Pokračování jak má být. Po nepříliš povedeném třetím dílu vývojáři zamakali a vrátili sérii tam, kam patří. Hezky do 2D s odemykáním schopností hrdinů.

Pryč je tedy špatná orientace v prostoru, Trine 4 se hraje lehce a znovu nás pošle na povedené pohádkové dobrodružství. Opět tedy procházíme krásným prostředím a řešíme puzzly založené hlavně na fyzice. Díky návratu schopností pak hra nezačne nudit, protože po každé nové abilitě se objeví i nová či složitější hádanka, kde novou dovednost využijeme.

Puzzly nejsou většinou těžké, rozhodně se nejedná o nijak náročnou hru. I tak jsem ale narazil na pár špeků, u kterých jsem se na (delší) chvíli zasekl. Ve čtvrtém díle mi přišel trošku méně využitelný rytíř Pontius, ale může to být mým způsobem hraní. Drtivou většinu hádanek jsem řešil kombem Zoya + Amadeus a vyšlo to. S Pontiem jsem jen občas něco rozbil a zabil. S tím, že dost soubojů jsem vybojoval se samotnou Zoyou.

Nutné také podotknout, že souboje jsou asi jediným velkým záporem hry. Jsou spíše otravné než zábavné a arénové řešení mi nepřijde jako dobrý nápad. V tomto ohledu mi daleko více vyhovoval styl z prvních dvou dílů.

Protože předchozí díl končil otevřeně (on to vlastně ani nebyl konec), docela bych očekával, že ve čtvrtém díle bude příběh pokračovat. A ono houby. Trine 4 má svůj nový příběh, který je opět fajn, ale jak končilo dobrodružství rozvyprávěné ve třetím díle už se asi nedozvíme.

Každopádně se jedná o povedený návrat a selhání v podobě třetího dílu je zapomenuto.

Rozhodně nejsem fanouškem původní série God of War. Zkusil jsem třetí díl a přestože se mi hlavní hrdina i prostředí zamlouvalo, hra mi absolutně nesedla svojí hratelností. Ale God of War 2018, to je naprostá pecka.

Příběh hry v jádru vypadá jednoduše, ale obsahuje mnohá tajemství a pomalu je odkrývat je velmi zábavné. A příběhové zakončení bude patřit mezi mé nejoblíbenější, zvlášť ona návštěva v Kratově chalupě na úplném konci hry dává naději na zajímavé pokračování. Každopádně nejlepší částí příběhu je vztah Krata se synem, který je výborně napsaný a zahraný.

God of War je převážně akční hra s RPG prvky, takže většinu herní náplně jsou souboje. A jsou výborné. Na jednu stranu si soubojový systém hráč rychle osahá a naučí, na druhou stranu hra nedá hráči nic zadarmo a hlavně ze začátku je umírání časté. Malou výtku mám ke zkušenostním bodům, které hráč za zabíjení a plnění úkolů dostává. Je jich až moc a na konci hry mi jich zbylo tolik, že bych jimi mohl vytunit půlku severského panteonu. Nicméně jejich pomocí si hráč odemyká schopnosti a souboje tak začnou být ještě zábavnější a brutálnější. To, že mě souboje bavily až do konce hry je jasná výhra.

Protože se jedná o open world, je další důležitou položkou objevování a prozkoumávání nově dostupných míst. Opět se jedná o velice povedenou složku hry, každé místo má svou historii a prozkoumávat staré rozvaliny i různé světy je radost. Jen je trošku škoda, že se často opakují nepřátelé, od půlky hry žádné překvapení.

Na cestě Krata se synem samozřejmě narazíme na pár NPC, které se jim nesnaží hned rozbít huby (přinejmenším). Velmi povedený je samozřejmě záporák Baldur (ok, ten se hubu snaží rozbít), ale ze všeho nejlepší jsou trpaslíci. Všude vlezou (doslova, jak to sakra dělají?). Oba dva jsou vtipně napsaní a dodávají trochu mírného humoru v jinak docela vážné hře.

Grafika je totální pecka, tady není co dodat. To samé dabing, hudba a zvuky.

Těžko se hledají nějaké větší zápory, jde opravdu jen o pár drobností popsaných výše. Dokonce ani collectibles nejsou tak otravné jako v jiných hrách, i Ódinovi havrani se dají lehce objevit.

God of War je výborné dobrodružství se skvělou hratelností a kvalitně napsaným příběhem a případný druhý díl rozhodně nevynechám. Zajímavě otevřených dvířek je dostatek.

Přestože má Shadow of the Colossus své mouchy, právem patří mezi nejzajímavější a nejkultovnější počiny na poli videoher. Hra totiž chytne za srdce hned na začátku díky úžasné hudbě a tajuplnému příběhu s minimální narací a dýchne na hráče svou zvláštní, až melancholickou náladu a atmosféru.

V liduprostých planinách plných rozvalin pak hlavní hrdina hledá a zabíjí kolosy, protože je to pro něj jediná možnost jak oživit svoji lásku. Jenže kdo je onen hrdina a kdo je ta dívka? Stojí ona za to? A co kolosové? Vždyť většina z nich působí mírumilovně. A co ta entita, která k hrdinovi promlouvá v chrámu? Jaké jsou její záměry?

Souboje s kolosy jsou často epické a dechberoucí. Každý kolos je jiný, na každého platí jiná taktika. Ve výsledku jde hlavně o nalezení cesty, jak se na kolose dostat a najít jeho slabý bod. Souboje s některými jsou snadné, najdou se ale i tací, kteří dokáží pořádně zatopit. Pak dokáže být hra i značně frustrující, protože opakovat stále dokola ten samý úkon může být únavné.

Nejúžasnější je na hře každopádně atmosféra a hudba. Hudba patří mezi to nejlepší, co jsem kdy ve hrách slyšel. Už jen song z prologu stojí za poslech. Atmosféra je unikátní, i díky hudbě zaleze pod kůži pocit z opuštěného světa.

To, v čem Shadow of the Colossus zrovna neexceluje je ovládání a kamera. Kamera se snaží být filmová, ale často se natočí tak blbě, že hráč vidí buď koňský zadek či kus skály. Špatně se díky ní ovládá i jinak nádherně naanimovaný kůň, u kterého se divím, že během mého hraní nedostal otřes mozku, protože jsem se s ním snažil prorazit asi všechny skály ve hře.

Shadow of the Colossus je unikátní počin, který stojí za vyzkoušení. PS2 ani PS3 verzi jsem nehrál, takže jsem za tento remaster rád.

Walking simulátory nepatří mezi mnou často hrané hry, výborné What Remains of Edith Finch to však může změnit. Celé to putování po zvláštním domě a sledování smutných osudů rodiny Finchů je plné výborných nápadů a dechberoucích okamžiků.

Co člen rodiny, to originální ztvárnění příběhu. Malé dítě hrající si ve vaně, interaktivní komiks nebo prosté houpání na houpačce, vše je odvyprávěné jinak a pokaždé poutavě a zábavně. Přesto mám dva favority, a to příběhy Lewise a Barbary. Nicméně každá interakce, každý příběh a celkově vše co hráč s Edith Finch projde stojí za to. Vyprávění příběhu na jedničku.

Ale nejlepší na tom všem je atmosféra. Čím víc se hráč dozví o jednotlivých osudech rodiny, tím více je pohlcující. Láska, samota, smutek a šťastné chvilky, to vše je doslova hmatatelné. A ze všeho nejlepší je emotivní zakončení příběhu.

Povedená je i vizuální stránka hry, s některými detaily si tvůrci pěkně vyhráli. Výborná je hudba, ta patří také mezi největší klady hry a i díky ní je atmosféra tak výtečná.

Záporů moc není, snad jen to, že jsem si musel v jedné lokaci zvýšit jas na maximum, protože jsem neviděl lautr nic. A v PS 4 verzi mi hra párkrát zaškobrtla, optimalizace tam asi není ideální. Vždy to bylo ale jen na pár vteřin, takže nic tak strašného.

Hra je krátká (cca 2 hodiny), ale intenzivní, zábavná, emotivní a stojí za to si ji projít na jeden zátah.

Goat Simulator jsem zkoušel už na pc, chvilku si poblbnul a odinstaloval to s tím, že stačilo a není proč hrát více. Když se ale hra objevila v ps+, tak jsem si řekl, že si za kozu ještě trochu zablbnu a aspoň si získám snadno platinovou trofej, prostě jen tak pro zábavu. To jsem ještě netušil, že jedna z trofeji mi dá zabrat hodiny a hodiny :)

Každopádně je jasné, že tohle je klasická úleťácká schválně špatná hra s totálně šílenou fyzikou, u které je těžké najít jakýkoliv vyšší význam. Prostě hra pro pobavení, koza si chvíli zajezdí na kole, potrká pár chodců, rozežene demonstraci, obětuje pár občanů ďáblovi, vyleze si na jeřáb či zaskáká na trampolíně. Prostě jako každá jiná koza, kterou potkáte na vesnici.

Jen je škoda, že dobré nápady omrzí a většinu těch dobrých najdeme v GoatVille. Goat City Bay už toho moc nenabízí a působí oproti vesnici nedodělaně. A i humor po chvíli omrzí, stejně tak všelijaké padání a kotrmelce. A nejhorší ze všeho je voda, ta mi pila krev.

Jak jsem psal na začátku, jedna trofej mi dala zabrat. Ve hře je totiž možnost zahrát si v jednom domě na TV (či ve městě na automatu) hru nazvanou "Flappy Goat", což je vlastně "Flappy Bird" s kozou. Nutné je proskákat deseti žebříky, přičemž stačí fouskem zavadit a začíná se znovu. A tahle malá hra ve hře mi dala totálně zabrat a byl to záhul. Blbě se to ovládá, je to nefér a jak blbec jsem se u toho vztekal po mnoho hodin. Kvůli trofeji. Dospělý člověk. Ale pak ta radost... :)

Goat Simulator se hodnotí docela špatně. Sbírání trofejí a blbnutí je fajn, vlastně i ten nápad není v jádru špatný. Ta hra by mohla být ale daleko zábavnější, kdyby měla nějaký cíl. Ten tu ale schází.

Uncharted: The Lost Legacy je pro mě důkazem, že série může bez problémů pokračovat i bez Nathana Drakea, protože je zde dostatek zábavných a zajímavých hrdinů, kteří to bez problémů utáhnou také.

Chloe Frazer patří mezi mé nejoblíbenější charaktery v sérii a hru za ní jsem si neskutečně užil. Po boku ji stojí záporačka z předchozího dílu, Nadine Ross. Chemie mezi nimi je bezchybná, je to sice klasické "hledáme si k sobě cestu", ale funguje to bez problémů a jejich rozhovory, špičkování a vtípky jsou super. To, že dokáže Naughty Dog napsat výborné charaktery všichni už víme a netřeba to více rozebírat.

Po hratelnostní stránce je hra pochopitelně stejná jako čtvrtý díl. Vlastně klasické Uncharted. A pořád to neskutečně baví a je to zábavná jízda. Chvíli se šplhá a skáče, chvíli střílí, chvíli stealthuje, chvíli kecá. Po páté to samé, po páté stále sakra zábavné. A závěr hry, který se odehrává na jedoucím vlaku, bude patřit mezi mé památné zážitky, je to nebe.

Grafika a stylizace je opět nádhera, některé scenérie doslova dechberoucí. Nedivím se, že si Chloe všechno fotí :)

Vzhledem k tomu, že se jedná vlastně o DLC/datadisk ke čtvrtému dílu, obsahuje hra stejné chyby. Takže UI opět nereaguje na společníky při stealthu, což působí trošku směšně. A poklady jsou opět svítící tečky - proč to nemůže být jako ve trojce?

V sérii Uncharted mám snad pokaždé výhrady k boss fightům. Zde je docela fajn, snad ani ne z hratelnostní stránky, spíše je radost zdejšímu záporákovi srovnat ciferník.

V mých očích se jedná o třetí nejlepší díl za čtyřkou a dvojkou, a za tou jen o kousek. Je to furt super a chci víc!

Jo, a možná přijde i slon :)

Kingdoms and Castles je velice příjemná a nenáročná budovatelská strategie, ve které je cílem plně využít či zastavět veškerou dostupnou zemi. A je to velmi zábavné.

Na začátku postavíme hlavní sídlo, cestu, pár baráčků a jdeme těžit dřevo. Vesničané mají hlad. Postavíme první farmy. Teď všichni pracují na farmách, ale nikdo netěží dřevo! Pošleme pár farmářů na dřevo, postavíme víc domů, teď máme dostatek pracovníků. Chtělo by to kámen, ať se pěkně rozrosteme, tenhle je vhodný. Těžíme kámen, můžeme stavět další budovy. A další domečky. Není jídlo, vesničané trpí hlady. Víc farem. Sady. Prasátka. Teď už jsme město. Máme daně, nějaké to skromné opevnění, daří se dobře. Útočí vikingové. A sakra.

Zhruba takhle se hra hraje. Důležité je nastolit rovnováhu, snažit se čím dál více náročné obyvatele udržet šťastné, zdravé a najedené. A v bezpečí. Nájezdy vikingů a draků se opakují zhruba jednou za deset let, nicméně časem omrzí. Jakmile se z mého městečka stalo velkoměsto se slušnou posádkou, nevěnoval jsem nájezdům a drakovi moc pozornosti, protože už žádnou pořádnou škodu nestihli nadělat a posádka je rozdrtila s prstem v nose. Což je škoda, sice se útoky stupňují, ale málo. Výzva to není ani na začátku, natož později.

Právě obtížnost je jeden z mála záporů, hra je opravdu lehká a spíš se jedná o oddychovku. Prohrát asi jde, ale to by snad musel hráč schválně mučit obyvatelstvo hlady či něco takového. Také mi přijde škoda, že je nepropracovaný obchod, zde jen jednou za čas přijede loď s určitou nabídkou, kde můžeme něco nakoupit či prodat, nic propracovaného to ale není.

Vizuálně vypadá grafika fajn, viz zde mé trošku neuspořádané městečko.

Kingdoms and Castles tedy mohu doporučit každému, kdo si rád odpočine u nenáročné budovatelské strategie.

Woolfe: The Red Hood Diaries je ve všech ohledech dokonale průměrná plošinovka. Vypráví o Červené Karlulce se sekerou, která se žene pomstít smrt svého otce. Jo, i příběh je naprostý průměr.

Hratelnostně je to klasická plošinovka. Hromada skákání, nějaké to plížení a po chvíli i souboje. Problémem je ovládání, protože se pohybujeme i ve třetím rozměru. Hra má tedy podobný neduh jako třeba Trine 3, kdy někdy není jednoduché vychytat skok na plošinku, která se klidně různě točí a pohybuje od kamery. Blbých pádů je Woolfe tím pádem plná.

Souboje jsou víceméně v pohodě, je zde i pár jednoduchých speciálních útoků a jediným způsobem obrany jsou kotouly. Nepotěší zbytečný respawn, na druhou stranu moc oblastí ve kterých se hráč musí vracet není. Umřít je jednoduché, veškeré překážky zabijí Karkulku jednou ranou, což je někdy frustrující.

Při soubojích vypadávají z nepřátel i lahvičky s životy. Problém je ten, že hra na doplňování zdraví nestíhá reagovat, takže jsem zažil množství smrtí při téměř plném životu - alespoň tak se to zdálo, životy klesly na nulu, byly ale ihned doplněny lahvičkami. Životy se díky tomu špatně sledovaly, a tak jsem je nesledoval vůbec :)

Co vyčnívá je slušná grafika a atmosféra. Hudba je místy otravná, záleží, jak často hráč opakuje danou pasáž. Herní doba je krátká, pouze dvě hodiny, což je popravdě akorát.

Woolfe: The Red Hood Diaries tedy není vyloženě špatná hra, spíše se jedná o tuctovou skákačku ve světě drsné Karkulky.

Čtvrtá Deponie je z části dost rozporuplná hra. A tou rozporuplnou částí je příběh. Předchozí díl končil tak jak končil, někteří hráči to vzali, jiní ne. Osobně mi přišel konec trojky dost otevřený na to, aby se dalo pokračovat normálně, když už by tedy měl vzniknout další díl. Tvůrci se však rozhodli obhájit si příběh trilogie tímto způsobem, což je trochu flusanec do tváře fanouškům, kterým se konec trojky nelíbil. Přes to všechno je to ale opět povedená jízda od začátku do konce.

Gooooooooooooooooooaaaaaaal! Donnnn't gooooooooooooo!

Rufus opět nadělá pořádný zmatek, tentokrát se dokonce zaplete se samotným časem. A zmatek je to pořádný, protože během hraní se hráč dostane do fáze, kdy není jednoduché přes všechny ty Goal a Rufusy rozeznat kdo je vlastně ze které časové linie. Zákysů jsem měl však méně než v předchozích dílech, ale i tak byly :)

I v Deponii Doomsday je hromada povedených lokací, zde se mi nejvíc líbily lokace na Elysiu a úkoly kolem Council of Elders. Většina postav jsou nováčci, těch z předchozích dílů tu moc není. I ty nové však stojí za to, opět slušná plejáda podivínů. Pochopitelně nechybí povedený humor, o který se samozřejmě stará hlavně Rufus, popřípadě Rufus a reakce jeho okolí.

Vizuální stránka, hudba, dabing, Goal...to je všechno opět perfektní. Ale jen jeden Huzzah song, proč? :-(

Předpokládám že pátý díl je nereálný, protože tohle je očividně konec koncovatý ze všech konců nejkoncovatější. Každopádně jsem si celou sérii užil.

Tedy, to byla jízda. Už dlouho se mi nestalo, abych nějakou hru dohrál na jeden zátah. Herní doba je sice jen lehce přes 4 hodiny, ale i tak. Stejně jako mnoho z nás jsem na filmech s Budem Spencerem a Terencem Hillem vyrůstal, takže jsem prostředí a různé postavy a hlášky poznával. Znalost předlohy je tedy v této hře velkou výhodou, i když ne úplně nutností.

První co mi padlo do oka byla krásná pixelová grafika, která pěkně navozovala atmosféru dobových filmů legendární dvojice. Stejně tak je to s hudbou, jedná se o to nejznámější z filmů a nechybí ani legendární lalalala song :)

Hratelnost je tradiční akční rubanice s pár minihrama jako bonusem. Celá akce je fajn a hraje se fakt dobře, jen je nutné si zvyknout na ovládání, které nejde přenastavit. Hru jsem odehrál za Terence, Buda tedy ovládal počítač, jen párkrát jsem si na něj přepnul v určitých situacích. Na normální obtížnost není hra složitá, i když několika smrtím se asi nikdo nevyhne. Nejtěžší pasáží pro mě byla minihra s pitím piva, kterou jsem opakoval asi pětkrát, a boss na chůdách, kterého jsem opakoval asi trilionkrát, než jsem zjistil, že je to jednoduché :)

Co se týče příběhu, ten je pospojovaný z několika filmů a překvapivě dává smysl. Je sice úplně jednoduchý, to ale byly i filmy dvojice. Co se týče jednotlivých levelů, přijde mi, že ke konci trošku hra ztrácela dech a nejlepší nápady byly na začátku. Humor je takový, jaký si pamatujeme z filmů, včetně tradičního špičkování dvojice. A samozřejmě to samé platí i pro rvačky - Terence je hbitý a rychlý, Bud chodí a dává kladiva :)

Bud Spencer & Terence Hill - Slaps And Beans je velmi povedená jednohubka na jedno odpoledne, kterou si užijí hlavně pamětníci legendární dvojice.

Když jsem loni po mnoha letech pokusů konečně dohrál první Mirror's Edge, zalíbil se mi nakonec natolik, že jsem si koupil i Mirror's Edge Catalyst. Catalyst je takovou modernější verzí prvního dílu, v něčem lepší, v něčem horší.

Vzhledem k tomu, že se druhý díl (no, druhý díl...jedná se spíše o restart série) odehrává v otevřeném světě, nepůsobí příběh a hra celkově tak intenzivně jako to bylo v prvním díle. Tam na sebe mise navazovaly přímo a čím více byl hráč u konce, tím větší jízda to byla. Tady si hráč musí pro misi zaběhnout třeba přes půl města, cestou si může klidně splnit jeden vedlejší příběh, posbírat pár součástek a zaběhnout jeden dash (závod na čas). Osobně mi to nevadilo, parkur je i v Catalyst velmi povedený a město není tak velké, aby začalo být pobíhání po něm úmorné.

Co hodně potěší je úplné vynechání toho nejhoršího z prvního dílu - střelby. Místo střílení tak Faith používá pěsti, kopy a chvaty. Je to sice změna k lepšímu, ale i tak jsem se do praní pouštěl, jen když mě k tomu hra donutila (naštěstí to není tak často). Nicméně je soubojový systém docela jednoduchý a stačí se naučit jen pár triků.

Příběh hry je fajn. Opět není nějak světoborný, ale tak nějak funguje. I tak mi přijde, že tento povedený svět má větší potenciál. Například neuspokojivý mi přišel konec hry, poslední mise byla sice povedená, ale chybělo mi tam výraznější vyvrcholení, takhle to působí až moc otevřeně. Takový konec zničehonic.

Co se týče charakterů, Faith je mi dost sympatická (nj, mám slabost pro asijská děvčata) a i pár vedlejších postav je fajn, například Plastic (ten hlásek <3 :D ) nebo Dogen. Ale ne všechny jsou povedené, třeba Icarus mě dost štval.

Ve hře jsou samozřejmě tuny různých aktivit, mnoho z nich je na čas a to je něco pro mé nervy. Některé jsou tak těžké, že jde doslova o setiny a chce to více než trochu cviku. Hodnotím to ale pozitivně, zrovna u této hry je výzva vcelku žádoucí.

Graficky vypadá hra stále skvěle, každé prostředí je unikátní a hudba hrající na pozadí je stejně jako v prvním díle famózní.

Celkově jsem si hraní Mirror's Edge Catalyst užil, vlastně úplně stejně jako první díl. Oba díly jsou trochu rozdílné, oba mají ale něco do sebe.

Zatím nejlepší díl Deponie. Celé Rufusovo putování za záchranou Deponie zde nabírá na pořádných obrátkách a samozřejmě je doslova prošpikované geniálními plány. Dokonce trojnásobnými, protože Rufusovi nezbývá nic jiného, než se naklonovat na tři geniální, charismatické a úžasné chlapíky.

Lokace ve třetím díle mi zatím přišly jako nejlepší z celé série. Už začátek v divném hotelu Mentekel byl výborný, ale nejoblíbenější lokací ze trojky jsou pro mě stoky (ty děti si nejde nezamilovat) a město nad nimi. Celá tato pasáž s roztrojeným Rufusem byla výborná.

Na hře jde trochu vidět, že to měl být původně poslední díl, protože nám tvůrci předhazují snad všechny výraznější charaktery z předchozích dílů a celé to vyznívá jako poslední boj za Deponii (což vlastně také koneckonců je). O to víc mě překvapil konec, který je dost otevřený. Příběhu každopádně nemůžu nic vytknout, jedná se opět o krásně ztřeštěnou jízdu. Humor je úplně stejný jako v předchozích dílech, opět jsem se u hry slušně nasmál.

Co se týče obtížnosti, je to peklo. Na některé kombinace snad nemůže přijít nikdo, náhledy do návodu byly častější než u prvních dvou Deponií. Grafika, dabing a hudba opět špička, na to už jsme u Deponie zvyklí.

Suma sumárum, Goodbye Deponia je pro mě zatím nejlepší díl série.

Nikdy jsem nebyl fanouškem série Assassin's Creed, nicméně cesta kterou se série teď vydává se mi dost líbí. Už Assassin's Creed Origins mi docela sednul, přestože to nebyla nijak dokonalá hra, ale byla dostatečně zábavná a odehrávala se v nádherném prostředí starověkého Egypta. Je tedy potěšující, že Odyssey je v tomto ještě dále a jsem překvapený, jak dobrá hra to je.

V první řadě, Odyssey je obrovská a plná solidního a zábavného obsahu. Je to hra, ve které je vždy co dělat, jsou zde klasicky miliony klasických otazníků a několik typů úkolů a normální smrtelník nemá šanci za rozumný čas projít hru na 100%. Já se tedy soustředil jen na klasické vedlejší úkoly a zbytek jen občasně, abych se vyhnul repetetivnosti.

Hlavní příběh mi přišel fajn. Není to nic převratného, nicméně odvyprávěn byl s lehkostí a bavil mě. Jako hlavního protagonistu jsem si vybral Kassandru, přišla mi jako hlavní hrdina lepší. Naopak Alexios mi přišel zase daleko lepší záporák, takže spokojenost. A podařilo se mi dosáhnout nejlepšího konce, což je také fajn. Volby učiněné ve hře jsou dobrá věc, to mi v Origins chybělo.

Co se týče vedlejších úkolů, většina byla fajn, některé byly slabé a některé výborné. Hodně se mi líbily úkoly v Olympii, celá ta linie kolem Olympijských her byla výborná (Testikles nejpamátnější moment ve hře :)) Co se týče ostatního obsahu, různé ty zakázky a časové úkoly apod. jsem vynechával, jednalo se většinou o naprosto jednoduché úkoly, u kterých jsem nenašel smysl proč je plnit.

Svět starověkého Řecka sice není tak krásný jako Egypt v předchozím Origins, ale má také svá pěkná místa - Atény, Sparta, Olympie či různé ostrovy jako například Mykonos jsou místa hodná navštívení. Grafika, hudba, dabing na jedničku.

Hratelnost je naprosto bezproblémová, soubojový systém taktéž. Hra se hraje neskutečně lehce a dokonce jsem nenarazil snad na žádný výrazný bug, snad jen až na pár vtipných maličkostí. Loď a její správa je super a námořní bitvy úplné rochnění blahem. Dobyvačné bitvy už tak zábavné nebyly, ale nevadily mi.

Na závěr už jen stručně:
Writing je docela nevyrovnaný, některé texty dokonce působí jako parodie, ale většina je naštěstí dostačující. CDP a spol jsou každopádně na míle daleko.
Koně jsou LOL. Jestli je Klepna ze Zaklínače švihnutý kůň, Phobos je úplný blázen. Kůň, který se rád opírá předními kopyty o skály :)
Ve hře je množství romancí. Polovina je totálně trapná a polovina až moc vtipná. Některé romancoidní postavy jsou ale fajn a je spíš škoda, že tvůrci romance více nerozpracovali.
Současnost je peklo a už by ji měli v Ubisoftu hodit za hlavu, nikoho to pořádně nezajímá (maximálně nejvěrnější skalní fanoušky).

Druhý díl Deponie se mi zdá krapítko lepší než jednička. Přijde mi ještě vtipnější, švihnutější a i příběh je zábavnější, hlavně díky roztrojené osobnosti Goal. Samozřejmě je to všechno Rufusova chyba a svými "geniálními" plány se jen snaží napravit co sám zpackal.

Humor i postavy mi opět sedly. Objevují se nové i staré známé charaktery a musím říct, že Goal už mám raději než samotného Rufuse. Z dalších charakterů jsem si oblíbil ještě Boza (a jeho milou přítelkyni :)), naopak mi neskutečně pil krev Jonáš, snad nejotravnější charakter v sérii. Humor je stejný jak předchozím díle, osobně mi sedí a baví mě, zvlášť ve chvílích kdy dostává Rufus sodu od Goal.

Graficky je hra opět povedená, stejně tak dabing je na špičkové úrovni. Lokace jsou povedené, a to nejen graficky, ale i atmosférou, prostě klasická Deponia - smrdutá žumpa plná bordelu :)

Opět jsem zažil pár nepěkných zákysů, hlavně v první části hry, kdy je třeba přemluvit všechny tři osobnosti Goal aby šly k doktorovi. Tam jsem chvíli bloudil a nevěděl co k čemu a kde co :) Druhá část hry už nebyla až tak náročná a odsýpala docela rychle. Minihry mi přišly docela nenáročné, až na jednu - souboj statečné Goal s Rufusem, ta mi přišla taková...divná.

Ve výsledku opět fajnová oddychovka. A protože příběh končí otevřeně, jdu ihned na třetí díl :)

Adventury nepatří mezi mnou často hrané žánry, ale řekl jsem si, že bych jim měl přeci jen věnovat trochu času. Deponia patří mezi to málo mnou vlastněných, takže volba padla na ni :)

První co mi padlo do oka, byla hezká grafika plná povedených detailů. I postavy vypadají fajn a celkově vizuál a atmosféra hry je na jedničku.

Co se týče příběhu, ten byl solidní. Deponia je pro Rufuse největší zapadákov ve vesmíru a dělá vše pro to, aby se odtud dostal pryč. To se mu ale dlouhodobě nedaří a při jednom z neúspěšných útěků "zachrání" Goal, krásnou a dokonalou Elysianku, před Orgaonem, což je armáda pracující právě pro Elysium. Příběh se pak trošku zamotá a popravdě je docela slušný a plný humoru.

Právě humor a charaktery jsou prvky, na kterých hra nejvíce stojí. Pokud vám už na začátku humor a hlavně svérázná postava Rufuse nesedne, nemá smysl hrát dál. Já si obojí docela oblíbil, u hry jsem se smál docela často a Rufus mi jako hlavní postava sednul, i když je to chvílemi fakt strašně namyšlený sebestředný pablb :) Celkově jsou ve hře charaktery povedené (Goal, Toni, Cletus), včetně těch švihnutých, jako je třeba Lotti. Dost tomu pomáhá i povedený anglický dabing.

U hry jsem zažil pár záseků, protože na některé kombinace předmětů snad ani nejde přijít, ale nebylo to zase tak často. Celkově to nebyla těžká hra, i minihry nejsou nijak složité. Přesto tam bylo pár míst, kde jsem potřeboval trochu popostrčit.

Ve výsledku se jedná o fajn adventuru a určitě budu v sérii pokračovat.

Nekopara Vol. 1 byla dost švihnutá záležitost, tak moc kawaii, až se člověk stydí, že to vůbec zkusil. Takže bylo jasné, že jednoho dne vyzkouším jeden z dalších dílů!

Nekopara Vol. 0 je jen krátký příběh odehrávající se před prvním dílem, kdy byly ještě všechny Neko pod jednou střechou u Shigure doma. Jedná se vlastně o jeden den ze života kočičích dívek a vypráví o starostech, které s nimi Shigure má. Několik humorných scének, a to je vlastně vše. Sbírka průšvihů, roztomilých rozhovorů a hlášek.

Hráč (teda "hráč") se tedy jen dozví více o charakterech Neko a jejich vztahu k Shigure a Kashou. Herní doba je asi jedna hodina a stejně jako v ostatních dílech jde jen o sledování příběhu bez možnosti jej někam usměrnit.

Humor obsažený ve hře je fajn. Člověk se neubrání občasnému smíchu, charaktery jsou docela funny a každá z Neko je úplně jiná, ale přesto (nebo díky tomu) se hezky doplňují. Je tedy škoda, že je ve výsledku Nekopara 0 o ničem a jedná se vlastně jen o skeče. Navíc hudba je úplně stejná jako v jedničce a začala mě docela otravovat (ale lze vypnout).

Takže ve výsledku průměrných 50%.

A Plague Tale: Innocence je jeden z těch typů her, které mi v současnosti sedí. Lineární příběhovka s pohodovou hratelností s optimální herní dobou okolo deseti hodin. Na hru už jsem se těšil od prvního traileru a zklamaný rozhodně nejsem.

Nejlepší na celé hře je výborně odvyprávěný příběh a povedené charaktery. Ty jsou napsané uvěřitelně a chovají se na svůj věk, což není vždy ve hrách úplně zvykem. Vztah Amicie a Huga je zábavný sledovat a najde se moře dojemných i napínavých chvil, které jejich vztah dotváří. Další charaktery jsou také fajn, ale Amicia a Hugo jsou ty, které jsem si nejvíce oblíbil. Hru jsem hrál s anglickým dabingem a hlasy mi k ústředním charakterům seděli (hlavně Amicia je skvělá, úplná šlechtična :)), ostatní jsou spíše průměr, který neurazí. Až na Mellie. Ta má tak otravný hlučný hlas, až mi byla chvílemi otravná.

Po hratelnostní stránce se dá toho jen málo vytknout. Nejdůležitější je zde stealth, přímá konfrontace je zde totiž až na malé výjimky sebevraždou. Během hry získává Amicia různé vybavení, které výrazně pomůže při překonávání nepřátel. Od prostého odlákávání vojáků šutrem se tak dostáváme k jejich eliminaci, ale i tak je lepší vše dělat ze zálohy. Celé je to fajn, malou kaňkou je ale to, že nepřátelé zrovna moc rozumu nepobrali, takže se tu a tam stane, že hra vypadá takhle. Ale není to až tak časté a vlastně je to dnes takový standard.

A pak tu jsou krysy. Hejna krys. Zpracované jsou dobře, bál jsem se, aby to nebylo furt to samé, ale nestalo se. Stejně jako u ostatních mechanik, i zde až do konce přichází vývojáři s něčím novým.

Grafika, atmosféra a hudba jsou na top úrovni. Každá lokace je krásně detailní a člověk se opravdu cítí jak ve středověku. Atmosféra je úplná špička, z některých scenérií dost mrazí (např. bojiště nebo mučírna).

Těžko se hledají nějaké výrazné negativa. Hra vtáhne a nepustí, nenudí snad ani chvilku, pořád se něco děje...není čas hledat chyby :) Tak snad jen ta umělá inteligence nepřátel a zjištění, že kvůli platině budu muset zopakovat čtyři kapitoly, protože jsem neměl dostatek kůží na vylepšení batohu :(

Celkově jsem dostal přesně to, co jsem od hry očekával. Příjemnou hratelnost, výborný příběh, skvěle vykreslené charaktery a důvod nakoupit pořádné pasti na krysy.

Čekal jsem, že bude Horizon Zero Dawn dobrá hra, ale až takovou pecku jsem nečekal.

První co mi po dohrání přijde na mysl, je příběh. Už dlouho se mi nestalo, že bych se do příběhu až tak ponořil, je dávkovaný a vyprávěný naprosto perfektně a má i své epické momenty. A čím víc se Aloy dostává ke konci, tím víc je příběh pohlcující a atmosféričtější. Celkově je lore světa zvládnuté na jedničku.

Samotná Aloy je výborně napsaný charakter, navíc má sympatický kukuč a člověk si ji rychle oblíbí. Je bohužel jedním z mála charakterů, ke kterým se dá vybudovat vztah. Vedlejší postavy jsou lehce zapomenutelné, protože jen málokdo dostane více prostoru. Takže mi v hlavě zůstanou jen tři vedlejší charaktery, které mi přišly opravdu zajímavé - Nil, Erend a samozřejmě Sylens.

Vedlejší úkoly jsou fajn, je jich ve výsledku méně než se to může zdát, takže přestože se pak začnou trochu opakovat, nestihne to vadit. Je to taková open world klasika, od výborných až po ty trošku slabší. Hodně se mi líbily výzvy v Hunting Grounds, kde musí člověk na čas zničit specifickým způsobem určené roboty.

Co se týče toho hlavního, tedy souboje s obřími (i menšími) roboty, tak to je nebe. Samotný jsem překvapený z toho, jak mě to baví. I mimo questy jsem si občas jen tak vyrazil na prudící nájezdy na ty největší mechanické stvůry. Hra je i dost dobře vyladěná, i na 50 levelu se musí mít hráč na pozoru a nenechat se obklíčit, pak dokážou zavařit i slabší potvory. Celkově není ale hra nijak přehnaně těžká, při tuhých soubojích stačí přijít jen na správnou strategii.

Co se týče zbraní, luk je naprosto dokonalý, doplňoval jsem ho jen Ropecasterem na létající roboty a Tearblasterem, zbytek, včetně pastí, jen občas.

Vizuál hry je nádherný, jedna z nejhezčích her, co jsem hrál za poslední dobu. Pochválím i hudbu, která nejvíce vynikne při plnění hlavních úkolů.

Trochu mi nesedlo šplhání, stačí mačkat směr a Aloy zvládne vše sama. Výzva 0, navíc jsem měl občas problém najít místo kudy vůbec šplhat, protože podbarvení nešlo vidět, což se stávalo hlavně v noci. Takže jsem často běhal kolem hory jak trubka :D

Štval mě také malý inventář, haraburdí je až moc a docela dost ho člověk i potřebuje ke craftění. Blbé pro lidi jako já, kteří si u hry řeknou: "Jo, tohle raději neprodám, mám jen jeden kus a určitě ho budu potřebovat" a nakonec...nepotřeboval :)

Celkově je Horizon Zero Dawn povedený, výborně hratelný titul se skvělými souboji a úchvatným příběhem.

Nejlepší díl a parádní závěr příběhu Nathana Drakea. Přechod na konzoli nové generace je znát, vylepšeno bylo úplně všechno a je to opět sakra zábavná jízda, která mě několikrát překvapila i ve věcech, ze kterých jsem byl u minulých dílů rozpačitý.

A největším překvapením je příběh, který je odvyprávěný s takovou lehkostí, že si ani člověk na rozdíl od předešlých dílů neuvědomí občasnou přepálenost. Je rozhodně nejuvěřitelnější, umí překvapit, hodně ho táhnou skvěle napsané charaktery a právě vztahy mezi nimi dodávají příběhu reálnější rozměr. A nutno dodat, že charaktery umí Naughty Dog na jedničku z hvězdičkou dvakrát podtrženou. Příběh je také rozlučkou s Nathanem Drakem, takže je v příběhu několik nostalgických pasáží, které vyvrcholí nádherným epilogem, u kterého jsem byl naměkko :)

Co do hratelnosti, Uncharted 4 šlape jako hodinky. Akce je skvělá, přestřelky zábavné a vylepšil se i tak dost primitivní stealth, který ale hru trochu obohacuje, takže proč ne. Série Uncharted má jeden nešvar, a to jsou nepovedené závěrečné boss fighty. Ten ve čtyřce je asi nejlepší, ale také to není vyloženě hitparáda. Na jednu stranu je šavlovačka zábavná, ale klidně by nemusela obsahovat takový počet QTA.

Co zamrzí, je návrat svítících teček coby pokladů. Ve trojce člověk viděl co se na zemi válí, tady je to opět svítící tečka, ach jo. Ale aspoň nejsou na stropech. Ale i tak mě to baví sbírat :)

UI rozhodně není dokonalé, což jde hlavně vidět ve stealth pasážích, kdy si společníci běhají nepřátelům pod nosem a pomalu jim prolézají mezi nohama a ti si ničeho nevšimnou. Věc, která hodně zamrzí.

Famózní je grafika a stylizace hry. Všechny lokace jsou nádherně detailní a byla radost je prozkoumávat.

Celkově vzato jsem si čtyřku užil ze všech dílů nejvíc a překonala i suprovou dvojku. Je to takové krásně nostalgické loučení s Nathanem Drakem, ale naštěstí ne se sérií, která doufám bude pokračovat v podobné kvalitě i po Lost Legacy.

Ale sakra, stejně mi bude Sully chybět :)

A Elena.

A ostatní.

Megamania byla jednou z mých nejoblíbenějších her na Atari 2600 a je to hra, která dokáže na chvíli zabavit i dnes. Nabízí klasický a jednoduchý koncept, stejný jako ve slavných Space Invaders, tedy zničit všechno na obrazovce, to opakovat dokud hráč nepřijde o všechny životy a na konci se chlubit výsledným skóre.

Hodně se mi líbilo, že na každou vlnu nepřátel platí jiná taktika. Každá má předepsanou vlastní formaci, rychlost i chování a o život hráč klidně přijde i tak, že se špatným rozhodnutím koho zrovna sestřelit dostane do kleští. Nepřátelé totiž sestupují z horní části obrazovky dolů a pak se objeví znovu nahoře - a srážka s ním znamená ztrátu života (a navíc i střílí). Někdy to tedy není tak jednoduché jak to vypadá.

Hráč si musí hlídat i palivo, což je ale popravdě naprosto bez problémů (po každé poražené vlně se doplní) a snad nikdy se mi nestalo, že by mi došlo.

U hry jsem strávil skoro určitě desítky, možná i stovky hodin a mé nejvyšší skóre se pohybovalo v řádech statisíců. Nepřátelé se později začnou opakovat, jsou ale daleko rychlejší, takže po několika desítkách minut už byla hra neskutečně obtížná. Mám ale pocit, že vždy když se na scénu vrátí první typ nepřítele, hráči přibude život navíc.

Dneska jsem si snad po dvaceti letech hru opět vyzkoušel a zase jsem se bavil. Dávám tedy vyšší hodnocení, které je ale částečně ovlivněné nostalgií, protože ve své době patřila Megamania mezi mé nejoblíbenější hry. Jinak je hra v dnešní době samozřejmě zastaralá a nové hráče nemá šanci zaujmout na delší dobu než je pár desítek minut.