Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
33 let • Policie ČR • Velké Meziříčí (ČR - kraj Vysočina)

Komentáře

Oceanhorn: Monster of Uncharted Seas

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 65
Oceanhorn nezapře, že původně vyšel pro mobilní telefony a další porty přišly až s několikaletým zpožděním. S tím se pojí fakt, že jde v jádru po stránce hratelnosti hru poměrně jednoduchou. I tak má však určité kouzlo a čas u tohohle malého dobrodružství rozhodně nepovažuji za promarněný.

Hra mi přišla svými mechanikami originální, ale to bude hlavně tím, že jsem sérií The Legend of Zelda zcela nepolíben. Bezejmenný (nebo si to jen nepamatuji?) hrdina v roztomilé grafice cestuje z ostrůvku na ostrůvek po stopách svého otce. Příběh je jednoduchý a dialogy prosté. Hra vás za ručičku však úplně nevede a i na relativně malém prostoru není úplně problém zabloudit a nevědět kudy dál. Ke hře jsem se ostatně původně vracel po delší pauze a absolutně se nechytal. Rozjel jsem to tedy od začátku.

Občas Vás bude trochu štvát ovládání a skutečnost, že nelze skákat. Hledání cest na některá místa je spíše frustrující než vyloženě zábavné a i odhalení některých tajemství mi přišlo jako designované na metodu pokus/omyl. Dohromady to všechno funguje v pohodě. Délka hry je vzhledem k žánru adekvátní a když už se začnou omezené možnosti boje a explorace přeci jen zajídat, přijde konec. Na mobilu v době vydání to mohla být vlastně paráda, na poměry PC či konzolí jde o hru přeci jen poměrně prostou.

Hodnocení na DH v době dohrání: 64 %; 8. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Jednoduché, ale po omezenou dobu i zábavné herní mechaniky; některé hádanky; atmosféra

Proti: Občasná frustrace; jednoduchá hratelnost se postupně vyčerpá; ne vždy přívětivé ovládání zejména při bossfightech

+6

Prince of Persia: Warrior Within

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS3 75
Původně to vypadalo na podstatně větší nadšení. Z dětství mám sice Warrior Within zaškatulkovaný jako ten nejhorší díl věhlasné trilogie, nyní jsem ale zjistil, že jsem byl jen mamlas a došel tehdy pouze asi do 5 % hry. Tentokrát to už klaplo celé. Bohužel se hlavně ke konci hry začaly objevovat problémy, které výsledný dojem ze hry zbytečně ničí. Nejdříve ale to dobré.

Warrior Within v mnohém sveřepě odolává nepřízni času a jde o hru, kterou si s lehkým přimhouřením očí užít náramně i v současnosti. Kamera sice nepřekvapivě dost lajdačí, ale během chvíle vám přejde do krve mechanika přepínání mezi dvěma styly snímání hry (a občas se hodí i ten třetí z první osoby). Jednou mě nicméně kamera vypekla úplně, když jsem prostě nevěděl kudy se v rozsáhlé místnosti vydat. To, že jsem se měl zrovna na tomhle místě s princem rozběhnout proti zdi, z prezentovaných úhlů kamery jednoduše nebylo vidět. Strasti s neposlušnou kamerou jsou ale spíše takovým reliktem doby a do záporů jsem to nakonec ani nezahrnul.

I přes zvykání na dobovou kameru, Ikonické hrátky s časem a s tím spojenými speciálními schopnosti mají obrovské kouzlo. Hra je chutným koktejlem poměrně zábavných a variabilních soubojů a adrenalinového skákání přes smrtící překážky. Zasazení na do jisté míry otevřený ostrov funguje výborně a běhání po zdech v kombinaci s časohrátkami se jen tak neomrzí. Stejně tak dobře funguje mechanika střídání přítomnosti a minulosti. Jen moc nechápu, proč je potřeba vždy portál aktivovat pomoci stejné triviální hádanky.

WW je proslulý i dost netypickým soundtrackem, kterému vévodí metalové skladby, a v porovnání s dalšími díly také citelně temnější atmosférou. I díky tomu je hraní nezřídka parádní jízda, která za současnými akčními adventurami nezaostává.

První větší překážka v radosti nad old school řezanicí přišla ve chvíli, kdy se mi někdy před polovinou do hry prodral vskutku debilní bug, jehož vinou jsem přišel o dobrých 4-5 hodin života. Potřebná akce spustila filmeček, ale předmětná místnost se tím správným způsobem neproměnila. Já si toho nevšiml a ve víře, že je vše jak má, jsem se vydal do jiné části ostrova. Tu celou prošel a pak další asi dvě hodiny běhal všude možně ve snaze zjistit, jak dál. Až internet mi prozradil, že jsem trochu v prdeli a musím nahrát dva dny starou pozici. Že jsem s tím v danou chvíli nesekl, vlastně vypovídá spíše o tom, jak moc jsem si jinak v kůži bezejmenného prince lebedil.

Druhá menší krize se dostavila v momentě, kdy se princ začne prodírat zákoutími ostrova času jako písečný přízrak. Hráč je v poslední cca čtvrtině herní doby nucen k dost bezúčelnému backtrackingu (kterého jsem si navíc užil dosyta kvůli popsanému bugu) a zábava dost trpí. Moc nepomáhá ani respawn nepřátel. Když jsem asi počtvrté obíhal již dávno poraženého golema (na kterého navíc kamera automaticky lockuje), už jsem dost skřípal zuby.

Úplnou třešničkou je poté závěrečný souboj (normální zakončení). Ač bossfighty ve hře nejsou žádné terno tak nějak obecně, ten poslední je už regulérní vyjebávka. Je dlouhý, nudný a zabugovaný. Celá mechanika řešení souboje mi přišla jako rozbitá, nehledě na to, že mi nepřítel rád propadával texturou a já musel písek plýtvat jenom na to, aby šlo v souboji pokračovat. Tahle zhovadilost mi na HARD sebrala dobré dvě až tři hodiny. Vést si někde žebříček nejhorších bossfightů ve videohrách, závěr Warrior Within by se rozhodně umístil.

I když ve mě tak poslední hodiny hry zanechaly spíše pachuť (a ukously minimálně 5 % z hodnocení), jde i tak o zábavný a stále dobře hratelný kousek herní historie. V lecčems sice hry ušly mamutí kus cesty, v jiných aspektech je však WW (a i jiné hry série) nadčasový. Je tak škoda, že v univerzu PoP vznikají již pouze (naštěstí kvalitní) spinoffy. Ale třeba jednou... místo Assassins Creed 76?

Hodnocení na DH v době dohrání: 81 %; 271. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Unikátní atmosféra; mechanika vracení času; většinou zábavné souboje i hádanky; metalový soundtrack utkví; střídání přítomnosti a minulosti; princ

Proti: Gamebreaking bugy (PS3 verze); u konce hře trochu dochází dech; otřesný poslední souboj

+15

Grand Theft Auto V

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS3 85
To je mi tak nějak podobný. Hrát GTA V poprvé pořádně až v roce 2025 a ještě k tomu na PS3. Teda já už to zkoušel někdy v roce 2014 a vydržel jsem sotva hodinu, letos jsem se každopádně odhodlal dílo dokončit. No a s platformou se pojí vlastně jediné větší výtky...

GTA V na PS3 totiž vypadá pekelně. Je vidět, že hra vyšla již ve chvíli, kdy byla konzole "ve smrti" a je tak regulérně hnusná, rozlišení nízké, objekty rozmazané a zároveň se šíleným AA, díky čemuž jsou okraje textur "rozčárkované". Hru jsem hrál na starodávném monitoru z roku 2010, kde hra vypadala alespoň trochu ostřeji, než na současných zařízeních. Hnus to byl pořád, zpočátku mi to přišlo skoro na hranici hratelnosti, ale člověk je tvor přizpůsobivý a zvykne si. Bohužel se nevábný vzhled trochu propisoval i do hratelnosti, jelikož grafické nedokonalosti dělaly hru často dost nepřehlednou. Tohle je ale prostě problém platformy a hráči PS4 nebo PS5 verze mohou celý odstavec (pravděpodobně) zcela ignorovat.

Jinak se jedná o kvalitní městskou akci, jak to umí vážně jen Rockstar. Nejde ani tak o příběh. Ten je v jádru vlastně jednoduchý. Scénáristicky je to však jedna velká paráda a ve hře si člověk užije prakticky každý dialog a i minoritní cutscénu. Přišlo mi, že GTA V daleko více než předchůdci sází na humor a velmi dobře mu to vychází. Ač hra rozhodně není takový ústřel jako Saints Row, na bizardní scény a situace tu není nouze. Trevor je psychopat. Zatraceně zábavný psychopat (kterej by teda v běžném životě byl zralý na elektrické křeslo po každé misi). Michael je psychopat sice trochu menší, ale když mu rupne v kouli, vlastně si se svým starým kámošem nemá moc co vyčítat. Trojici protagonistů doplňuje Franklin. Ten mě bavil asi nejméně, ale rozhodně nezaostává nějak citelně. Ústřední trojicí to však jen začíná a Los Santos je výborně napsaných magorů plné. Pomyslnou třešničkou na dortu je poté rozsáhlý falešný internet plný trefně parodických stránek. Všechna čest, že si autoři dali tak velkou práci s něčím, co většina hráčů pravděpodobně jen zběžně prolítne (což je jejich škoda).

Mise jsou většinou zábavné. Často tedy hlavně námětem, než poté samotnou herní náplní, která je v podstatě poměrně standardní. Hra klade relativně důraz i na letecké mise, ale vzhledem k obstojnému ovládání to nijak nefrustruje. Musím si trochu postesknout nad náplní některých vedlejších aktivit. Námět a zadání jsou opět originální a zábavná, ale sbírat z mořského dna 30 (!) kusů ponorky/radioaktivních barelů či nutnost rozbít 15 cedulí konkurenčního realiťáka nemá se zábavou nic společného (a regulérně jsem se na to vykašlal). Většina nepovinných misí si naštěstí moc nezadá s těmi hlavními, takže je o zábavu postaráno. Možná jsem z toho trochu "vyrost", ale nějak jsem neměl potřebu věnovat se ve hře ničemu jinému než misím samotným. Na druhou stranu, i když se na ten jalovější obsah hry úplně vybodnete, stejně na hráče čekají desítky hodin kvalitní zábavy i v rámci singlu. GTA Online je pro PS3 již offline, takže jsem neměl možnost vyzkoušet.

Asi "vinou" let bezplatných upgradů jsem měl již od začátku hry k dispozici spoustu kvérů. Vůbec jsem tak neměl potřebu kupovat další a do obchodu s kvéry jsem zavítal vlastně jen v rámci příběhu. Na střelbě a soubojovém systému se zub času trochu podepsal, ale přestřelky i tak rozhodně dokáží být zábavné. Franklin kvůli nebojové speciální schopnosti v soubojích každopádně trochu zaostává. Při hraní se každopádně trochu projevila má "nemoc z povolání", kdy jsem jen s těžkým srdcem střílel do policajtů. Podobný "problém" jsem měl ale třeba i v remaku první Mafie. Jsou to samozřejmě jen hry a do výsledné známky se to nepromítlo.

Vlastně jsem si až nyní uvědomil, že ačkoliv jsem ve hrách trilogie trojka, Vice City a San Adreas strávil v dětství mnoho času, je pětka prvním GTA, které jsem doklepl do konce. Hrát to na modernější platformě, půl bodíku bych přihodil. GTA V tak posloužilo přesně tak jak mělo. Hype ohledně šestky mě míjel a teď se už těším společně se zbytkem světa. Jen by bylo tentokrát fajn, kdybych se k tomu dostal před rokem 2035 :).

Hodnocení na DH v době dohrání: 88 %; 870. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Výborné postavy a scénář; slušná herní doba i když se držíte jen hlavní dějové linky; zábavné létání; humor

Proti: Na PS3 je hra hnusná jak lejno; některé vedlejší aktivity jak ze současných her Ubisoftu; již vypnutý online

+12

The Callisto Protocol

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 75
Teď když se prach nad hrobem tohohle finančního propadáku přeci jen trochu usadil, pojďme si říct, že The Callisto Protocol není po stránce hratelnosti zase takový průser. Dle mého názoru jde spíše o oběť šílených očekávání a skutečnosti, že hra minimálně na první dva díly jasné "inspirace" v podobě série Dead Space citelně ztrácí.

Snaha nepřímo navázat na kdysi věhlasnou sérii studia Visceral Games je naprosto zřejmá. TCP řve "mrtvej vesmír" na hony daleko a mít na sérii práva, autoři by klidně mohli na krabičku švihnout čtyřku. Sci-fi survival hororů je na trhu minimum, TCP tak měl k úspěchu poměrně slušné předpoklady. Problém spočívá v tom, že ačkoliv dělá všechno podobně jako Dead Space, snad až na grafické zpracování dělá vše i zřetelně hůře.

Tvůrci nechtěli (a takřka určitě ani nemohli) do puntíku zkopírovat soubojový sytém z Dead Space a jeho dnes již ikonického vesmírného inženýra Isaaca s Plasma Cutterem. Striking Distance Studios přišli s novým nápadem, který jim však v konečném důsledku trochu vybouchl do ksichtu. Jakob Lee se zejména zpočátku spoléhá na elektrický obušek a souboje tak probíhají spíše nablízko, přičemž pro přežití je naprosto stěžejní trochu těžkopádný systém úhybů. Hlavní hrdina tak při střetech s monstry tancuje podivný čardáš ve snaze zkombinovat úhyby do strany a údery chladnou zbraní. Přiznám se, že zpočátku mi přišel tento systéme vyloženě debilní, postupně si však zvyknete a hra od nutnosti řešit všechny střety s hnusáky "růčo" přeci jen opustí. Nechtěně komicky však systém úhybů působí až do konce hry.

Vybavuji si, že u Dead Space jsem si prosral nejedny trenky a nebyl jsem u hry schopný vydržet déle než řekněme hoďku v kuse. U TCP jsem se nebál vůbec. Vlastně úplně nevím proč. Hra dokáže být atmosférická a hudba a zvuky se vás snaží vyděsit neustále. Nějak to na mne však nefungovalo. Moc tomu nepřidává i fakt, že se autoři velmi často snižují k laciným lekačkám, které se navíc citelně opakují. Snad každé druhé plazení se ventilační šachtou se bez nějakého toho bafnutí neobešlo. U konce hry jsem byl už úplně otrlý a lekačky jsem vnímal spíš jako takové otravné animace zdržující postup hrou. Čest těm pár výjimkám a přiznávám, že u té úplně poslední jsem se lekl poctivě. I přes hnusné výjevy a skoro až přehnaný "gore" se příliš hře nedařilo držet mne v takovém tom nepříjemném napětí, jak to umí třeba ty lepší díly série Resident Evil.

Příběh mne celkem bavil. Nejde o nic převratného a drtivou většinu zvratů uvidíte přicházet dlouho dopředu. Přesto jde o vyprávění pro podobný typ hry naprosto dostačující. Postav je ve vezení The Black Iron jen pár, zahrané a namluvené jsou však dobře. Produkční hodnoty hry jsou ostatně na vysoké úrovni. Působivý grafický kabátek se však během chvíle okouká a pak začnou o to více vystrkovat růžky nedostatky v hratelnosti.

Pár designových rozhodnutí mi přišlo vyloženě hloupých. Předně jde o titěrný inventář. Jacob u sebe unese kromě zbraní přesně šest předmětů. Každý kvér má samozřejmě jiný typ munice, pak jsou tu lékárničky a předměty, které lze u automatické obchodní stanice vyměnit za kredity, sloužící k nákupu vylepšení zbraní a gravitační rukavice. Rovnání pistolek a léčivých kytiček má v Residentu své místo, tady to jen otravuje. Velmi často jsem tak musel kořist na místě prostě nechat. Obchodní stanice jsou rozmístěné trochu nerovnoměrně a třeba každá baterka do gravitační rukavice zabírá nesmyslně jedno místo. Cca v polovině hry se situace o něco zlepší, když inventář nabobtná na dvojnásobek. Díky bohu. Chvíli mi trvalo zvyknout si, že na každou mrtvolu je potřeba nejdříve dupnout, aby vydala tolik potřebnou kořist. Je však možné, že tento prvek byl již v původních Dead Space a já si na něj jen nepamatuji.

I přes v komentáři proprané nedostatky jsem se u The Callisto Protocol obstojně bavil. Již bez očekávání, "zadarmo" z PS Plus jde o fajn hru s přímočarou hratelností i postupem vpřed. Na "Maximum security" dohrání trvalo přiměřenou dobu a nepřišlo mi, že by hra byla přehnaně krátká. Největším zločinem je tak skutečnost, že tenhle vesmírný horor dělá všechno hodně podobně jako její předobraz, jen vždy alespoň o trochu hůře.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – "8. Zločin a trest:  Dohraj hru, ve které hraješ za vězně, a nebo za osobu, která následkem svých činů skončí ve vězení.  – Hardcore varianta. /Hlavní hrdina je krátce po začátku hry zavřen do futuristického vězení, odkud se následně pokouší uprchnout./

Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 78. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Zasazení do sci-fi vězení; soubojový systém (častečně); atmosféra není špatná, i když se hře příliš nedaří děsit; audiovizuální zpracování; délka tak akorát

Proti: Soubojový systém (částečně); vlastně to je "jen" takový horší Dead Space v moderní grafice; lekačky jsou často nepřekvapivé a prvoplánové; omezující inventář

+15

Marsupilami: Hoobadventure

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 65
Další z řady "Not great, not terrible" plošinovek, která v zásadě nedělá vůbec nic vyloženě špatně. Stejně tak v ní však absentuje jakýkoliv neotřelý prvek, kterým by si hráčskou pozornost zasloužila. Tedy snad až na bizarní nezapamatovatelný název...

Ústředními hrdiny hezky barevné skákačky je trojice podivných postaviček s proklatě dlouhými ocasy (bez dvojsmyslů), které jim pomáhají při pohybu prostředím. Úrovně jsou funkční, relativně zábavné, ale v zásadě i poměrně nezajímavé. I jednotlivá prostředí mi přišla naprosto standardní a hratelnost se v zásadě od první do poslední úrovně skoro nemění... s tím, že v záplavě poměrně jednoduchých levelů občas vystrčí růžky nějaký trochu složitější. Marsupilami je ale v konečném důsledku hra spíše jednoduší a relativně vhodná i pro děti. To rozhodně není zápor. Relativně nenáročně jsou nastavené i limity pro režim časovky. Dohrát hru na 100 % tak není ani zdaleka takový záhul, jako u mnohé konkurence.

Ovládání je naštěstí přesné a responzivní, takže základní předpoklad pro fajn skákačku je splněn. Jen je prostě škoda, že obsah i hlavní herní mechaniky nedokáží hráče ničím spolehlivě zaháčkovat. Hra obsahuje i trochu zbytečný systém životů. I přes ledabylé skákání jich u konce hry budete mít spolehlivě mnoho desítek. Odpadá tím tak motivace důsledněji sbírat ovoce, poschovávané v každé z úrovní.

Původně jsem hodnotil o půl bodíku níž, příjemně mne však překvapilo bezplatné DLC The Hidden World, které hráče zavede do země dinosaurů a představuje i již regulérně náročný mód "Cataclysm". Prostředí DLC je nápaditější a to platí i pro nepřátele a herní mechaniky. Rozšíření navíc nějakou tu dobu pobaví a autorům patří pochvala za to, že jej autoři vydali bez nutnosti další platby.

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Přesné ovládání, což je pro skákačku vždy základ; barevná odpočinková záležitost; v porovnání s konkurencí poměrně nízká obtížnost, což není vždy na škodu; povedené bezplatné DLC

Proti: Na hře není bohužel absolutně nic vyloženě zajímavého; opakující se nepřátelé a i úrovně působí i přes různé prostředí hodně podobně; absence originální mechaniky

+5

Marvel's Spider-Man: Miles Morales

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 75
Miloš Moravec (jak mi název kdysi žoviálně přeložil autopřekladač Facebooku) si mne na rozdíl od prvního dílu úplně nezískal. Jistě, jádro je i tentokrát dobré, ale půltý díl s "černým" Spider-Manem bohužel působí jako taková rychlospíchnutá znouzecnost k vydání PS5.

Asi nejpalčivějším problémem je ubohá délka. V rámci hlavní dějové linie se do konce dohoupete za tristních 4-5 hodin, což vyplyne na povrch zejména ve chvíli, kdy se pustíte do hraní v rámci NG+. Jasně, jen hlavním příběhem, nejsou open world hry živy, jenže tady se dostáváme k dalšímu úskalí. Miles se odehrává v těch stejných kulisách, jako první dobrodružství Petera. Jen je New York tentokrát zasněžený. Dívá se na to hezky, ale v praxi to znamená jen to, že si Miles párkrát postěžuje, jaká to je venku zatracená klemdra... jo a jednou z kupky sněhu vyprostíte zasněžený náklaďák. NAJS!

Výplňové aktivity jsou rovněž velmi podobné původní hře. Systém "stop-crime" událostí se dočkal jen drobné změny, opět na hráče čekají (nepříliš nápadité) výzvy, pár nepřátelských základen k vymlácení a nějaké to víceméně bezpředmětné harampádí, poschovávané na vršcích mrakodrapů.

On i ten příběh, působí jako přešitý z minulé hry. Minimálně některé styčné body jsou až směšně stejné. Peter Parker se po úvodní společné honičce vydal s MJ za oceán a město svěřil do ruky nezkušeného kolegy. Samozřejmě se rychle všechno kardinálně posere a Miles má plné ruce s novými nepřátelskými frakcemi. Postupně se ale omezíte na fakt, že jedni šašci jsou červení, druzí fialoví. Příběh uhání zběsilým tempem, a než se podaří autorům cokoliv alespoň trochu prokreslit, je konec.

Je patrné, že hra vznikala v době, kdy začínala na síle nabírat vlna, nyní známá nejlépe asi pod zjednodušenou nálepkou "WOKE". Černý Spider-Man vycházející z komiksové předlohy je za mě naprosto v pohodě. Je však trochu "legrační", že jediný deklarovaný romantický vztah je mezi dvěma lesbami (na teplouše samozřejmě neměli autoři koule... dvojí metr hadr), vedle pomatených výkřiků J. J. Jamesona byl přidán další (naprosto nudný) podcast, jehož moderátorkou je obtlouslá příslušnice rasové menšiny s obligátním fialovým přelivem. Obrácenou logikou urputných SJW ve hře vlastně nenajdeme žádnou alespoň vzdáleně signifikantní bílou postavu. Pardon, vlastně HLAVNÍ ZÁPORÁK je bílej blonďák. Beru zpět! Naprostou laskominku si pro nás autoři připravili v jednom z vedlejších úkolů, kde je jen tak "mimochodem" několikasekundový detailní záběr na grafity odvážně hlásající že BLACK LIVES METTER, pičo! Jen škoda, že autoři při vší té inkluzi a osvětě netrefili na poprvé portorickou vlajku...

Přes všechno řečené, je Spider-Mana opět (relativně) zábava hrát. Princip hry a pohybu zůstal (snad naprosto) nezměněn a houpání se na pavučině v mezi mrakodrapy po roční pauze opět bavilo. Miles dostal do vínku bioelektrické schopnosti, které jsou efektní a zábavné. V kontextu univerza sice působí trochu podivně, ale třeba jde o "kánon", nechám se rád poučit. Druhou větší novinkou v hratelnosti je možnost kamufláže a pár nových udělátek. Trochu nepochopitelně se nevrátily zábavné ultimátní schopnosti a i zmíněných udělátek je k dispozici jen pár. Paradoxně mi tak přišel soubojový systém v původní hře o něco komplexnější a pestřejší.

I když jsem se tak u Milese bavil (v NG+ už tolik ne), zůstává mi na patře trochu pachuť. Kdyby šlo o DLC za několik stokorun, hře bych leccos odpustil. Za plný randál (hra v PS store stále stojí krásných 1.419,- Kč, no neber to!) hra ale ani omylem nestojí. Skoro všechno je ze vlastně stejné, subjektivně i o něco horší než v původní hře, jen Vás autoři tentokrát zabaví maximálně po třetinovou herní dobu.

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 155. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Houpání po městě stále baví; pěkné cutscény a efekty; hratelnost je stále zábavná (byť zoufale stejná); efektivní elektrické schopnosti; opět pěkné oblečky

Proti: Ubohá délka hlavní příběhové linky; vedlejší aktivity copy>paste ze základní hry a ani tak hra dlouho nevydrží; nějak mi to smrdí propagandou; Miles je nudná postava; chybí ultimátní schopnosti

+5

Astro Bot

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 95
Tak takhle nějak se musí cítit fanoušci Nintenda, když jim vydají nového Maria. Astro Bot rozvíjí výborný Astro's Playroom do podoby plnohodnotné hry, která je zároveň jednou z těch nejpovedenějších plošinovek, co si lze v současnosti na PS5 zahrát.

I tentokrát jde o absolutní oslavu konzolí PlayStation jen v daleko velkorysejším měřítku. Astro Bot je regulérní hra a natlačí se tu už tolik na to, aby každou sekundu prezentovala možnosti ovladače Dualsense. I tak je však podpora haptické odezvy v porovnání s konkurencí takřka bezprecedentní. Dávkování obsahuje poměrně standardní. Jeden HUB, odkud se malý robůtek na ovladači vydává do hvězdných systémů plných planet, značící jednotlivé úrovně. Planetky jsou to všechny do jedné originální, hravé a Astro Bot se opakuje jen velmi zřídka a když tak smysluplně.

Hlavním cílem je osvobodit jednotlivé součástky PlayStationu 5 a s ním ideálně zachránit i všechny Boty. Astro Bot je narvaný odkazy na snad všechny alespoň trochu podstatné tituly PlayStationu, ale najdou se i některé multiplatformní hry. Je to milé, je to funkční a hra příjemně motivuje. Velkou parádou jsou poté speciální úrovně, jež jsou celé věnované konkrétní hře včetně postavami inspirovanými mechanikami. Vlastně je škoda, že podobně laděných úrovní hra nakonec nenabídla víc.

Astro si postupně osvojí řadu schopností. Baví snad všechny a opět je na místě pochválit dobře zapracovanou haptiku. Hudba je výborná, jen je škoda, že i tentokrát autoři dost recyklovali z předchozích her "série". Ne každému po chuti bude i specifický styl nepřátel a přísahal bych, že se vrátili i někteří bossové (byť třeba s jinými schopnostmi).

Z parádní devítky na ještě vyšší hodnocení mě nakonec zviklal fakt, že autoři do hry přidávají další bezplatný obsah. Zatímco základní hra je v zásadě i díky citlivě rozprostřeným checkpointů převážně celkem jednoduchá, tak u DLC úrovní se už hráč celkem zapotí. Sotva před měsícem do hry přistála i úroveň Megamix Mastery, ve které jsem utopil ke dvěma hodinám, než jsem (příhodně v kostýmu Dark Souls) doskákal do jejího konce.

Autoři The Game Awards si to od mnohých slízli za to, že vloni hru roku vyhrál Astro na úkor Black Myth: Wukong. Za mě to dopadlo naprosto zaslouženě. V zásadě vlastně trochu obyčejného Wukonga mám od začátku roku rozehraného u konce a ne a ne to doklepnout. Z Astro Bota jsem nadšeně odehrál veškerý obsah a budu vyhlížet další.

Hodnocení na DH v době dohrání: 89 %; 36. hodnotící; digitální verze PSN za bodíky ze zaniklého PS Stars

Pro: Parádní pestré úrovně; povedené ovládání; zábavné schopnosti; tuna odkazů na spoustu her z historie PS; hudba (byť se opakuje); již několik free DLC

Proti: Pár věcí působí, jako zrecyklovaných z předchozích her

+15

Gordian Quest

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 75
Gordian Quest měl potenciál být naprostým skvostem. Spousta obsahu, komplexní mechaniky výbavy a vývoje postavy, rozdílné třídy a tahová hratelnost s důrazem na deckbuilding, zní zatraceně lákavě a ve svých nejlepších chvílích hra velmi dobře baví. Po cca padesáti hodinách však musím konstatovat, že Gordian Quest na úplný vrchol žánru bohužel ztrácí.

Po stránce mechanik je hra velmi robustní. Z počátku se budete cítit až přehlceni různými možnostmi, jak své postavy rozvíjet a skládat herní baličky jednotlivých charakterů. Vlastně bych ocenil méně citelnějších vylepšení než monstrózní strom plný často skoro zanedbatelných bonusů. Mikromanagementu postav si "užijete" spoustu, zejména pokud se v rámci kampaně rozhodnete složení tříčlenné party hrdinů střídat. Nutnost piplání se s postavami však automaticky neznamená zápor.

Primárně jsem hrál mód kampaně. Jakmile si osvojíte základní mechaniky hry, začne hra tak na dobrých dvacet hodin velmi dobře bavit. Větší životnosti však škodí nevyváženost jednotlivých schopností a absence opravdu rafinovaných synergií mezi kartami samotnými. V tomhle je třeba Slay the Spire nesrovnatelně dál. Třeba Lucius se postupně dostane ke schopnosti, která prakticky každým užití zdecimuje i dva soupeře najednou. Jiná postava na stejné úrovni se by se přitom se stejnými nepřáteli i při silně útočném buildu pižlal i několik kol. Většina z karet přímo čerpá bonusy na základě síly, obratnosti či intelektu hrdiny. Jakmile se však vydáte jednou cestou, nedává moc smysl do balíčku míchat karty jiných barev. Stavět postavu jako "hybrida" podle mých zkušeností moc dobře nefunguje a v konečném důsledku nejsou hrané balíčky karet tak komplexní, jak by se mohlo zdát. O cestě, kterou se vydáte, takřka nevědomky rozhodnete v prvních pár úrovních dané postavy.

Godrian Quest lze i v kampani hrát v režimu roguelite. To je však pro pořádné fajnšmekry a to zejména kvůli nevyvážené obtížnosti. Není problém hrou procházet prakticky jako nůž máslem a pak narazit na bandu smrtících pavouků, kteří vám jednu z postav pošlou do věčných lovišť dřív, než se vůbec dostane ke slovu. Výkyvy v obtížnosti ještě celkem chápu na obtížnost NIGHTMARE v kampani, ve zcela roguelite realm módu však podobná překážka znamená i několik hodin postupu v čudu, přitom do fatálního souboje člověk stromem událostí procházel bez větších zaškobrtnutí. Vzhledem k tomu, že hratelnost není ani zdaleka tak svižná jako již zmiňovaný Slay the Spire, přestane se vám po chvílí chtít budovat partu hrdinů opět od znovu.

I přes pár zmíněných neduhů, jde stále o velmi solidní karetní hru. I když se v kampani hra postupně dost omrzí, přesto je minimálně první dvě desítky hodin hru radost objevovat. Má několik opravdu solidních nápadů a vývoj postav je z počátku i zatraceně chytlavý. Schopnosti i postavy samotné mi však přišly poměrně nevyvážené a opravdu zábavné synergie mezi charaktery se mi hledaly jen velmi obtížně. Kritika hry však v žádném případě neměla být zdrcující, jen dle mého názoru nakonec nejde o zapadlý skvost, jak to zpočátku vypadalo. Za těch padesát korun, co mě kdysi hra v PS Store stála, mám však stále pocit, že jsem tvůrce prakticky okradl.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 3. Zvířecí duše: Dohraj hru, ve které se hrdina dokáže měnit na zvíře. – Hardcore varianta. /Jedna z hratelných postav druidka Ida se umí proměnit v medvěda. Tuto postavu i schopnost jsem během hraní aktivně používal./   

Hodnocení na DH v době dohrání: 90 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Komplexní mechaniky vývoje postavy; rozdílné charaktery; po omezenou dobu i velmi zábavné souboje a hratelnost

Proti: Nevyvážené schopnosti; vývoj postav je na rychlý roguelite režim přeci jen trochu těžkopádný; difficulty spikes; pár mechanik působí absolutně zbytečně; stereotyp v druhé půlce kampaně

+6

RoboCop: Rogue City - Unfinished Business

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Původní RoboCop: Rogue City byl trochu zjevením, v jehož úspěch před vydáním věřil jen málokdo. Nakonec byl z trochu lacině vypadající střílečky zasloužený hit. Unfinished Business je něco jako The Old Blood pro sérii Wolfenstein. Dává naprostý smysl, že bylo rozšíření vydáno samostatně. Hra působí kompaktně, uceleně a rozhodně ji nejde odsoudit jen jako předražené DLC. Na druhou stranu dvojku do názvu autoři nedali opodstatněně. Unfinished Business je v zásadě více toho samého s relativně skromným rozsahem novinek.

Detroit je po událostech původní hry (nepatrně) bezpečnějším místem k životu, pouze však na pár chvil. Když na policejní stanici zaútočí armáda žoldáků, nezbývá než povolat do akce Crime Prevention Unit 001, nebo-li podsvětím obávaného RoboCopa. Polorobotický A. J. Murphy se okamžitě pouští do ohledání vyvražděné stanice, aby záhy zjistil, že stopa vede do opulentní OmniTower, kde se usadila militantní organizace s tajemným vůdcem a neznámým plánem. 

Příběh je… vlastně dost fajn. RoboCop se nebere vážně a ctí předlohu v podobě původních filmů s Peterem Wellerem v hlavní roli (ten se role plecháče zhostil i zde). To co by na kinosálech úplně neobstálo, ve videohře funguje naprosto v pohodě a vyprávění se na poměry FPS vlastně povedlo. Unfinished Business vedle tuny akce obsahuje i pomalejší pasáže a snad moc neprozradím když řeknu, že tentokrát si nezrajeme jen za RoboCopa.

RoboCop je ale v první řadě stále pořádně akční FPS. Tolik velebený unikátní „feeling“ je samozřejmě zpět a autory za něj patří znovu pochválit. Pohyb je adekvátně těžkopádný, přesto CPU 001 nepůsobí jako neohrabaný krám.  Na vyšší obtížnosti hra velmi dobře trefila balanc mezi férovou výzvou a frustrací. Přišlo mi, že u konce však výzva trochu vyprchala kvůli mocným vylepšením.

Přestřelky jsou velmi zábavné, byť je potřeba dodat, že hra postupně sklouzává do kolejí stereotypu. Podíl na tom má rozhodně i zasazení do OmniToweru (tvůrci se zjevně inspirovali dalším futuristickým poldou a podobnost s filmem Dredd z roku 2012 je velmi citelná), díky kterému nepůsobí prostředí příliš různorodě.

Dohrání hry na obtížnost HARD mi ukouslo dost přes deset hodin. I pokud se nebudete moc zaobírat nepovinnou částí obsahu, měla by vám hra minimálně k oněm deseti hodinám vydržet. To mi přijde vzhledem k žánru a rozumně nastavené cenovce adekvátní. 

Já si nicméně herní dobu proti vlastní minimálně o dvě hodinky protáhl. Mohl za to nepříjemný bug, kdy najednou nebylo možné měnit zbraně. Poslední uložená pozice byla nějakých 15 minut zpět, rozhodl jsem se misi dohrát s bugem. Poté však následovala jedna z klidových pasáží a až po odehrání poměrně velké části hry jsem zjistil, že bug přetrvává a nepomohl ani restart hry. Vzhledem k systému ukládání nezbylo, než si poslední dvě úrovně kompletně zopáknout, u čehož jsem i přes nesporné kvality hry skřípal zuby. Verze před vydáním ostatně obsahovala chyb více. Ta popsaná ze hry nezmizela ani po vydání pache a narazil jsem na hráče, kterým nepomohl ani restart mise. Problém určitě dočasný, ale v této chvíli rozhodně zásadní.

RoboCop: Rogue City – Unfinished Business je velmi solidní rozšíření překvapivě dobré hry, která nenáročně zabaví na slušnou dobu. Zásadních novinek je minimum, ale pokud unikátního střílení v kůži RoboCopa nemáte dost, rozhodně jde o dobrou volbu. Stejně tak lze hru doporučit i hráčům, které původní hra z roku 2023 minula. Unfinished Business si naplno užijete i tak. 

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Specifická akční hratelnost; zpracování RoboCopa; dobrý záporák a obstojný příběh (na poměry FPS); suchý humor; rozumná cena

Proti: Poměrně stereotypní; nudné lokace; minimum novinek; ošklivé a opakující se modely postav; gamebreaking bugy

+18

Tom Clancy's The Division

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 65
Jedna z her, které jsem věnoval daleko více času, než by si zasloužila. The Division jsem se "pokoušel" hrát už někdy v roce 2018, ale vydržel u toho s bídou pět hodin. Je vlastně trochu zázrak, že jsem to tentokrát dal celé a poctivě vše vyzobával. Za těch prvních pět hodin totiž uvidíte prakticky vše, co hra nabízí. A pak už se jen recykluje a recykluje... prostě Ubisoft v té nejhorší podobě.

Při druhém pokusu se hrou mi počítadlo svítí nad padesáti hodinami a já se za to vlastně trochu stydím. The Division je bez nadsázky jednou z těch vůbec nejvíce stereotypních her (minimálně co se týče AAA ) produkce, co jsem doposud hrál. Stejnými zbraněmi desítky hodin kosíte v podobných lokacích vlny stejných nepřátel. Hlavní mise se liší vlastně jen tím, že se odehrávají v zajímavějších lokacích v covi... pardon Zeleným jedem sužovaném Manhattanu jinak hra s trochou nadsázky neobsahuje vůbec nic jiného, než pobíhání od otazníčku (ok, tady jsou to troujúhelníčky a šestiúhelníky) a kosení nekonečných zástupů (respawnujících se) neřádů. Občas přijdemi boss. To je ale jen vizuálně takřka stejný pobuda, jen má nad barem s HP napsaný třeba "Ivan". Některé vedlejší mise, zejména ty věnované skenování viru, jsou bezpředmětnou a otravnou výplní v té nejčistší podobě. Byť jsem kus vola, co se u vedlejšákú trápí většinou bez ohledu na jejich kvalitu, tady jste k plnění veškeré nesmyslné výplně nuceni systémem levelování. Vzhledem k jasně daným úrovním nepřátel v "příběhových" misích nelze hru pouze prolétnout a v zásadě je potřeba plnit drtivou většinu vedlejších aktivit alespoň k tomu, abyste se na požadovanou úroveň vyšplhali.

Looter shooter aspekt spočívá defacto pouze v honění čím dál vyšších čísílek a kvér úrovně jedna vypadá klidně úplně stejně jako některý elitní v endgamu. Třídy zbraní ani schopnosti také nejsou žádné terno. Ano, popsané neduhy jsou určitou doménou looter shooterů, ale svým poměrně přízemním zasazením The Division vyčpí strašně brzy. Outriders mne bavili třeba daleko více. Prostředí hry se měnilo, vedle lidských nepřátel se na hráče hrnuli i tuny monster a schopnosti byly zábavné. Vrcholem The Division je jeden vrtulník v poslední misi hry.

Přijde mi, že bych na hru mohl kydat špínu ještě dlouho, přesto jsem ji kompletně dohrál a asi nějaký čas pravděpodobně strávím v budoucnu i s DLC. Výsledné hodnocení 65 % taky není vyloženě špatné. Proč tedy? Vlastně pořádně nevím. Jako by v té naprosto stupidní, stereotypní a až absurdně nenáročné hratelnosti bylo určité kouzlo. Večer po práci prostě postřílet pár oportunistických hovad, co terorizují New Yorské ulice, nakonec nebylo k zahození, byť jsem první, druhý i patnáctý den hraní dělal naprosto to samé. Námět hry je vlastně zajímavý a vzhledem k pandemii, která přišla jen pár let po hře samotné, jde o kousek až mrazivě prorocký. Byť se svět v souvislosti s Covidem nedostal až do takových sraček, přesto je The Division zajímavý nejvíc s ohledem na nedávnou pandemii. Je zajímavé sledovat ve hře rozpad společnosti a pročítat/poslouchat nalezené materiály (byť writing i dabing mají značné rezervy).

Druhým důvodem, proč hra není zase takový propadák, je bezesporu New York samotný. I přes určitou uniformnost a opakující se ulice má hlavně díky zasazení do období Vánočních svátků zvláštní melancholickou atmosféru (škoda jen těch přehnaných zástupů nepřátel v jeho ulicích). Hra bohužel na 4K monitoru vypadala zvláštně neostře a vlastně nepříliš pohledně. Při hraní ve FHD jde s ohledem na dobu vzniku o hezký kousek.

The Dvision je tak hrou, která může vydržet velmi dlouho, ale jen vážně nenáročným hráčům. První a padesátá hodina hratelnosti se liší prakticky jen tím, jak vysoká čísélka létají nad hlavami zasažených nepřátel. Že se někteří hráči dokáží bavit stovky hodin střílením naprosto stejných nepřátel (naprosto stejnými zbraněmi), mi hlava moc nebere...

Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 133. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Atmosféra zasněženého Manhattanu; nenáročná zábava když úplně vypnete mozek; námět pandemie; čeština

Proti: I přes svoji rozlohu jen velmi málo obsahu dává smysl; ohavně stereotypní; takřka nulový vývoj hratelnosti; stále stejní nepřátelé; nutnost být online a nemožnost pauzy

+6 +7 −1

Cars 3: Driven to Win

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Cars 3 jsou v zásadě fajn arkádou prakticky pro všechny věkové skupiny. Hru by bylo nefér odpálit jako nedopečený přívěšek k filmu – na to dělá dost proto, aby ze řady obdobných her vynikla. Výrazně mi však vadila koncepce obsahu, díky které hra působí trochu bezcílně a poměrně brzy nudí.

Hra obsahuje něco ke dvacítce tratí. Většina z nich se odemyká tím, že se na té předchozí jednoduše projedete a to v libovolném herním módu. První nebo poslední? To je fuk. V rámci hlavního herního režimu by si tvůrci představovali, že každou z tratí navštívíte alespoň pětkrát, jednou za každý herní mód. Přišlo mi to bohužel celkem bez nápadu a bez motivace k tomu abych u hry vydržel delší dobu. Vybrat takřka libovolnou trať, libovolný mód a závoďák a jen si tak jezdit, se velmi rychle omrzí. Postup hrou mají simulovat poměrně odfláklé "bossfighty", které autoři zamknuli za nutnost splnit určitý počet skillchecků. Jedná se o určité výzvy, které lze během závodů plnit. Většinu z nich sfouknete tak nějak přirozeně, ale najdou se i takové, jejichž přesný požadavek jsem nerozklíčoval až do konce hry (jak sakra udělat air drift!). Za touto bariérou se skrývá i většina nových vozítek, které se však ve všech případech řídí naprosto stejně a úplně chybí rozdílné atributy. Během chvilky tak okusíte prakticky veškerý typ obsahu a motivace hrát dál se omezuje vlastně jen na postupné plnění skillchecků z tabulky. Motivace tedy žádná sláva.

Jako většina závodních her má i Cars 3 velmi citelný "rubberbanding" a i díky tomu je i na střední obtížnost místy až překvapivě obtížná. Kromě lehké obtížnosti vlastně nemáte moc šanci soupeřům ujet. Svým hravým jízdním modelem se však hra naštěstí od konkurence dost odlišuje. Auta tak umí skákat, jezdit po dvou kolech či přímo pozadu, což je minimálně na prvních pár hodin poměrně neotřelá zábava, Tropení vylomenin na trati je víceméně i nezbytnost. Turbo se samo nenaplní!

Mnohé hráče určitě potěší přítomnost lokálního multiplayeru. Na druhou stranu online hrát nelze vůbec, což je trochu škoda. Hru jsem nakonec opouštěl se splněním 125/136 skillchecků. Bohužel, některé autoři uzamkli za nutnost hrát hru ve dvou. Synův nelepší výkon je někde u sedmého místa, takže požadavek, kdy mají oba hráči dojet "na bedně", byl v našem případě nereálný.

Na sedmičku si to u mě hra vytáhla hravým módem Thomasville Playground, byť ani v něm nejspíše nestrávíte víc než dvě maximálně tři hodinky. Cars 3 se tak poměrně brzy ohrají. Tvůrci jednoduše nedokázali přinést dostatek smysluplného obsahu a funkční systém motivace. Přesto jde o fajn arkádu pro všechny věkové skupiny, která dokáže nenáročně zabavit hlavně díky podařenému jízdnímu modelu.

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 3. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Hravý jízdní model vycházející smysluplně z předlohy; Thomasville Playground

Proti: Koncipování obsahu a jeho odemykání; za všechny auta se jezdí naprosto stejně; výdrž hry kolem deseti hodin není žádné terno

+3

Kena: Bridge of Spirits

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Velmi důstojná prvotina. Naštěstí i po stránce hratelnosti, z čehož měli hráči před vydáním asi největší strach. Vlastně bych paradoxně řekl, že mě hra až tolik neuchvátila svojí grafikou (byť samozřejmě není ošklivá), bavil jsem se ale velmi obstojně.

Hře je trochu vyčítáno, že jde o spletenec spousty dalších titulů. Ale ruku na srdce, která hra dneska není? Kena se sice jinde inspiruje, ale koktejl vytváří vážně fajn. Soubojový systém je tak akorát komplexní a souboje jsou zábava. Hra obsahuje vzhledem k poměrně skromnému rozsahu slušný počet napínavých bossfightů. Trochu mě však mrzí, že jsem se nepustil rovnou do "Master Spirit Guide" obtížnosti. Na druhou nejtěžší mi hra snad až na poslední střetnutí nijak zvlášť náročná nepřišla. Zase jsme se nechal zmást nářky "slabčáků" na internetu :).

Hra se mi v režimu kvality trhala, takže i PS5 verzi jsem musel hrát v režimu "performance". V tom mi přišla hra lehce rozmazaná a i když jsou třeba animace skutečně kvalitní, chybí trochu rozmanitější prostředí, aby šlo hru označit za pastvu pro oči. Na menší tým, ale samozřejmě úctyhodný výkon.

Svět Keny je polootevřený se sběratelským harampádím na úrovni "tak akorát". Hádanky jsou většinou zábavné a intuitivní. Mechanik není hodně a tápat nejspíš moc nebudete, byť postupem času přeci jen hra opustí od původní triviálnosti a k překonání překážky je potřeba alespoň lehce zapojit mozek. Určitá nezkušenost autorů směrem k hráčům tu a tam vykoukne, například v plošinovkových sekvencích, kdy není občas jasně zjevné, zda na tenhle stupínek Kena ještě vyskočí, nebo na něj vede cesta schovaná za nějakou hádanku. S logickými překážkami i v boji samotném vám ochotně pomůžou malý pišišvoři "Rots", kteří koukají na hráče snad z každého promo obrázku.

Příběh mě moc nezaujal. Kena samotná mi přišla absolutně plochá a neprokreslená a i ani ostatní postavy si mě příliš nezískaly. Námět je zajímavý, ale hra s ním pracuje jen velmi povrchně. Opět nejde něco, co by bylo vzhledem k žánru zásadní překážkou, jen jsem tím pádem moc neocenil avizovanou filmovost hry. Ve výsledku jsem však spokojený a dostal jsem víceméně to, co jsem očekával. Fajn záležitost, kterou by však v potencionálním druhém dílu šlo v mnoha ohledech rozvinout do již skutečného veledíla. I tak ale velmi dobrý!

Hodnocení na DH v době dohrání: 76 %; 69. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Příjemná zábava na přiměřené hrací ploše; mechanik není tolik, ale jsou jasně funkční; "Rotíci"; slušné množství bossfightů; souboje; animace

Proti: Příběh si mě nezískal; některé prvky hratelnosti by zasloužily doladit; asi to mohlo být i o něco delší

+11

Metro Exodus - Sam's Story

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
Velmi podařené rozšíření. Zatímco The Two Colonels minimálně po stránce hratelnosti předvedlo prakticky to nejhorší v rámci série, Sam's Story snese srovnání naopak s tím nejlepším minimálně v kontextu základní hry. DLC přináší další otevřenou a vizuálně i herně zajímavou mapu. Arťom si spokojeně mlčí někde v brlohu a ke slovu se dostává sympatický amík Sam. Proč tímhle způsobem nemohli "rozmluvit" hlavního hrdinu v základní hře nepochopím. Sam toho taky moc nenavykládá a většinou se touláte nehostinnou pustinou sami (pokud teda zrovna neprobíhá pijatyka s Kapitánem). Bohatě to ale stačí k tomu, aby vám interakce mezi postavami nepřipadaly naprosto stupidní jako v Exodu samotném.

Po z části zatopených ruinách Vladivostoku se budete pohybovat v orezlé motorové kocábce. Míst k prozkoumání i mimo hlavní příběhovou linku je dostatek a DLC potěší slušnou herní dobou. Příběh i postavy se mi líbily, snad jen Kim byl vykreslen jen velmi zběžně a když jsem šel toho zmrda odpravit do věže, ani jsem si nevybavoval, jak vlastně vypadá. Po stránce hratelnosti je přídavek také příjemně pestrý. Nechybí i pár novinek a nový zmutovaný nepřítel v podobě obřího netopýra (a speciálního elektro-pavoučka). Měl jsem trochu obavu, že mě budou srát minová pole, ale naštěstí s tímto způsobem "zamořenými" oblastmi autoři šetřili. Přídavek obsahuje i dost akce a zejména v závěrečné pasáži si zastřílíte do syta. Třeba z některé ze dvou nových kvérů.

Stejně jako na základní hru se i na DLC moc hezky dívá. Párkrát jsem s radostí Sama posadil na moly prožrané křesílko a s výhledem na lehce nazelenalé vodní plochy si a zafoukal jednu z poschovávaných melodií na foukací harmoniku (samozřejmě nějakou pořádnou americkou odrhovačku). Jen bacha, aby to křeslo neleželo v zamořené oblasti. Filtrů do plynové masky ve světě Metra není nikdy nazbyt!

Hodnocení na DH v době dohrání: 81 %; 69. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Nová pořádná mapa; poměrně pestrá hratelnost; opět hezká grafika a fajn atmosféra; hrst smysluplných novinek; Sam umí mluvit; herní doba

Proti: Po desítkách hodin jsem byl už hratelnosti trochu přežraný; nevýrazný záporák

+11

Disco Elysium

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 75
Zážitek to byl naprosto unikátní, o tom žádná. Zpětně jsem vážně rád, že jsem se k tomu odhodlal, ale stejně tak mě těší, že je Disco Elysium konečně za mnou. Ještě u žádné hry jsem si nepřipadal tolik jako hlupák, To není zrovna emoce, kterou ve hrách vyhledávám. Ale popořadě...

Že jde o desítky hodin dlouhé dobrodružství zcela prosté akce, jsem samozřejmě věděl. Tuny textu pro mě také nejsou a priori překážkou, svého času jsem ostatně u knížek trávil více času než hraním. Sotva pár měsíců zpátky jsem se někomu chvástal, že psané angličtině rozumím prakticky dokonale... z tohoto sebeklamu mne Disco Elysium velmi rychle vyvedlo. Takhle náročné texty v angličtině jsem louskal naposledy na vysoké škole a marně hledám další hru, která by znalost cizího jazyka tak zdatně procvičila (Divinity: Original Sin ?). Prohlášení, že jsem se cítil jako hlupák však nesouvisí ani tak s náročností cizího jazyka jakožto s obsahem rozhovorů samotných.

V Discu se povídá. Hooodně povídá. S kolegy, bizarními obyvateli Martinaise, ale i ve vlastní hlavě. Hra řeší naprosté šílenosti a různé politické teorie se prolínají celou dějovou linkou. Dialogy ač rafinované a umně napsané jsou nezřídka abstraktní, poetické... a často i nesmírně utahané a nudné. Cca po dvanácti hodinách, když se se mnou jal vazoun Measurehead asi dvacet minut probírat rasovou teorii, se dostavila obrovská krize a chybělo vážně málo, abych hru smazal a už se k ní nikdy nevrátil. Unikal mi důvod, proč by mě podobné filozofické úvahy navíc vztažené na smyšlený svět měly bavit. Přišlo mi, že mi význam mnohých myšlenek beznadějně uniká a připadal jsem si víc a víc jako idiot. Hraji převážně večer a jednou jsem u hry naprosto regulérně usnul... Občas je toho tlachání moc a působí paradoxně bezobsažně a zbytečně. Jakoby si autoři scénáře za každou cenu museli honit triko nad tím, jak intelektuální hru nám naservírovali. Dost záleží, do jakých činností se se svým (zpočátku) bezejmenným ztroskotancem zrovna pustíte. Nikdy jsem před spuštěním hry spolehlivě nevěděl, zda se budu následující dvě hodiny skvěle bavit, nebo se strašně nudit. V praxi to bylo tak jedna ku jedné.

Postupně jsem si ale naštěstí zvykl (?), že dokonale nepobírám význam všeho na obrazovce. Navíc když se člověk více držel hlavní příběhové linky, začaly zcela zjevně prosvítat důvody, proč se i zde Disco Elysium těší tak velké oblibě. Svým způsobem ty zdejší devítky i desítky chápu.

Co na hře naopak prakticky bezvýhradně obdivuji je, jak nelineárně se lze do cíle dostat. Hra až na pár kiksů zohledňuje vaše akce a cesta vpřed není jasně daná. Systém úkolů však funguje znamenitě a nikdy se mi nestalo, že bych bezcílně bloudil a nevěděl, kudy kam. Do cíle jsem se například dostal aniž bych našel svoji ztracenou zbraň. Já s tým slezským prasetem Evratem prostě nechtěl nic mít. Párkrát se mi povedlo hodit 1,1 na červený (neopakovatelný) skillcheck s jinak 97% šancí na úspěch a hra moje absolutní selhání vzala smysluplně na vědomí. Cesta vpřed stále existuje, milý detektive, jen se budeš muset víc snažit. Absence akce pro mě nebyla překážkou a ve chvílích, kdy se hra držela více při zemi a nesnažila se do mě nasypat fiktivní zeměpisné údaje či dlouhé úvahy nad podstatou světa, bylo vše až geniální. Chápu, že náplň scénáře je jedním z prvků, které činí Disco Elysium naprosto unikátní, já bych si však hru podobného ražení s citelnějším tahem na branku (a méně komunismu, fašismu, moralismu,...) a užil daleko daleko víc.

Pochvalu si však autoři zaslouží za opět unikátní na nadčasový vizuální styl. Hra působí jako namalovaná olejovými barvami a grafické provedení spolu s výborným soudtrackem vytváří opět naprosto jedinečnou atmosféru. Vypíchnout zaslouží i výborný dabing, který byl přidán s vydáním The Final Cut edice. Bohužel mi nefungoval upgrade na PS5 (nejspíš špatná verze hry), dlouhé nahrávací časy jak zmiňuje internet jsem přesto vůbec neregistroval.

Kvůli tomu, že jsem se u Disca nezřídka ukrutně nudil, nemůžu s klidným svědomím hodnotit jinak než ve žlutých číslech. Na cca pětapadesát hodin v kůži ztroskotance Harryho (či Tequily?) za doprovodu Kima Katsuragiho (chudák musel tak dlouho snášet moje psychopatické výlevy o neodvratném konci světa a méněcennosti žen) přesto jen tak nezapomenu a jejich dobrodružství mi svým způsobem k srdci přirostlo.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 7. Bdím, či spím?:  Dohraj hru, která se alespoň část herní doby odehrává ve snu nebo noční můře. – Hardcore varianta /Hra obsahuje nejméně dvě hratelné snové sekvence./  

Hodnocení na DH v době dohrání: 90 %; 141. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Skrz na skrz unikátní zážitek; neotřelé audiovizuální zpracování; dabing; převážná část hlavní dějové linky; některé postavy

Proti: Některé rozhovory jsou extrémně nudné; přehnaně abstraktní a filozofické; těžká témata ve mně příliš nerezonovala; slabší rozuzlení případu vraždy

+25

McPixel 3

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
McPixel je taková fajn blbina. Určitě nebude po chuti každému a sám si vzpomínám, jak jsem se u prvního dílu pustil v diskusi na Steamu do křížku přímo s autorem slovutným Sosem Sosowskim (a pak se mu časem omluvil, že jeho hra zase taková srajda není). Třetí díl (druhý podobně jako v případě Goat Simulator 3 nikdy nevznikl) se mi líbil rozhodně víc a v kratších seancích cca kolem hodinky dokáže hra mozek skvěle vypnout.

Se hrou podobného ražení jsem se asi vyjma přímého předchůdce nikdy nesetkal. Na obrazovce nemilosrdně ubíhá různě dlouhý časový limit, během kterého v jednoduché grafice musíte "Zachránit den". Většinou jde o to, vypořádat se s bombou, někdy to však může být blížící se meteorit, obří sněhová koule či spousta dalších bizarností. Byť k zdárnému pokoření kratičké úrovně vede většinou jen jedna cesta, ta správná zábava spočívá ve zkoušení co možná nejvíce interakcí na obrazovce.

Gagy nejsou vždy úplně vtipné a dost často se sází na naprosto primitivní humor. Třeba nutnost něco pochcat, či jinou postavu nakopnout se ve hře objevuje velmi často, rozhodně však nechybí i rafinovanější (a řádně pošahané) interakce. Úrovní je něco přes stovku a pestrost situací je úctyhodná. Občas se ke slovu dostane i jednoduchá minihra. Utkvěla třeba variace na žánr Tower Defense, kdy se praskání bublin snažíte zabránit gigantickému prdu před chuděrou babičkou.

Grafika je jednoduchá, ale naprosto funkční. Stejně tak je zatraceně návykových těch pár melodií, co hra obsahuje. McPixel tři i při zevrubném prozkoumávání všeho nezabere ani deset hodin. Hraní je navíc vhodné si rozkouskovat a pokud se tomuhle šílenství věnujete více než třeba hodinku a půl v kuse, začíná primitivní hratelnost ztrácet dech. Přesto nemám problém McPixel 3 doporučit. Je to prima prkotina narvaná až po okraj naprostým bizárem. Těch pár desetikorun můžete utratit daleko hůř.

Hodnocení na DH v době dohrání: 83 %; 3. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Unikátní hratelnost; spousta příjemně bizarního obsahu; v kratších seancích fajn oddych; minihry

Proti: Humor je často vážně dost primitivní; některé typy interakcí se často opakují; volný "průzkum" města moc zábavný není

+7

Metro Exodus - The Two Colonels

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Zdejší lehce rozpačité hodnocení chápu. The Two Colonels se věnuje zjevné mezeře ve vyprávění v rámci poslední kapitoly původní The Dead City, která je však paradoxně asi nejslabší částí hry. I když mne tak osud plukovníka Khlebnikova nějak dvakrát nezajímal, nakonec se DLC co do vyprávění předvedlo poměrně zdatně. Během cca dvou až tří hodin hratelnosti si retrospektivně projdeme poslední měsíce života obyvatel v novosibirském metru. Zpracované to není špatně a původní mezera se poměrně jasně doplní.

Bohužel dost pokulhává hratelnost. Pomineme-li neakční vyprávěcí sekvence, "zastřílíme" si za Khlebnikova snad jen třikrát. Úvodní pasáž, kdy se plukovník vydává za pomoci plamenometu vypálit všudypřítomný sliz, je po stránce hratelnosti strašná a patří k vůbec tomu nejhoršímu, co nám série doposud nabídla. Špatnému zážitku dost dopomohl i fakt, že mi nejspíše vinou bugu plamenomet přestával nesmyslně fungovat. Vždy po vyléčení jsem musel přebít, jinak plameny prostě nešlehaly. Zpočátku nevylepšenému plamenometu navíc neustále klesá tlak a po pár fouknutích je opět nutno pumpovat. No paráda. Druhá pasáž s plameňákem je naštěstí přeci jen povedenější a škvaření mutantů určité potěšení hráči nabízí.

Kratší délka DLC mi v tomhle případě nevadila. Jednak má být Metro Exodus - Sam's Story podstatně delší (a údajně i povedenější) a z původní hry jsem byl metra již přeci jen trochu přežraný.

Hodnocení na DH v době dohrání: 68 %; 68. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Poměrně smysluplně odvyprávěno; Khlebnikov na rozdíl od Arťoma alespoň mluví

Proti: Slabá hratelnost zejména v první pasáži s vypalováním slizu; plamenomet nefunguje jak má; když DLC vynecháte, o nic zásadního vážně nepřijdete

+14

LEGO Builder's Journey

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 65
Příjemný absolutně nenáročný relaxační kousek. To je ale tak všechno. Herní doba s bídou přesáhne dvě hodiny a ani na tak skromném prostoru hra úplně neohromí. 

Hru jsem pořídil za nějakých 120 kaček a po dohrání mi to přijde vlastně pořád celkem drahé. Za normální cenu kolem šesti kil je to pak absolutní nesmysl. LEGO Builder's Journey vás ničím vyloženě nenadchne a nepřináší žádný geniální herní mechanismus, který by jí pomohl razantně navýšit poměr cena:výkon.

Hezky se na hru kouká, příjemně se u ní odpočívá. Zásek prakticky nehrozí, nepříjemné jsou snad jen sporadické chvíle v úrovních, kde je nejprve nutné najít zdroj světla. Úrovní je ke čtyřicítce, což možná nepůsobí jako málo, některé jsou ale vážně kratičké a během pár jednoduchých interakcí je hotovo. Herní principy jsou jednoduché – převážně jde o to postavit cestu panáčkovi z kostek LEGA v rámci poměrně malé úrovně, která respektuje jeho omezené možnosti pohybu. Mechaniky hry se během nedlouhé cesty párkrát lehce promění, ale opět platí, že nikdy hra nepřijde s ničím zcela neotřelým. Hra vás nikdy nenechá z kostek LEGA stavět nic ambiciózního (dokonce ani v poměrně chudém CREATIVE Módu), většinou jde jen o jednoduché mostky, či krkolomné stavby o několika málo kostkách.

Jako mobilní hříčka za pár korun či v dobře nastaveném F2P režimu? Určitě fajn. Regulérní hra za šest kil? To fakt ne.

Hodnocení na DH v době dohrání: 65 %; 9. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Hezká grafika; příjemná nenáročná hratelnost

Proti: Velmi krátké; ani při malém rozsahu nedokáže hra úplně nadchnout; neadekvátní cena

+3

Metro Exodus

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Potřetí do té samé řeky (ok, spíš tunelu) se mi i přes nesporné kvality jedničky i dvojky paradoxně moc nechtělo. Navíc se mi trochu hůře kousal fakt, že se Arťom ze stísněného moskevského podzemí vydal na výlet lokomotivou po povrchu zemském. Přišlo mi, že tím hra trochu ztrácí svoji unikátní tvář a rozhodnutí mě nenadchlo ani z hlediska příběhu a pozadí zdejšího "světa" (byť je pravda, že přečtené mám pouze první dvě knihy ze série... takže to klidně může být "kánon"). Po pár hodinách se naštěstí pocit ze hry výrazně zlepšil a kvalitou se hra svým předchůdcům prakticky vyrovná.

Venkovních lokací není tolik, ale jsou rozsáhlé, rozmanité a zajímavé. Hra Vás naštěstí občas zavře i do nějakého toho bunkru či spletitého komplexu, takže rozhodně neplatí, že Metro je teď třeba celé odstřílet v polootevřených plání Ruska. Na nich už většinou není nezbytná maska, byť ikonického soptění přes filtry si i tak užijete dosyta. Ve svých otevřenějších pasážích Metro silně evokuje sérii S.T.A.L.K.E.R. Ke ztrátě identity však nakonec naštěstí nedošlo. Hratelnost je tak opět velmi povedená. Základ zůstal stejný, přibylo pár novinek v podobě rozsáhlejší správy zbraní a poměrně jednoduchého crafting systému. Zpočátku se mi hra moc dobře neovládala, ale to je jen o zvyku. Pocit ze střelby opět parádní a štěkavé zvuky rezavých zbraní si zaslouží jedničku. O něco horší známku by si odnesl dabing, minimálně ten anglický, který místy tahal za uši.

Moc mě hra nebavila ve chvíli, kdy se jala delší časové úseky vyprávět. Námět je zajímavý, scénář řekněme nekonzistentní, ale na "střílečku" rozhodně v pohodě. Až u třetího dílu mi však přišlo již regulérně stupidní, že hlavní hrdina nemluví. Hra je tak plná groteskních scén, kdy postavy k hlavnímu hrdinovi promlouvají (či se ho dokonce na něco ptají) a ten prostě jen jako kus retarda kouká před sebe. Hlavně, že mezi kapitolami Arťom hráči vesele vypráví, co bylo a co ho teď čeká. V Exodu toto rozhodnutí už vyloženě bije do očí a nulová interaktivita v poměrně četných rozhovorech mi tentokrát trochu vadila. Způsob vyprávění trochu házel klacky pod nohy příběhu i jinak poměrně zajímavým a sympatickým postavám (až na Plukovníka, ten mě sral konzistentně až do konce).

Možná na tom nese zásluhu i nový monitor, ale teď již pár let starý Exodus vypadá opravdu hezky. Zejména rozsáhlé venkovní oblasti jsou zpracovány parádně a výhledy jsou dech beroucí. Rozhodně bych pochválil i leveldesign po drtivou většinu hry. Slabší byla snad jen trochu utahaná poslední kapitola příběhu, kde je soubojů jen minimum, zvlášť když zohledníte požadavky jedné z trofejí.

Metro Exodus nabízí pár skutečně silných okamžiků a "výlet" do podzemního bunkru v hoře Yamantau budou slabší povahy možná rozdýchávat. Něco do sebe má však každá z lokací a dost se mi líbily pouštní pláně u vyschlého Kaspického moře, jež se ke slovu dostane kolem poloviny hry. Nutno podotknout, že v rámci série je Exodus bezesporu nejdelší.

Ač bych tak Exodus asi neoznačil za nejlepší díl trilogie, rozhodně za svými předchůdci nezaostává. Je možné, že potřetí prolézat stanice moskevského metra by již prostě nefungovalo a rozhodnutí autorů vzít Arťoma s kamarády na výlet dalo autorům potřebnou svobodu. Stále hodně povědomá hra tak přináší dost nového na to, aby si hráč opět užil kus parádní zábavy.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 10. Crash: Dohraj hru, ve které narazíš na havarované letadlo, popř. v ní dojde k hráčem nezaviněné havárii letadla. – Hardcore varianta /V první otevřené mapě s názvem Taiga lze narazit na havarované civilní letadlo, jehož trosky je možné prozkoumat./

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 248. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: I přes otevřenější pojetí hry nakonec atmosféra netrpí; pocit ze střelby a zvuky; krásné lokace; solidní leveldesign; stále zajímavý postapokalyptický svět; Yamantau je silný kafe

Proti: Arťom opět nemluví, ale všichni mluví na něj; pár slabších pasáží; dabing (anglický)

+20

Astérix & Obélix XXL

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 40
Mizerná skákačka a ještě horší remaster. Do konce jsem se protrápil s velkými přestávkami během několika měsíců a těch 10-12 hodin herní doby mi přišlo jako věčnost. Jasně, originální hra je stará více než dvacet let, ale ani tehdy to žádná sláva být nemohla.

Ve hře je přinejlepším průměrné prakticky všechno. Slabý design úrovní i hádanek, frustrující ovládání (zejména sjezdy z kopce jsou mňamka), nepříjemná hudba, rozbité zvuky, ale hlavně příšerné souboje jsou jenom některé z neduhů, kterými hra trpí. Asterix poplatně předloze stojí na četných soubojích se zástupy Římanů, kteří se zejména u konce hry počítají i na vyšší stovky v rámci jediného střetnutí. Hra má však soubojový systém naprosto debilní a jde prakticky o frenetické mačkání jediného tlačítka s tím, že si jednotlivé skupinky Římanů musíte rozběhem separovat. Souboje s "bossy" jsou pak vysloveně tristní. Na konci každé z šesti lokací (možná s výjimkou první?) na hráče čeká úplně stejný nepřítel v podobě ozubeného gigantického stroje, který nemá s Římem a Římany nic společného. Mechaniky souboje se železným krámem se mění pouze minimálně a zábava to není ani poprvé natož popáté (kdy na konci hry máte rozbít, tramtadadá, stroje dva!). Před dvěma dekádami to možná obstálo o trochu lépe, dnes hra již vážně nemá co nabídnout.

A teď k tomu remasteru. Zmáčknutím jediného tlačítka lze přepínat mezi původní a remasterovanou verzí hry. Ve výzvách (pokud se jimi tedy masochisticky budete zabývat) je přepínání dokonce součástí hratelnosti. Vlastně si pořád nejsem jistý, jestli hra vypadá lépe v originálu nebo v remasterované verzi. Původní verze dnešní optikou samozřejmě dobře nevypadá, ale má určitý styl. Nová grafika mi přišla vlastně jen ošklivá. To samé platí pro hudbu. Skladby jsou přepracované a často zní lépe ty původní, nehledě na to, že v remasteru při bossfightech či soubojích nesmyslně hraje poklidná hudba místo té akční. Zvuky v PS5 verzi hry zlobí takřka neustále, mnohdy nebylo vůbec slyšet údery, úplně chyběl zvuk výbuchu a zvuková stránka obecně daleko lépe funguje v přepnutí na originální verzi hry. Soundtrack je však tak jako tak nepříjemný na poslech a některé skladby mě takřka přinutily hudbu úplně vypnout.

Za zmínku stojí i četné bugy. Hra se nestydí úplně zaseknout a vypnout, což je vzhledem k poměrně sporadickému ukládání velká paráda a balzám na duši. Ošklivá skákačka se dovede trhat a v jedné pasáži mi i při opakovaném nahrávání FPS klesaly někam k číslu pět. Nepřátelé se velmi rádi někde zaseknout, což v pasážích, kde musíte vybít všechny, taky náramně baví.

Jednoduše tápám, v čem bych mohl hru s klidným svědomím pochválit. Důraz na souboje se zástupy nepřátel by mohl být poměrně fajn nápad, ale kvůli tragickému soubojovému systému to nefunguje. Vlastně mě jen napadají další a další důvody, proč jde o mizernou hru, kterou nepodařený remaster ještě zhoršil. Už jsem hrál i horší 3D plošinovky (pevně věřím, že ohavnost jménem Balan Wonderworld nikdy nic nepřekoná), ale Astérix & Obélix XXL mezi ty nejslabší rozhodně patří a je až s podivem, že série má už čtyři díly. Na druhou stranu, horší to už snad být nemůže, že ne?

Hodnocení na DH v době dohrání: 63 %; 12. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Možnost přepínání mezi originálem a remasterovanou verzí; pár pasáží, které jsou ale i tak spíše jen ok než povedené

Proti: Mizerný soubojový systém; příšerné bossfighty; ovládání; spousta bugů; hudba; rozbité zvuky; remaster vypadá místy hůř než originál; dabing; scénář; ...

+11

Vampire Survivors: Tides of the Foscari

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Při hraní Tides of the Foscari jsem si uvedomil, že jsem hratelnosti Vampire Survivors přeci jen už přežraný. Přídavek jsem si tak až tolik neužil, i když objektivně je vlastně asi lepší, než první (placený) v podobě Legacy of the Moonspell.

Mapy jsou nové "dokonce" dvě a nové zbraně mi přišly povedenější, zejména Eskizzibur s ničivým grafickým efektem na obrazovce. Tentokrát je pro odemčení další fáze DLC na mapě potřeba provést pár konkrétních akcí a nejde tak o (úplně) bezcílné pobíhání mezi tisícovkami nepřátel. Jediný problém pro mne tak spočíval pouze v únavě materiálu. Byť je základní hratelnost hry geniálně jednoduchá, časem se to přežere... A přesně to se mi stalo v Tides of the Foscali.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Další poměrně smysluplný obsah za pár korun; jako oddechovka stále funguje; fajn nové zbraně

Proti: Veterán přídavkem projde jako nůž máslem; hratelnost je naprosto stejná a po desítkách hodin v základní hře je cítit únava materiálu

+10
Zobrazit další komentáře

Yokolobuna naposledy…

Ohodnotil Bloodborne Bloodborne na 90 % (3 dny).

Napsal komentář k Star Wars: Episode I - Racer (111 dní).

Diskutoval u hry Returnal (46 dní).