Z určité nostalgie z dob, kdy se u mne před třemi lety doma poprvé objevil comp, na němž jsem si začal užívat první hry, jsem znovu rozehrál Blood II, který patřil mezi moje herní začátky. Přestože bych tuto 12 let starou hru mohl s klidným svědomím zařadit mezi herní veterány, musím i po těch letech uznat, že její grafika vypadá velice slušně, takže jsem se zdržel veškerých opovržlivých pohledů jako u některých jejich vrstevnic, ne-li dokonce her mladších. Jde o jakousi parodii na akční hry s patřičnou dávkou černého humoru a s tím souvisejících peprných hlášek hlavního hrdiny, a nejen proto si hra velmi brzy získala moje nemalé sympatie.
Jak už to bývá, ve hře jsou různé typy nepřátel. Moje výtka patří těm nejstandardnějším, kteří používají střelné zbraně. Jejich muška je totiž neuvěřitelně přesná. To samotné bych jim snad ani moc nezazlíval, ale pokud z úkrytu na vteřinu s maximální opatrností vystrčíte nos (bohužel se nelze vyklánět) a jste naprosto neomylně zasaženi sprškou kulek, nemá to zrovna alespoň trocha té herní reality a působí to poněkud stresově. Ale budiž, není to nic, co by se byť s pár šrámy na těle nedalo úspěšně přežít.
Dalšími pro mnoho her nezbytnými protivníky jsou bossové, které jsou pro většinu hráčů určitou noční můrou, ovšem nutno konstatovat, že oni samozřejmě ke správné akční hře bezesporu patří. Souboje s některými nejsou zrovna nejjednodušší, o to více poněkud naštve, že ten závěrečný je ze všech realtivně nejméně složitý, zato je ale boj s ním zbytečně a neúměrně natahován a snaží se tak hráče přesvědčit, že jeho zdolání se mu sice povede, ale munice při tomto boji bude mít hodnotu zlata.
Co tedy dodat? Kromě souboje s prvním bossem, kde jsem tvrdě narazil a nemohl najít styl na jeho eliminaci, nebyly ostatní zmiňované negativy ničím, co by mi hru markantním způsobem otrávilo, takže její druhé hraní a tentokrát zcela bez cheatů jsem vnímal jako perfektní akční nářez, který jsem si užíval do posledního okamžiku a téměř se klaněl nad hochy z Monolithu, jak mohli před tolika lety vytvořit takhle dobrou řežbu.
Jak už to bývá, ve hře jsou různé typy nepřátel. Moje výtka patří těm nejstandardnějším, kteří používají střelné zbraně. Jejich muška je totiž neuvěřitelně přesná. To samotné bych jim snad ani moc nezazlíval, ale pokud z úkrytu na vteřinu s maximální opatrností vystrčíte nos (bohužel se nelze vyklánět) a jste naprosto neomylně zasaženi sprškou kulek, nemá to zrovna alespoň trocha té herní reality a působí to poněkud stresově. Ale budiž, není to nic, co by se byť s pár šrámy na těle nedalo úspěšně přežít.
Dalšími pro mnoho her nezbytnými protivníky jsou bossové, které jsou pro většinu hráčů určitou noční můrou, ovšem nutno konstatovat, že oni samozřejmě ke správné akční hře bezesporu patří. Souboje s některými nejsou zrovna nejjednodušší, o to více poněkud naštve, že ten závěrečný je ze všech realtivně nejméně složitý, zato je ale boj s ním zbytečně a neúměrně natahován a snaží se tak hráče přesvědčit, že jeho zdolání se mu sice povede, ale munice při tomto boji bude mít hodnotu zlata.
Co tedy dodat? Kromě souboje s prvním bossem, kde jsem tvrdě narazil a nemohl najít styl na jeho eliminaci, nebyly ostatní zmiňované negativy ničím, co by mi hru markantním způsobem otrávilo, takže její druhé hraní a tentokrát zcela bez cheatů jsem vnímal jako perfektní akční nářez, který jsem si užíval do posledního okamžiku a téměř se klaněl nad hochy z Monolithu, jak mohli před tolika lety vytvořit takhle dobrou řežbu.
Half-Life 2: Episode Two
Pro: na svoje stáří velice slušná grafika, dobrá akce, zdařilá parodie, černý humor
Proti: občas nevyvážená obtížnost, souboje s některými bossy