Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Dear Esther

  • PC 95
Jen těžko mě napadají vhodná slova k vyjádření pocitů k takovému ojedinělému hernímu počinu. Ano, Dear Esther je titulem, který tu snad ještě nebyl a je otázkou, zda-li se něčeho podobného v herním světě dočkáme.

Na první pohled snad každého musí dostat grafická stránka hry. Ta především vyniká nádherným vykreslováním prostředí opuštěného ostrova, na který lidská noha vstoupila před dávnými lety a věřím, že ve většině případů to rozhodně nebylo dobrovolné. Důkazem toho jsou zchátralé zděné chatrče s pár nápisy na zdech, zbytky polorozpadlých lodí a loděk apod., které jen potvrzují, že i přes krásu ostrova není toto místo příliš žádoucí. Tohle snadno uvěřitelné prostředí ideálně ozvučené šuměním moře a nepříliš příjemným větrem je přesně tím, co hráče dokáže do hry skvěle vtáhnout, sžít se tak s hlavní postavou a vnímat jeho někdy až příliš emotivní vyprávění.

Pokud se vrátím k samotné podstatě hry, může někoho zarazit, že přestože je nejblíže přirovnána k adventuře, neplníte zde žádné úkoly, nesbíráte předměty a vlastně ani nic konkrétního nehledáte. Zní vám to divně? Možná. Klíčovým cílem hry je totiž jediné - v rámci vzpomínek ostrov jen a jen prozkoumávat a poměrně pomalou chůzí se dostat až na jeho konec, kde zjistíte, co se na konci příběhu vypravujícího skrývá. Pokud nad poslední větou popudlivě kroutíte hlavou, pak vězte, že naprosto zbytečně. Ono totiž prozkoumávání ostrova a toulky po něm vsázejí na něco, co je podle mého hlavním a téměř nepřekonatelným triumfem hry a tou je bezesporu atmosféra, kterou navíc podtrhuje i vhodně zvolený hudební doprovod. Musím říct, že podobná atmosféra je ve hrách velkou vzácností, jelikož v Dear Esther je prostě jiná. A jaká, na to je uspokojivá odpověď velmi těžká. Myslím, že kromě doporučení si hru přímo zahrát jiná odpověď neexistuje.

Co dodat? Přestože má hra nejblíže k adventuře, není žádnou nutností, ne-li podmínkou, abyste byli zarytým fandou tohoto žánru. Myslím, že bohatě postačí mít smysl pro detail, umět si užít nabízené prostředí a nasávat tak jeho nevšední atmosféru, kterou má hra na výbornou. Pak klidně hře odpustíte její abnormálně podprůměrnou herní dobu a stejně jako já ji budete mít pořád před očima.

Pro: atmosféra(!!!) ostrova, hudební doprovod, krápníková jeskyně(!!!)

Proti: herní doba

+63 +65 −2

Saints Row: The Third

  • PC 90
Městské akce se v mém kompu nikdy moc dlouho neohřály a touha se k nim po čase vrátit mě ani u jedné z nich nepřepadla. Proto chuť si zahrát třetí díl série Saints Row byla po těchto zkušenostech poněkud nelogická. Až náhoda mě přiměla změnit pouhou úvahu v realitu a otázku, jestli jsem udělal dobře nebo se znovu spálil, záhy zodpovím.

Příběh o akčním gangu Saints toužícím ovládnout město Steelport je zpracován velmi dobře a s jeho postavami se mi podařilo sžít velmi rychle. Partu sice tvoří jeden lepší "expert" než druhý, ale jejich klasická bezstarostnost a ležérnost byly tím, co mi na hře přidalo na pohodovosti a tím i nulové chuti se od ní odtrhnout. Nemálo k tomu přispěly samotné úkoly. Kromě těch hlavních, v nichž hlavní hrdina dobývá město většinou střelnými zbraněmi nebo svými tvrdými pěstmi a usedá za vozítka nejrůznějšího druhu, je tu i spousta vedlejších, při nichž si kromě slušné sumy peněz může také zvýšit respekt nejen nad nepřátelskými gangy, které se neúnavně obsazování města brání, ale také i nad policejními složkami, které tomu pochopitelně nechtějí jen přihlížet. Musím říct, že z hlediska zábavnosti mě častokrát bavily víc úkoly vedlejší. Kromě krádeží aut a odstraňování nepohodlných osob jsou tu totiž ještě další. Kdo hru zná, pochopí, když za všechny zmíním především "Pojistný podvod" či např. "Tankový masakr", jelikož u nich ztřeštěnost typická pro tento typ hry a tím i maximální zábavnost u mě dosahovala té nejvyšší úrovně a moje bránice dostávala pěkně zabrat.

Samotné město je rovněž ztvárněné velice povedeně, a to nejen z grafického pohledu. Pokud město chvíli nezávisle sledujete, nemůže vám uniknout častý chaos. Poměrně standardní jsou tu dopravní nehody a výjimkou není ani situace, kdy auto přežehlí chodce včetně policisty a nikdo se nad těmito jevy moc nepozastavuje. Ale co si budeme povídat, i tohle je jeden ze zábavných faktorů hry.

Co dodat? Výborná zábavná záležitost, která můj pohled na městské akce poněkud změnila a přivedla na myšlenku se pustit do podobné. Pokud se u PC her chce člověk hlavně odreagovat, pak u téhle hry se to v mém případě povedlo na jedničku. Díky Strady! ;-)



+38

Spec Ops: The Line

  • PC 85
Musím říct, že najít kvalitní akci, aniž by byla z druhé světové války, byl pro mě za posledních několik měsíců, ne-li déle, docela těžký problém. Hra "Spec Ops: The Line" byla konečně tím, co moji pozornost upoutalo hned od prvních ukázek a záhy poté po vyzkoušení demoverze. A pročpak?

Pominu-li grafický kabát, který hru dělá vizuálně parádní, je to jednoznačně exotičnost prostředí, kterou je zkázou zničená Dubaj. Zničená obchodní centra, garáže, špičkové hotely apod., které byly kdysi symbolem největšího arabského luxusu, jsou nyní místy, kde většina bojů probíhá.

Dalším velmi výrazným aspektem jsou spolubojovníci. Sláva! Konečně jsem cítil, že to nejsou jen pověstné figurky, které jsem měl vždy zafixované jako spíše překážky. Tentokrát jsou někým, kdo v bojích skutečně pomáhá, neplete se pod nohama a pokud jsem v nesnázích, spolehlivě odvede skutečně kvalitní práci a nejednou mi statečně zachrání krk. Navíc jim jako hlavní postava mohu zadávat příkazy, které konkrétní nebezpečně dotírající nepřátele mají zlikvidovat. Co víc si od takových užitečných parťáků přát?

Pokud jde o zbraně, víc jak dvě zbraně nosit hlavní postava nemůže. Občas jsou k vidění pasáže, kdy tento zdánlivý neduh přináší menší problém, ale vězte, že je to problém vyskytující se spíše v části blížící se ke konci hry.

Co dodat? Pověstné rčení, že kdo si počká, ten se dočká, se v kromě výtky, kterou bych měl ke krátkosti hry, v mém případě platilo opravdu doslova, a tak můžu konstatovat, že na "Spec Ops: The Line" budu mít nejen výborné vzpomínky, ale zároveň s tím jej můžu směle zařadit mezi jedny z nejlepších akčních titulů, které jsem za poslední léta hrál a jehož znovuhratelnost je téměř jistá.

Pro: grafika, krytí, prostředí, užitečnost spolubojovníků

Proti: krátkost hry

+33 +36 −3

Metro 2033

  • PC 50
Přestože jsem této hře dlouhou dobu odolával, zvědavost i šance do ní prakticky nijak neinvestovat mi umožnily ji rozjet a otestovat, jak se budu cítit ve světě plném zkázy po uplynulé jaderné válce, v němž se hra odvíjí.

Jak už znalci PC her a především pak série Stalker mohou odhadnout, v této hře půjde především atmosféru, která se bude skloňovat více než často. Musím uznat, že Metro 2033 stísněnou a často i mrazivou atmosférou doslova oplývá a autoři do ní dali opravdu maximum. Kromě podzemního prostředí, které se mi zamlouvalo nejvíc, hráč vystrčí nos i do prostor venkovních, kde na něj padne doslova tíseň a pocit naprosté prázdnoty. Pokud k tomu připočítám pěkný grafický kabát, pak by moje průměrné hodnocení každému přišlo přinejmenším dost nelogické. Čímpak to bude?

Přestože prostředí, v němž se hráč pohybuje, jsem pochválil, není zas tak ultrabombastické, aby zahalilo další neduhy, kterými hra vyloženě "exceluje". Je to především akční stránka, u níž bych vzhledem k primárnímu žánru hry vyžadoval mnohem kvalitnější úroveň. Pominu-li podivné chování samotných zbraní, pozastavil bych se nad urputnou snahou autorů přiblížit hru realitě. Ono je sice moc pěkné, že v takovémto období plném nejistoty hodnota munice předčí cenu zlaté cihly a nutí hráče s ní zacházet s náležitou opatrností, ale pokud vezmu v úvahu, že nejčastějšími protivníky jsou mutanti, kteří povětšinou útočí v nemalé přesile, pak je zřejmě tato hra určená těm, kteří si libují ve vysoké hodnotě adrenalinu a ty ostatní má buď od hry odradit, nebo je přinejmenším vytáčet. Netvrdím, že s sebou potřebuji nosit tři stovky nábojů a hafo dalších střelných zbraní včetně rotačáku a hru tudíž v opačném případě automaticky odsoudím, ale myslím, že není nutné to s tou realitou zas tak přehánět a pokud ano, tak dát alespoň prostor k možnosti procházení lokací stealth způsobem. Bohužel, na ten autoři sice mysleli, ale ve výsledku vás stejně natlačí do přímého boje, kde se s pár náboji v kapse můžete leda tak vyfotit než s někým adekvátním způsobem bojovat.

Ale abych nezůstal u smršti negativ, musím přece jen vyzdvihnout prostředí metra, které se stalo útočištěm pro desítky obyčejných lidí. Tady to opravdu žije a chování i běžné činnosti postav působí snadno uvěřitelně. Procházení přes tato místa jsou tedy víc než příjemná a leckdy stačilo si jen chvíli postát a sledovat, jak parta chlapíků si pochutnává na horké polévce, nebo jak si malé děcko čmárá po zdech.

Co dodat? Přestože se Metro 2033 tváří jako akční titul, jde v ní vlastně o něco jiného. Hra sází opravdu vše na atmosféru a dává maximální důraz na s ní spojený požitek. Pokud patříte mezi "Stalkerovce" a tento titul jste náhodou minuli, pak vězte, že máte mnoho šancí si hru užít. Ale pokud jste těmi, pro které atmosféra vším není a hru máte chuť navíc rozjet i s logickou touhou si zahrát a užít solidně propracovanou akci, pak doporučuji se otočit na podpatku a zdrhat jako já. Titulů, kde si tu kvalitní akci včetně suprové atmosféry užijete, je poměrně dost a Metro 2033 mezi ně rozhodně nepatří.

Pro: prostředí, slušná atmosféra

Proti: akce, přílišná snaha o reálnost

+25 +35 −10

Deus Ex: Human Revolution

  • PC 90
Ke hrám označených jako RPG od jisté doby přistupuji s notnou dávkou obezřetnosti, jelikož jejich loudavý průběh a odlišnější herní principy pro mě nejsou něčím, z čehož bych oplýval nadšením. Oním titulem, v němž jsem se o tomto pocitu přesvědčil, byl první díl věhlasného titulu Deus Ex, takže pustit se do dílu nejnovějšího s názvem Human Revolution byl přinejmenším risk. Ale světe div se, tento můj počin se vyplatil a jeho výsledek mohu proto rozebrat v následujících řádcích.

Třetí díl se podle očekávání snažil držet principů a určité podobnosti prvního dílu a z větší části se tak stalo. Hlavní postava Adam Jensen rozhodně nezapře svého dávnějšího předchůdce J. C. Dentona, a to jak svojí podobou a neústupným chováním a charismem, tak především i svým hlasem. Stejně jako Denton je i Jensen doslova prošpikován augmentačními technologiemi, které si v průběhu hraní je možné vylepšovat za tzv. body Praxis. A právě tady jsem narazil na kámen úrazu. Netvrdím, že to není moje chyba, ale získat tyto body pro mě nebylo zrovna nejjednodušší, přestože jsem po zlepšení hackování lezl všude, kam jen to trochu bylo možné a vybíral vše, co se dalo. Vylepšování Adamovy postavy a přiřazování některých jeho schopností jsem tak musel velmi pečlivě zvažovat a k některým z nich jsem se proto vůbec nedostal.

Výhodou hry je zvolení jejího postupu, a to buď ve formě akčního likvidátora, nebo diskrétně našlapujícího špióna. Přestože jsem si párkrát cvičně vyzkoušel první variantu, zůstal jsem jednoznačně u té druhé. Hlavním důvodem byla určitě moje mnohem větší náklonnost než k akčnímu stylu, ale nejen to. Hra je totiž podle mě k tichému postupu a jeho principům předurčena mnohem více a dává vám podstatně větší šance k plynulejšímu projití. A jelikož se to ve hře strážemi jen hemží a v případě vyzrazení vaší přítomnosti se jejich počet patřičně zvýší, neumím si představit, jak bych akčním stylem hru vůbec zvládl. Dalším aspektem volby stealth stylu byl pro mě také způsob likvidace. Ten hra sice výrazně zjednodušila, jelikož se tak děje stiskem akční klávesy a následným spuštěním animace, v níž Jensen protivníka zpacifikuje různými formami na pohled velmi efektní eliminace.

Po stránce příběhové jsem se občas trochu ztrácel a často proto zavzpomínal na reálnost a především zpracování příběhu v prvním díle.

Co dodat? Až na pár okamžiků v úvodu, kdy jsem proklínal hackovací systém a na občasné nudnější chvíle, které se však vyskytovaly poměrně zřídka, odcházím po dohrání s velmi dobrými pocity, avšak s téměř jistotou, že návrat k prvnímu dílu se s nejvyšší pravděpodobností konat nebude.
+51

L.A. Noire

  • PC 95
Jak je o mně známo, adventury zrovna nepatří mezi můj oblíbený herní styl a pokud jsem už nějaké zkusil, nedlouho po jejich rozehrání jsem se s nimi rozloučil. Videoukázky titulu L.A. Noire mě však tak nějak začaly utvrzovat v tom, že tahle hra má v sobě něco, co by mě mohlo zcela jistě chytit. A o čem to tedy mluvím? Dobře, tak tedy postupně.

Hra pojednává o jednom obyčejném policejním pochůzkáři Cole Phelpsovi z Los Angeles, který se svojí snahou i určitou horlivostí nováčka dostane i k případům, které se poněkud vymykají jeho typické činnosti. Jeho úspěchy, které se u těchto případů záhy dostavují, zapříčiní jeho postupné povyšování do řad detektivních specialistů, kde svoje schopnosti může ještě více rozvíjet. A tím se tedy dostávám k hlavnímu důvodu, proč jsem odhadoval, že mě hra chytí a skutečně jsem se nemýlil.

Je tím zmíněný detektivní žánr a vše s ním spojené, který mi hru dělal maximálně záživnou. Přijet na místo činu, ohledat ho, po pečlivém prozkoumání přilehlého terénu posbírat stopy a vyloučit, zda s případem souvisí, či jsou zcela bezpředmětné, vyslýchání jak svědků, tak i podezřelých osob, je to, co mě dokázalo připoutat k monitoru a naprosto si libovat nad tím, jak tohle všechno autoři výborně zpracovali a jak vše má nádech filmového zpracování.

I přes kvalitu detektivních pasáží však mohou po určité době začít zavánět určitou nudou, ale jak je vidět, i s těmito chvílemi autoři počítali. Hlavní hrdina totiž má i při svojí hlavní pracovní náplni občas možnost nabídnout spolupráci svým bývalým uniformovaným kolegům na ulici a pomoct jim při eliminaci pouličních delikventů, pro jejichž častou nebezpečnost je nucen vzít do ruky střelnou zbraň, občas si s nimi i změřit síly při automobilových honičkách a vlastně si tak oživit zkušenosti ze samých začátků své policejní praxe.

Pokud jsem zmínil filmové zpracování, pak vězte, že ne náhodou. Dalším faktorem, který hru přibližuje téměř realitě a přidává jí tak na kvalitě, je zpracování mimiky obličejů. Tady se autoři technicky doslova vyřádili a výsledek je revoluční a někdy až ohromující.

Grafické zpracování je trochu rozporuplným tématem. Na jednu stranu je cítit smysl pro detail a vykreslenost objektů všeho druhu, na stranu druhou se nezřídka hráč setkává s neostrými texturami, které tak trochu kazí dojem nejčastěji při jízdě po ulicích L.A. Nemile bohužel překvapí optimalizace hry, která dokáže nejen slabší stroje citelně potrápit a leckdy si i nechat na tento titul zajít chuť.

Co dodat? Dojmy z mojí první dohrané adventury jsou doslova výborné! To, co jsem od hry očekával, jsem opravdu dostal a leckdy až nevěřícně kroutil hlavou nad tím, jak skvěle se hra na můj vkus autorům povedla. Nechci se ohánět dalšími superlativy, ale tím, že L.A. Noire je jedním z nejlepších titulů, které jsem kdy hrál, ani v nejmenším nepřeháním.

Pro: detektivní žánr a vše, co s ním souvisí, příběh, délka hry

Proti: HW náročnost, závěr

+67 +69 −2

Wolfram

  • PC 80
Pokud si mám vzpomenout na úplně první PC hru, pak ihned doslova vysypu z rukávu Wolfenstein 3D. Ano, jak je většině PC hráčů známo, jsou to ty spletité chodby, kde na hráče číhají fašisté i zabijáčtí psi a kde se dá velice snadno zabloudit. A když se jednoho dne dozvím, že světlo světa spatřila právě tato původní hra, avšak v novém kabátě a novým názvem Wolfram, pak je to pro mě důvod, abych minimálně zbystřil.

Jak už jsem tedy řekl, Wolfram je v podstatě novodobý Wolfenstein 3D v moderní grafice, na kterou jsme zvyklí z mnoha současných her a tento kabát mu opravdu sluší. A není to jen o líbivé grafice, ale pochopitelně i o zbraních, na které nenavazuji náhodou. Podle původní předlohy jich není mnoho, tj. nůž, pistole, samopal a v pozdější fázi hry i kulomet. Zvuková stránka zbraní je sice solidní, ovšem jejich účinnost, zejména pokud jde o samopal, mi přišla mizerná, takže jsem paradoxně většinu hry strávil s pistolí a nepřátele nejčastěji likvidoval klasickým headshotem. U zvukové stránky se ještě na okamžik zdržím. Autoři hry totiž promíchali původní zvuky s některými z legendárního Return to Castle Wolfenstein, což považuji za velmi dobrý a vcelku i vtipný nápad.

Samotná hra oproti originálu obsahuje pouze 9 levelů, což je sice rapidně méně, ale sám za sebe musím říct, že přestože jsem se u hry opět, stejně jako kdysi, dobře bavil, jejich počet je v duchu pořekadla "v nejlepším přestat“ akorátní. Tím nechci tvrdit, že by mi hra neposkytla solidní zábavu, ale po zdolání finálního bosse jsem přece jen měl rozporuplný pocit.

Co dodat? Oživení původní hry je výborný nápad, za který jsem velice rád a právě z důvodu fajn vzpomínek její brzké odinstalování u mě jen tak hrozit nebude.

Pro: oživení původní hry, grafika

Proti: účinnost zbraní, občas monotónnost, finální boss

+28

Painkiller

  • PC 35
Vlastně ani nevím, proč jsem tuto hru ve svých komentářích ignoroval a nesdělil svoje dojmy, které na mně přece jen nějaké zanechala. Asi z poslední věty vytušíte, že těch dojmů nebylo právě moc a tušíte velice správně.

Titul bych snad ani nepojmenoval jako akční, ale jak už ji tady nazvalo pár uživatelů přede mnou, spíš jako rubačku, jelikož tento název ji zcela vystihuje. Ve hře jste vybaveni pár klasickými zbraněmi, z nichž v paměti nejvíce utkví ta nejzákladnější a tou je jakási rotující vrtule, která většinu nepřátel zmasakruje na prach a vy si tak kromě vydatné řežby užijete i správnou masáž bránice a odreagování. Přiznám se, že tahle legrace u mě dlouhého trvání neměla a důvodů je hned několik.

Hra probíhá v rychlém až zběsilém tempu spočívajícím v hordě valících se démonů a po jejich zdolání se během pár vteřin dostavují další a další a další…Jelikož akční tituly mi dodnes cizí nejsou, uznávám, že taková akce je svým způsobem fajn, ovšem pod podmínkou, že hráč je např. z řad zaměstnanců, kteří přijdou duševně vyždímaní z práce domů a znatelný úbytek energie potřebují doplnit takovouto bezmyšlenkovitou hrou, u které se tak báječně odreagují, doslova vyřádí a přijdou na jiné myšlenky.V době, kdy jsem Painkillera hrál, jsem zřejmě do této či podobné kategorie hráčů nepatřil, jelikož asi po třech hodinách hraní, kdy jsem se vcelku dobře bavil, mi stereotypnost začala lézt krkem. Lokace jsou sice poměrně různorodé, ale tupé kosení nepřátel, kteří na vás nabíhají jak porážkychtivé stádo buvolů, v další části to samé v bledě modrém a nic víc, mi po krátké době přestalo vonět.

Co dodat? Jako chvilková zábava je Painkiller vcelku fajn, otázkou jen je, jak dlouho ta chvilka konkrétnímu hráči potrvá. Těm, kteří ho dojeli do konce, skláním poklonu, a to mj. proto, že u něj nezblbli.

Pro: chvilková zábavnost

Proti: herní náplň, stereotypnost

+30 +31 −1

Sniper: Ghost Warrior

  • PC 70
Je to už více než rok, kdy jsem po dohrání válečného titulu Sniper Elite jen velmi nerad opouštěl pozici elitního odstřelovače, do které jsem se citelně vžil a tudíž podobná hra byla doslova mým zbožným přáním. Ve stejný rok sice hra s podobným námětem vyšla, avšak její recenze mě stále více utvrzovaly v tom, že bych se hře měl vyhnout nebo si přinejmenším nedělat žádné velké naděje. Nakonec na doporučení nejmenovaného kolegy z DH jsem přece jen odhodlání našel a jak vidno z mého hodnocení, vše dopadlo dobře, i když stinné stránky hře přece jen nejsou cizí.

Začal bych herním prostředím, které se odehrávalo v poměrně rozlehlých lokacích ostrovů, a to nejčastěji v džungli. Jelikož tento terén mám velice v oblibě, již tady se začaly objevovat první vady na kráse. Tou nejklíčovější je někdy až přílišná linearita, která mi většinou tolik nevadí, ale tady často dochází až do extrémů při pokusu hráče jít vlastní cestou. Pokud se totiž tak rozhodnete a upřednostníte větší volnost, velmi často narazíte jednak na neviditelné bariéry, které bych snad s obtížemi přežil, ale pokud se odhodlám z předem plánované trasy sejít a hra mi zakáže např. přeskočit třiceticentimetrový kámen, pak je něco opravdu špatně.

Pokud jde o samotnou náplň misí, hra se hned v úvodní části snaží hráče navodit do pozice snipera v nejpřísnějším utajení, v němž vyvolání poplachu vaši misi nekompromisně ukončí, abyste ovšem záhy zjistili, že v dalších kapitolách z vaší sniperky zmizí tolik žádaný a potřebný tlumič a hra tak dostane akčnější ráz, v níž sniperka plní stejný úkol jako hlučný samopal. Pokud jsem tedy nyní zavadil o akčnější pasáže, pár takových, v nichž sniperku vyměníte za samopal, se ve hře skutečně vyskytuje, ale mě nijak zvlášť nebavily a dokonce mi hru částečně i znechucovaly. Naštěstí posledních pár misí bylo opět naladěné na stealth, čímž moje spokojenost citelně stoupala vzhůru a já si hru začal znovu užívat.

K samotnému sniperování asi není co dodávat. Tahle zbraň je pro mě v takto zaměřených hrách vrcholem herního požitku, stejně tak jako pistole s tlumičem či po předchozím dobře mířeném hodu zapíchnutý nůž v těle oběti.

Graficky hra působí sympaticky, při pohybu v džungli se mi nejčastěji vybavil Far Cry, do jehož podobného prostředí jsem se po letech rád vrátil, ale bohužel si ze zmíněných důvodů neužil takové volnosti.

Co dodat? Na můj vkus by hra mohla být mnohem častěji naladěna do stealth stylu, který je v případě snipera i o dost přirozenější a hraní by tak mohlo výrazněji přidat na kvalitě a celkové záživnosti. I přesto u mě spokojenost nakonec zvítězila a zvýšila moji zvědavost na díl druhý.

Pro: práce se sniperkou, stealth pasáže

Proti: přehnaná linearita, neviditelné bariéry

+30 +32 −2

Homefront

  • PC 65
Jak už jsem kdysi párkrát poznamenal, záliba ve válečných hrách mě po odehrání prvního dílu známých pecek Call of Duty a Medal of Honor: Allied Assault opustila. Přesto jsem se však chtěl přesvědčit, jestli tato myšlenka se stala faktem, či zda se tento herní žánr vrátí mezi moje oblíbené. Hraní Homefront v tomto případě bylo poměrně ideální volbou, mj. pro jeho délku, kvůli které všeobecně hra nesklidila zrovna potlesk.

Homefront se odehrává v poněkud vzdálenější budoucnosti popisující americko-korejskou válku, nepostrádá to, co by asi každý hráč od podobného žánru vyžadoval a to je velmi dobrá a svižná akce. Na ni není hráč sám, jelikož má k sobě akorátní počet parťáků, kteří mi na rozdíl ode jiných her nepřekáželi a konečně mi připadalo, že mě nenechávají ve štychu a odvádějí opravdu velmi dobrou práci.

Po grafické stránce nemám větší připomínky, charakterizoval bych ji jako slušně průměrné kvality, která neurazí, ale zároveń neohromí, zkrátka fajnová.

Jak už jsem se zmínil, délka hry je asi její největší negativum. Jelikož jsem se však přesvědčil, že přestože se rozhodně po komplexní stránce nejedná o hru špatnou, mně její délka naprosto vyhovovala, protože jsem se přesvědčil v tom, že zmatené válečné běsnění pro mě skutečně přestává být žánrem, který by mi přivodil pocit herní spokojenosti.

Co dodat? Hru jsem dokončil a zároveň s tím tak udělal defintivní tečku za érou her z ryze válečného prostředí.
+30

Mafia II: Joeova dobrodružství

  • PC 75
Poslední z datadisků ve mně vyvolával naděje, že se do třetice koncept hry přece jen změní, a proto jsem se na něj těšil ze všech nejvíce.

Skutečnost však byla taková, že v prvních chvílích strávených většinou v animaci jsem opravdu věřil, že se konečně rozvine nějaký ten příběh typický pro tuto herní značku a tím se tak trochu vrátím do atmosféry mnou opěvovaného druhého dílu. Bohužel. Jediný rozdíl u tohoto DLC tkví v tom, že drsňák Jimmy je do třetice nahrazen neméně bojácným a pro mě sympatickým frajerem Joem, který však v podstatě plní stejně zaměřené úkoly jako jeho předchůdce a co čert nechtěl, i jeho mise jsou s výjimkou té úvodní a závěrečné svázány časovým limitem. Ten je naštěstí nastaven tak, že málokdy se nedá dodržet, ale jelikož to vývojáře ve druhé polovině hry asi konečně trklo, u pár misí naopak čas začne plynout jako voda a jelikož se obvykle jedná o mise spočívající v odvozu, resp. spíš rozvozu, k čemuž je použito to nejpomalejší auto, pak taková změna za každou cenu působí poněkud hloupě a značně průhledně.

Samotná postava Joea mi vyhovovala, jeho hlášky zejména při kradení aut či poražení chodce na ulici ("musíš to brát z té lepší stránky, mohl to být taky autobus“) ve mně často vyvolávaly záchvaty smíchu, což plnění úkolů alespoň trochu více zpříjemnilo.

Co dodat? Příslovečné rčení "do třetice všeho dobrého“ se u tohoto DLC moc nenaplnilo a musím říct, že pokud se někdy ke hře vrátím, pak jednoznačně do základního druhého dílu, se kterým jsem byl nadmíru spokojen. Všechny tři datadisky úplně špatné nebyly, ale spíš mi posloužily jako poměrně tuctová odreagovačka bez většího naplnění. Proto jsem i tak trochu rád, že nebyly čtyři, jelikož v tomto případě platí "třikrát a dost!“

Pro: postava Joea a jeho hlášky

Proti: opět časové limity, občasná nevyváženost obtížnosti úkolů

+34

Mafia II: Jimmyho Vendeta

  • PC 75
Druhý z datadisků navazuje na předchozí Mafia II: Zrada Jimmyho. Asi takto bych jej pro začátek mohl uvést. Skutečnost je ovšem taková, že nebýt úvodní mise a zhruba dvou závěrečných, rozdíl oproti prvnímu datadisku moc patrný není.

Jimmyho odplata totiž spočívá ve stále stejných úkolech podmíněné ne již tak šibeničními časovými limity, takže pokud by mi jej někdo podstrčil a řekl, že stále pokračuji v předchozí Jimmyho zradě, hravě mu na to skočím.

Opět jsou na pořadu dne téměř primitivní krádeže aut, které jsou jen občas ztíženy větší ostražitostí policejních hlídek a opět tu jsou vraždy klíčových postav mafiánského podsvětí, které jsou pečlivě střeženy spoustou ostrých hochů se samopaly. Musím uznat, že utkání s nimi jsou z hlediska akce velice vydařené a při troše štěstí a dobré taktice se dá jejich průběh o něco více častěji zkrátit, a to nejčastěji pomocí vozidel, které lze použít jako zbraň i jako prostředek k úniku a tím tak do značné míry šetří munici potřebnou k vyčištění od desítky nepřátel, jejichž počty obzvlášť v posledních misích značně přibývají.

Co dodat? Komu první datadisk nesedl, radím, aby se k tomuto druhému ani nepřibližoval, jelikož, jak jsem psal v úvodu, oba jsou takřka nerozpoznatelné. Já naštěstí k drsňákovi Jimmymu určité sympatie stále chovám a přes všechny výtky jsem si jeho nevýrazný příběh poměrně užil. Ale zároveň s tím musím chtě nechtě říct, že kvalit základního druhého dílu ani jeden z obou datadisků bohužel nedosahuje.

Pro: prostředí Empire Bay, hlavní postava, akce

Proti: stále se opakující úkoly, nerozpoznatelnost od prvního DLC

+31

Mafia II: Zrada Jimmyho

  • PC 75
Po mém fenomenálním nadšení z Mafia II jsem existenci tří datadisků pochopitelně uvítal a příliš neváhal v jejich pořízení. Návrat do oblíbeného Empire Bay byl více než příjemný, ale…

První z těchto DLC Betrayal of Jimmy, kterým jsem zmíněnou trojici začal, nahrazuje hlavního hrdinu Vita Scaletu o něco starším drsným a nelítostným chlapíkem Jimmym. Jeho postava mi vyhovovala, občasné silácké hlášky také nebyly k zahození, ale občas jsem jej politoval, jaká práce je pro něho připravena. Tím se dostávám k náplním misí, které jsou bez výjimky omezeny neúprosným časovým limitem a jak už asi tušíte, velkou chválou je zrovna neobdařím.

Jak už tu bylo řečeno v předchozím komentáři, jejich náplň se velice často opakuje, což tedy není zrovna nic, co by přidávalo na záživnosti. S tím souvisejícím faktorem jsou i samotné časové limity. Pokud jeden z úkolů tkví v tom, že mám v roli Jimmyho rozflákat 3 obchody, k tomu se ubránit útoku policejních složek a logicky i vlastníků obchodu a jakžtakž bez újmy uniknout z jejich spárů na předem určené místo, kde si zhluboka oddychnu, pak zvládnout tohle všechno v časovém limitu, který vás tvrdě tlačí ke zdi, je z hlediska obtížnosti poměrně síla. Navíc mi kolikrát v podobně zaměřených misích připadalo, že jediné, co již po mém řádění v obchodě drží pohromadě, jsem už snad jen já sám, avšak hra se pořád tvářila, že ještě není všem dnům konec a splnění úkolu neúměrně natahovala. Oproti tomu mise spočívající v krádeži předem daného auta a jeho odvoz z jednoho koutu Empire Bay do druhého, kterých také ve hře nebylo nejméně, byly zase takové, že po dojezdu do cíle by Jimmy v časovém limitu v pohodě stihl vypít šálek vařícího kafe včetně vykouření jedné Sparty.

Co dodat? I přes převahu negativ nemohu tvrdit, že bych se u tohoto datadisku trápil, ale pravdou je, že víc než Jimmy a jeho úkoly mi na zábavnosti přidal fakt, že jsem se opět mohl vrátit do zamilovaného Empire Bay a zavzpomínat na zlaté časy, kdy se tu odvíjel příběh v hlavní roli s Vitem Scaletou.

Pro: návrat do prostředí Empire Bay

Proti: nevyvážené dlouhé/krátké časové limity a obtížnost, opakující se náplň misí

+37

Mafia II

  • PC 95
Jakmile před hráči PC her někdo řekne "Mafia“, spousta z nich se zasní a uznale pokývá hlavou, jelikož je to něco, co řada z nich považuje za jedno z doslova mistrovských děl, které kdy oko hráče mohlo spatřit a vychutnat si jeden velký příběh mafiánské rodiny a nezvratné osudy jejich členů. Přiznám se, že jsem se po odehrání prvního dílu od této skupiny hráčů držel poněkud stranou, přesto však nemohu tvrdit, že bych byl nějak extra zklamán. Nevím, zda jsem si od druhého dílu sliboval tak výraznou změnu k lepšímu, ale šanci jsem hře dát chtěl a to, co jsem si s jejími hrdiny prožil, bylo nečekaně překvapivé.

Jedním z klíčových důvodů, který spočívá v obrovském úspěchu Mafie, je její příběh. Málokterá hra totiž dokáže jeho průběh a zápletku podat tak skvěle, že po většinu času hráč necítí pocit nudy a nezáživnost je tak prázdným pojmem. Naštěstí je v tomto duchu i druhý díl, který tak i nadále udržuje hráče v bdělém stavu. S tím i bezprostředně souvisí průběh hrou spojený s plněním úkolů. Marně si totiž vzpomínám, že by mi jejich náplň připadala nepřiměřeně zdlouhavá, přestože podobnost úkolů se přece jen sem tam opakovala. Za vším asi hodně stojí fakt, že opatřit si po mafiánsku nějaké to vozítko, podle vzniklé situace s ním uhánět rozlehlým městem a občas si vlivem okolností změřit svoje síly s policejními složkami jak zběsilou jízdou, tak i útěkem po ulicích, dané úkoly mnohonásobně zpříjemní. Navíc vozový park se vzhledem k období přece jen o trochu rozrostl a naslouchat brumlání amerických motorů je zvláště u kabrioletů téměř rajskou hudbou.

Jak už jsem nastínil, samotné úkoly mi nepřipadaly o ničem, ba naopak jsem se na ně těšil, ať už se jednalo o naprosto cokoliv. Něco pro určité lidi ukrást, s někým promluvit, vyzvat někoho k souboji muž proti muži, prostřílet se k cíli nebo i vzácně zůstat neodhalen apod. pro mě bylo neskutečně zábavné a hru jsem tak kdykoliv vypínal s opravdu velkými pocity sebezapření.

Pokud jde o grafickou stránku hry, je sice znát, že o pár kroků se její kvalita zlepšila, ovšem vzhledem k její špičkové kvalitě v prvním dílu není rozdíl tak extra markantní.

Co však nemálo nabralo na kvalitě a následné zábavnosti oproti prvnímu dílu, jsou pro mě jednoznačně přestřelky. Sice jich paradoxně není tolik, jak by se na hru z mafiánského prostředí čekalo, ale když už na ně došlo, byly přímo efektní, čemuž výrazně dopomohl výborný systém krytí a možnost lepšího zaměřování cíle.

Nesmím v žádném případě opomenout opět velmi zdařilý český dabing, který nešetřil občasnými peprnými hláškami, které jsou pro drsné mafiány tolik typické.

Co dodat? Tušil jsem, že druhý díl Mafie by pro mě mohl být o kousek lepší než ten první, ale že mě doslova dostane a pohltí, tomu jsem opravdu nevěřil. Dát dohromady skvělý příběh plný zajímavých úkolů, k nimž vedla cesta mohutnými dobovými kárami a na jejich konci mít často výborné přestřelky a to vše úhledně zabalit do jedné jediné hry, tak tomu říkám mít herní kliku. Pokud jsem tehdy tvrdil, že první díl mezi moje srdcovky zřejmě patřit nebude, pak u dílu druhého se takového pocitu obávat rozhodně nemusím.

Pro: příběh, akce, nulová nezáživnost, český dabing, grafika

Proti: těžko říct

+39 +44 −5

Dead Space 2

  • PC 90
Po více jak půlroční herní odmlce, během níž jsem marně pátral po hře, která by upoutala moji pozornost, jsem se po mém oblíbeném prvním dílu směle vrhl na druhý díl survival hororu Dead Space. Byla to volba správná? Podle mého hodnocení je téměř jasné, že byla a důvody vzápětí mile rád vysvětlím.

Úvodní díl vypadal po grafické stránce velice zdařile, ovšem to, co jsem měl možnost vidět u jeho nástupce, mě přímo ohromilo. Tak vymlsané detaily a sametově vyhlazený obraz jsem již dlouho u žádné hry neviděl, takže stejně jako můj monitor zářily společně s ním i moje oči.

První díl byl pověstný svoji výbornou hororovou atmosférou, při které mi nejednou zamrazilo v zádech a citelně se zvýšil srdeční tep, ale tady šla dusná atmosféra bohužel o malý krůček zpět. Uznávám, že jde o pocit hodně subjektivní, ale to typické mrazivé skřípání, vrzání apod. mně osobně již nepřišlo tak výrazně podbarvené a děsuplné a atmosféru jsem proto vnímal o nějaké to procento méně. Na co však autoři tentokrát vsadili, byl příběh a děj. Hlavní hrdina Isaac Clark tedy konečně oživil svůj hlas a společně s dalšími postavami se tak mohl rozvinout příběh, který se tak snažil objasnit podstatu Isaacovy cesty včetně velmi dobrého navázání na děj z prvního dílu na vesmírné lodi Ishimura, kam se Isaac během svojí cesty i na chvilku vrátí. Hráč, který úspěšně zdolal první díl, má tak možnost si připomenout začátek strastiplných chvil, které zde jeho hrdina prožil a kde celá hrůza, která na Isaacovi zanechala nemalé stopy, začala.

Další kapitolou, která stojí ve hře za zmínku, jsou zbraně. Arzenál se slušně rozrostl o povedené kousky typu kontaktní laser či samonaváděcí puška. Nejenže tento fakt každého fandu akce potěší, ale u tohoto dílu je přímo nutností, jelikož druh nepřátel se nepříjemně rozrostl, takže zbraně těžšího kalibru jsou více než vítány. Ovšem kromě počtu nepřátel se zvýšila i jejich výdrž, takže moje munice se často rapidně ztenčovala a v důsledku toho jsem často zažíval velmi horké chvíle. Ještě krušněji mi však bylo v poslední třetině hry, kdy se autoři hry zřejmě rozhodli obtížnost za každou cenu mnohonásobně zvýšit a počet nepřátel minimálně zdvojnásobit, aby si hráč uvědomil, že dobrat se do zdárného konce hry musí výhradně s příměsi krve, potu a s klávesnicí zralou na odpis. Tento jejich akt z poloviny chápu, jelikož u akčních her je víceméně běžný, avšak z té druhé mi to v některých scénách přišlo až absurdní a abnormálně nevyvážené a hře to tak uštědřilo pár kopanců, které jsem měl častokrát chuť nasměrovat na pozadí těch, kteří mi tak skvělou hru museli naprosto zbytečně otrávit. O závěru hry snad raději pomlčím, abych nepoužíval příliš nevybíravá slova. Tam totiž autoři pustili k monitorům jen ty, jejichž nervy jsou minimálně tak tuhé, jako jsou končetiny některých necromorfů.

Co dodat? Poslední třetina hry mi celkový dojem poněkud pokazila, ovšem po zklidnění nervů musím přesto chtě nechtě uznat, že celkově se druhý díl Dead Space řadí mezi kousky zdařilé a fandům akce, napětí a především prvního dílu jej doporučit určitě mohu. Co však mohu některým nevyrovnanějším povahám rovněž doporučit, je mít v pohotovosti v poslední třetině hry léky na snížení krevního tlaku.

Pro: super grafika, příběh, nové zbraně, akční řežba

Proti: o něco méně napětí, nevyvážená obtížnost v poslední třetině hry

+46

S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl

  • PC 60
Pro mě jedna z velmi očekávaných a často chválených herních pecek, při kterých si užiji tak trochu jinou akci okořeněnou RPG prvky a k tomu pestrý herní svět ponurého ukrajinského Černobylu, kde si člověk není vůbec ničím jistý. Ano, asi takto bych tuto hru charakterizoval. Realita ovšem při takovémto očekávání bývá poněkud odlišná a vše dopadlo jinak, než bych čekal.

Jak tu kdysi někdo párkrát poznamenal, Zóna Tě určitě dostane. Nemohu tvrdit, že by neměl pravdu, ale spíš než jako důsledek zážitku jsem tuto větu častěji vídával v červeně zbarveném sdělení na obrazovce svého monitoru a rozhodně se tedy nejednalo o věc pozitivní. Ale raději tedy popořadě.

Zóna je opravdu atmosférická a graficky vyvedená záležitost. Polorozpadlé budovy způsobené vlivem předchozí jaderné havárie, ohořelé vraky aut, do toho měnící se počasí jak v reálném životě, to je to, co má hra na vynikající úrovni a žene hráče dál s touhou se pustit do různorodých úkolů, během nichž si stále bude tyto věci náležitě vychutnávat. Když do toho připočtu, že hlavní hrdina si rozepne spacák a jde se si schrupnout, pak je to z realistického hlediska přímo paráda a není důvod k nespokojenosti.

Ta nastává po zdolání pár lokací, které tempem hlemýždím projdete, jelikož na tak obrovské ploše, jakou Zóna bezesporu je, totiž jakákoliv vozítka chybí. Neříkám, že se budu po Zóně výhradně prohánět na čtyřech kolech, ale jako zpestření a zároveň i zkrácení toho nekonečného putování, je to podle mě občas nezbytné. Nezbývá tedy než hlavního hrdinu tiše politovat a vydat se tedy na tu cestu plnou překážek s ním. Tyto překážky tvoří jednak lidé nejčastěji z řad armádních složek, divoká zvířata, ale také příliš nepředvídatelné anomálie, která často přijdou bez sebemenšího varování a čert ví, jestli se před nimi může hráč nějak účinně bránit. Pak tu jsou lidé z řad stalkerů, kteří mají podobné poslání a se kterými podle libosti můžete navazovat dobré vztahy, obchodovat s nimi, získávat od nich různé informace a také i plnit pro ně úkoly.

Kromě těch hlavních úkolů je tu i řada vedlejších, které ovšem nejsou pro průběh hry zas tak úplně zanedbatelné, takže je otázkou, které plnit a na které se vykašlat, nehledě na to, že kvůli nim klidně ujdete další stovku kroků a přemýšlíte, jestli hlavní hrdina dřív než na nějakou anomálii či dobře mířenou kulkou od nepřítele nezemře na zástavu srdce z důvodu totálního vyčerpání. Tohle je věc, která mě na hře štvala ze všeho nejvíc a kolikrát jsem svému hrdinovi fandil a v duchu ho postrkoval tak intenzívně, že mě samotného z toho začaly bolet nohy a skoro i orosilo čelo.

Akční stránka hry je přitom velmi zdařilá, ovšem ačkoliv jsem se s náboji snažil šetřit sebevíc, jejich nedostatek byl stále častější a to jsem každého nebožtíka obíral skoro i o trenýrky.

Co dodat? S.T.A.L.K.E.R. má skutečně velmi zdařilou atmosféru, působivé prostředí a pěkné přestřelky, ale je to běh na dlouhou trať a to skoro doslova. Takže jediné, co jsem po pár dnech hraní cítil, byla únava, nuda a myšlenka, zda bych neměl jít na EKG. Proto hru směle přenechávám jiným, kteří si ji určitě vychutnají mnohem lépe než já, čemuž upřímně věřím, ale jelikož mě prvotní nadšení velmi brzy opustilo, pokračovat v ní nebudu. Věřím totiž, že na infarkt mám snad ještě dost času.

Pro: atmosféra a prostředí

Proti: příliš pomalý průběh, nekonečné šmajdání, brzy nuda

+52 +59 −7

Tom Clancy's Splinter Cell: Conviction

  • PC 95
Série Splinter Cell pro mě byla jakýmsi posvátným ztělesněním toho, jak má vypadat nefalšovaná stealth akce se vším všudy, co má fanouškovi tohoto žánru nabídnout. To, že v mém případě k naplnění předchozích slov opravdu došlo, svědčí fakt, že jsem postupně zdárně proplul čtyřmi díly, které si ode mě zasloužily patřičnou chválu. Pokud si někteří vzpomenete na komentář ke čtvrtému dílu Double Agent, pak vám možná utkvělo v paměti moje závěrečné postesknutí, že se příliš na pátý díl netěším a že je otázkou, zda-li do něho vůbec půjdu. Již v té době mi bylo totiž známo, že koncept pátého dílu je výrazně odlišný od jeho starších "sourozenců", kde starého známého Sama Fishera ve speciálním špionážním obleku vystřídá ušmudlaný a zarostlý skorozabiják, který takřka zapomněl na styl tajného agenta, kterým byl tolik proslulý. A jaká je tedy realita? Vezměme to ale hezky od začátku.

Sam Fisher prošel v životě spoustou změn, shodou podivných okolností přišel o jedinou milovanou dceru a jeho mateřská organizace se stala jeho úhlavním nepřítelem. Proto se před našimi zraky neobjevuje ten známý Sam oblečený do speciálního obleku, jak jej máme všichni zafixovaného, nýbrž máme před sebou klasického chlapíka s drsným pohledem v klasickém civilním oděvu, který se snaží věcem přijít za kloub a učinit tak spravedlnosti za dost.

Pojďme tedy ke hře samotné. Začnu tradičně grafikou, kterou nezmiňuji náhodou. Přestože kvalita v předchozích dílech byla na velmi slušné úrovni, v Conviction je úplně jiná, ale zato je výborné kvality a řekl bych, že přímo pastvou pro hráčovy oči. Další změnou, která je v tomto případě velmi klíčovou, je herní styl. Pryč je přísně tajná akce, jejíž vyzrazení bylo jistou cestou do záhuby spočívající v nezdaru dané mise. Tady máte možnost takovou situaci vyřešit tak, že se prostě hrou prostřílíte, což je sice reálné, ovšem ne právě jednoduché, popř. přestřelku ukončíte útěkem a opětovným ukrýváním, čímž v podstatě stealth scéna začíná jakoby od začátku. Navíc si takovou scénu může hráč okořenit novými vychytávkami, které jsou naprosto perfektní a nad kterými jsem si doslova mnul ruce.

První z nich je zabití shora, které sice z předchozích dílů známe, ovšem zde má mnohem lepší vizuální efekt především v závěrečném doražení nepřítele, či úplně nově označování nepřátel určených k likvidaci, které lze v kratičké animaci odpravit střelnou zbraní v naprosté tichosti a především velmi pohotově a s bezchybnou přesností a účinkem. Tato schopnost ovšem není zadarmo, jelikož k jejímu dosažení je zapotřebí předchozího odstranění nepřítele jednou z tichých metod, takže je potřeba s ní přece jen tolik neplýtvat.

Je tedy jasné, že v Conviction je bohatě sklouben akční styl s tím tajným, který byl vždy největší doménou a prioritou celé série a pro svoji vysokou kvalitu se tak stal více než úspěšným zástupcem stealth žánru. Tato kombinace nemálo přispěla k faktu, že touto odchylkou dostal Conviction od kritiků ty nejcitelnější rány a jak jsem psal v úvodu, tak i já jsem proto k němu přistupoval velmi skepticky. Aniž bych chtěl jakkoliv předchozí díly degradovat, musím jednoznačně prohlásit, že pro mě je tento díl tím největším a nejsenzačnějším herním překvapením, ve které bych ani omylem nedoufal. Vše je tu totiž vytvořeno tak, jak jsem si v koutu duše představoval a vývojáři mi to opravdu splnili.

Ať už jsem tedy černou ovcí nejen na DH, pro mě je Conviction jednou z nejlepších herních pecek poslední doby, kterou jsem si maximálně užil a z jejíhož ukončení se pořád nemohu vzpamatovat. V poslední větě mohu tedy dodat jediné – díky brácho, lepší dar jsi mi dát nemohl. ;-)


Pro: výborná grafika, ideální kombinace akce a stealth akce, nové vychytávky, příběh

Proti: krátká herní doba

+36 +37 −1

Hitman: Blood Money

  • PC 80
Asi před dvěma roky, kdy jsem se poprvé setkal se sérií Hitman, jsem jakožto velký fanda stealth akce zrovna nezářil nadšením, a proto na scénu přišly další stealth tituly, mezi nimiž se Hitman velmi rychle ztratil a v mých očích jako nezdařený titul naprosto upadl v zapomnění. Bohužel stealth titulů ve světě PC her nepřibývá, takže do nejnovějšího dílu Blood Money, pro který jsem se nakonec z určité krize rozhodl, jsem zrovna extra velké naděje nevkládal.

Jak to dopadlo, bude pochopitelně z následujících řádků každému jasné, ale než se tak stane, tak bych se ještě rád na chvíli vrátil o těch pár let zpět, kdy jsem tajného agenta 47 téměř odsoudil k záhubě. Byl to totiž právě on, který, jakožto hlavní postava hry, ve mně vzbuzoval obrovské nesympatie. Netvrdím, že Sam Fisher, Semion Strogov, Matt Carter a jim podobní, se kterými jsem se později setkal, jsou nějací elegáni, ale mně zachmuřilý plešoun v tmavém obleku s chůzí vznešeného diplomata prostě nesedl. Ale časy se holt mění a pár misí nejnovějšího dílu stačilo k tomu, abych se přesvědčil, že postava tajného agenta by vlastně naopak mohla vypadat právě takhle. Ovšem jasné je, že to není jen o vizáži hlavního hrdiny, nýbrž i o systému hraní. Ten je totiž nejvíce podobný mému oblíbenému Death to Spies, který jsem tehdy před lety neznal, ovšem teď byl dalším z hlavních aspektů, proč mi Hitman tentokrát sedl a trefil se tak do mého vkusu. Žádná hra světel a stínů ve stylu Sama Fishera, ale naopak pohyb mezi lidmi jak ve svém originálním obleku, tak i v převlecích všeho druhu, či nenápadné odstranění daného cíle tichým způsobem vlastníma rukama, indikací jedem, ale také např. formou fingované nešťastné náhody je to, co spolu s velmi pěknou grafikou dělá hru velmi zábavnou a v současné době, kdy stealth styl začíná mít hodnotu zlata, téměř i výjimečnou.

Pokud jde o zápory, je jich poměrně málo, ale přesto se o nějakých zmíním. Jedním z nich je systém ukládání, kterému bych snad ani příliš nevyčítal jeho omezený počet v závislosti na volbě obtížnosti, jako spíš fakt, že se savepointy po vypnutí hry při nedokončené misi automaticky smažou a nutí tak hráče za každou cenu danou misi dokončit na jeden zátah. Výhodou sice může být určitá jedinečnost okamžiků každé mise, kterou si tak hráč může vychutnat při hraní bez přerušení, ale podle mě by hráč mohl mít možnost si o délce svého hraní rozhodovat sám a ne tak, jak mu autoři v podstatě nakážou.

Co dodat? Myslím, že jsem sérii Hitman léta zbytečně křivdil a ve stealth žánru ji tak zařadil na poslední místo, kam rozhodně nepatří. Takže vítej zpátky, agente 47.

Pro: skvělá špiónovka, grafika, absence nudy

Proti: systém ukládání

+46

Quake 4

  • PC 85
Mnozí z nás asi znají ten pocit, kdy si chtějí zavzpomínat na hry, které byly na počátku jejich hráčské "kariéry“. Proto i já si občas rád zopakuji nějakou tu misi z Return to Castle Wolfenstein, připomenu si černý humor v Blood II: The Chosen či oživím boje se zmutovanými monstry v Doom 3. A pokud se po pár letech objeví hra jiná, která má nemálo společného s jednou z her mnou jmenovaných, pak je to nemalý důvod k radosti. Jak už je asi možné tušit, posledně jmenovanou hru jsem nezmínil úplně náhodou.

Ano, Quake 4 je v podstatě Doom 3 "v převleku", což po takovémto vyslovení pro někoho může sice znít otráveně, ale mohu každého s radostí ubezpečit, že já tím dotyčným určitě nejsem. Kromě společného méně výrazného příběhu má hra nádhernou grafickou stránku, která v současné době nemusí na každého působit tak věhlasně, avšak pro mě je stále okouzlujícím prvkem a výrazným kladem celé hry.

Likvidace nepřátel z řad Stroggů nepostrádá správný akční náboj, kromě standardních zbraní se zde setkáváme i s řadou nových, s nimiž bojovat je hotová radost.

Umělá inteligence protivníků je na slušné úrovni, ale hodně záleží na tom, který druh se s námi tváří v tvář utká.

Oproti Doom 3 je novinkou občasná jízda různými vozítky, které hráče jednou za čas vynutí opustit vnitřní lokace a trochu se tak vyvenčit a zároveň se zbavit určité monotónnosti, která přece jen u této hry může nastat.

Co dodat? Na Doom 3 vzpomínám s velkou nostalgií, a proto Quake 4 nebyl pro mě jen připomenutím, ale zároveň i výborně hratelným a kvalitním akčním nářezem, při němž jsem si uvědomil, že klasické "doomovky“ pořád mají něco do sebe.

Pro: nádherná grafika, skvělá akce, zbrojní arzenál, používání vozítek, podoba s Doom 3

Proti: občas trochu monotónnost

+29

Death to Spies: Moment of Truth

  • PC 90
Po více jak roce, kdy jsem se věnoval prvnímu dílu, který mě přivedl do zase trochu jiného stealth stylu, než na jaký jsem byl zvyklý např. ze série Splinter Cell, jsem rozehrál díl druhý, nesoucí název Moment of Truth.

Hra nepřímo navazuje na svého předchůdce, takže se zde opět setkáváme s kapitánem ruské válečné kontrarozvědky Strogovem, který pokračuje v dalších ne právě jednoduchých protinacistických misích, v nichž ukáže, že svoje postavení v roli špičkového profesionálního špióna rozhodně nezískal zadarmo.

Oproti prvnímu dílu se díky novému enginu o nějaký díl dopředu posunula grafická stránka hry, avšak rozdíl není zas tak markantní, jak by člověk přece jen očekával. To, co ovšem mohlo hře chybět po stránce grafické, rozhodně nechybělo po stránce děje a především stylu. Děj, který se odehrává v nacistických štábních budovách, vojenských letištích i v obyčejné nacisty okupované vesničce, má svoje kouzlo a tíživou atmosféru válečných let. Tady však neprobíhá válečná vřava s kulkami létajícími nad hlavou, ale jak se na správnou špionážní akci patří, je zde v rámci utajení a pohybu mezi nepřáteli místo pro časté převlékání obleku, tiché odstraňování stráží pomocí škrtící struny, pistole s tlumičem či vrhu nožem, nebo pro tajné umlčování nepohodlných německých pohlavárů. Proto je na místě maximální opatrnost, při níž někdy i podezřele častý pohyb okolo určitých prostor může mít za následek vyzrazení skutečné identity hlavního hrdiny, spuštění poplachu a během pár vteřin jeho neodvratnou smrt. Tak tomu skutečně v této hře je a přestože to na hráče může působit při hraní poněkud stresově a leckdy se ve hře opravdu tak cítit může, já jsem si takovýto styl maximálně užíval a v roli špióna se vším všudy jsem tak byl znovu naprosto šťastným hráčem.

Co dodat? Druhý díl Death to Spies mi přinesl přesně to, co jsem očekával a co mi v současné době při hraní opravdu hodně chybělo. Jak jsem naznačil v úvodu, jde tu o jiný stealth styl, než na jaký byl hráč zvyklý u Sama Fishera a řekl bych, že je to styl často i o dost složitější. Ale jak říkám, mně maximálně vyhovoval a už teď je mi jasné, že pokud skutečně vyjde třetí díl, jak je prozatím prezentováno, v moji herní sbírce určitě skončí.

Pro: velmi kvalitní špionážní styl se vším všudy

Proti: přece jen trochu nedotažená grafika

+23