Hra, která se pyšní logem vývojářů od Electronic Arts, bývá nemalou zárukou kvalitního herního prožitku, a protože se jedná (prý) o stealth akci, nebylo pro mne co řešit a tato teprve rok stará hra si našla svoje místo v mojí herní sbírce.

Hned na začátku jsem rozpoznal velkou podobu k legendární hitovce Mafii. Jakpak by ne, když se hra odehrává v podobném období. Proto typická dobová vozítka, prostředí a velmi pěkný příběh zaručují chytlavou hratelnost. Hlavní hrdina navíc disponuje neobvyklým talentem zdolávat budovy šplháním po nich, čímž se poměrně hodně odlišuje od jiných herních postav a toto jeho umění je něčím, co skvělou hratelnost výrazně zvyšuje. Ta ovšem dalšími aspekty dostává citelné rány a není jich zrovna málo.

Pozastavil bych se u grafiky, která se mi na rok starou hru nezdála zrovna líbivá a rozhodně si nemyslím, že by za tím stálo předchozí hraní grafické pecky Half-Life 2.

Uvítal jsem možnost převlékání se do oblečení nepřátel, ve kterém jsem si liboval např. při hraní Death to Spies. Jak známo, tato možnost je totiž při pohybu v nepřátelském území velice prospěšná, jelikož je při ní možné zdárně a v klidu projít okolo většiny nepřátel a částečně se tak vyhnout neustálému schovávání a plížení. U této hry je to však trochu jinak a jak, to je přinejmenším zarážející. Tady při těsném projití okolo nepřítele, čemuž se pochopitelně často nelze vyhnout, jste totiž časo velmi brzy odhaleni, jelikož jejich podezíravost zřejmě nezná hranic, takže je pak na zváženou, zda-li tuto lest vlastně používat, když je výsledný efekt zanedbatelný. Navíc pouhé přikrčení hlavní postavy je již pro nepřátele výzvou k nemalé ostražitosti, takže je docela možné, že jeden z nich si této běžné taktiky všimne a aniž bych u toho prováděl něco nápadnějšího, tak i za tohle mě nakrmí olovem. Bohužel plazení není možné, o ukrývání těl ani nemluvím, tudíž tajný postup hrou, který by měl být jedním z klíčových stylů hry, kolikrát postrádá smysl a pro mě, jakožto vyznavače stealth akce, se nedostavuje nic jiného než zklamání.

Proto holt nezbývá nic jiného, než se při sabotování, které je nejčastější náplní hry, chopit střelných zbraní a situace tak řešit tvrdou akcí. Její kvalita se jí rozhodně nedá upřít, ale málo platné, pokud mám být v roli sabotujícího, pak mi přijde naprosto přirozený tichý a nenápadný způsob. Ten je v této hře bohužel na mizerné úrovni, resp. tu téměř nefunguje.

Co dodat? U Saboteura stačilo jen velmi málo a stala by se z něho opravdu kvalitní špionážní pecka, kterou jsem od ní alespoň částečně očekával. Takhle se však hra zaměřila na styl GTA, který se do špionážní hry ani v nejmenším nehodí. Hlavní pozitivum pro mě zůstává v příběhu a celkové podobnosti k Mafii, což bylo nakonec to jediné, co mě nedlouhou chvíli udržovalo v rozehranosti. Ovšem ve stavu, v němž se hra snaží tvářit jako stealth akce, jejíž principy tu víceméně nejsou dodržovány, je pro mě pokračování v dalším hraní naprosto o ničem.

Proto těm, kteří si od hry slibují kvalitní špionážní akci v takové podobě, jak má správně vypadat, doporučuji jediné - vyhněte se Saboteurovi obloukem, ať se nenecháte napálit jako já. A vy, kteří si chcete zahrát moderní GTA s chabým náznakem špionáže, tak směle do toho!

Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že minimálně jeden díl série Half-Life by každý hráč měl alespoň vyzkoušet a poznat, v čem tkví jeho nemalá oblíbenost. I mně zvědavost nedala a chopil jsem se proto dílu druhého, který v celé sérii z hlediska zábavy a celkové kvality zaujímá jednu z čelních pozic.

Při prvním spuštění se moje oči rozzářily nad výtečnou grafickou stránkou s jedním ojedinělým pocitem. Jakým? Málokterá graficky zdařilá hra totiž u mě způsobila fakt, že bych se občas zatoužil toulat po nádherně vymodelovaném a excelentně vykresleném prostředí a nedělat nic jiného. Ale holt tu nejsme na kochání a vrhněme se proto do akce.

Ta totiž ve hře zaujímá další velice výsostné postavení. Scény zde jsou totiž správně peprné, lidští nepřátelé správně zákeřní a často pracující v týmu, takže jsem tu shledal určitou podobu s F.E.A.R., což právě pro mě je zárukou skvělé kvality. Nepřátelé jsou také v podobě nemrtvých a různých typů monster, které já osobně dvakrát nemusím, ale jelikož boj s nimi je optimálně vyvážen s těmi lidskými, nenabírá tím otravného stereotypu a zábavnost hry tak nepřetržitě zůstává na jedinečné úrovni.

Další kapitolou, u které stojí za to se pozastavit, jsou zbraně. Asi jsem nebyl zdaleka jediný, kdo propadl kouzlu zbraně Gravity Gun, který zde nevykonává jen pozici pouhé útočné zbraně, nýbrž i nadmíru užitečného pomocníka. Ne vždy je totiž cesta přímočará a leckdy nestačí jen projít po vyznačené cestě nebo se jen rozeběhnout a skočit do míst, kde pokračuje. Proto je velice fajn, když pomocí této zbraně si ze vhodných nalezených předmětů hráč vytvoří cestu vlastní a jsou tak dány podněty pro jeho inspiraci a časté přemýšlení, jakým způsobem okolní věci využít ve svůj prospěch ke zpřístupnění cesty dále. Pochvalu si zaslouží i příběh, který počínání hlavního hrdiny nedělá bezduchým a vcelku výstižně jej vysvětluje.

Co dodat? Graficky výborná hra se stejně zdařilými akčními pasážemi doplněná zajímavým příběhem, to vše je důvod k tomu, abych ze hry po jejím skončení odcházel s dávkou spokojenosti a pomalu se sunul ke dveřím, za nimiž na mě ťuká Epizode One.

Poté, co jsem nedávno dohrál původní díl, mi tento datadisk přišel jak na zavolanou a dovolil mi se opět dostat zpět do oné ponuré atmosféry a nezapomenout na fajn chvíle, které jsem v původní hře před pár dny trávil.

Na rozdíl od předchozího dílu jsem se převtělil nejen do hlavního hrdiny Caleba, ale i do dalších dvou klíčových postav, jejichž velmi podobné role jsou součástí několika příběhů, které tyto postavy prožily a s odstupem času na ně vzpomínají. Každá postava je sice jiná, avšak obvykle disponuje obdobnými zbraněmi jako Caleb, podobní zůstali rovněž nepřátelé, k nimž přibylo jen pár nových, takže i hratelnost zůstala i nadále na velmi solidní úrovni a touha hru ani na chvilku nepřerušovat a pokračovat neustále kupředu nepolevila. Tato touha však brzy vzala za své poté, kdy člověk zjistí, že délka hry ani náhodou nedosahuje alespoň poloviny té původní, což je pro mě, jakožto jejího příznivce, poněkud ranou pod pás.

Co dodat? Sice mi připadalo, že dříve než tato hra začala, přišel její konec a s ní i herní požitek, ale na druhou stranu jsem vývojářům vděčný i za ty krátké chvíle, které jsem měl možnost hře věnovat a užít si ji.

Již nejednou jsem tvrdil, že válečné hry od jisté doby nehraji, a proto jsem si ani Commandos Strike Force mezi svoje plánované hry nezařadil. Ovšem určitá náhoda zapříčinila, že se mi tato hra dostala na stůl a já měl možnost alespoň vyzkoušet, zda-li přece jen právě tato hra nebude výjimkou. Zkouškou hra obstála a po prvních misích jsem zjistil, že tady to bude přece jen o něčem jiném. O čem?

Zejména o trojici válečníků, z nichž každý plní svoji specifickou funkci a sice jako zelený baret, který ve hře zastává pasáže přímého útoku a jehož nerozlučným pomocníkem jsou tedy zbraně těžšího kalibru, dále pak odstřelovač, který svoji sniperkou jen tak nemine svůj cíl a špión, který po vybavení škrtící strunou a pistolí s tlumičem je nasazen na akce v nejpřísnějším utajení. A protože hráč v průběhu hry role těchto tří hrdinů vcelku rovnoměrně mění, je to hlavní faktor, který tuto hru dělá velmi zábavnou, pestrou a postrádající jakékoliv náznaky stereotypu. V akčních pasážích navíc po zranění zeleného bareta nepřichází tradiční nezdar mise, jako tomu bývá v jiných hrách, nýbrž hráčovo pokračování v roli snipera, který zeleného bareta plnohodnotně nahradí do doby, než se ze svých šrámů dostane opět do bojové formy.

Pokud jde o mě, miloval jsem mise v roli špióna, které byly naprosto perfektní a někdy i náležitě složité, což mě ovšem od požitku nikterak neodradilo. Jediné, co jim rozhodně musím vytknout na rozdíl od podobných her, je nemožnost ukrývání těl protivníků, která pouze po určité době mizela.

Akční mise rovněž nepostrádaly to, co je od nich vyžadováno a musím říct, že jsem se leckdy musel opravdu hodně ohánět, abych nepřátelský útok odrazil a splnil tak úkoly, které po mně během něho byly vyžadovány.

Grafická stránka hry mi přišla na velmi slušné úrovni, troufl bych si tvrdit, že v době vydání hry byla nadprůměrné kvality.

Co dodat? Myslím, že by byla škoda, kdybych tuto hru minul a připravil se tak o velmi dobrý zážitek s patřičně pozitivními dojmy, které mi tato hra bezesporu dala.

Hra je jedna z těch, kterou jsem si do svého seznamu plánovaných her nezařadil, ale jelikož u slovního spojení "stealth akce“ a "TPS“ jsem tradičně a nemálo zbystřil, hra tedy nakonec v mojí síti uvízla.

Hlavní postavou je poručík White, který utápěn v alkoholu je vládou požádán o provedení speciální úkolu, kde se jeho profesionální schopnosti opět oživí a on konečně láhev alkoholu vymění za roli špióna, v jehož pozici před lety tolik vynikal.

Zpočátku se mi hra jevila jako poměrně zdařilá směsice žánrů, které jsem od ní očekával. Velmi kladně bych vyzdvihl možnost přepnutí do ptačí perspektivy, která v rámci možností prozradí, co by mě mohlo čekat za dveřmi či nějakou překážkou.

Pokud jde o zbraně, od začátku mě zarážel fakt, že jakožto špión nemám ve svojí výbavě takovou samozřejmost, jakou je bezesporu tichá pistole či alespoň podobně zaměřený samopal. Vzápětí jsem pochopil, že na rozdíl od nesrovnatelného konkurenta Sama Fishera můj hrdina takovouto zbraň vlastně ani moc nepotřebuje. Proč? Odpověď se skrývá v dalším tématu, které na tento fakt bezprostředně navazuje a tím je umělá inteligence nepřátel. Pokud totiž jednoho protivníka odprásknu a pár metrů od něho hlídkuje další, on se touto přestřelkou ve většině případů nenechá nikterak vykolejit a hlídkuje vesele dál. Že by ta moje pistole byla nakonec přece jen tichá a autoři nějak pozapomněli namíchat ten správný zvuk? Já vám nevím, ale myslím, že v tomto žánru tento fakt působí přinejmenším dost divně.

Další věc, která mi na hře příliš nevyhovovala, byly možnosti pohybu postavy. Přece jen je člověk zvyklý na více možností než jen na tři a sice ve formě chůze, plížení a běh. U takovéto hry je potřeba i něco mezi, jelikož různorodé situace si více pohybů vyžadují. Nebo je to moje pouhá rozmlsanost ze série Splinter Cell? Ani to nemohu vyloučit.

Poslední věcí, kterou bych rád zmínil, je prostředí. Dokud jsem byl v lokacích venkovních, tam jsem si hru v mrazivém prostředí Severního pólu užíval, ale jakmile jsem se ocitl v jakýchsi podzemních komplexech či poté v tajných laboratořích, tam mi velmi často všechna místa připadala na vlas stejná a vymotat se z nich bylo často natolik otravné a únavné, že se mi ve hře již nechtělo dál pokračovat.

Co dodat? Aurora Watching není zas tak špatná hra, jak by se z mých předcházejících slov mohlo zdát, ale k její lepší kvalitě by podle mě stačilo velmi málo a je moc velká škoda, že to málo zůstalo kdesi viset.

Z určité nostalgie z dob, kdy se u mne před třemi lety doma poprvé objevil comp, na němž jsem si začal užívat první hry, jsem znovu rozehrál Blood II, který patřil mezi moje herní začátky. Přestože bych tuto 12 let starou hru mohl s klidným svědomím zařadit mezi herní veterány, musím i po těch letech uznat, že její grafika vypadá velice slušně, takže jsem se zdržel veškerých opovržlivých pohledů jako u některých jejich vrstevnic, ne-li dokonce her mladších. Jde o jakousi parodii na akční hry s patřičnou dávkou černého humoru a s tím souvisejících peprných hlášek hlavního hrdiny, a nejen proto si hra velmi brzy získala moje nemalé sympatie.

Jak už to bývá, ve hře jsou různé typy nepřátel. Moje výtka patří těm nejstandardnějším, kteří používají střelné zbraně. Jejich muška je totiž neuvěřitelně přesná. To samotné bych jim snad ani moc nezazlíval, ale pokud z úkrytu na vteřinu s maximální opatrností vystrčíte nos (bohužel se nelze vyklánět) a jste naprosto neomylně zasaženi sprškou kulek, nemá to zrovna alespoň trocha té herní reality a působí to poněkud stresově. Ale budiž, není to nic, co by se byť s pár šrámy na těle nedalo úspěšně přežít.

Dalšími pro mnoho her nezbytnými protivníky jsou bossové, které jsou pro většinu hráčů určitou noční můrou, ovšem nutno konstatovat, že oni samozřejmě ke správné akční hře bezesporu patří. Souboje s některými nejsou zrovna nejjednodušší, o to více poněkud naštve, že ten závěrečný je ze všech realtivně nejméně složitý, zato je ale boj s ním zbytečně a neúměrně natahován a snaží se tak hráče přesvědčit, že jeho zdolání se mu sice povede, ale munice při tomto boji bude mít hodnotu zlata.

Co tedy dodat? Kromě souboje s prvním bossem, kde jsem tvrdě narazil a nemohl najít styl na jeho eliminaci, nebyly ostatní zmiňované negativy ničím, co by mi hru markantním způsobem otrávilo, takže její druhé hraní a tentokrát zcela bez cheatů jsem vnímal jako perfektní akční nářez, který jsem si užíval do posledního okamžiku a téměř se klaněl nad hochy z Monolithu, jak mohli před tolika lety vytvořit takhle dobrou řežbu.

Říká se, že náhoda je blbec, ale pokud budu psát o této hře, ke které jsem se díky JohnoviCZ úplnou náhodou dostal, musím konstatovat, že ona tím blbcem rozhodně není, ba naopak je jeho naprostým protikladem. Proč tomu tak je?

Když jsem hru poprvé spustil, první, co mě doslova uhodilo a posadilo na zadek, byla úžasná grafika připomínající Doom 3, nad jejíž kvalitou se dodnes klaním. Po odehrání pár kapitol mi začínalo být pomalu a jistě jasné, že při útěku z věznice Butcher Bay si ztělesněním hlavního hrdiny Riddicka užiji malou směsici několika herních žánrů a sice nefalšovanou akci, stealth akci a částečně i adventuru. Posledně jmenovaný styl je tu sice zastoupen v menší míře, ale leckdy jsou rozhovory s vězni i jinými osobami velmi klíčovými momenty, bez nichž je další postup hrou nemožný. Přestože tento žánr není nic pro mě, tady mi jeho přítomnost nepřišla jako nepříjemné a zdlouhavé zdržování řečmi o ničem, ale naopak jako lepší vnímání a vychutnávání průběhu děje. Pokud jde o zbývající dva herní styly, dají se zde samozřejmě různě kombinovat, ale jelikož má hra spousty příběhových zvratů, při nichž Riddick o svoje ne vždy lehce získané zbraně přijde, je často v rámci svého přežití nutností procházet lokace v tichosti a maximálně za použití svých tvrdých pěstí a někdy si zase v rámci opětovného získání potřebné výbavy lze užít velice zdařilé přestřelky, jejichž kvalita se velmi rychle přibližovala k F.E.A.R., což je, obzvlášť u mě, ocenění nezanedbatelně vysoké. Ovšem ještě vyšší ocenění si ode mne také vyslouží naprosto perfektní originální dabing jak samotného Riddicka, tak i ostatních postav, jelikož ten kvalitu hry rapidně zvýšil.

Co dodat? Když sečtu všechna zmíněná pozitiva s konstatováním, že negativa po marném úsilí hledám jen velmi ztěžka, pak mi z toho všeho vychází jasný výsledek spočívající ve vynikajícím herním zážitku spojený s téměř okamžitou znovuhratelností. Mohl jsem si tedy přát něco víc? Myslím, že o odpovědi není pochyb.

Pokud bych se hráčů akčních počítačových her zeptal, jaká střelná zbraň u nich zaujímá z hlediska oblíbenosti prvenství, nepochybuji, že téměř 90% dotázaných by uvedlo sniperskou pušku. Ani já netvořím výjimku, a proto moc dobře vím, že ta dlouhá puška s dalekohledem, jejíž zaměřovací mód vyhledá svůj cíl a s maximální přesností trefí požadovaný terč, je to, co ve většině hráčů vyvolává libý pocit z dokonale odvedené práce. Proto byla pro mě hra s výmluvným názvem Sniper Elite pokušením a zároveň i velkou výzvou k prožití příběhu jednoho elitního odstřelovače, do jehož role jsem se nesčetněkrát toužil dostat.

Hra se odehrává na konci 2. světové války uvnitř i v okolí polorozbořené tehdejší německé metropole, kde v rámci specifických úkolů hlavní hrdina likviduje sovětské vojáky a příslušníky NKVD. Kromě své špičkové sniperky typu SVT, kterou samozřejmě používá nejčastěji, je z důvodu občasné nutnosti použití stealth postupu vybaven i krátkou pistolí s tlumičem a různými typy granátů včetně časované bomby, kterou nezřídka použije k předem určené likvidaci konkrétně daných cílů jako jsou např. cisterny, vojenské raketomety apod. a jelikož rovněž dochází na boj zblízka, vleče s sebou hlavní hrdina i jeden z možných dvou samopalů. Tyto zbraně a munici do nich nalézá na začátku každé mise, dále pak prohlídkou padlých nepřátel a poměrně zřídka také v nepřátelských skladech, tudíž z nedostatku munice se není potřeba strachovat. To je sice velmi příjemné zjištění, ovšem někdy tím hra ztrácí na určité dobrodružnosti a chvilkové nejistotě, která je někdy pro správný hráčský pocit zapotřebí.

Pokud jde o samotnou střelbu ze sniperky, autoři se snažili vytvořit věrohodný simulátor pravého snipera a myslím, že se jim to opravdu povedlo. U této hry je proto při používání sniperky potřeba počítat s poněkud jinou taktikou, než se hráč setkává v jiných akčních hrách. Tady totiž hodně záleží na podmínkách, které sniper ke střelbě má, tudíž na její vliv má často směr větru či zvýšený srdeční tep snipera. Sladit tyto podmínky pro zasažení cíle proto není zrovna jednoduché, obzvlášť u pohyblivých cílů bývá často snaha trefit téměř nadlidská. Ale pokud hráč složitou situaci zvládne a např. na jednu ránu skolí protivníka v pohybu, je náležitě odměněn úchvatnou animací letícího náboje a jeho zarytí do protivníkova těla a zároveň i tzv. body slávy, které pak po dosažení určitého počtu mají za následek i zvýšení obtížnosti, která pak nekompromisně ukáže, jak dokonale hráčovy sniperské schopnosti pokročily.

Grafika hry mi hodně připomněla staré dobré časy válečných her typu Medal of Honor či Call of Duty, někdy mi ovšem přišlo, že zmíněné hry by potřebovala o nějaký ten krok dohnat.

Co dodat? V roli elitního snipera jsem byl naprosto spokojený a hru jsem si tak od začátku do konce užíval opravdu na plné obrátky, takže jestliže jsem do svého profilu na DH zavedl kolonku "Hry, které jsou pro mě nezapomenutelné“, pak Sniper Elite do ní jednoznačně patří.

Připadá mi jako by to bylo nedávno, když jsem se na DH dotazoval, zda mám zkusit nějaký díl ze série Splinter Cell. Dal jsem na kladná doporučení a najednou zjišťuji, jak to uteklo a já komentuji díl čtvrtý nesoucí název Double Agent.

Jak už sám název napovídá, Sam Fisher tentokrát nepracuje jen pro svoji mateřskou vládní organizaci NSA, ale navíc i pro JBA, kterou má za úkol infiltrovat a je proto nucen, jak se říká, sedět na dvou židlích. Jak už to bývá, zavděčit se ale oběma přece jen nelze, takže za to, co udělá pro JBA, nesklidí vždy právě velký obdiv u NSA a naopak. Proto ve hře není nouze o dějové zvraty spojené se ztrátou důvěry a jejím zpětným obnovováním u té či oné organizace a někdy i vyvolání pocitu, že pokaždé správné rozhodnutí neexistuje. To sice nezní zrovna pozitivně, ale z hlediska dějového to svůj kladný význam má, jelikož to hře dodává jakýsi filmový nádech, který mě osobně zaujal a po odehrání předcházejících tří dílů to pro mě byla vítaná změna. Co se však ve hře naštěstí ku prospěchu věci nezměnilo, jsou stále skvělé stealth pasáže, které jsou pro celou sérii vyhlášené svoji kvalitou, stejně tak i pasáže ryze akční, při nichž kromě chladných zbraní dojde i na Samovy přesné střelné zbraně.

Co ovšem kvalitu 4. dílu nemálo snižuje, je patrně nejvyšší počet bugů ze všech dílů, kterými je hra bohužel nechvalně proslulá a celkově je tak poněkud zatracována. Ani mně se bugy nevyhnuly, ale jednak jich bylo minimum a jednak se naštěstí daly úspěšně řešit, takže mi herní zážitek citelně nepokazily a postup do samého závěru hry včetně bonusové mise nepřekazily.

Co dodat? Kdo mě zná, čekal by, že po tomto díle otevřu dokořán dveře následujícímu 5. dílu Conviction. Netvrdím, že to neudělám, ale pokud vše nasvědčuje tomu, že hlavní hrdina o výsostné postavení tajného agenta v tomto díle přišel, budu s jeho pořízením velmi váhat. Pokud je to totiž pravda, pak touto změnou vývojáři pozapomněli na velmi zásadní věc. Postarali se tak o degradaci jedné z nejlepších stealth akcí. A tou série Splinter Cell miminálně pro mě prostě je.

Tuto hru jsem původně koupil pro někoho jiného než pro sebe, ale nakonec skončila u mě a já si tedy mohl nečekaně naplno užívat role člena speciálních protiteroristických jednotek, který dává svým protivníkům vydatně zabrat. Hra je navíc TPS, takže šanci chytnout mě rozhodně měla a po pár misích opravdu chytla. Nepostrádá totiž velmi solidní akci, která mě naštěstí nepřestávala jen tak bavit. Jedinou, ale bohužel klíčovou nevýhodou, byl fakt, že ačkoliv procházíte klasickými checkpointy, nejsou vám totiž téměř vůbec nic platné. Proč? U normální hry, kde není možnost quicksavingů, vás tyto checkpointy v případě neúspěchu vrátí do onoho předem daného místa, kde se hra předtím automaticky uložila a z tohoto místa je pak možné ji nahrát. Jinak tomu nebylo ani tady, ovšem s jedním velmi podstatným rozdílem. Pokud se totiž hráč rozhodne např. v polovině mise hru přerušit a s pocitem dobré pařby ji natěšený přeložit do dalšího dne, má smůlu, jelikož projití checkpointem neznamená možnost jeho nahrání a následné pokračování ve hře. Tady totiž takovou funkci checkpoint neplní, takže zbývá možnost jediná, zato suverénně nejdebilnější a tou je začít příště misi hezky od začátku. S touto variantou jsem se již velmi nerad seznámil u 1. dílu Hitmana, ale nevím jak vy, mně se tento způsob zdá ve vztahu k hráči nepřátelský a značně stresující, jelikož se stoupající a často nevyváženou obtížností, kterou tato hra má, vyprchává příjemný pocit z předchozího hraní a v těžších scénách, kterými jste naněkolikáté užuž zdárně prošli, se stal další nečekaný neúspěch, přinejmenším na kopanec mezi půlky těm, kteří tak originální způsob vymysleli.

Já jsem přesto zatnul zuby a 9 misí z celkových 27 jsem zdárně prošel a hru si poměrně užil, ale jelikož právě v této misi nastal v obtížnosti zvrat k horšímu, pak už jsem na to nervy opravdu neměl. Nic proti obtížnosti, vždyť je to hra, ale aby mě někdo nutil projet misi za každou cenu celou, jinak na mě udělá dlouhý nos, to mohou zkusit někde jinde.

Jelikož během svého hraní rád střídám herní styly, po ryzí akci, kterou jsem měl možnost si užít v předchozí hře F.E.A.R. 2, byl čas zvolit nějakou stealth akci, kde by se moje hráčská role přeorientovala pro změnu v poněkud tišší a diskrétnější styl. Po předchozích dvou dílech jsem se bez sebemenšího zaváhání vrátil k sérii Splinter Cell, tentokrát tedy k dílu třetímu s názvem Chaos Theory.

Po jeho úvodním rozehrání jsem zaznamenal jednu velmi příjemná změnu, která se týkala grafické stránky, kterou si ovšem lze vychutnávat poměrně zřídka, jelikož i u tohoto dílu je tma na prvním místě, s čímž je ale nutné u takové hry počítat a nebrat to jako zásadnější negativum. Vše je totiž náležitě a bohatě vynahrazeno v kvalitním stealth stylu, v němž ani Chaos Theory není žádnou výjimkou potvrzující pravidlo. Ba naopak, tento díl je pomyslným mistrem ve svém oboru, který navíc nabízí i pár drobných změn, které hru určitě zpříjemní.

Kromě již zmíněné grafiky totiž přibyl novější způsob likvidace nepřátel, mezi které patří použití nože, ale pokud se to hráčovi příčí a do Samovy ruky mu moc tento zabijácký nástroj nesedí, nemusí tento drsnější způsob používat prakticky vůbec. Jednak je tu stále k dispozici již známý omračující úder či nově přiškrcení, pomocí něhož má hráč jistotu, že nepřítele okamžitě nepošle jednou provždy na onen svět a jednak si tím snižuje výslednou statistiku jednotlivých misí, která mu prozradí, jak kvalitní práci odvedl.

Další výhodu spatřuji v možnosti více variant postupu hrou, jelikož dostat se k určitému cíli je většinou možné minimálně dvěma způsoby, čímž je hráčovi dána určitá možnost vlastní inspirace, což jsem bral za nezanedbatelnou přednost.

Poslední výhodu, která by mohla stát za zmínku, jsou i nepovinné a bonusové úkoly, které mají rovněž vliv na statistiku mise a které osloví hráče, kteří mají v sobě trochu jakéhosi soutěžního ducha a chtějí splnit maximum úkolů, které jim daná mise nabízí.

Co dodat? Přestože proti předchozím dvěma dílům nemohu říct křivé slovo, myslím, že Chaos Theory je celkově propracovanější a záživnější a pro mě tedy excelentním a nezapomenutelným kouskem série Splinter Cell, který si milovník stealth akce vychutná, stejně jako já, opravdu v maximální míře a který se mu dokáže vrýt hluboko do paměti.

Asi málokdo zapochyboval, že právě já, který k sérii F.E.A.R. má velké sympatie, bych mohl vynechat druhý díl s názvem Project Origin. Výjimka se opravdu nekonala, takže jsem se před dvěma týdny i do tohoto dílu s největším potěšením pustil.

Jako první nepřehlédnutelný rozdíl oproti všem předcházejícím dílům vidím ve vylepšení grafické stránky, která omšelou šeď kancelářských i jiných prostor nahradila pestřejšími a oku lahodnějšími barvami, takže tento neduh byl konečně vylepšen a hra se stala opět o něco zábavnější a záživnější. Přibyly automatické checkpointy, které jsou však rozumně rozmístěné, tudíž nedělají hru nikterak stresovou.

Ve všech dílech série jsem asi nejen já obdivoval perfektní akční stránku. A tady nastal kardinální průser! Tím průserem je zvuková stránka hry, kterou museli vývojáři naprosto zbytečně obměnit a neponechat v té kvalitě, v jaké ji všichni známe a obdivujeme. Mluvení a výkřiky vojáků Replica i dalších nepřátel totiž znějí, jako kdyby mluvili do hrnce a zvuk zbraní hráče i protivníků zní tuctově a průměrně, takže to, co dělalo F.E.A.R. akční peckou, se tady najednou pomalu vytrácí a přestože přestřelky i nadále zůstaly solidní, tohle jejich kvalitu a celkovou šťávu akční stránky nehorázně snižuje.

Zbraně doznaly určitých změn k lepšímu především z kvalitativní stránky, vítaná je útočná puška s optikou a velmi zdařilá je rovněž sniperka, jejíž zaměřovací mód funguje takřka bezchybně a velmi účinně.

Co dodat? Na to, jak jsem se na druhý díl těšil, jsem z uvedených důvodů z něho poněkud rozladěn. Slovo "F.E.A.R." však i přesto pro mě zůstane synonymem kvalitní akce, ale mám dojem, že na tento díl budu vzpomínat ze všech nejméně.

Po odehrání úvodního dílu jsem sliboval, že v sérii Splinter Cell budu pokračovat a jelikož u slibů nezůstalo, vrhl jsem se na druhý díl Pandora Tomorrow. Podle recenzí jsem oproti úvodnímu dílu nečekal velké změny a ty skutečně téměř nenastaly, takže hra je jakoby pokračováním dílu úvodního, což není nikterak na škodu.

Menších změn se dočkaly zbraně, k nimž přibyly vychytávky jako fóliová kulička či dálkově ovládaný paralyzér, s nimiž se však vyplatí šetřit a ponechat si je na chvíle, kdy se ostatní formy zpacifikování nepřítele minou účinkem. Velmi jsem uvítal vylepšený odstřelovací mód Samova samopalu, se kterým se při možnosti krátkodobého zadržení Samova dechu pracovalo opravdu profesionálně.

Co mě však překvapovalo velmi nepříjemně, byly bugy, které mi zejména v předposlední misi způsobovaly občasnou nestabilitu hry, v důsledku čehož jsem začínal mít obavy, zda se vůbec zdárně prokoušu na konec hry.

Co dodat? Nebýt těch proradných bugů, které přidají na patřičné nervozitě a do jisté míry poněkud zhorší herní zážitek, jsem si hru i tak užíval podle svého gusta, tudíž při zjištění, že následující díl Chaos Theory má být nejlepším dílem z celé série, si již teď mnu ruce.

Že je DH užitečným pomocníkem při výběru vhodné PC hry jsem se přesvědčil v nejednom případě a ne jinak tomu bylo i při výběru tohoto titulu. Po přečtení, o čem se ve hře pojednává a jakého herního žánru se v ní dočkám, jsem neváhal a hru za velmi solidní sumu koupil. Pravdou je, že můj postup nebyl právě logický, jelikož recenze na hru jsem si přečetl až po jejím objednání a teprve pak se chytal za hlavu, jaký neuvážený krok jsem to vlastně provedl. V obavách jsem hru spustil s vědomím, že moje oči se velmi brzy obrátí v sloup, ale k úžasu mému i těch, jejichž recenze jsem předtím četl, se nic takového nestalo a já sledoval, jak příjemná kombinace stealth stylu a tvrdé akce se tu odehrává, jak mě hra začíná velmi bavit a jak se na její hraní stále více těším. Proč se tak stalo?

Důvodů je hned několik. První věcí, která mne zaujala, byla příjemná grafika, na jejíž kvalitu se rovněž nadávalo, ale přestože špičkových kvalit svých vrstevnic nedosahuje, je akorátní a během hraní příliš citelně nekolísá. Druhou věcí je zmíněná kombinace stealth akce s tvrdou řežbou, jelikož ve hře jsou pasáže, kdy strážného odpravíte nehlučně a ty, kde se musíte výhradně prostřílet. Tady stojí za zmínku pro mě nový druh stealth akce, který má za následek nekompromisní červeně zbarvenou osmnáctku na obalu hry. Není divu, protože hlavní hrdina kromě pistole s tlumičem a diskrétně hlučného samopalu nepoužívá k tichému odstranění nepřátel zrovna nejjemnější metody, takže dlouhý a ostrý nůž zabodnutý v hlavě oběti či podříznutí jejího krku připomíná spíš závěrečnou zkoušku učně v oboru řezník-uzenář. Ale přestože se necítím být sadistou, tento velmi drsný styl byl tím třetím důvodem, který mě k této hře připoutal.

Pokud jde o obtížnost, ta nebyla nějak závratná, skoro bych toto slovo ani nepoužil a raději ho nahradil slovem opačného významu, jelikož pokud není hráč extrémně neopatrný, až na pár vzácných výjimek moc často restart checkpointu nepoužije a to bych bral jako negativum, jelikož snadné proplutí hrou není zas tak příjemným aspektem, jak by se někomu mohlo zdát.

Co dodat? Poslední dobou jsem měl při výběru akčních titulů poměrně smůlu a přestože budu v tomto případě nejen na DH bílou vránou, o této hře to říct prostě nemůžu, jelikož mi připravila solidní množství zábavy, bohužel vzhledem ke krátkosti hry ne na delší dobu, ale i tak mám o jeden fajnový herní zážitek navíc.

O této hře jsem si podle jejího výmluvně znějícího názvu sliboval slušný herní zážitek ve znamení kvalitní akce, takže když jsem ji před pár měsíci zcela neočekávaně obdržel zdarma k "F.E.A.R.: Perseus Mandate", byl jsem rád, že zrovna tento titul se ke mně dostal takovouto cestou.

Skutečnost byla ale naprosto opačná. Hra sice začíná slušnou přestřelkou v polorozbořeném městě, ta postupně ustává, ale přicházejí další a další, takže by se řeklo, že je vše tak, jak má být. Ale není, protože hře schází úvod, v němž by se hráč velmi rád dozvěděl, co zde pohledává, kam jeho cesta bude směřovat a co je jeho náplní. Jenže odpověď na tuto otázku nepřichází a nedozvíme se ji po celou dobu hry, což považuji za nejzásadnější chybu, jelikož si člověk nepřipadá jako hráč, nýbrž jako robot mačkající kohoutek zbraně a jdoucí tupě vpřed za záhadným cílem.

Zbrojní arzenál je sice slušný, grafika uspokojivá, ale pokud nehledáte bezmyšlenkovitou hru, ve které potřebujete znát jen tlačítka pro pohyb, střelbu a přebití, pak o hře v žádném případě nepřemýšlejte a raději za ty necelé tři stovky, za které se hra prodává, si dejte nějakou specialitu ve stylové restauraci.

Když jsem nedávno procházel nabídky různých e-shopů ve snaze najít nějakou jednoduchou ryzí střílečku, za kterou bych nedal moc peněz, padlo moje oko na akční titul "The Mark". Po vyzkoušení dema jsem si řekl, že šanci hře dám, jelikož mne zaujalo pár věcí. Tou nejzásadnější je možnost hrát v jednotlivých misích za jednoho ze dvou hlavních elitních bojovníků, a to tak, jak chcete vy a ne, jak vám předem povinně určí hra.

Přestože hra má slibnou příběhovou zápletku, v akčním postupu hrou se pomalu ztrácí a převtělí se do podoby klasické akční řežby, která je vcelku solidní, jelikož jí k tomu dopomáhá slušný zbrojní arzenál s kvalitní účinností, který se u každého z hrdinů jen nepatrně liší, ale naštěstí se tak neděje v neprospěch jednoho z nich. AI nepřátel je na poměrně dobré úrovni, tím, že častými protivníky jsou teroristé, setkáme se zde i s takovými, kteří vzdávajíc se poběží proti vám a pokud jim na tuto lest skočíte (stejně jako já) a budete je považovat za mírumilovné civilisty, těsně u vás si na těle odpálí výbušninu. Jednoduchý, ale zato působivý nápad, se kterým jsem se zatím nesetkal. :-)

Po grafické stránce hra nedosahuje zrovna nejlepších výsledků a s přibývající délkou hraní se mi zdálo, že se kvalita ještě více snižuje. Bohužel se v průběhu hraní brzy dostavuje monotónnost, která ve spojení s horší grafikou celkový dojem rychle kazí, takže občas byly pasáže, kdy jsem úpěnlivě čekal na konec mise. Setkal jsem se tu s pár bugy, kterých jsem byl svědkem spíš ve starších hrách, avšak u hry z roku 2006 byla tahle výjimkou (procházení parťáka přes zavřené dveře, chybějící závěrečná animace a následné zpřístupnění dveří východu atd.).

Co dodat? Pokud by někdo sháněl střílečku čistě na odreagování a uvolnění, netvrdím, že by se této hře měl za každou cenu vyhnout, ale za minimální příplatek pro něho najdu o pár stupňů lepší náhradu.

Je to asi necelý rok, kdy jsem u této hry odehrál demo, které mě velmi oslovilo, jelikož herní prostředí Divokého západu se mi velice zamlouvalo. Koupil jsem ji však teprve před nedávnem, takže teprve teď se k ní dostal.

První, co mě už tenkrát zaujalo, byla velice pěkná grafická stránka, jelikož prostředí lesů, luk a hor mě do westernového prostředí dokonale vtáhlo, stejně tak i příběh, který bych tak rovněž vyzdvihl do popředí. Za velmi vydařený nápad autorů považuji možnost hrát střídavě za 2 postavy, jelikož každá z nich je jiná jak rozdílnou osobností, tak i herním stylem. Proto pokud je hráč naladěn na čistou akci, užije si jí v roli reverenda Raye, pokud si libuje ve stealth akci, pak se dobře vtělí do prchajícího Billyho. Já mám v oblibě oba styly, a tak jsem předpokládal, že je to hra šitá mi na míru. Bohužel se tak nestalo. Důvod?

První velké zklamání přišlo v přestřelkách, které, jak jsem říkal, byly především doménou Raye. Odhaduji, že jeho poměrně chudý inventář zbraní byl zřejmě záměrem autorů hry přiblížit hru o něco více realitě, protože mít k dispozici v roli pistolníka 2 zbraně je vcelku slabota, ale budiž. Jenže tyto zbraně se vyznačovaly ne právě zázračnou přesností a navíc ještě mizernou účinností, takže vezmu-li v úvahu, že větší část přestřelek se odehrávala na dálku a během nich jsem vzhledem k druhům zbraní častěji nabíjel než pálil, akční stránku hry jsem si příliš nevychutnal.

Stealth styl Billyho jsem si proto užíval o něco více, ale tady jsem zase občas narazil na některé nezáživné úkoly typické pro klasickou adventuru, které mi průběh hrou natolik znechucovaly a šíleně otravovaly, že jsem nesčetněkrát přemýšlel, jestli hru nepohřbím a nenechám nedokončenou.

Co dodat? Rozhodně se nejedná o hru špatnou a věřím, že spousty hráčů dokáže oslovit minimálně těmi pozitivy, které jsem tu já zmínil, ale tak, jako se s oblibou vracím k jiným nedávno odehraným hrám, se k této vracet určitě nebudu.

Když přede mnou někdo vysloví název "Wolfenstein", mojí první asociací je můj herní klenot Return to Castle Wolfenstein, na který i po devíti letech od jeho vzniku hledím s úctou, jelikož tato hra mě také totiž uvedla do světa PC her a je tedy pro mě zároveň i hrou průkopnickou. Proto jsem informaci, že je vytvořeno volné pokračování této hitovky, přijal s velkým očekáváním a věřil, že se dočkám ještě něčeho lepšího. Počáteční odborné recenze a některé zdejší komentáře mě zprvu přiváděly na myšlenku, že mohu velice rychle zapomenout na kvality předchozího dílu, takže jsem se pomalu začal připravovat na to, že se bude jednat spíše o náhražku velmi ubohou. A jak to dopadlo?

Po prvních pár okamžicích jsem se od těchto negativních myšlenek odprostil. První pozitivum totiž přišlo v podobě vylepšené grafické stránky, která sice není špičková, ale pro moje oči je více než velmi pěkná, takže procházení jednotlivými misemi minimálně na úvod určitě zpříjemní. A tady se musím na chvíli pozastavit, jelikož většina misí se odehrává mezi tzv. Východním a Západním křídlem, kam se "můj" B. J. Blazkowicz v rámci plnění úkolů neustále vrací a bojuje, takže minimálně polovina z těchto misí je naprosto totožná, což na mě působilo velmi nudně a stereotypně, takže tento nápad si autoři s klidným svědomím mohli odpustit. Naštěstí tento neduh mi hra vynahradila v akční stránce, která mě u hry oslovila nejvíce, jelikož boje s nacisty se trefily do mého vkusu, snad až na ty zmutované, jelikož na tyto typy protivníků jsem někdy háklivý, ale tentokrát jsem to poměrně v pohodě strávil.

Jelikož čas oponou trhnul, přibyly podle toho i modernější zbraně, které je nově možné vylepšovat, takže jsou pak těmi nejspolehlivějšími společníky.

Co dodat? Když vše řečené shrnu, musím uznat, že přestože předchozí díl pro mě i nadále zůstává nedotknutelným symbolem akčních PC her, ten nový mě zaručeně nezklamal a v zapomnění u mě tedy rozhodně neupadne.

Ačkoliv jsem se zařekl, že mými herními protivníky nebudou nadpřirozené postavy, po zhlédnutí několika videoukázek mi něco říkalo, že tuto hru od Electronic Arts bych vynechat neměl. Nakonec jsem tedy tu zásadu opravdu porušil a je velké štěstí, že jsem to udělal. Jak se na tento žánr sluší a patří, hra má doslova dusnou atmosféru a ačkoliv se odehrává převážně v osvětlených prostorách, prostředí je i tak jako v pravém hororovém filmu, čímž tvůrce velice chválím, jelikož asi takhle měla podle mého vkusu hra vypadat. Není totiž nad to, když při procházení jednotlivými lokacemi a plnění nemalého počtu různorodých úkolů nevíte odkud a jaká nestvůra se na vás vynoří a nejste si jisti, jestli vám náhodou do zad nevpadne další. Takových scén ve hře najdeme nespočet a přestože leckdy dají hráči pořádně zabrat, z hlediska akce nemají chybu, obzvláště když jsou podbarveny kvalitním zvukovým doprovodem, který vše náležitě umocní.

K likvidaci nestvůr má hlavní hrdina pár zbraní, které může na určených místech vylepšovat, ale v inventáři jich bohužel příliš nosit nemůže, takže chce zvážit, se kterými jeho boj nebude marný a které může odložit do trezoru, popř. je prodat. Tady bych viděl určité negativum, jelikož zbraň je hráč nucen si nejprve vyzkoušet a teprve poté se rozhodnout, kterou si jakožto účinnou ponechá, jelikož popis zbraně a její klady či zápory není šance zjistit jiným způsobem.

V předchozích komentářích bylo často zmíněno ovládání a nešikovné zobrazování hlavního hrdiny. Pravdou je, že ze začátku mi přišlo, že Isaac zobrazovaný přes polovinu monitoru, čímž je způsobena nemožnost jeho rychlejšího otáčení, má za následek jeho nemotornost, ale naštěstí po pár hodinách hraní jsem usoudil, že zdání trochu klame a akční boje, při nichž je základem pro úspěch likvidace bestií odstřelování jejich končetin a případné závěrečné doražení pořádným rozšlápnutím, se pro mě tak staly úplnou lahůdkou.

Co dodat? Podle mě je Dead Space skvěle propracovaná hra s velice pěknou grafikou, působivou zvukovou stránkou a špičkovým hororovým nádechem, ve které hráčova nervová soustava dostane vydatně zabrat od prvopočátku až do úplného finále.

Jakožto příznivce stealth akce bych asi spáchal nemalý hřích, kdybych vynechal sérii Splinter Cell, kde si v roli tajného agenta Sama Fishera mám možnost užít vše, co tento žánr nabízí. A je tomu skutečně tak. Sam je postava, která má od prvotního seznámení ve videoukázkách moje velké sympatie, zejména jeho fascinující akční pohyby, jejichž prostřednictvím zvládne proniknout, šplhat a skákat na všemožná místa, čímž se liší od ostatních hlavních hrdinů, s nimiž jsem se měl možnost setkat v jiných hrách tohoto herního stylu.

Samozřejmostí úspěchu, jak zůstat neodhalen, je Samova práce potichu a hlavně ve tmě, protože pokud se nacházíte v temném prostředí, nepřátelé vás odhalí snad jen v případě, že o vás zakopnou. To sice může pro někoho působit poněkud nepřirozeně, ale mezi tyto hráče jsem já nepatřil. Tichých prostředků, kterými Sam dosáhne stanoveného cíle, není mnoho, na eliminaci nepřátel si vystačí v podstatě jen s omračujícím úderem a krátkou či dlouhou střelnou zbraní s tlumičem. Co mi ale na těchto zbraních trochu vadilo, byla jejich ne právě velká účinnost. Možná to tak trochu byla moje vina, jelikož jsem se snažil šetřit municí a ne vždy jsem měl úspěch s jedinou střelou do hlavy, jejíž stoprocentní účinnost jsem považoval za samozřejmost, což se však občas nestalo, proto byl omračující úder můj častější styl.

Po grafické stránce jsem neměl výhrady, na 6 let starou hru je grafika velmi slušná, jen si ji hráč při častém a nezbytném používání noktovizoru tolik neužije, protože tma je v tomto díle opravdu častá.

Co dodat? Pokud bych se k tomuto stealth žánru chtěl vrátit, o čemž nepochybuji, pak si neumím představit, že bych opět nezvolil další díl série Splinter Cell.