Ve své době po NFS II bezkonkurečně nejšílenější závodní hra. O tom druhém místu by ale bylo možné diskutovat. Přece jen, King Kong sedící na trati a bušící pěstí do země (a při špatném načasování i do vašeho vytuněného bouráku) se jen tak někde nenajde. Zajímavý byl taky princip policejních radarů, kterým se hráč neměl vyhnout, ale naopak to před nimi co nejvíce rozpálit a následně dostat od vyhecovaných policajtů peníze. Takové NFS III a dále obrácené naruby (policajti nudaři a slušňáci). Na tehdejší dobu slušná grafika, povedené tratě, pohodová hudba. Jednoduše příjemný herní zážitek.

NFS II (respektive NFS II: Special Edition, která byla o poznání lepší) je pro mě jednoduše srdcovka. Tuším, že to byla jedna z prvních závodních her, ke kterým jsem se dostal. Na splitscreenu jsme si tehdy užili hodiny neskutečné srandy. NFS 2 je totiž bezbřehá ztřeštěnost, která sama sebe nebere příliš vážně, a to je dobře. Hra se mi nikdy neomrzela (v devíti letech se není čemu divit :D). Design tratí byl (nebudu již po xté opakovat "v té době") geniální, grafika příjemně barevná a celková dynamika byla vynikající. Dalším, ač neoficiálním, plusem byl přehršel "cheatů", které umožňovaly hráči řídit prakticky všechny předměty, které se ve hře na trati vyskytovaly (kdy jste se naposledy proháněli po Hollywoodu za "volantem" kamenné sochy T-Rexe? :D či to krosili po himalájských serpentýnách v nadupaném zmrzlinovém stánku?). Ze základní sestavy byl můj oblíbenec zcela jasně McLaren, ale po objevení cheatu na... hm... takové to červené nablýskané žihadlo (na jehož jméno si za boha nevzpomenu) které to vytáhlo až na 400 km/h se moje priority změnily. Co dodat? KLASIKA všech klasik!

Další poměrně povedený herní experiment, který nelze nepřirovnat k podobné (leč poněkud rozsáhlejší) cynické ujetině, tedy Stanley Parable, a který je navíc namixovaný s Portalem (ne, střílet zběsile po stěnách a tvořit barevné trhliny v časoprostoru tentokrát bohužel nebudeme). Jedná se o krátkou hříčku, která si pohrává s tématem manipulace, svobodné vůle apod. Graficky příjemné zpracování, ačkoliv někdy poněkud rozmazané textury můžou trochu rušit... ale komu by to vadilo? Těch pár minut to přežijete. Nepochopil jsem funkci toho stupidního kurzoru, který nebyl zafixovaný ve středu obrazovky, ale pohyboval se ve směru pohybu myši. Aby komentář nebyl náhodou delší než samotná hra, budu končit. Zkuste si to, je to free, má to zajímavou myšlenku a dozajista to pobaví. :)

Přemýšlel jsem, jak se při psaní komentáře ke Gone home vyvarovat spoilerů a zjistil jsem, že to je prakticky nemožné. Spoilerem je totiž vlastně už samotné pojetí hry. Abych se tedy nezamotal do nějakých zbytečných dvojsmyslů, volím polopatistický přístup. Pokud jste hru nehráli a nechcete si zkazit překvapení, nečtěte dál. Musel bych jinak totiž jako spoiler označit celý komentář, což mi přijde jaksi od věci.

Co je tedy Gone Home zač? Nejprve ve zkratce něco k příběhu. Po roce cestování po Evropě se vracíte domů k rodině, jenže zjišťujete, že něco není v pořádku. Kam se všichni poděli??? Venku zuří bouřka, je noc, nemáte tedy jinou možnost než se pokusit zjistit, co se stalo. Slušný základ pro pořádné psycho. Anebo ne...?

Jedno je jisté, Gone Home je hra, která má kouzlo pouze v případě, že nevíte do čeho jdete a můžete tedy s hlavní postavou naplno prožít pocity osamocenosti, znepokojení a snad i zklamání... bodejť by ne, po tak dlouhé době se vrátíte domů a tam ani noha (no, nenaštvalo by Vás to?). Postupně tedy procházíte celým domem a z různých indicií pomalu zjišťujete, co se vlastně stalo. Celá hra se odehrává výhradně uvnitř domu, což sice vytváří dokonalý pocit izolace od okolního světa, ale rozsah hry je tím výrazně limitován.

Autoři umně hráči předkládají klasické hororové prvky, aby jej navnadili na něco, co ale nepřijde. Krev ve vaně je barva, z televize na Vás nic nevyleze, a když zhasne světlo, je to prostě špatnou žárovkou. Tím hra vlastně převrací naruby schéma většiny her a filmů. Napadá mě parafráze na přísloví "vlk v rouše beránčím", jenže postavené na hlavu. Gone Home je spíše "Beránek v rouše vlčím".

Jedná se o další herní experiment. Hra se tváří jako horor, ale s tím má jen pramálo společného. Pravda, osobně jsem se v několika vypjatých okamžicích docela vyděsil (což u mě zase tak moc neznamená :D). V jednom krizovém momentu jsem dokonce chvíli v panice pobíhal po domě svíraje krucifix v třesoucí se ruce (nejsem zcela hororově nepoznamenán, vím co se sluší a patří :D).

Hra opravdu dokáže navodit hutnou atmosféru, při které Vás dozajista bude mrazit v zádech, ale vzápětí se Vám jakoby vysměje do obličeje, což zní jaksi peiorativně, takže spíše Vás přátelsky poplácá po zádech, jako by říkala: "Vidíš, srabe, tys čekal bůhvíco, a ona to zatím byla jen taková prkotina". Je to zajímavý koncept apelující na očekávání dnešního hráče vytrénovaného nesčetnými filmovými a herními brutalitami.

Díky tomu je tento nenápadný, leč uvěřitelný a lidsky odvyprávěný (pravda, poněkud předvídatelný) příběh příjemnou změnou. Když k tomu přidám povedený dabing, jedná se o milou záležitost, která mě (co by ještě ne zcela zarytého cynika) nenechala zcela chladným.

Nevím, proč je Homecoming stále tak kritizovaný. Hra je podle mě povedená jak atmosférou, příběhem i grafickým zpracováním. Hudba je taky stále charakteristická a rozhodně ne monotónní (alespoň pro ucho vycvičené předchozími soundtracky). Přinejmenším několik skladeb stojí za to. Ovládání je poměrně intuitivní, systém soubojů je taky podstatně propracovanější, což mi je osobně sice celkem jedno, ale dělá to hru více dynamickou.

Víc nevím, co bych dodal, pro mě důstojné pokračování série, které více než dostatečně napravuje reputaci jménu Silent Hill po hanebně nemastném, neslaném propadáku jakým byl SH4. Sice ve mě hra nezanechala takový dojem jako SH2 a SH3, ale jistý půvab ji nemůžu upřít.

Dvěma slovy: Velké zklamání. Začátek vypadal opravdu slibně, probudíte se v ošuntělém hotelovém pokoji a ke svému nemilému překvapení se nemůžete dostat ven. Tato část hry je zpracovaná opravdu působivě. Navíc z pohledu první osoby vše dostává zcela jiný ráz.

Kéž by zbytek hry byl podobně vydařený... jenže není. Jako by se jednalo o dvě samostatné hry. Jakmile skrze díru v koupelně projdete do snového světa (či jak to nazvat), vše začne být jaksi fádní. Uznávám, že ještě první část má něco do sebe, ale později to pro mě ztratilo půvab a hru jsem nakonec nedohrál (možná je to škoda). Následně jsem alespoň na youtube zkouknul všechny animačky. K příběhu se tudíž vyjadřovat nebudu, protože jsem jej asi ne zcela pochopil.

Napadá mě, že kdyby jen autoři udělali onen odvážný krok a celou hru převedli do první osoby, mohlo se alespoň jednat o zajímavou inovaci či experiment.

Situaci částečně zachraňuje (jak jinak) brilantní Yamaokův soundtrack doplněný skladbami od Mary Elizabeth McGlynn (skladba The Room of Angels). Především díky hudbě má hra charakteristickou atmosféru, opět s podstatně odlišným odstínem než ostatní hry série, takže výsledek není zase tak špatný. Jen kdyby grafická stránka a celkově hra nebyla tak odbytá (můj názor).

úvodem citát ze hry... Heather: Is every person here a mental case? - Naivní to otázka. Jistě, že ano, jsme přeci v Silent Hillu.

SH3 je zcela jasně moje druhá neojblíbenější hra série (hned po SH2). Jedničku jsem bohužel nehrál (takže jsem asi barbar :D), dostala se ke mně totiž jen dost mizerná emulovaná verze, a to mi zkazilo dojem. Příběh a soundtrack atd. ale znám, takže si přece jen troufnu srovnávat. Pokud s něčím nesouhlasíte, neváhejte komentovat.

Co mě ze začátku docela zarazilo byl fakt, že se podstatná část hry odehrává mimo Silent Hill (narušilo mi to původní myšlenku, že se jedná o jakési unikátní a magické místo na místě prolínání dvou světů). Později se tam ale podíváme, takže jsem se dočkal své oblíbené romantické procházky v mlze (malé bezvýznamné plus). Dále bych zmínil bizarní zábavní park, kolem kterého se hra vlastně točí. Samotná úvodní sekvence hry je prostě dokonalá!

Radost mi dále trochu kazila některá dost pofidérní monstra. Co měla proboha být taková ta fialová kuřata v nákupním centru (po vygooglení zjištuji, že se poeticky nazývají Numb body) anebo vypasený drahoušek z metra zvaný Insane cancer (milé, není liž pravda)? Většina monster je ale vážně povedená a děsivá. Roztomilí dvojhlaví pejsci, Střihoruký Edward ze střechy apod. No radost pohledět.

Nižší hodnocení dávám částečně proto, že mi moc nesedí téma kultů, démonů apod. Ne, že by to bylo vyloženě špatné, ale více mi vyhovovala abstraktnější forma SH2. Každopádně příběh má i tak dost povedenou atmosféru, snad jen dialogy mi občas připadaly trochu prkenné.

Na celé sérii mě fascinuje fakt, jak se jednotlivé hry liší co se týče atmosféry (temná a ještě temnější, ale pokaždé trochu jinak). SH3 získává ještě šílenější a ujetější nádech, což je asi do značné míry zásluha hned úvodní skladby You´re not here od zpěvačky Mary Elizabeth McGlynn, která doprovází i trailer. Zatímco SH2 byla melancholická a zádumčivá záležitost, třetí pokračování od začátku nabere podstatně rychlejší tempo. Ačkoliv možná hra nedosahuje takové psychologické propracovanosti (teď možná kecám) jako mnou tolik opěvovaný SH2, je zde jistě spousta symbolů a podivností, které by se daly dlouhosáhle rozebírat (a že se taky rozebírají).

K soundtracku už jsem se vlastně vyjádřil, má trochu podobný odstín jako hudba z dvojky, ale je poněkud temnější a hlavně výše zmíněná úvodní skladba jej posouvá dost jinam. Po psycho úvodu následuje uvolnění ve formě skladby End of Small Sanctuary. Dále je to pak již povědomě temné, no prostě jedna báseň! :D

...Happy Birthday to You, Heather...

Jak podobnou věc hodnotit? Je to hra? Po celou dobu jen mačkáte dvě tlačítka... šipku doprava a doleva, nic v podstatě neovlivníte a ani to není potřeba. Rozsahově minimalistické, je to opravdu otázka minut. Podobných indie her jsou na internetu desítky. Tím ani v nejmenším nechci snižovat jejich kvalitu. Jsou to jednoduše takové pseudoherní jednohubky, které buď zaujmou vizuálně, celkovou myšlenkou nebo jinak. Jsou vhodné pro dlouhou (respektive spíš krátkou) chvíli, kdy si chcete oddychnout nebo hledáte podnět k zamyšlení. EDTSD mě zaujalo právě svým grafickým zpracováním, které je sice strohé, ale jistě upoutá pozornost. I vyznění stojí za zamyšlení. Hratelnost, hudbu apod. opravdu nemá smysl komentovat. Takže nemůžu nedoporučit. Nevím, jestli je tohle ideální místo pro odkazy, ale neodpustím si jeden... zde můžete najít spoustu her v podobném duchu... a snad i tuto :) http://www.newgrounds.com/collection/artgames

Pokračování či spíše doplněk původního Alana Wakea uzavírá příběh původní hry. Rozsahově se s ní samozřejmě nemůže srovnávat. Alan zde má již image ostříleného "bojovníka světla", který nedbale, vším co je zrovna po ruce, rozpráší kdejakou temnou havěť a ani se u toho příliš nezapotí. Je zde patrná větší nadsázka až ležérnost než u původní hry, která je mimo jiné reprezentována vystřídáním Alanova kvádra za kostkovanou košili a rifle (kde k nim přišel, ví asi jen Mr. Scratch).

Já o vlku a vlk v další větě... Záporák Mr. Scratch je dokonalý padouch a slizoun par excellence, který příběh zpestřuje občasnými televizními vstupy plnými zběsilého řádění prokládanými demotivačními promluvami do duše ke své (doslova) lepší polovičce.

Co se týče hratelnosti, ta dostala výrazně arkádovější ráz a prvky. Opět budeme sbírat stránky z Alanovy knihy, které doplňují a vysvětlují příběh, navíc nově slouží k odemykání beden s bonusovými zbraněmi, těch poněkud přibylo. za zmínku stojí především nýtovačka, která ještě více podtrhává nadhled celé hry.

Přibyl rovněž nový mód, ve kterém musíte (no, vlastně nemusíte, že) zůstat naživu po určitou dobu, kdy na vás ve vlnách útočí všechny možné druhy nemrtvých. Těch je podstatně více druhů než v původní hře, např. frajer, který se na světle efektně rozskočí na dvě menší kopie a ty na další dvě atd. Kromě toho se setkáme s jakýmsi ptakotýpkem, který se tu a tam promění na hejno ptáků, jen aby následně opět fúzoval a zákeřně se Vám zezadu zakousl do krku.

Celkově hodnotím pozitivně, i přes kratší rozsah, méně hutnou atmosféru. Jako doplnění příběhů je to ovšem zcela dostačující, prostě pěkná třešnička na dortu jménem Alan Wake. Doufejme, že se dočkáme druhého chodu.

“My name´s Alan Wake… and I am a writer”… Alan Wake je vynikající akční hororový titul, jehož dynamice a zábavnosti jednoduše nemám co vyčíst. Snad jen (ale to je zcela můj problém), že je hra postavená téměř výhradně na akci. Ta je ovšem tak vyvážená (v tom smyslu, že žádný boss není zase takový tvrďák, jak se tváří), že mi to vlastně ani příliš nevadilo. Princip boje, tedy taktika spočívající nejprve v intenzivní fototerapii výkoným zářičem, následovaná přesně dávkovanými pilulemi olova, je nadmíru účinná a originální, do konce hry jsem si s tímto vystačil a nikdy se nenudil.

Příběh odsýpá bleskurychle, poutavé animačky téměř filmové kvality Vás nekompromisně vtáhnou do děje. Rovněž dialogy jsou povšechně silnou stránkou hry. Postavy rozhodně nepůsobí ploše. Herní svět je překrásně zpracovaný. Vybavuji si např. romantické přelety nad horami a údolími nebo samotné Cauldron lake s okolními horami, které působí opravdu majestátně (téměř jako ve Skyrimu).

Jen škoda, že jednotlivé lokace nejsou navzájem propojené a není tudíž více volnosti. Hra prý původně měla hráči dát více volnosti, ale z nějakého důvodu došlo ke změnám a zredukování. Díky tomu se bohužel volně neprojdeme např. v městečku Brightfalls, což je škoda.

Dalším plusem je seriálové dělení do kapitol, takže na začátku vždy jako první uslyšíte “Previously on Alan Wake” načež následuje rekapitulace dříve prožitého. Elegantní to způsob jak udržet pozornost hráče. A že hra vůbec není krátká… jsem sice nefalšovaný herní lenochod (kam pořád spěchat, no ne?), takže mi prakticky každá hra přijde minimálně dvojnásobného rozsahu, ale v případě Alana Wakea jsem trochu přitvrdil (všudypřítomná temnota ovíjející se Alanovi kolem kotníků a dýchající mu na krk dodá naléhavosti… přece ho v tom, chudáka, nenechám). V souvislosti s tím mě napadá, že bych asi hře měl ubrat pár bodů za to, že se stala hlavní příčinou mé cílevědomé prokrastinace v minulém zkouškovém, ale nemám to srdce. :P (ironická vložka, pozn. autora)

Teď malá poznámka k hudbě. Na konci každé kapitoly se dočkáme závěrečné skladby, kterou jistě (z úcty k autorům, kteří Vám tak krásně příběh naservírovali) nepřeskočíte. Kromě toho jsou skladby výborně vybrané a dokreslují celkovou atmosféru. Píseň The Poet and The Muse by jistě mohla sloužit jako titulní skladba celé hry.

“…so yes, it began with a dream” …a samotný příběh? Zde bych nejprve rád podotknul, že Alana Wakea bych si snadno dokázal představit jako film. Pravda, možná by se jednalo jen o další přeplácané béčko, kdo ví. Ovšem netřeba zmiňovat, že co by ve filmu asi nefungovalo, hře ani v nejmenším neškodí.

Zpět k příběhu… budu upřímný, občas mi chyběla poněkud syrovější, hororovější a autentičtější atmosféra. Asi to bude znít divně, ale hra, dle mého názoru, působí na horor příliš… normálně. Snaží se sice působit temně (a kolikrát se jí to i daří), nicméně je stále patrný záměr autorů, jakási logika a uměřenost. Abych citoval úvod hry: “Stephen King once wrote, that nightmares exist outside of logic… There can be no explanation and there should not be one.” Toto bohužel není zrovna pravidlo, kterým by se autoři řídili, ač se o to snaží. Skutečné umění hororu spočívá, dle mého názoru, ve vytvoření dojmu naprostého a bezuzdného šílenství až jakési bestiality, nad kterou není možné získat kontrolu, a která nedává smysl. V tom spočívá genialita filmů Davida Lynche či, vrátíme-li se do herního světa, Silent Hillu (už to začíná být klišé, vím :D). Divák/hráč je hozen do prostředí hry/filmu a autoři se s ním nemazlí, na nic si nehrají a je jim jakoby jedno, že to nedává smysl. Tohoto pocitu se v AW nedočkáme. Výše zmíněný odstavec ale nepovažujte za kritiku hry, je to spíše polemika na téma: “podstata hororu”.

“Find the lady of the light gone mad with the night…” Vadí ale vůbec výše zmíněné aspekty hře samotné? V podstatě ne, hra totiž stojí na více základech než jen na hororových prvcích. Sice jsem se lehkého béčkového dojmu zcela nezbavil, ale i přesto souboj nadpřirozených sil a hlavního hrdiny “bojovníka světla” ( pojem Champion of light byl použit až AW: American Nigthmare) působí vskutku poeticky, na čemž má výrazný podíl výše zmíněná skladba The Poet and The Muse.

Tímto se oficiálně přestávám rýpat v detailech. Na závěr bych rád hru doporučil nejen hororovým nadšencům, ale i ostatním hráčům stojícím o kvalitně odvyprávěný příběh a prvotřídní herní zážitek.

Rada na závěr: Ocitnete-li se v okamžicích, kdy se na Vás ze všech stran bude sápat temnota a její noshledové, nezapomeňte si na ni pořádně posvítit, protože: “That's how you reshape destiny” :)

P.S. Malé bezvýznamé plus za fascinující moudra TT (temných týpků). O jedno se zde ještě podělím: There are 65 billion cows and pigs in the world. No řekněte, věděli jste to? :D

Na tuhle bezva hříčku si velice dobře vzpomínám. Dostal jsem ji tehdy od kamaráda z Ukrajiny, takže jen najít angličtinu byl docela IQ test (v té době jsem byl ještě větší IT lama, než ted).

Hratelnost byla více než slušná, koho by nebavilo skákat po zdech s mrštností Kung-fu pandy, zlořádům pěkně naklepat muskulaturu, a v efektně zpomaleném záběru se vyhnout kulkám a jiné lítající havěti. A jak jinak se u toho drsně tvářit, seč to poněkud kostrbatá grafika umožňovala.

Ke grafice... dlouhou dobu (rozumějte, před lety) jsem měl za to, že mizerná kvalita byla nejspíš způsobená tou ukrajinskou (vlastně asi spíš ruskou) verzí, takže jsem si z toho tak moc nedělal. Až později mi došlo, že až tak by to dálněvýchodní "bratia" přece zdupat nemohli. No, uznejte sami, přeci jen hranaté kolo od auta je trochu silné kafe, no ne? Ale kromě pár grafických úletů jsem se s ničím rušivým nesetkal a parádně jsem si to vychutnal.

Takže shrnuto, podtrženo, nějaké ty bodíky dolů za hranatá kola, hlavy a vůbec, jinak prima věc. :)

Tvůrci z původní hry vzali opravdu to nejlepší, dali tomu nový kabát, přidali nová města, auta apod. a výsledkem je ještě koncentrovanější ŠÍÍÍÍLENSTVÍ (v dobrém slova smyslu) než v případě jedničky. Je to vlastně taková prostodušší, exstatická, násilí zcela prostá, verze GTA (anebo lépe GTA po cenzuře vhodná pro pařbychtivé caparty), kde ovšem nikdy nevylezete z auta, což je možná trochu škoda, ale nebuďme zmlsaní.

Rozhodně MM2 splnila veškeré požadavky, které hráči očekávající pokračování oblíbené hry, mají. Zůstal stejný koncept, což je dobře. Stále je to neuvěřitelně dynamické, když k tomu přidáme všechny výše zmíněné novinky, co víc si přát, no ne? :)

Jakkoliv zůstávájí všechny klady, tak přítomna je i jediná drobnost, která mi "vadila" na jedničce a tou je absence nějaké pointy, příběhu, však víte. Ale může člověk vůbec něco takového vyčítat hře, která má v názvu slovo: šílenství? ...které je vlastně samo o sobě pointou? Inu, dosti filosofování. zapomeňte, že jsem něco řekl a vrhněte se do víru velkoměsta!

Název dokonale vystihuje celou hru. Je to jednoduše dokonalé ŠÍÍÍÍLENSTVÍ v ulicích velkoměsta! Bez velkého otálení sednete za volant a vydáte se do ulic Chicaga. Jak jsem se zmiňoval u Drivera, možnost jezdit po celém městě (ne jen po předem definovaném okruhu) byla tehdy horkou novinkou a MM ji využilo na maximum!

Město působilo živě, bylo plné plné provozu a chodců, takže o zábavu bylo postaráno. Kromě toho zde byla možnost výběru několika typu počasí, hustoty provozu apod. Hratelnost a zábavnost oproti Driverovi nesrovnatelná! Jen ten příběh tu chyběl, náhražkou sice byl mód závodů, ale nějaká dějová linie by snad neuškodila. ale k čertu s tím, byla to totiž pekelná sranda! :D

Vzpomínám si, jak jsem na tuhle hru před léty nedočkavě čekal. Tuším, že kromě Midtown Madness byl Driver ve své době jedinou hrou, která hráči umožňovala volný pohyb po celém městě. Logicky to tedy byla bomba! Po zhlédnutí slibného traileru jsem se nemohl dočkat až hra vyjde.

Výsledek ovšem bohužel až tak světoborný nebyl. Ne, že by to byla vyloženě nuda, ale člověk od hry přeci jen očekával víc. Města působila jaksi prázdně, byla navržená docela nezajímavě a bez fantazie (narozdíl od MM), budovy působily spíše jako krabice od bot, textury mě taky zrovna neokouzlily. Kromě toho tu nebylo příliš co dělat. Dynamika hry sice nebyla špatná, ale celkový dojem to nespravilo. Kromě toho systém poškození auta neumožňoval žádné eskapády á la Destruction Derby.

Nestydím se přiznat, že když jsem narazil na cheaty, bylo to podstatné zpestření. Např. auta, která po nárazu odlétavala jako papírové krabice desítky metrů do okolí! :D anebo stejná sranda naruby, tedy s mým vlastním autem, kdy jsem se nechával "katapultovat" z mapy pryč a následně jsem projížděl tmavá území mimo oficiální mapu. Infantilní? Oh yeaaah :D

Toto zmiňuji proto, abych poukázal na hlavní problém Drivera. Mimo hlavní silnice totiž opravdu nic nebylo a město tudíž nepůsobilo tak uceleně jako v MM. Výsledný dojem byl tedy spíše jako nějaké kulisy či prázdná skořápka.

I přesto musím uznat, že hra jistou atmosféru měla. Samostatnou kapitolou byl samozřejmě příběh, který měl určité kouzlo a hráč si užil nesčetných adrenalinových honiček (především San francisco) a proto hře alespoň těch 75% dávám.

TWD: 400 days je pouze krátká mezihra mezi první a druhou sérií, nese se ve stejném duchu jako původní hra a nehraje si na nic nového. Popisuje další příběhy přeživších, které jsou dosti krátké, ale rozhodně nejsou nezajímavé. Hodnotit Čtyři sta dnů jako samostatnou hru nemá smysl, jako doplněk k původní hře ale fungují na výbornou.

Limbo je hra principálně prostá, prostinká (stejně tak ovládání - šipky plus mezerník), leč neskutečně originální, co se zpracování a myšlenky týče, a hlubší než by se na první pohled mohlo zdát.

Hlavní postavou je malý černý klučina se svítícíma očima (viz moje profilovka :D), který se jednoho krásného rána (oprava: jednoho krásného neidentifikovatelného okamžiku v časoprostoru) probudí uprostřed tajemného lesa, a to lesa zdaleka ne pohádkově idylického.

S jakousi tichou naléhavostí se bez meškání odhodlaně vydává na nebezpečnou cestu ve snaze najít svoji ztracenou sestřičku... Kam přesně? No, technicky vzato stále doprava dle možností 2D světa.

Tím se dostávám k samotnému zpracování. Na první pohled (screenshoty) snad Limbo může působit jednoduše, až dětsky (tedy až na výrazně depresivně laděné scenérie), na ten druhý (první spuštění hry) si již začneme uvědomovat, že to nebude jen tak.

Malý hrdina se chrabře prodírá marasem snového, tajemného a děsivého světa, který je jakoby stínem světa našeho, s tím rozdílem, že příliš neoplývá barvami (setkáme se s přehlubokou depresivní černí, poskrovnu se vyskytující optimističtější bílou, nejčastěji v podobě tenkých paprsků světla odněkud shora či tajemné záře na pozadí, a tolika odstíny šedé, že název jistého populárního bestselleru pro ženy je pro Limbo eufesmismem).

Kromě toho se také jedná o koncentrovanou noční můru plnou důmyslných a smrtonosných pastí, do kterých nesčetněkrát upadnete a brutálně tak ukončíte život malého protagonisty. Způsobů, jak se odebrat k věčnému odpočinku (rozumějte, restartování checkpointu), je zde vskutku nesčetně, tvůrci s krutou vynalézavostí dali hernímu světu opravdu nekompromisní a temný nádech, který umocňuje atmosféru.

Co se týče jednotlivých lokací a rébusů, ty jsou vytvořeny s velkou kreativitou a naplno využívají až překvapivě realistický fyzikální model hry. Hra vás až do konce bude překvapovat a kolikrát se docela slušně zapotíte než projdete tu či onu úroveň. Celý příběh limba je dosti nejednoznačný, a jak tomu často bývá, otevřený mnoha interpretacím.

Hratelnost je vynikající, ještě bych asi zmínil i kvalitní zvuky okolního prostředí (šumění lesa atd.), Soundtrack příliš výrazný není, vybavuje se mi vlastně pouze skladba z hlavní nabídky. Atmosféru hry ale doplnuje skvěle.

Herní adaptaci Walking dead bych si asi takhle nepředstavoval. Přece jen, forma adventury mi u zombie hororu nepřijde jako zrovna nejlogičtější volba. Navíc se jedná o adventuru, která bez nadsázky balancuje na tenké červené linii, ba spíš ostří nože, mezi hrou a filmem.

Herní prvky zde působí spíš jako doplněk, jehož funkcí je vtáhnout hráče (budeme mu tak říkat) více do děje. Takže kromě procházení nepříliš rozsáhlých herních lokalit, občasného ustřelení nahnilého kokosu chrčícímu zombákovi, se příliš akce nedočkáte. Pobavilo mě např. nekolik scén, kdy mě tvůrci milostivě nechali ujít pár kroků v mezičase mezi dvěma animačkami, ovšem bez možnosti uhnout kamkoliv do stran či cokoliv dělat, hrdě jsem se tedy ujal role hráče, dramaticky zmáčkl šipku dopředu a čekal co bude dál!

Tvůrci opravdu vsadili na jednu jedinou minci, a tou je příběh... a udělali jistě dobře. V nesčetných dramatických situacích hráče konfrontují s nelehkými rozhodnutími (čímž jej také donutí zamyslet se např. nad morálním hlediskem apod.). Ačkoliv je hra v podstatě dost lineární, spoustu věcí opravdu určitým způsobem ovlivnit lze. Jen celkové vyznění příliš neovlivníte. Na konci každé kapitoly následuje rekapitulace vašich rozhodnutí.

Co se týče příběhu, stylem vyprávění, značnou mírou brutality a množstvím pořádně nechutných scén (viz např. pejsek z, tuším, páté kapitoly :D) se hra nicméně seriálu blíží (s původním komiksem srovnávat nemůžu). I přesto je seriál trochu jiné kafe (netvrdím, že lepší, prostě jiné).

Tohle všechno nicméně není míněné jako kritika, protože ono to, světe div se, nějakým způsobem vážně funguje. S postavou Leeho Everetta, jsem se ztotožnil mnohem snadněji než s postavami seriálu. Epizodická struktura hry je taky poměrně zajímavým nápadem. Jsem zvědavý na další kapitolu.

Miasmata je indie hra, na níž se podíleli pouze dva tvůrci - bratři Bob a Joe Johnsonovi. A když říkám podíleli, mám tím na mysli, že vše vytvořili sami na koleně, včetně vlastnoručně naprogramovaného herního enginu zvaného MILO! To samo o sobě stojí za zmínku, vzhledem k rozsahu a kvalitě hry. A výsledek? Jedním slovem: Dokonalost!

Jistě, Miasmata asi neosloví každého. Jedná se o survival hru, tzn. budete se prát o svůj virtuální život z minuty na minutu a rozhodně nebudete v roli nabušeného mariňáka či poloboha s magickými schopnostmi. Jste prostě týpek, který se probudí na pustém ostrově. Nic si nepamatuje, je mu zle, cloumá s ním horečka a aby to nestačilo, vědci, kteří na ostrově pátrali po léčbě choroby, byli do jednoho povražděni. No a samozřejmě je tu... "ONA".

Od začátku máte tísnivý pocit, když se vydáváte z tábora. Neustále se otáčíte a nasloucháte okolním zvukům, snažíte se chodit tiše a opatrně, vyhýbáte se vnitrozemí ostrova (aspon já to dělal, bo jsem chronický po.era :D). Sami nevíte proč, ale něco je ve vzduchu, všechno je příliš tiché a klidné. A v tom to zaslechnete, nejdříve nenápadně, všude kolem vás. Otáčíte se kolem sebe, ale nic nevidíte. V náhlém záchvatu děsu se rozbíháte hlava nehlava zpátky k táboru. Máte pocit, že vás něco nebo někdo sleduje. V tom zakopáváte a padáte po hlavě z kopce. Chvíli vám trvá, než se vzpamatujete, v hlavě vám zvoní, ale ke své úlevě už neslyšíte nic než zurčení vody v blízkém potoce a zpěv ptáků.

Jenže dá rozum, že abyste se někam ve hře dostali, nemá smysl se placatit v základním táboře. Postupně se tedy vydáváte dále a dále a atmosféra houstne. Opravdu dobře si nicméně rozmyslíte vyjít z tábora v noci, nebot ta je na ostrově Eden tak hustá, že by se Silent Hillovská mlha jen studem začervenala.

Tvůrcům se opravdu, dle mého názoru, podařilo jednotlivé herní prvky skloubit do harmonického a kompaktního celku. Za zmínku dále stojí originální kartografický systém, který ještě umocní herní zážitek, a který občas učiní z odhalování mapy opravdové peklo. Celý ostrov je neuvěřitelně rozmanitý a rozsáhlý, každá jeho část je vizuálně úchvatná, takže budete s chutí dále objevovat.

Na (téměř) závěr bych rád napsal pár slov o sountracku, jak je mým zvykem. je to proto, že se opět jedná o vynikající a osobitý počin. Celková stopáž je sice pouze kolem 25 minut, nicméně zahrnuje 16 povedených, poměrně temných, instrumentálních skladeb, z nichž nejzajímavější pro mne byla skladba se skromným názvem "End", netřeba komentáře.

Na závěr bych chtěl dodat, že doufám, že se hra dočká datadisku nebo sequelu, případně alespon nějakých modů (tuším, že na nějakých se pracuje), protože zde vidím obrovský potenciál. Já vím, to se mi to mluví, že :)

Existuje něco jako herní poesie? Nebo snad hluboká psychologická sonda balancující na pomezí hry a bizarní surrealistické podívané, že by ani David Lynch nepohrdnul? Pokud ano, odpovědí by dozajista mohl být právě Silent Hill 2. Nejsem expert, ale nesetkal jsem se s žádnou jinou hrou, ke které by na internetu kolovaly tak rozsáhlé analýzy příběhu, postav, symbolů atd.

SH2 je ve své podstatě relativně nenápadná hra. Nesetkáme se zde s kultem, snažícím se oživit dávného boha, jehož horliví následovníci by neustále šlapaly na paty našeho (anti)hrdiny apod. Celkově tu není příliš mnoho vnějších vlivů, které by postavy rozptylovaly od cesty do jejich rozpolcených niter. Pocit osamělosti a izolace od okolního světa je zde doveden do dokonalosti. Rád bych zdůraznil, že toto je pravděpodobně prvek, který ze SH2 činí tak unikátní počin. Obrácení dovnitř a propracovaná psychologie postav jsou aspekty v herním světě stále relativně málo zdůrazňované (ačkoliv dnes se již s nimi setkáváme častěji, především v nezávislých hrách). Přinejmenším je to originální.

Co se týče hratelnosti, ta je v SH2 dle mého názoru spíše průměrná až podprůměrná, odsunutá jakoby na druhou kolej. Neočekávejte propracované souboje a ukrývání se. Jste zcela obyčejný, zmatený chlápek, který se snaží najít smysl v tom mentálním b.rdelu, který se kolem něj (ano, čtete dobře) a v něm odehrává, příležitostně se objevující démonickou havěť mydlí po hlavě (ehm, ne zcela nezbytně) vším co mu přijde pod ruku, později samozřejmě dostanete i nějakou tu pistolku, pušku, atd. Nicméně, jak už jsem psal, oproti ostatním Silent hillům není důraz kladen na akci, ale na příběh a atmosféru. Je zdůrazněno prožívání postavy, dominuje pocit osamělosti a melancholie, výčitek svědomí, zmatku hraničícím se šílenstvím apod.

To se odráží i v dokonalém, pro zdůraznění opakuji, DOKONALÉM, soundtracku. Zde bych si dovolil trochu se rozepsat, protože tohle je pro mě prostě srdeční záležitost (díky SH2 jsem začal poslouchat filmovou a herní hudbu). Takže tedy... oproti často opěvovanému soundtracku SH1 zde nalezneme líbivější a celkově posluchačsky přístupnější melodie (možná jsem škarohlíd, ale soundtrack jedničky byl podle mě na samé hranici toho, čemu se ještě dá říkat hudba), pomalé melancholické "ambient" skladby střídají dynamičtější rockovější songy, úvodní skladba Theme of Laura stylem částečně připomíná titulní skladbu z první hry, ale oproti ní působí klidněji, jaksi shovívavěji, nekriticky. S tichým porozuměním před námi předestírá tragický příběh všech postav.

Tož tak :) těch pár procent bych ubral snad za občas skřípající hratelnost a za sem tam dokonale stupidní hlášky (James). Za zmínku stojí také amatérský film, který není vlastně nic jiného, než video ze hry od začátku do konce. Je doplněný o nové skladby (samozřejmě ne od Yamaoky) a celkově je to pěkně sestříhané a dává to hře trochu nový kabát. Film je k vidění na youtube, osobně můžu doporučit. Sice to ne zcela funguje jako samostatný film, pro fanoušky zajímavost a pro nehráče možnost nakouknout do světa SH.

Povězme si hned ze začátku na rovinu, že Lone survivor je opravdu v podstatě jakousi minimalistickou indie verzí Silent Hillu. Autor se ani v nejmenším nesnaží zakrýt fakt, že hra je SH nejen inspirovaná, ale často využívá fanouškům dobře známé prvky a dokonce i zvuky (především už notoricky známý zvuk v menu).

Tyto prvky nicméně využívá s takovou samozřejmostí (leč zároveň kreativně), že bych si nedovolil hru degradovat hanlivým označením "plagiát" či "levná kopie" výše zmíněného. Slovo "minimalistický" v tomto případě ani náhodou neznamená nudný, levný či odbytý. Naopak, jedná se o zcela odlišné pojetí hororového boje o přežití, které, pravda, může leckdy být poněkud matoucí (orientace v prostoru mi občas dala docela zabrat), nicméně přináší zcela jiný herní zážitek než SH.

Samostatnou kapitolou je dokonalý soundtrack, který, alespoň pro mne, je největší trumf Lone Survivora. Podobně jako celá hra se bez vytáček hlásí k SH a Akirovi Yamaokovi, ale opět se nejedná v žádném případě o trapnou napodobeninu, přináší cosi originálního, silent hillovského, a přesto charakteristického svým odstínem a naladěním, díky kterému se hráč lehce vžije do nezáviděníhodné role "osamělého přeživšího".

Pod 80% jsem hodnotil kvůli občas nepřehlednému prostředí a přece jen poněkud menšímu rozsahu.