Megamania je akční arkáda ve stylu Space Invaders, silně připomínající arcade titul Astro Blaster. Hráč ovládá vesmírnou loď a bojuje proti vlnám nepřátel přicházejících z horní části obrazovky. Úkolem je zničit všechny nepřátelské lodě dříve, než hráči dojde palivo a zároveň se nenechat zasáhnout nepřátelskými střelami či se s ním srazit.
Každá nepřátelská vlna má jiný vzorec chování, takže je nutné najít vždy jinou taktiku. Na rozdíl od Astro Blastera, kde nepřátelé opravdu připomínají vesmírné lodě, ti zdejší vypadají jako diamanty, žehličky či hamburgery.
Hráč má čtyři životy, pokud o ně přijde, hra končí. Po několika vlnách se začnou nepřátelé opakovat a tak to pokračuje až do dosažení 999 999 bodů. Lze nastavit i multiplayer, kdy se dva hráči střídají po každém ztraceném životě a soutěží, který z nich nasbírá více bodů.
Zoltan
Megamania byla jednou z mých nejoblíbenějších her na Atari 2600 a je to hra, která dokáže na chvíli zabavit i dnes. Nabízí klasický a jednoduchý koncept, stejný jako ve slavných Space Invaders, tedy zničit všechno na obrazovce, to opakovat dokud hráč nepřijde o všechny životy a na konci se chlubit výsledným skóre.
Hodně se mi líbilo, že na každou vlnu nepřátel platí jiná taktika. Každá má předepsanou vlastní formaci, rychlost i chování a o život hráč klidně přijde i tak, že se špatným rozhodnutím koho zrovna sestřelit dostane do kleští. Nepřátelé totiž sestupují z horní části obrazovky dolů a pak se objeví znovu nahoře - a srážka s ním znamená ztrátu života (a navíc i střílí). Někdy to tedy není tak jednoduché jak to vypadá.
Hráč si musí hlídat i palivo, což je ale popravdě naprosto bez problémů (po každé poražené vlně se doplní) a snad nikdy se mi nestalo, že by mi došlo.
U hry jsem strávil skoro určitě desítky, možná i stovky hodin a mé nejvyšší skóre se pohybovalo v řádech statisíců. Nepřátelé se později začnou opakovat, jsou ale daleko rychlejší, takže po několika desítkách minut už byla hra neskutečně obtížná. Mám ale pocit, že vždy když se na scénu vrátí první typ nepřítele, hráči přibude život navíc.
Dneska jsem si snad po dvaceti letech hru opět vyzkoušel a zase jsem se bavil. Dávám tedy vyšší hodnocení, které je ale částečně ovlivněné nostalgií, protože ve své době patřila Megamania mezi mé nejoblíbenější hry. Jinak je hra v dnešní době samozřejmě zastaralá a nové hráče nemá šanci zaujmout na delší dobu než je pár desítek minut.
Hodně se mi líbilo, že na každou vlnu nepřátel platí jiná taktika. Každá má předepsanou vlastní formaci, rychlost i chování a o život hráč klidně přijde i tak, že se špatným rozhodnutím koho zrovna sestřelit dostane do kleští. Nepřátelé totiž sestupují z horní části obrazovky dolů a pak se objeví znovu nahoře - a srážka s ním znamená ztrátu života (a navíc i střílí). Někdy to tedy není tak jednoduché jak to vypadá.
Hráč si musí hlídat i palivo, což je ale popravdě naprosto bez problémů (po každé poražené vlně se doplní) a snad nikdy se mi nestalo, že by mi došlo.
U hry jsem strávil skoro určitě desítky, možná i stovky hodin a mé nejvyšší skóre se pohybovalo v řádech statisíců. Nepřátelé se později začnou opakovat, jsou ale daleko rychlejší, takže po několika desítkách minut už byla hra neskutečně obtížná. Mám ale pocit, že vždy když se na scénu vrátí první typ nepřítele, hráči přibude život navíc.
Dneska jsem si snad po dvaceti letech hru opět vyzkoušel a zase jsem se bavil. Dávám tedy vyšší hodnocení, které je ale částečně ovlivněné nostalgií, protože ve své době patřila Megamania mezi mé nejoblíbenější hry. Jinak je hra v dnešní době samozřejmě zastaralá a nové hráče nemá šanci zaujmout na delší dobu než je pár desítek minut.
Drolin
