První díl Darkness Within mě rozhodně nadchl. Investigativní pátračka kombinovaná tajemnem, ponurostí a hororem. Hráč je v roli policejního detektiva a ujímá se vyšetřování případu podezřelého a zmizelého Loatha Noldera.

Hra je především o pátrání a rozkrývání neznámého. V pozici hráče po čas hraní trávíte nemálo času čtením knih, záznamů, dopisů a různých jiných dokumentů za účelem pospojovat si souvislosti, dotvářet příběh a na základě zjištěných poznatků dále postupujete. Nechybí tu ani zajímavé puzzly a nelze opomenout onu pořádnou dávku atmosférična, která hrou doslova prostupuje.

Hru jsem hrál v zásadě v noci se sluchátky na uších a doslova jsem si užíval ono procházení ponurého domu, které bylo doprovázené zajímavě provedeným zvukovým lomozem (který jsem si doslova oblíbil!). Procházíte to úžasně namalované prostředí a doslova se vyžíváte v tom místě, skoro, jako by bylo skutečné. Tmavý dům místy prosvětlený lampami nebo lucernami, zvukový lomoz kdesi nedaleko okolo vás a do toho místy vstupuje hudba, která je opět šitá na míru.

Ona záhadná studna v domě Clarka Fielda byl obrovský tahák mé pozornosti a nadšení pro další hraní. Už jenom když jsem četl o tom místě, tak už jenom popis toho místa a jeho historie v člověku vyvolávala příjemný pocit mrazení. Jen škoda, že ta studna nedostala ve hře více prostoru, pořád jsem si myslel, že se do ní po čas hraní vrátím. Ta nabuzená atmosféra z těch záznamů byla tak intenzivní, že jsem se k ní pořád musel vracet a přikládat ji nějaký zásadnější význam.

Přiznám se, že bych hru možná nedohrál, pokud bych ji neměl v češtině (tímto díky za překlad) a zároveň pokud bych neměl po ruce hint book v případě zákysů. Moje trpělivost v případě detektivního pátrání není moc velká a zkrátka nedovedu moc dlouho bloumat a znovu a znovu navštěvovat stejná místa a hledat, co jsem kde přehlédl. Češtinu zmiňuju proto, že hra obsahuje opravdu nemálo písemností, které je třeba důsledně pročíst a navíc s nimi pracovat (podtrhávání textů, dedukování a následný sled myšlenek) a v tomto slohu by moje angličtina asi neobstála.

První díl této série jsem si i přes občasné zákysy užíval a to hlavně díky velmi dobrému příběhu, hratelnosti a zejména atmosféře, ve které jsem si doslova liboval. Ty strašidelné zvuky v domech, ten mechanický lomoz, praskot a ostatní byly velmi příjemným podbarvením hraní. Minimálně jednou nastal moment, kdy jsem si málem nadělal do kalhot. V noci, kdy návštěvník opakovaně klepe na dveře a pak posléze do mého bytu vstoupí a vyděsí mě - to byl mazec! Už jenom kvůli těmto momentům nelituju hrát v noci a se sluchátky! Vcelku velmi příjemné a poutavé hraní. Díky Drolinovi za doporučení hry.

Na tuhle hru jsem narazil náhodou, když mi ji jeden člověk doporučil kvůli dobrému soundtracku a v ten moment jsem ještě netušil, že se trefil do mého oblíbeného herního žánru. Když jsem se dozvěděl, že jde o point and click adventuru, byl jsem trochu zklamán, protože jsem si dělal chutě na plnohodnotnou procházečku a ne procházení mapy po kliknutích. Tohle zklamání trvalo ale jen malou chvíli, protože zanedlouho jsem poznal, že na kvalitě a prožitku to v zásadě nic nemění.

Opuštěné viktoriánské stavení a postupná motivace odhalovat zdejší ponurou minulost člověka hned nabudí energií se do hry pustit. Procházíte domem a přilehlými okolními prostory a doslova vás pohltí atmosféra. Z dostupných informací je zřejmé, že tu kdysi žil muž, který zabil svou ženu. Dítě, které brzy po narození záhadně zemřelo. Služebná, která se málem zbláznila. To jsou jen útržky z toho všeho, co postupně začne hlavní postava rozkrývat.

Procházíte prostory, studujete novinové články, deníky. Po nalezení stavebních plánů domu je patrné, že dům obsahuje některé skryté prostory, které mají zůstat z nějakého důvodu zapomenuty. Zazděný dětský pokoj mě dojal a svým způsobem děsil. Proč proboha? Ptal jsem se sám sebe, když jsem se do něj dostal. Tyhle rozporuplné pocity se mi líbily, tyhle pocity právě tvořily onu herní atmosféru. Přízemi i první patro tvoří relativně kultivované prostředí, kdežto horní prostory působí špinavě, chmurně a tajuplně. Samozřejmostí jsou některé uzamčené místnosti, do kterých si hráč teprve musí najít příslušný klíč nebo cestu.

Hra má vynikající soundtrack, který není všudypřítomný a je dokonale šitý na míru. Od poklidného a jednoduchého klavírního motivu značící klid a bezpečí tu máme pasáže, vyjadřující naprostou tíseň, napětí, strach nebo dramatické lekací momenty. V momentě, kdy jsem poprvé sestoupil do sklepa, tak mě ta hudba naprosto pohltila, možná víc než to prostředí samotné. Připadal jsem si jako senzibil, který by právě vstoupil do místnosti, kde by pocítil, jaké hrůzy a zvěrstva se v tomto místě odehrály.

Asi po třech hodinách hraní jsem začal mít problém s postupem. Nevěděl jsem, co mám dělat, kam jít nebo co udělat. Všechno jsem měl prozkoumané a tady začala pasáž, kdy jsem musel hledat to, co jsem někde přehlédl, neudělal nebo vynechal. Tohle dokonce přerostlo do stavu, kdy jsem se začal nudit a tudíž jsem musel sáhnout po hint booku. Možná je to jenom můj pocit, ale některé mechanismy a puzzly mi přišly toho rázu, že sám bych na ně asi nepřišel. Některé věci se dají i při nejlepší vůli přehlídnout a tak nakonec pokud jsem někde zakysnul na nějakou dobu, tak si postup vyhledal, aniž bych samozřejmě hrál hru podle návodu, to by nemělo smysl.

Líbilo se mi, že nehrajete pouze ve dne, ale i v noci. A zase opět vyniká atmosféra. Ty noční průzkumy po domě doprovázené temnem v doprovodu rozličných zvuků a úderů, to mělo fakt něco do sebe (sám jsem to hrál v noci se sluchátky - doslova labužnické zážitky!).

Scratches je atmosférickou dobrodružnou adventurou, která opravdu dostane i žánrové fajnšmekry, stejně jako lidi, kteří tenhle žánr nevyhledávají. Oproti jiným hrám kde jen dochází k "lekacím" momentům je tady široká škála nástrojů, která doslova vybudují atmosféru hustou jako mlhu. Hudba, zvuky, prostředí, propracovaný příběh - tohle všechno spolu úžasně pracuje. Kdo nehrál, ať určitě zahraje, zklamání tady pro většinu lidí nehrozí.

Montague's Mount je kritiky odsuzovaná indie hra a pokud bych měl dát na svých prvních 30 minut hraní, musel bych s nimi v mnohém souhlasit. První momenty hry jsou těžko popsatelné, zmatené a tady má člověk velkou tendenci v hraní nepokračovat dál (a není divu).

Já jsem to bral jako příležitost, co nepobouří, to může jenom překvapit. Zprvu, nesrovnávám to s Dear Esther ani s ničím jiným. Montague's Mount je značně lineární hra s pěvně a jasně nastaveným průběhem toho, co můžete a nemůžete dělat. Já zastávám názor, že to vždy nemusí být na škodu, byť preferuju opačný způsob.

Trochu mi to evokovalo jednu televizní soutěž z dětství "Po stopách Xapatanu", kde soutěžící cestují po předem dané cestě a na každém kroku je brána, která jim brání v pokračování a oni musí udělat úkol, na jehož konci jim bránu otevřou a oni tak budou moci pokračovat dál. Jinými slovy, jste v poměrně zajímavé noční krajině, ale před vámi stojí zavřená pletivová vrata. Vy vidíte co je za nimi, ale zatím nemůžete dělat nic víc, než projít nějaký puzzle, který sice není na první pohled patrný, ale který vám bránu otevře. A o tom je tato hra.

Level design je strohý a tmavý, hrajete v noci a nemáte žádnou baterku nebo jakýkoli zdroj světla. Líbilo se mi, že více než jinde jsou zde logické hádanky, které je třeba překonat, aby bylo možno pokračovat dál. Nebudu zastírat, že jsem si mnohdy vzal tužku a papír, abych si daný logický úkol nakreslil na papír a uvědomil si (jako žák sedmé třídy), na co se dívám a co z toho mám vyčíst, abych pak v důsledku, našel správné řešení. Je to trochu zvláštní, ale mě osobně tohle bavilo. Zírat do čísel a symbolů a zároveň hledat klíč k otevření dalšího postupu. Lidi obecně tuhle hru odsuzují, ale pokud jí člověk dá šanci a překoná prvopočáteční nesmyslnosti a nelogičnosti, pak i tahle hra může člověka bavit.

Mně osobně se povedlo navodit jakýsi bug, kdy jsem se dostal mimo "hratelnou mapu". K mému překvapení jsem se nepropadl texturou mimo mapu jak je v podobných hrách zvykem, ale mohl jsem obcházet ostrov z vnější strany kolem dokola. Bez jediného realoadu nebo přerušení jsem si obešel celý ostrov, jako bych ho objížděl motorovým člunem. O to spíš bylo zajímavé vidět místa, která by z principu nemusela být vůbec otexturována, ale překvapivě byla a ještě překvapivěji bylo možné se do nich dostat.

Ale zpátky k tématu. Montague's Mount trpí na bugy, občas se hráč může zaseknout mezi fyzickými předměty a naráz nemůže couvat ani pokračovat. Občas některými předměty lze fyzikálně projít, takže textura kovové roury vám projde čelem, na druhou stranu, tohle jsou věci, které se dají snadno přejít.

V mém případě nemohu MM nijak vyzdvihovat, ale v zásadě ani kritizovat. Tahle hra mě nenadchla, ale ani neurazila. Oproti většině lidí, kteří tuhle hru recenzovali já narozdíl od nich nelituju toho, že jsem si ji koupil.

Na tuhle hru jsem narazil náhodou, když ji hrál můj oblíbený kanadský letsplayer, který se specializuje převážně na hororové hry. Prvních dvacet minut jeho hraní mě přimělo si hru koupit. Bohužel, prakticky všechno, za co hra stála, jsem viděl v prvních dvaceti minutách.

Ve hře hrajete za postavu Thomase, jde sic černobílou, ale pěkně tužkou vykreslenou grafiku, kde vaše postava má za úkol procházet různé prostory a vyhýbat se různým příšerám jako giant baby nebo pacienti v kazajkách, kteří mají probodnuté oči. Všechno vypadá na první pohled dobře a zajímavě. Sem tam nějaké to příjemné leknutí, vcelku originální pojetí, které na první pohled zaujme.

Po nějakých dvaceti minutách hra přestane překvapovat. Chodíte prostory, kterými jste už prošli, ale jsou pouze jinak naaranžované (tam, kde před tím byly dveře, je teď stěna a tam kde byla stěna, jsou schody do sklepení). Hra má poměrně přímočarý děj, takže nejde nijak moc zabloudit ani vystoupit z předem daného scénáře. Jen škoda, že po půl hodině hra ztrácí na atraktivitě, už vás nemá nic moc co překvapit a hru není problém dohrát.

Po dohrání hry člověk zjistí, že hra obsahuje další lokace, do kterých se lze dostat, k tomu ale musíte komplikovaně některé mapy zahrát znovu a v nich najít vstup do uzamčených map. Nad jedním takovým pokusem o vstup do uzamčené mapy jsem strávil půl hodiny, už tak horko těžko jsem měl motivaci se dostat na konec a na konci jsem zjistil, že jsem neudělal jednu drobnost a tudíž do uzamčené mapy se nedostal a tady jsem ztratil motivaci ve hře vůbec pokračovat, protože další pokus by mi zabral další nudnou půlhodinu.

Neverending Nightmares se vyplatí si zahrát, pokud hra bude zdarma nebo někde za babku, ale rozhodně nemá smysl do ní investovat 15 euro, jako jsem to udělal já, abych zjistil, že už mě nemá co překvapit. 55 procent za zajímavé pojetí, zbytek hra ztrácí nevyužitým potenciálem. Člověk si v momentě poměrné náhlého dohrání hry nejspíš řekne WTF? To je jako všechno? Neříkám, že je hra špatná, za zahrání stojí, ale nabízí toho opravdu málo.

Tahle hra se hrozně těžko nějak hodnotí vzhledem k tomu, že se můj názor na ni po dobu hraní postupně měnil a to hned několikrát. Ani si nejsem úplně jistý, jestli jsem ji správně pochopil (ale to není klíčové), přesto se pokusím popsat, co jsem si z ní vzal.

Na začátku hry se nalézáte kdesi v nějaké firmě nebo společnosti, která se zabývá uchováváním vzpomínek. Jinými slovy, můžete se fyzicky dostat do vzpomínky a prožít ji tak, jako kdyby se Vám zdála ve snu a Vy byste se mohli libovolně v té vzpomínce projevovat, procházet prostředí, provádět interakci s prostředím. Něco jako retrospektivní lucidní sen, kde dáváte dohromady příběh, co se zde odehrálo, tak zároveň máte volnou ruku v tom, co zde budete dělat, kudy budete chodit, co objevíte a neobjevíte.

Tahle myšlenka je poměrně pěkná a to hráče vrhá do první lokace. První pocity hraní jsou smíšené, je tu poměrně pěkná grafika, kde místy zjišťuji, že zase tak pěkná úplně není. Některé textury jsou odfláklé a některá místa se mohou jevit nedokončeně z pohledu level designu. Na druhou stranu v širším pohledu je ta mapa originální, neotřelá a když přivřeme oko, tak i můžeme nějaké ty grafické nedostatky přejít. Někde se může zdát, že se level design povedl, příjemné překvapení, ale za chvíli zase zjistíte, že to zase takový zázrak není. Místy se můžete setkat s bugy, kdy se Vám podaří proskočit nějakým předmětem a některé textury neznamenají skutečnou fyzickou zábranu. Tady šlo moje hodnocení poměrně dolu, ale ne na dlouho.

Hra je plná puzzlů, přičemž spousta z nich je nepovinná a pouze dokresluje příběh. Když jsem se dostal do druhé lokace (Přístav), tak jsem pomalu začal měnit svoje hodnocení směrem nahoru. Pěkné a uvěřitelné lokace, neotřelé puzzly a jejich originální řešení. Procházíte se mapou, která není úplně malá a kudy chodíte, tak máte zajímavý pocit z toho místa. Procházíte jednotlivé domy a jiné přístupné prostory a snažíte se vyčíst, co se v těchto místech dělo. Samozřejmě krom Vás nikde ani noha, jen šum moře a cvrlikot racků.

Pro zpřístupnění další lokace je třeba splnit pár podmínek, které si zpětně moc nevybavuju, pouze si vzpomínám, jak jsem postupně otevírat jednotlivé lokace, tak se i propojily mezi sebou. Tj. když jste ze čtvrté lokace chtěli do druhé, tak stačí jenom najít příslušnou cestu, která je do té doby uzamčená. Celá hra se tak stává interaktivnější než několik map nezávisle na sobě.

Další lokace překvapila svou originalou jak co do scenérie tak co do puzzlů. Jsou tu spletité chodby jakéhosi průmyslového areálu, různé mechanismy a ovladače, spousta chodeb a člověk si opravdu připadá, jako kdyby ta mapa vycházela z nějakého reálného místa. Přestože se mi při vší vůli a času, který jsem tomu věnoval, nepovedlo odemknout většinu puzzlů a achievementů, tak i přesto to byla zábava. Ovšem do doby, než jsem začal zoufale hledat způsob, jak se dostat do další lokace, protože se může mnohdy stát, že opravdu nevíte co máte dělat a co Vašim očím ušlo.

Jak jsem postupně procházel hrou, pořád jsem byl překvapený z originalních nových lokací, které neomrzely. Hru jsem dohrál, přesto se mi nepovedlo dosáhnout toho, aby se mi zpřístupnila poslední lokace (Mines). Nechal jsem za sebou nemalý počet unresolved puzzlů, neodemčených dveři a zámků, což mě možná někdy přiměje, abych si to zahrál znovu. Hra nenutí hráče objevit všchno, naopak ten, kdo chce odemknout všechno a vidět všechno, musí stále znovu a znovu pátrat po tom, co kde přehlédl.

Závěrem - tahle hra nepadne každému, osobně jsem se dostal po několika desítek munitách do situace, kdy jsem ji chtěl ukončit a nepokračovat dál. To jsem nakonec neudělal a můžu říct, že nelituju času, který jsem nad hrou strávil.

Daylight není špatná hra, ale pro nadšence tohoto žánru her nedokáže nic moc nabídnout, o to spíš možná zklame. Hra začíná dobře, objevujete se kdesi v nějakém starém a opuštěném nemocničním zařízení a jediné co máte po ruce je mobil, kterým si svítíte. Váš inventář ještě postupně doplňují glowsticky a světlice. Tak už jen zbývá, dostat se ven...

Prvním momentům v postupu hrou se prakticky nedá nic vytknout. Všechno tu funguje, je tu atmosféra doplněná různými mechanickými zvuky ozývajících se zblízka i z dálky a v určitých momentech dobře zafunguje i soundtrack a to hlavně tehdy, pokud nastává nějaká vizuální konfrontace s duchem. Tohle všecho by bylo hrozně moc fajn, kdyby to netrvalo jen prvních 15 minut hraní.

Problém je, že po patnácti minutách hraní se všechno začíná opakovat. Hráč má pocit, že prochází stále stejnými místy, generátor mapy dává dojem, že architektura mapy je hrozně jednoduchá proto, aby cokoli šlo postavit k čemukoli (místnost k chodbě, schody k chodbě...). Všechny ty chodby jsou tak nějak stejné, ale budiž. Po chvíli se přestanete lekat i útočících čarodejnic, před kterými buď utečete, anebo rovnou se je naučíte ignorovat tj. nedívat se na ně.

Je tu pár úrovní, které mají stále stejný scénář. Bloudit mapou, sebrat předmět, aby se odemkl exit do další mapy a při tom se vyhývat útočícím entitám.

Daylight není špatná hra, ale člověk by čekal rozhodně více než engine s mapou, která obsahuje pouze několik automatických mechanismů a tím to všechno vlastně končí.

Nejsem příznivec point and click adventur, ale tohle skutečně mělo něco do sebe. Mám rád hororové hry s nejrůznější paranormální tématikou a tohle podle synopse a obrázků bylo voditkem, proč do toho jít. Osobně pamatuju point and click adventury z dětství, ale není to typ her, které bych dnes vyhledával. O to větší bylo překvapení, který na mě čekalo.

Tahle hra má atmosféru. Nejde jen o nějakou suchou klikačku, hrajete za postavu, která rozkrývá tajemství nejen historického charakteru. Ve svém inventáři máte k dispozici přístroje na detekci jevů, které Vám napomáhají ve vašem pátrání (kamera v režimu night vision zachycuje světelné spektrum, které je běžným okem neviditelné, fotoaparát dokáže zachytit to, co běžně člověk nevidí, diktafon zaznamená jinak neslyšitelné zvuky a nakonec je tu přístroj, který dokáže detekovat silné výkyvy (asi) elektromagnetického pole.

Coby nově příchozí do přímořského městečka se ubytujete v jediném volném místě - v přístavním domku. A co by to bylo za domek, kdyby nebyl v minulosti epicentrem zoufalství, pláče a smrti. Vy coby nová postava neváháte a pouštíte se do prozkoumávání zdejších lokalit, poznávání lidí a postupnému odhalování toho, co mělo zůstat zatajeno. Zpestřením může být, že hrajete a plníte nejrůznější úkoly jak ve dne, tak i v noci a zejména ty noční akce mají svůj půvab (oh yes, přesně to, co u těhle her vyhledávám!).

Nechci zbytečně spoilovat ani odhalovat to, co si hráč musí doslova vychutnat a zažít. Hra nabízí nevšední zážitek, pár herně hodně zajímavých momentů a i přes veškeré zákysy je tam cosi, co Vás nutí hru dohrát. Netajím se tím, že jsem hru s hrál s hint bookem, protože některé zákysy byly časově dost náročné, přesto celkový herní zážitek je parádní. Hra se místy táhne, některé dny jsou herně delší než jiné dny, na druhou stranu ve dne v noci je tu parádní atmosféra a úžasně zapadající soundtrack.

Jak postupně odkrýváte zdejší tajemství, začínáte si uvědomovat co za hrůzy se zde odehrálo. Tohle všechno hra umí podat ani tak ne zábavnou formou, ale poutavou. Jakmile máte za sebou pár pátrání a výsledků, zkrátka už nemůžete přestat a chcete pátrat dál a dál. Hra nabízí krásně namalované lokace, kde se mísí malebná příroda a konzervativně vyhlížející přístavní městečko s ponurostí míst, která tu jsou okolo.

V jeden moment jsem byl tak vtaženej do hry, že to, co jsem viděl před sebou v kombinaci se soundtrackem mě doslova přimrazilo k židli, jako by na mě padla ta tíseň, ponurost a zoufalství toho místa, jako kdybych tam skutečně byl. Tohle jsem od point and click adventury opravdu nečekal.

Pokud máte času nazbyt a je tajemno a paranormálno vaší parketou, pak běžte do toho, nebudete litovat.

Paranormal bývá nazýván jako simulátor strachu. Ostatně, tohle člověk mohl v poslední době slyšet nesčetněkrát (Amnesia, Slender a další typ her, které se jimi nechaly insipirovat). Paranormal je relativně krátká, leč o to možná zajímavá hra.

Lekáte se rádi? Paranormal je nezávislá experimentální placená hra. Spíše než hrou by se dala nazvat simulátorem "lekání". Její nevýhodou je absence nějakého hmatatelnějšího příběhu, dějové linie a její krátká délka. Oproti tomu dokáže nabídnout zajímavé momenty, které mají svůj půvab, pokud ji hrajete poprvé. O spoustě hrách se říká, že jsou strašidelné, lekací, deprerisvní (apod.), ale málokterá opravdu dokáže hráče vyděsit. To, jestli se to podařilo Paranormalu, to už je na posouzení každého hráče.

Osobně mám rád tenhle žánr indie a experimentálních hororových her, škoda jen, že takhle hra obsahuje jen zlomek toho, co by jinak mohla sama o sobě nabídnout, pokud by byla delší a měla nějakou promyšlenější dějovou linii, než jen pár popsaných papírů. Určitě hru neodsuzuju, pokud jste nadšenci žánru, doporučuju o jedné noci, kdy nemusíte ráno vstávat - sluchátka na uši, volume pěkně nahoru a pak jenom vnímat co se děje :)

Hra nabízí několik cest nebo lépe řečeno linií, kdy ač jste pořád ve stejném prostředí, pokaždé je postup a děj na scéně trochu jiný. Můžete hru dohrát do konce a při tom nezakusíte to, co nabízí jiná (alternativní) cesta.

Jak tomu tak bývá, tak na prvopočátku byla náhoda. Naprostá náhoda, při které jsem zjistil, že pár dnů zpátky byla releasnutá hra mého tehdy roky zpět oblíbeného seriálu South Park (dále jen SP). To, čemu říkám náhoda, byl článek na stránce, na kterou běžně nechodím a v tom článku byl plakát SP a strohé informace o tom, že hra byla nedávno vydána včetně několika screenshotů. Zvědavě jsem četl ten článek odshora odspoda a ty screenshoty, co jsem viděl, změnily na několik desítek hodin mé další plány. Šel jsem do toho a hru si s drobným váháním koupil.

Hra sama o sobě se dost těžko popisuje někomu, kdo SP nezná, nikdy neviděl nebo neakceptuje tuhle úroveň homuru (ostatně těmto lidem se hra ani moc nedoporučuje). Po úvodu hry nastává moment, kdy si máte vytvořit svou vlastní postavičku - postavu nového dítěte, které se spolu se svými rodiči právě nastěhovalo do horského městečka. Máte tu v podstatě volné ruce - můžete si zvolit barvu pleti, typ a barvu účesu, oblečení a tím si dle svých předtav udělat svou vlastní postavu.

Následuje cut scéna jako vystřižená ze samotného seriálu, kdy vidíte ucelený záběr na městečko a následně záběr na právě nastěhované rodiče, kteří vybalujíc krabice přemýšlí jak jejich dítko zapadne mezi zdejší děti. Po pár momentech následuje jakýsi rozhovor, kdy rodiče navštíví pokoj svého syna, aby ho povzbudili k tomu, aby si našel nějaké kamarády. Zde vidíte "sám sebe", jak nezúčastněně Vaše postavička tiká očima zleva napravo, jakoby přemýšlela nad tím, co se vlatně od ní čeká. Další postup už je jenom na Vás, můžete se procházet po pokoji, po domě, vybírat noční šuplíky Vašich rodičů a další spoustu věcí, která se snad ani nedá slušnou mluvou popsat.

Na hře je klíčová poměrně hodně věrně ztvárněná podobnost seriálu. Chvílema si opravdu může člověk myslet, že to, co sledujete vlastně není hra, ale další díl seriálu. S tím rozdílem, že Vy tu máte zasádní roli interakce a možnost ovlivňovat to, co budete dělat. Ano, samozřejmě, je tu hlavní dějová linie, ale krom toho spousta vedlejších questů, kde se můžete vyřádit jak je libo. Nechybí tu spousta seriálových postaviček, se kterými více či méně přicházíte do kontaktu (mr. Hankey, mr. Slave, Barbrady, Ike, Jesus, mr. Mackey a další spousta lidí, která Vás více či méně provází hrou).

SP má jednu, težko popsatelnou vlastnost a sice - její zvrhlý humor v kombinaci s interaktivními boji tvoří unikátní herní zážitek. Já si nepamatuju, kdy jsem se naposledy u nějaké hry nasmál toho tolik, jako tady. Hra je plná úchylností, prasáren a všeho možnýho, co by neměly vidět děti, ale opravdu to všechno tady parádně funguje a zapadá. Konečně tu máte k dispozici celé městečko, jednotlivé její lokace (škola, hřiště, domy jednotlivých protagonistů, obchody a vůbec celá hra dává poměrně širokou variabilitu toho, co budete nebo nebudete dělat. Každá postava má jiné schonosti a dovednosti, je tu režim možnosti skillování jednotlivých dovedností stejně tak jako přizvat si k boji proti protivníkům svého kamaráda (Butters, Kenny, Cartman, Kyle, Stan, Jimmy).

Mně osobně asi nejvic dostala Kylova schopnost "Kick the baby", která alespoň v mém případě našla často uplatnění. Závěrem, nemá smysl spoilovat. Prostě Vás čeká celý svět South Parku, prasárny, úchylárny, anální sondy stejně jako základy gynekologie, mnoho sexuálních scén stejně tak jako nález různých zajímavých artefaktů, které při své cestě najdete. SP se nedá popsat, aniž by ho člověk nezažil. Pokud chcete netypický herní zážitek a znáte seriál, jděte do toho, nebudete litovat.

Mám rád hry, které svým způsobem vybočují z řady a aniž bych je aktivně vyhledával, jsem náhodou narazil na Luciuse. Stručně se dá vylíčit jako herní zpracování (na motivy) filmu "The Omen" (Přichází Satan!), kde jste v roli malého kluka, který je synem ďábla a vraždí obyvatele většího statku včetně své rodiny.

Lucius sám o sobě je hodně diskutovanou hrou pro kontroverzní téma a pro striktní linearitu. Já osobně jsem si jí ale užíval. Hrát za "nevinné" dítě, které důmyslně osnuje vraždy tak, aby vypadaly jako nehody a potom po sobě zakrývá stopy, takovou možnost jsem doposud neměl. Má to své kouzlo, kdy chvilku se hra jeví jako hra za hodné dítko, kterému matka nakáže uklidit si pokoj a vyčistit si zuby, aby pár minut na to tohle dítě spáchalo vraždu v takovém provedení, jaké známe u brutálních filmových hororů.

Ke hře samotné: hra jak už bylo naznačeno je hodně lineární a ke škodě neumožňuje vybočit ze scénáře, který tvůrci připravili. Máte relativně volný pohyb po poměrně velkém statku, ale jsou tu znát limity a každý úkol má jasně dáný začátek a konec, ke kterému se dá dostat pouze jedním postupem. Hra obsahuje drobné bugy jako když vaše matka projde místností až narazí do dveří a přilepená na nich se snaží kráčet kamsi do prostoru za dveřmi. Některé postavy mají problém s interakcí s prostědím - postava jde, něco udělá a šahá za textury nebo podivně bloudí domem. Těch drobností je více, ale pořád to není nic, co by mi kazilo žážitek ze hry. Teď z té lepší stránky:

Malý klučina se ve snových vizích učí od samotného Lucifera zajímavé dovednosti začínající u telekineze, ničení drobných předmětů až po dočasnou schopnost ovládat něčí mysl nebo schopnost někomu vymazat nedávnou pamět. Hra obsahuje hodně dobře zpracované cut scény kdy z některých jde až mráz po zádech. Vše je podbarvené hudbou šitou na míru u které je jen škoda, že se po čase jen opakuje. Kamera u cut scén má takřka filmové provedení a místy může mít člověk pocit, že je to vlastně kombinace hry a filmového vyprávění. Nechybí vizuální orgie v některých scénách, ktere spolu s atmosférou, hudbou a chladným dětským obličejem dělají povedený zážitek. Líbilo se mi, že ve finální části máte na výběr ze dvou provedení, kdy obě jsou zajímavým nejen herním ale i vizuálním zážitkem.

Přestože Lucius budí rozdílné názory, je poměrně jasně lineární a najdou se v něm chyby, i přes to všechno to byla hra, kterou jsem si užil. Jen škoda chyb a některých do konce nedotažených věcí. Scéna, ve které v závěru formuje klučina v ručičkách fireball aby ho mrštil po knězi, který zaříkává vymítací zaříkadla, neměla chybu.

Všechno to začalo v prváku na střední škole. Přestože jsem herní scénu moc nesledoval, nemohl jsem neslyšet, jak se všude okolo skloňuje slovo "Mafia". Nebyl školní den, aby člověk o přestávkách toto slovo alespoň jednou nezaslechl. Když zavřu oči, jakobych to všechno viděl a slyšel.

Trvalo nějaký ten měsíc, než jsem dal na doporučení spolužáků a vrhnul se na tehdy trojdiskovou instalaci. A pak... pak se začala psát historie :)

Mafia člověka chytla a nepustila. Ne že by něčím zpočátku doslova ohromila nebo vyrazila dech, to se říct nedá. Měla ale tak unikátní atmosféru, tak poutavý příběh a vůbec celkové provedení, že toto nejpomenovatelné prostě hráčovi neumožňovalo přestat. Je to jedna z mála her, kde jsem si vytvořil vztah vůči postavě, za kterou hraju. Pořád jsem ale ze začátku zůstával při zemi a nebral jsem na zřetel na nekončící superlativy, které jsem slýchával okolo.

Pořád jsem čekal na moment, kdy hra ztratí na svém kouzlo, kdy se mise začnou opakovat, ale takový moment nepřicházel, naopak, s postupným hraním jsem se do hry doslova vžil. Nebyla to pouhá mapa města, ruch ulic, zvuk troubících aut - všechno jakoby do sebe zapadalo. Jednotlivé městské čtvrti podbarvené dobovou hudbu, denní doby, které se nerozdělují striktně na hru ve dne a v noci. Západy slunce, bouřky, červánky, to všechno je jen zlomek prvků, které přispívaly k originalitě prostředí. Salieriho Rodina a její hierarchie a fungování je kapitola sama o sobě, kterou jsem si pomalu zamiloval, stejně tak jako některá dilemata, se kterou se hlavní postava potýká.

Každá z misí měla svou atmosféru (pokud to tak můžeme nazvat), která je unikátní a neopakovatelná. Hra dokáže vyvolat v různých misích širokou škálu pocitů, emocí a zároveň dokáže i pobavit. Ostatně, některé hlášky z Mafie už zlidověly. Poměrně rozšířenou zajímavostí mohou být různé alternativní zakončení některých honiček, na které někdo mohl narazit až po čase, a o to víc být překvapen tím, o čem dříve netušil. Pro mně osobně je Mafia hrou, která opakovaným hraním neztrácí nic na svém kouzle.

Pokud mám více času, například o Vánocích, rád si sednu k Mafii a dám ji doslova na jeden dech. Zavřu oči, poslouchám tu hudbu a vnímám tu atmosféru, při které si vzpomenu na střední školu, na prvák, na spolužáky a na dobu, kdy jsem v horečkách rozkrýval jednu kapitolu za druhou.

Dear Esther vlastně není počítačová hra. Je to ojedinělý projekt, který můžeme zařadit do kategorie, která svým způsobem překonává hranice herní zábavy jak ji známe. Co to tedy vlastně je?

Představte si, že jste na opuštěném ostrově, kde se cosi odehrálo. Po tomto ostrově se můžete volně pohybovat. Nikde nikdo, jenom slyšíte šum větru, šelest stromů a listí, mořské vlny tříštící se o skaliska a ten velmi známý šum vln na pobřezí. Do toho kdesi nad váma proletí racek. Tohle všechno nikoho nepřekvapí, co by ale překvapit mohlo, je samotný koncept této "hry".

Tím, jak se pohybujete po ostrově, tak skládáte příběh, který se dozvídáte mluveným slovem formou vyprávění (dopisů, které jsou adresovány osobě pojmenované jako Esther). Neexistuje žádný návod, žádný postup, prostě začínáte a můžete jít kam chcete. Není tu žádná posloupnost toho, kam dříve jít nebo co se dříve dozvědět. Celý příběh se odehrává na ostrově na čtyřech poměrně rozlehlých lokacích (maják, bóje, jeskyně, noční pobřeží...) a je jen na hráči, kterou cestou se vydá.

Procházíte poměrně hodně graficky zdařilým prostředím, což dělá unikátní atmosféru v kombinaci se zvukem, soundtrackem a zejména příběhem, který se dozvídáte. Závěr "hry" je poměrně specifický a dá se slovy jen obtížně popsat. Hráč se dozví klíčovou část příběhu a následuje poměrně zajímavý, i když možná nečekaný, konec.

Ono se těžko popisuje, proč by si hráč tohle měl zahrát. Jednoduše je to o prožitku a naprosto úžasné atmoféře, kterou podkresluje perfektní grafika. Nevýhodou může být snad jen krátká délka hry a fakt, že prostředí ve kterém se pohybujete není tolik neomezené, jak se může na první pohled zdát.

Zajímavostí může být i to, že ve hře hráč může na některých místech zahlédnout podivné úkazy, záměrně nechci použít výrazy jako duchy nebo přízraky. Těch úkazů je několik, po dobu hraní jsem narazil jenom na jeden a přiznám se, že v ten moment mě opravdu zamrazilo,... abych se následně na ono místo vydal a zjistil, že tam vlatně nic není. A pak přeci jen z jiného úhlu a z dálky tam ta věc znovu je.

Závěrem, tuhle hru nedokážou charakterizovat slova, pouze její vlastní zahraní.

Původní Amnesii jsem nehrál, prestože jsem na ní slyšel a četl opravdu mnoho komentářů, tudíž nemohu srovnávat, ale zároveň nehrozí nějaké to zklamání oproti jakémusi očekávání. Očekáváním byla v mém případě pouze zvědavost.

Dá se říci, že většina lidí byla přinejmenším mírně zklamaná, ostatně tak tomu v mém připadě nebylo. Amnesia: A Machine for Pigs Vás staví do role muže, který pátrá po svých synech a při tom odhaluje příběh a hrůzy, které stojí příběhu a vůbec tomuto místo v pozadí. Osobně se mi líbila atmosféra, přestože ve výsledku nebyla tolik děsivá, jakou jsem očekával. Ostatně tady nutno dodat, že parádní atmosféru lze dosáhnout i bez lekaček nebo náhlých hlasitých zvuků, praskotů, úderů apod. Toto jsem na hře ocenil.

Temná interiérová (i venkovní!) prostředí, letmá světla pouličních lamp a zvuk větru doprovázaného prachovým a mlhovým oparem potemnělé prázdné noční ulice. Dovedete si to představit... Tohle vše dělá parádní atmosféru s kobinací vynikajícího soundtracku, který doslova padne jako ušitý, ale zároveň nijak neruší a objevuje se pouze tam, kde má.

Scenérie podzemí, továren, jatek a obrovských strojních mechanismů jsou vesměs originální a mají své kouzlo. Zvuky pístů a gigantických čerpadel Vás doslova vtáhnou dovnitř. Za velmi autentickou lze pokládat herní fyziku (např. zatopení různých míst, puzzly a další zajímavé nápady, kterými nechci spoilovat).

Žádný vyloženě zázrak se nekoná, nicméně hra určitě nezklamala a přinesla docela poutavý příběh, podbarvený parádní atmosférou, nápady, originálními scenériemi a opravdu hodně povedenou hudbou.

Outlast rozhodně zaujal. Hráč je v pozici investigativního novináře, který se vydá do ústavu pojmenovaného jako Mount Massive Asylum, aby přišel na kloub zvěstem, které se kolem tohoto místa šíří. Už počáteční cesta autem dává znát, že na cestě vás nebude čekat nic dobrého, přesto coby novinář nemáte žádné zbraně a po celou dobu se můžete spolehnout pouze a jenom sám na sebe. Z toho vyplývá, pokud se dostanete do maléru, bude třeba utíkat a ukrývat se. V tom tkví působení hráče, odhalovat příběh s kamerou v ruce, na kterou máte za úkol zaznamenat všechno zajímavého/neobvyklého jako důkazní materiál. A že toho materiálu bude hodně...

Nikoho asi nepřekvapí, že většina hry se odehrává v noci v rozlehlém lékařském komplexu a vaše postava prozkoumává jednotlivá místa, dělá si poznámky, skládá příběh, řeší jak se dostat do nepřístupného místa a zároveň se vyhýbá problémům. Asi po deseti minutách hraní si postava uvědomí, že bude nejlepší, se dostat "hned pryč!" navzdory všem úkolům ale každému je jasné, že to nebude tak jednoduché.

Na druhou stranu, hra samozřejmě není o tom, dostat z bodu A do bodu B. Při hraní řešíte nejrůznější problémy, svítíte si kamerou v režimu night vision a postupně procházíte několik různých prostředí. Z počátku možná ani tak nevnímáte příběh, jenom se snažíte dostat z onoho místa. Postupem hry však začne odhalování příběhu nabírat zajímavých rozměrů a pak už se ani tak nesoustředíte na útěk jako na to, přijít těm všem věcem na kloub. Zajímavé bylo, když jsem si myslel, že po poměrně epické scéně hra končí, opak byl pravdou. Tím teprve příběh přerůstal do ještě hrůznějších rozměrů.

Outlast není lekací hra, jsou samozřejmě momenty, kdy hráč sebou cukne a pár takových momentů je opravdu originálních a rozhodně stojí za to. Mně osobně trochu s postupem času začal nudit systém ukrývání - pobíhání v určitém prostoru za účelem vyhnout se smrti a zároveň splnit nějaký úkol, abyste se mohli posunout dál. Tohle všechno je fajn, ale koncem tohle už trochu začalo nudit. To však nic nemění na tom, že hra obsahuje několik hodně zajímavých momentů a docela poutavý závěr. Je vidět, že vývojáři si dali sakra záležet a ani postupem příběhu hra neztrácela na originalitě a preciznosti.

Závěrem: povedená hra, ke které si asi každý najde nějakou tu drobnou výhradu, ale určitě se nudit nebudete a pokud vydržíte do konce, bude to stát za to. Plusem může být i to, že hra je delší, než se na první pohled může u tohoto typu hry zdát. Na kvalitě to však rozhodně vůbec nic neztrácí.

Příběh dvou bratrů přestože na první moment může působit jako dětská hra, má hodně silný příběh a poměrně dost propracovaný koncept. Málokdy se stane, že si člověk odnese ze hry určitý typ ojedinělého zážitku, na který jen tak nezapomene.

V této hře hrajete současně za dvě postavy a máte za úkol absolvovat strastiplnou cestu za lékem, který jako jediný dokáže uzdravit smrtelný stav vašeho otce. Herní systém mě vrátil o mnoho let zpátky, kdy jsem skutečně se svým bratrem hrál hry za dvě postavy na jednom počítači a každý jsme se dělili o svou část klávesnice (první co jsem si vybavil byl starý dobrý Golden Axe). Tato hra je ale míněna hrou pro jednu osobu, kdy hrajete současně za dvě postavy a z toho vychází samotná logika hry - obě postavy současně kooperují, jsou závislé jedna na druhé, přičemž každá z nich má určitou speciální vlastnost jako třeba velký kluk umí plavat a manipulovat s těžkými předměty, tak oproti tomu jeho mladší bratr plavat sice neumí, ale dokáže se protáhnout mezi mřížemi. Oba dva společně v kooperaci dokážou nést nějaký velký předmět (roura, pila...) a provádět s prostředím různé speciální interakce - přičemž každý z nich tu společnou interakci dělá po svém.

Moc se mi líbilo, že tahle hra není slepou cestou z jednoho místa na druhé. Na spoustě míst se nabízí možnost skryté interakce s různými situacemi a postavami, přičemž, každý z bratrů má interakci jinou (zatímco starší bratr je vážný a věcný, mladší dělá různé legrácky a voloviny a už z principu je tahle možnost poměrně zábavná. Přestože příběh je vážný, není nouze o určité legrácky a momenty, kde se hráč na moment zastaví a opravdu se od srdce zasměje - mladší bratr řeší některé situace poměrně svérázným způsobem, který vám možná připomene vaše vlastní dětství.

Musím vyzdvihnout kombinaci herních situací - cesta, procházení mapou, řešení různých puzzlů, únik před různými živými nebo přírodními nástrahami doplňují zajímavé nepovinné achievementy. Summa summarum, u této hry se rozhodně nudit nebudete. Mapy jsou poměrně originální a za řeč nestojí ani fakt, že práce s kamerou je poměrně omezená (pouze rotace kamery po ose vpravo a vlevo). To nic nemění na tom, že v určitých situacích se kamera přepne do pozice jakou vyžaduje scénář a tady mi mnohdy padla huba a jenom jsem pomalu vyslovil "No ty vole...". Hra má hodně originálních a neopakovatelných situací, které vývojáři šili doslova na míru a to paletu herních zážitků ještě rozšiřuje.

Nechci spoilovat, nicméně za sebe můžu říct, že hra obsahuje několik emocionálně silných momentů, které vás dostanou. Po dobu hraní se mi asi třikrát stalo, že se mi drala slza na krajíček a tohle je zážitek, který jsem u hraní her snad ještě nezažil. Závěrem: tahle hra je opravdu silná a pokud se vám zalíbí, pravděpodobně na ni nezapomenete.

Těším se, až někdy se staví na pár hodin doma můj vlastní starší bratr, abychom si mohli připomenout staré časy jako za doby Golden Age. Přirozeně, on bude Big bro a já Little bro. Už se na to těším, jak každý bude mít opět tu svou půlku klávesnice a bude se opět kooperovat. Moře zábavy a nadávek jeden druhému.

Jednoznačně zážitek. Oproti základní Armě II určitě kroky kupředu. Engine, alespoň v té verzi, ve kterém jsem hru hrál (Steam verze) určitě zaznamenal mnohá vylepšení a vyřešení mraku bugů.

Máme tu novou mapu, která nás zavádí do jakési arabské země (zřejmě scénář inspirovaný dnešním Afghánistánem - místy až zarážející podobnost), jsou tu pouště, různé mešity a chudá arabská stavení, kopce, písečné bouře - atmosféra tady pracuje i díky hudbě, která má svým způsobem takový vojenskoarabský nádech. Engine je drobně upraven, je přehlednější a už se Vám neobjevují kritické bugy, které způsobí, že před koncem dlouho hrané mise z minuty na minuty skončíte na nule. Za toto palec nahoru.

Máme tu nové zbraně, nová vozidla, nové scenérie a pár nových prvků, které dodávají hře na autenticitě. V jedné z misí se ocitnete brzy ráno na letišti, které jste obsadili, kde během pár hodin vznikla vaše vojenská základna. Hledíte kolem dokola a padne vám čelist. Všechno je tak autentické, pohyby vojáků, rozložení techniky, všechno co vidíte kolem dokola, že člověk chvíli ani nevěří, že to je pořád jenom vojenský simulátor.

Kampaň má poutavý příběh, který Vás doslova pohltí. Každá mise je svým způsobem unikátní, tudíž nuda rozhodně nehrozí. Člověk má velkou volnost, některé věci může sám rozhodnout a tím i určovat směr vývoje některých misí.

Ono není moc co rozepisovat, Operation Arrowhead je slušný nářez, který vyhlazuje bugy základní Army II a zároveň poskytuje to, co jsem v základní Armě II postrádal. Jen možná zamrzí relativně malá délka kamapaně. Za ten zážitek a možnosti to určitě není na škodu.

Jako člověk, který odehrál stovky hodin Operace Flashpoint, těžko hledám slova, jak jednoduše popsat Armu II a použít přitom ta správná slova. Spousta věcí mě mile překvapila, jiná zase zklamala. Převládá určitě nadšení, dobrý zážitek ze hry, jen škoda, že úplně vše není tak dotažené, jak mohlo být.

Předně Arma II má vynikající grafiku, české srdce ihned na začátku potěší, když vidí ty skutečně typické české prvky, tím nemám na mysli jenom domy, ale krajinu, provedení scenérie a drobnosti typu jako je vymletý beton na cestě. Není divu, toto samé bylo i u Flashpointu, ale tady je ještě v lepším, resp. modernějším zpracování.

Osobně jsem měl tak trochu problém si zvyknout na ovládání, je tu hafo možností, některé jsou od Flashpointu úplně překopané, tak si člověk musí chvíli zvykat jak měnit postoj postavy, ze kterou hrajete, změna zbraně z primární na sekundární, občas v tom zmatku jsem zmáčknul něco, čímž postava udělala nějakou divnou věc, ale to byly takové ty začátky do doby, než si člověk na ovládání zvykl.

Hra nabízí komplexní, hodně propracovanou (a pěknou!) mapu. Neméně propracované a komplexní jsou široké možnosti zbraní, výbavy, ozbrojených i neozbrojených dopravních prostředků - všechno se zachováním autentičnosti vzhledem k jejich reálným původům. Do tohoto bodu zůstává až rozum stát, jak vůbec tohle všechno vývojáři dokázali. Všechna ta autentičnost a realita dělá z Army II autentický vojenský simulátor spíše, než počítačovou hru jako takovou. Deset palců nahoru za toto!

Bohužel, všechno pojmenované v odstavci výše má jednu velkou daň - příběh a ne úplně zvládnuté to, co už nabízí samotná kampaň. Hra má přes svoji krásu a naprostou bezvadnou hratelnost šílené množství bugů, které někdy mohou až odradit od hraní. Například, kliknete na volbu pro postavení základny a v ten moment se portnete se svým týmem kamsi uprostřed moře desítky kilometrů od původního místa. Jindy se mi stalo, že u jedné obtížnější mise jsem si hru na konci uložil, následně v průběhu ukládání došlo k chybě, hra padla a já musel celou mapu, kterou jsem měl x hodin rozehranou, hrát znovu.

Je škoda, že díky svým technickým vlastnostem, autenticitě a vůbec bezvadnému provedení strádá příběh jako takový. Osobně jsem si nevytvořil k hlavní postavě vztah, víceméně moc nevnímal tu politiku, která se odehrává v pozadí a i když jsem se snažil, nedokázal jsem se (narozdíl od Flashpointu) vžít do hlavní postavy a strachovat se nad tím, co se bude dít a prostě to prožívat. Ve Flashpointu jste se s postavou dlouho seznamovali, měli akční i méně akčnější pasáže, bylo to takové osobnější, což zde není vůbec. Kampaň vůbec jako celek má pěkné provedení, i když bohužel v momentě, kdy si říkáte, že je to bezva, je to přesně ono a jste v tom nejlepším... hra končí. Misi, kterou jsem hrál několik desítek hodin po dobu snad dvou týdnů, jsem dohrál (nečekaně) někdy o půlnoci a slastný pocit ze závěrečného kliknutí na volbu "dále" vystřídal smutek, protože hra skončila, pomyslné thanks for playing, pár titulků, žádné outro, hra končí. Pořád jsem tak nějak seděl v křesle a přál si, aby šlo pokračovat. Vždyť přeci hra nabízí tolik zbraní, dopravních prostředků, obrněnců, stíhače a vůbec věcí, které jsem neměl možnosti si v kampani osahat, ale... smůla.

Možná to zní přespříliš kriticky, ale není to tak. Arma II je hodně dobrá hra, přinesla mi hodně zážitků stejně jako i řevu, když jsem kvůli bugům ztratil několik hodin progresu a musel jsem opakovat. Pořád v tom vidím ale tu dokonalost, preciznost a stovky hodin odvedené práce ze strany vývojářů, která je znát na každém kroku. Je tu ten dobrý pocit, že tohle je přesně to povedené pokračování Flashpointu od Bohemia Interactive.

Btw: bonusová kampaň EW přestože má pouze pár misí, obsahuje přesně to, co jsem v základní kampani postrádal. Máte vztah k postavě, příběh má zvraty, hra tady dokáže způsobit, že si nalepíte xicht na obrazovku a sám dýcháte stejně jako Váš voják. Postavy jenom nestojí a nemlčí (krom rádia), ale průběh situace se mění a podobně mi vyrazil dech zážitek, když mě přibral do svého týmu velitel SpetsNaz jednotky a já poslouchal z týmové vysílačky rusky hovořící pokyny k boji po boku borců v šátkách na hlavě, kteří si mě podivně prohlíželi.

Doom, díl čtvrtý. Master Levels for Doom 2 je takovou všehochutí, která prohlubuje (sice nijak moc výrazně) herní single playerové zážitky z her založených na původním Doom enginu.

V dnešní době existuje obrovská spousta wadů, rozšíření, doplňků a prakticky se už těžko dá vyznat ve všem, co se starým Doomem všechno souvisí. Master Levels pro mě byl dalším zážitkem po Final Doomu a moje postřehy jsou následující:

Jelikož vlastním placenou edici (Doom, Doom 2, Final Doom), která jede na staré Doom95 aplikaci, neměl jsem s vlastním spuštěním jednotlivých map žádný problém, pokud jako problém opomenu špatnou kompatibilitu s Windows 7). Říká se, že Master Levels jsou nesouvisející mapy a tudíž neexistuje jejich přesné pořadí. Já jsem si na DoomWiki našel jakýsi zašantročený level list, který tehdy vznikl pro úplně jinou platformu a podle něho jsem postupně mapy hrál s cílem hrát od první do poslední. Zážitky jsou... různé...

Jak jsem napsal v úvodu, Master Levels kombinuje všehochuť, sem patří mapy relativně malé a snadné, mapy standardní, pak mapy "hledací" kde jenom lítáte arénou a hledáte skryté spínače a klíče nebo další a v tomto případě moje oblíbená kapitola - mapy pekelně těžké a rozsáhle propracované.

Hrál jsem na ultraviolence a prošel si celou hrou. Některé mapy jsou natolik propracované, že k jejich zdolání je třeba znalost kompletní Doomovské fyziky - třeba extrémně tenká prakticky neviditelná římsa, nebo se musíte dostat na plošinu, kam se nejde dostat jinak než tím, že na Vás zaútočí archvile a při zaklínání Vás vystřelí vzduchem na plošinu kam se nejde za běžných okolností normálně dostat.

Osobně jsem si užíval mapy, které jsou dost obtížné a hodně rozhlehlé, popřípadě kombinace obojího. Postřehy z nejzajímavějšího:

Titan Manor
- Komplexní mapa jakési stavby, která je celá obklopena zvenku po celém svém obvodu volným prostranstvím plným hardcore monster. Zajímavé secrety, hodně skrytých a důmyslných mechanismů, mapa i přes svou obtížnost nenudí.

Trapped on Titan
- Ukázka toho, jak na ne moc velké mapě se dá udělat záživné a tuhé hraní. Pěkná scenérie, originálně navržené a neotřelé prostředí.

Bloodsea Keep
- Zdanlivě podobné jako mapa 20 v Doom II (Chotcha!), i tady je obrovská pevnost uprostřed velké mapy a veškeré okolí mimo pevnost je zalité prakticky neprostupnou krví/lávou (jak chcete). O to spíše je důmyslně navržený interiér pekelné pevnosti nebo řekněmě zámku, jehož provedení je opět neotřelé a originální. Mapa, relativně obtížná, ale zábavná a poutavá.

Mephisto's Maosoleum
- Relativně malá hardcore mapa pro zběhlé Doomery. Nováčky a lidi bez hodně odehraných hodin nebude bavit. Mapa je postavená na principu hodmě málo zdraví a zbraní s úkolem zničit požehnané množství hardcore moster a i když si člověk myslí, že už vším prošel, pak tuhost ještě eskaluje. To se mi na této mapě moc líbilo, prestože ke konci se mi zdála už trochu otravná a byl znát fakt, že je stavěná pouze na obtížnosti.

The Express Elevator to Hell
- Pěkná, propracovaná, vyšperkovaná bestie! Ne moc velká mapa, přesto komplexní a autor si dokázal dokonale pohrát s prostorem. Mapa má charakter splňování achievementů, což postupně otevírá nové možnosti, nová místa. Aneb jak se zamotat v malé mapě, která je plná skrytých mechanismů a zákeřně postavených číhajících monster. I to, že jste nějaké místo vystříleli neznamená, že když se jím napřístě projdete, že tu nebude pár Baronů a Revenantů. Prostě takové Kinder Surprise pro Doomery ;)

Závěrem, Master Levels nic nového nepřinášejí, ale dávají zahřát Doomovským srdcim, takže během pár minut Vás dostanou do ráže a vrátí zpět v čase. Přijemných x odehraných hodin, kdy jsem opět nevnímal okolní svět, jenom monitor před sebou.

Doom, díl třetí. K Final Doomovi jsem se dostal vlastně náhodou, když jsem na internetu zahlédl prodávat ultimátní edici, která se skládá z původního Dooma, Dooma II + Final Dooma. Všechno tohle ve stylový DVD krabici, který dominuje velké klasické Doom logo.

Vždycky jsem si přál, aby existovalo něco víc než jen Doom a Doom II, nějaké to pokračování, co do obtížnosti adekvátně nastavené konci dvojky, zároveň aby se nejednalo čistě o fan mapy, kterých už existovaly mraky. Světe div se, sen se mi vyplnil a tak mnoho let po prvotním setkání s Doomem opět nastal čas zatáhnout žaluzie, připravit si plato balených vod ke stolu a teď už jen objevovat neobjevené.

Máme tedy před sebou jako součást Final Dooma 2 nové kampaně: "TNT: Evilution" a "The Plutonia Experiment" přičemž každá má řádných 32 levelů.

Pocity, poznatky a celkový dojem: Tuším, že jsem začínal kampaní Plutonia a automaticky veškerou obtížnost si nastavil na ultraviolence a první level (Congo) mně podle očekávání obtížností napálil přesně tam, kde Doom II skončil. Těžko říct, automaticky nehraju pod ultraviolence, nicméně tady to byl příjemný, i když asi 45 minut trvající rozjezd.

Na srdíčku určitě zahřálo, že mapy jsou originální, není to jenom bludiště kde máte z bodu A dojít do bodu B. Spousta map má originální myšlenku (např. mapa 2 "Well of Souls") nebo moje velice oblíbená mapa 29 s názvem "Odyssey of Noises", kde celá mapa je vlastně město s baráky, uličkami, náměstím.... Tahle mapa je natolik propracovaná, že mi jako skalnímu Doomerovi zůstaval rozum stát, jakým způsobem do poslední kapky tady použili snad všechno, co Doom engine sám o sobě dokáže. Downtown z dvojky se s tím absolutně nedá srovnávat. Zmínil bych mapu pro hráče fajnšmekry, kterým žadná obtížnost není dost dobrá - pro ty je mapa 32 s názvem "Nightmare!", která je co do počtu Cyberdémonů, SpiderMastermindů a Arch-Vilů a dalších snad nejextrémnější/nejobtížnější mapou v celém tohle kompletu. Třešničkou na dortu byla zajímavá mapa, která je tvořena úzkým a propleteným bludištěm a při vstupu do něj se na x jeho míst teleportuje tuším asi 12 Arch-Vilů a člověk musí tak nějak, přežít.. :)

Trochu mě zamrzelo, že pár map ve hře nejde splnit na 3x 100%. V jedné misi oživuje zazděný arch-ville kamaráda, který stojí na sloupu, jinde technicky nejde zabít všechny.

Final Doom svou obtížností začíná tam, kde skončil Doom 2. Kampaně jsou pěkně propracované, neodfláknuté, mapy jsou originální a je tu i nová hudba. Byť se mnou někdo nebude souhlasit, pro mně osobně tohle je třetí pokračování Dooma, které rozhodně stojí za to a kde jsou vlastní technické možnosti Doom enginu vyčerpané na maximum.

Lands of Lore je pro mě dodnes svým způsobem nadčasová hra. Osobně nejsem nadšenec do fantasy žánru, ale tahle hra prostě dokázala člověka vtáhnout a už nepustit. Už jako dítě jsem sledoval bratra jak ji hraje a ta pohádková, ale pořád svým způsobem realistická atmosféra prostě dělala svoje.

Dá se říct, že mě jako malýho kluka naučila základní obchodní logice - nakupovat a prodávat věci (v tomto případě zbraně), zhodnocovat věci v inventáři. Každý krok, který uděláte, může změnit následující vývoj hry. Poprvé u počítačové hry jsem se setkal se skillováním postavy, kdy začínáte jako naprostý nováček a je čistě na Vás, co si oblíbíte a v čem budete oproti ostatním vlastnostem vynikat. Konkrétně tady bylo výběr z dovednosti bojovat s ruční zbraní, dovedností magie a dovedností páčit/zacházet s klíči/střílet ze střelných zbraní. Krom toho, každá z postav, mezi kterou jste měli na výběr, má jiné předpoklady pro učení se daného skillu. Tyhle vlastnosti jsem tehdy ani moc nedokázal ocenit, navzdory tomu, že u žádné jiné hry, jakou jste do té doby znal, nic podobného nebylo.

Atmosféra a bohatě rozmanitá hudba a vůbec možnosti téhle hry dávaly člověku zapomenout na veškerý reálný svět a doslova Vás upoutaly na hodiny a hodiny do židle. Ani v jednom momentu hra nenudila, byť se přiznám, že obsahovala (pokud člověk hru sám dobře neznal) nejeden zákys. Hráč byl vždy, i v těch méně záživnějších momentech, motitovanej hrát dál. Ať už jenom kvůli skillování vlastnotí (a tudíž hladší průběh další hrou...) nebo shromažďování peněz nebo třeba sbíráním vzácných předmětů nebo zbraní. Prostě, každý si vybral to své.

Navzdory tomu všemu, Lands nebyla hra, ke které by si člověk sednul a za pár hodin ji odehrál. Dá se říct, než jsme přišli (a než jsem byl sám schopnej dostat se do pokročilejších fází hry), uběhnul nějaký ten měsíc, možná rok od té doby, co jsem se s tou hrou jako malý kluk střetnul. Každý ví, že tehdy byla jiná doba než dnes, až na časopis Excalibur neexistovaly žádné hinty, návody nebo jiné rady, kterých se při zákysech chytit, než ty, na které jste sami přišli, nebo ty, které Vám poradil kamarád nebo spolužák. Když na to tak vzpomínám, mělo to něco oproti dnešku do sebe.

Lands jako hra umožňovala hráčovi učinit spoustu rozhodnutí, které se například týkaly toho, kdo se k Vám přidá do party, jaká kouzla budete nebo nebudete praktikovat, jakým způsobem se rozhodnete si zlehčovat průběh příběhem. Hra nepostrádá logické hádanky, ani větší obtížnost v pokročilejší části hry (White Tower, tvorba elixíru...). Máte možnost se několikrát rozhodnout, jestli si místní znepřátelíte nebo ne, a tím možnost získat něco, co byste jinak získat nemohli. Ve výsledku úžasná kombinace věcí, které hru opravdu dělají hrou. Sám za sebe jsem ji dohrál snad pár let po tom, co jsem se s ní poprvé setkal (byť jsem tu hru nikdy nehrál moc intenzivně) a ten zážitek byl o to osobnější, milejší a tím větší vztah jsem si tím způsobem k Lands of Lore vytvořil. Už samotného jako dítě mě štvalo, že nemůžu hned na začátku hry porazit královskou stráž (bez podvodu). Ta mimochodem má ultimátní halapartny, což jsou dost možná nejlepší zbraně v celé hře vůbec nebo alespoň na té úrovni, přičemž s nimi nemusíte za celou hru vůbec přijít do styku.

Závěrem pár zajímavostí, které se dostaly povrch až leta později. Ve zdrojovém kódu hry zůstalo pár věcí, které nebyly nikdy dodělány nebo použity jako například možnost hrát za další postavu (která měla už svůj hotový a naanimovaný avatar), nebo nikdy nepoužité kouzlo "Vortex", nebo jiné skryté části map, kam se za běžného hraní není možné dostat. O to víc hřeje na srdci, že i po letech může člověk v souvislosti s touhle hrou lecos nového objevovat. Po čase vyšla verze s mluveným dabingem, kde například postavě krále propůjčil svůj hlas herec Patrick Stewart. Jak už jsem zmínil, Lands of Lore je hra, která nestárne.