Road 96

Poslední roky jsem vůči příběhovým hrám čím dál ostražitější, méně se mi do nich chce, a je to přesně kvůli hrám jako je Road 96. Tahle hra je o to větší zklamání, že na papíře mi zněla takřka dokonale. Ve hře se postupně ujímáte role několika náctiletých dětí, které prchají přes hranice z fiktivní autokratické země jménem Petria. Ty po cestě potkávají nejrůznější postavy, zaplétají se do dobrodružství inspirovaných filmy Quentina Tarantina a bratří Coenů a celá hra je prodchnutá melancholickou devadesátkovou atmosférou a klasickou americanou. Na tohle mě utáhli autoři a já jsem se tu hru opravdu snažil mít rád. Bohužel to ale nedopadlo.

Tak zaprvé, ta atmosféra je jednoznačně osmdesátková. A nutno říct, že audiovizuální zpracování, zjevně inspirované Life is Strange, se opravdu povedlo. Ve hře jsem se potloukal kolem silnic při západu slunce a kolem motelů s blikajícími neony, v horách jsem se kochal krásnými výhledy a do toho mi hrála převážně výborná melancholická muzika, která dokázala navodit tu správnou náladu - něco mezi nostalgií a touhou vydat se na cestu. První chvíle jsem strávil v malém kempu, kde jsem se potkal s tulačkou Zoe a společně jsme do noci troubili Bella Ciao. Takových momentů je ve hře několik, i když žádný už mě později nechytnul tolik, a je to taky důvod, proč dávám tak "vysoké" hodnocení.

Každá další "štace" cesty je pak jedna malá epizodka, kde potkáte jednu z celkem sedmi postav, jejichž příběh postupně rozkrýváte, byť očima několika postav. A nutno zmínit, že právě tyhle postavy mají v každé epizodě hlavní roli. Ačkoliv jsem u benzínové pumpy mohl prohodit pár slov s jiným cestovatelem, v motelu jsem mohl vykrást pokoj nebo ukrást auto a všelijak jsem si obstarával jídlo, pití a nocleh, těmto sedmi postavám se nedalo vyhnout. Většinou po vás něco chtějí, někdy jim musíte v něčem pomoct, někdy se společně dostanete do problémů. Co je ale hlavní, až na jednu z nich jsou všechny příšerně napsané a já jsem se vyloženě děsil další interakce s nimi. Abych byl fér, všechny epizodky s nimi nejsou hrozné, ale o žádné, krom první zmíněné, nemůžu říct, že by mě vyloženě bavila. Řidič náklaďáku a starý rocker John ještě jde, ovšem reportérka Sonya, kriminálníci Stan and Mitch a pubertální genius Alex jsou karikatury, které jako by vypadly z nějakého kresleného seriálu pro děti. Alexovi navíc ubírá to, že ho zjevně dabovala žena (já vím, že dabování dětských postav ženami je poměrně běžná praxe, ale tady to bylo opravdu do očí bijící a působilo to divně). Zdaleka nejhorší je ale obtloustlá policistka Fanny, která mi svou ovčí náturou neuvěřitelně lezla na nervy, a psychopatický taxikář Jarod, který při každé příležitosti nesmyslně vybuchoval vzteky a kazil onu výbornou melancholickou atmosféru.

Do toho pak vstupuje ještě jedna vrstva v podobě politického příběhu země, který se táhne na pozadí - hra začíná několik měsíců před volbami a hráč má z nějakého důvodu možnost ovlivnit vývoj politické situace v zemi i příběhy jednotlivých postav (čímž v podstatě zase ovlivňuje politické dění). Problém je, že tenhle politický aspekt hry je tak prosťoučký, že působí, jako by ho napsal někdo, komu bylo jedenáct, a do hry často vstupuje úplně nesmyslně - několik postav vám v jednu chvíli z ničeho nic oznámí, že "vypadáte, jako by jste se chtěli na něco zeptat", což si můžete přeložit jako "teď se mě musíš zeptat na politickou otázku", a následuje výběr z naprosto nezajímavých možností, které nezajímaly ani moji postavu ani mě. Podobně neumětelsky působí i momenty jednotlivých postav, které byly zřejmě zamýšleny jako emocionálně silné, ale kterým bohužel chybí jakákoliv gradace či katarze. Prostě se s někým minutu bavíte, začne hrát smutná hudba a postava vám vnutí nějaký svůj osobní příběh, který skončí stejně rychle jako začal. To je všechno. To mě vede k otázce, pro koho je tahle hra vlastně určena. Podle devadesátkové (respektive reálně spíš osmdesátkové) nostalgie a politického zaměření bych tipoval, že cílovka jsou hráči kolem třicítky a výš, ale podle dětsky naivních dialogů a postav to působí, že je to zaměřené spíš na mladší puberťáky.

Poslední věc, která měla potenciál, ale zůstala nemastná neslaná, je samotný gameplay. Ve své podstatě se jedná o walking simulator se survival prvky. Musíte jíst a spát a občas se připletete do nějakého toho nebezpečí nebo k nějaké práci. Na začátku hry si ve stylu rouge-lite her vybíráte, za které z dětí utíkajících přes hranici budete hrát, z nichž každé je jinak staré, má jiné množství energie, peněz atp. Ale ve výsledku je to úplně jedno, protože i když si vyberete tu nejhorší možnou postavu, hra je tak jednoduchá, že abyste nedošli do konce, museli byste se vyloženě snažit. Hra má údajně i systém akcí a následků, ale pokud se moje akce nějak projevily, pak to bylo tak bezvýznamné, že jsem si toho sotva všimnul, a akce, které ovlivnily ostatní postavy, mi byly stejně vzhledem k mému neexistujícímu vztahu k nim celkem ukradené (zvlášť u závěrečné scény (kdy John umírá rukou Fanny) se mi chtělo křičet: "No a cooooo?!"). Minihry jsou krátké a jednoduché, ty akční působí spíš navíc a na sílu.

Celkově je Road 96 snůška nenaplněných slibů. Přesněji řečeno, věřím tomu, že autoři se opravdu snažili a do hry dali svoji duši. Prostředí i hudba jsou nádherné, prvotní idea je velmi zajímavá, ale kde scénárista vůbec neumí psát, tam ani čert nebere. Autoři by bývali udělali lépe, kdyby se toho do hry nesnažili na tak malé ploše nacpat tolik a hra se nesnažila pouštět do dospělých témat, které v tomto podání působí přinejlepším směšně.