Ephemerid: A Musical Adventure je dle autorů Rocková pohádka o papírové jepici. A mají pravdu.

Hlavně je to ale nádherná hra. Je to směsice emocí, dobrodružství, lásky, sebeobětování, naděje, smutku i štěstí, je to hudební jízda od začátku až do konce. Každá lokace ve hře je nádherně podaná, plná nápadů a barev a tu a tam problesknou i epické momenty.

Hra se odehrává ve hmyzím světe, ale má přesah doslova vesmírných rozměrů. Hratelnost je jednoduchá, někdy musíte zopakovat pár tónů tak, že ve správném pořadí kliknete na mraky, jindy musíte rozdělit hvězdy dle barev, prostě jde o hříčky tohoto typu. Ale celé si to tu hodinku tak krásně užije, nechá se při hraní unést takovým způsobem, že hodina připadá člověku málo a chtěl by víc a hru si zopakuje.

Je to nádherné dobrodružství a jeden z mých nejpřekvapivějších objevů na poli videoher. Prostě taková příjemná, krásná rocková pohádka :)

Nikdy jsem žádnou hru ze série Devil May Cry nehrál, takže nemůžu porovnat v čem je tato odbočka lepší nebo horší. Je to ale každopádně dobrá a zábavná hra, kterou jsem si i přes pár záporů užil.

První co mě při prvním spuštění hry upoutalo, byla hudba, která skvěle doplňovala akci. Hlavně songy od Combichrist dodávaly atmosféře ten správný říz. Nejdůležitější na hře byly ale souboje, a ty jsou výborné. Komb je k dispozici dostatek a jsou dost jednoduché na naučení, což nevadí, díky tomu má akce spád a je zábavná. Co se týče zbraní, pistole jsou úplně k ničemu, ale zbytek je dost super. Já si nejvíc oblíbil kosu, která byla účinná proti velkému množství slabších nepřátel. Hráč každopádně využije všechny zbraně (mimo pistolí, které jsou opravdu k ničemu).

Příběh není nic světoborného, ale má své světlé momenty a působí jako takové zábavné béčko. Není ale moc výrazný a časem si asi nevzpomenu, o čem hra byla. Moc mi nesedí ani charaktery, které jsou ploché jak jamajská plavkyně. Na Danteho floutkovský výraz K-popového zpěváka jsem si zvykal asi patnáct kapitol a pak ho přestal řešit. Trochu to zachraňují bossové, kteří jsou funny a jsou kolem nich super mise.

Co se týče samotné hratelnosti, hra po celou dobu působí zábavným dojmem a není zde vyloženě hluché místo. Co mi akorát lezlo na nervy, byly mise, kde se hodně skáká pomocí háků a já tam ztrácel hodně životů následkem pádů do bezedných hlubin. I když tu je na vině spíš můj starší gamepad, který má dost tuhé LT, které reaguje pozdě. Jinak jsou všechny lokace povedené a žádná se neopakuje, takže hráč vždy vidí něco nového.

Celkově tedy spokojenost. Není to dokonalá hra, ale je velice zábavná a její délka (cca 10 hodin) je tak akorát.

Mirror's Edge a já, to je dlouhá historie. Hru jsem rozehrál několikrát, poprvé chvíli po vydání, ale vždy zůstalo maximálně u dvou levelů, zapomenutí hry a její následná odinstalace o pár měsíců později. A i letos, když jsem se díky výzvě ke hře vrátil, mi dělalo pokračování po první kapitole problémy. Hru jsem rozehrál na jaře a druhou kapitolu si zahrál až v listopadu. A konečně mě to chytilo, od čtvrtiny hry pomalu nabírá Mirror's Edge obrátky a začíná být intenzivní parkurovou jízdou.

Nutno podotknout, že začátky byly těžké a parkur v mém podání vypadal nějak takhle. Ale i později, kdy jsem si na ovládání zvykl a bez problémů zvládal i těžší skoky, dokázal být Mirror's Edge značně frustrující hrou. Některé pasáže jsou sakra těžké, pádů bylo víc než je zdrávo a když se do toho všeho přidají i policisté, není rozhodně prostor na chyby. Každopádně pocit ze skákání, z rychlosti a odzbrojovávání protivníků je naprosto libový.

Co nemá chybu ani po letech je audiovizuální stránka. Grafika je stále pěkná a podtrhuje dost unikátní atmosféru. Stejně tak hudba je parádní, mimo známého hlavního hitu se mi hodně líbí třeba i tato skladba.

Co se týče samotného příběhu, tak ten je takový jednodušší, ale solidně zpracovaný. Žádná bomba, ale také nic trapného, prostě klasický dostačující příběh s docela fajn charaktery.

Co mi vadilo byla střelba. Respektive její občasná nutnost, hlavně ke konci hry. Dvě lokace jsem prostě vystřílel, protože jsem nenašel způsob, jak bez fatálních následků místo proběhnout. Popravdě bych se bez střílení i úplně obešel. Jako střílečka hra totiž fakt nefunguje, navíc i UI je dost tupá.

Celkově nakonec velká spokojenost. Trvalo mi skoro deset let, než jsem se do hry pořádně ponořil a nakonec dávám pěkných 80%. To jsem celý já :)

Když jsem loni rozehrál Darkest Dungeon poprvé, bylo to spíš na zkoušku a navíc jsem dostával totálně přes držku. Letos jsem na to šel tedy od lesa, rozehrál podruhé a snažil se eliminovat hrubé chyby, které mi kazily první hraní. A nutno říct, člověku se pak hra dost odmění a je fakt dobrá.

Důležité je totiž naučit se nakládat se stresem, čili klíčovým prvkem Darkest Dungeon. Při prvním hraní jsem měl prakticky ze všech hrdinů vystresované trosky kousíček od infarktu, špatně jsem investoval vydělané peníze, často jsem složil špatnou partu pro misi, ze kterých jsem pak se zbytkem přeživších zbaběle utíkal. Na druhé hraní jsem se tedy připravil lépe. Trošku si prošel internet, pořádně si pročetl skilly hrdinů a vybíral partu podle toho, do kterého dungeonu jdu. Darkest Dungeon totiž nedá hráči nic zadarmo, příprava hrdinů a pochopení toho, jak hra a stres funguje je absolutně klíčový prvek pro přežití. Jakmile tyto prvky hráč pochopí, z brutálně těžké hry se stane hra pouze těžkou.

Nakonec se z Darkest Dungeon stala tak trošku závislost, kterou jsem si však dopřával jednou za čas. Dokáže být totiž i trošku jednotvárná, protože jde hodně o grind a je nutné procházet ty samé lokace stále dokola. Na druhou stranu, čím vyšší úroveň má jednotlivý dungeon (v základní hře jsou 4 + závěrečný Darkest Dungeon), tím zábavnější hra je. Moc se mi nelíbilo, že se opakují bossové, mohli je na vyšších úrovních alespoň trošku pozměnit.

Naprosto skvělá je grafika, atmosféra a výtvarná stylizace hry. Totálně creepy, opravdová noční můra a nedivím se tomu stresu hrdinů :) Fajn je také dabing vyprávěče, jen by nemusel kecat tak často.

Co se týče závěru hry, tak konec jsem tak úplně nepobral, i když je to možná tím že jsem moc nečetl lore a hru hrál dost dlouho.

Ve výsledku je tedy hra určitých dávkách hodně zábavná, ale může se z ní stát i dost vyčerpávající záležitost. Není dobré ji hrát každý den, ale jen když je chuť.

O Beyond Eyes se dá říct, že je to hra zajímavá, ale zároveň ne moc dobře hratelná. Ta zajímavá část spočívá v tom, že se hraje za slepou dívku Rae, která pomalu (doslova) prozkoumává svět a hledá svou kočku. Protože musí používat jiné smysly než zrak, tak se při hraní objekty zobrazují těsně před ní.

Průzkum samotný je zábavný i frustrující zároveň, záleží v jaké pasáži se hráč nachází. Rae totiž ve hře zažívá různé zážitky a potkává různé lidi, čelí svým strachům a poznává svět kolem sebe. Právě tyto pasáže jsou velmi fajn, jenže někdy je cesta k nim strašně zdlouhavá, a to hlavě z důvodu, že se Rae fakt strašně courá, což je na jednu stranu pochopitelné, ale z hráčského hlediska úmorné.

Vizuálně je hra hezká, hudba také, stejně tak zvuky okolí dobře dokreslují atmosféru. Zajímavé bylo sledovat Rae, když má z něčeho strach a nakonec se z toho vyklube třeba ostřikovač :)

Celkově hodnotím lehce nadprůměrně, hra není hrozná, jen taková těžkopádná, ale má své kouzlo a atmosféru. Herní doba je asi tři hodiny, takže i když má své zdlouhavější momenty, dá se projít celkem rychle.

Uncharted 3: Drake's Deception sice není tak super jako díl druhý, přesto jsem opět velmi spokojený. Nicméně obsahuje pár věcí, ze kterých jsem dost rozpačitý.

Hra má opět výborné lokace, jenže mám pocit, že tvůrci mezi nimi hráče přesouvají dost na sílu a chaoticky. Nepůsobí to tak celistvě jako druhý díl, kde měly přesuny jasný smysl. Nicméně lokace samotné jsou velmi zábavné - nejlepší mi přišly hořící zámek a vrakoviště lodí.

Co se mi nelíbí v rámci celé série, jsou pasáže, kdy musí hráč před něčím utíkat (ve trojce hlavně před pavouky). Změní se kamera, většinou hráč běží směrem k obrazovce a je to hratelnostně něco strašného - stačí chybička a konec, nutno se naučit cestu. A ve třetím díle je toho nejspíš nejvíc a je to nejhorší. Bez tohoto bych se rád obešel.

Pak je tu tradičně slabý závěrečný souboj, i když je fajn, že je z celé série asi nejméně otravný. Samotní záporáci jsou také slušní, i když ne tolik výrazní jako Zoran Lazarević ze dvojky, ale ten je jiná liga (Mr. Drrrrrrake prostě nemá chybu :))

Příběh je opět přepálený až na půdu, možná nejvíc ze všech dílů. Ale tak nějak opět funguje, je zábavný, občas až epický a obsahuje totální wtf momenty, které k této sérii už prostě patří. A Sully je borec a jeden z nejsympatičtějších charakterů co jsem ve hrách viděl :)

Hratelnost je stejná jako ve dvojce, opět jsem si neskutečně užíval přestřelky, navíc je zde zatím nejlépe podaný soubojový systém na blízko. A poklady nejsou konečně pouhé svítící tečky, tentokrát jde jasně na zemi vidět, co je to za předměty, konečně!

Graficky je hra zase o kus dál, lokace vypadají skutečně nádherně. Jen mi nesedla lehká změna vizáže Chloe, naopak Elena vypadá o trochu lépe.

Uncharted 3 je tedy trošku rozporuplnější díl série, přesto hodnotím velice vysoko a pozitivně. Zábava je to totiž opět královská, jízda od začátku do konce, prostě oddychovka jak řemen.

Passpartout: The Starving Artist je zvláštní hříčka, ve které se vtělíte do chudého malíře a snažíte se prodat díla, které sami namalujete. A protože jsem na malování totální střevo, které je neschopné namalovat čáru rovně a pro které je Bob Ross nedosažitelný bůh, řekl jsem si, že je to hra přímo pro mě!

A ono je to popravdě docela primitivní i pro člověka jako já. Ve hře je totiž možné uspět s určitými styly, takže abstraktní expresionismus byla jasná volba. Důležité je zavděčit se potencionálním zákazníkům, ale každý má rád určitý styl i barvy, navíc je dobré malbu neuspěchat. Chvilku tedy trvá, než člověk přijde na to, co se může určité skupině lidí líbit a podle toho se specializovat.

Hra sama rozezná jakým stylem hráč maluje, a podle toho ho pak posílá do dalších aktů, jsou zde tedy až čtyři různé zakončení. Během hraní se hráč dostane postupně ke třem nástrojům na malování, což je popravdě dost málo. Více by mohlo být i barev.

Herní doba je dost krátká, dohráno zhruba za tři hodiny. Hra tedy nestihne vyloženě nudit, ale i tak má své zdlouhavé momenty. Je to prakticky jen o malování, ale tak nějak si nedokážu představit, že by delší dobu bavila i člověka, který malovat umí.

Grafika i hudba ke hře sedí, atmosféra je celkově příjemná, je zde prostor i pro vtip a satiru.

Passpartout: The Starving Artist je ve výsledku vcelku průměrná hříčka, která však na kratší dobu, což vlastně svojí délkou hra splňuje, dokáže zabavit.

Spelunky jsou hra, která obsahuje achievement s názvem "Speedlunky". U popisu achievementu se pak píše: "Complete the game in under 8 minutes. No shortcuts." Takže hra jde dohrát pod 8 minut. Proč mi to teda sakra trvalo 28 hodin?

Spelunky jsou totiž instantní smrt. Hra vás bude mučit, nenávidět a šikanovat. I při velice opatrném postupu se může stát, že vás semele nešťastný sled událostí, kamínek spadlý na nešťastné místo nebo prostě smůla. Většina smrtí však vyplyne z hráčovi paniky, chaosu a neopatrnosti.

O co tedy ve Spelunkách jde. Jste archeolog, který objevil starobylý chrám, na jehož konci by se měl nacházet poklad nedozírné hodnoty. Pro zkušeného lovce pokladů žádný problém. Jenže tenhle chrám je napěchovaný pastmi a nepřáteli, takže to zase taková hračka není.

Hra obsahuje čtyři hlavní lokace po čtyřech levelech - doly, džungle, ledová jeskyně a palác. Je tu i několik skrytých lokací a nepovinné čtyřpatrové peklo. K dohrání hry však stačí projít jen ty základní. Každý nový průchod také znamená, že se oblast znovu náhodně vygeneruje. Archeolog má ze začátku ve výbavě bič, kterým lze zabít nepřátele, čtyři bomby a čtyři lana. Ve hře lze pak vybavení doplnit z beden či od obchodníků (zase tak zapomenutý ten chrám není, co? :)) a dokoupit či sehnat i mnoho dalších vychytávek, které lehce usnadní průchod hrou.

Archeolog má čtyři životy, pokud o ně přijde, musíte začít vždy znovu od prvního patra daného podlaží. Životy jdou navýšit záchranou dámy, která se ve většině levelů vyskytuje, stačí ji donést do tunelu mezi patry. V těch průchodech mezi lokacemi, kde se mění prostředí, pak čeká Tunnel man, který vám může vykopat zkratku do nových oblastí, nemusíte tak po každé smrti začínat pokaždé od prvního patra dolů. Nicméně aby to udělal, žádá postupně o tři služby, typu dones tři granáty, 10000 zlata apod.. V průchodu mezi doly a džunglí jsou požadavky ještě relativně jednoduché, ale bude hůř. Například v průchodu mezi ledovou jeskyní a palácem je jeho třetí požadavek klíč, který lze najít pouze v dolech, což je věc, ze které mám dodnes noční můry a budím se ze spaní.

Hra obsahuje mnoho tajemství a vychytávek, tajných lokací, velké množství pastí, nepřátel a předmětů. Grafika je pěkná a měnící prostředí je také fajn. Nejtěžší mi vždy přišla džungle, nevím čím to je, že mi dělá nejvíc problémů. Hudba je ok, ale po těch stovkách smrtí začne být otravná.

Spelunky je lepší chytře dávkovat, není to nic pro slabé povahy a nerváky. Ale je to tak strašně návykové, že je těžké odolat. Je to výzva, kterou člověk musí překonat. Musí! Přece se nenechá porazit hrou!

Dohrál jsem i původní verzi Spelunek, ale tato placená mi přijde daleko lepší. Je hezčí, vymazlenější a promakanější. Nasírá ale úplně stejně.

Po dohrání jsem si řekl, že napíšu koment, ale až trochu vychladnu. Trvalo to jen tři a půl roku.

O Uncharted 2 se dá ve zkratce říct, že je to upgrade jak víno. Vylepšeno je úplně všechno, hratelnost se masivně zlepšila, je to akční dobrodružství jak řemen a jedničku překonává ve všech ohledech.

Je to hra, která je o generaci dále, takže oproti prvnímu dílu je i dnes bez problémů hratelná a na rozdíl od něj se ani nedá říct, že by zestárla. Lépe se střílí, lépe se kryje, stealth funguje bez problémů, granáty jsou konečně užitečné, a ne jen to, dokonce je konečně zábava je někam házet.

Lokace se konečně pořádně střídají, z Bornea se dostaneme až do Nepálu a celé je to epické a šlape to jak Indiana Jones zkřížený s Johnem Wickem. Právě prostřední Nepálu a Himalájí se mi líbilo nejvíc. Přijde mi že přibylo i hádanek a jsou také o trochu lépe zpracované, byť znovu dost jednoduché.

Příběh je opět přestřelený, ale opět funguje úplně bez problémů. Člověk to tak asi v této sérii musí brát. Záporák je sice archetyp magora, který pro svou věc bez problémů zabije vlastního člověka, ale říkal "Mr. Drrrrrrrrrrrake" s takovou nenávistí, že mu to odpustím. Vrátí se i staří známí z prvního dílu, hlavně tedy Elena, ale veškerou slávu všem krade stejně Chloe, slušně napsaný charakter a ještě lépe vymodelovaný :o)

Jak jsem psal, přestřelky a souboje jsou noc a den oproti jedničce, a to mi v jedničce vůbec nevadily a užil jsem si je. Jediné co opět zklamalo je závěrečný bossfight. Je to tedy daleko lepší jak v předchozím díle (QTE), ale tady zase člověk běhá dokolečka jak idiot a střílí do modré mízy na stromě. Velmi nezábavné.

Sbírání pokladů je fajn, ale zase to jsou jen svítící tečky. Ach jo. A jsou už i na stropech. Ach jo.

Pak jsou tu opět různé nelogičnosti, které mi krev nepijou, ale jsou prostě vtipné. I křehká Elena bez problémů posune stokilový kvádr pod dveře. Když se hráč umáčkne a spadne z deseti metrů, následuje smrt. Ve filmečku o deset minut později Nathan propadne pomalu celou budovou a nemá ani škrábnutí. Pár nelogičností tu prostě je, ale není to nic hrozného.

Celkově jsem si dvojku užil daleko víc než první díl. Je to epická popcornová jízda v krásných lokacích, se sympatickými hrdiny a několika skvělými misemi, na které asi nezapomenu (vlak, tank ve vesničce, vysoká budova). Zábava na jedničku.

Pokračování solidního restartu Shadow Warriora je stejně povedené jako předchůdce. Opět jsou zde ale některé nedostatky či rozhodnutí, které mi při hraní vadily. Začnu ale pozitivy.

Je to opět sakra zábavná řežba s výbornou akcí, souboje a přestřelky jsou na velmi dobré úrovni. Zbraní je až přebytek, většina je v pohodě použitelná, přesto jsem však zůstal ve většině soubojů u katany, kterou nahrazoval při tužších soubojích raketomet a některý z heavy firearms (většinu hry King Skeletor). Nicméně nebylo v mých silách vyzkoušet úplně všechny zbraně, které hra nabízí, je jich opravdu požehnané množství.

Druhů nepřátel není nějak zázračně mnoho, ale stačí to. Problém je, že na většinu z nich narazí člověk v první třetině hry, poté už jen silnější varianty, takže později už ho nic nepřekvapí. Hra na hráče valí v některých momentech doslova tuny nepřátel (nejhorší jsou ty otravné drony), takže občas nastane trochu zmatek a je těžší se zorientovat. Jinak je masakrování nepřátel opravdu zábavné po celou dobu hry.

Grafika je na slušné úrovni, jenže hra trpí velmi špatným designérským rozhodnutím. Prostředí je totiž jen pár a je nutné se v rámci misí vracet neustále na ty samá místa. Po pár hodinách tak hráč vidí naprosto vše co hra nabízí. Hra obsahuje mimo hlavních úkolů i vedlejší, což je super, jenže ty zase vedou do těch známých prostředí. Příběh samotný je opět zábavné béčko, nedá se mu vlastně nic vytknout. Lehce švihnutý, nebere se vážně, do toho vtípky Lo Wanga...no prostě béčko :)

Další věcí která mi vadí je inventář a miliarda předmětů. Po každém větším souboji se na zemi válí hromady nábojů, lékárniček, vybavení a dalších serepetiček, které pak musí hráč v inventáři třídit. A nejhorší ze všeho jsou upgrady zbraní, těch jsou pak doslova tuny a nejhorší je, že je člověk musí používat, protože zásadně vylepšují váš arzenál. Jenže většina z nich je úplně k ničemu, takže je musí člověk prodat, nebo z nich vycraftovat lepší.

Jenže craftování upgradů je úplně k ničemu. V zásadě platí to, že ze třech základních upgradů uděláte jeden vylepšený a tak dále (jsou čtyři rarity upgradů). Vytvořil jsem jich přes sto, použil dva. Bohatě tedy stačily ty, které jsem našel. Možná může mít craftění lepší využití v New game +.

Jinak je Shadow Warrior 2 solidní akce, i přes zápory jsem se vlastně během hraní nenudil, spíš to jsou jen věci, které zamrzí a kvůli kterým nemůžu dát vyšší hodnocení než 70%.

Uncharted: Drake's Fortune je fajn hra, zábavná a hratelná. Jenže je z ní cítit, že vyšla před více než deseti lety a že nezestárla zrovna nejlépe. Nicméně i tak jsem se po celou dobu docela bavil.

Je to totiž vážně zábava, naprostá oddechovka a i přes množství negativ jsem si hru užil. Navíc grafika remasteru je dost solidní, prostředí ostrova a starých ruin vypadá i dnes pěkně. Nathan Drake je charakter, který hru bez problémů utáhl a i vedlejší postavy jsou fajn, hlavně Sully. Příběh je pohodové dobrodružství, není mu moc co vytknout, minimálně určitě ne v rámci žánru. Je také fajn, že se nebere vážně.

Asi patřím i mezi těch pár jedinců, kteří si docela užili i souboje, přestože mají pár much, které mi vadí. Krytí někdy není úplně košer, nepřátel bývá někdy až moc a jsou neskutečně tupí. Korunu tomu nasazuje závěrečný bossfight, který není ničím jiným než trapným QTE, což je dost zklamání. Jinak byl ale pocit ze soubojů slušný, rozhodně to není část hry, která by mi vadila.

Dále zamrzely další drobnosti:
Chtělo by to více hádanek, tady jich je málo a jsou jednoduché.
Collectibles jsou fajn, ale nemusely by to být všechno svítící tečky :(
Nevíte jak dál? Stačí střelit do výbušného sudu, který stojí zrovna u sloupu, který následným výbuchem spadne tak dokonale, že můžete pokračovat dále!!

Takže celkově docela překvapení. Hru jsem dohrál poprvé v roce 2018, očekával jsem ji průměrnější, tohle je ale rozhodně o něco víc. Takže za mě pohoda.

Není nad to dopřát si trochu té dětské radosti v krutém světě.

Left Behind pěkně rozvíjí charakter Ellie a doplňuje příběh původního The Last of Us. Střídají se zde dvě časové linie s tím, že ta z minulosti se mi líbila víc.

Část odehrávající se mezi osmou a devátou kapitolou je povedená, ale zároveň to není nic co hráč původní hry neviděl. Hratelnost je prakticky stejně zábavná jako původní hra, jen to chce trošku upravit strategii, protože Ellie nevydrží tolik co Joel, takže je zde taktika "hoď cihlu do prostoru a až se to tam všechno seběhne, tak to zapal" často i nutností.

To nejzábavnější je ale vzpomínání na poslední den s kamarádkou Riley. Rozhovory dvou dospívajících slečen o důležitých otázkách se zde střídají s dětskou radostí a blbnutím v obchodním centru. Kvalitní dialogy a dobře vedený příběh je pak samozřejmostí, stejně tak naprosto skvělý závěr.

Celkově je tedy Left Behind velmi povedený přídavek, u kterého zamrzí snad jen to, že je krátký - 3 hodiny hraní v pohodovém tempu.

PS: Sexuální orientace Ellie je mi úplně ukradená :-)

Máte rádi seriál Dallas? Trávíte prázdniny v Saúdské Arábii? Je vaší oblíbenou historickou postavou John Davison Rockefeller? Pak je Turmoil hra přímo pro vás!

Turmoil je neskutečně zábavná hra, která nás zavede do 19 století v americe. V jednom těžebním městečku svedou boj o černé zlato čtyři začínající ropní magnáti. Hráč si vybere jednoho z nich (další tři ovládá počítač), na začátku každého kola si v aukci koupí pozemek (nejvyšší nabídka vyhrává) a
dá se do těžení. V městečku si pak může u řemeslníků koupit za těžce vydělané peníze zlepšováky, vylepšení a nástroje, které mu těžbu ulehčí a urychlí. Některé z nich jsou přímo nutností (např. vrták skrz kameny), jiné naopak ulehčí práci, ale jde to i bez nich (počítadlo koní).

Během hry se pak přidá i aukce o akcie, první kdo získá 50% nahradí stávajícího starostu, což zároveň znamená vítězství ve hře.

Turmoil je hra, kterou si budete chtít zahrát dvakrát. Normální obtížnost je totiž dost lehká i v případě, že hráč dělá chyby. Nicméně se díky ní člověk naučí základy a je tak připraven na větší výzvu - expert mode!

Na normální obtížnosti není problém koupit jak většinu akcií, tak i všechny dostupná vylepšení od řemeslníků. I průměrný hráč své konkurenty drtí a výdělky na bohatém pozemku jsou i třikrát vyšší než u nich. Expertní mód je pravý opak. Už od počátku drží konkurenti krok a v půlce hry už se hráči vzdalují a tentokrát jsou jejich výdělky dvakrát i třikrát vyšší než vaše. Je tedy dobré se zamyslet a koupit jen ty vylepšení, které jsou nutné a být maximálně efektivní při těžbě ropy. A nezapomenout, že klíčem k vítězství je získat 50% akcií.

Na experta je tedy hra daleko zábavnější a náročnější, ne však přehnaně těžká. Nicméně i tak mám pocit, že protivníci jsou lehce nacheatovaní, jen aby byla hra trochu těžší.

Celkově se moc Turmoilu vytkout nedá, je to taková ta s láskou udělaná indie hříčka na nějakých 10-13 hodin, pokud si hráč projde obě obtížnosti. Zábavné a pohodové, nemohu než doporučit.

Ze začátku hraní The Last of Us jsem si říkal, co na tom všichni mají? Dobře, začátek je neskutečně emotivní (slza ukápla), hratelnost velmi slušná a svět krásně apokalyptický. Ale že by to byla taková pecka jak se tvrdí? To mi v prvních hodinách vrtalo hlavou.

A pak se potkal Joel s Ellie.

A pak se dostali pryč z města.

A já jsem zjistil, že tahle hra je naprosto úžasná, atmosférická a strhující. A každá minuta strávená s Joelem a Ellie stojí za to. A že je Ellie skvělá, vtipná a statečná a že Joel je...no prostě Joel :)

Charaktery v The Last of Us jsou totiž naprosto skvěle napsané a patří mezi to nejlepší, co jsem ve hrách viděl. Tím nemyslím jen hlavní protagonisty, ale i vedlejší postavy, které hráč během putování potká. Celkově je příběh skvěle podaný a krásně graduje.

Skvělá hra je The Last of Us i proto, že obsahuje mnoho památných míst a scén, na které jen tak nezapomenu - zmíněný prolog, roztlačování Billova auta, smrt Henryho a Sama, lov jelena, sněhová vánice, žirafy. A pak ten pro někoho kontroverzní konec, který osobně považuji za výborný a je logickým vyústěním Joelova charakteru a chování.

Co se týče hratelnosti, ta je velmi příjemná a těžko se na ní hledají nějaké větší mouchy. Hru jsem ze začátku hrál více stealth způsobem, ale postupem času jsem si oblíbil i přestřelky s lidskými protivníky (odstřelovačka ftw) a riskantnější taktiku proti nakaženým - hoď po nich co můžeš a zbytek rozstřílej (od nalezení plamenometu nejoblíbenější činnost ve hře :))

Grafika remasteru je skvělá, na některých místech jsem se musel na chvíli zastavit a kochat se. A hudba dodává atmosféře ten správný ráz.

Je jen málo věcí co mi pilo krev a nejsou ani moc důležité. Například mi vadilo, že před Clickery není žádná obrana, pokud se dostanou až k tělu. A dvě lokace mi přišly trošku nudnější - sklepení hotelu a univerzita.

The Last of Us je prostě úžasné dobrodružství v nádherném, ale nebezpečném post-apokalyptickém světě, ve kterém byla radost strávit těch 25 hodin a do kterého se rád vrátím.

Nikdy jsem nebyl velkým nadšencem do lyžování či snowboardingu, takže podobné radovánky nevyhledávám ani ve hrách. Nicméně před více než dvaceti lety se ke mě dostal titul Val d'Isère Skiing and Snowboarding pro Atari Jaguar a byla to dost zábavná hra, částečně oddychová, ale částečně i trochu nasírací.

Proč nasírací? Hra je totiž docela těžká. Ať už na lyžích nebo na snowboardu, při hře vyvinete dost slušnou rychlost. A protože vašeho lyžaře vidíte z pohledu třetí osoby a půlku obrazu zabírá horizont, máte za každým kopcem snad jen necelou vteřinu na reakci. Na zajetí dobrého času, bez penalizací za neprojetí branky a bez zbytečných pádů, je tedy dost nutné naučit se každou trať co nejvíc nazpaměť.

Ale přesto, zábava to byla výborná. Jakmile se do Val-d'Isère člověk trochu dostane, odmění se mu návykovou hratelností. Pak už si člověk troufne i na triky při skocích, za které dostává bonusy. A samozřejmě na šampionát, kvůli němu tam přece člověk jel :)

Graficky je hra docela povedená, zvlášť hory v pozadí tehdy působily až epicky, prostě ta správná horská atmosféra tu byla. Množství závodů a herních modů je dostačující, ale zároveň to není žádná velká nadílka, přeci jen se hra soustředí jen na závody ve Val-d'Isère, žádné cestování se nekoná. A co se týče hudby, ta byla po delším hraní trochu otravná.

Celkově mám tedy na Val d'Isère Skiing and Snowboarding dobré vzpomínky. Navíc to byla má jediná hra na Jaguaru, která se dala hrát ve více lidech, takže turnaje mezi kamarády byly samozřejmostí.

Tennis je další sportovní hrou, kterou jsem v dětství rád hrával s kamarády proti sobě. Nebyla u nás tak oblíbená jako Ice Hockey, ale i tak se jednalo o fajn oddychovku.

Vzhledem k tomu, že se jedná o Atari 2600, nelze očekávat úchvatnou grafiku, ale až na síť, která vypadá jako zeď, se dá říct, že je dostačující. Hratelnost je i dnes příjemná a ve dvou to může být stále zábava.

Hře se dají vytknout dvě věci. Tou první je to, že nelze ve hře zahrát aut. Vše tedy musí skončit zvládnutou výměnou, což ale bývá neskutečně zdlouhavé, zvlášť pokud oba hráči umí a téměř nedělají chyby. Druhým záporem je singleplayer. Počítačem ovládaný protivník je totiž takřka bezchybný a hráč musí hrát skoro dokonale aby ho porazil. Což bývá zdlouhavé, protože ve hře nejsou auty a výměny trvají dlouho...

Takže ve výsledku to byla velmi slušná zábava, ale spíš pro dva hráče. Singleplayer se dal použít spíš jako trénink na svého kamaráda.

Ice Hockey, první multiplayer mého života. Hodiny zápasů s kamarády, turnaje, nebo jen odpočinkové hraní. V jednoduchosti je síla. K zábavě stačí dva hráči na každé straně a trocha toho skillu.

Ono se to nezdá, ale chvíli trvá, než si hráč najde svůj grif. Tvůrce se sice chlubil, že hra obsahuje 32 úhlů střel, ale ve výsledku se vždy spíše jednalo o bezhlavé vystřelování puku, o bojovnost a pár naučených fíglů a odrazů. Ovládání je totiž takové všelijaké, hodně i záleží na které straně je zrovna čepel hokejky. Ale naučit se to nebylo zase tak nic složitého a i gramlavější hráči se u hry dokázali dobře bavit.

Graficky se jedná o klasické Atari 2600, grafika je jednoduchá, ale co by člověk čekal od roku 1981. Stačí že hráči vypadají jako hráči a puk vypadá jako puk. A i dneska se hra dá v klidu hrát a je stejně zábavná jako tehdy.

Moje první dohraná vizuální novela v životě. Popravdě, nečekal jsem že to zvládnu, ale nakonec jsem se na konec proklikal a zpětně musím říct, že to vlastně nebylo tak špatné. Každopádně, byl to zvláštní zážitek. Co se týče Asie, zajímám se o hrané filmy, anime a mangu až na výjimky vynechávám, takže Nekopara pro mě byla docela zjevením.

V kostce, příběh se točí okolo mladého cukráře Kashou, který si otevírá vlastní cukrárnu a tak nějak se s ním přestěhují i dvě kočičí dívky Neko. Kashou si na jejich přítomnost nejdřív zvyká, ale časem si k nim najde cestu. A o tom vlastně celá Nekopara je. Kashou je popravdě docela nevýrazný charakter, naopak jeho Neko, veselou a otevřenou Chocolu a tichou a uzavřenou Vanillu, jsem si překvapivě docela oblíbil. Příběh sice není žádná hitparáda, ale je docela vtipný, zvlášť v momentech, kdy přijde na návštěvu hrdinova sestra s dalšími Neko.

Je fajn, že je Nekopara plně animovaná, nejedná se tedy o statické obrázky. Kresba vypadá pěkně a někdy jsou kočičí ženy natolik roztomilé, že se stydím za to, že jsem to vůbec hrál :)

No, hrál...v Nekopaře nejsou žádná rozhodnutí, je to jen sledování příběhu. Ale můžete v nastavení zvětšovat a zmenšovat kočičím dívkám prsa dle libosti a nastavit i úroveň pohupování. Jak by řekla Vanilla: "You're such a pervert, Master." :)

Tolik k mé první vizuální novele. Nemám zatím s čím porovnávat, ale byl to rozhodně přeci jen lepší zážitek než bych čekal. Rozhodně nemůžu říct, že jsem se nudil. Bylo to vtipné i docela zábavné, prostě Japonské :)

PS: Existuje i 18+ patch s erotickými scénami, ale dělám že neexistuje :)

Když Ugra oznámil práci na druhém díle legendárního Piva, čekal jsem ze začátku spíše vylepšenou verzi prvního dílu. Pak ale přišla informace o questech, desítkách NPC, soundtracku a několika koncích. No a nakonec z toho vyšla vlastně plnohodnotná hra a ne jen hříčka, jakou byl první díl. A nutno říci, že je Pivo 2 dobře hratelný, zábavný a plný humoru.

Jednou z nejzábavnějších věcí je právě hledání uživatelů, hlavně těch slavných (Gordon a Jab Forever, Jackal, Walome:)), jejich dialogy jsou často vražedné :) Také překvapilo, jak je vlastně hlavní quest ke konci strhující, úplná epika i s "překvapivým" zvratem na závěr.

Co se týče miniher, vlak mi přišel nejlehčí a dokonce i zábavný. Miny už byly trošku frustrující, ale daly se. Raptor budu nenávidět do konce života a dostihy jsem vynechal, protože mám rád svou klávesnici.

Jediná vážnější věc, která mi tu pije krev, je nemožnost zrychlit či přeskočit rozhovory. Ty jsou občas úmorně dlouhé. Tedy ne že by byly nezábavné, ale než jedno okénko nahradí druhé, stihnu si ho přečíst třikrát a ještě si udělat čaj. Nejhorší to bylo při druhém hraní (verze 1.1), kdy jsem musel znovu přežít začátek.

Ve výsledku je Pivo 2 pohodovou záležitostí pro otrlejší hráče, protože některé pasáže dají zabrat, i když to zároveň není nic nezvladatelného. Každopádně, hru by si měl zahrát každý uživatel, který na DH chodí každý den. A najít se tam. Kde jinde se najdete ve hře, že?

PS: Zdálo se mi to, nebo je v zemi Ambrosie ze stromů složený nápis Ugra? :)

Důkaz, že jsem hru dohrál ZDE :)

Když jsem před necelými čtyřmi lety hrál Sleeping Dogs poprvé, dost se mi líbil, ale netušil jsem, že se z něj stane taková srdcovka, kterou pokořím za tu krátkou dobu čtyřikrát. Sám přemýšlím čím to je, proč si této hry osobně vážím víc než jiných městských akcí, včetně slavného GTA?

"Anything, anything happens to me, you look after our people, ok? We're a family. Family has to stick together."

Co mi ve Sleeping Dogs neskutečně sedí, je výborně odvyprávěný příběh, který neskutečně graduje. Ze začátku je policista v utajení Wei Shen obyčejný smeták plnící looserovské úkoly pro místního Red Pole Winstona Chu a snaží se získat jeho náklonnost. Jak Wei postupuje příběhem a snaží se dostat v hiearchii Sun On Yee výše, dostává pak daleko důležitější a náročnější úkoly, potkává se s důležitějšími lidmi a sám se začne zmítat mezi zákonem a životem mezi triádami. Není to na jednu stranu nic originálního, ale je to vše odvyprávěné naprosto skvěle a je zde i několik překvapivých či zajímavých zvratů.

"You're a cop. I am an undercover cop. The rules are different."

Hráč neplní úkoly jen pro triády, jsou zde i policejní případy, které hráči zadává policejní inspektorka Jane Teng. I ty jsou dobře napsané a zábavné a nabízí trochu odlišnější pohled na mafiánský Hong Kong. Na mapě je i hromada dalších aktivit, které jen dobře doplňují hru a nabízí odpočinek od hlavních misí.

Město jako takové je asi další odpovědí na to, proč mám Sleeping Dogs tak rád. Asii velmi můžu a projížďka po Hong Kongu je velmi příjemná, město žije, a přestože graficky už není rozhodně žádná špička, stále vypadá velmi slušně.

Soubojový systém je famózní, zábavný a miluji ho. Jednoduchý na naučení, ale efektivní a efektní. Je takovým kung-fu bratříčkem soubojáku v Arkhamské sérii Batmana. Celková hratelnost je na vynikající úrovni, Wei umí jak parkur, tak hacknout počítač nebo vypáčit zámek. Minihry jsou ok, ale při větším množství umí být i otravné.

"Growing up in Old Prosperity, she started down a particular road and couldn't get off of it."

Ve Sleeping Dogs jsem si oblíbil mnoho charakterů, žel některé by si zasloužili víc prostoru (třeba romancoidní postavy Not Ping a Sandra, vtipný darebák Old Salty Crab, Peggy Li).

Pochvalu zaslouží i soundtrack, našel jsem na něm i několik songů, které si rád pouštím na youtube.

Hra není dokonalá, i po letech se dají najít nějaké ty bugy, jízdní model by mohl být také daleko lepší. A hra by mohla být i delší, nějakých 50 - 60 hodin a splníte úplně všechno, včetně collectibles.

Druhý díl je sen, ale protože United Front Games už nejsou mezi námi, asi zůstane nenaplněný :/