Ground Zeroes je jen prolog k Phantom Pain. Big Boss má z kubánské základny vysvobodit 2 postavy známé z Peace Walkera (kterého jsem na na PSP nehrál). Já GZ dohrál za hodinu, ale lze v tom strávit max dvě nebo dvě a půl hodiny. Bohužel k tomu není tak silný důvod, protože znovuhratelnost toho moc nenabízí. Gameplay zde není tak rozvinutý jako v plný hře, kde lze využívat řadu serepetiček a level design toho taky moc nenabízí. Lze se k zajatcům proplížit po svých, lze vyhodit elektriku a lze si vlézt do nepřátelského vozidla a nechat se do oblasti tajně dovést, což je nejsnazší i nejrychlejší způsob řešení.
Není to zas tak promakané, jak by mohlo být, ale při spuštění to stálo 40$.

Vzhledem k tomu, že Konami (f*ck Konami) nenechalo Kojimu ani plně dokončit Phantom Pain (avšak je to dostatečně dokončené na to, abych tu hru označil za jednu ze tří nejlepších, kterou jsem kdy hrál), tak si myslím, že vydat GZ za tuhle cenu bylo možná nutným zlem pro to, aby PP vyšlo aspoň v takovém stavu, v jakém vyšlo.
Ovšem japonská vláda by měla odebrat práva na sérii MGS společnosti Konami a dát je tomu, komu právem patří a kdo si je zaslouží.

Já dávám Ground Zeros hodnocení pouhých 30% s tím, že to není špatný, ale je to málo a vyšší hodnocení si nechávám pro lepší zážitky.
Ovšem ten, kdo chce hrát Phantom Pain, by tento prolog neměl vynechat. Rozhodně by to měl ale zpirátit!
A také bych doporučil odehrát minimálně třetí díl (Snake Eater/Subsistance), který lze odehrát na PS2 nebo na PC s pomocí emulátoru PCSX2 a který dějově předchází pětce (když tedy nepočítáme již zmíněný Peace Walker na PSP).
Mě celá tahle zvláštní fikce, postavy a témata zaujaly natolik, že jsem odehrál všechny hlavní díly MGS a nelituji toho, protože ačkoliv žádná z těch her není vybroušena k dokonalosti (jaká ano?) a ačkoliv jsem hlavně fanoušek třetího a pátého dílu (tedy příběhu Big Bosse, dejme tomu), tak jsem se do toho světa velmi ponořil. Ono totiž je, do čeho se nořit. Otázka je, jestli na to má potencionální hráč čas, věk, hlavu a zájem - ten je esenciálním hnacím motorem.

Víceméně to stejné jako v předchozím díle z roku 2016, jenom hektičtější, což mě osobně už nevyhovovalo.

Jedna z nejlepších her, která kdy byla stvořena. I po deseti letech od vydání velmi fresh.

CoD2 má oproti jedničce a jeho datadisku, United Offensive, jeden výrazný klad - řada misí nevede hráčem toliko koridorem za ručičku, ale umožňuje mu čistit dle vlastního uvážení městečko od nepřátel v otevřenějším prostředí. Stále to není nijak výrazně sofistikované, ale v rámci Call of Duty velmi příjemná změna. Díky tomu level designu tohoto typu (tady jsi ty, tady jsou nepřátelé, poraď si) je to gameplayově asi ten nejlepší díl z původní trojice. Jiný posun ale chybí. - Destrukce těl a stěn opět chybí.
- Tvůrci tentokrát hráče neposadí tolikrát do nějakého vozidla a když ani, není to tak pamětihodné jako předtím.
- Hráč rovněž není odměněn spektakulárními filmovými sekvencemi vede CoD:UO).
- CoD2 opět postrádá ucelený příběh. Mise jsou pouhými průskoky mezi několika málo vybranými momenty/kapitolami druhé světové války. Úsečný moment zde nejvíc umocňuje závěrečná mise, která to celé příliš zbrkle utne. Nepracovalo se zde nikterak s gradací.

Já vyrůstal až na MW a BO sérii a tyto hry se zajisté podílely na mé přízni vůči akčnímu žánru a jeho filmově podaném spektáklu. Až ve svých 25 letech jsem se podíval na původní tři díly (CoD1, CoD:UO a CoD2), abych zjistil, z čeho to "vyrostlo".

Ani současný hráč se nemusí bát nějakého frustrujícího zážitku. Hra se stále hraje poměrně dobře. Je to sice koridor (nejvíc volnosti je hráči dáno až v CoD2), ale furt poměrně dobře nadesignovaný. Celé to stojí na dobře rozvrhnutém prostředí, smysluplně rozmístěných nepřátel a vyvážené obtížnosti. Hráč si musí více hlídat životy a prozkoumávat prostředí, protože v prvním díle ani jeho datadisku ještě nebyl auto-healing. Gunplay je stále zábavný, ačkoliv mi vadí, že nebylo implementováno žádné explicitní násilí. Kdyby zbraně destruovaly nepřátelská těla, bavil bych se ještě násobně více. Domy, stromy a stěny lze ničit jen v tankové misi, což je lepší než kdyby zde nebyla žádná destrukce, ale přesto nikoli ideální.

Příběh u těchto původních dílů série prakticky chybí. Hráč je vždycky vržen do akce na frontu nebo do nějaké specifické bitvy nebo má slnit nějakou sabotáž, ale působí to dost úsečně a nelze prostě říct, že nás to protáhne všemi významnými momenty druhé světové války.

>Inspirace reálnými bitvami:
Bitva o St. Mere Église, Bitva o Pegasus Bridge, Operace Chastise, Zničení bitevní lodi Tirpitz, Bitva u Stalingradu, Bitva v Ardenách, Bitva o Berlín
>Inspirace filmy:
Dvanáct Špinavců (vysvobození Price z nacistického zámku), Nepřítel před Branami (vylodění do bitvy u Stalingradu).

Zážitek je to sice stále monotónní, protože mise se seskládávají z klasických schémat ukradni dokumenty, umísti nálože, zabij/znič, ubraň se před vlnami nepřátel, ale rozmanitosti gameplaye trochu napomáhá to, že občas střílíme z vozidla, během nějakého zběsilého úprku nebo usedneme za protiletadlové dělo a sestřelujeme stíhačky ze vzduchu. Předpředposlední mise nám umožní bojovat v tanku a jelikož se odehrává ve městě, kde je hráči umožněno ničit celé budovy, tak baví více než tatáž pouštní tankovka z dvojky. Chybí však mise v otevřenějším prostoru, kde by hráč nebyl toliko veden za ručičku koridorem. To nám dala až dvojka. Jednička to aspoň vynahrazuje kvalitním designem úrovní, rozmanitým prostředím a situací/bitev, do nichž hráče vhodí. Mrzí rovněž absence většího množství spektakulárních scén, jaké se nachází konkrétně až v datadisku United Offensive - tam je jedna mise, která nás nechá prostřílet se nepřátelskou pozici a sabotovat most, který v závěru mise odpálíme v momentě, kdy po něm přejíždí nepřátelský vlak. Jelikož je to dobrá podívaná, chápu to jako odměnu za to, že jsem se obtěžoval. CoD1 má podobnou misi se sabotáží bitevní lodě nebo sabotáží přehrady, ale podobným momentem nás nikdy neodmění. V nejlepším nás nechá střílet z vozidla při honičce, v níž z místa činu mizíme. Datadisk United Offensive je však zase hůře obtížnostně vyvážené, čímž ho považuji za více frustrující zážitek, který však vykupuje to, jak hráče odměňuje za to, že se s ním namáhá.

MGSV:TPP je MISTROVSKÉ DÍLO a jedna ze 3 nejlepších her, které jsem kdy hrál. To vše navzdory tomu, že to není vybroušeno k naprosté dokonalosti.

V roce 2015 jsem dohrál třetího Zaklínače, byl nadšen oním zážitkem a přemýšlel, do čeho se pustím dále. Vyšlo MGSV:TPP a hodně se o tom mluvilo. Ta hra toho skrávala mnoho a já tím byl zaujat. Velmi mě to nalákalo, ale sám jsem to nebyl schopnen to úspěšně hrát. Hra ode mě vyžadovala jiný přístup než většina her, na které jsem byl zvyklý. Tahle hra vyžaduje, aby u ní hráč trochu přemýšlet a pochopil její mechaniky. Furt je to ale dost fér a nikoli frustrující jako Souls hry od FromSoftware.
Já se to každopádně rozhodl vzít od píky. Pětku jsem odložil a rozhodl se, že nejdřív dohraju všechny (hlavní) předchozí díly. Pak jsem se vrátil ke Ground Zeros (prolog k plný hře) i Phantom Pain a neskutečně si to užíval.
Teď je rok 2024 a já se k tý hře v myšlenkám stále vracím, protože mě příběh té hry fascinuje svými postavami a tématy... To mě motivovalo k tomu, si utřídit události nad rámec tohoto dílu a rozlousknout vše, co takhle série ukrývá.
To svědčí o jistých vysokých kvalitách. Navzdory tomu, že tohle dílo ani tahle série nejsou bezchybné (co ale je?), tak jsou pozoruhodné, předmětné a komplexní.

POŘADÍ
Obávám se, že bez znalosti ostatních dílů série, bude hráč velmi zmatený. Neříkám, že se nebude u hry bavit, ale nebude moc rozumět významu toho, co se v příběhu děje. Znalost příběhu předchozích her umocní celkový zažitek z pětky, ale samozřejmě je lepší odehrát pětku než neodehrát nic.
Já bych před pětkou doporučil odehrát minimálně trojku (Snake Eater/Subsistence), která pětce předchází, která je chronologicky první a která též oplývá skvělým příběhem.
Jelikož však pětka vyplnila to chybějící místo skládačky, tak se nyní propojily nejen události celého Metal Gear Solidu, nýbrž i dvou dílů Metal Gear, které vyšly na konzoli MSX2 v roce 1987 a 1990. Pokud hráč před tím, než odehraje pětku, ví, co bude v celkovém příběhu následovat, tak se lépe zorientuje a Kojima si ho lépe povodí. Důvod, proč je MGSV:TPP tak silným zážitkem, tkví i v tom, jaký je to mindfuck - srovnatelný třeba s Fight Clubem.
To, jak se Kojimovi podařilo celý příběh vymyslel je takřka neskutečné a zaslouží si to být plnohodnotně oceněno - minimálně třetí a pátý díl, které na sebe přímo navazují (když nepočítáme Peace Walkera na PSPčko), jsou po příběhové stránce snad těmi nejlepšími hrami, s nimiž jsem se kdy setkal. Je to však natolik komplikované, že to není jen tak a člověk opravdu musí vynaložit velké úsilí a čas do toho, aby pochopil, oč jde a kdo je kdo. Rozhodně se to ale vyplatí.

PŘÍBĚH
Phantom Pain se často interpretuje skrze Bílou Velrybu protože:
- zkoumá motivy ztráty - bolesti and tím, co již není mezi námi
- zkoumá posedlost spolu s tím, co taková posedlost s člověkem udělá
Tato témata se krystalizují v postavách:
- Venom Snaka/Big Bosse, který přišel o 9 let života, levou ruku a ještě něco mnohem cennějšího...
- Kazuhiry Millera, který přišel o vykonanou práci, domov, vojáky i končetiny
- Skull Face, který přišel o identitu
- mladého Liquid Snaka, klona Big Bosse s recesivními geny, kterýmu byla upřena možnost být sebou samým, který nesnaší vědomí toho být vadnou kopií
- Muže v Ohni/Volgina, který na konci třetího dílu přišel o vše

Mimo to je PP chybějícím článkem skládačky celé série, která se táhla od roku 1987. V původních dvou Metal Gearech Solid Snake 2x infiltruje Outer Heaven a 2x zabije Big Bosse. Jak je možné, že Big Boss musel být zlikvidován dvakrát? Tato hra na to odpovídá. To ovšem nebudu prozrazovat.
Přiložím ale nějaký širší kontext. Big Boss je zklamán z vlád světa, z toho jak zneužívají a vykořisťují své vojáky a vezme si k srdci sen své mentorky, The Boss, kterou musel na konci třetího dílu porazit a která snila o světě bez hranic.
Naked Snake/Big Boss spolu s Majorem Zero vytvořil soukromou zpravodajskou službu, Cipher, která měla s pomocí ohromných finančních prostředků (The Philosophers' Legacy), o něž jde během operace Snake Eater (MGS3), naplnit Bossin sen. Zero na to šel skrze kontrolu a nadvládu. Cipher se později vyvinul v Patrioty - obdobu Iluminátů. To ovšem nenaplňovalo Big Bossovi představy o Bossině snu a Zero, který se bál, že Big Boss odejde, nechal vytvořit 3 jeho klony, kteří později vytáhli do zbraně proti svému otci/originálu i proti sobě navzájem. To však předbíhám.
Big Boss si interpretuje Bossin sen jinak a vytvoří "Vojáky bez Hranic" (Militaires Sans Frontières, MSF), armádu nepodléhající žádné vládě - žoldáky sloužící jen sobě samotným. Jejich základna je však zničena během Ground Zeroes a ve Phantom Pain po 9 letech v kómatu začínají znovu jakožto Diamond Dogs na nové Mateřské základně poblíž Afriky. Cílem je pomstít se těm, kdo nám naši práci a náš sen vzali a znovu tento sen rozpohybovat. Později na tomto Big Bossově záměru vznikne "Outer Heaven", kterýžto přitáhne pozornost NATO a je dvakrát infiltrován poražen Solid Snakem, klonem Big Bosse, ve starých 2D dílech Metal Gear a Metal Gear 2.

GAMEPLAY
Protagonista je legendárním vojákem, který má k dispozici řadu vybavení: Různé druhy zbraní (smrtící/uspávací), vozidla, maskování, serepetičky co na sebe vztahují pozornost i robotickou ruku, protože postava přišla o paži během výbuchu na konci Ground Zeroes. Robotickou ruku lze měnit a vylepšovat, přičemž každý typ má jiné vymoženosti.
Hra obsahuje systém parťáků: Hráč může plnit mise s různými parťáky, přičemž každý z nich je trochu jiný a některé ani nemusí získat. Jakmile je ale má, může je měnit i během misí. Čím víc hráč s daným parťákem hraje, tím větší pouto s ním navazuje a tím lepší možnosti mu parťák nabízí.
Dále je tu systém adaptabilní obtížnosti. Pokud hráč opakovaně přistupuje k nepřátelům jedním a tím samým způsobem, hra se v tomto ohledu stane obtížnější a hráč tak bude motivován změnit svůj přístup a využívat jiné možnosti gameplaye. 

Nejen že hra nabízí skvěle vystavěný, mnohovrstevnatý příběh s přesahem a řadou motivů, který je podpořen působivým kinematografickým zpracováním - je to hlavně hra a jako taková nám umožňuje si hrát. AI nepřátel a mechaniky jsou komplexnější, než na co jsme zvyklí a hra opravdu funguje jako taktická špionážní akce. Je spoustu možností, jak se vyblbnou při infiltraci základen. Pokud hráč četně volí nějaké přístupy, hra na to reaguje tak, že nepřátelé rovněž pozmění taktiku a hráč je tak motivován zkoušet věci jinak. Je to taková adaptabilní obtížnost, která přidává na autentičnosti a imerzi celého dění. Hra však nikdy není frustrující jako bývají hry od FromSoftware. MGSV je vždy fér.

Jedna z nejnudnějších a nejotravnějších her, co jsem kdy hrál.

Toto video zcela vystihuje mé pocity.

Po dokonalém MGSV:TPP propad na samé dno. Kojima nakonec nebude takový génius.

Spolu s Dark Knight je toto můj příběhově nejoblíbenější Batman. O této hře se moc nemluví (snad i proto, že při vydání byla blbě optimalizovaná), ale mě vždy běžela dobře a považuji jí za jednu z nejlepších her, kterou jsem hry hrál. Nutno ale uznat, že to pro mě táhl hlavně příběh. Gameplay se však také od minulých dílů posunul k lepšímu:

Oproti předchozím dílům se jedná o gameplayově působivější zážitek. Létání po Gothamu, ježdění v Batmobilu, kterým lze prorážet rohy budov i combat je dynamičtější. V podobných hrách (Amazing Spider-Man) mě často štve, že hraju za silnou postavu, ale hrozně trvá, než ubiju řadového nepřítele. Kazí to dojem. Obtížnost konfigurujte jinak a lépe. Arkham Knight se je však v tomto ohledu vymazlenější než jeho dva předchůdci a zde jsem měl konečně pocit, že Batman opravdu drtí své nepřátele. Přesto ale nejsem fanda tohoto typu soubojového systému.

Já vyrůstal na Modern Warfare a Black Ops sérii, přičemž jsem nikdy nehrál ty původní 4 hry - tedy jedničku, tento datadisk k ní a dvojku. Trojka je jen na PS3, tudíž k té se nedostanu.
Musím však uznat, že ty původní hry mají stále něco do sebe, ačkoliv mě k nim neváže nostalgie. Konkrétně nabízí lepší gameplay, protože hra není tak těžce nascriptovaná, hráč není tak veden za ručičku a může čistit vesničku od nepřátel dle vlastního uvážení. Nepřátelé jsou docela pohotoví a na normální obtížnost to nějaká výzva je.

Pokud člověka zaujaly staré díly CoD, tak by United Offensive není radno vynechat. Jedná se o velký datadisk k prvnímu dílu, který v jistých ohledech převyšuje a v jiných ohledech zase zaostává za původní hrou (případně dvojkou):

Osobně bych řekl, že tu jsou rozmanitější mise a pamětihodnější momenty. Budeme střílet z džípu, motorky, lodi, kulometem z bombardéru na který útočí německé stíhačky, pojízdného tanku (přičemž budovy jsou ničitelné) nebo děl, kterými lze v poslední misi sestřelovat stíhačky, jenž na hráče nalétávají. Přibylo rovněž uspokojivých momentů destrukce a filmového spektáklu, které nastavují základ po cinematický prvek série, jenž byl rozvinut v Modern Warfare trilogii a prvních dvou dílech Black Ops. V jedné misi se třeba hráč musí prostřílet k mostu, kde zanechá nálože a pak se mu dostane odměna v podobě odpálení mostu v momentě, kdy po něm přejíždí nepřátelský vlak, čímž je hráč jaksi odměněn za vykonanou obtíž. - Osobně mám toto schéma docela rád a zde se mi ho dostalo více než v CoD 1 nebo 2.

Oproti nim však v United Offensive ubylo na volnosti (nejsou zde už mise, kde by hráč čistil vesnici od nepřátel dosti podle vlastního uvážení) a je rovněž hůře obtížnostně vyváženo. Několik sekvencí je ve hře poměrně frustrující (zdá se, že AI je nadesignované tak, že se otáčí k hráči jakmile na něj má hráč výhled, takže v hektické scéně je dáno málo prostoru k manipulaci a hráč se musí někde krčit, vykukovat, odstřelovat a zakukovat), což zážitek docela kazí a méně trpělivý hráč by to mohl vzdát. Hru jsem často manuálně ukládal (v některých sekvencích i četně za sebou), protože checkpointy jsou vzdálené a nechci zbytečně ztrácet čas. K tomu se váže i líný a otravný lvl design, který generuje nekonečné zástupy nepřátel, dokud hráč neudělá to, co se od něj očekává nebo brání pozici před vlnami nepřátel dokud nepřijedou na pomoc posily. Oproti CoD1 a CoD2 je UO více frustrující, ale v celku mě bavilo více díky výrazným pozitivům. Stejně jako ony však UO postrádá příběh. V tomto směru hra uspokojivá není.

Samozřejmě, že grafické zpracování je staré (postavy se hýbou jak z cartoonu), ale přesto to stále funkční a někdy mě to vyloženě překvapilo. Hra by byla skvělým zážitkem, kdyby dala hráči víc volnosti, kdyby nebyla z výše uvedených důvodů frustrující a kdyby obsahovala destrukci těl (odstřelování končetin) a větší destrukci prostředí. Snad byli tvůrci omezeni výkonem tehdejších strojů, ale kdyby šly budovy ničit nejen v tankových misí, tak bych byl velmi potěšen. Rakety i granáty by mohl dělat díry do stěn, což by gameplay ozvláštňovalo a dodávalo mu na dynamičnosti.

Dokud jsem se pohyboval na policejní stanici a jejím okolí, tak mě to bavilo. Dobře se buduje napětí, hororové ladění funguje, ale gunplay je přesto zábavný. Mr. X je dobře nedesignovaný a celý zážitek ještě zintenzivní.

Závěrečná třetina v prostorech laboratoře mi už ale přišla docela nudná, což je docela blbé, když hru zrovna netáhne silný příběh ani postavy. Finální boss fight je slabý jak už to u série bývá.

Tvůrci si byli vědomi své dobré pozice po ohlasech remaku dvojky a rozhodli se tu prestiž zneužít k vytvoření odfláklého remaku trojky. Snadnej cash grab. Původní hru obsahově osekali co to šlo, čímž z této hry udělali generickou casual střílečku. Ani ten Nemesis není dobře nadesignovanej, když se ho lze tak paralyzovat.

Dokud se hráč pohybuje v domě a jeho blízkém okolí, tak je to super, ale závěrečná třetina na lodi i finální boss nestojí za nic. Příběh příliš poutavý není, protagonista je nudnej cápek a boss fighty by mohly být komplexnější a náročnější. Nelze jim však upřít působivost.

Když jsem hrál před pár měsíci Resident Evil 4 (HD Project - což je asi nejdokonalejší verze původní hry hratelná na PC), tak jsem byl překvapen tím, jak ta videohra dokáže být pestrá a zajímavá. I proto mi působí nověji, než jaká doopravdy je. Líbí se mi, jaké situace vývojáři nadesignovali. Příkladem může být ten náklaďák, který se rozjede proti hráči, který ho musí sestřelit dřív než do něj narazí (čtvrtá kapitola, poté co hráč otevře bránu s pomocí oka velitele vesnice, kterého zabije ve stodole). Tvůrci remaku tuto sekvenci vystřihli namísto toho, aby takových situací přidali více. Proč je řada scenérií chudší ve srovnání s originálem a to navzdory tomu, že má originál horší textury? Proč vývojáři dělají graficky hezčí, ale obsahově a gameplayově chudší remaky a ještě jsou hardwarově náročnější, než by být měly? Normies, hlupáci a rádoby kritici tohle vůbec nereflektují. Remake sice není tak osekaný jako remake RE3, ale to samozřejmě neberu jako pozitivum - beru to jako méně závažné negativum. U hraní remaku jsem si naopak říkal, že ta hra působí starší než jaká ve skutečnosti je. Proč třeba tvůrci přeruší kontinuitu dění tím, že hráči vezmou kontrolu kvůli cutscéně, kde se odehraje to, co by klidně mohlo být in game? Snad Uncharted 4 z roku 2016 ukázalo, o kolik působivější je, když hráč kontrolu nad gameplayem neztratí.