Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Game Dev Tycoon

  • PC 75
Tak jsem se podíval zase na hru z trochu jiného soudku, než posledně.

Hra, ve které jde zejména o vývoji her vypadá na první pohled velmi chytlavě. Tak jsem si řekl, že to prostě zkusím. První dvě hodiny hraní jsem měl docela fajn pocit. Po vydaných hrách přichází samozřejmě recenze a ve většinových výsledcích jsem se držel průměrně okolo hodnocení 6, což pro mě nebylo špatné, jako pro amatéra. I když se něco i nepovedlo (hodnocení 4).

Ovšem přijde situace, kdy se vám povede hit, ale co potom? Hra po téhle chvilce může začít nudit. První hodiny hra prostě chytne, ale časem omrzí.

V mé situaci, jsem u hry strávil půl dne a nebylo to špatné. Teda do doby, než jsem zkrachoval. Ovšem za zkoušku tento simulátor stál.
+6

Polda 7

  • PC 80
"Make VHS great again!" 

Patří série Poldy do českého zlatého fondu počítačových her? Ostatně jak samotná hra samolibě uvádí? Pokud jste si s ní užili již od samotného počátku, tak určitě ano. Pokud ne, tak vlastně také klidně ano. Proč? Vysvětlím dále.

Na sedmý díl Poldy jsem se dlouho chystal. Tak dlouho, že když jsem ho finálně pustil a u toho se podíval na datum vydání, tak jsem se zhrozil. Dva roky? Nu, dobrá. Co se dá dělat. Crowfundingová kampaň tu ale měla smysl. Sakra smysl. Jedná se totiž o jednoznačně nejpovedenější českou adventuru posledních několika let. A ano, můžeme brát v potaz i fakt, že jich na rozdíl od 90. let zase tak moc nevycházelo, takže se těžce hledá konkurence.

Nicméně Polda 7 konkurenci úplně nepotřebuje. Polda 7 totiž na poli adventur úplně na pohodu obstojí. Když začnu od konce, tak nakreslená je poctivě s odkazem na neméně vydařený šestý díl. Pak tu samozřejmě nelze nezmínit dabing. Tam je štěstí, že se vrátil Luděk Sobota a další herci. Je to totiž jeden z těch největších důvodů, proč si tuto hru pustit. Letitým hráčům šlape na nostalgickou strunu a novým hráčům může minimálně udělat radost, že po jak obrazové, tak zvukové stránce se tu jedná o naprosto adekvátní záležitost.

No a pak tu máme samotný příběh, kde, co si budeme nalhávat, nemůžeme čekat zázraky. A já je ani nečekal. Ty nejlepší adventury oboru jako je Monkey Island, Grim Fandango nebo Sam a Max jsou také založené na absurditách. Na šílenostech, na popkulturních odkazech. Na tom, že než abyste se dostali dál, musíte trošku klikat. A je vlastně jedno, že ne vždy to úplně dává smysl. Byť tvůrci se zde na rozdíl od předchozích dílů opravdu snažili, aby kombinace předmětů dávaly alespoň nějaký smysl.

Nicméně právě příběh je to, co mě nesmírně bavilo. Sice je to šílenost na entou, ale šílenost prostě a jednoduše zábavná. Navíc i na poměry předchozích Poldů poměrně dlouhá. Na rok 2022 krásně využívá tehdejší politické terče, které v českém rybníku časem zlidověly, baví se s nimi a přidává i celou řadu nejen dobových, ale i letitých popkulturních odkazů. Na možnost hrát za dvě postavy nebo další sérii mini her tu vlastně nenabízí nic nového. Ale co naplat...já jako hráč série Poldy to ani nepotřebuji. Od začátku do konce se tu bavím, tak co bych potřeboval víc, že?

Polda 7 je jednoznačně povedená záležitost. Řádně absurdní, pro někoho třeba prostinká, až trapná, ale z mého úhlu pohledu naopak hodně vtipná a zábavná. Navíc s takovým dabingem, že už dnes můžeme říct, že Luděk Sobota bude navždy jak Koudelka, tak Pankrác. A pokud se u tohoto vážený čtenáři shodneme, tak pak si znovu musím položit onu otázku. Opravdu tu nelze nemluvit o českém zlatém fondu počítačových her? Já mám v tomto třeba jednoznačně jasno.
+21

Burning Daylight

  • PC 35
Po spuštění jsem se musel podívat na rok vydání, jestli se náhodou INSIDE neinspiroval touto jednohubkou. Spíš než plošinovka je to walking simulátor s velmi omezenou interaktivitou, většinu hry vlastně držíte tlačítko doprava či dopředu. Hra vypráví svým prostředím a dotýká se úskalí dnešní doby. Pro někoho půjde o směs klišé, jinému otevře oči. Každopádně je moc příjemné se na to dívat. Atmosféra, animace a lokace jsou velmi působivé. Mnohé komerční hry by se mohly učit.

U takto krátkých her zadarmo je vždy nabíledni otázka, jestli se je vyplatí vůbec instalovat. U Burning Daylight jsem rozhodně nelitoval, i když jsem přeci jen očekával více "hraní".

Pro: atmosféra, působivá animace a lokace, sdělení

Proti: malá interaktivita a krátkost

+7

It Takes Two

  • XOne 100
Už už jsem si říkal, že nezvládnu dohrát letošní výzvu, protože rok se s rokem sešel a já nějak úplně zapomněl hrát :) Nicméně zachránila mě tahle ta malá velká věc od Hazelight. Vždycky jsem si tak trošku snil o tom, že bych si It takes Two zahrál rád, ale jak už název napovídá potřebuješ na to dva a to jsem neměl. Potenciálně ano mám dceru a partnerku, ale jak si s někým z rodiny na PC zahrát tuhle hru, nicméně náhoda a prozřetelnost měla za osudové, že jsem si ji nakonec zahrál a ještě omylem jsem splnil další úkol do výzvy:) Díky bohu protože čas se tenčí a do ukončení výzvy zbývá pár dní. Dvě ze 3 her mám už notně rozehrané a tak jsem si říkal, že to zvládnu, ale ten Cyberpunk je docela dlouhý a to už bych asi nestíhal. Jenže v Říjnu mě na narozeniny mé dcery napadl nápad. Koupím ji konzoli abychom si pohodlně u televize mohli spolu něco zahrát. A světe div se byl to super nápad. Nejen že jsem si konečně mohl udělat radost a dohrát It takes two, ale dokonce mám splněn další úkol. A ještě jsem se královsky bavil. I když hrát to s osmi letou dcerkou bylo pravda místy frustrující, měla ovladač v ruce defacto poprvé v životě a byla to její první 3Ačková hra:)

Tak tedy k samotné hře. Vlastně nevím co bych vám tu měl psát všichni, kteří jste hráli a měli možnost si ji užít na split screenu u rodinného krbu nebo v obývacím pokoji mi dáte za pravdu, že hra je to unikátní a není tedy divu že získala všechna možná ocenění včetně toho snad největšího a to hra roku :) Příběh Codyho a May je takový ten typický klišovitý, kdy se dva rodiče po nějaké době rozhodnou, že už si nemají co říct a tak půjdou od sebe. Láska vyprchá a partnerství jako takové nestojí za moc.. Oba se tedy dohodnou a jdou za dcerou aby ji oznámili tuhle ne příliš hezkou milou novinku.
Celou rodinu to rozhodí a milé Rose se zboří svět. Je malá a nechápe proč by se rodiče měli uchýlit k tak radikálnímu kroku. Má oba rodiče z celého srdce ráda a nechce, aby se jim rozbila rodina. Má je tak ráda, že jim dokonce vyřezala ze dřeva takové dvě maličké postavičky, které je mají reprezentovat. Co nám osud nechtěl, Rose se podaří najít knihu od jakého si Dd. Hakkima o vztazích a lásce, která se tak nějak magicky probudí k životu a nabídne Rose pomoc. Terapii pro její rodiče. Terapii na, na kterou do konce života nezapomenou. Rose souhlasí a tak Dr. Hakkim začne čarovat, přičemž oba nebozí rodiče usnou a probudí se v těle těch dvou postaviček, které si Rose vyrobila.. A tím začne nezapomenutelná jízda pod taktovkou Dr. Hakkima;)

Příběh určitě nechci prozrazovat a nevím jestli jsem vlastně celou předchozí část neměl nastavit jako spoiler, ale přeci jen protože se jedná o nějaký úvod, řekněme že jsem snad nevyzradil mnoho. Je to vlastně to co se dá zjistit i z Trailerů.
Co však musím napsat, je znovu a znovu a znovu se opakující věc. Takhle hra je jedním slovem jízda od začátku až do konce. Nenechá vás vydechnout a pořád musíte být ve střehu. Ne že by se jednalo o nějaký složitý herní systém zakončený epickou bitvou proti finálnímu bossovi, který je navržený po vzoru Dark Souls, ne to absolutně vůbec ne, vlastně je to taková velmi jednoduchá videohra pro dva, kterou zkušení gameři dohrají tuším ještě pod limit herního času. Jenže je navržená pro dva a to je to co dělá skvěle a nejlépe ve svém žánru. Velice marně jsem pak hledal ještě nějakou další obdobu u které bychom se s dcerkou mohli takto pobavit. Ale nic obdobného na trhu nenajdete. Tedy dokud studio nevydá nějakou další hru s podobným ražením. Proč tomu tak je netuším. Už od mala jsem miloval hry pro dva a více hráčů na jednom zařízení a musím říct, že to je vlastně jeden z největších herních zážitků vůbec. Osobně s někým si to prožít a zahrát.

It takes two na to jde chytře, jde na to rafinovaně, jde na to promakaně a servíruje to v naprosto svěžím audio visuálním balení. Takže je to hezké barevné a rozmanité a neomrzí to.. V čem je ale ten klíč? Není to nic nového, žádný nový herní model nebo mechanika. Tak čím to je že to je tak úspěšné? No právě tím, že si atmosféru té hry můžete užít s partnerem, kamarádem nebo dítětem v jedné místnosti a hlavně tím, že vám ta hra nedovolí, aby jste ji hráli sami. Všechny systémy jsou navržené tak, že musíte, ne že můžete, ale musí cooperovat :) Cody má to a May zase tohle. Cody je takovej ten týpek s tím selským rozumem co jde na vše fachmansky. May to je zase ta chytřejší logičtější přesnější z páru a ještě k tomu se to mísí s několika mnoho dalšími herními žánry. Tak především je to příběh perfektně odvyprávěný příběh o tom co musí dva z páru udělat, aby fungovali jako pár. A s tím jsou propojené i herní mechaniky, kdy oba z párů dostanou do vínku vždy nějakou schopnost, která koresponduje s jejich reálnými schopnostmi v jejich životech. Dk. Hakkim na to jde chytře. Napřed to vypadá že Codymu a May jen schválně hází klacky pod nohy, jenže on to dělá s přesně daným cílem. Cíl je jasný dát Codyho a May dohromady tak aby si uvědomili co je spojuje a proč jsou tak parádní pár.

Zatím co první půlka hry je takový snad chaotický průchod idnorem i outdorem jejich domu a pozemků ve sneze dostat se k Rose. V té druhé už k tomu Dr. Hakkim přistupuje jako k párové terapii plnohodnotně. Vždy rozebere Codyho a May nedostatky a na základě toho je hodí do mise, která jím má připomenout něco kolem toho co jim schází k harmonii;) A dělá to tak aby si vždy každý z páru uvědomil v čem je ten jeho partner dobrý a proč s ním vlastně byl je a bude;)

Jak už jsem naznačil hra snoubím mnoho herních prvků a dělá to velmi chytře. Můžeme se tu setkat především s klasickou akční adventurou plnou různorodých a nikdy se neopakujících puzzlů cože je hlavní deviza hry;) Ale kromě toho se tu objeví parádní a zábavné boss figty ;) Isometrické RPGčko :D Nebo hudební hra a mnoho dalšího. V naprosto originálním a kreativním světě obyčejného rodinného domku. Který ale máme možnost vidět tak trošku z jiné perspektivy než jsou Cody a May běžně zvyklá vídat ve svých dospěláckých tělech;)

Závěrem bych rád, řekl všem těm co hru hráli online;) Zkuste někoho ukecat aby si to s vámi dali u konzole. Je to pak 4D zážitek :D A díky za to že to je, a chci aby takových bylo víc, protože nic není zábavnější a nic si člověk neužije víc jako hru ať už deskovou nebo počítačovou :) s někým vedle sebe;)

Pro: Všechno od visuálu přes hudbu až po hratelnost

Proti: Absolutně nic.

+12

Mega Man 6

  • PC 70
Šestý díl je opět stále stejnou hrou, jako předchozí díly. Opět se vezme stejný koncept, přeskinují se úrovně, vytvoří se noví bossové a nové zbraně, doplní se jednoduchý příběh a voilà, nový díl Mega Mana je na světě. Ani se mi to nechce pojmenovávat jako nový díl, beru to už jen jako další rozšíření, nebo chcete-li: datadisk. A ruku v ruce s tím jde i příběh, kde je hlavním padouchem tentokrát tajemný Mr. X. To, že je to ve skutečnosti opět Dr. Wily je fakt obrovské překvapení, které jistě nikdo nečekal.

V tomto díle se mi líbila především první úroveň Blizzard Mana na sněhu a zamrzlých klouzajících plošinkách, kde na mě roztomilí robotičtí tuleni házeli sněhové koule. Pak i následný boss na lyžích působil celkem vtipně. Zajímavá byla i úroveň odehrávající se v ropné rafinérii, kde se nacházely nádrže s ropou, kterou následně zapalovali létající roboti házející oheň. Celkem vtipně působilo odstřelení nepřítele na ropu, abych z něho udělal jednoduchou lodičku. Zůstali zde i mí oblíbení Mimoni, teda Metallové, i s mini bossem v podobě jakéhosi automatu na tyto roboty. 

Z bossů mě zaujal zmíněný Blizzard Man, pak také Kentaur Man, který umí i zastavit čas. Pak byl celkem fajn i obří robotický dinosaurus. Naopak mě hodně zklamal Plant Man, který má naprosto stejný typ zbraně, jako měl Star Man v minulém dílu. Asi už i tvůrcům začaly docházet nápady a tak ho jen přeskinovali. Co se zbraní týče, drtivou většinu hry jsem prošel s tou základní, bohužel zde nezůstala novinka z minulého dílu se speciální bonusovou zbraní. Naopak vítám změnu u "zbraně" na výskoky, která se tentokrát dobíjí automaticky. Současně se musí hodně využívat ve finálních úrovní, což je taky fajn.

Poslední šestý díl z kolekce mám za sebou a s ním i kompletně dokončenou sérii těchto her z Retro klubu pro tento měsíc. Současně jsem se dopracoval do okamžiku, kdy už je to louhování stále stejného pytlíku čaje dost i na mě. Původně jsem se chtěl pustit i do plnění výzev ze všech šesti her bez možnosti vracení času, ale po několika pokusech a dokončení dvou z nich na zlato jsem to nakonec vzdal. Ta zábavnost už z toho hraní bohužel vypršela. Ze stejného důvodu se již ani nechystám na sedmý díl, ale jak se říká: "Nikdy neříkej nikdy".
+10

Baldur's Gate III

  • PS5 70
BG3 nabízí parádně vymodelovaný, zajímavý a uvěřitelně působící svět. Po většinu hry mě těšilo jej prozkoumávat a až adventurně objevovat skryté poklady a alternativní cesty. Většina lokací skýtá podmanivou atmosféru a nějaký dobrý nápad (např. Stín ve druhém dějství); některé události jsou vázány na běh času a hra často nabídne sympatickou možnou poradit si různými způsoby, ať už v boji nebo mimo něj. V tomto ohledu je podstatně lepší než předchozí díly a nejspíš většina jiných RPG, přestože hodně voleb je spíš Potěmkinova vesnice, ale ke špičce žánru (např. Age of Decadence) má daleko. Bavily mě i souboje, které zpravidla nejsou vatové, ale mají dějové opodstatnění a leckdy se jim lze i vyhnout.

Po prvním dějství jsem byl nadšený, ale tak v polovině druhého jako by to výše uvedné přestávalo pozvolna platit a mé dojmy se začaly měnit. Hlavním důvodem je nesmírně pomalé herní tempo ve spojení s přehršlem všeho, zejména neužitečných interaktivních předmětů v lokacích a bordelem v inventáři. Samo o sobě by se to všechno dalo přežít, ale ta kombinace je smrtící a v průběhu hry se stále zhoršuje. 

Úplně nejvíc mi ale na BG3 vadí její velikášství. Projevuje se nejen v návrhu lokací a počtu předmětů, ale také v zápletce a postavách. Příběh má silné momenty nebo vedlejší linky (Orfeus), ale jako celek je tak přepjatě osudový, naléhavý, nadpřirozený, překombinovaný, klišovitý a místy prostě trapný (totožnost Emperora, Orinina zjevení, Sarevokův štěk, vykrádání úkolů a zápletek předchozích dílů ve městě), že postrádá elementární uvěřitelnost. S lítostí jsem vzpomínal na BG1, v níž šlo také o hodně, ale většina děje měla realistické kontury a zároveň jsem měl pocit, že se svět netočí jen kolem ústředního příběhu. Totéž co o příběhu platí o většině družiníků, sestavě prvoplánově výjimečných individuí, která si s sebou nesou vlastní osudové příběhy a ihned se ukáže, že snad na každém z nich nějak závisí osud celého světa (přesto tomu neodpovídají jejich zkušenosti, dovednosti ani chování). Zároveň je hra nepříjemně podbízivá: všichni společníci čekají v táboře na dosah ruky (resp. teleportu), o všem vědí, nijak nereflektují, že jsem s nimi od jejich naverbování nepromluvil, a do jednoho mi hned na začátku vilně lezou do spacáku. Rozhovory s nimi se přitom vyvíjejí podle téže šablony (to zde dobře popsal Adieu), a většina působí tak vyumělkovaně, že jsem je buď ignoroval, nebo se jich (zpravidla neúspěšně) pokusil zbavit. Křičí z toho snaha vývojářů hráče ohromit a upoutat, jež je mi protivná. Ve srovnání se scénáristickým mistrovstvím, jaké lze najít třeba v Cyberpunku, je tohle vážně slabota.

BG3 mi přijde v mnoha ohledech výborná a je na ní vidět spousta odvedené práce. Zároveň mi ale v jiných zásadních ohledech nesedí, i když beru, že mnoho z toho je subjektivní (asi už nemá smysl žehrat nad viditelnými skillchecky s velkou rolí náhody, které svádějí k nahrávání starších pozic). Ve druhé polovině třetího dějství - s hrou jsem strávil celkem okolo 260 hodin - už jsem byl na smrt uondaný, dovršil jsem zkušenostní limit, ovládl soubojový systém, topil se v penězích i předmětech, a jak mě příběh štval a společníci mi byli ukradení, velmi těžko jsem hledal motivaci pokračovat. Svou megalomanii vývojáři fakt neukočírovali.

Pro: podmanivý svět, řada dobrých nápadů, soubojový systém

Proti: úmornost, příběh, společníci, nudný vývoj postav

+28 +29 −1

Mafia: Definitive Edition

  • PC 65
Upřímě jsem od nové Mafie neměl velká očekávání. Ale i tak mě v několika aspektech potešila a v hodně věcí zklamala. Začneme tím co se mi líbilo a to je grafika. Také některé herní aspekty, které převzali z dvojky a trojky jako třeba krytí. To je na hře to dobré.
A teď to špatné. Tak za prvé je to děj. Ve většině kapitol je hodně uříznutý možnost přejezd městem a možnost si vychutnat město. Například v misi Omerta po rozmluvě s Frankem střih do banky. Získáš účetní knihy další střih následuje další kapitola. Za druhé když už jsi v tom městě tak kromě aut tam jiná doprava není. V nadzemce budeš jenom v ukázke v misi Meloch jinak po celou hru bude nazdemka zavřená a do tramvaje se nedá nasoupit. Což je oproti originálu velké zklamání. Policie ve hře naprosto jalová a za celou hru mě při průjezdu městem honila jen jednou (pokud to nebylo součástí mise) a to jsem do ní ještě naboural. Nejhorší je naprostá změna charakterů postav oproti původní Mafii. Sára,Saliéri,Sam. Sáru místo poslušné manželky je spíše zarytá feministka, což neodpovídá původní Mafii. Nejhorší je asi změna Saliéryho a důvodu proč Tommy a Sam se rozhodnout Saliéryho zradit v misi Melouch. Nechápu proč diamanty zaměnili za drogy a ze Saliériho udělali pokrytce.
Vedlejší mise tam žádné nejsou. Takže si hru tak nevychutnáte jako když jse dělali questy v původní misi pro Lucase

Celkově mám pocit, že si autoři vůbec nedali se hrou práci a spoustu věcí, které byli v původní hře do hry nedali a hru zbytečně uspěchali. Narozdíl od původní hry nemám vůbec chuť si hru znovu zahrát a celkově u mě převládá zklamání.

Pro: Grafika,možnost krytí,

Proti: žádné vedlejší mise,příliš rychlý děj,policie a inteligence AI,změna charakteru postav,chybí možnost jezdit nadzemkou a tramvají

+5 +8 −3

Fantasian

  • Switch 80
Hrát Fantasiana je trošku jako koukat na pěkné kolejiště s vláčky, které jezdí stále dokola skrze propletené tunely a precizně vymodelované lesíky. V dobrém, ale i špatném smyslu tohoto tvrzení. Jelikož ale osobně cením originálně pojaté hry se specifickým důrazem na estetický zážitek, přeci jen dávám lepší hodnocení, než by mi velelo subjektivní svědomí ovlivněné zacyklenou hratelností v poslední třetině hry, jež mě docela utahala.  

Prvotní dojmy ze hry mám velmi pozitivní, protože se stále střídají různé lokace a variabilní terén. Ten pocit, že moje postava běhá po jakémsi hrubě opracovaném modelu skutečně existujícího dioramatu, je pro mě velmi unikátní a v rámci JRPG jsem jej zažil zcela poprvé. Střídání lokací se vlastně nijak moc nezměnilo ani do konce hry, takže v tomto pro mě spočívá největší klad hry (navzdory tomu, že ne vždy je všechno propracované tak, jak by zřejmě mohlo být). Snad jen mapka celého světa je v tomto ohledu lehce pozadu, neboť svoji reálnou patinu vyměnila za tu digitální. Pár ukázek dioramat jsem našel v tomto vlákně.  
Stejně však zmíním jednu věc ohledně otáčivé kamery a ovládání, která mi stále pila krev - při otočení kamery (což se děje často vlivem terénních překážek a zákoutí) během stálého pohybu postava míří do zcela jiného směru. Proto jsem vždy musel na moment zastavit a pak se znovu rozběhnout. V některých případech to dokáže potrápit.

O příběhu toho asi nic moc nenapíšu, přeci jen se jedná o variaci té samé klasiky s porážkou zla a záchranou světa. Musím se také přiznat, že sžít se s hlavní postavou pro mě nebylo úplně snadné. Leo má totiž totálně holčičí obličej a hned v první chvíli mě napadlo, že snad hraji pokračování Another Code: Recollection. Ale naučil jsem se to brát jako kuriozitu. Je rozhodně fajn, že hra je téměř celá nadabovaná a já jsem si mohl pustit pěkný japonský voice over. Kromě Lea mě však více zaujaly ostatní hratelné postavy v týmu, kterých hráč nasbírá dohromady osm, z nichž šest disponuje speciálním útokem zastupující jeden z živelných elementů hry. Obzvláště jsem si oblíbil dívčí osazentsvo party.  

Zmínit bych mohl i hudební doprovod, ten mě však příliš nezaujal a zdá se mi, že většinou postrádá melodii. Líbilo se mi zhruba jen několik skladeb a není žádná, kterou bych si dokázal vybavit. Oproti tomu mě potěšila funkce přepínání hudby v soubojích v hlavním menu hry. Po několika prvních hodinách ve hře jsem měl té původní už dost a nakonec jsem nechal zapnuté jenom theme z Final Fantasy Pixel Remaster (v této hudební nabídce jsou i jiné moderní FF tituly pro fanoušky - jako XIV, VII-R, XVI).  

Když už jsem zmínil souboje, tak u těch náhodných setkání mě velmi potěšila funkce Dimengeon, kdy se všechny potkané potvory automaticky posílají do jiné dimenze a teprve po dosažení určitého limitu (30, později až 50) je nutno se s nimi instantně vypořádat ve vlnách najednou. Anebo odemknout přístroj na vymazání potvor, ale ten se nachází fyzicky v jedné lokaci a hráč se k němu musí nejdříve dostat. Jednoduše mě díky tomu bavilo i grindovat (jen škoda těch omezených expů). Podobnou funkci by mohlo mít více her.  

Od začátku jsem měl nastavenou normální obtížnost. Zřejmě jen díky tomu jsem dokázal projít až na konec hry a porazit různé šílené bosse včetně toho příběhového. Ale i tak jsem u některých dostával slušně zabrat a kolikrát jsem musel souboje opakovat (třeba toho paroháče v Shangri-Le). Řada bossů má nicméně poměrně nápadité mechaniky a musím uznat, že prokousat se přes jejich zástupy v druhé polovině hry je dost fuška. V ostatních hrách jsem například nikdy moc nepoužíval buffy, ale tady je to takřka esenciální nutnost, stejně tak bez healera bych neměl šanci. A protože jsem plnil všechny různé linky a snažil jsem se nic nepřeskakovat, tak se mi hra poměrně hodně protáhla. Což je ale dobře, protože mnoho obsahu, důležitých odměn i upgradů je ukryto ve vedlejších úkolech.  

Dohrání hry mi proto zabralo necelých 70 hodin, a to jsem na finálního bosse naběhl na levelu kolem 59. Pak jsem ho pižlal skoro 45 minut, a to na druhý pokus. Bylo to velmi intenzivní. Základem úspěchu je navyšování levelů postav, s nimiž přichází i body do obsáhlého stromu dovedností k odemykání důležitých schopností (grind po určitém levelu omezuje příjem expů). Jenže…!
K mému překvapení mě po titulcích hra vrátila zpět na poslední uloženou pozici před bosse a nenabídla mi NG+, kterou je dle všeho potřeba odemknout vedlejším úkolem (mám odemčeno) a použít nalezený předmět. Do NG+ se přenese dosažený vývoj postav včetně úrovní a abilit, a může se začít znovu s tím rozdílem, že nyní postavy dostávají více bodů, bossové jsou silnější a po vyplnění celé dovednostní mřížky se odemkne druhá mřížka, a v jisté odemčené lokaci čeká řada silných bossů včetně levelu 99. Píšu to proto, aby si někdo nemyslel, že dohráním hry považuji dosažení této hranice. Prozatím mám dohránu původní linku základní hry a to mi aktuálně stačí. Příběh jsem si nakonec docela užil díky sympatickým postavám. Oznámení postav po titulcích mě pak pobavilo.  

Nu, snad jsem napsal to podstatné. Je to klasické fantasy vyprávění, i když vlastně okořeněné o další entity, dimenze a světy. Příjemné postavy, vyprávění pomocí ilustrací namísto animací a v poslední části i na můj vkus repetitivní šablony (nová lokace, boss, odměna; a to celé znovu jinde). Nicméně jenom dostat se za Omegou bylo o nervy.
Každá postava má pak svoji několika-stupňovitou backstory s odemykáním dalších upgradů nebo zbraní. Ale hra mě i přesto vtáhla (hlavně v druhé polovině, která otevírá svět) a já ji pak odehrával z půlky po nocích, kdy jsem na to měl více klid, jen po té závěrečné rovince jsem trochu utahaný. Takže jsem zhruba dostal, co jsem chtěl a snad mohu být spokojený, čekání na zpožděnou zásilku mi za to stálo.

Herní výzva 2024 – 9. Dohraj hru s dabingem odpovídajícím zemi původu či zasazení (mimo angličtiny, češtiny a slovenštiny). (Hardcore)    

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 68 hodin
Postavy na levelu 59-61
Všechny vedlejší úkoly splněné
NG+ odemčena
Guardian, Eternal Holy, Omega kaput 

Pro: Ručně modelované lokace; postavy; encountery se stackují v jiné dimenzi

Proti: Určitá repetitivnost a četnost bossů; pohyb během otočení kamerou

+13

Dracula: The Last Sanctuary

  • PC 70
Druhý díl Draculy navazuje na jedničku - Harker uniká z Minou z Transylvánie do Londýna, ale nemá vyhráno. Mina je duchem nepřítomná, doktor Seward se marně snaží ji vyléčit a Drákula v Londýně stahuje sítě plné lidských sluhů i monster.

Druhý díl je přesně takový jaký má být. Grafika se sice nezměnila, ale příběh a vše kolem je větší, monumentálnější, epičtější. Harker se probíjí (občas doslova) šťavnatými lokacemi v Londýně jako hřbitov, kanály, blázinec, panství Carfax nebo jednoho kino, hledá prastaré legendy, recepty, návody k hádankám. Příběh se vrací do 14. století k Drákulovu bratrovi, dotýká se legendy o svatém Jiřím, je nabitý dějem i lokacemi. Hrdina ničí sídla Drákulovy moci v Londýně, čeká ho pár návratů včetně Drákulova hradu, jeho přátelé postupně umírají, ale i nepřátelé dostanou co si zaslouží (dělová koule!!!). Jde tady mnohem více o život, protože Drákula ač se vysmívá nesedí jen s rukama v klíně a na hrdinu posílá nejrůznější monstra, takže Vás čekají likvidace nepřátel vším co je po ruce (světlo, protivampíří pistole, kuše) občas i s šibeničním časovým limitem. Vytknout by se dalo jen to, že hrdina je místy dement a vzdá se tu ochranného náramku, tu pistole s protiupířími kulkami, ale jinak je to příběhově paráda a děj je přesně takový jaký mám v adventurách rád. Včetně perfektních videosekvencí a finále.

Proč tedy jen 70? Inu protože se to nedá hrát! Musím naprosto souhlasit s uživatelem Martinelk, protože ta hra je pekelně těžká, neférová a s hádankami pro génie. Nemyslím si, že jsem úplně hloupý, spoustu adventur jsem pokořil i bez návodu, ale tady jsem si po dlouhé době připadal jako totální debil.

Hra je opět šíleně tmavá a autoři s chutí schovávají v naprosté tmě zásadní věci (východ z lanovky). Na jiných místech je to třeba centimetr podlahy (nádvoří hradu, Raduova hrobka), jindy jen kousíček lupou zvětšené oblasti (puzzle za rezavou deskou). Aktivní místa mají tendenci se objevovat kde předtím nebyly, ani zběsilé projíždění kurzorem obrazu Vám často nepomůže. K tomu máte tajné brýle na čtení upířích šifer či skrytých znamení, ale návody jsou často fikaně "mírně" nepřesné, matoucí nebo nepochopitelné. Některé puzzle jsou pekelně složité (rotující krabička/klič), jiné jsem ani nezkoušel (šachy prostě neumím).

Hraní tak funguje následujícím stylem. Přijdete do lokace, poberete co vidíte, prozkoumáte co vidíte a nejde použít. Následně strávíte pár (desítek) minut usilovným pixelhuntingem a zjistíte, že se nehnete a musíte se podívat do návodu (a zjistíte, že jste neprozkoumali zeď, podlahu atd...) Občas se mi to i povedlo - třeba sestavení nálože v jeskyních jsem dal sám a radoval se jak z porážky těžkého bosse. Jindy vůbec - zde pár příkladů největších prasáren (SPOILERY!)

- v kině jsem se dostal na lávku, byly tu jen dvě místa. Poté co jsem čtvrt hodiny projížděl kurzorem naprosto všechno co šlo mi návod řekl, že řešením je jedno z desítek lan, konkrétně jeho asi 1cm část.
- některé zámky odpovídají kódům v knize podle fáze měsíce, ale ať jsem hledal jak jsem hledal, měsíc jsem na zámku neviděl.
- vyrábíte podle receptu protiupírský lektvar, který se má zahřát na 30 stupňů. Nic se neděje... on se totiž fikaně musí zahřát na 35 stupňů a pak zmírnit.
- hledání pár pixelových nehlásících se hlav v absolutní temnotě na hřbitově tady jsem měl co dělat i s návodem.
- na jiném hřbitově beznadějný zákys asi na 3 obrazovkách... řešení bylo prozkoumat s pomocí brýlí vzduch!!! A to pouze z konkrétního místa.

Finální bludiště, kde jsem bez důvodu umíral jsem vzdal a dojel podle návodu, už jsem na to po 2 dnech neměl nervy. Uvažoval jsem i o nižším hodnocením, ale těch 70% nakonec dám, protože se mi to moc líbilo dějově a vším okolo. Jen obtížnost sahá někam k devadesátkovým adventurám a to značně nefér způsobem.
+7

Trüberbrook

  • PC 75
Na Trüberbrook jsem se chystala už hodně dlouho, vizuálně mě tahle adventura hodně lákala. Ke krásnému vizuálu se pak přidaly i osobité postavy a lehce tajemná a trochu praštěná zápletka. Co na mě působilo velmi dobře je ten krásně vystihnutá německost... jak to prostředí, tak postavy i ten humor. Hlavně Gretchen mi připomněla jednu mou německou známou... surový sarkasmus, který mám velmi ráda.

Co se hry jako takové týče, obtížností je tak akorát, člověk si nerval vlasy ale zároveň bylo třeba se někdy trochu více zamyslet. Protože zápletka je trochu švihlá konspirací, tak některé úkoly nebyly zrovna ukázkou logiky, ale člověk se k tomu vždycky nějak dopracoval. Do návodu jsem musela nahlédnou suma sumárum dvakrát, ale to byl spíš problém přehlédnutí nové lokace než složitosti jako takové.

Trüberbrook mě tedy nezklamal, určitě se chci ke hře ještě někdy vrátit (a vychytat i ty zbylé achievementy a druhý konec). Za mě je to velmi povedená adventura, která má co nabídnou.
+10

Dracula: Resurrection

  • PC 80
Drákulovskou trilogii jsem si vždycky chtěl zkusit, ale odrazovala mě absence titulků a fakt, že jde o 3D adventury, které prostě neumím. Jenže na GOG ji měli za 27 korun v přepočtu... no nekupte to. Tak jsem koupil, chvíli ji doma "sušil", no ale co je lepšího na Štědrý den než pořádný upírský horor :)

První díl začíná tam kde končila knížka (a částečně film z roku 1992). Píše se rok 1897, Drákula je přepaden na cestě domů a po krátké bitce zlikvidován. Jonathan Harker se raduje z vítězství, jeho milá Mina se zotaví z upírské nákazy, ale oba mají strach, že se jednou vrátí. A za 7 let se tak skutečně stane - Mína podléhá vábení, odjíždí na Drákulův hrad a Harker se vydává za ní do Transylvánie. Toť v podstatě celý příběh, ale vůbec to nevadí. Atmosféra je famózní i přes lehce obstarožní 3D grafiku. Přestože se píše rok 1904, v malé hospůdce a okolí to vypadá jak ve středověku, lidí se křižují, rozvěšují česnek a bojí démonů - to ti slušní. Grázlové naopak terorizují okolí ve jménu Drákuly.

Hra má tři kapitoly, v té první prozkoumáváte okolí, kecáte se starým ožralou a hospodskou a snažíte se vyzrát na bandu gaunerů. V té druhé jste zavaleni v dolech a snažíte se uniknout a ve třetí prozkoumáváte Drákulův hrad plný skrytých místností, prapodivných mechanismů a hejblat, kde Vám pomáhá jedna čarodějka. Atmosféra je ve všech lokacích parádní, líbila se mi představa Drákuly fascinovaného moderními mechanismy i jako tajemného muže v pozadí (v celé hře se s ním nesetkáte a objeví se jen v jedné videosekvenci). Protože hra je z roku 2000, obsahuje spoustu filmového pozlátka a videosekvence stojí za to - zejména famózní cesta na důlním vozíku nebo i finální útěk. Titulky nakonec problém nebyly, všemu bylo perfektně rozumět.

Moje dvě čistě subjektivní výtky - zaprvé je to šíleně tmavé, ale tak že jsem neviděl kolikrát vůbec nic. Na vině je spíše než hra můj dosluhující monitor, ale i tak bych bral nějaké tlačítko Brightness.

A zadruhé - já jsem na tyhle 3D adventury prostě blbej a slepej :) Ve hře se pohybujete podobně jako v Atlantis - když se kurzor změní na šipku, skočíte do další části místnosti a tam se volně rozhlížíte s kurzorem uprostřed a hledáte aktivní místa. A zatímco první kapitolu jsem zvládl s vypětím sil a druhá byla i celkem lehká, na hradě jsem byl beznadějně ztracen. Aktivní místa jsem prostě neviděl, nebo mě ani nenapadly (část zdi, plíšek nad jednou z mnoha polic v knihovně, horní část dvířek na puzzle). Nebo třeba truhla, co se otevírá jen na jednom místě, či puzzle co se musí použít dvakrát s dvěma různými předměty. Není to otázka toho co kde použít - spoustu věcí řeší dračí náramek a další jsou intuitivní, ale spíše abyste ty aktivní místa vůbec našli. V jednu chvíli jsem měl asi 8 předmětů a naprosto žádnou představu kde je použít, takže návod jsem bohužel konzultoval dost často.

I tak jsem se ale výborně bavil a moje subjektivní výtky do hodnocení nepromítám. Drákulu mám rád a tohle bylo dobré zpracování. A už se těším na další díl.
+11

Short Trip

  • Browser 100
Krátká pohodová hra vhodná na odpočinek a relaxaci. Jedná se o krásně stylizovanou hru v kočičím světe, ve které se hráč ujme role řidiče tramvaje. Grafika a ambientní zvuky jsou super. Prostředí, po kterém se jezdí je taky moc pěkné. Navštívíme mořskou oblast, lesy, městečka či vesničky či městské sady. Prostředí je kupodivu živé, po ulicích chodí kočky, kočky také umí nastoupit a vystoupit z tramvaje, což je též pěkný detail :) Celá hra vám zabere 5-10 minut.

Pro: Krásná grafika kreslená tužkou, zvuky, relaxační hra

+7

The White Chamber

  • PC 70
White Chamber jsem měl v předlouhém seznamu jednou si chci zahrát, ale na doporučení uživatele Red jsem tomu dal šanci hned. Grafika mě na obrázcích odrazovala, ale ve hře byla vlastně docela fajn, takový v dobrém smyslu návrat do devadesátek.

Hlavní devizou hry je příběh. Je to klasický survival horor na vesmírné lodi/stanici. Všichni jsou mrtví, vědec ze záznamů popisuje paranoiu, mrtvé a záhadný artefakt, který zkoumali. Hrdinka se probouzí se ztrátou paměti na stanici, kde nic nefunguje. A zatímco se pokouší zprovoznit některé systémy, stanice si žije vlastním život. Části se mění na pekelné výjevy plné krve, rozsekaných těl a příšerná zvěrstva
. Jsou tu halucinace, hrdinka v určitých situacích na vlastní kůži zažívá co sleduje na videu nebo za sklem. Kromě klasických věcí sbírá i části těl, v některých místech může zařvat a vy se dočkat jednoho z předčasných konců. A na konci přichází pěkný zvrat. Estetika toho všeho odkazuje někam ke krvavé psychedelii Harvesteru či Hell z devadesátek. Je tu ale pár mínusů.

1. Hrdinka a další postavy vypadají jak z anime, což se k námětu a grafickému ladění hry hodí jak pěst na oko.

2. Je to krátké, rychlé a hlavně příšerně neoriginální. Já podobné náměty nám rád, ale v podstatě totéž byl System Shock, nebo třeba Statsis o pár let později který ač mě herně štval z podobného námětu vydupal příběhově, atmosférou, zvraty a postavami maximum. Tohle jen tak rychle proklouzne po povrchu.

3. Samotná hratelnost. Hra se ovládá slušně, plníte celkem logické úkoly až na pár prasáren typu zrcadlo na monitor. Místnosti jsou sice bludištěm, než Vám dojde, že jich zas tolik není. Problém je pro mě nelinearita spojená se sbíráním karmy. Nikdo Vám neřekne, že tu něco jako karma je, nebýt návodu, tak tu černou tabuli vůbec nepochopím. A ty věci pro karmu, které jste splnili se také ve hře nedovíte; přičemž některé nedávají moc smysl (snížení karmy za přeseknutí drátu?). Díky jsem nakonec konzultoval návod víc než bych v podobné hře chtěl a musel - a bylo mi to houby platný. Ono totiž maximum karmy vede k "vtipnému" (čti dementnímu) konci, takže jsem si to zahrál ještě jednou... pro nejlepší konec vám stačí 3-5 bodů ze šesti. Nebýt návodu, tak by mě nějaké různé konce a nelinearita vůbec nenapadly a pravděpodobně bych se divil co je to za pitomý konec.

Každopádně celkem slušná hra, na freeware rozhodně stojí za vyzkoušení. Jen pokus chcete skutečný konec, tak doporučím návod zkonzultovat aspoň co se týče karma bodů.
+14

Mega Man 5

  • PC 70
Jak už je v této sérii zvykem, hra je postavena na stále stejném principu. Hlavní nepřítel, tentokrát bývalý spojenec Proto Man, proti Mega Manovi postaví osm nových robotů, ke kterým je potřeba se dostat přes celkem krátký level a následně je porazit. Poté se otevře cesta k Proto Manovi, kde je potřeba porazit pár speciálních bossů a následně se odhalí, že tím Proto Manem byl ve skutečnosti převlečený Dark Man a že za vším stojí jako vždy Dr. Wily. Cesta k němu pak vede přes opětovné pobití všech osmi základních bossů, tentokrát však na jeden život a teprve poté je možné se utkat se samotným Dr. Wilym. Jinými slovy, stále stejná písnička. Ale na několik vylepšení v tomto dílu přeci jen došlo.

V prvé řadě se mi líbí pár inovací v level designu úrovní vedoucích k prvotním robotům. Zaujal mě především level Gravity Mana, kde dochází k otáčení gravitace. U této featury mě ale mrzí, že není dále ve hře nikde použita. V závěrečných úrovních by se na nějaký jednoduchý puzzle jistě hodila. Dále se mi líbila úroveň s Wave Manem, ať už díky různým nasávajícím rourám, stoupajícím bublinám a nebo jízdě na vodním skútru.

Z nepřátel mě už klasicky baví všude přítomní Metallové, které jsem si interně přejmenoval na Mimoně. Nejvíc se mi líbili na lokomotivě. S bossů mi pak první Stone Man svým vzhledem připomínal Bena Grimma z Fantastické čtyřky.

Hra navíc obsahuje speciální zbraň, kterou je možné mít po získání všech bonusů ze slova Megaman V. Bohužel jsem jedno písmenko někde minul, takže jsem si ji nakonec ani nevyzkoušel a znovu se mi to procházet už nechtělo. Jsem ale rád, že tu není podobný fuckup jako v jedničce, že by to bez ní nešlo dohrát.

Celkově jsem s dalším pokračováním celkem spokojený. Na obtížnost a časté vracení času jsem již zvyklý, takže mě zde prakticky nic zvlášť nepřekvapilo. Zábavnost z hraní stále toho stejného se už ale začíná pomalu vytrácet.
+8

Dragon Age: The Veilguard

  • PC 70
Komentář níže je psaný na úrovni writingu ze hry, který musela nekonzistentně patlat dohromady parta brigádníků a jeden až dva šikovnější scénáristé se to snažili ukočírovat.

Barevné jako Fortnite, postavy z minulých her vypadají jinak, celkové ladění jak pro děti, podivná humornost

Ukazatel questu přes půl obrazovky, ukazatel truhel – ikdyž vypneš, tak to tam je.

Rychlé střídání lokací a událostí na začátku – tu maják, tu kemp, tu lesík, tu Morrigan, tu cesta lodičkou, tu Blight, vše během deseti minut.

Souboják - neresponsivní ovládání + mačkání tisíce tlačítek, nebavilo mě to vůbec

Exploring zábavnej, Crossroads super a design map taky povedený. Města bohužel nemastný, neslaný.

Chození v Lighthousu od vykřičníčku k vykřičníčku annoying

Companioni celkem fajn, kromě Bellary a Harding, ty mě strašně sraly. Romance velký špatný. Celkově companioni lepší než v Inquisition.

Rook se skoro furt tváří poťouchle, jako kdyby dala ostatním do brnění prdící polštářky

Finále super, byť po vzoru Suicide mission.  

Jako samostatná hra Veilguard není zas tak špatný. Dragon Age je to ale nejhorší ze všech. Stejně jako byla Andromeda nejhorší ze všech Mass Effectů, ale alespoň mi připomínala Mass Effect. Toto mi Dragon Age téměř v ničem nepřipomíná. Většinu času jsem se k hraní nutila a měla jsem neskutečnou chuť si místo toho zahrát jedničku a dvojku.

Pro: Konečně nový Dragon Age,

Proti: ale stejně chcete hrát dokola první dva díly, protože jsou mnohem lepší

+19 +20 −1

LEGO Jurassic World

  • XboxX/S 70
Jurský park je má první dohraná Lego hra. I když dohraná? Po dokončení čtyř filmů, které hra obsahuje (trilogie z devadesátek a první film z nové trilogie) mi počítadlo dokončených procent ukazovalo 29,1 %.

Lego hry mám koupené asi skoro všechny, bral jsem je v nějaké -90% slevě a zařadil je do obrovského listu her, které si zahraju až na ně bude čas. Takže pravděpodobně nikdy. Jurský park jsem rozehrál jenom kvůli výzvě. Problém byl, že mám nasledovaný pouze první díl od Spielberga, na kterém jsme my starší v devadesátkách vyrostli, další dva jsem neviděl asi nikdy a novou trilogii jsem zkonzumoval v kině jako běžný, ničím nevybočující a rychle zapomenutý blockbuster. První díl jsem si tedy užil maximálně a bavily mě všechny klíčové scény (třesoucí se voda ve sklenici, raptoři v kuchyni, hrabání v hovnech nemocného dinosaura a mnoho dalších), ale u dalších filmů šla ta zábava do kytek, protože mi chyběl předobraz toho, co vlastně v misích dělám a hledám. Takže určitě kdybych znal všechny předlohy, tak hodnocení bude vyšší a to mě láká k lego hrám z univers, který znám komplet a miluju jako Star Wars, Indiana Jones nebo Piráti z Karibiku.

Graficky není moc co hodnotit, zvukově potěší samozřejmě originální soundtrack, naopak mě vadil dabing postav, který byl nahrán jakoby v jiné kvalitě nebo možná byl vystřižený z filmů a neseděl s ostatními zvuky a dost mě to rušilo.

Projetí čtyř filmů a dokončení na 29 procent mi trvalo zhruba šest hodin, ale hra je přehlcená sběratelskými předměty, ke kterým jsem se s postavami v misích nedostal a předpokládám, že endgame funguje tak, že si tam berete všechny potřebné postavy podle libosti a vyzobáváte krabice s kostma na skládání dinosaurů, žluté a červené bonusové cihličky a nevím co všechno dalšího jsem neodhalil. Já už asi kompletovat nebudu, ale byl jsem nalákán, abych aspoň tu Skywalker Sagu někdy rozjel.
+7

RoboCop: Rogue City

  • PC 80
Policejní satira a společenská brutalita. Nebo naopak?

RoboCop: Rogue City se snaží přenést ducha osmdesátkového kultovního filmu, či filmové trilogie, do herního světa. Film Robocop (1987) a dva následné díly jsem viděl jako malý kluk a pamatuji si z nich pouze několik scén. I když jsem pojal myšlenku si ho pustit, nedostal jsem se zatím ani k tomu začít hledat, kde bych si ho pustit mohl. Takže ode mě žádné srovnání v této oblasti nebude. Předpokládám, že hra nekopíruje žádný z filmů, ale odehrává se někde mezi nimi.  

Ocitáte se v kůži… totiž spíš v kovu věci známé jako RoboCop. Nebyl vám přiznán statut člověka či jiné živé bytosti. Jste majetkem megakorporace. Ale i tak máte poměrně velkou volnost. Máte nahrané veškeré předpisy a ty jsou vaše bible. Vymáhání dodržování zákona je to, pro co jste stvořeni. Zákon je hodný a spravedlivý. Zákon vám umožňuje bez výzvy postřílet, nechat vybuchnout nebo prohodit někým jiným řadu lidí, protože váš bezchybný software umožňuje v milisekundách identifikovat vaši budoucí oběť, její trestní rejstřík, pravděpodobně též politické preference, její záměr na vás zaútočit, vyhodnotit přiměřenost sebeobrany za pomoci rotačního kulometu a povolit její eliminaci. Nebo tak si to alespoň vysvětluji. 

Jste členem policejního sboru retrofuturistického Detroitu, což je město zhruba o polovinu větší, než Brno, ale hra se odehrává na policejní stanici a území většího sídliště, což má být stará čtvrť, kterou chce ošklivá megakorporace srovnat se zemí a postavit zde moderní čtvrť. Kriminalita je tu tak vysoká a brutální, že v policejním sboru pracují pouze lidé, kteří ví, že se z žádného výjezdu nemusí vrátit živí. Že přestřelky s gangy bojujícími o území jsou tu na denním pořádku. A že do některých částí města se prostě nejezdí.

A zde nastupujete vy. Téměř nezničitelný kyborg. Jehož první akcí po příjezdu do čtvrti pravděpodobně bude udělení pokuty za špatné parkování. To jste vy, strážce zákona, který se snaží zavést pořádek v chaosu a domlouvá bezdomovcům za veřejné popíjení, sprejerům za sprejování a výrostkům za rozhazování všudypřítomných odpadků. Z toho je asi zřejmé, že nejde pouze o přímočarou akci, ale pokud hráč chce, a kvůli nabrání zkušeností pravděpodobně minimálně částečně chtít bude, čeká ho docela rozumný rozsah vedlejších menších misí často lehce detektivního rázu nebo drobných úkolů k vyřešení. Za zkušenosti z rozdávání pokut a sbírání ukradených kabelek a drog (a dokončování úkolů atd.) si pak vylepšujete svůj hardware a software ve více oblastech, než bych po úvodní sekvenci čekal.

Pořád je ale hlavní náplní hry projít základní lineární příběhovou linku a ta je plná akce, in-game filmových pasáží, psychologické evaluace a zase akce a ta je uspokojující a brutální. Náš kyborg je v základu pomalý ale velice odolný a se základní zbraní, pokud ji vylepšuje pomocí dostupných modifikací, má neskutečnou kadenci.

Dokážu si představit, že existuje nemalá skupina hráčů, kterým bude vadit grafická stránka hry, model destrukce a co já vím co dalšího. Mně grafické zpracování hry neuráželo. Občas jsem si všiml špatné synchronizace pohybu úst vůči mluvenému slovu, některé lokality byly zjevně upravené kopie, některé části města byly poměrně prázdné a podobně, ale asi proto, že jsem se docela dobře bavil mimo jiné také suchým hláškováním RoboCopa, mi nic z toho nějak zásadně nevadilo.

Podle mě jde o zdařilé využití licence, které dopadlo nad rámec mého očekávání, které mě navnadilo podívat se na původní filmovou předlohu.
+18

Need for Speed: Carbon

  • PC 80
V mé recenzi na Call of Juarez jsem psal, že to byla jedna z prvních her, kterou jsem kdy hrál. Vedle ní se k mým herním začátkům řadí i Need for Speed Carbon, které jsem ale od jeho vydání nehrál. Byl jsem tedy zvědavý, jestli mě nostalgie zasáhne tak, jak jsem očekával nebo opadne a já uvidím, jak hra ve skutečnosti zestárla. Bez toho, aniž bych chtěl předbíhat, bych řekl, že výsledek byl někde na půl cesty.

Hned na začátku musím pochválit atmosféru, která je jedním z hlavních taháků hry. Noční prostředí města, neonové osvětlení a všeobklopující vibe ilegálních závodů mě vtáhly do děje hned od prvních minut. Velký podíl na tom má i skvělý soundtrack, který dokonale podkresluje adrenalinový zážitek. Vedlejší postavy pak příjemně doplňují celkový dojem. Některé jsou výrazné a dokážou si získat pozornost, i když jejich role nejsou nijak hluboké. To ale od závodní hry ani nikdo neočekává, takže různorodá směs archetypů vedlejších postav funguje dobře a dokáže hráče zabavit.

Herní náplň je rozdělena na několik typů závodů, což zajišťuje dostatek variace. Závody jsou rozmístěny do jednotlivých lokací, které je potřeba obsadit, což dodává hře lehký strategický prvek. Působí to, jako byste si skutečně budovali reputaci a území svého závodního gangu. Kromě klasických závodů tu najdete také driftovací soutěže a ikonické souboje v kaňonech, které dokážou pořádně zvýšit tep díky vyšší obtížnosti.

Bohužel ne všechno je perfektní. Umělá inteligence protivníků je občas trochu nemotorná, což může být místy výhodou, ale častěji to ubírá na zážitku. Větším zklamáním pro mě však byla AI parťáků. Často mi dávali brake check, sami se zaplétali do kolizí, a tak mi spíše překáželi, než pomáhali. Když ale pominu tyto slabší momenty AI, musím uznat, že systém parťáků je zajímavým prvkem, který dobře zapadá do stylu hry. Každý parťák má unikátní schopnosti, které vám v závodě mohou pomoci. Například jeden vyhledává zkratky, což vám umožní získat náskok, jiný se specializuje na blokování protivníků a další vytváří slipstream, díky kterému můžete jet rychleji. Tento systém dodává hře taktický rozměr a obohacuje samotné závodění.

I přes nedostatky, které jsem zmínil jsem si hru užil. Její relativně krátká herní doba je vyvážená intenzivním zážitkem a pestrou náplní, která mě dokázala zabavit na několik hodin co kampaň nabízí. Need for Speed Carbon možná není dokonalý díl série, ale jeho atmosféra, soundtrack a ikonické kaňonové závody z něj dělají kousek, který si rád zase někdy připomenu.  Pokud máte rádi old schoolové závodní hry, myslím si, že si Carbon užijete taky.

Pro: atmosféra nočního města

Proti: AI parťáků

+10

The Abbey

  • PC 75
Hra zaujme pro videohry docela netypickým námětem. Na klikací adventuru má hra velice hezké zpracovaní a animace postav. Zaujme tu střih i pěkná kamera během rozhovorů. Samotné provedení prostředí obrazovek je naopak z hlediska grafiky poměrně slabé a navíc jsou obrazovky nevýrazné a nelákavé z hlediska designu. Hra má povedené to, co je u takových her nejdůležitější a to příběh. Především závěr je hodně solidní. Z adventurního hlediska pro mě nebyla po většinu času v postupu úplně složitá. Několikrát jsem se musel mrknout do návodu, ale hrál jsem hry stejného žánru, kde jsem ho musel používat o dost častěji. Velice mě zaujal atmosférický soundtrack. Souhrnem příjemná adventura, která zaujme hlavně zajímavým tématem a zasazením.

Pro: Námět a zvolené prostředí, animace postav, rozhovorová kamera, příběh, závěr, soundtrack, atmosféra

Proti: Grafika a design obrazovek, adventurně pro někoho možná jednoduší, v inventáři zůstávají skoro všechny předměty i když je už nepotřebujete

+9

Wind Peaks

  • PC 65
Hledačky jsou ten typ her, ke kterému se budu vždycky vracet. Obzvlášť mě vždy nadchnou ty víc vizuálně vymakané, jako Hidden Through Time nebo Cats in Time . Po Wind Peaks jsem tedy pokukovala už delší dobu. Vizuálně krásné, trailer nadchnul, ale... je to takové nedodělané. Příběh je hodně povrchní a vzhledem k absenci dialogů, musí člověk pochopit, co se děje skrz obrázky, které tu prolínají jednotlivé levely.

Pro mě bylo největším kamenem úrazu ovládání a samotné hledání. Nápověda je nastavena minutkou, takže člověk čeká a pak je přímo naveden na konkrétní místo. Žádné odstupňování nápověd nebo pošťouchnutí správným směrem, rovnou jasná odpověď, kde daný předmět leží. Při hledání bylo taky omezující to, že není možné oddálit pohled tak, aby byla vidět celá oblast, ve které se hledá. A že hledání je někdy pěkný opruz, protože jedinou indicií je pro hráče to, jak předmět vypadá.

Hra je na první pohled opravdu podobná výše zmíněné Hidden Through Time, ale pokulhává jak v mechanice hraní, tak v rozsahu. V HTT těch levelů taky nebylo tolik, ale zato to bylo vyrovnané možností hrát úrovně vytvořené ostatními hráči. Tady je jen těch 10+1 levelů a hotovo.

Plánuje se pokračování, tak jsem zvědavá, jestli si vývojáři něco odnesli z kritiky a ten druhý díl už zmíněné mouchy vychytá.
+5