Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 55
Layers of Fear jsou z jedné třetiny simulátor otevírání šuplíku a skříní tažením myši, z druhé třetiny pokus o originální audiovizuální zážitek a z té poslední naprosto obyčejným, ne tak úplně hororovým in-house walking simulátorem. S výjimkou pár lekaček na hře nic strašidelného není a jakékoliv absenci strachu nebo napětí úspěšně napomáhá fakt, že ve hře nemůžete zemřít. Což je skutečnost, kterou vám sice hra explicitně neřekne, ale hráč ji velmi rychle vytuší. Příběh, nebo v tomto případě spíše zápletka, nabízí dostatek indicií, aby hráč (nebo v tomto případě spíš divák) úplně netápal, ale zároveň nechává mnoho věcí nevyřčených a nezodpovězených, a ponechává díky tomu prostor pro vaši vlastní fantazii a interpretaci. A to i po dohrání, které zabere cca dvě hodiny a odmění vás originálně a krásně zpracovanými credentials ve formě knihy.
+13
  • PC 50
No trochu zklamání, zezačátku to vypadalo na poměrně designově zdařilý, pěkně vypadající walking simulátor ve stylu Gone Home, tj. ne zcela lineární prostředí, historii postavy si postupně objevuji svým tempem víceméně v pořadí, v jakém chci, navíc v pěkně nadesignovaném, detailním domě. Ale vše se to dost rychle zvrhlo k lineárnímu procházení strohých chodeb, přičemž autoři na hráče chrlí surrealistické nesmysly, většinou bez větší hlavy a paty a to celé doplňují dost lacinými lekačkami. Nejvíce mi to chvílemi připomínalo takový SIlent Hillovský The Stanley Parable :), ten však působil nepoměrně svěžejším dojmem (byť samozřejmě mi je jasné, že hlavní inspirace pochází ze zrušeného P.T., který jsem však nehrál a do setkání s Layers of Fear vlastně ani neznal).

 

Některé především vizuální prvky byly dost slušně zvládnuté (viz. například poletující nábytek za doprovodu klavíru, ovoce vypadávající z obrazu, dětský pokoj a další, které snad ani nejdou popsat :)), zvuky byly příjemně děsivé a hudební doprovod působivý a nepříliš vtíravý, ale jinak toho hra neměla příliš co nabídnout, příběh působil vcelku tuctovým dojmem, pokud máte v podobném žánru již něco odehraného (byť, pravda, šíleného malíře jako ústřední postavu jsme tu možná ještě neměli), hratelnost tu není v podstatě téměř žádná (kódy ležící pár kroků od místa, kde je třeba je použít, byly vyloženě k smíchu), atmosféra šla trochu dolu právě s příchodem oněch surrealistických prvků a nástupem lekaček. Postupné propadání šílenství jinak ale nebylo znázorněno vlastně úplně špatně, prostředí se adektvátně k tomu proměňuje, je čím dál více zchátralejší, atmosféra temnější.  Na všudypřítomné obrazy byla radost pohledět, ale určitě by se zde dalo vyždímat i více, než jen těch pár, většinou dost dobře známých děl. Problém je, že jsem se po počátečním nadšení hrou postupně vlastně spíše pronudil až do konce, přestože mám pro podobný typ psychologických hororů celkem slabost. Ale něco do sebe to přeci jen mělo, určitě se k tomu ještě někdy vrátím.

 

Nicméně ještě se mi nestalo, abych po odehrání nějaké hry dostával osypky při pomyšlení, že musím vyndat klíče z šuplíku :). Layers of Fear vlastně jako simulátor téhle fádní činnosti funguje dokonale:).

Pro: Audiovizuální zpracování, hudební doprovod, víceméně stísňující atmosféra.

Proti: strohé, jednotvárné, lineární chodby, až příliš surrealistické, šuplíky, skříňky, komody :), nic nového pod sluncem...

+20
  • PC --
Mistrovské dílo jako stvořené pro někoho, kdo se rád dívá. Celou hru lemují nádherné, nezřídka skutečné malby, skvoucí prostředí a pronikavé visuální experimenty, navozující dojem duševní nemoci a rozpadu. Prostředí se téměř před vlastníma očima přeskupuje a v pravidlech lidského vnímání, kteráž hra opisuje jako prostor a čas, se prosazuje šílenství a imaginace. Hra ovšem i drží: má skutečně působivý, ač minimalisticky odvyprávěný příběh, který psal někdo, kdo ví, jak na to. Oproti jiným hrám toho typu, kde se nevyskytuje žádný protivník a není třeba mít obavy z možného selhání, zároveň nepůsobí hra staticky: všechno je vertikální, nejisté a dlouho není vůbec jasné, zda můžete či nemůžete umřít, jaký taková smrt má význam, případně jaké jiné nebezpečí vám hrozí. Při hraní proto vůbec nedochází k žádným disruptivním momentům, kdy musím čelit herním mechanismům a vztekat se, že se samovolně odhalují a vyrušují mě.

Tělo se krvavě propojuje s malbou a stává se obětinou, mysl propadá chaosu a svět kolem se zdá desorganizovaný. Ne náhodou má průchod hrou peristalticky charakter, jímž nasává stále hlouběji: údajně sice ovládáme malíře (má poraněnou nohu, takže krom toho, že se svět z jeho perspektivy při pohybu pohupuje ze strany na stranu, se přesouvá pomalu a neohrabaně), ale nic tomu přímo nenasvědčuje. Stejně jako rozmazané obrazy, odkazující na jiný portrét, se pohybují na rozhraní mezi mužským a ženským obličejem, je identita ovládaného ponechána distorzi. Nalézáte dokumenty, které se vyslovují, že nemoci propadl manžel, ale potom i manželka; tenhle aspekt sdílení přechází přímo na hráče. Vyprávění probíhá skrze sbírání rodinných artefaktů (které doprovází komentář někdy malíře, jindy jeho manželky), průzkum prostředí a klíčový motiv jeho opakování (prostředí, často až k nepoznání, se opakuje ve svých variacích), stejně jako různě adresovanou korespondenci či epistolární záznamy sledující eskalující paranoiu z krysí hrozby.

Přestože v centru od začátku stojí tvorba a krajní způsoby, jak se do ní promítnout, potažmo křehká aliance mezi šílenstvím a uměním, výsadním se nakonec stává komplikovaný vztah ke dvěma umělecky nadaným a fatálně poznamenaným ženám malířova života. V porovnání s Dreamfall Chapters, kde byl rodinný rozměr podobně výrazný, jej zachycuje Layers of Fear mnohem subtilněji, nakonec však o to emocionálněji. Vyjádření lásky skrze tvorbu, kdy malíř vzdá úctu své manželce a dceři, které už jsou obě "pryč", tím, že je zvěční na obraze bez jejich zranění a bolestí, jež přinesla pomíjivost života, je nádherný způsob vyznání.

Hru je možné dokončit v podstatě za pár hodin, nebo si její hraní rozložit na delší dobu, což doporučuji. Probouzí k vlastním úvahám a citům, a to velice působivě a nevtíravě. Žádné videosekvence a cizí tváře. Jen vzpomínky vyvolávající předměty a jako echo zaznívající povědomé hlasy. Některé scény jsou sice možná příliš provařené, zato upřímné a padnoucí.

V závěru se mnohé vyjasní a ve svém celku se ukáže jak velice koherentní, tak i příjemně nedefinitivní. Přídavek Inheritance je dokonalý, snad se dá říci, že překonává i původní hru.
+22
  • PC 90
Jsou hry, k nimž se člověk dostane úplnou náhodou a nestihnou se ani zavčas dostat do seznamu herních přání. Tohle je přesně můj případ a Layers of Fear. A jak že tato adventura, kterou bych za normálních okolností velmi rychle minul, u mě dopadla? Nestačil jsem zírat.

Možná za to může můj nedávno dohraný Outlast 2, kdy ve mně pořád trochu třímal pocit, abych se u další započaté hry znovu bál. Každopádně zkoumání domu, v němž hlavní postava kdysi namalovala obraz, který neměl jen ledajaký osud, mě oslovilo hned v úvodu. Procházení místnostmi, které mění svoji podobu, mě velice bavilo, pomalé otvírání vrzavých dveří bylo plné mých všemožných očekávání a já se přistihl, jaké kouzlo v sobě hra má a jak její příběh a luštění nijak složitých úkolů mě doslova tlačí vpřed a probouzí neuvěřitelnou zvědavost, co bude dál a jaké finální rozluštění bude mít onen obraz, který v příběhu hraje tu nejklíčovější roli. Herní doba je sice krátká, ale vzhledem k tomu, že jsem se hrou pomalinku ploužil a vychutnával si ji, nepřišlo mi, že by tento fakt celkový dojem jakkoliv pokazil.

Co dodat? Za příslovečných málo peněz jsem dostal naprosté kvantum muziky a jak už z toho téměř přímo vyplývá, rozhodně si nenechám ujít díl druhý.
+28
  • PC 80
Layers of Fear jsou psychologickým hororem, ve kterém přistupujete ke dveřím s patřičnými obavami a z pomyšlení, že byste se snad právě teď měli podívat za sebe, no jen to zkuste, vám hrůzou vstávají vlasy na hlavě.

Vyniká promyšleným návrhem úrovní a příběh vypráví ve vrstvách. Podobně jako například v Her Story je jen na vaší pozornosti a zvědavosti, co si z něj nakonec odnesete.

Hra má dva definitivní konce a ani jednoho nemusíte dosáhnout, a nejspíš nedosáhnete, po prvním dohrání. V takovém případě jste vyzvání, abyste to zkusili ještě jednou.

Menší potíž je v tom, že hra sice lehce naznačuje, ale nedává jasně najevo, že se ubíráte směrem, kterým byste chtěli, což ústí ve všeobecné zmatení a internet se hemží zaručenými recepty, jak se dobrat toho či onoho závěru. První průchod mi zabral sedm hodin pečlivého prozkoumávání viktoriánské usedlosti a vyhýbání se nebezpečenstvím. Druhý na druhou stranu, do kterého jsem se zprvu ani nechtěl pouštět, pouhou hodinu, na jejímž konci, světe div se, malíř dokončil své dílo. Byl jsem příjemně překvapen, neboť nápady, se kterými jsem si pohrával při prvním průchodu, ale nerealizoval je, se nakonec ukázaly jako ty, které malíře osvobodily z jeho martyria. Poučení do života zní: look back and embrace death.

Co vám budu vyprávět, Bloober Team mě rozhodně namlsali na další pokračování či jinou jejich práci. Chytré hry si totiž vždy nechám rád líbit.
+18
  • PC 85
Pěkný 3-4 hodinový zážitek u kterého si ale moc neodpočinete, jelikož celá hra se točí okolo šílenství hlavní postavy a to je zpracováno moc dobře. Obecně strašidelná atmosféra je hlavní plus celé hry a celou dobu udržuje hráče v napjaté pozornosti.
Příběh hlavní postavy si každý musí najít sám důkladným prohlížením svého okolí a já se musím přiznat, že jsem na první dohrání odhalila okolo poloviny celého příběhu, což ale rozhodně hodlám změnit během druhého hraní. Tak jako tak hru rozhodně doporučuji, jak již jsem napsala, děsivá atmosféra je provedena výborně, příběh je zajímavý (ačkoliv nic zas tak extra nečekejte) a konec tomu všemu dodává takovou pěknou třešničku, kterou by měla mít každá příběhová hra, film či kniha, pokud chce udělat dojem a alespoň na chvíli zůstat v naší paměti.
Nejdůležitějším aspektem pro hru je objevování, tudíž nevědomý hráč má nejsilnější zážitek. Já sice pár let dozadu viděla let's play, ale řekla bych, že to znamenalo maximálně to, že jsem se méně bála ( i když já nikdy nejsem u her žádný strašpytel)
Pokud se do hry pustíte, nebojte se objevovat a zkoumat vše ( i když se jedná o temný pokoj s děsivou panenkou uvnitř), hra vás za každý odvážný krok nějak odmění. Otázka je, zda dobře anebo špatně :)

Pro: Zpracování domu, podání šílenství, pěkný dabing, audio, skvělá atmosféra

Proti: Občas nelogické úlohy, možnost zaseknutí ve sklepě (viz komentář), ke konci ztrácí originalitu (pořád to stejné)

+19
  • PC 75
Ke hraní Layers of Fear jsem přistoupil poctivě, jako ke každé další hře. To znamená hraní za uplné tmy, prostorový zvuk, sám v místnosti, v mém případě celém bytě. Hře pak nekladete žádné překážky v tom, aby vás kompletně pohltila. A to je u Layers of Fear dvousečná zbraň. Cítit silnou atmosféru je skvělá věc, ale měnit si spodky, křičet ve tři ráno a ujišťovat se, že to píchnutí po celém těle nebyl infarkt, jsou zážitky ze zcela jiného soudku.

Do poloviny hry pro mě bylo hraní ztělesněním noční můry. Což myslím v dobrém. Zda je dobrovolné mučení se konstantním strachem zcela duševně zdravé, je otázka na jindy. Byť by se daly určité aspekty vyvolání strachu považovat za laciné, většina způsobů, kterým tvůrci vytváří hororovou atmosféru, jsou jednoduše bravurně ujeté a zvrhlé. Jako by vám vlezli do mozku a snažili se hrát si s vašimi vnitřními démony.

Tohle jsem dokázal snášet několik hodin. S pauzami. Během více dnů. Uznal jsem, že ta hra dokáže k smrti vyděsit skvěle, ale jestli ji chci dohrát a zachovat si trošku toho duševního zdraví, musím změnit přístup. Zbytek jsem stále hrál v noci, za plné tmy, sám a s prostorovým zvukem, ale vědomě jsem si přeprogramoval smýšlení a vytáhl se z dění v obrazovce do pozice nezaujatého diváka, který pouze sleduje obrazovku a nic mu nemůže ublížit. Takové trošku mentální cvičení, ne každému asi bude fungovat.

Díky tomu jsem byl schopen hru dohrát a ocenit její kvality čistě z analytického hlediska, beze strachu sledovat ty pitoreskní výjevy a žasnout. A že je co chválit. Layers of Fear je exkurze to pomatené mysli umělce, kde nemůžete věřit naprosto ničemu.

Na pozadí toho strachu nelze přehlédnout nádhernou atmosféru dobového domu začátku 20 století. Útulné dřevěné obložení nabourávají všudypřítomné obrazy, které své znepokojení ve skutečnosti čerpají z reálného světa. Další desítky drobných detailů realizovaných v krásné grafice doplňují celkový feeling procházení se v minulosti.

Kde hra exceluje ve vytváření atmosféry, ovšem selhává v podání příběhu. Což je škoda, protože námět je atraktivní a trestuhodně nevyužití. Ani DLC, které se zaměřuje prakticky jen na prozkoumání příběhu z jiné perspektivy a atmosféru dává na druhou kolej, toho zas tolik moc neodhalí. Byť celou dějovou linku známe, zpracována je až moc stroze.

Stejné výtky se dají směřovat na ovlivnění příběhu, který můžete zakončit jedním ze tří konců. Jak v hlavní hře tak v DLC. Byť v DLC je to mnohem jasnější, v hlavní hře budete činit rozhodnutí a ani o tom nebudete vědět. Některé herní mechaniky jsou tak nejasné a fádní, že jako hráč nemáte šanci vědět, že právě něco ovlivňujete a popřípadě jakým směrem. Někdy se hra dostane do takového chaotického kolotoče, že ani netušíte, zda máme vůbec možnost volby, nebo vás hra tahá za fusakli.

To jsou bohužel prvky, které nedokáží hru dostat z kolonky skvělé atmosferické jednohubky někam výše, kde by vám hra předala něco více.

Pro: pure fear; grafika;

Proti: místy optimalizace; nevyužitý potenciál příběhu;

+16
  • PC 70
Už tomu byl nějaký čas, kdy jsem zasedla k horrové hře, jelikož je to žánr, který příliš nevyhledávám, a tak mě napadlo změnit jednou zvyklosti a zkusit Layers of Fear.

O příběhu jsem toho moc nevěděla, jen to, že hlavní postavou je malíř, kterému se v jeho osobním životě něco stalo. O příběhu jsem toho moc nevěděla ani po dohrání hry. O něm jsem se dozvídala z útržků novin, dopisů a z občasné řeči hlavního hrdiny, či jeho vzpomínek. Tento způsob podávání děje není špatný, ale zde se ozývá mé otrávené já z často užívaných poloinformací a útržků nechávající na čtenáři/divákovi/hráči, ať si ten příběh dotvoří v hlavě sám a domyslí, jak to všechno bylo. Je dost možné, že to tak vývojáři zamýšleli, jen mi přijde škoda, že je to tak často používané a zrovna u téhle hry se mi ani moc přemýšlet nechce, jak to teda celé bylo.

K horrové části hry. Tady se musím přiznat, že u hry jsem se ani trochu nebála. Ba dokonce jsem nepocítila ani žádné napětí. A já nevím, proč to nefungovalo. Nebo teda asi tuším proč, protože u Amnesie či Outlast (tam tedy méně) jsem se bála. Představa, že tam někdo se mnou chodí a hledá mě, mě děsí. Tady nic takového není, jsou tam sice chvíle, které jsou postavené tak, že se hráč má leknout, ale ty pro mě byly dost předvídatelné a ke konci jsem i zívala ☺️
Ovšem na druhou stranu mám srovnání, že někomu, kdo horrové hry nehrál, přišla tato hra napínavá a vzbuzovala v něm strach. I když i některé horrové prvky se okoukaly a ke konci už napětí ubylo. Dle moc horrová tato hra není a dokážu si představit lepší práci se strachem.

Prostředí ve hře bylo pěkné, měnění místností povedené a třeba kapitola věnující se dceři hlavního hrdiny se mi líbila nejvíce. Zvuky dobře dokreslovaly atmosféru a společně s vizuálními vjemy dotvářely představu, že se na děj díváme očima psychicky narušeného člověka. A ty obrazy ve hře byly fakt působivé.

Pro: ztvárnění domu, pro někoho strašidelné, zvuky

Proti: pro mě málo strašidelné, nejasný příběh

+20
  • XOne 70
K hraní Layers of Fear jsem se odhodlal až díky herní výzvě. Z počátku jsem byl ze hry totálně nadšen. Skvělá grafika (UNITY engine se má k světu!). Špičkový soundtrack jenž si mě okamžitě získal (dle doporučení jsem hrál na sluchátkách). Tajemná atmosféra starého anglického domu a zcela uvěřitelné prostředí. Hledání indicií a pečlivé čtení zápisků, vzkazů a dopisů.

Co se vlastně děje? Co mám dělat? Proč je dům tak prázdný? Kde všichni zmizeli? To vše byly ingredience, které si mě okamžitě získaly!

Bohužel, musím konstatovat, že s přibývajícími hodinami šla prvotní atmosféra tajemna a touha po poznání stranou, nastoupily klasické "hororové" a nutno dodat, že občas velmi povedené scény kdy člověku doslova běhal mráz po zádech a celá hra tak sklouzla k "opakujícím" se situacím.

Příběh malíře a toho co stálo v pozadí jsem pochytil díky solidní znalosti AJ, a taky s pomocí slovníku. U této hry je naprosto klíčové rozumět psanému textu, především u dopisů ale i nejrůznějších vzkazů. Jedině tak člověk pochopí o co ve hře jde. Ke cti autorům musím říci, že se s prezentací toho co se stalo poprali docela uvěřitelným a nejspíš poměrně originálním způsobem.

Nicméně ani to mě nezabránilo hru odložit cca. za polovinou herní doby. Nerad to říkám ale pokud nejste vyloženě fanoušek hororu, později už nemáte motivaci hru hrát. Tajemno nahradí tak trochu prostoduché lekací situace, prostředí se v rámci možností domu relativně mění ale už to není ono. Už tomu chybí to tajemno a touha dozvědět se více jako na začátku hry.

Pro: Z počátku fantastická atmosféra, špičková hudba, dopisy, některé z překvapení

Proti: Později opakující se lekací situace, atmosféra tajemna se pomalu vytrácí

+14
  • PC 50
Layers of Fear je horor, který není hororem. Respektive se snaží být hororem, ale určitě se, podobně jako já, dostanete do fáze, kdy už vám bude vlastně tak nějak ukradené, kterak putování ve strašidelném sídle skončí. Předně se jedná o walking simulator, kdy budete hlavně otevírat věci. Dveře, zásuvky a šatní skříně vyplňují většinu místností a zhruba v jednom z deseti případů možná najdete i nějaký ten dopis nebo nic neříkající obrázek.

Nejhorší ze všeho je každopádně tuctovost. Rodinné sídlo na samotě, psychedelické chvilky a většinu lekaček jste už někde viděli. Celá hra mi připomíná laciný strašidelný dům na kdejaké pouti. Snad jen hudba chvílemi zachraňuje atmosféru, ale je jí zoufale málo. Dále tu máme nemožnost smrti či nějakého jiného způsobu neúspěšného konce. Proč bych se měl bát, když vím že se mi nikdy nic nestane?

Být Layers of Fear filmem, tak se vysílá někdy po desáté večerní a po jednom shlédnutí ho rychle vymažete z paměti. Takhle zůstává jenom tuctovou hrou v, už pomalu přesyceném, žánru.
+16 +18 −2
  • PC 70
Hororové hry nejsou zrovna můj žánr, ale hře zdarma prostě nemohu odolat. Hru jsem získala již dříve zdarma v rámci akce Humble Bundle a nyní se mi díky krátké herní době hodila ke splnění herní výzvy, kategorie 4. "Hru nezastavíš!".
Hra na mě působí dosti rozporuplně a vlastně nevím, co si myslet. I když hororové hry opravdu špatně snáším, jsem jí zvládla bez větší újmy dohrát. Hororový prvek je postaven na znepokojivém příběhu a lekačkách. Lekaček je ve hře opravdu dost, ale když se na ně připravíte, dostane jich vás jen pár.
Příběh mi přišel zajímavý, ale bohužel jsem nenašla všechny jeho střípky. Mám tedy své teorie, ale jistá si jimi nejsem. Teď jen váhám, jestli zahrát hru znovu a pokusit se je najít, nebo si to prostě vygooglit.
Na hře mě nejvíce rozčilovalo to, že když se někam posunete, nemůžete se vrátit zpět. Také jsem po čase dostala pocit, že prostě stačí jít stále dál dopředu a nic neřešit (pokud jsem se nezasekla na nějaké hádance).

Pro: Hudba, grafika, příběh

Proti: Krátká herní doba, některé otravné hádanky

+14
  • PC 70
Vrstvy strachu – tak z jaké strany začít. Tak asi předně, hru jsem získal v rámci předvánoční akce na Humble Bundle, a za normálních okolností bych si asi tuto hru nekoupil. Ale když byla tato možnost, proč nevyzkoušet.

Asi začnu recenzi tím, co většinu u hororové hry zajímá – atmosféra. A to musím říct, ta je opravdu dobrá. Samozřejmé doporučení je hrát tuto hru stejně jako všechny obdobné – přitemnělá/temná místnost, o samotě a se solidními uzavřenými sluchátky na uších. Pokud budete hrát za dne, se ztlumenými repráky a ještě si u toho s někým povídat, bude atmosféra nula. Ve hře naleznete i pár klišoidních lekaček (to je snad povinná součást her hororového typu), ale jinak atmosféru tvoří prostředí a hlavně neskutečný pocit zmatení. Okolo hlavní postavy se totiž celý svět neustále mění, takže při každém kroku či pohledu stranou bývá prostředí okolo naráz úplně jiné. K tomu různé projevy psychózy hlavní postavy, jako různé zkreslení reality (nepochopitelné prostředí, roztékající se předměty, halucinace…).

Tady se oklikou dostávám ke grafice. Unity Engine se opravdu snaží a grafika podle toho vypadá. Déšť, blesky, roztékající a pokroucené se předměty působí opravdu dobře, a korunu tomu dodává výborná hra se světlem a stínem. Grafika je povedená a zvuku lze říci totéž. Klasický zrychlený dech, tep, vrzání a zvuky, které nevíte odkud jdou, všechno bezproblémů zapadá do atmosféry.

No a příběh, příběh je zde vcelku minimální, naladěný to tajemna a s velice pozvolným odhalením. Střípky naleznete po celém domě jako dopisy a kresby poschovávané na stolech a různých šuplících. Přiznám se, že úplně všechny se mi najít nepodařilo, protože vzhledem k neustálým změnám prostředí jsem se okamžitě ztrácel kde jsem byl a kde ne. Nehledě na to, že stačilo projít dveřmi a cesta se za postavou uzavřela, tak se nebylo ani jak vrátit. Jinak je kromě drobných vedlejších místností celá hra jasně daný koridor, není kam uhnout a plujete hrou tak, jak bylo nalinkováno. Sem tam se objeví nějaká hádanka, ale všechny jsou opravdu dětsky lehké. Hlavně kódy k číselným zámkům a čísla k telefonům, většinou je pár kroků vedle máte napsané přímo na očích.

No a teď negativa. Největší je asi opravdu malá rozlehlost hry. Po dokončení mi na Steamu svítí 2 odehrané hodiny, a to jsem si občas odskočil a nechal hru otevřenou. Takže stěží něco okolo jedné hodiny čistého herního času. Postava za kterou hrajete…no v příběhu vlastně odhalíte, že hrajete za šílence, který úplně zničil svoji rodinu. Naprosto nesympatického vychlastaného šílence. Jak mne má hraní za takovou postavu těšit? Ve hře se nedá umřít (teda mne se to nepovedlo, maximálně omdlel), takže chybí motivace k přežití, ať se děje cokoli, stačí prostě jít dál a neřešit.

Kolem a kolem, jako hra zadarmo to bylo na zahrání v pohodě. Ale kdybych za to měl platit, dal bych opravdu jen pár korun. Hra je strašně krátká, a když to máte projité, tak asi není žádný dobrý důvod si to zopakovat. Celkem jasný příklad herní jednohubky.

Pro: Slušná atmosféra, grafika i zvuk

Proti: Extrémní krátkost, nenabídne nic pro další zahrání

+11
  • PC 80
Příjemné překvapení. Poctivě udělaná horrorovka, u které sice nevyplivnete srdce při nějaké lekačce nebo nepropotíte pyžamo nějakou extra vypsychlou atmosférou, ale rozhodně si po dohrání řeknete "jo to stálo za to". Pozitiv je celá řada - kvalitní vizuál, hudba, námět a lokace, především skvělá práce při jejich neustálých a neočekávaných (ale funkčních) změnách. Ano ten fakt, že nevíte, co se bude dít doslova jen otočením pohledu je na této hře možná tím nejlepším. Hra si udržuje po celou dobu Vaši pozornost a rozhodně se nebudete nudit. Navíc po krátkém začátku se hra celkem rychle rozjede a udržuje zajeté tempo až do konce. Negativa se také najdou, především v tom, že to tempo není až tak vražedné. Hrou tak nějak procházíte, sice se nenudíte, ale pořád jsem přece jenom čekal nějakou bombu, která by mě zvedla ze židle, a ta nepřišla. Hra je rozhodně komornější, klidnější, což nemusí sednout každému, stejně jako, že se za celou hru opravdu příliš nevylekáte. Zmínil bych ještě také kratší herní dobu a především slabší průnik do podstaty příběhu, která zůstal jaksi na povrchu, složený z jednotlivých střípků, které cestou sbíráte. Tato absence hlubšího ponoření do jinak zajímavého psychologického námětu dle mého trochu ubírá na možném zážitku ze hry. Každopádně jak říkám na začátku, stálo to za to. Některé nedostatky, jsou dány spíše úhlem pohledu, délka hry je sice krátká, ale možná odpovídající a její zbytečné natahování by už samotná atmosféra nemusela utáhnout. Takže jde vlastně o dobře vybalancovanou hru pro hráče, kteří nechtějí jen zběsile pobíhat a střílet zombíky, ale kteří se chtějí spíše kochat a nechat překvapovat fantazií autorů, která rozhodně není chudá...
+14
  • PC 75
Herní výzva 2017, č. 5 - Rychlovka

Už jsem myslel, že se mi do konce roku nepodaří tenhle úkol splnit a tak i celou výzvu, ale světe div se, našel se čas a za pouhé 4 hodiny hraní mám splněno. Teď ale ke hře...

Když se na začátku hry objevíte ve starém domě, venku je bouřka, všude tma a ponuro, je vám jasné, že tady není něco v pořádku. Postupem času zjišťujete temné tajemství a smutné osudy obyvatel domu. Ke všemu se ještě naučíte, jak správně namalovat obraz a jaké ingredience jsou přinejlepším potřeba.
Hra se ovládá jednoduše, předmětů ke sbírání moc není a když, tak je použijete hned v dalším kroku. Spíše zde pročítáte dokumenty, dopisy, prohlížíte předměty a tím sbíráte rodinné vzpomínky. Hororovou atmosféru to má pěknou, hezky graduje, občas se objeví i nějaká lekačka, ale moc jich nečekejte. LoF hraje spíše na budování napětí a gradace šílenství, kdy se budete tíhou ponurosti doslova prodírat. Soundtrack je taky slušný a pěkně doplňuje atmosféru. Co bych ale vytknul jsou opět někdy nesmyslné puzzly (například slyšíte zvonit telefon, hledáte, zkoušíte všechny knihy, jestli si neotevřete další tajné dveře a po 10ti minutách usilovného hledání se náhodou podíváte na strop a hle, zjistíte, že přesně tohle po vás vývojáři chtěli a až teď vás pustí dál) a až přílišná temnota (hodněkrát jsem tápal v úplné tmě, aniž by někde kolem byla možnost si rosvítit) a samozřejmě občasné bugy.
Jinak je hra víceméně zábavná, se zajímavým příběhem a pěkně tísnivou atmosférou. A proto dávám 75% a všem příznivcům adventur a ještě líp hororových adventur ji vřele doporučuji.

Pro: atmosféra, příběh, soundtrack

Proti: nesmyslné puzzly, bugy, občas až moc velká tma

+15
  • PC 100
HRÁNO NA PC

Jsem známý tím, že většině her dávám velké hodnocení, ale Layers of Fear se mi vrylo do srdce celou svou krásou.
Ačkoliv nemám rád horory, ať už filmy nebo hry, nad slunce pozitivní hodnocení jsem si to musel zahrát.
Dlouho jsem přemýšlel, co o téhle hře napsat a nenapadala mě slova, kterými se podělit o můj zážitek, jelikož po závěrečných titulcích mi autoři vzali schopnost mluvit nebo něco vyjádřit.
Naposledy Outlast byla ta hra, která mě nenechala po nocích spát, ale nebudu srovnávat Outlast s LoF.

Nejsem zase takový posera, jak si spousta lidí může myslet.
Když jsem se však ocitnul v tmavé místnosti a slyšel nějakou dívku naříkal, jednoho omyje strach po zádech.
Děsily mě momenty, kdy jsem zavřený v místnosti a nejdou otevřít dveře a tuto fóbii si přenesl do reálného života a musím kontrolovat, zda jsou otevřené dveře (někdo si kouše nehty, někdo má jinou závislost, já otevírám a zavírám dveře).
Momenty, kdy někdo hrál na piáno a já ho nemohl najít, jeden by se podělal strachy.
Všechno to působí krásně, reálně, ale není to nic pro strašpytli.
Když jsem to hrál znovu, našel jsem i jiné cesty a nové situace, které jsem poprvé neměl příležitost prozkoumat, dosáhl jsem nového konce ale za mě je nejlepší ten, kdy hodíte obraz ženy k dalším obrazům a musíte si to projít znova a i po druhé jsem se polekal. Ovšem já jsem člověk zvědavý a musím u všeho být, takže když bouchnou dveře, musím je prostě otevřít, protože bych nedokázal žít s pocitem, že by mi něco uniklo.
Vše je to o prohledávání, když jsou zamčené dveře, logicky musí být jiná cesta ven.
Líbily se mi puzzles, jednoduché, zábavné a nebyly ani moc strašidelné.
S sebou povinně k hraní defibrilátor. !doporučuje Thundeus!

Kráčím si takhle chodbou, přičemž se mi zalíbí ty hnědé napravo, tak vstoupím, jéé, to je ale krásná anglická architektura, ty okna a ten strop, no paráda, říkám si.
Zamyslím se, že vlevo byly ještě další dveře, třeba uvidím něco víc, protože mě přece lákají krásné domy z období britského vzestupu. Jakmile otevřu dveře, ejhle, úplně jiná chodba. Tak hurá, kráčím dál, zpočátku pomalu, ale když chodím neustále dokola a jen zvoní telefon, otočím se a jdu zpět, jenže přede mnou zase jiná místnost než minule.
Změna prostředí, místností a chodeb se mi na hře líbila nejvíce, vzbuzovalo to ve mě strach, zvědavost a napětí, pocit něčeho nového, co se bude dít teď, když je tam nová místnost?
Občas jsem měl nutkání vzít nějaký virtuální nůž a bránit se s ním, ale před kým vlastně? Ta samota, tma a ozvučení navozovalo strach, ale nebyl nikdo, kdo by vás chtěl zabít, unést, znásilnit, takže z čeho je ten strach? Nemusí tu být na každém kroku zrůda, aby vás přivedli autoři k šílenství, ale stačí atmosféra, která vám nedovolí v noci spát, přemýšlet nad tím, až budete mít strach otevírat herní dveře.

A nejvíce jsem měl strach v situacích, když se objevím ve skoro temné místnosti, slyše vlastní dech, kroky a praskající podlahu.
V některých momentech se až dítě ve mě hnulo.

Vývojáři taky riskují. Riskují zdraví hráčů, protože když si to z nudy pustím ve dvě ráno a tam najednou na mě něco vyskočí, nejen, že soused bydlící pode mnou zaklepe smetákem do zdi, abych se zklidnil, ale také to nemusí jednoho dne vydržet mé mladé srdíčko.

Myslím, že za čtyři hodiny herní doby vymáčkli tvůrci všechnu šťávu a ze hry vytáhli maximum.

Pro mě je to hra, která mi zůstane na paměti ještě dobrých pár let a od které si odnesu spoustu zážitků ať pozitivních a hezkých, tak negativních a nočních můr.
Překvapuje mě však nízké hodnocení, ačkoliv hru nepovažuji za vysoko-rozpočtovou, rozhodně patří mezi ty hororovky, které zamrazí, vystraší a nechají stvůry v hráčových snech.
Možná dávám velké hodnocení, protože hororové hry nehraji, ale poznám, když je hra kvalitní. A tato kvalitní rozhodně je. Povedená, s atmosférou, reálnou grafikou, krásnou architekturou, zajímavým námětem a bezkonkurenčním ozvučením.
100%, ale dal bych víc, zaslouží si to.


+9 +10 −1
  • PC 70
Hra mě především oslnila tím, že skvěle využívá médium videohry - jako hráč se rozhoduji, jakou rychlostí a jakým způsobem budu interagovat se svým prostředím (v tomto případě jím z 99% jen procházet a rozhlížet, občas si něco přečíst) a prostředí v případě Layers of Fear nezůstane statické, ale bude se nečekaně měnit, a tak navozovat děsivý, stísňující pocit, že je hlavní hrdina uvězněn ve svém vlastní domě - neboli ve své alkoholem a šílenstvím pochroumané mysli.

Rozfázování hry do několika checkpointů, kdy vždy musím najít další poněkud netradiční malířský materiál a odkrýt další vrstvu hrůzostrašné patlanice, možná zabíhá do předvídatelné rutiny, ale na druhou stranu pak usnadňuje si dát každý herní večer menší hororovou dávku. Musím potvrdit, že v noci a ve tmě jsem se při hře místy opravdu bála - a když jsem si ke konci už zvykla, tak mě vyděsila slušná lekačka, když jsem neposlechla zašeptané Neotáčej se. Vizuální design staré vily s vrzajícími podlahami, mahagonovými stoly a ozdobnými těžítky je bez chyby, ale bohužel ho trochu narušovaly psané texty, které zněly velmi současně a pro dotažení atmosféry by to tam bývalo chtělo trochu více staromódnějších slov a frází (mluvím o anglické verzi). Vedle toho mě ke konci už také unavovalo, že ač se okolo mě vše mění, stejně zase šlapu koridorem.

Pro: dobré zpracování pocitu šílenství, místy opravdu strašidelné

Proti: lehce nedotažená atmosféra

+17
  • PC 100
Na začátku musím vyzdvihnout 1. Nádherné prostředí -které Vás ohromí - styl 19. století .

2. Příběh - Jsme malířem,který chce dokončit své velkolepé dílo... Postupné musíme "projít" náš krásný dům a postupně odhalujeme celý děj.Sbíráme různé dopisy,obrázky i věci -tím vším se nám "ukazuje" příběh hrůzy....

3. Hudba - povedený tony které mě naháněli husí kůži ...

Celkově - smekám nad touhle hrou,výborný námět , hororová ponurá atmosféra .

Pro: Příběh,atmosféra ,hudba a hlavně prostředí

Proti: Nemám nic

+8
  • PC 80
Pohled do duše umělce, který vše podřídil svému umění a snahou vytvořit geniální dílo. Co všechno tomu obětoval, co ho dohání až na práh šílenství, a jací démoni sužují jeho mysl, to vše je na hráči aby odhalil v tomto uměleckém eposu.

Layers of Fear nabízí unikátní zážitek, výlet do 19. století, nádherného domu plného uměleckých děl, ale i lidského zmaru a neštěstí. Cesta k šílenství a vnímání co je realita a co iluze, může být velice tenká.

Dům a jeho místnosti a architektura jsou zkrátka nádherné, stejně tak i level design který autoři vytvořilo opravdu solidní mindfuck situace. A právě objevování předmětů, článků či dopisů, přináší střípky do mozaiky událostí co se vlastně stalo a jaká je zdejší historie nepříjemných událostí.

Je zde potřeba prozkoumávat a hledat, jinak lze snadno spoustu věcí minout a přehlédnout. Navíc hra nabízí i více konců a rozdílných situací, některé události jsem potkal jinak a našel i úplně jiné cesty než předtím. Za to rozhodně palec nahoru pro vývojáře.

Je to celé o atmosféře, a čím méně hráč o hře ví tím lépe. Moment překvapení a objevování zde hraje zásadní roli. Rozhodně další hra která by neměla chybět na seznamu žádnému správnému hráči.
+12
  • PC 80
Ak nemáte radi v hororoch ľakačky, toto nie je hra pre vás. Je ich tu totiž neskutočne veľa. Je to niečo ako Dom hrôzy v zábavnom parku. Nie hocijaký, ale perfektne ozvučený, vizuálne prepracovaný a plný zákerného strašenia.

Layers of Fear je o šialenstve, strate inšpirácie, perfekcionizme, umení, nefunkčnej rodine, o sebadeštrukcii, alkohole a o strachu. Je to atrakcia plná vizuálnych nápadov, je pre milovníkov hororu, umenia a je aj pre hráčov, čo vyhľadávajú prepracovaný design úrovní plný detailov.

Je to hlavne celé postavené na desivý efekt, zosilnený zvuk, rušivá hudba, nepríjemné obrazy a nejaký rýchly objekt. Toto sa stále opakuje dookola, ale je to celé tak bohaté na nápady, na neustálu zmenu prostredia a vizuálu, že ma to bavilo až do konca. Nejdem viac prezrádzať, čím menej o tom pred hraním budete vedieť, tým lepšie.

Inak celý team autorov hry sa dá na konci nájsť v jednej knihe, hľadajte pozorne, tá kniha stojí za to.

Dohranie zabralo niečo cez 4 hodiny.
+14
  • PC 70
Nomohu říci, že by mě v jednotlivých složkách Layers of Fear více zaujalo. Daleko více strachu ve mě vyvolalo Forbidden Siren, prostředí se mi více líbilo (pokud zůstaneme u pro žánr ideálního zasazení do 19. století a vikoriánské doby) v Scratches a Rule of Rose, a hudbu jsem preferoval u A Machine for Pigs. Ovšem jako celek vše funguje, a v rozmezí poměrně krátké doby (okolo tří hodin) po celou dobu polský horor udržuje hráče v pozornosti. Takto to zatím nezní, ale Layers of Fear nejenže funguje, ale ono je opravdu dobré, a na to mají vliv různé maličkosti.

V současné době se více přikláním ke kratším adventurám viděným z první osoby, ve kterých ani nemusí být nějaké puzzly či úkoly. Ovšem pokud není obsah nadstandardně dobrý, tak je výsledek po většinou jen průměrný a zapomenutelný (koukám na Into Blue Valley nebo Mind). Jak je ale patrné, Layers of Fear patří do té druhé skupiny a pokud je obsah zábavné objevovat a procházet, pak je i vysoká šance na oblibu daného titulu. A ten jsem si již oblíbil; osamocený malíř, starý dům plný obrazů, kvalitní ozvučení, rozdělení na kapitoly, bezproblémová hratelnost... a pak zvláště prvek nejistoty a utvoření rozpoložení aktéra hry skrze nestabilní prostředí. Tento prvek, měnících se lokací s takovou razancí, jsem u příliš neviděl - a zde funguje. Praktické využití sice není valné, ale suplementace bortící se psychiky osoby skrze tyto nereálné jevy hru staví do jiného světla. Zvláště když okolní prostředí nespadne po celý čas do opakování, a unikátních místností, předmětů a jiných prvků je ve hře dostatek. A, co je třeba napsat, lekaček je naprosté minimum! Pár laciných "duchů" se najde, ale těch pár sekund v kontextu celé hry je jako nic, takže zde mají tvůrci Bloober Team palec nahorů.

O Layers of Fear jsem prakticky více informací nevěděl, ani jsem nevěděl co přesněji očekávat, a z tohoto faktu plyne i to, že jsem byl pozitivně překvapen. Zvláště, když mě konkurence z žánru těchto adventur (SOMA, Kholat, Decay) zklamala. A jistě bych tvrdil, že jde o podstatně kvalitnější horor než jsou Amnesia a Outlast. Za mě tedy u Layers of Fear jen doporučení, a výrazné negativa nenacházím žádná.

Pro: zpracování domu a psychiky, ozvučení, ideální délka, horor jak má být

Proti: slabší hudba?

+28 +29 −1
  • PC 80
Pěkná práce. Bez pochyby a bez malování medu kolem huby po delší době hra, která dokázala člověku přivodit ty nadevše milované mini-kardiovaskulární momenty.

Ano, přiznám se, jsem fanoušek jump scare her a čehokoli, co má co společného s hororem, duchovnem, psychologií, paranoiou,... Právě proto mě překvapilo, že tato hra nenabízí žádné mainstream bubáky, je spíše sondou do podvědomí kohosi, koho pronásleduje jeho vlastní minulost.

Hru jsem hrál výhradně v noci a se sluchátky na uších. Samozřejmě nejde o nic, co bych nějakým způsobem vychvaloval do nebe, svým způsobem tu vše už z nějaké části bylo (hra mi připomněla pár obdobných her, ze kterých si vzala to pomyslné "něco").

Jste umělecký malíř. Malíř, který si jednoho dne umane, že chce dokončit svou nedokončenou uměleckou "práci". Obraz, který zanechal nedodělaný, protože... (něco). A právě v tuto chvíli přicházíte na scénu vy jako hráč. O mnoho let později, do starého a zanedbaného domu, kde to vše začalo.

Právě tady se nenachází nic jiného, než prozkoumávání starého viktoriánského sídla, doplňování souvislostí a pokračování v tom, co chce onen váš charakter dodělat.

Velice příjemně mě překvapil onen vývoj, který mi připomenul mé vlastní osobní noční můry. Představte si sen, noční můru, kde se děje to a to, ale vy v tom prostředí můžete jednat, provádět tu či onu akci. Jste v místnosti a podle toho co děláte, jak jednáte a jak pracujete s prostředím, podle toho se v určitých situacích přizpůsobuje i okolí. Narozdíl od ostatních her tohoto typu (které jsou hodně strohé) tohle opravdu mělo něco do sebe.

Nestalo se mi, že bych hru ukončoval z důvodu "něčeho", ale opravdu jsem hltal každý nádech toho, co mi zdejší engine poskytoval. Ano, jednou to bylo slabší, jindy trochu klišé, ale povětšinou jsem si řekl, sakra, tohle mě baví!

Layers of Fear je poměrně lineární hra. Je pravda, že cítím určitou otupělost vůči tomuto typu her právě proto, že je vyhledávám. Nemůžu však popřít, že právě tato hra mi přivodila onen moment, řekněme "chci vědět víc" a důsledkem toho byly velkopelé scény, kdy jsem i já jakožto vášnivý hráč těchto her udělal dva kroky zpět a s utlumeným výrazem jsem sledoval, co se bude dít dál.

Závěrem, Layers of Fear někoho postraší, někoho pobaví, jiný to bude hodnotit jako šedý průměr. Já osobně jsem si tuto hru užil, přestože jsem byl nucen v jednu chvíli pátrat po návodu v jedné, docela nelogické situaci.

Pokud máte rádi napětí, tmu, duchařinu, tlukot srdce, pak vám můžu Layers of Fear doporučit. I tak se snažím zůstávat nohama při zemi, moje hodnocení je čistě subjektivní, na druhou stranu mohu pravdivě potvrdit, že jsem si užil takřka každou minutu hry.
+16
  • PC 75
Jak namalovat obraz.

Začněte na nějaké prázdné ploše. Nemusí to být papír nebo plátno, ale podle mě by měla být bílá. Říkáme bílá, protože potřebujeme nějaké slovo, ale to pravé jméno zní nicota. Černá je absencí světla, ale bílá je absencí paměti, barva nemožnosti si vzpomenout.

Musíte tu bílou porušit. Docela jednoduchý úkon, řekli byste možná, ale každý čin, který znovu tvoří svět, je hrdinský. Aspoň tomu jsem se naučil věřit.

S.King

Layers of the Fear by mohl být takovou záplatou po vydařeném a pohřbeném P.T. Geniální veletroll Kojima zvládl s tím kratičkým titulem to, co se jen tak někomu nepodaří – udal nový žánr. Ano "walking simulators" zde byly i před tím a tituly jako Amnesia a Penumbra nejsou z těch, které by zapadly v čase. Ale stejně jako P.T. jsou i vrstvy strachu trochu lépe odvedeným dílkem.

To co hra slibuje, to i přinese. Bohužel jsem byl trochu zklamán v tom, jak se co děje. Bylo to ok, ale takové očekávatelné. Chtěl jsem galerii hnusu, obrazy které mě budou strašit po dohrání, chtěl jsem Pickmanův model. Vyzobrazení hrůz ve hře není špatné, ale ještě jednou naposledy použiju ono "ok". Ona totiž celá hra je tak nějak OK a nic moc víc.

Hlavním prvkem hry je to, že se prostředí mění za hráčovými zády a využívá se tu nejen hojně, ale i povedeně. Hráč vejde do místnosti ze které vedou jedny dveře, jsou zamknuté. Otočí se a původní vchod zmizí, otočí se zpět a je v nové lokaci, kde jsou na zdi malůvky, otočí se zpět a malůvky ožijí, otočí se zase a na hráče něco bafne. Je to dobře udělané ale opravdu máloco nějak výrazně překvapilo.


Příběh hry je takový mixem mezi Poeovým Medailonem a Lovecraftovým Vyděděncem. Konec se dal tak drobet trochu hodně moc předvídat, ale já už se začínám nesnášet v tom, že předem odhadnu konec jakéhokoliv "twistového" filmu. Jen prostě tady mi to ani tak nepřišlo jako twist, možná to má ještě nějaký druhý konec – nevím, ale ten konec co jsem měl funguje obstojně. Sedí tam jako kostní moučka do bílé barvy.

Soundtrack je výborný. K tomu nemám slov, musí se zažít.

Hra mi nešla nastavit na vyšší rozlišení, jednou se bugnula tak, že nešlo jít dál (musel jsem umřít), jinak dobré. Ale teda to rozlišení.. Alespoň jsem měl pocit že po mě jde neustále zubatá (hrana).

Prolekat se všemi vrstvami strachu mi zabral 3 hodiny a to mi přišlo, že jsem dosti pospíchal protože strašidelná hra byla dost. Ale špatně strašidelná... jsem posera, co se lekaček týká, ale nepovažuju to za vyloženě ten typ strachu, co bych vyhledával. Je to takový čajíček "lek!" a za dvě sekundy "mehh...". A bohužel mnoho lekaček je tu toho zvukového typu. Takové ty správné pocity strachu, které trvají dlouhé vteřiny a člověk se kroutí v křesle jsem měl.. asi dva. V P.T. jsem byl třeba tak vydeptaný, že jsem to dodnes nedohrál, a to to má hodinku.

Nuže jděte do toho, peněz nelituji, hra je parádní. Jen premisa byla trochu slibnější. Ale to samé jsem měl u Amnesie. Přehnané očekávání, nebo hodně lidem stačí lekačky ke "štěstí". Ale to není myšleno nějak obzvlášť kriticky, mnoho hráčů ji bude považovat za nejlepší horror všech dob a ani se nedivím. Se sluchátky bych to nedal.

Pro: Odkaz P.T. žije dál

Proti: Chyběly milimetry k tomu, aby to byl alespoň 95% zážitek, ten podklad k tomu ve hře vidím

+20