Segovský Sonic pamatuju jako harant u kámošů na Sega MD, kdy to valili jako život, sbírali prsteny, ničili roztočenými bodlinami nepřátelské entity a snažili se prokousat jednotlivými zónami. Těch je o několik víc než v předchozím dílu, nicméně rozvětvené industriální prostředí s třemi podúrovněmi bylo za mě častokrát hodně nepřehledné.

Já se k pořádnému zažrání dostal až teď na mobilu a za týden ve volných chvilkách bylo hotovo s vyjímkou dvou zón ke konci a finálnímu souboji s bossem dr. Robotnikem se dalo projít celkem svižně. Pravdou je, že ovládání vyžaduje maximální přesnost v rámci skoků na plošiny, které mají zálibu mizet, propadat se nebo skrývat další různou havěť a v tomto díle dokonce i zlomyslného Metal Sonica, kterého porazit v rychlosti byla docela fuška což může ústit v utrousení nějakých těch nehezkých slovíček .-)

Hodnotím jako podobně laděného Jazze, pohodička na odreagování – 70 %

Secret Agent je prakticky klonem podobně založené Apogee plošinovky Commander Keen s primitivní grafikou. Pokud se dostanete k plné verzi, čekají Vás 3 ostrovní mapy, na kterých se v 16-ti koly ( domečky ) na každé z nich musíte prokousat přes protivníky v podobě z masa a kostí, robotických nosorožců, kyborgů nebo zařízení ohrožující 3 životy chrabrého agenta svými smrtícími paprsky.

Aby toho nebylo málo, v cestě stojí I různé další nástrahy v podobě mizejících a znovu se objevujících bodců, zařízení odpalující rakety, nášlapné miny ( asi ), ostny a dokonce hladoví zubounci ve vodních přikopech. V přůběhu jednotlivého levelu musíte najít barevné kliče, odemykající další místnosti, kde se většinou nachází další nezbytné předměty pro dokončení daného kola – disketa k deaktivaci laserového pole, likvidace hlavní paraboly, rentgenové brýle k odhalení skrýtých můstků a konečně nálož k odpálení únikových dvěří.

Staré arkády měly prostě svoje kouzlo, u této naštěstí nehrozilo, že bych někde dlouze opakoval levely nekonečným procházením a některé z nich jsem  prošel na první dobrou – suma sumarum solidní, jednoduchá záležitost a další odškrtnutý kousek – 70 %

Konečně jsem se dostal k poslednímu austronautovu dobrodrúžu, který ale tentokrát nezachraňuje galaxie jako v předchozích dílech, ale bojuje proti zmutované zelenině ve spánku. K dispozici nemá laserový blaster ale šutráky sbírané cestou, které plodiny nezničí, jen na chvilku omráčí, takže cesta levely je někdy dost krkolomná a bohužel chybí klasická pogo tyč z předchozí trilogie.

Jinak není moc co vytýkat, vše ostatní víceméně ve stejném duchu, možná s lepší grafikou, ale mně přeci jen bavilo víc ničit emzáky – 65 %

Druhý díl Monkey Islandu přináší opět další adventurskou honbu za pokladem, tentokrát jde o Big Whoop v hlavní roli samozřejmě Gaybrush - “slavný, a od poražení LeChucka, bohatý pirát”. Na ostrově Scubb ho připraví o love šméčko Largo Lagrande, který má celý tento kus země pod palcem a Gaybrush se vydává za jeho zneškodněním.

K ostrovu Scubb přibudou ještě další dva ostrovy, aby se mladík nenudil a mohl bádat v hádankách, což častokrát přijde hodně otravné, kdy se ocitnete v pasti a lítáte z lokace na lokaci, abyste našli řešení hádanek Nesmí samozřejmě chybět několik takových, které z části nebo úplně postrádají logiku a bez rady s návodem bych na jejich řešení nepřišel – opice nebo soutěž v plivání. 

Ve výsledku bych to viděl ve stejné kvalitě jako první – lepší grafika, hudba i animace I dávky humoru, ale zase nebylo šermířských soubojů a dialogy byly misty opravdu zbytečné obsáhlé – 70 %

Na Streets of Rage si ze Segy musím přiznat vůbec nepamatuju, nějak mě minula a napravuji až teď na mobilní verzi. Pouliční rubačka, kdy je úkolem hrdiny z policejních řad vyčistit město od zlovolných živlů a ostatní šepledi. 

Protivníci jsou různorodí od obyčejných polonahých týpků, k pankáčům, ninjům, dominám, bossům až k tlostoprdovi chrlícímu oheň, který si lítá celou obrazovkou a dává slušný damage, někteří z bossů mají své předefinované formy útoků, které se s trochu trpělivosti dají předvídat. Stejně jako v jedničnce se utkáte s protivníky v osmi levelech, druhý díl, jak to tak bývá, přinesl bohatší dávku různorodých protivníků a jednotlivých bossů stejně jako jejich počet v jednolivých úseccích levelů, až se prorubete k samotnému panu X, který má v pazourech AKčko a nechce se nechat jen tak pokořit.

Hratelnost trochu drhne, stejně jako gameplay, kdy šmejdi mají zálibu mizet z obrazovky a častokrát vás dokáži zasáhnout i když nejsou v přímé linii a snažíte s jim vyhnout ve snaze najít si prostor pro vlastní útok. Hodnotím v lepším průměru - 70 %

Pac-Man je klasilkou všech klasik, věřím že každý z hráčů, který aktivně prožil 80desátky a 90desátky s joystickem nebo klávesníci se s ním potkal ať už v původní verzi nebo s jedním z jeho pozdějších klonů. Nemá smysl se moc rozepisovat, všechny levely jsem neprošel, ale pár hodin jsem s tím žlutým požíračem dukátků a při vyhýbání se čtveřici entit strávil - 55 %

Na Streets of Rage si ze Segy musím přiznat vůbec nepamatuju, nějak mě minula a napravuji až teď na mobilní verzi. Pouliční rubačka, kdy je úkolem hrdiny z policejních řad vyčistit město od zlovolných živlů a ostatní šepledi. 

Protivníci jsou různorodí od obyčejných polonahých týpků, k pankáčům, ninjům, dominám, bossům až k tlostoprdovi chrlícímu oheň, který si lítá celou obrazovkou a dává slušný damage, někteří z bossů mají své předefinované formy útoků, které se s trochu trpělivosti dají předvídat V celkem osmi levelech si jich užijete dostatek, když už jste v úzkých můžete si na pomoc přivolat hlídkový vůz vyzbrojený bazukou, která dokáže prořídnout nepřátelské síly.

Hratelnost trochu drhne, stejně jako gameplay, kdy šmejdi mají zálibu mizet z obrazovky a častokrát vás dokáži zasáhnout i když nejsou v přímé linii a snažíte s jim vyhnout ve snaze najít si prostor pro vlastní útok. Za mě lepší než třeba podobný Double Dragon, lepší průměr - 60 %.

Arkádovka Double Dragon je dalším z “rubaček“ 80-desátek, která se vydávaly po úspěšch bojových kousků filmového plátna. Kratinká hra, ve které jde o bratry Leeovi, kterí musí napravit členy pouličního gangu, protože unesli sličnou Miriam. 

Ve čtyřech levelem nemusí spoléhat jen na své končetiny, ale mohou vymlátit z protivníků třeba nůž, baseballku, šutráky či biče a ulehčit si nesnadný úkol. Hra nabízí možnost bojovat za jednoho z bratrů nebo společně se spoluhráčem nelítostně kosit darebáky. 

Hodnotím v čistém středu, v podobném žánru kolem 90-tých let bylo vydáno pár povedenějších ( Streets of Rage např. ), ale i horších – 50 %

Zábavná záležitost, která sežrala spoustu času, protože některé levely designoval a navrhoval nějaký mimozemšťan, protože u louskání hlavolamů bludiště by jeden rozflákal klávesnici na hadry, když
si zabolokujete cestu nebo Vás zničí kulaté bomby v honbě za disketami.

V mládí jsem daleko nepokročil, teď se povedlo dostat se podstatně dále ale někde kolem stého levelu už jsem nebyl schopný pokračovat a končím – Soko-ban se mi líbíl ale víc. Nicméně obdivuju ty, kteří 
dokončili všechny levely – 75 %

K devadesátkové kultuře akčních přestřelek patřily i následné pokusy o převedení na herní pole a námět detroitského důstojníka Murphyho zabitého při přestřelce a následně přetvořeného v kyborga RoboCopa musel nutně následovat.  Stejně jako ve filmu je i zde povolán vyčištit nejen ulice města automobilů od všelijaké verbeže v podobě lidí, psů a robotických protivníků.  

Levely jsou časově omezené, lze si trochu času koupit sběrem cestou stejnou jako pár hranolků života při poškození. Po úspěšně misi vás hra posune na střelnici, kde se dá vystřílet vylepšení. Hra mě kupodivu v mládí minula, dal jsem ji až teď na retro konzoli, ale musím říct, že znám povedenější kousky – lepší průměr 60 %

Segovský Sonic pamatuju jako harant u kámošů na Sega MD, kdy to valili jako život, sbírali prsteny, ničili roztočenými bodlinami nepřátelské entity a snažili se prokousat jednotlivými zónami. Těch je o několik víc než v předchozím díů, drtivá většina obsahuje jen 2 podúrovně.

Já se k pořádnému zažrání dostal až teď na mobilu a za týden ve volných chvilkách bylo hotovo s vyjímkou dvou zón ke konci a finálnímu souboji s bossem se dalo projít celkem svižně. Pravdou je, že ovládání vyžaduje maximální přesnost v rámci skoků na plošiny, které mají zálibu mizet, propadat se nebo skrývat další různou havěť, což může ústit v utrousení nějakých těch slovíček .-)

Hodnotím jako podobně laděného Jazze, pohodička na odreagování – 75 %

Časohrátky jsou jedním z mých nejoblíbenějším tématem, ať už jsou v podobě filmových obrázků nebo tištěných stránek, v rámci herního světa byl Quantum Break pro mě první zkušeností. Očekávání byla velká nejen díky tomu, že studio Remedy stojí za vznikem legendárního Maxe Payna, výsledek bohužel přinesl lehké zklamání hlavně z nevyužitého potenciálu.

Příběh jako takový byl za mě v pořádku – vynález stroje času, jeho následné zneužití a přichází pátrání hrdinů v různých časových rovinách a nestabilním častoprostoru. Děj obohacuje vložený hraný seriál se známými hereckými tvářemi, to si myslím byl hodně povedený nápad. Ve hře samotné se hlavní kladná postava Jack dostane ke schopnostem, který mu mohou pomoci ulehčit si průchod dějem při střety s protivníky – přemístění se krátkém časovém intervalu, ochranný štít nebo čas stopující “bublinu“ . Hodně cool vypadají přestřelky nebo úprky ( hroutící se dok nebo most ), kdy do hry vstoupí časová trhlina. Nekteří z UI kousků jsou fakt nekompromisní, navíc vybavení různými vylepšeními, ať už v rámci zbraní nebo schopností a Jack má co dělat, aby přežil do dalšího checkpointu, protože klíčem je být v pohybu. Autoři nabídli i možnost zvolení si varianty příběhu a jeden si může zvolit, kudy se bude další děj ubírat, resp. v čí moci . 

Vizuálně je hra opravdu povedená, místy jsem registroval lehké nedodělky vývojárů, ale byla to pro mě pastva pro oči. Ale teď ty negativa – čekal jsem od hry více bádání a hádanek a docela mě zamrzelo, že se zní stala víceméně “střílečka“. Další výtku mám k tunám vložených otravných secretů ve smyslu e-mailů a poznámek-to byl opruz se tím prokousávat a za třetí akce jako taková má postupně tendeci stereotypu – což ale je nemoc akčních kousků – většinou. A abych nezapomněl umístění některých checkpointů bylo na pěst, nechápu, proč bylo nutné sledovat videosekvence před akcí s bossem například ...

Pozitiva ale nakonec rozhodně převažují, dokázal bych si představit pokračování – 75 %

Dohráním devátého dílu kozaté Lary alias Tomb Raidera jsem si splnil další rest, což je s podivem, protože tenhle druh archeologicky laděných adventur prostě můžu, leč v jinošských letech mě minuly, což se teď na starší kolena snažím dohnat.

Nový háv od Crystal Dynamics přinesl povedený vizuál s kterým jsem byl spokojený, tentorkát i včetně cut scenes. Ovládání ( kamera ) sice pořád není stoprocentní, častokrát se nepovedlo hupsnout tam, kam bylo zamýšleno, přesto hra se vyznačuje intuitivním, přímočarým hraním s průběžným ukládáním v checkpointech a především se jeden neztrácí v nepřehledných lokacích a nezakysne na místě, protože přehlédnul přehodit mazaně ukrytnou páku nebo podobný mechanismus, tak jako v předchozích, starších dílech z dílny Core.

V devítce roba putuje za nalezením legendárního a mocného Thorova kladiva od Thajska, přes Jižní Mexiko až k Antarktidě, kde se ukrývá Valhalla a kde stojí v cestě stará známá Natla. Tentokrát se Lara projela motorkou jen v džungli a jedné interiérové lokaci, naopak se hodně potápělo, více se musely zapojit mozkové závity při louskání hádanek, vývojař dodali sonar s mapou a především odpadly souboje s bossy, což velice kvituji.

Za mě spokojenost v rámci těch předchozích třech kousků z díly Crystal Dynamics se mi Underworld líbil nejvíc, lokace byly povedené, není důvod proč se nevrhnout na Guardian of Light - 85 %

Segovský Sonic pamatuju jako harant u kámošů na Sega MD, kdy to valili jako život, sbírali prsteny, ničili roztočenými bodlinami nepřátelské entity a snažili se prokousat jednotlivými zóny. Těch je celkem 6, každá z nich rozdělená do tří podepizod a po jejich pokoření nastává finální sobouj s bossem. 

Já se k pořádnému zažrání dostal až teď na mobilu a za týden ve volných chvilkách bylo hotovo s vyjímkou dvou, tří podzón Labyrint a Scrap zóny se dalo projít celkem svižně, Pravdou je, že ovládání vyžaduje maximální přesnost v rámci skoků na plošiny, které mají zálibu mizet, propadat se nebo skrývat další různou havěť, což může ústit v utrousení nějakých těch slovíček.

Hodnotím jako podobně laděného Jazze, pohodička na odreagování – 75 %

Téměř po 40-ti letech od vydání jsem dostal do rukou praotce Bombermanů s retro konzolí zakoupenou v roce 2022. Políbený jsem byl dosud jen starším Dynablasterem, který samozřejmě pracuje se stejnou myšlenkou labyrintu, překážky se dají odstranit nakladenými doutnajícími dělovými koulemi a nesmí chybět prapodivné entity branících v cestě za dalšími úrovněmi.

S pomocí vylepšení ( časovač je naprostá BOMBA ), skrývajcími se pod určitými překážkami se dají průchody urychlit, protože levelů je úctyhodných 50 a ke konci jsou protivníci už ve značném počtu – 70 %

Dohráním osmého dílu kozaté Lary alias Tomb Raidera jsem si splnil další rest, což je s podivem, protože tenhle druh archeologicky laděných adventur prostě můžu, leč v jinošských letech mě minuly, což se teď na starší kolena snažím dohnat.

Nový háv od Crystal Dynamics přinesl povedený vizuál s kterým jsem byl spokojený, tentorkát i včetně cut scenes. Ovládání ( kamera ) sice pořád není stoprocentní, častokrát se nepovedlo hupsnout tam, kam bylo zamýšleno, přesto hra se vyznačuje intuitivním, přímočarým hraním s průběžným ukládáním v checkpointech, hádanky nejsou příliš složité a hlavně se jeden neztrácí v nepřehledných lokacích a nezakysne na místě, protože přehlédnul přehodit mazaně ukrytnou páku nebo podobný mechanismus, tak jako v předchozích, starších dílech z dílny Core.

V osmičce ( remaku prvního kousku ) roba putuje za kompletací artefaktu Scionu přes různé lokace až k možné tajemné Atlantidě. Tentokrát chyběly adranalinové jízdy džípem nebo motorkou jako v předchozách dílech, nechyběla ale prověřená pomůcka v podobě příručního navijáku. UI nepřátel je bohužel dost chabá, jsou to víceméně jen takové cvičné terče ze zvířecí říše, bossů ubylo, přesto ti dva kentaurové mi dali zabrat až jsem se musel poradit s youtubem a aplikovat zajímavý cheat.

Za mě spokojenost, bavil jsem se i lokace byly povedenější než u Legend, není důvod nezkusit Underworld - 80 %

Vzhledem k omu, že jsem letos pokořil jak Evil Within tak A Plaque Tale mi připadá Dishonored jako povedená kombinace těchto dvou kousků i přesto, že vyšly později. Na první dobrou hned zaujme povedeným steampunk světem. v kulisách Londýských čtvrtí 18.-tého století se středověkými krysími rozsévači moru.

Hlavní hrdina, zneuctěný Corvo, se po fingovaném zatčení, dostane za pomoci odboje v vězení a pomalu plní úkoly v misích za obnovení řádu věcí. Ovládá boj s mečem, střílí z pistole a lukostřílu, vrhá granáty a umí zabíjet ze zálohy a když se k tomu ještě přidá možnost ovládání magie ( mražení času nebo teleportace ), stává se z něho schopný Asasín. V celkem devíti misích musí kromě plnění úkolů i zaloupit, protože munice a jednotlivé upgrady vybavení a schopností něco stojí - takže nejen sbírat mince, ale třeba i obrazy a alchymistické výrobky,

Corvo se může rozhodnout, jestli z něj bude nenápadný zvěd, burtální zabiják nebo využije třeba vtělení se do hlodavce, nicméně UI protivníku je velmi chabá, jako po prodělání lobotomie, takže zásadní problém v postupu vpřed neznamená. Hra je povedená i když postupem času stereotypní, hodnotím v lepším průměru a druhý díl si určitě střihnu - 80 %

Jakožto fanouška seriálových baletících zhniláků od AMC ( hlavně první 3 série ) a úspěšnému dohrání první, druhé i sérii New Frontier bylo nevyhnutelně sáhnout po trojdílné sérii s Michnne, kteroužto si pamatuji jako skvělé zjevení se svým němým, osekaným doprovodem v závěru tuším druhé nebo třetí seriálové série, kdy to ještě mělo grády.

Tentokrát se krátká série točí, jak už název napovídá, o bad-ass Michone, oháněící se svou krutopřísně ostrou katanou / mačetou na cestě za svým osudem mimo návaznost na předchozí série. Bojuje nejen proti Muertos ale i vlastním představám a nepřátelské komunitě vystřižené z Vodního Světa.

Třetí závěrečná série, stejně jako další dvě, obsahuje 7 krátkých kapitol, které utečou velmi rychle a dá se říct, že nanabízí vesměs nic z toho, co tu už v předchozích vydáních nebylo, bohužel tentokrát se hodně plká a s výjimkou vzájemné konfrontace komunit akce pomálu, zatím u mně Season Two, Final Season si určitě ujít nenechám, Michone dostává 70 %

Jakožto fanouška seriálových baletících zhniláků od AMC ( hlavně první 3 série ) a úspěšnému dohrání první, druhé i sérii New Frontier bylo nevyhnutelně sáhnout po trojdílné sérii s Michnne, kteroužto si pamatuji jako skvělé zjevení se svým němým, osekaným doprovodem v závěru tuším druhé nebo třetí seriálové série, kdy to ještě mělo grády.

Tentokrát se krátká série točí, jak už název napovídá, o bad-ass Michone, oháněící se svou krutopřísně ostrou katanou / mačetou na cestě za svým osudem mimo návaznost na předchozí série. Bojuje nejen proti Muertos ale i vlastním představám a nepřátelské komunitě vystřižené z Vodního Světa.

Druhá série, stejně jako další dvě, obsahuje 7 krátkých kapitol, které utečou velmi rychle a dá se říct, že nanabízí vesměs nic z toho, co tu už v předchozích vydáních nebylo, pozitivem bylo méně plkání a více Michone v akci. Výše zmíněné osekávání doprovodných Chodců předvedeno v praxi, vedlejší postavy padají jako hrušky - 70 %

Jakožto fanouška seriálových baletících zhniláků od AMC ( hlavně první 3 série ) a úspěšnému dohrání první, druhé i sérii New Frontier bylo nevyhnutelně sáhnout po trojdílné sérii s Michnne, kteroužto si pamatuji jako skvělé zjevení se svým němým, osekaným doprovodem v závěru tuším druhé nebo třetí seriálové série, kdy to ještě mělo grády.

Tentokrát se krátká série točí, jak už název napovídá, o bad-ass Michone, oháněící se svou krutopřísně ostrou katanou / mačetou na cestě za svým osudem mimo návaznost na předchozí série. Bojuje nejen proti Muertos ale i vlastním představám a nepřátelské komunitě vystřižené z Vodního Světa.

První série, stejně jako další dvě, obsahuje 7 krátkých kapitol, které utečou velmi rychle a dá se říct, že nanabízí vesměs nic z toho, co tu už v předchozích vydáních nebylo, pozitivem bylo méně plkání a více Michone v akci - 70 %