Připadá mi jako by to bylo nedávno, když jsem se na DH dotazoval, zda mám zkusit nějaký díl ze série Splinter Cell. Dal jsem na kladná doporučení a najednou zjišťuji, jak to uteklo a já komentuji díl čtvrtý nesoucí název Double Agent.
Jak už sám název napovídá, Sam Fisher tentokrát nepracuje jen pro svoji mateřskou vládní organizaci NSA, ale navíc i pro JBA, kterou má za úkol infiltrovat a je proto nucen, jak se říká, sedět na dvou židlích. Jak už to bývá, zavděčit se ale oběma přece jen nelze, takže za to, co udělá pro JBA, nesklidí vždy právě velký obdiv u NSA a naopak. Proto ve hře není nouze o dějové zvraty spojené se ztrátou důvěry a jejím zpětným obnovováním u té či oné organizace a někdy i vyvolání pocitu, že pokaždé správné rozhodnutí neexistuje. To sice nezní zrovna pozitivně, ale z hlediska dějového to svůj kladný význam má, jelikož to hře dodává jakýsi filmový nádech, který mě osobně zaujal a po odehrání předcházejících tří dílů to pro mě byla vítaná změna. Co se však ve hře naštěstí ku prospěchu věci nezměnilo, jsou stále skvělé stealth pasáže, které jsou pro celou sérii vyhlášené svoji kvalitou, stejně tak i pasáže ryze akční, při nichž kromě chladných zbraní dojde i na Samovy přesné střelné zbraně.
Co ovšem kvalitu 4. dílu nemálo snižuje, je patrně nejvyšší počet bugů ze všech dílů, kterými je hra bohužel nechvalně proslulá a celkově je tak poněkud zatracována. Ani mně se bugy nevyhnuly, ale jednak jich bylo minimum a jednak se naštěstí daly úspěšně řešit, takže mi herní zážitek citelně nepokazily a postup do samého závěru hry včetně bonusové mise nepřekazily.
Co dodat? Kdo mě zná, čekal by, že po tomto díle otevřu dokořán dveře následujícímu 5. dílu Conviction. Netvrdím, že to neudělám, ale pokud vše nasvědčuje tomu, že hlavní hrdina o výsostné postavení tajného agenta v tomto díle přišel, budu s jeho pořízením velmi váhat. Pokud je to totiž pravda, pak touto změnou vývojáři pozapomněli na velmi zásadní věc. Postarali se tak o degradaci jedné z nejlepších stealth akcí. A tou série Splinter Cell miminálně pro mě prostě je.
Jak už sám název napovídá, Sam Fisher tentokrát nepracuje jen pro svoji mateřskou vládní organizaci NSA, ale navíc i pro JBA, kterou má za úkol infiltrovat a je proto nucen, jak se říká, sedět na dvou židlích. Jak už to bývá, zavděčit se ale oběma přece jen nelze, takže za to, co udělá pro JBA, nesklidí vždy právě velký obdiv u NSA a naopak. Proto ve hře není nouze o dějové zvraty spojené se ztrátou důvěry a jejím zpětným obnovováním u té či oné organizace a někdy i vyvolání pocitu, že pokaždé správné rozhodnutí neexistuje. To sice nezní zrovna pozitivně, ale z hlediska dějového to svůj kladný význam má, jelikož to hře dodává jakýsi filmový nádech, který mě osobně zaujal a po odehrání předcházejících tří dílů to pro mě byla vítaná změna. Co se však ve hře naštěstí ku prospěchu věci nezměnilo, jsou stále skvělé stealth pasáže, které jsou pro celou sérii vyhlášené svoji kvalitou, stejně tak i pasáže ryze akční, při nichž kromě chladných zbraní dojde i na Samovy přesné střelné zbraně.
Co ovšem kvalitu 4. dílu nemálo snižuje, je patrně nejvyšší počet bugů ze všech dílů, kterými je hra bohužel nechvalně proslulá a celkově je tak poněkud zatracována. Ani mně se bugy nevyhnuly, ale jednak jich bylo minimum a jednak se naštěstí daly úspěšně řešit, takže mi herní zážitek citelně nepokazily a postup do samého závěru hry včetně bonusové mise nepřekazily.
Co dodat? Kdo mě zná, čekal by, že po tomto díle otevřu dokořán dveře následujícímu 5. dílu Conviction. Netvrdím, že to neudělám, ale pokud vše nasvědčuje tomu, že hlavní hrdina o výsostné postavení tajného agenta v tomto díle přišel, budu s jeho pořízením velmi váhat. Pokud je to totiž pravda, pak touto změnou vývojáři pozapomněli na velmi zásadní věc. Postarali se tak o degradaci jedné z nejlepších stealth akcí. A tou série Splinter Cell miminálně pro mě prostě je.
Half-Life 2: Episode Two
Pro: stále skvělá stealth akce, dvojitá role hlavního hrdiny, zbraně
Proti: výskyt bugů