete bez obav do všech nepřátel chrlit hlava nehlava a kromě občasných poznámek profesorů jsou zjevně docela v pohodě odpustitelné.

Jsou zde fakt krásně zpracované Bradavice. Tak, jak jsme je ve virtuálním světě neměli možnost vidět nikdy. A pak velmi rozsáhlé okolí Bradavic, které je až zbytečně velké. Pár lokalit je opravdu pěkných (mlýn, zapovězený les - i když i ten si mohl zasloužit větší péči). Ale ten svět je poloprázdný, nic moc se v něm neděje, poloprázdné vesničky vypadají, že na nich autoři chtěli ještě nějaký ten měsíc pracovat. Celkově to vypadá, že si naložilo studio větší kus práce, než co byli schopní v daném čase dodělat. Kdyby se rozloha mapy trochu zmenšila, ještě se třeba víc práce investovalo do samotných Bradavic, mohlo to dopadnout lépe. Každý se teď snaží dělat co největší open-world mapy, ale tady je to zbytečné. Ačkoliv létání na koštěti je tu fakt super, po čase už stejně raději všude používám quick travel, abych nemusel přelítávat kilometry mapy.

Příběh je průměrný, neurazí, nenadchne. Až tak průměrný, že je tam jedna vedlejší dějová linka, která je mnohem zajímavější :) vedlejší mise s drakem je pak asi nejsilnější moment celé hry, to se fakt povedlo.
Strašně mě iritoval způsob, jakým byly napsané dialogy. Dalo se na každý dialog do jisté míry reagovat dvěma způsoby - pozitivní, negativní - ale bez jakéhokoliv dopadu, kromě toho, jak postava odpoví v následující větě. Hlavní postava bohužel nemá skoro žádnou osobnost, chápu, že to bylo asi zamýšleno tak, aby se s ní mohl každý sžít, ale vůbec se to nepovedlo. Radši bych, aby nějaký charakter od vývojářů postava měla, nejsou tam totiž žádné prvky, co by hráči umožnily vybudovat jí charakter vlastní.
Že tam není famrfpál chápu, vůbec mi to nevadí, a jsem snad i rád, že tam není. Udělat to tak, aby to za něco stálo - sportovní simulátor uvnitř hry, by znamenalo, že by se vývojáři museli vykašlat na spoustu dalších věcí. Je to asi jako být naštvanej na vývojáře GTA za to, že se tam nedá hrát na stadionu americkej fotbal. Nicméně pasivně, jako divák tam famfrpál udělat mohli. Udělat to čistě jako výplň v podobě cut scén. Ani bych nečekal, že postava, co je první rok v Bradavicích by automaticky měla být ve famfrpálovém týmu, když po pár hodinách hry teprvé poprvé sedí na koštěti.

Graficky hra vypadá moc pěkně. Zpracování Bradavic a vlastně i modely postav mi přijdou pěkné, co ale grafické zpracování shazuje je lip sync a výrazy postav. Asi nebyl budget a čas na motion-capture, ale tohle je opravdu technologicky daleko za skoro deset let starým třetím Zaklínačem. Když jsem si po tomhle pustil nové DLC Horizon, přišel mi ten rozdíl úsměvný. Rozhovory jsou tím pádem poměrně nudné, už jsem si zkrátka odvykl na to tupé civění postav, které reagují úplně stejně na to, že se někomu zaběhlo zvíře a úplně stejně na to, že někomu někdo umřel.

Soundtrack je jediný prvek hry co je naprosto bez chyby. Citlivě udělaný skladby, které do jisté míry připomínají filmové melodie, dotváří každé roční období, které v Bradavicích nastane a perfektně utváří atmosféru kouzelnického světa.

Na začátku hraní jsem si myslel, že to bude jedna z mála her, co na PS5 dojedu na platinu. Po 60 hodinách to ale vzdávám, ty vedlejší aktivity bohužel příliš zajímavé nejsou.

Tak jakto, že dávám 85%, když většinu komentáře hru vlastně jen kritizuju? Protože i přes ty všechny chyby jsem se 60 hodin náramně bavil. Hltal jsem každou drobnost a zajímavost z filmů a knížek, na který jsem tam narazil. Hra skvěle využívá licenci. Ten svět je autentickej, prostředí je autentický a fakt člověk cítí ten svět, ve kterým se nachází (možná dokonce i blíž tomu, jak je popisován v knihách, než ve filmu). Lítal jsem na koštěti tam a zpátky a procházel Bradavice skrz na skrz plus některý questy byly napsaný fakt dobře (na rozdíl od toho hlavního). A je to především velkej příslib do budoucna. Ta hra má silný prvky, kterých se autoři musí držet a pak spoustu dalších, který musí posunout mnohem dál. Pro fanouška toho světa to zážitek bude - do jaký míry pozitivní, to už bude dost individuální. Pro člověka, kterému Harry Potter nic neříká, to ale bude velmi průměrná záležitost.

Hru ze série Katamari jsem hrál naposledy na PS2 a bavilo mě to moc, nutno dodat, že tehdy jsem byl ještě na základce :) je to originální počin a i o nějakých 15 let později umí zabavit. Základ je úplně stejnej jako u ostatních her v rámci série, na malou kuličku se nabaluje víc a víc věcí čímž se zvětšuje a je možno na sebe nabalit čím dál větší věci z herního světa.
Příběh neurazí, nenadchne, některý filmečky jsou docela vtipný, je to tam jako taková výplň pro přechody mezi jednotlivými prostředími. Hra se snaží jednotlivé režimy od sebe oddělit hratelností, v některých jde o to nabalit na sebe co nejvíc věcí, co spolu mají něco společného (královské věci, kancelářské potřeby, děti...) v jiných se musí naopak člověk vyhýbat nějakým konkrétním typům předmětů. Na konci hry je ještě jedna minihra využívající gyroskop v PS Vita a říkal jsem si, že je vlastně škoda, že to vývojáři využili až k závěrečným titulkům. 
Grafické zpracování je slušné, drží se stylizací původnímu dílu, je tam opravdu velké množství různých předmětů, jen občas poměrně značně zakolísá framerate, když se toho na obrazovce děje více. Jelikož je to nativní PS Vita hra a nejedná se o žádný port, čekal bych, že si tohle vývojář pohlídá líp. V rámci určité kritiky bych zmínil i podle mě občas trochu nepovedené "definice" velikosti předmětů. Narazil jsem na situace kdy předměty, které byly výrazně menší než moje současné "katamari" nešly nabalit a předměty, které byly znatelně větší, než ty, které před chvíli nešly, jsem nabalil bez problému.
Pro zpestření hry tam je obchod pro kupování nových postav a oblečení pro "Krále všech kosmů", který je tuším otcem hlavní postavy (Prince). Použil jsem v rámci komentáře hodně uvozovek, ale jedná se prostě o japonskou hru, kde je spousta ne úplně standardních věcí co se dají jednoduše popsat :D Je to dobrá odreagovačka na pár hodin, kterou akorát trochu sráží horší technické zpracování a trochu zmenšený rozsah, který se nemůže rovnat svojí verzi z velkých konzolí.

Ač je The Last of Us přesně typ her, co mám poslední roky nejradši (příběhový akční adventury), z nějakýho důvodu mi tahle hra na PS4 unikla a zahrál jsem si ji až teď po oznámení seriálu. V podstatě jsem ji hrál s tím, jak šel seriál a držel jsem si před ním vždycky cca epizodu náskok, porovnání jednotlivých zpracování jsem měl tím pádem velmi zajímavý ještě díky tomu, že jsem oba typy médií konzumoval poprvé.

Nechci tu hodnotit seriál, jen jednou větou řeknu, že ten příběh zpracovává velmi věrně a citlivě, byl jsem tím příjemně překvapenej.

Jsem docela rád, že jsem se ke hře dostal až na aktuální generaci, protože to vypadá fakt nádherně. Krásně se na to kouká a na některých místech jsem se zastavil a lokace si chvíli prohlížel, hrál si s fotorežimem, což je taky funkce, kterou ve hrách využívám minimálně. Navíc jsou v průběhu hry rozmanitý, asi není úplně spoiler, radši ale teda zakryju že se ve hře podíváme do všech ročních období, a tím pádem se tam prostřídají úplně jinak vypadající místa.

Celkově hra působí hodně filmovým dojmem a příběh tam plyne příjemně, žádná část se netáhne zbytečně dlouho a přesto herní doba není nijak krátká. Postavy tu mají charakter, zajímají vás jejich příběhy, nejsou to, jako v mnoha jiných hrách prostě bezduchý modely, na který v průběhu putování hrou narazíte. Atmosféru pak dotváří výborný soundtrack, ale nejvíc tam na předání nějakých emocí dělá perfektní motion capture a výkony herců. Je vidět, že na to padlo spousta času a prostředků a dělá to fakt hodně. Ty výrazy v obličeji jsou uvěřitelné jak málokde.

Součástí této verze je i DLC Left Behind, který doplňuje příběh o události před hlavním dějem z pohledu Ellie, solidní epilog a zároveň i rozšíření hlavního děje hry, zpracované opět stejně kvalitně jako zbytek hry.

Asi jediná věc, díky který jsem nedal plných 100% je do jisté míry recyklace některých mechanismů ze série Uncharted. Jelikož z té série jsem hrál úplně všechny díly, nemohl jsem si nevšimnout jistých podobností. Jako jasně, je to stejný studio, funguje to, ale občas mi to přišlo až moc podobný, stejně tak dabér Joela mi v některých momentech až moc připomínal Nathana z Uncharted až jsem si musel hledat, jestli je nedaboval stejný herec (fun fact, díky tomu jsem zjistil, že dabér Joela v Uncharted 4 hrál/daboval Sama Drakea).

Pokud někdo stejně jako já doteď The Last of Us nehrál, a třeba i díky seriálu má chuť si ho zahrát, určitě bych v každým případě šel po týhle verzi, i když je ta cenovka úplně jinde, než se dá sehnat původní PS4 verze. Za ten zážitek to stojí.

Hry Hidea Kojimy mě vždycky zajímaly a fascinovaly, ale nikdy jsem neměl pocit, že by to bylo něco, co by mě bavilo. Metal Gear Solid jsem pár hodin zkusil, ale neovládalo se mi to dobře, VR demo P.T. bylo zas dost specifická věc, spíš zážitek než hra, zkrátka od jeho her jsem se vždycky držel dál, ač jsem si byl vědom, že zřejmě jde o unikátní kusy, nikdy jsem si k nim nenašel cestu. Stejně tak, jsem se dlouho vyhýbal tomu, zahrát si Death Stranding. Až letošní herní výzva v kombinaci se slevou v jednom z českých kamenných obchodů mě přemluvila k tomu to konečně zkusit.

A hodnotit to, co jsem za tu dlouhou herní dobu zažil, nebude o nic snazší než se vyznat ve všech dějových zvratech Kojimy. Jedna z prvních věcí co sem si uvědomil po dohrání hry byla - vážně sem teď strávil téměř 50 hodin ve walking simulatoru? Považuju se za dost netrpělivýho člověka, takže před rozehráním Death Stranding bych nevěřil, že je něco takovýho vůbec možný. Tady byl ale především jeden silnej hnací motor a to příběh. Kterej je celou dobu mystriozní, napínavej (těžkej nevyspoilerovat, proto jsou všechny recenze tak tajemný a občas i nicneříkající), že to prostě žene člověka od zásilky k zásilce.

Navíc s tím, jak jde příběh dál se mění i dynamika toho samotnýho donášení zásilek a způsobů jak sebe a náklad dopravit z bodu A do bodu B, než to začne být stereotypní, hra přidá nové mechaniky, takže z těch cca 50 hodin, co jsem ve hře strávil, si pamatuju že jen asi ve dvou hodinách byla určitá pasáž, kdy jsem si říkal "mohlo by to odsejpat trochu ryhleji". Což mi přijde v poměru s tou herní dobou vlastně skvělý.

Grafika, hudba, výprava, herecký výkony to se dá vlastně hodnotit dohromady, protože to mi všechno přijde postavený ještě nad tou veškerou hratelností - a odnést si z toho člověk může co chce. Cutscény působí prostě světově, je to jako sledovat film, ano, jsou často dlouhé, a pokud člověk nemá rád hodně pasivního vyprávění v rámci her, tak se tady bude nudit poměrně dlouho, ale mít nacastovanej takovejhle tým herců a nevytřískat z toho v rámci motion capture co nejvíc, a nechat ty herce hrát, by byla velká škoda. Hudba je atmosférická, skvěle dotváří krásná panoramata, která tam po cestě hráč sleduje a některý ty výhledy jsou fakt epický. Už chápu i ty Kojimovy rozhovory, že nemá cenu 1ku1 tvořit film podle hry. Pokud už člověk ten příběh jednou zažil, nebude to mít takový efekt v hrané podobě, takže jedině dobře, že chce v tom světě vyprávět v rámci filmu něco jiného.

Ani se mi to moc nechce hodnotit jako ostatní hry, je to fakt zážitek, něco jedinečnýho, co rozhodně není pro každýho, ale ti, co se do hry ponoří si odnesou velkej zážitek.

Na konec dodám ještě k příběhu závěr, resp. to zakončení příběhu roztáhlý přes 4 kapitoly mi chvílemi už přišlo trošku natažený, a vlastně to tak ani působit nemuselo, kdybych v rámci těch několika zakončení nemusel sledovat 3x ty úplně stejný credits, jen jinak graficky podaný. Když jsem těch posledních 5 hodin hrál naráz, působilo to fakt zvlátšně, koukat se pořád dokola na jména všech, co na hře pracovali a nemuselo to asi působit až tak nataženě, kdyby tam ty závěrečný titulky nechali jen jedny :D


Jsem rád, že jsem konečně okusil Hideovu tvorbu, až díky tomu zvažuju, jestli nedát ještě jednu šanci i Metal Gearu :)

Upřímně jsem se k Sherlockovi dostal úplnou náhodou. Věděl jsem o existenci nového Sherlock Holmes Chapter One a až díky tomu, když jsem teď na konci prosince hledal poslední hru do letošní Herní výzvy, objevil jsem tuto sérii, kterou mají na svědomí vývojáři z Ukrajinského studia Frogwares. Pro PS4 pak byl tento díl, plus pokračování ve velké slevě a tak jsem se do hry pustil.

Na mojí největší výtce se možná podepisuje pouze PS4 verze, kterou jsem hrál na PS5. Těžko říct, jestli je to portem, nebo tím hra trpí obecně, ale - přišlo mi, že většinu času hra běží sotva ve 30 snímcích za sekundu a občas i méně, hratelnostně mi pak optimalizace na ovladač nepřišla úplně nejšťastnější, věřím, že s myší a klávesnicí se hra ovládá na PC lépe.

To je ale z výtek asi všechno, a jinak mě hra velmi překvapila. Je to první hra po dlouhé době, co jsem jistým způsobem hrál s přítelkyní. Ta, jak je to dnes obvyklé, hltá true crime podcasty a tak ji bavilo mi celou dobu hledat indicie k případům a spojování těchto indícií. Případy jsou různorodé, jen párkrát jsem se na chvíli zasekli, kdy mi nebylo úplně jasné kam pokračovat, ale většinou se dalo logicky dojít ke správným závěrům, v jednom nebo ve dvou případech pak i s nalezením všech indícií musel člověk hodně zapřemýšlet nad souvislostmi daného případu, aby obvinil správného pachatele.

Graficky už hra taky lehce pokulhává, i díky možná ne úplně povedenému konzolovému portu, s přihlédnutím ale k faktu, že je z roku 2014, nevypadá tak špatně, stylizovaná je dobře a pěkně ukazuje Londýn a okolí na konci 19. století.

Bavil jsem se při jejím hraní ale moc, a určitě si plánuju zahrát i další pokračování této série.

Tak dlouho jsem odkládal koupi prvního Spider-Mana na PS4/PS5, až vyšel Miles Morales, kterýho jsem tak dlouho odkládal, až byl v takový slevě, že jsem si ho v rámci herní výzvy 2022 rozhodl pořídit a konečně zahrát. Vůbec jsem netušil, že se navíc hra odehrává v období Vánoc, tak to dokonce teď na konci roku bylo hezky tématický. V minulosti jsem pár Spider-Man her hrál (PS2, PC), a současnej Spider-Man je taková jejich evoluce. Pohyb po městě je fakt skvělej, Zhoupávání se pavučinama mezi mrakodrapama je pocitově fakt skvělý, plynulý a dobře se to ovládá, kromě toho se na to i moc dobře kouká.

Graficky na PS5 vypadá hra velmi dobře, a jak už jsem četl v jednom z místních komentářů - hybridní režim, který umožňuje zapnutí ray-traying + pořád zachová 60fps funguje a vypadá skvěle. Na 60fps jsem si už u současný generace konzolí zvyknul, a ne úplně příjemně se mi hry hrají ve 30, u většiny her ovšem znamená zvýšení snímkové frekvence automaticky vypnutí všech moderních grafických technologií. Spider-Man v tomto hybridním režimu šikovně pracuje s rozlišením, a při hraní na 4k monitoru jsem si žádného zasekávání nebo výrazné grafické degradace nevšiml. Zasněžené město má skvělou atmosféru a celkově hra působí vážně dobrým dojmem.

Příběh je taková klasická superhrdinská zápletka, do níž asi nemá cenu nějak hlouběji zacházet, celý vyprávění příběhu a cutscény jsou hodně filmovým hollywoodským rukopisem, je to dobře napsaná akční adventura. Délkou je to spíš takový datadisk k první Spider-Man hře současné generace, ale za cenovku 499Kč, kolik mě hra stála, mi to přijde stále dostatek zábavy. Vedlejší mise jsou navíc taky zábavné, navíc se příjemně dávkují mezi ty příběhové - většinou je čas na 1-2 vedlejší mise, než se ve světě stane nějaká událost, která posune dál vývoj děje a hráč tak nemusí (i když samozřejmě může, pokud chce) procházet všechny vedlejší mise naráz, ať už na začátku, nebo po konci hlavní dějové linky.

Soubojový systém mě taky bavil, je tam více způsobů k řešení různých typů událostí, do kterých se hrdina dostane, ať už postupně všechny nepřátelé nepozorovaně jednoho po druhém likvidovat, nebo do nich prostě skočit a pomocí všech komb a gadgetů je zlikvidovat naráz.

Trošku mě mrzí, že jsem si na začátku pustil rekapitualci prvního Spider-Mana, kterého jsem ještě nehrál, asi to úplně nebylo nutné k ději tohohle dílu, proto pokud by někdo hrál tak jako já nejprve tenhle díl, doporučuju rekapitulaci přeskočit.

Hororovky příliš nehraju, ale Until Dawn mě moc bavilo a v rámci rozšíření znalosti světa Until Dawn jsem šáhl po této VR věci, která mi leží v šuplíku už asi 3 roky, ale až díky letošní výzvě jsem se k ní odhodlal. První a druhá polovina hry mi přijdou jako úplně odlišný tituly. Po první hodině hry jsem to chtěl vypnout. Spousta lekaček, který neměly vůbec žádný opodstatnění z příběhovýho hlediska, v podstatě to tam asi bylo jen pro vyděšení v rámci hraní. Nikam se to neposouvalo, bylo to vážně zvláštní. Druhá polovina hry už mi ale přišla zajímavější, a hráč se dozví něco víc k událostem, které vedly k ději Until Dawn. Graficky je to asi takový průměr, na dnešní dobu už starší PSVR ten zážitek neposkytuje příliš věrný, všechny hrany jsou dost kostičkovaný. Zdaleka nejlépe graficky a i pocitově působí úplně poslední scéna hry možná proto, protože je v ní hráč sám a je to malý prostor, škoda že podobným dojmem nepůsobila celá hra.

První polovinu bych hodnotil 4/10, druhou 8/10, to už jsem se vážně bavil, první polovina byla spíše utrpení, takže jsem to zhruba zprůměroval.

Sérii F1 jsem dříve hrál poměrně důkladně, ale jednalo se o díly F1 2011, 2012... Posledních pár let jsem F1 hry nehrál, ani nesledoval dění okolo F1, až Netflix dokument Drive to Survive u mě opět zažehl zájem o tenhle šampionát.

Po dlouhé době jsem tedy hrál F1 21 od Codemasters a následně aktuální F1 22 od Codemasters, jde o první F1 hru od akvizice tohoto studia vydavatelem EA Sports. A EA tam v pár negativních bodech zasahuje, naštěstí ne v těch zásadních.

Základ hry zůstal v podstatě velmi podobný jako u předchozího dílu. Vylepšila se grafika, změnilo se poměrně značně chování formulí, což i odpovídá tomu, že se výrazně změnila pravidla u reálných formulí a prostě se chovají jinak. Auta jsou těžší, každý hráč předchozího ročníku musí upravit svůj jezdecký styl novým formulím.

F1 22 je první ročník u kterého jsem se i aktivně začal zapojovat do kompetitivního multiplayeru, který je i v Česku poměrně silně zastoupený. Jezdí se tu mnoho amatérských i poloprofesionálních lig, v době koronavirové izolace se i v TV vysílaly závody ve virtuální F1 místo reálných formulí.
A multiplayer sebou stále nese vše dobré i špatné, jako předchozí ročník. Bohužel hra nefunguje úplně dobře pokud všichni účastníci lobby nemají opravdu kvalitní a bezproblémové připojení. Což do jisté míry dává smysl, ale s jakýmkoliv problémem si hra neumí úplně dobře poradit a objevuje se pak více různých bugů (nekončící safety car, nesmyslné penalizace,...). Naštěstí z mojí zkušenosti se tyto bugy neprojevují příliš často, znám ale hráče, kteří mají více negativních zkušeností.

K věcem, které určitě má na starosti marketing EA se vyjádřím jen krátce - jsou to placené značkové virtuální oblečení pro vašeho avatara a nová kategorie "Supercars" která mi přijde odfláknutá a do hry přidaná na sílu. Neovládají se dobře, dají se řídit jen v určitých challenge závodech při kariéře anebo skoro až ve skrytém Time trialu o kterém ani spousta hráčů neví. Přijde mi to v takové hře úplně zbytečná věc, která tam je jen z nějakého sběratelského hlediska. Naštěstí to člověk může úplně ignorovat a hra ho nenutí tuto část využívat. Je škoda, že se ale tato snaha nevrhla třeba do historických formulí, které v minulosti tato série taky obsahovala.

Hru ale celkově hodnotím pozitivně. Trávím v ní mnoho hodin času a jen málokdy je frustrace způsobena něčím jiným, než mojí neschopností.

Hra vyrobená za 48h, to je potřeba vědět předtím, než se to spustí, je to vtipný, klasická parafráze na Pat a Mat, po pravdě jsem ji využil jen k doplnění kategorie v herní výzvě, ale přesně k tomu ta výzva je, člověk se dostane ke hrám, které by normálně úplně přehlídnul. :)

Skvělá atmosferická hororovka založená na Bčkovej americkejch hororech a funguje úplně stejně dobře. Postavy jsou dostatečně debilní, pokud vás někdo štve, jednoduše ho/ji necháte zemřít krutou smrtí. Hru jsem hrál po několika letech a pořád funguje stejně dobře. Lekačky nejsou tak hrozný, abych to zvládl i já - kdo normálně hororovým hrám vůbec neholduje. Grafika už lehce zestárla, ale v době kdy hra vznikla patřila k tomu nejlepšímu, takže se na ní zub času pořád tolik nepodepsal. Dostal jsem z toho chuť si zahrát i novější počiny studia, jestli si pořád drží stejnou kvalitu, ne-li lepší.

Nostalgie je silná věc. Kdyby ta hra vyšla jako nový dílo, hodnotilo by se to obecně asi jinak. Ale vidět Mafii v novým kabátku, i když to některým úplně nesedlo.. Mně srdce zaplesalo. Jo much to má spoustu, především v ovládání, ale stejně sem se královsky bavil a užíval si Mafii celou dobu. Dabing je fajn - i když na ten původní samozřejmě nemá, to snad ani nejde, všichni zestárli a tady naopak ta nostalgie body strhává, ale celkově mně osobně to velice překvapilo, i když jsem k tomu byl velmi skeptickej a určitě si tohle někdy rád zopakuju.

Rok 2022 je výbornej a silnej ročník co se týče akčních adventur/RPG. Na pokračování Horizonu jsem se hrozně těšil potom, co jsem si v rámci příprav zahrál graficky vylepšený první díl na PS5 a rozhodně nejsem zklamanej. Vývojáři ponechali co bylo funkční a pozvedli to výš. Je to jedna z mála her, kde sem nepřeskakoval žádný vyprávění vedlejších postav, protože u všech si dali autoři velmi záležet. Nejsou to strohé rozhovory kde postavy stojí na místě a jen se jim otevírají ústa. Je to první hra, kde jsem si toho všiml, kdy všechny postavy vyjadřují emoce nejen dabingem, ale svým chováním, mimikou opravdu detailně a věrně (samozřejmě to není první hra, kde se něco podobného objevilo, ale většinou se toto týká jen hlavních postav). Graficky nádherná hra, občas neskutečná prostředí, na která se člověk v rámci průchodu hrou dostává nepřestávají překvapovat. Hru jsem po pravdě hrál na lehčí obtížnost, takže úplně nedokážu zhodnotit jaká challenge to je co se týče soubojů, já se držel toho, co mi bylo pohodlnější - zpravidla boj z dálky. Celkově musím říct, že to je druhá letošní hra, kde nedokážu vypíchnout nic negativního, co by mě vyloženě štvalo, a 95% jsem dal jen proto, abych Horizon Forbidden West nějak odlišil od God of War Ragnarok, který ve mě nechal ještě o chlup silnější zážitek.

Paradoxně těžko se mi píšou komentáře k hrám, u kterých mám fakt minimum výtek. God of War je série, se kterou rostu a napříč generacemi mě baví pořád stejně, ne-li pokaždý víc. A tohle je zatím vážně ultimátní God of War zážitek. Skvělý vyprávění a dávkování obsahu, výborný výkony dabérů potažmo herců na motion capture, místy už to fakt ničí hranice mezi filmem a hrou, ale není to o tom, že by člověk jen koukal na dlouhé cutscenes, ta herní část a ovladatelnost je taky výborná. Během krátké doby jsem ve hře nahrál přes 30 hodin a pořád tam je co zkoumat a pořád je to stejná zábava. Určitě je to hra, kterou si za čas rád projedu znovu v rámci New Game +, což moc často nedělám. Vypíchnul bych několik věcí, ale ty by se neobešly bez spoilerů, takže ty nechám skrytý pro potencionální hráče, co se na God of War teprve chystají a nebudu jim kazit zážitek. Každopádně jen těžko hledám na novým God of War něco, co by mi tam chybělo, nebo mě štvalo. Je to pro mě rozhodně nejintenzivnější herní zážitek roku 2022.

Předem upozorňuji, že hodnotím jen kampaň, multiplayer jsem vůbec nezkoušel. Hru jsem dohrál 2x, jednou na PC a jednou PS4 verzi na PS5 s tím, že když jsem to hrál na PS5 potom, co byla hra zadarmo v PS Plus jsem si až někde v půlce hry uvědomil, že už jsem ji jednou dohrál. A to dost naznačuje, jaké mám z té hry pocity. Je to bohužel takovej zapomenutelnej zážitek. Když si vzpomenu na nejvíc ikonickou pro mě hru z 2. světové války - Call of Duty 2, spoustu momentů z kampaně si pamatuju i teď, víc než 15 let od vydání. Kampaň WWII jsem ale v hlavě neudržel ani dva roky. Je to po vzoru Call of Duty z posledních let asi trochu přehnaný. Ultimátní akce, tak trochu bezduchá, která v ten moment asi není úplně tak blbá, když člověk ví co čeká a je s tím spokojenej, je to všechno hroznej přehrot, ale občas se na to dobře kouká. Délka je odpovídající, protože to extrémní množství kulek a výbuchů by asi delší dobu bylo až zbytečný a tady ta dejme tomu lehce nadprůměrná známka, kterou to má tomu odpovídá. Solidní hra, ale nic výjimečnýho.

Jedna z mála her co mě přišpendlila k PS4 dokud jsem ji nedohrál. A podruhé znovu k PS5 v rámci příprav na pokračování. Pro mě osobně jeden z největších klenotů na minulé generaci konzolí, který si drží pořád stejně vysokou hodnotu i na nové generaci. Teď už si ji navíc můžou zahrát i hráči na PC. Krásné lokace, bavil mě i příběh a zajímavý vedlejší postavy a vedlejší úkoly. V podstatě jediný minus, co bych jmenoval a co dokázalo být místy frustrující je bojový systém nablízko, komba vždy nefungovala tak jak by si člověk představoval i při správném navázání sekvence. Preferoval jsem tedy boj z dálky. Celkově jde ale každopádně o věc, kterou by se žádný majitel Playstation konzolí neměl ochudit.

Herní výzva 2022 - Ticho jako v hrobě

Využil jsem této kategorie v letošní herní výzvě, abych si zahrál tenhle klenot o kterým jsem samozřejmě mockrát slyšel, ale doteď si ho nikdy nezahrál. Pravděpodobně to splňuje i hardcore verzi výzvy, ale já jedu standardní kategorie.
Sáhnul jsem po 20th Anniversary verzi s vylepšeným zvukem a uhlazenou grafikou a hrál jsem na PS5. Na to o jak starou záležitost se jedná, drží si to standard a musím říct, že to vypadá moc hezky a i to vyprávění příběhu, v podstatě téměř bez zvuku je moc fajn. Nedá se snad zahrát jinak, než najednou, protože vtáhne do děje a od začátku do konce je to prostě tak akční a rychlý, že není čas vydechnout.