Devadesátková legenda, nedokážu si představit pařana 90. let, který by ji neměl ve svém kompu, která dala vzniknout i dalším pokračováním.

Epickému putování královstvím k záchraně krále s fešnou dcerkou se vydává vstříc jeden z trojice hrdinů a musí se prosekat a prokouzlit hordami orků, kostlivců, Amazonek obrněnců až k finálnímu bossovi a tak zachránit svět od pohromy - co mě neskutečně bavilo, bylo ulehčení si soubojů za pomocí osedlání si dráčky. Cesta samotná je rozvržená do 8 levelů, grafický po každém splněném se zobrazí mapka s postupem a v pauzách mezi levely je možné z roztomilých skřítků vykopat nejen zásobu kouzelných lektvarů, ale i nějaký ten život navíc.

Na svou dobu povedená grafika i ucházející hudba, hrací doba není příliš dlouhá, po pár neúspěších se zkušenější hráč dostane až na konec, ale klady prostě převažují - 80 %

Druhá Contra je fakt záhul ve smyslu obtížnosti, pořád na Vás někdo sype z různých stran a nestačí jen pár pokusí na to, abyste levelem prošli ve zdraví.

Vývojáři se ale pochlapili, levely jsou fakt povedené, přibyla spousta novinek jako doupata, výtahy, zemětřesení a rozličné druhy banditů a samozřejmě pecka hudba, která je nezapomenutelná.

Prostě jedna z těch srdcovek mládí, na které prostě nejde zapomenout, i když zub času odměřuje neúprosně - 85 %

Tomu, kdo zaplesal nadšením při dokončení legendární Half-Life, nemusí nostalgicky štkát, ale s nadšením se vrhnout na pokračování v datadiscích a opět se ponořit do atmosféry této výborné hry.

The Opposing force samozřejmě představuje stejné prostředí, logiku i samotný systém, tentokrát se do boje s monstry z jiných dimenzí pustí mariňák Shepard a samozřejmě nesmí chybět i alternativní setkávání ( nebo spíš míjení ) se s postavou z Hlavní hry.

Pořád je to zábava, sice s o dost kratší délkou, ale co by fajnšmekr zlobil, ani zásadnější návštěva Xenu nebyla potřeba - 80 %

Tomu, kdo zaplesal nadšením při dokončení legendární Half-Life, nemusí nostalgicky štkát, ale s nadšením se vrhnout na pokračování v datadiscích a opět se ponořit do atmosféry této výborné hry.

Blue shift samozřejmě představuje stejné prostředí, logiku i samotný systém, tentokrát se do boje s monstry z jiných dimenzí pustí člen ochranky Calhoun a světe div se, i tento prosťáček se dostane na samotný XEN.

Pořád je to zábava, sice s o dost kratší délkou, ale co by fajnšmekr zlobil, takže u mě lehký nadprůměr a jdu se vrhnout na chválený Opposing 'Force - 75 %

Těžko říct něco objevně nového k této notoricky známé hře, opředené legendami, přispívající diskutéři popsali vše podstatné, takže nejspíš budu papouškovat to, co jiní už poznamenali.

Half-Life je se může zdát klasickou 3D střílečkou, nicméně to, co jí vyčleňuje z masy žánrových kousků je především příběh a jeho zpracování, kdy už samotné intro naznačuje, že se nejedná o tuctovku. Nejde o žádné postupné mise, ale o neuvěřitelný počet navazujících levelů ( na tu dobu ) v bludišti společnosti Black Mesy, plném podivných monster, které se objevily při výměně prostorů s planetou XEN ( trochu jsem si tady vzpomněl na Kingovu a Darabontovu MLHU ) - kam Vás ostatně příběh zavede ( mě ale příliš nebral ).

Aby toho nebylo málo, neohrožují Gordona jen tyto stvůrky, ale musí se vypořádat se zastírajícími příslušníky armády ( za pomocí některých netradičních zbraní ), problémů s unikající párou, elektřinou a několika hlavolamy, které potrápí mozeček - bez jejich vyluštění není možno postoupit dále - takže za mě rozhodně silný nadprůměr a vzhůru za pokořením datadisků - 85 %

Podobně jako Test Drive je Grand Prix Circuit dalším se stařečků v žánru závodních simulátorů a v tomto případě o něco málo povedenějším kouskem.

Červenobílý McLaren na šachovnicovém podkladu je vzpomínkou, které nebledne … závody samotné jsou i díky lehké UI a schopnostech soupeřů jednoduché a po chvilce Vám nedá moc práce vítězit v každém ze závodů a dosáhnout na celkové vítězství v šampionátu.

Já byl tenkrát ale nadšený ze spousty detailů, které dělaly z této hry hodně autentickou záležitost - pit-stopy, manuální převodovka, pohledy z kokpitu, zpětná zrcátka a další - prostě lehounce lepší průměr.

Možná ne úplně první šachová simulace, která byla vytvořena, ale rozhodně první, kdy si to všichni ti oddaní poddaní svého krále rozdávají na férovku na kostkovaném jevišti královské hry.

Pamatuju si jako jinoch, který se nedávno naučil od strejdy pravidla, jak jsem chtěl vyzkoušet umělou inteligenci a dostával jsem na prdel, což se postupem času a let měnilo, protože jsem si hru dlouhá léta nechával na kapacitně ubohém HD. Hra se dala ukládat v průběhu partie, computer Vám i nabízel nejvhodnější protitahy a pokud máte šachy rádi, padlo na to spousta času.

Těžko hodnotit, ale dávám lepší průměr a nostalgicky zamačkávám slzu.

Upřímně hned na začátku musím říct, že nejsem úplně nadchnutým fanouškem tohoto prvního proletáta RPG žánru, nejspíš proto, že jsem jako jinoch holdoval jiným žánrům a zkusil si DM na starší, ošoupanější kolena a tudíž je mé hodnocení prosté vzpomínkám z alba srdcovek.

Nebyl jsem nijak nadšený ovládáním, které bylo opravdu krkolomné, no pokud chcete pokračovat ve hraní, holt to musíte překousnout a jít se svou čtyřčlennou družinou vstříc tajemným monotónním chodbám. Odolnost nepřátel je tak akorát, sbírání předmětů a luštění hádanek naopak velmi potěšující a nakonec musím uznat, že na takovou vykopávku se jedná o slušný kousek a asi právem je v srdcích některých pařanů zapsán jako legendární.

U mě nakonec v lehčím nadprůměru, určitě si zkusím další díl(y)

Druhý díl skákajícího pilota Keena se prakticky odehrává ve stejných kolejích jako předchozí setkání.

Tentokrát astronaut nehledá chybějící součásti, ale je nutné projít všemi oblastmi a zrušit vysílače či co, to vše opět za pomocí pogo tyče, blasteru ničícího mega rychlé fialové čokly, červené trpajzlíky a vyhýbání se stacatto střílejícím nezničitelným andriodům.

Tvůrci přidali tentokrát možnost vypnout obrazovku a tím pádem možnost na tajnačku se proplížit kolem zloduchům, toužících zničít matičku Zemi, stejně jako zapracovali na počtu levelů, takže dávám stejné hodnocení v lepším průměru.

Commander Keen je povedenou arkádou, ve které jde o proskákání se přes několik lokací k zatoulaným náhradním dílům na planetě Mars.

To vše za pomocí skákací pogo tyče, blasteru paprsků smrti a dostatečně hbitých prstů při překonávání plošinek, sběru předmětů, karet, otevírající další postup v levelech. Velkou výhodou je save game na začátcích jednotlivých lokací, takže zákys nemusí zanechat trvalé následky ve Vaší psychice a po pár hodinách snažení máte dohráno.

Suma sumárum hodnotím ve spektru lepšího průměru.

Test Drive je další se stařečků, držící si primát ve svém žánru - v tomhle případě, jak název napovídá, simulátor závodní.

Žádné závodění o čelní pozice tady nenajdete, jde vlastně jen o soupeření s nekompromisní časem, sebemenším kontaktem nebo vyjetím z dráhy, který Vás vyřadí ze hry a nechybí ani úniky před těmi, co Chrání a Slouží. Aby toho nebylo málo, programátorům se moc nevyvedlo ovládání, které jaksi ignorovalo předchozí zvolenou klávesu.

No ve výsledku to vidím na lepší průměr, žádná zvláštní pecka to nebyla.

Legendární Super Mario … kdo není pokřtěn tehdejším Nintendem naládovaným žlutými cartridgi, jakoby nežil.

Hopsající pajďulák sbírající prašule, objevující skryté průchody, které urychlují splnění něco přes 30 levelů ( některé z nich dost krutě těžké ), extra životy v podobě Easter Eggs a nekonečné hodiny zábavy.

Kolegové diskutující už vše podstatné dodali, jen bych se opakoval, prostě s Arkanoidem a Tetrisem legendy herního světa 90. let - silný nadprůměr.

K Operation Wolf jsem se dostal až ve verzi s myší a upřímně si nedokážu představit, jak mířit a sypat munici s pomocí klávesnice, to musel být opravdu rachot.

Jedná se jednoduchou ( myslím tím námětově a provedením ) akcičku, ve které máte za úkol zlikvidovat všechny humanoidy, bojové stroje za principu Moorhuhnu, který jsem samozřejmě poznal později.

Obtížnost je opravdu silná, myslím, že málokomu se povedlo dostat se daleko, dávám průměrné hodnocení - neurazí ani nenadchne.

Mám pocit, že Tajemství Opičího Ostrova jsem dohrál hned po kutálejícím se vajíčku Dizzym a když ty 2 adventurky zpětně porovnám, tak nějak bych je viděl na stejném místě, co se týče hodnocení.

Opičí ostrov je zbytečně komplikovaný jak pověly tak i někdy nelogickými záseky, s kterými jsem měl opravdu co dělat, abych pohnul dál, zejména v městečku Melee ( kdy jsem musel na šermířský souboj použít návod ). Řada dialogů mi přišla nezajímavá, nevtipná a zbytečně zdlouhavá, ale zase mě bavilo dobrodružství na ostrově kanibalů poletovat lokacemi sem a tam a postupně řešit hádanky, některé z nich opravdu originální.

Takže suma sumárum dávám silný průměr.

Nostalgická vzpomínka na první hanbaťárnu - ostýchavého Larryho, který si chce konečně poprvé švihnout a zbavit se tak nálepky věčného panice.

Hra samotná je vcelku jednoduchá pro lehce pokročilého znalce angličtiny, v několika lokacích je potřeba za pomoci správných hlášek sbalit kost a dospět k vytouženému cíli. U takové strip pokerové partičky se objevily i nějaké ty lechtivější fotky krasavic a puboš měl hned oči na vrchu hlavy :-)

No budu shovívavý a dávám lehčí průměr.

Face - off byl můj první sportovní simulátor a předchůdce série NHL od EA sports a já se toho tenkrát nemohl nabažit.

S týmy NHL se dala hrát jak exhibice, sezóna nebo play-off, ale zásadně jen ve dvou dresových variantách - zelená a červená. Ale naopak se daly editovat jak jména hráčů tak i týmů, takže jste si mohli vybrat svoji srdcovku. Hra byla kupodivu už tenkrát realistický ve smyslu střídání lajn, odvolávání gólmanů, perfektních bitek, vzhazování a při střelbě zblízka se dalo i zamířit ve speciálním okénku, z čehož po chvíli praxe začaly padat lehké góly.

Jinak opravdu perfektní zábava na tu dobu, to byly turnaje a souboje jako víno.

Moje první dobrodružství s koulejícím se vajíčkem Dizzym, který musí zachránit princeznu Daisy polibkem a probudit jí ze spánku.

Ale není to Růženka, která se píchla o trn, ale leží tam v komoře a čeká až se ta skořápka přes různé úkoly v několika obrazovkách prokouše až k ní a nasbírá při tom putování dostatek peckovic, jinak dostane košem. Hra není příliš složitá, je nutné zapojit mozek a myslet logicky v rámci itemů a úkolů ( ikdyž,ten plyšak vs troll mi dal dost zabrat metodou pokusu a omylu ) a jde to víceméně intuitivně kupředu, jen to chce nechcípat cestou, protože na save game zapomeňte.

Za mě pohodová zábava na jedno odpoledne v lepším průměrů.

Jedna z mých prvních řežeb, kterou pamatuji jak z PC, herních automatů, tak i Nintenda. Raději ani nepočítám těch hodin, které jsem strávil v doprovodu střílejícího maniaka případně playera číslo 2, který zuřivě mačkal joystick jako já.

Rozhodně se nedá říct, že by byla lehkou hrou, hráč opravdu musel investovat stovky pokusů v jednotlivých levelech a hledal si svá místa, kde ho nepřekvapí střely protivníků nebo strojů. Až je tohle vychytáno a vy jste vyzbrojení kosmickým rozprašovačem nebo co to bylo, jde to o hodně rychleji a přes veškeré bossy na jeden zátah dotáhnout do konce, páč na průběřné savy jaksi můžete zapomenout, jak už to u těch starších legendárních vykopávek bývá.

Jooo, to byly časy :-)

Barbarian a papírové dískety 5 a 1/4" na mé stařičké 386, ulalala, to je ale vzpomínka :-)

Inspirovaná zřejmě úspěchem filmového svalnatého Arnieho "Černého oráče", tady sice v rudém podání, ale s ukrutně přísným šklebem, který má za úkol samozřejmě vykostit veškerou havěť, vyhnout se rozmanitým pastem a prorubat se k finálnímu bossovi.

Nebyla to hra jednoduchá, vzpomínám na neobvyklé ovládání a často jsem zakysnul, no vlastně si ani nevybavím, jestli jsem toho hlavního smrada dostal, ale co si pamatuju je, že jsem se s bráchou super bavil, takže rozhodně v lepším průměru.

Ať se propadnu do Východního Něměcka, jestli jsem tuhle letní "olympiádu" nesmažil do zblbnutí za cenu celkového vítězství za cenu zničení tlačítka enter při dodání atletům maximální rychlosti.

Na tehdejší dobu pecka, miloval jsem parkur, vodní slalom nebo skoky do výšky,, zato příšerně jsem nesnášel dráhovou cyklistiku, než jsem se naučil, jak vybírat zatáčky v druhém a třetím kole :-). Nakonec se i na nejtěžší úroveň povedlo ukořistit zlaté medaile a mohl jsem s klidným srdcem odinstalovat s mé stařičké 386ky :-)

Rozhodně hodnotím v lepším nadprůměru.