Tak po letech se zase objevilo něco, co pro mě bylo obrovským zjevením. Žánr JRPG mi nikdy nepřipadal jako něco, co by mě mohlo bavit. Stejně tak mě nikdy moc nelákaly tahové hry - kromě Pokémonů na GBA jsem v podstatě nic tahového nehrál. Clair Obscur jsem zaznamenal jako titul, který veřejnost hodně chválila, ale když jsem viděl trailery, říkal jsem si, že to bude spíš hra, na kterou se podívám jako na film na YouTube, protože je to úplně mimo to, co běžně hraju. Jsem fakt vděčný, že na to nakonec nedošlo a že jsem se rozhodl si ji zahrát. 

Co mě nakonec přesvědčilo byl podcast Quest, kde moderátor v podstatě popisoval moji situaci. JRPG ho nebaví, nelákají, ale i přesto v Clair Obscur bylo něco výjimečného, co nakonec ten žánr udělalo přístupný mnohem více lidem. Proč tomu tak je vlastně nevím, protože s jinýmu JRPG hrami zkušenost nemám, ale v podstatě bylo neskutečně jednoduché do hry proniknout, včetně soubojového systému, který je zde dobře vysvětlen a informace se nabalují postupně. Co byl spíš větší problém, bylo od hry se odtrhnout. Je to po dlouhé době titul, kdy zkrátka člověk nemůže přestat postupovat příběhem dál, zároveň prozkoumávat všechna zákoutí světa a tak jsem byl schopný hrou projít za pár dní ne kvůli tomu, že by byla krátká, ale protože jednotlivé herní seance zabíraly klidně půl dne.

Příběh a prostředí je zkrátka to, co u Clair Obscure táhne a dost adiktivní soubojový systém je třešničkou na dortu. Nepamatuji si hru, kde bych strávil doslova hodiny hledáním různých kombinací skillů, "Pictos" a "Luminas" a builděním různých kombinací aktuálního týmu. Chápu, že to je poměrně standardní věc u JRPG, ale paradoxně je to jedna z věcí, které mě na tom žánru odrazují a obecně mě nebaví. Tady to na mě ale zkrátka funguje. Soubojový systém je sice tahový, ale jsou v něm i akční pasáže, při útocích nepřítele musí hráč buď uskakovat, nebo provádět parry pro případný protiútok a při útoku jsou zase krátké quick time eventy.

Oblíbil jsem si v podstatě všechny postavy a není žádná, která by mi tu vyloženě vadila - což je věc, se kterou obecně u vyprávění příběhů ať už filmem nebo hrou bojuji. Tady jsou všechny postavy komplexní, stírají se hranice mezi tím, kdo je vlastně to dobro a kdo je to zlo, hra nutí hráče přemýšlet a určitě to není žádná oddechovka, tohle je opravdu hluboký zážitek. Hudba je kapitola sama o sobě, ústřední melodii od závěrečných titulků nemůžu dostat z hlavy, ale není to jen o ní, kombinace orchestru, a rocku a diska až dub stepu v soubojích může být samozřejmě zvláštní (opět charakteristika JRPG), ale budu se opakovat, tady prostě funguje naprosto všechno. Skvěle dotváří všechny emocionální scény, dabéři jsou naprosto excelentní, což dokazují i nominace třech herců v rámci letošních Game Awards.

Musím říct, že mě to fakt hodně pohltilo. Po dohrání jsem okamžitě běžel k YouTube a hltal všechny easter eggy, fanouškovské teorie, videoblogy od vývojářů a skladatele, chtěl jsem se o tom zkrátka dozvědět co nejvíc. I když jsem Clair Obscure dokončil, myslím, že se tam budu opakovaně vracet a dál prozkoumávat tento rozmanitý svět, je to jedna z her, kde mě baví i jenom se procházet a koukat okolo sebe. Celý svět je obrovský, neskutečně rozmanitý a při každém zapnutí se těším, co se mi povede objevit tentokrát.

Na Split Fiction jsem se těšil, It Takes Two byla první hra, co jsme dohráli s manželkou (nehráčkou). Byla tam fajn vybalancovaná obtížnost, aby to zvládli projít i casual hráči (někdy za pomoci předání controlleru), a tak jsem doufal, že to bude fungovat podobně. A myslím, že se to povedlo.

Základ hry, mechaniky ovládání, v tom je dost cítit rukopis autorů a v tomhle ohledu je to do jisté míry více toho samého, i když bych řekl, že je to všechno trochu víc responzivní. Třeba na testovacím vzorku, nehráčce, bylo vidět, že oproti It Takes Two, kde jsem zkrátka párkrát musel pomoct přeskákat určitou pasáž plošin a dostal jsem ovladač do ruky, se to v případě Split Fiction stalo tuším snad jen jednou za celý průchod. A nemyslím si, že by to bylo tím, že je SF méně obtížné, ba naopak, skoro bych řekl, že je to o trochu větší výzva. Nicméně ovládání je plynulejší, a tak to obecně i méně zkušení hráči podle mě paradoxně budou zvládat líp.

Prostředí a vyprávění je zase skvělé, úplně jiné, než tomu bylo v It Takes Two. V tomhle ohledu si podle mě vývojáři dobře poradili, aby to nebylo to stejné v jiném kabátku. Tentokrát se zápletka týká spíše přátelství, ale dramat a takových poučných momentů je zde opět spousta. Samozřejmě se ale nemůžu ubránit porovnávání s It Takes Two - a co to umělo lépe, bylo příběh dávkovat. Tady mi úplně chyběly takové ty vtipné, odpočinkové pasáže; za celou hru si vybavím jen dvě a ani ty nebyly tak rozlehlé, zajímavé a zábavné. Stejně tak je zde mnohem méně těch soutěžních miniher. Kvůli absenci klidných pasáží bylo každé „sezení“ kratší než v případě It Takes Two, manželka zkrátka nezvládala to hektické tempo nekonečné akce, bylo to vysilující. V podstatě je to ale jediná výtka, co u Split Fiction mám.

Zase to byl výborný zážitek. Je to perfektně pojmuté, hudební doprovod, střídání dvou světů/osobností a kreativita hlavních hrdinek funguje krásně. A stejně jako v předchozím komentáři se musím opakovat, že mě mrzí, že takových her nevzniká víc. Vzhledem k tomu, že hra už prodala přes 4 miliony kopií, je vidět, že zájem hráčů o podobné tituly tu je a nemyslím si, že by nebyl prostor pro další podobné hry, než jedna za čtyři roky.

Další Mafia. Je to dobré? Je to plnohodnotné pokračování? Jaký je dabing? Je to ještě česká hra? Samé otázky. Zkusím na některé z nich odpovědět.

Hned na začátek musím říct, že jsem se na to moc těšil a snažil jsem se vyhýbat trailerům a uniklým informacím, abych si nic nevyspoiloval a nijak si neovlivňoval průchod. A jsem za to rád. Hrou jsem profrčel za jeden velmi intenzivní víkend a byl to zážitek. Ale hezky postupně.

Jestli je Mafia ještě česká hra je patrné z toho, až se člověku pustí závěrečné Credits a vidí, že se to tam jen hemží českými jmény. Hru totiž vyvinuli ve studiích Hangar 13, jedno ze čtyř sídlí v Brně. Jsou to v podstatě bývalí 2K Czech. Samozřejmě asi nejvíc je to poznat na českém dabingu, který si troufám říct nemá absolutně žádnou konkurenci a ačkoliv jsem byl nadšený z českého dabingu KCD2, tady je to na ještě vyšší úrovni. Myslím, že není nadsázka když řeknu, že lepší kvalitu českého dabingu zkrátka nenajdete v žádné současné ani minulé hře. Výběr herců, jejich výkony, poměry hlasitostí, všechno funguje excelentně a nepřišel jsem si o nic ochuzen, že přepínám z originálního znění, jako tomu u některých dabingů bývá.

Je to plnohodnotné pokračování? Samozřejmě spíš duchem, jelikož je to příběhově zasazený před první díl. Je to pokračování určitě ne třetího dílu, ale Remasteru jedničky. Způsob vyprávění, otevřenost/neotevřenost. Všechno je podřízený příběhu, open-world tam slouží jen pro cestování a pro atmosféru, žádné vedlejší aktivity tam nečekejte. Jestli je to dobře, nebo chyba si musí posoudit každý. Já už jsem upřímně docela přesycen adventurama a RPGčkama, kde “každé rozhodnutí nese následek” a nemyslím si, že takhle musí fungovat vyprávění každé hry. Je to prostě úplně jiný typ zážitku a já mám rád jak velká open world RPG, ale stejně tak lineární hry typu Uncharted. A je potřeba podle mě tyhle dvě kategorie her vnímat odděleně, ne že jedna nebo druhá je lepší. Samozřejmě aby to fungovalo, tak musí být příběh zajímavý. Tady to za mě funguje dobře. Mafia: Domovina má pomalý rozjezd, ale zase je to pochopitelné vzhledem k tomu, že hrdina začíná jako kluk, co byl prodán do dolů do otroctví. Dobře pak vynikne postupné stoupání v rámci rodiny a jak se mění dynamika toho jak se hlavní hrdina chová k ostatním ve svém okolí. 

Graficky to funguje skvěle. Sicílie je zpracovaná nádherně, dle komentářů od lidí, co na Sicílii žijí je to údajně velmi autentické a ač se jedná o smyšlenou část, dobře to prý zachycuje atmosféru ostrova. Stejně tak zvuková stránka hry, nejen hudba, ale zvuky přírody fungují skvěle, imerze tu funguje výborně. 

Naprosto chápu, že na Vortexu Mafia dostala 10/10, jelikož po dohrání jsem měl úplně stejnou emoci. Upřímně si nepamatuji, kdy jsem se od hry nebyl schopen odtrhnout, protože jsem potřeboval vědět, co se bude dít dál, a hrál to v podstatě od rána do večera. Ale když se zamyslím, pár drobností mě přesto trošku zamrzelo. V několika případech, kdy je buď stealth nutný, nebo - je plus, když se povede - může být hráč jakkoliv šikovný, ale na konci se stejně spustí cutscéna, po které zjistí, že byl odhalen a přijde přestřelka. A v některých případech to bylo opravdu iracionální. Neproběhl žádný výstřel, zkrátka najednou celá lokace ví, že tam má nějakého vetřelce. Není to tam mockrát, ale působilo to na mě fakt hloupě. A jasně, mapa působí trochu prázdně, ale i tak jsem se tam v rámci volné jízdy ještě párkrát rád projel. A nic dalšího mě vlastně vůbec nenapadá. Ještě několik dní po dohrání jsem naprosto nadšený. PS: kdo bude dávat pozor, narazí tam hned na několik pomrknutí po první Mafii, ale nic z toho prozrazovat nebudu :)

Uf no tak je to přesně druhá hororová hra, kterou se mi povedlo doklepat do konce. Zjistil jsem, že když to hraju přes den a poblíž sedí manželka, tak si možná zvládnu užít konečně ve svých 32 letech i nějaký hry tohohle žánru :D

Pustil jsem se do toho po pravdě na základě doporučení jednoho kamaráda a protože mně přišlo zajímavý herecký obsazení, jinak bych se do toho sám od sebe asi nepustil, navíc to bylo zdarma v PS Plus, tak jsem si říkal, že to aspoň zkusím. Ze začátku jsem chtěl hrát za Carnbyho, nakonec jsem po přečtení pár příspěvků na redditu zvolil Emily. Za oba jsem to nezkoušel takže přímý porovnání nemám.

Líbila se mi atmosféra 30. let, vnitřní lokace mi sedly víc, než ty venkovní, do kterých se taky podíváme. Graficky to nepatří k tomu nejhezčímu, co jde na současný generaci konzolí vidět, ale za nějakej průser to nepovažuju, některý místa se jim fakt hodně povedly, některý trošku míň. Obličeje a mimika ale vypadá jako u her staršího data.

Nemůžu se místy ubránit srovnání s Sherlock Holmes hrami. Jak v tom dobrém, tak špatném. Bavily mě skoro všechny puzzle, kterých v průběhu herní doby řeší hráč opravdu velký množství, co mě už ale nebavilo, a připomnělo mi to Sherlocka úplně nejvíc byl soubojovej systém. Ten je téměř stejně špatnej a frustrující jako tam s tím rozdílem, že tady jsou ty akční pasáže přecejen trochu důležitější a tak nejdou přeskočit a občas je to fakt otravný. Z čeho jsem měl ale radost byla hudba a celkově celej zvukovej doprovod. To je u takovýho žánru dost zásadní a tady to funguje perfektně, skvěle dotváří celkovou atmosféru.

Furt jsem se pohyboval v hodnocení někde mezi 70-80%, protože i přes ty moc fajn věci mi přišlo, že těch nedostatků je docela dost a ten soubojovej systém to dost shazuje. Nezmínil jsem i pár drobných bugů, zasekávání se v texturách, který šlo většinou vyřešit, jednou jsem se bohužel dostal do stavu, že nešlo jinak než načíst předchozí save. Nakonec jsem teda zvolil kompromis 75%.

Herní výzva 2025 #5: Zase práce!

No, tak po dlouhé době jsem si dal do výzvy hru, která rozhodně nepatří k tomu lepšímu, co si člověk může zahrát :D Dead to Rights: Reckoning je úplně tupá střílečka v tom nejpřesnějším slova smyslu. Je to o tom přijít do lokace a kompletně ji vystřílet. Za pomoci lockování R tlačíkem na PSP a střílením. Do toho jde provést skok ala Max Payne buďto v bullet time nebo bez. Jo a dá se skrčit. To je z herních mechanik úplně všechno. Absence pravý páčky pro míření na PSP ve venkovních lokacích ani tak nevadí, jelikož se stejně míří jen tím lockováním, nicméně v uzavřených lokacích se z toho stává naprostý zmatek. Každé kliknutí na R lockuje na další target a je úplně jedno jak je daleko. Občas se teda povede zamířit na nepřítele na druhém konci místnosti, i když v cestě stojí další 3. Plusem je, že tím že jsou lokace tak malý a uzavřený, jede to na PSP pěkně, plynule a vlastně to nevypadá až tak zle. O příběhu je asi zbytečný mluvit. Je tam, ale v podstatě jde jen o to všechny zabij, doslova :) Psí společník je tam docela na parádu, jednou za čas se dá poslat aby někoho zakousl, spustí se krátká animace a pak se tenhle "perk" chvílí nabíjí než jde znova použít.

Největší výhodou je, že se hra dá do dvou hodinek překousat, protože tohle by se asi delší dobu fakt zvládnout nedalo. Ovládání je občas fakt frustrující a celkově to působí spíš jako taková mini hra. Proto je to podle mě naprosto čistej průměr i hodnocením.

High on Life je takový hit or miss. Nápad poměrně zajímavej - jak dostat humor Ricka a Mortyho do světa her skrz mluvící zbraně, ale je to i kámen úrazu. Pokud někdo nemá rád humor typu Ricka a Mortyho, bude to pro něj extrémně otravný. Je to totiž naprosto základní věc týhle hry a zbraně zkrátka ani na chvíli nepřestanou mluvit. Já High on Life vyhledal právě protože mám rád seriál Rick a Morty, takže v tomhle ohledu jsem věděl co čekat.

Kromě toho humoru je tu ale naservírovaná poměrně standardní FPS s občas zajímavými až parkourovými prvky a hraje se dobře. Světy jaké lze čekat od mozků, co dělají absurdní animák - takže se jako němý hráč podíváme do několika koutů galaxie, nicméně lokací není zas tak mnoho. Alespoň jsou dost rozličné a docela se podobají i výtvarně tomu, co člověk může vidět v seriálu Rick a Morty. Až si místy říkám, proč to vlastně do toho světa nezasadili, když je to tomu až tak moc podobný. I některé mimozemšťanské existence jakoby ze seriálu vypadly.

Příběh je docela tuctový, země byla napadena a my jediní ji můžeme zachránit, v podstatě ho celý táhne jen ten humor, jinak by nebylo ani o čem mluvit. Nicméně v poslední třetině sem si začal říkat, že to klidně mohlo být i o něco kratší. Už se to pak trochu opakuje, kosíme kromě bossů pořád ty stejné nepřátele a i ve vyprávění už jsem viděl nějaká hluchá místa. Trochu mě i zklamal konec, který mi přišel zas na druhou stranu moc urychlený a vlastně už nebyla možnost se potkat s postavami, se kterými trávíme většinu příběhu (Lizzy, Gene).

Většinu času jsem se bavil, ale na humor jako takový to celá hra neutáhne. Jako střílečka je to průměr a občas jsem narazil na pár bugů (asi třikrát se mi stalo, že jsem zmáčkl tlačítko akce (E) ale protože jsem nebyl v ideálním místě, postava se tam asi minutu pomalu šourala, než se dostala do bodu kdy se spustila animace) a tak vyšší hodnocení udělit nemůžu.

Další z takových "feel-good" her, který mě v poslední době baví. Hrál jsem to na Steamdecku, za mě naprosto ideální věc na tohle hraní na cestách. Sama hra o sobě je jeden velký roadtrip a i když zpracovává dost těžké téma, kde mladí teenageři utíkají z domova, resp. ze samotné země kvůli vládě tyrana Tyraka, je to díky osmdesátkové retro atmosféře, grafickému zpracování a quirky postavám pořád pěkná oddychovka. Skládá se z ne předem daného počtu epizod - na začátku každé epizody si vyberete jednoho z hledaných teenagerů a každá epizoda je cesta postavy směrem k hraničnímu přechodu.

Osmdesátkovou atmosféru parádně dotváří soundtrack. V průběhu hry se sbírají kazety a jsou místa, kde se nachází kazeťák, ať už v některých místnostech, nebo autech ve kterých se postava dopravuje, takže pokud si někdo některé songy oblíbí, může si je pustit i na více místech (pokud kazety samozřejmě najde :)

U mnoha akcí se člověk dozví, že "This choice had an impact" v podstatě až do konce mi nebylo jasný, co všechno to ovlivňuje, ale podle toho co jsem pak hledal jde o to, který ze tří dostupných konců se spustí na základě těchto dialogů a akcí. Není to tedy tak zásadní složka hry jako u Bioware her nebo Zaklínače.

Hru jsem prošel poměrně rychle, i když mi nepřišlo, že bych se snažil hledat nejkratší cestu, finále se mi zobrazilo po 6 epizodách - to ovlivňuje kolik vašich postav skončí zatknutím, smrtí, nebo tím, že se úspěšně s postavou dostanete za hranice. Podle procent u jednotlivých postav které potkáte (jsou vidět u každého loadingu) jsem u mnoha postav ještě neviděl zdaleka všechny eventy, musí hru tedy člověk dohrát vícekrát, pokud chce vidět všechny možné části příběhu. Zatím nemám chuť se do toho pouštět znova, ale třeba se k tomu za čas vrátím.

Herní výzva 2025 #6: Nekonečné čekání.

V první řadě bych rád poznamenal, že se značkou Dragon Age nemám žádnou zkušenost, na první pohled mě ten svět nezaujal a tak jsem se do žádný hry z téhle série v minulosti nepustil. Nejsem tak zatíženej lorem a nedokážu tím pádem porovnat jak je hra autentická vzhledem k předchozím dílům. Zaregistroval jsem samozřejmě, že tím směrem šla velká část kritiky a před startem hry jsem se aspoň pokusil nachytřit se různými souhrny předchozích dílů, abych se alespoň částečně uvedl do děje.

Nicméně s Bioware hrami mám zkušeností dost. Mass Effect patří k mým nejoblíbenějším sériím a moc mě bavila i v téhle sérii velmi nepopulární Andromeda. A musím říct, že i v tomhle případě půjdu trochu proti proudu.

Přijde mi, že tady vznikla nová kategorie takových "casual RPG" jak bych to nazval. Celou dobu průchodu hrou jsem se nemohl ubránit paralel k Hogwarts Legacy. I když pominu vizuál, který mi přijde dost podobně stylizovaný, nacházím tam podobné problémy/vlastnosti (dá se to podle mě nazvat obojím dle toho, jaký zážitek hráč hledá). A to některé části dialogů, kde i negativní odpovědi vlastně nejsou až tak negativní, trochu tam chybí taková ta tíha okamžiku, že o něčem opravdu hráč rozhoduje a konkrétně Veilguard tu i rovnou v podstatě nastíní co dané rozhodnutí bude znamenat. Celé je to takové "feel-good" a kromě finále mi to celé přijde takové poklidné. Pokud je někdo v pohodě s takovým zážitkem, bude spokojen, ale pokud nehledá takovouhle odlehčenou atmosféru, bude mu hra připadat místy až mdlá. Asi tam vidím podobnou snahu, jako u Hogwarts a to dotáhnout širší pole hráčů a udělat hru více přístupnou. I obtížnost mi přišla velmi jednoduchá. Poslední dobou hraju dost her na easy, někdy i "story" mód, ale tady jsem to musel zvednout až na třetí úroveň a i tam mi to přišlo příšerně jednoduchý, neumřel jsem za celý průchod hrou ani jednou.

Celkově Veilguard není ničím moc výjimečným, ale jako oddychová hra, ke který pár hodin týdně sednu to fungovalo dobře. Kouká se na to moc fajn, prostředí je velmi rozmanitý a hlavní postavy jsou podle mě velmi dobře napsaný. U vedlejších postav jsem měl občas problém jak byly recyklované z některých NPC. Třeba mě překvapilo, že k jedné postav jsem přišel a vypadala skoro úplně stejně jako moje Rook. Nenarazil jsem na žádné zásadní bugy a ač mám vlastně problém něco opravdu vypíchnout, tak jsem v průběhu posledního měsíce strávil ve Veilguardu okolo 60 hodin. Takže nemůžu říct, že by mě to nebavilo, protože jak mě něco nebaví, nedokážu se donutit to dohrát a po pár hodinách takovej titul opouštím. Nicméně i když se o to Veilguard snaží, opravdu není hrou pro každýho.

Uffff no hodně se ve mně pere to hodnocení, ještě ve dvou třetinách hry jsem asi byl někde na 95%. Ale k tomu až dál.
V průběhu hraní se na tom jen těžko hledalo něco negativního. Tahle hra je technologicky a vizuálně jedna z nejlepších, co jsem kdy viděl. Vypadá a hraje se líp, než většina her, které vznikají i letos. Je to zážitek s perfektním soubojovým systémem, obrovskou výpravou, skvělými hereckými výkony, zajímavými vedlejšími postavami.

Problém mám ale s příběhem. A to jsem teda do hry šel s velmi otevřenou myslí a byl jsem si docela jistý, že ten hate co se na hru snesl se mě týkat nebude a já budu ten co tam bude určitě každý rozhodnutí autorů podporovat. Hate k tomu žádný necítím, ale spíš z celkovýho vyznění hry cítím úplný prázdno. Bez nějakých větších spoilerů - první dejme tomu půlka až dvě třetiny hry jsou za mě úplně v pohodě, tam mi vůbec nevadí věci, co se tam stanou a postavy, za který hrajeme. Problém mám se závěrem, což je složitý udělat bez spoilerů, takže jen pro ty, co už to hráli: Jsem naprosto v pohodě s tím, že dobrou třetinu hry hrajeme za Abby, byla to zajímavá část hry, objevilo se tam několik fakt zajímavých postav a bylo zajímavý vidět celou skupinu WLF. Co mě sere, že až se teda úplně zlomená Ellie dostane potom, co tam teda jen tak tak přežije souboj s Abby - do kterýho sem se taky musel nutit, protože prostě to, že sem viděl příběh Abby ve mně rozhodně nezanechalo to, že bych měl chuť s ní teď jít zlikvidovat Ellie - do spokojenýho místa na tu farmu - a kde jsem si říkal, no bylo to docela krutý, ale aspoň mají svoje happily ever after a jsem s tím vlastně spokojenej. - Tak po tomhle se vydá kvůli jedný noční můře - který bohužel určitě bude mít do konce života ať už Abby žije nebo ne - tak vyrazí na křížovou výpravu, která stejně skončí tím, že v podstatě naopak zachrání Abby, nechá ji jít a my se musíme dívat na úplně zničenou naši oblíbenou postavu, která skončí nešťastná a úplně sama. Zkrátka přijde mi to debilní a u mě to zůstalo nepochopeno.

No nepsal se mi ten komentář vůbec dobře a myslel jsem si, že se tu budu na několika tisících znacích rozplývat a v podstatě bych z většiny hry i mohl. Ty herní mechaniky, zážitek ze soubojů, perfektní cutscény na úrovni hollywoodskejch filmů, to tam všechno je a dívá se na to a hraje se to skvěle.. Ale i když jsem si nechal pár dní na to, aby se mi vyřešení příběhu Ellie trochu rozleželo, pořád cítím pachuť a bohužel na rozdíl od jedničky si nemyslím, že si dvojku dám někdy znovu, protože to zkrátka prožít znovu nechci, na druhou stranu tomu dát míň asi nemůžu, protože prvních 20 hodin jsem se naprosto královsky bavil.

Hned ze začátku můžu říct, že tohle pro mě bylo velký překvapení. Upřímně po třicítce čím dál častěji podobný hry vyhledávám a zjistil jsem, že je čím dál těžší na to narazit - hru co se pohybuje někde mezi interaktivním filmem a hrou s tím, že to pořád je spíš hra než film. Cutscény prokládaný různými puzzly a i určitá možnost pohybu hráče po lodi, i když ovládá "pouze" AI software. Velmi cinematický zážitek umocněný tím, že ovládáme lodní AI (což dělá titul i velmi aktuálním) a ostatní postavy na naše kroky reagují. Užil jsem si tenhle zážitek moc a v podstatě jsem to sfouknul za dva večery, ač to až tak krátké není, někam k 8h se herní doba dostane. Zase - před pár lety bych to označil za naprosto normální strávit za dva večery 8h ve hře, ale bohužel se člověk v jeden moment přehoupne do doby, kdy si jen tak 4h na hraní vyhradit nemůže :).

Tenhle komentář není moc strukturovanej, ale v podstatě mi přijde nejlepší věc, jak Observation zhodnotit je to, jednoduše vypustit tu emoci, co to v člověku vzbuzuje, a nemluvit o ničem konkrétním, protože u takhle cinematicky a příběhově zaměřený hry je těžký něco neprozradit. Atmosféra je celou dobu tajemná a v příběhu je poměrně hodně zvratů, takže to nutí člověka neustále pokračovat, fakt jsem měl problém to vypnout, zkrátka chtěl jsem vědět, co se bude dít dál.

Snad jediná věc, co zážitek trochu kazí jsou grafické bugy, na které jsem narážel. Nijak nerozbijí ani neomezí hratelnost, ale postavy prostupující zdmi a předměty kazily jinak moc hezky vypadající prostředí. Hudba a zvuky atmosféru skvěle dokreslují a v tomhle případě bych doporučoval hrát se sluchátkama.

Kromě poslední výtky to byl ale moc fajn zážitek a rád uvítám doporučení na podobně fungující hry :)

Uf, tak na začátek letošní výzvy jsem si ukousl pěkný sousto. Přes 50 hodin herního času a to mi na mapě pořád svítí spousta otazníků. A bavil jsem se celou dobu.

Ghost of Tsushima jsem se nějakou dobu vyhýbal právě kvůli tomu, že je to další z her, který člověk musí věnovat pořádnou porci času. Naštěstí do toho není problém proniknout a už jen hltat obsah. Ovládání je poměrně přímočaré a i když jsem pár dní nehrál naskočil jsem do toho rovnou zpět. Hrál jsem teda na nižší obtížnost, ale soubojový systém je intuitivní a i u nižší obtížnosti je nutné střídat styly podle toho, který oponent zrovna stojí proti, anebo rychle střídat i v průběhu souboje, při větším množství soupeřů. Navíc v průběhu hry se objevují jak noví soupeři, tak nové způsoby souboje, a tak souboj nepřejde do stereotypu.

To samé se dá říct i o lokacích. Každá část ostrova totiž vypadá úplně jinak, při cestování na sever se postupně ochlazuje a Sakai díky tomu vystřídá naprosto odlišné lokace a všechny jsou opravdu dechberoucí. Jak jsem se v minulosti kochal prostředím v Horizon nebo God of War, tady mi to přijde ještě o chlup dál a ty výhledy na krajinu jsou až neskutečné. Hrál jsem na PS5 v quality režimu (oba režimy jsou min. 60fps) a za celou dobu jsem nezaznamenal nějaké technické potíže nebo pokles framerate. Jakožto původní exklusivita je hra skvěle optimalizovaná a hlavně nahrávací časy při fast travelu byly neskutečně rychlé, i když šlo o přesun přes celý ostrov.

Příběh pěkně graduje a i když je docela jednoduchý a dá se i odhadnout jak dopadne, jsou tam silné momenty a celkově se jedná o nadprůměr. Stejně tak mě potěšily vedlejší questy, nebo jak se tu jmenujou "tales" ty jsou mnohem zajímavější, než v mnoha open world hrách, kde často některé vynechávám, tady jsem hru vytěžil do posledního zbytku. Jediné mé osobní minus je asi občas naivní motivace některých postav, které jsem zkrátka nepochopil a možná trochu zbytečné jsou tu možnosti různých odpovědí v rámci konverzací, protože, pokud se nepletu, nemají vůbec na nic vliv a příběh je úplně lineární. Motion capture je pak na vysoké úrovni a herecké výkony taky. Hru jsem hrál v angličtině, jelikož herci jsou sice japonského původu, ale žijící v USA a náběr motion capture probíhal v angličtině, proto mi to přišlo přirozenější, než v japonském dabingu. Krátce jen zmíním i hudební složku a obecně zvuk. Hrál jsem na Dolby Atmos sestavě na které už jsem hrál dost her a tady mi přišel prostorový efekt opravdu nejlepší. Při pohybu v lese různé praskání, vítr, tekoucí voda, všechno znělo velmi přesvědčivě a soundtrack je taky krásný.

Ghost of Tsushima jsem si užil a určitě se jedná o jednu z nejvýraznějších her, kterou jsem za poslední roky hrál, těším se na pokračování.

Herní výzva 2024 #6: Ukradené Vánoce.

Musím říct, že do výzvy je to asi naprosto ideální titul, zachraňování Vánoc, doručování ukradených dárků, konfrontace bláznivýho záporáka co chce všechno na Vánoce zlikvidovat, proto jsem si to schoval až na konec roku.
Jinak je to klasický Saints Row, se všemi klady i zápory. Humor, který určitě není pro každého, v jistých ohledech dost stupidní, ale na mě to furt docela funguje. Hra celá musím říct už trochu nehezky zestárla, hlavně co se týče ovládání, nehrálo se to úplně bezproblémově a myslel jsem si, že kromě DLC si znova dám i úplně celý Saints Row znova, ale asi už mě to tak neudrží, i tak jsem se v rámci toho, abych se dostal k DLC musel strávit ve hře dost času, nějakých 15h tam mám i tak. DLC přidává novou aktivitu doručování dárků, takže tím to obohacuje hru i dál, jinak je to všeho všudy za hodinku a půl hotový, a tak to bude letos z mých komentářů ten nejkratší. Za zmínku stojí i kompletně nová lokace, kterou člověk navštíví, jaká to je, spoilovat ostatním nebudu :)

Hned na začátek musím říct, že Kingdom Come (dále KCD) u mě v hodnocení v průběhu lítalo někde mezi 50% a 100%. První část mého povídání bude čistě o tom, jak jsem si v průběhu let hledal ke KCD cestu.

Od chvíle, kdy jsem hru podpořil na Kickstarteru jsem se na ni těšil, objednal jsem si PS4 verzi, protože tou dobou jsem neměl herní PC a bylo mi jasné, že jediný, kde si hru zahraju je moje konzole. Po letech čekání jsem nadšeně hru rozbalil, vložil do konzole, hrál asi 4 hodiny a.... už ji znovu nespustil. Kombinace toho, že hra běžela na PS4 ve 30fps a nemožnosti libovolných uložení + zřejmě smůla v tom, že v prvních hodinách, kdy je Jindra opravdu ještě naprosto neschopný dřevo a já během prvních několika questů několikrát při cestování narazil na skupinu kumánů a opakoval jsem poslední 1-2 hodiny mě frustrovala na tolik, že KCD skončilo na poličce na dlouhá léta. Jsem ve fázi hraní, kdy hrám nedokážu vždycky věnovat několik hodin v kuse a tahle mechanika mně tehdy dokázala hru natolik otrávit, že nebyla šance ji hrát, protože tímhle tempem bych za několik týdnů možná pokořil první pětinu hry. Povzdychl jsem si, že tenhle potenciální klenot pro mě tím pádem asi nebude a hru si nechal aspoň jako památku ke Kickstarterové kampani.

Kdy se mi KCD připomnělo podruhé bylo v době, kdy jsem slyšel o vzniku fanouškovského českého dabingu, ten sice na konzole nedorazí, ale tou dobou jsem měl PS5 a říkal jsem si, že třeba na novější konzoli poběží KCD lépe a tak to zkusím rozehrát podruhé. Bohužel patch žádný nevyšel, a PS5 samo o sobě hry nijak nevylepšuje (možná jen nějak upscaluje rozlišení), takže druhý pokus o rozehrání neměl dlouhého trvání a po pár questech dopadl úplně stejně, jako před lety.

DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO 
No a začátkem roku jsem si pořídil SteamDeck a nevěřil bych, že 80h herního času v KCD nakonec strávím právě na tomhle handheldu. Zakoupil jsem v akci KCD podruhé na Steamu, vybral český dabing a pustil se do KCD potřetí.

Začátkem jsem se tentokrát prokousal daleko snadněji, netuším, jestli se některé mechaniky/obtížnost změnily v průběhu let v rámci updatů, asi se mi úplně nezdá, že by za všechno mohlo jen to, že jsem si hru užíval v krásných 60fps a vysokých detailech. Nicméně všechna negativa, která mě bránila v hraní KCD dříve byla za pár hodin pryč. Potom, co se Jindra trochu naučí s lukem, lépe páčit, vydělá si pár zlatých a nakoupí pár Sejvovic, se daleko lépe dýchá a člověk se nemusí bát, že ztratí poslední hodiny herního času kvůli náhodné události. Stejně musím říct, že u tohohle typu hry s takovou mechanikou úplně nesouhlasím a quick save bych tam rád viděl standardně (to je jen můj osobní názor, chápu i ty argumenty, proč tam být nemá).

Dalších pár desítek hodin jsem si KCD vesměs užíval plnými doušky a zjišťoval, že je to fakt krásný, dobře se to hraje a je to plný obsahu. Questy jsou kreativní, zajímaly mě dialogy i osudy jednotlivých postav. Hudební doprovod je skvělý, lesy vypadají nádherně. Nicméně pořád se našly určité důvody k frustraci. Očekával jsem, že po mnoha letech na trhu přijdu k perfektně odladěnému titulu (jako je tomu například v současnosti s Cyberpunk 2077, nicméně stále mě překvapilo do kolika bugů, pádů hry, nebo rozbitých questů, jsem se dostal - konkrétně třeba nemožnost dokončit quest, protože jsem ho dodělal dříve, než jsem se na dané místo pomocí "A" podíval. A stalo se to během hry několikrát, kdy jsem musel lovit starší uloženou pozici, protože se nedalo pokračovat dál. Soubojový systém taky není dokonalý. 1 na 1 funguje relativně dobře, ale jak je v souboji více postav, je to jen zmatek, přepínání focusu na jednotlivé nepřátele funguje jen někdy. Nejvtipnější potom taky je, když už téměř na max. vylevelovaný Jindřich při útoku na ozbrojeného sedláka od něj dostane "Perfect block" což se stává mnohem častěji, než by podle mě mělo.

Možná to vypadá, že se soustředím spíš na to negativní, nicméně i přes ty všechny chyby a bohužel u některých questů fakt silnou frustraci - kdy mi to hodnocení lítalo k těm 50% - mě KCD velmi bavilo a vůbec těch spousty hodin v něm strávených nelituji. Naopak o to víc se nyní těším na dvojku, ve kterou vkládám naděje, že bude uhlazenější a snad bez zbytečných bugů a občas nevyvážených soubojů. Jsem rád, že jsem nad KCD nezlomil hůl a že po 10 letech od podpoření hry a 6 letech, co mi leží doma, jsem konečně prošel s Jindřichem celou první část jeho cesty.

Herní výzva 2024 #9: Ztraceno v překladu 

Musím říct, že po strávení mnoha desítek hodin v rozlehlých akčních adventurách a RPGčkách jsem si oblíbil hry tohohle typu, který se dají dohrát za jedno odpoledne. Trek to Yomi se dá dohrát za cca 5 hodin a není to podle mě minus. K odvyprávění příběhu je to akorát, herních mechanismů je tam na takovou herní dobu též dost.

Hra se snaží poskytnout filmový zážitek, s kamerou se pracuje v mnoha scénách jakoby člověk koukal na film, což sice jednou za čas může působit nepřehledně, ale většinu času funguje dobře. K tomu zážitku dopomáhá ještě rozhodnutí vývojářů ponořit celou hru do černobílého kabátku a celkově grafická prezentace na mě působila dobře.

Soubojový systém se zdá poměrně komplexní a každou chvíli hráč narazí na to, že se naučí nějaké nové kombo, nicméně já si našel jeden útok, který byl v podstatě efektivní na úplně všechny nepřátele a neměl jsem motivaci kombinovat jich víc. Možná na vyšší obtížnost by to bylo jinak, ale ve standardním nastavení jsem v podstatě většinu útoků nevyužíval. V rámci příběhu se hráč dostane na několika místech k rozhodnutí, která ovlivní jakým způsobem celý příběh skončí, neviděl jsem motivaci k tomu hrát hru znovu, abych zjistil i další konce, ale je to v rámci tohohle konkrétního příběhu docela zajímavý prvek, protože jinak samotný děj zase tak zajímavý není.

Podobné sekačky běžně nehraji, takže nedokážu porovnat, jak si vede v rámci žánru, ale hra mě bavila, byl to zase úplně jiný herní zážitek, než na který jsem běžně zvyklý a nebýt pár frustrujících částí s kamerou v rámci soubojů by se jednalo o opravdu velmi pozitivní zážitek.

Herní výzva 2024 #3: Volání Cthulhu 

V rámci výzvy jsem se rozhodl doplnit si mezeru v sérii Sherlocka Holmese od Frogwares.
Kdo hrál předchozí hry zhruba ví, co může očekávat. Částečně otevřený svět - x lokací v rámci kterých má hráč volnost pohybu, zpovídání relevantních postav a řešení záhad, které jsou v tomhle případě ozvláštněny ještě mysteriózním lovecraftovským kultem.

Obecně mi přijde, že se hra svou nápaditostí řadí někam do průměru této serie. Technicky je na tom o něco líp, než její předchůdci, ale pořád bych asi očekával v současnosti vyšší pokrok. Ovládání je pořád občas trochu těžkopádné a obzvlášť akční pasáže jsou vyloženě frustrující, naštěstí je lze přeskočit. Pokud je ve hře část, kterou vývojář nabízí k přeskočení, už to musí zákonitě naznačovat, že asi není úplně nejlepší a asi by podle mě bylo lepší takovou část nahradit nějakou animací nebo quick time eventem, než se pokoušet o něco, co evidentně příliš dobře vývojáři neumí.

Hudba působí k dotváření atmosféry velmi dobře, a oproti ostatním dílům je fajn i ono tajemno a pasáže, které nutí hráče pochybovat co má být ještě skutečné a co se odehrává v Sherlockově hlavě. Lokace jako takové jsou zpracovány poměrně dobře, ale nejednou jsem se ocitl ve fázi, kdy jsem si byl jistý, že vím co mám dělat, ale kvůli špatnému designu onoho místa bylo těžké trefit se do bodu, kde se zobrazí akční tlačítko. Konkrétně si vybavuji keř, ve kterém jsem si byl jistý, že něco má být, ale stejně jsem okolo něj chodil velmi dlouho, než se daná věc objevila.

Celkově vzato pokud jste fanoušky této série, určitě budete spokojeni, bohužel ty minusy, které má zatím každá Sherlock Holmes hra tu jsou stále a můžeme jen doufat, že se některých věcí vývojáři vyvarují příště.

No. Po nějakých 25 hodinách mám hotovo a vlastně jsem na vážkách jak moc to bylo dobrý. Star Wars svět mám hrozně rád a vzniká teď z toho světa tolik produktů, že se v tom těžko orientuje. Herní série Star Wars Jedi patří podle mě k těm lepším, ale to neznamená, že by to bylo bez chyb.

U hraní jsem se většinu času bavil. Občas mě frustroval souboj, ale musím říct, že ke konci už jsem si na něj konečně trochu zvyknul, snižování obtížnosti v průběhu hry u mě ale proběhlo. Některé momenty jsou fakt skvělé a epické, některé ale na druhou stranu zase velmi slabé. Graficky vypadá hra nádherně, ale časté doskakování textur a grafické glitche se mi tu objevovaly v takové míře, co jsem dlouho u žádné hry nezažil (hrál jsem režim kvality na PS5 ve VRR režimu). Hudba je věc, ke které nemám vůbec žádnou výtku, krásně pracuje s hlavním motivem Star Wars a spolu se skvělým střihem filmových sekvencí, který opravdu má vysokou kvalitu a celkově cutscenes jsem si velmi užíval a filmový zážitek poskytuje věrně.

Některé vedlejší mise byly velmi zajímavé, některé ale opravdu jako výplň. A tak mi to vlastně přišlo u většiny aspektů hry, v některém ohledu velmi kvalitní, ale vždycky tam bylo něco, co trochu zážitek kazilo. Celkově mám tuhle sérii rád, nicméně nenabízí nic moc originálního, je to vlastně to stejné jako jednička v lepším, uhlazenějším kabátu - ač u jedničky si nepamatuju takové množství glitchů. Nemyslím si, že to je něco, k čemu se budu vracet, ale hra mi přinesla plnohodnotný zážitek a hodnotím ji i přes její nedostatky velmi kladně.

Velmi dobře si pamatuju i některé postavy, se kterými se jako hráč opakovaně potkáváte jen v baru. Bavilo mě poslouchat jejich příběhy a jak se vyvíjely v průběhu hry i když vlastně nesouvisely vůbec s mojí postavou a celkově s hlavní dějovou linií, celkově bar a jeho postupné rozšiřování o jiné postavy byla příjemná fáze hry.

Přijde mi, že se očekává, že přijde třetí díl a i přes výhrady, které k Star Wars Jedi: Survivor mám, se na případné pokračování budu těšit.

Dost jedinečná záležitost, která je tak originální, tak dobrá a tak úspěšná, že se divím, že na tenhle úspěch zatím nikdo nenavázal, ani nevím o podobné hře, která by se chystala.

Výborná hra, které se hádám, stejně jako u nás, povedlo usadit ke konzoli/PC jednoho hráče, vedle druhého nehráče. Nastává díky tomu spousta situací, kdy jeden na druhého musí buď čekat, nebo si půjčit ovladač a pár plošinek pomoci přeskákat. Kromě toho, ale nenastalo úplně mnoho situací, kdy by přítelkyně měla nějaký zásadnější problém s některou z pasáží her. Mírně frustrující mohou být některé boss fighty, především pokud jeden z dvojice hráčů není úplně zkušený s prací s kamerou druhým analogem.

Na It Takes Two oceňuji, že parádně našli balanc mezi tím, aby si hru užili právě kromě zkušených hráčů i velmi casual hráči až lidé, kteří se ke hrám dostávají opravdu sporadicky. Pro ty je určitě zajímavé, že v průběhu hry se vlastně vystřídá hned několik různých herních žánrů a mechanik, které zkušení hráči moc dobře znají, ale někteří by s podobnými herními mechanikami asi nikdy ani nepřišli do styku. Vše je zároveň skrze obtížnost dobře vyvážené a hrou se příjemně proplouvá.

Grafika je velmi stylizovaná a navštívíte v roli páru mnoho různých lokací, občas až pohádkových, místa jsou velmi rozmanitá a prakticky mě nenapadá, jakou část by nepokryla od podvodního světa, přes virtuální svět v elektrických kabelech až do vesmíru . Herní doba je zároveň poměrně dlouhá a je to tak zábava na několik dlouhých večerů.

Příběh je velmi dobře vystavěn a k postavám si člověk vytvoří za dobu hraní vztah a opravdu se s koncem docela těžce loučilo, celý zážitek ze hry ve mně stále zůstává a klidně bych si ji v budoucnu znova zopakoval, ač samozřejmě po druhé už to nebude mít takové kouzlo.

Herní výzva 2024 #7: Ve stínu pixelů

TOEM mi přiskočil na PS5 v rámci předplatného PS Plus a když jsem viděl téma černobílých her v letošní výzvě, hned jsem si na tuhle věc vzpomněl.

Velmi originální adventurka, která kombinuje top-side pohled na svět s FPS pohledem skrz optiku fotoaparátu. Díky dvěma různým perspektivám pak vznikají velmi nápadité logické hádanky, kdy některé cíle jsou vidět pouze v jedné z těchto perspektiv, a tak je nutné využívat obě. Svět je různorodý a každá z, jestli si pamatuju dobře, šesti lokací je dost odlišná a nachází se v ní různé úkoly.

Ozvláštnění do hry potom přidává i takový drobný RPG prvek, kdy různé kusy oblečení, které v rámci prozkoumávání světa a plnění úkolů hráč získává, a které mají efekty, které opět můžou být klíčem k rozlousknutí jiných úkolů. Nejde všechny úkoly splnit hned, ale vždy lze získat dostatečný počet razítek (které slouží jako cestovací lístek pro cestování do další lokace), aniž by se hráč musel vracet do předchozí. Může si tak vybrat jestli se chce k úkolům, které musel přeskočit vracet hned jak v některé z následujících lokací získá předmět nutný k dokončení daného úkolu, nebo zda dojde až na konec hry a lokace bude zpětně prozkoumávat poté.

Grafika je jednoduchá, ale pěkná a plní účel, vše je ve hře přehledné a díky dynamicky měnícím lokacím určitě ne nudná. Hudební doprovod je pak spjatý s každou lokací a jednotlivé skladby se ukládají do kazeťáku co sebou hlavní hrdina nosí, dají se tedy zpětně pouštět, pokud tam hráč najde svou oblíbenou.

Celkově jde o velmi zajímavý kousek, který nezabere moc času, a je to taková příjemná oddechovka s logickými hádankami na pár kratších herních večerů.

Herní výzva 2024 #4: Tenkrát v Hollywoodu

V hodnocení půjdu trošku proti proudu, ale hned vysvětlím proč. Nehraju hororové hry. Nehraju je proto, protože to napětí příliš nezvládám, takže tuhle hru možná hodnotím z trochu jiného úhlu pohledu, než nadšenci hororových her. Nevadí mi, že hra není příliš strašidelná - což jsem četl v recenzích, ale bylo to tak akorát, aby pro mě hra byla ještě hratelná. Hra zkrátka vyšla zdarma, a proto jsem se rozhodl jí dát šanci.

Zřejmě i proto, že nemám s hororovými hrami úplně moc zkušeností, to pro mě ale byl poměrně nevšední a zajímavý zážitek. V určitých chvílích mi hra připomínala také hru, nebo spíše demo, které bylo kdysi na PS4 také zdarma a to P.T. díky opakovanému navštěvování různých lokací a hru s dveřmi, které pokaždé vedou jinam. Líbil se mi námět, který řeší v současnosti je problémem ve společnosti, šikana, deprese, sebevraždy. Příběh je dobře postupně odkrýván a držel mě v napětí tak, že to začalo zajímat i přítelkyni, která hry nehraje a co se bude dít dál sledovala se mnou až do konce.

Jediné lehce frustrující pasáže mi přišlo utíkání před monstrem, nicméně i tyto pasáže byly na pohled zpracované velmi detailně, jelikož jsem měl možnost si je prohlédnout dostatečně mnohokrát, díky mnohým opakováním a mojí neschopnosti se dostat ven.

I když odhlédnu od faktu, že je hra zdarma, hodnotil bych ji stejně, kdyby se prodávala za nějakou nižší sumu. Byl jsem překvapen tím, jak mě to chytlo, protože při spuštění jsem očekával, že hru budu do 20 minut vypínat, jak jsem to měl u spousty jiných hororových her, které jsem v minulosti zkoušel. Pro mě to tedy byl velmi zajímavý zážitek a možná tenhle komentář pomůže někomu jinému, kdo se hororovým hrám vyhýbá, aby jí dal šanci.

Herní výzva 2024 #8: Cesta do Pravěku

Hned na úvod musím říct, že strategie nehraji příliš často a už vůbec ne na konzolích, jelikož mi ta kombinace tohohle žánru s gamepadem nikdy moc neseděla, nicméně hra byla zdarma v rámci PS Plus a jakožto velký fanoušek Jurassic Park: Operation Genesis jsem se rozhodl dát tomu šanci. Byl jsem příjemně překvapen.

Celá hlavní kampaň je taková dá se říct na rozjezd, jsou to poměrně krátké scénáře s jednoduchými úkoly, které ale připraví hráče na Chaos theory, což je 6 výrazně delších kampaní, každá inspirovaná jedním filmem z obou trilogií Jurassic Park a Jurassic World. Ty jsou mnohem zajímavější a mně přišly daleko zajímavější, už jen protože jsou tam využity modely dinosaurů inspirované konkrétními filmy, a tak T-Rex v první kampani vypadá stejně, jako T-Rex z původního filmu z r. 1993. V pozdějších fázích každé kampaně se trochu začne projevovat nevýhoda ovládání hry na gamepadu. Až je park rozšířen prakticky přes celou dostupnou mapu, orientovat a pohybovat se po celém parku a managovat veškerou agendu je zkrátka na dlouho a trochu krkolomné. Asi to nešlo o moc lépe vyřešit a neberu to úplně jako výtku hry, ale zkrátka s takovým omezením se musí při hraní podobné hry na konzoli počítat. Je to díky tomu pak místy frustrující a musel jsem hru častěji pauzovat, abych byl schopen všechny kroky provést. Může to být ale částečně i mojí nezkušeností a neschopností hrát podobnou hru na konzoli.

Graficky vypadá hra velice dobře, jednotlivé filmové trilogie jsou od sebe pěkně rozlišeny odlišnými modely budov i vzhledem parku. Modely dinosaurů jsou detailní a logicky je vidět obří skok od původního Operation Genesis, který jsem zmiňoval na začátku komentáře a vyvolávalo to spoustu nostalgických momentů při vypuštění velociraptorů, či t-rexe do výběhu. Nostalgicky výborně funguje i hudba, která je taktéž inspirovaná původními notoricky známými melodiemi a všechno dohromady působí velmi věrně a příjemně. Licenci hra ždímá co to jde, ale herce na nadabování nesehnali, takže sice mluvící postavy mají tváře, odpovídající hercům z filmů, mluví je už ale jen dabéři, kteří se je snaží napodobovat. Bez toho bych se asi klidně obešel a mohli použít rovnou jiné herce, ale jelikož to není úplně podstatná část hry, není to nijak zásadně rušivé.

Kdyby vyšlo pokračování raději bych se ho ujmul na PC namísto konzole, ale když odhlédnu od diskomfortu, který mi tenhle způsob hraní Jurassic World způsobil jedná se o velmi příjemnou záležitost, která ve mně vzbudila větší zájem o strategie a zřejmě to nebude jediná, ke které se tenhle rok dostanu.

Herní výzva 2024 #1: Nemova říše

Velmi příjemný odstartování letošní herní výzvy ve formě Stray. Tak trochu casual adventura, kde se hráč ujme role zrzavé kočky a snaží se rozluštit záhadu, do které se dostane zatímco naráží na různé postavy, které řeší zase svoje problémy.

Ze screenshotů nebo traileru by hra mohla působit jako zaměřená spíš na mladší publikum, ale poměrně rychle se atmosféra i děj stane poměrně temným a tento pocit se v průběhu příběhu ještě prohlubuje. Vyhnu se nějakým větším spoilerům, ale rozhodně mě překvapila zápletka tohoto v podstatě post apokalyptického technického světa, kde kočka potkává robotické postavy, které kdysi zřejmě byli pomocníci lidské populace.

Hra má krásnou estetiku, prostředí působí zajímavě a v průběhu hry se hezky dynamicky mění z přírodních lokací až do futuristického urbexu. Zajímavé jsou behind the scenes záběry vytváření animací hlavního hrdiny (k dohledání na youtube) kde tentokrát motion capture museli provádět čtyřnozí chlupatí herci. Na výsledku je to znát a animace působí opravdu pěkně a moji kočku při hraní taky kolikrát zmátlo, že ta kočka na obrazovce je jen jako :D

Hratelnost je jednoduchá, je vidět, že je to uzpůsobeno tomu, aby si hru mohlo zahrát co nejširší publikum, je tam jedna obtížnost, hádanky jsou fajn, ale nejsou nijak zvlášť složité, soupeři nejsou úplně nároční k poražení, ale všechno pěkně funguje a nejsou tam žádné hluché či frustrující pasáže. Herní doba není příliš dlouhá (já tam strávil cca 7-8h, ale hodně jsem se kochal prostředím) nicméně tomu podle mě odpovídá cenovka (ve slevě okolo 450kč na PS5) a zbytečně natahovat by to asi nemělo význam, ten příběh je pěkně ucelenej a je to příjemná hra na 2-3 večery.

Stray je velmi originální, krásně zpracovaná adventura, která se velmi dobře hraje a hezky se na ni kouká.

BioShock je série, která se mi z nepochopitelných důvodů tak nějak od svého vzniku vyhýbala a dostávám se k ní 10 let od vydání posledního dílu a začínám rovnou dílem třetím :) jak jsem pochopil úplně tam není nutná znalost předchozích dílů ačkoliv na konci jsem poznal svět prvního BioShocku :) a jelikož mi tahle věc ležela na Steam účtě, po pořízení Steam Decku to byla jednoduchá volba čím hraní na tomhle handheld PC začít.

BioShock je ten typ hry co hráče vtáhne a do konce nepustí. Celou dobu má hra spád a dobře se prokládá akce s vyprávěním příběhu. Střílečky jsou nápadité, je potřeba tam využívat šikovně prostředí, Elizabeth i zbraně a schopnosti. Schopností je tu na výběr v průběhu hry celá řada, ale jelikož se přepíná jen mezi dvěma, dopadlo to tak, že jsem si vybral dvě co jsem používal nejvíc a v podstatě už je neměnil až do konce hry. Navíc se dají vylepšovat a peníze se to sbírají poměrně pomalu, takže to podle mě ani nešlo udělat jinak, než se soustředit na některé konkrétní schopnosti (a zároveň i zbraně), které jsem v průběhu hry rozvíjel.

Co se příběhu týče tak je BioShock jednou z nejlépe vyprávěných her co jsem měl možnost letos hrát. Opravdu je to poutavé a jak u napínavého thrilleru jen hráč očekává co se stane dál s Elizabeth a DeWittem. Během příběhu se odehraje i několik zvratů, z nichž jeden mě překvapil opravdu výrazně. Hra v několika momentech před hráče staví rozhodnutí, které ale aspoň dle mého pocitu z hraní nemají žádný významnější vliv na vývoj děje, nevím jestli to byl záměr pouze vyvolat nějakou emoci v momentu rozhodnutí, nebo měl být v některé fázi vývoje debatován rozvětvenější vývoj příběhu, ale asi mi to tam přišlo až zbytečné. Příběh je velmi důležitá část hry, proto se konkrétním věcem záměrně v komentáři vyhýbám.

Atmosféru dotváří skvěle dobová hudba fiktivních desátých let 20. století a z perfektních zvukových efektů občas až mrazí. Dabing postav je také na vysoké úrovni a žádný dialog jsem v průběhu hry nepřeskočil, naopak jsem hltal i veškeré "voxphone" s nahrávkami ostatních postav, které jsou rozeseté po světě.

Jedná se o výjimečný počin a až mě mrzí, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se k tomu dostal. Před 10 lety by i ta grafika dýchla na člověka úplně jinak, každopádně pořád je na co se koukat a zvlášť na malém displeji SteamDecku bych ani netipl, že se jedná o dekádu starou hru.

Přemýšlím čím tenhle komentář začít, mám z toho zážitku hrozně rozporuplný pocity. Hru jsem hrál v době kdy vyšla, samozřejmě na to mám dnes už velmi zkreslené vzpomínky a bohužel v mých očích, jak to tak bývá, ta vzpomínka funguje mnohem líp než ta samotná hra. Zestárlo to mnohem víc, než bych očekával. Jasně už to má svý roky, i proto je zrovna tahle volba u mě ve výzvě v kategorii "Před naším letopočtem". Ale až moc často jsem si říkal jak moc jsou některé mechaniky a možnosti ve hře omezené.

Je to klasická koridorová FPS, kde se nemusí moc přemýšlet, je to velmi na styl Call of Duty, jdeš dopředu, zabiješ nepřátele, pokračuješ dál. Vlastně to nějak funguje, jen ne tak hladce, jak si to člověk pamatuje :) je zkrátka vidět, že v některých věcech jdou hry pořád dopředu a třeba variabilita nepřátel byla tehdy dostačující, z dnešního pohledu je to opravdu jen pár několik nepřátel, kteří se tam ve vlnách stále opakují. Fajn věc je dirigování svojí jednotky, pokud se zrovna AI nerozhodne sebevražedně vrhnout pod nohy silnějšímu nepříteli a jen čeká až bude po boji, aby ho někdo přišel zachránit.

Délka je rozhodně dostačující, nedokážu si představit hrát hru tohohle typu třeba 20 hodin, to by tam musel být některý z prvků výraznější, ať už by to byla nějaká variabilita misí, nepřátel nebo zajímavější příběh. Ten tam taky tak nějak existuje, ale vlastně není nijak důležitý. Příjemná je závěrečná sekvence, kde k jednotce mluví sám Yoda.

U Republic Commando jsem se nenudil, ač mám ke hře dost výhrad, které chtě nechtě souvisí s tím, že je to hra co už se tu pohybuje pár let, ale kouká se na to stále relativně hezky a vlastně je to jedna z mála možností jak zažít Star Wars z pohledu řadového klona, když nepočítám multiplayerové Battlefront. Už bych to ale určitě, jako dřív, neoznačil za nejlepší Star Wars hru.

Dlouhá léta jsem odkládal hraní třetího Zaklínače kvůli tomu, kolik času hře musí člověk věnovat. A teď jsem mu věnoval druhých 150 hodin za poslední dva roky. Je to vážně klenot, hra nabitá neskutečným množstvím obsahu, který se mi ani po těch 150 hodinách nepovedlo vyčerpat. Rád bych se v komentáři věnoval především porovnání těchto dvou až překvapivě odlišných zážitků co jsem se Zaklínačem měl.

Hrál jsem Zaklínače poprvé na PC předloni v době covidu, období lockdownu bylo na hru tohohle rozsahu ideální, letos po vydání next-gen updatu jsem ho rozjel znovu na PS5 a říkal jsem si, jestli mě bude bavit stejně jako při prvním průchodu. Ukázalo se, že odpověď je - bude mě bavit ještě víc. Objevil jsem spoustu obsahu, co mi při prvním průchodu uniknul, většinu rozhodnutí z minula jsem zapomněl, takže jsem měl opět spoustu dilemat jak se rozhodnout a některé zápletky a osudy postav mi dopadly úplně jinak než v prvním průchodu. V rámci letošní výzvy a kategorie Karbaník jsem se navíc plně věnoval i Gwentu, který jsem do té doby úplně ignoroval a konečně trochu pochopil, proč jen u téhle části stráví spousta hráčů dlouhé hodiny.

Grafický upgrade je značný. První průchod jsem měl na starší PC sestavě ve fullHD a středních detailech. Next-gen verzi pak na PS5 v performance modu 60FPS, kde může trochu trpět rozlišení a občas to ze 4K padat na nižší, při hraní jsem si toho ale vůbec nevšiml a hra běžela drtivou většinu času krásně plynule a bez nějakých grafických artefaktů. Netrávím ve hrách většinou velký čas v photo modu, spíš ho často ani nezapnu, ale tady jsem se v některých lokacích kochal nádhernými výhledy a nasvětlením scény.

Co do hratelnosti mám asi jedinou drobnou výhradu k ovládání Klepny, které bylo jak v původní, tak vylepšené verzi lehce krkolomné, ale dá se na to zvyknout, není to úplně dokonalý dopravní prostředek :) ale na krátké vzdálenosti je kolikrát lepší jít pěšky, na delší kromě objevování nových lokací jsem většinou používal fast travel. Soubojový systém je i na ovladači velmi dobře zvládnutý - jedna z věcí ze kterých jsem měl největší strach po přechodu z PC a klávesnice, kde jsem Zaklínače dohrál poprvé. Zvyknout se na to dá velmi rychle a je to intuitivní.

Kromě hlavní hry se určitě nesmí opomíjet ani obě DLC, které jsou taky perfektně zpracované a když je rozsahem porovnám se spoustou standalone titulů, s přehledem by obě DLC mohly vyjít i jako samostatné hry. Ostatně to platí u DLC od CD Projekt RED obecně, nové DLC Cyberpunk 2077: Phantom Liberty je toho dalším důkazem.

V Zaklínačovi se dá strávit 100 hodin, ale klidně i dvojnásobek toho. Pokud by tam chtěl člověk vyzobat každičkou drobnost co hra nabízí, možná i trojnásobek toho. Narozdíl od spousty jiných RPG jsou zde vedlejší questy vždy něčím zajímavé, rozhodně nejsou jen nějakou povinnou výplní co by natahovaly čas a nemusíte se nutit do toho je plnit kvůli trofeji, nebo nějakému splnění procent hry. Snad všechny jsem hrál s chutí a těšil se na co díky řešení různých problémů narazím. Tak nějak si myslím, že s třetím Zaklínačem jsem se neviděl naposledy.

Sérii Horizon hltám už od začátku a rozšíření mi zase připomnělo proč. Zkrátka Aloy a její příběh sleduju velmi rád. U Burning Shores dostanete všechno, co se dá očekávat po dohrání Forbidden West - taktické sundávání nepřátel, graficky jeden z nejhezčích a nejlíp vypadajících světů, co ve hrách je a navíc poměrně velkou část světa navíc, odpovídající příběhové rozšíření základní hry, zajímavé nové postavy.

Přibyly ve hře také nové stroje, jako tomu bylo i u rozšíření Frozen Wilds. Tentokrát mi ale někteří přišli až nepoměrově silnější, než většina strojů v základní hře. Ani nevím, jestli to bylo tím, jakou jsem měl od launche pauzu a jestli jsem "zrezl" v soubojovým systému, ale porážet Bileguty bylo fakt docela náročný.

Nechápu jaká kritika se snesla na závěr DLC, ve 21. století se pozastavovat nad tím že dvě holky se můžou zamilovat do sebe, s tím, že navíc i tak má hráč naprostou svobodu s rozhodnutím, mi přijde fakt bizarní. a přijde mi, že se tím zbytečně dává bokem, že to příběhový rozšíření je fakt dobrý, přináší spoustu nových postav a zbytečně řeší jen poslední scénu.