Nejlépe hodnocené komentáře

Vloni jsem se regulérně zamiloval do MMA, což vygradovalo až k tomu, že jsem se koncem roku odhodlal po mnoooha letech zapnout sportovní hru. Bavil jsem se vlastně slušně, teoreticky i lépe, než na kolik jsem to hře nakonec spočítal, jenže UFC 4 má skoro ve všem tak obrovské rezervy až se to do hodnocení přeci jen promítlo. Být to první díl, dalo by se nad lecčím přivřít oči, ale se čtyřkou v názvu (a možností opisovat od série UFC Undisputed vydavatele THQ) mi prostě připadá, že se na celkové kvalitě hry podepisuje v současnosti nulová konkurence a lenost EA věci výrazněji dotahovat. Proč udělat jednu pořádnou UFC hru, když můžu s drobnými úpravami vydávat číslované díly jednou za dva roky, že ano?

Nebudu ale hned plivat, hru pro mě zpočátku prostě táhlo moje nadšení "pro věc". Byl jsem zvědavý na to, jak autoři jednotlivé aspekty sportu zpracovali do hry a i na normální obtížnost jsem zpočátku bojoval napínavá utkání i v nižší lize. Mód kariéry jsem nakonec prošel dvakrát, jelikož poprvé jsem se do toho pustil prostě blbě. Chtěl jsem se přes nižší ligu prodrat do UFC a poté k titulu metodicky a trpělivě. Do UFC jsem přešel až s nějakými zkušenostmi na skóre 10:2 a těšil se, jak začnu dělat "vlny" v light heavyweight divizi s tím, že při své cestě vypleskám šaška Hilla a neodvratně změřím síly i s naším nejúspěšnějším bojovníkem v UFC Jirkou Procházkou. Ouha, než jsem se přes smyšlené panáky prokousal do rankingu, Hill i Procházka (a spousta dalších) pověsily rukavice na hřebík. Během první kariéry jsem tak i mezi contendery měl spoustu reálně neexistujících pitomců a zápasy začaly být velmi generické a stereotypní. Atlety hra posílá do důchodu zdánlivě náhodně. Jon Jones tak vesele zápasil třeba v 45 letech, zatímco spousta mladších už byla roky na odpočinku. Při druhém pokusu o kariéru to bylo přeci jen lepší a v middleweight jsem využil veškeré možné zkratky. Snad již celkově ve čtvrtém utkání tak na mě čekal Anderson "Spider" Silva a přes nabídku přestupu o divizi vzhůru jsem nakonec narazil i na onoho Procházku (Hilla ne, tomu hra postupně vypočítala skóre 14:11 a držel se v rámci divize dole).

Problém je ale v tom, že už poprvé vás postupně přestane kariéra bavit. Vyjma utkání jde prakticky jen o neustálý dril úderů v tělocvičně a odklikávání generických okének ve snaze získat více fanoušků a budování hypu před zápasem. Herní smyčka kariéry se tak sestává ze stereotypní přípravy na utkání po cca 15-20 minut, poté zápas, který klidně skončí během minuty a následuje opět dril v tělocvičně.

Měl jsem trochu obavu ze soubojového systému samotného. Přeci jen jsem měl pochyby, jak logicky přízemní MMA obstojí ve srovnání s šílenostmi, které předvádí klasické bojovky typu Mortal Kombat. Potěšilo mě, jak zábavné souboje (v postoji, zem je voser) dokáží být. Technik je slušné množství, byť rozhodně nejsou úplně vyvážené (což ale platí i v reálu). Doteď vlastně nevím, jaké výhody má někoho řezat do oblasti břicha, když kopanec do hlavy nebo do lýtka způsobí soupeři podstatně větší neplechu. Zároveň mi velmi dlouho trvalo pochopit, jak vlastně fungují souboje na zemi a některé mechaniky jsou mi záhadou doposud. Do některých pozic jsem se při boji na zemi nedostal, ať už jsem dělal cokoliv.

Hlavní důvod spíše jen lehce nadprůměrného hodnocení však spočívá v omáčce kolem soubojů samotných. Hra je z podstaty věci simulátor, proto zamrzí, jak moc prvků vám pocit "že tam fakt jste" nabourává. Komentář je sice v podstatě kvalitní a postarali se o něj Jon Anik a Daniel Cormier (tedy jako v reálu), šíleně se však opakuje a mnohdy absolutně nedává smysl. Utkvěla třeba situace, kde jsem asi po dvaceti sekundách trochu WTF sestřelil jediným kopem Adesanyu a během vyhodnocení utkání se poté oba komentující rozplývali nad tím, jak napínavé a vyrovnané utkání to bylo a že se žádný z účastníků nemá za co stydět, vždyť do toho dali všechno! Jindy zase Jona Jonese představují tím stylem, že jde o mladého nadějného sportovce (i když mu je v tu dobu již přes čtyřicet), který má ambice stát se legendou divize jako Chuck Liddell, či ehm... Jon Jones. Podobných situací je hra plná a pocit ze hry to strašně kazí. Stejně tak hapruje představování bojovníků, kdy Bruce Buffer u vyrobeného borce přečte vždy jen přezdívku. Když si vyberete některé z před vytvořených jmen, přečte zase jenom příjmení... no a někdy se na to Bruce vysere úplně a místo představení je ticho. Divných zejména zvukových bugů je hra až překvapivě plná.

Přiznám se, že mě úplně neuchvátila ani grafika. Hra je z roku 2020, což není zase tak dlouho, ale tipoval bych jí o dost víc. Někteří bojovníci vypadají relativně k světu, jiní hodně podivně či nechtěně legračně (opět zmíním podivně širokého Procházku). Vizuál celkově není nic moc. Animace jsou naštěstí ok snad až na některé zvláštně vypadající submise. Naprosto dementní mi přišly podivné pózy, které fighteři dělají před zápasem. Možnost oslavy vítězství robotickým tancem bych ještě pochopil, ale když se rozhodčí oponenta zeptá, zda je "READY" a on začne dělat prapodivné taneční kreace.... to fakt do podobné hry nepatří. Vyjma kariéry toho hra pro jednoho hráče příliš zajímavého nenabízí. Online je fajn, ale dostával jsem v něm od veteránů šíleně naloženo, takže jsem to v rámci snahy zachovat si alespoň nějakou důstojnost brzy zabalil.

Našlo by se toho ještě spoustu, proč mi hra přišla podstatně slabší, než by mohla být. Pro fanouška však přesto nejde o špatnou zábavu a asi si dokáži představit, že to za pár ročníků zase klidně zkusím. Prostoru pro zlepšení je ale vážně hodně.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

PVP střílečka Marvel Rivals vyšla trochu s křížkem po funuse. Kdyby autoři trefili roky, kdy v kinech řádila Infinity Saga, měla by našlápnuto k velkému hitu. Hra to totiž není ani náhodou špatná. Ano, je to do jisté míry kopírka Overwatche, ale mě osobně to třeba prakticky vůbec nevadilo. Opravdu kvalitních her v žánru je ostatně velmi málo a již zmíněný Overwatch roky mele z posledního.

Již na první přivítání hra potěší poměrně rozsáhlou plejádou hrdinů z řad superhrdinů, které doplňuje i pár padouchů/antihrdinů. Třiatřicet hratelných postav přitom mají brzy obohatit další příchozí. Jen se celkem divím, že chybí hyperpopulární Deadpool, který v posledních letech s pár dalšími statečnými drží filmový Marvel alespoň lehce nad vodou.

Marvel Rivals se hrají skutečně jako Overwatch, nebo alespoň tak, jak si jej pamatuji. Šestičlenné týmy po sobě nejen pálí efektní schopnosti, ale snaží se i splnění zadání jednotlivých herních módů. Ty takhle relativně po vydání nejsou úplně pestré. Postavy se ale povedly. Až na jednu jedinou výjimku jsem vyzkoušel všechny a byť se najdou určité podobnosti v některých mechanikách (například celá rada postav má za ulti nějaký pěkný plošňák) jsou dostatečně pestré. Potěšilo mě, že si tvůrci netahali schopnosti úplně ze zadku. Měl jsem trochu obavu, že když nebudou vědět, jak postavu zpracovat, prostě jí dají do ruky kvér (koukám se tvým směrem Suicide Squad: Kill the Justice League). Není tomu tak a některé postavy bojují i primárně na blízko s nějakou tou vychytávkou jak rychle zkrátit vzdálenost, nebo přeci jen nouzově něco rychle vrhnout či vystřelit na dálku.

Vyvážení postav je trochu věc názoru. Za některé, které mají podle komunity stát za prd (Namor) se mi velmi dařilo, za Spider-Mana jsem hrál jako kus kreténa a po splnění příslušné trofeje na něj již ani nehrábl. Takový Jeff the Land Shark by asi přeci jen nějaké úpravy snesl, hlavně jeho ulti, kterou není problém sundat většinu nepřátelského týmu, aniž by se dalo nějak zvlášť efektivně bránit. Z komunity se ozývají výtky směrem k autorům k problémům v matchmakingu. Rivals postavy rozděluje do trojice tříd, které jsou defacto klasičtí tankové, DPS, a healeři. Nezřídka se stává, že hráči bezmyšlenkovitě okamžitě zvolí příliš mnoho DPS postav, což však poté moc nefunguje v praxi a i průměrný nepřítel s normálně složeným týmem vás roznese na kopytech. I kvůli tomu byli moje nejhranější postavy Groot a Thor (tankové). Naštěstí zrovna Thor paří mezi ty nejpestřejší a nejzajímavější postavy ve hře co se týče mechanik.

Líbily se mi interkace mezi jednotlivými postavami před začátkem utkání, byť i ty se postupně začnou přirozeně opakovat. Zajímavou a celkem funkční novinkou jsou tzv. Team-Ups spočívající v tom, že přítomnost dvou či více vzájemně propojených postav přináší některým hrdinům pasivní ale i aktivní schopnosti. Nezřídka jde i o poměrně zásadní výhody a hlavně v hodnocených hrách už poměrně dává smysl, zamýšlet se při výběru postavy i nad těmito synergiemi.

Co se týče hratelnosti, vlastně nemám moc co vytknout, Zápasy jsou svižné, ovládání postav dobře zvládnuté a schopnosti zábavné. Komiksově laděná grafika není asi vzhledem k původu předloze překvapením. Je však pravda, že by to chtělo více map, což je však problém drtivé většiny nových MP PVP her. Ne, že by byla situace úplně tristní a ty zdejší mapy jsou i pěkně tematicky stylizované k určitým postavám či konkrétním filmům, ale za čtyřicet hodin, které jsem ve hře strávil, jsem každou z nich navštívil nespočetněkrát.

Pro případné zájemce do hry zakomponovali autoři i tunu lore, obsahuje celé dlouhé texty k jednotlivým postavám a v rámci sezón zjevně budou vycházet další střípky příběhu. Děj (dá-li se o něčem takovém v případě mutliplayerové střílečky vůbec hovořit) se točí kolem nového superpadoucha (filmového) Marvelu Dr. Dooma, který by se měl brzy představit i v kinech. Troufám si tvrdit, že tunu textů skoro nikdo nečte, ale i tak snahu autorů cením.

Se hrou jsem byl tak rozhodně spokojený. Pouštěl jsem to ostatně s tím, že nejsem úplně cílovka a dost pravděpodobně u toho až tak dlouho nevydržím. Nakonec jsem si spokojeně odehrál 100 výher, ležérně se vyšplhal alespoň do Silver I ligy a hlavně zpočátku se bavil výborně. Dál už se ale vracet nehodlám. Je samozřejmě otázka v jaké kondici hra přežije následující měsíce/první roky – oznámených 20 milionů hráčů u F2P se silnou značkou krátce po spuštění hry zase tolik znamenat nemusí. Našlápnuto k tomu má poměrně dobře.

Hodnocení na DH v době "dohrání": 65 %; 2. hodnotící; Free To Play

Velmi slušná skákačka. Hezky vypadá, fajn se hraje, úrovně jsou zábavné a poměrně pestré... Kaze však i přes své kvality žalostně postrádá něco, čím by se spolehlivě zaryla do paměti.

Úrovně jsou naprosto klasicky rozčleněny do čtyř světů, jejich tématičnost se přitom zrcadlí spíše jen do některých pasáží. Vždy jde v první řadě samozřejmě o to úspěšně se proskákat až do cíle, ideálně u toho posbírat celý nápis "KAZE", alespoň sto fialových krystalů a splnit dvě od úrovně oddělené výzvy.

Kaze dělá vlastně (skoro) všechno dobře. Úrovně jsou tak akorát dlouhé, bossfightů je pár, ale jsou vážně povedené, mechaniky se přehnaně neopakují a na cca deset hodin je to jednoduše příjemná zábava. Titulární masky na přesně určených místech králičí hrdince propůjčují do konce úrovně unikátní schopnosti, které hratelnost dále modifikují. Jsou však pouze čtyři a tu dračí, po jejíž sebrání se hrdinka nekontrolovaně rozběhne vstříc cíli úrovně bez možnosti zastavit, si možná mohli autoři odpustit úplně.

Obtížnost pozvolna graduje a hlavně ke konci se našla řada výzev, které mi celkem zatopily. Závěrečný bossfight dokonce vyústil ve skoro dvě hodiny dlouhý zásek. Dobré nastavení obtížnosti bylo patrné, když jsem se do nějaké úrovně s postupem času vrátil. Původně zdánlivě náročné pasáže najednou působily lehce, holt vás už hra navykla na "tvrdší chlebíček".

Vlastně nemám moc co vyloženě vytýkat, uvažoval jsem dokonce i o osmičce, ale už dva dny po dohrání cítím, že ve mě z Kaze and the Wild Masks prostě moc nezůstane. Skákání to bylo i tak fajn.

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN

McPixel je taková fajn blbina. Určitě nebude po chuti každému a sám si vzpomínám, jak jsem se u prvního dílu pustil v diskusi na Steamu do křížku přímo s autorem slovutným Sosem Sosowskim (a pak se mu časem omluvil, že jeho hra zase taková srajda není). Třetí díl (druhý podobně jako v případě Goat Simulator 3 nikdy nevznikl) se mi líbil rozhodně víc a v kratších seancích cca kolem hodinky dokáže hra mozek skvěle vypnout.

Se hrou podobného ražení jsem se asi vyjma přímého předchůdce nikdy nesetkal. Na obrazovce nemilosrdně ubíhá různě dlouhý časový limit, během kterého v jednoduché grafice musíte "Zachránit den". Většinou jde o to, vypořádat se s bombou, někdy to však může být blížící se meteorit, obří sněhová koule či spousta dalších bizarností. Byť k zdárnému pokoření kratičké úrovně vede většinou jen jedna cesta, ta správná zábava spočívá ve zkoušení co možná nejvíce interakcí na obrazovce.

Gagy nejsou vždy úplně vtipné a dost často se sází na naprosto primitivní humor. Třeba nutnost něco pochcat, či jinou postavu nakopnout se ve hře objevuje velmi často, rozhodně však nechybí i rafinovanější (a řádně pošahané) interakce. Úrovní je něco přes stovku a pestrost situací je úctyhodná. Občas se ke slovu dostane i jednoduchá minihra. Utkvěla třeba variace na žánr Tower Defense, kdy se praskání bublin snažíte zabránit gigantickému prdu před chuděrou babičkou.

Grafika je jednoduchá, ale naprosto funkční. Stejně tak je zatraceně návykových těch pár melodií, co hra obsahuje. McPixel tři i při zevrubném prozkoumávání všeho nezabere ani deset hodin. Hraní je navíc vhodné si rozkouskovat a pokud se tomuhle šílenství věnujete více než třeba hodinku a půl v kuse, začíná primitivní hratelnost ztrácet dech. Přesto nemám problém McPixel 3 doporučit. Je to prima prkotina narvaná až po okraj naprostým bizárem. Těch pár desetikorun můžete utratit daleko hůř.

Hodnocení na DH v době dohrání: 83 %; 3. hodnotící; digitální verze PSN

Objektivně to rozhodně není žádný zázrak a v rámci žánru nejde o žádný převratný titul. Velmi mi to však sedlo, v povětšinou krátkých seancích jsem během uplynulých dvou měsících ve hře nechal něco k padesáti hodinám a definitivně se odtrhl až po sesbírání všech trofejí (proč tohle sakra nemá Platinu!).

Disney Speedstorm je "zdarma" a obsahu postupně přibývá. Už teď v tuším páté sezóně hra nabízí slušné množství závodníků i tematických tratí z pohádek studia Disney Pixar. Leckomu bude trnem v oku, že je hra dost agresivní se svými mikrotransankcemi, což není vzhledem k jasné cílovce (děti) úplně košer. Já do hry neinvestoval nakonec ani korunu. Musím však přiznat, že se ve hře free to play systém nepředvádí v úplně dobré formě. Progres bez investice je pomalý a s ní vlastně taky - obsah je zamčený za lootboxy a ke slovu tak přichází princip náhody a štěstí. Cílené získání a patřičné vylepšení závodníka přitom může přijít i na několik stovek korun. Já jsem proti těmto praktikám prakticky imunní, děti být však nemusí. I přes trochu predátorský přístup k odměňování, který je vlastně v určitých ohledech až pay to win, mě postupné (byť pomalé) odemykání obsahu bavilo.

Na Speedstorm jsem ocenil hlavně přístupnost a fakt, že má smysl hru zapnout třeba na půl hodinky. Závody jsou zábavné a kratičké, i zde v rámci singleplayeru přichází ke slovu princip "gumy", kdy na vás ti vepředu vždy velkoryse počkají. Tratě a závodníci samotní jsou asi největším lákadlem a i zadarmo se vám jich postupně podaří odemknout poměrně dost přirozeným hraním hry. Jestli si je taky konkurenceschopně vylepšíte, je už věc druhá. Plejáda hrdinů se stále rozrůstá, každý má unikátní schopnost ve dvou variacích a mírně odlišné statistiky. Co si budeme povídat, úplně vyvážení rozhodně nejsou a v multiplayeru jsem měl za některé velké problémy dojíždět alespoň na "bedně", za to za sněhuláka Olafa jsem vyhrál z pěti her čtyři a podobně na tom byly začátky s Aladinem.

Hra tak má své mouchy, přesto mne u ní něco drželo po několik desítek hodin. V podstatě je zdarma, takže rozhodně doporučuji zkusit i starším hráčů, co vyrůstali jako já na Toy Story (Woodyho ani Buzze jsem ale neodemknul!). A klidně k tomu pusťte i děti... jen nejdříve doporučuji vymazat z konzole/PC kreditku :D.

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 3. hodnotící; Free To Play