Komentáře

Dnes si budeme povídat o legendě, která je pro mě číslem jedna. Nemůže to býti nikdo jiný, než svalnatý blonďák Duke Nukem! Hra vyšla roku 1996 a makalo na ní studio 3D Realms. Ke mně do počítače se to dostalo až v létě roku 1997. Bylo to jinak poklidné léto plné hraní, ale mělo se stát něco obrovského. Ve škole se kamarádi o ničem jiném nebavili a mně nezbylo nic jiného než zapátrat v paměti, protože jeho jméno mi něco říkalo. Vzpomněl jsem si, že jsem hrál stejnojmenné plošinovky akorát místo 3D, tam byla číslovka 1+2. A právě třetí rozměr byl to, co mně poslední dobou poutalo před obrazovkou. Vzal jsem tedy batoh, do něj nacpal diskety a vydal se na cestu, dlouhou asi 7km. Když jsem dorazil ke známému, začali jsme hru zabalovat, nevím přesně kolik to už bylo disket, jen vím, že jsem tu cestu jel třikrát tam a zpět, díky vadným sektorům. Co Vám budu povídat, vyplatilo se to.

Když jsem tedy hru nakonec spustil, první co mému oku lahodilo byl atomový znak (proto taky Atomový Vévoda) a hned potom Duke stojící na hromadě mrtvol alienů. Odklepl jsem tedy první epizodu (ty byly celkem tři, první tuším v LA, další na palubě vesmírného korábu a třetí byla situovaná někam do Japonska či co) a hned potom jsem si vybral jednu z mnoha obtížností, bylo mi jedno kterou, stejně jsem tou nerozuměl, ale věděl jsem že tu první bych měl zvládnout. Ozvalo se tedy: Yeah, peace of cake a hra začala loadovat. Ocitl jsem se na střeše nějakého patrového baráku a chvíli nevěděl kudy kam, než jsem si vzpomněl, že by mohl jít barel rozstřelit. Jakmile jsem seskočil ze střechy, můj život se změnil. Létající potvora? To jsem ještě neviděl, po jejím sestřelení jsem zjistil, že mohu skákat (což byla do téhle doby věc nevídaná pro mě), vyhazovat věci do luftu, chodit na záchod (kde jste mohli dokonce potkat vetřelce při vykonávání potřeby), létat jetpackem (létat, ano, kdo to kdy viděl ve hrách), pouštět si kino, hledat kupu skrýší... Bylo toho tolik a jen v prvním kole, že jsem to nepochopil. A nechápu to doteď. Pro splnění mise bylo vždy třeba vyhledat atomový znak na stěně, tzv autodestrukci (alespoň já to tak pochopil), kterou Duke odpálil a posunul se dál. Levely byly skutečně plné života a tak nějak realistické. Skutečně se to podobalo městům, atp. Hra byla také plná eastereggů z čehož bych vypíchl ten, kde najdete mrtvého Dooma, nebo například T-800 v lisu. Každá ze tří zmiňovaných epizod bavila jinak a jinak se u ní člověk bavil. Mně osobně přišla nejlepší první, možná proto, že jsem jí hrál vůbec nejvíc. Druhá mi přišla dost strašidelná, ale to jsem byl ještě malej posera :-D No a třetí mi zasazením moc neseděla, ale byla také výborná. Měl bych jistě zmínit, že po čase vyšla epizoda čtvrtá ve verzi Duke Nukem: Atomic Edition. Která byla trošku ve stylu Mission Impossible, což mi sedělo. Abych nezapomněl na příběh. Vetřelci z vesmíru se rozhodli přiletět na matičku zemi s tím, že nám zde seberou veškeré ženy a to Duke jako jejich velký milovník prostě nemohl dovolit! Každá ze zmiňovaných epizod byla zakončena boss fightem, který bych dál nepopisoval, protože to stojí za to vidět. Nicméně z jednoho bosse si Duke udělal soukromý záchod.

Arzenál zbraní se skládal s kopu nohou (dalo se dokonce kopat a střílet dohromady, což bylo příjemné, nebo nakopnout aliena sedícího na záchodě, bylo fajn), základní pistolky, brokovnice, tříhlavňový samopal, RPG, dále granáty, které byly vynikající hlavně proto, že se odpalovali dálkově a dalo se jich naházet třeba 10 za sebou, což byla pak velká paseka. Po granátech zde byl zmenšovač, ten fungoval jak na Vás v případě že jste vystřelily do zrcadla, nebo na enemáče, které jste pak prostě zašlápli. Pak tu byl tzv. dvouhlavňový raketomet, který byl vůbec mým nejoblíbenějším a nejrychlejším zabijákem. Dále nástěnná bomba, kterou jste připevnily na zeď a pokud Vás zrovna třeba někdo naháněl, špatně dopadl. Jakmile totiž prošel laserem, odpálila se velmi silná trhavina. No a jako poslední zde byl zmrazovač, výborná věc. Když jste někoho zmrazily, stačila dobře mířená kopačka na prsa a cáry zmraženého masa létaly všude kolem. Dále jste měli ve výbavě kromě již zmiňovaného jetpacku i steroidy například, které Vám poskytly na chvíli velmi rychlé běhání. Pak tu byly brýle pro noční vidění a pakliže jste se dostali do opravdu velkých problémů, přišel na řadu holoDuke. To vytvořilo Vaši podobiznu na pár sekund a nepřátelé místo na Vás začali útočit na ní, tudíž jste měli čas se buď uzdravit, nebo utéct. Pak botičky do nepohodičky. S těmi jste mohli běhat lávou například. No a ve finále zde byla přenosná lékárnička k té myslím není třeba nic víc dodávat.

Dukeho nadaboval výtečný Jon st. John, bez jehož hlasu by nebyl hlavní hrdina to pravé ořechové. Napsalo se mu opravdu velká kupa hlášek. Možná se k nim časem vrátím v nějakém ze svých dalších článků. Za zmínku stojí třeba hláška: (What do you waiting for? Christmas?), to když jste chvilku nic nedělali, jen koukali. Hudba je naprosto fenomenální a poslouchatelná i dnes a pokud máte rádi retro, určitě se do ní zaposlouchejte. Zvuky byly prvotřídní a musím uznat, že jiné si tam už dnes nedokážu ani představit. Vývojáři na hře udělali skutečně mnoho a mnoho práce a jejich dílo se stalo legendou, jako později celé studio 3D Realms.

Hra se hraje velmi dobře i dnes. Vyšlo nespočet upravených verzí, včetně HD remaku. Po síti je to také skvělá zábava i po těch letech. Ona to vlastně byla docela zábava i před lety, když jsme to hrávali na hodinách informatiky, když se zrovna paní učitelka nedívala. Moje skromné tvrzení tedy je, že kdo hru nehrál, jako by nebyl. Proto se prosím zkuste poohlédnout po internetu, či online distribuci her, opravdu to stojí za to, pod to se podepíšu! Zvlášť pokud holdujete právě FPS. Dodnes jsem velkým fandou této hry a hlavně Dukeho. Mám dokonce i jeho bistu ze speciální edice poslední vydané hry, která se sice příliš nepovedla, ale dokázala nakonec vyjít. Ale o tom až příště přátelé. Článek zakončím tedy slovy: Hail to the king baby!