Hra mě především oslnila tím, že skvěle využívá médium videohry - jako hráč se rozhoduji, jakou rychlostí a jakým způsobem budu interagovat se svým prostředím (v tomto případě jím z 99% jen procházet a rozhlížet, občas si něco přečíst) a prostředí v případě Layers of Fear nezůstane statické, ale bude se nečekaně měnit, a tak navozovat děsivý, stísňující pocit, že je hlavní hrdina uvězněn ve svém vlastní domě - neboli ve své alkoholem a šílenstvím pochroumané mysli.

Rozfázování hry do několika checkpointů, kdy vždy musím najít další poněkud netradiční malířský materiál a odkrýt další vrstvu hrůzostrašné patlanice, možná zabíhá do předvídatelné rutiny, ale na druhou stranu pak usnadňuje si dát každý herní večer menší hororovou dávku. Musím potvrdit, že v noci a ve tmě jsem se při hře místy opravdu bála - a když jsem si ke konci už zvykla, tak mě vyděsila slušná lekačka, když jsem neposlechla zašeptané Neotáčej se. Vizuální design staré vily s vrzajícími podlahami, mahagonovými stoly a ozdobnými těžítky je bez chyby, ale bohužel ho trochu narušovaly psané texty, které zněly velmi současně a pro dotažení atmosféry by to tam bývalo chtělo trochu více staromódnějších slov a frází (mluvím o anglické verzi). Vedle toho mě ke konci už také unavovalo, že ač se okolo mě vše mění, stejně zase šlapu koridorem.