Všechno to začalo v prváku na střední škole. Přestože jsem herní scénu moc nesledoval, nemohl jsem neslyšet, jak se všude okolo skloňuje slovo "Mafia". Nebyl školní den, aby člověk o přestávkách toto slovo alespoň jednou nezaslechl. Když zavřu oči, jakobych to všechno viděl a slyšel.
Trvalo nějaký ten měsíc, než jsem dal na doporučení spolužáků a vrhnul se na tehdy trojdiskovou instalaci. A pak... pak se začala psát historie :)
Mafia člověka chytla a nepustila. Ne že by něčím zpočátku doslova ohromila nebo vyrazila dech, to se říct nedá. Měla ale tak unikátní atmosféru, tak poutavý příběh a vůbec celkové provedení, že toto nejpomenovatelné prostě hráčovi neumožňovalo přestat. Je to jedna z mála her, kde jsem si vytvořil vztah vůči postavě, za kterou hraju. Pořád jsem ale ze začátku zůstával při zemi a nebral jsem na zřetel na nekončící superlativy, které jsem slýchával okolo.
Pořád jsem čekal na moment, kdy hra ztratí na svém kouzlo, kdy se mise začnou opakovat, ale takový moment nepřicházel, naopak, s postupným hraním jsem se do hry doslova vžil. Nebyla to pouhá mapa města, ruch ulic, zvuk troubících aut - všechno jakoby do sebe zapadalo. Jednotlivé městské čtvrti podbarvené dobovou hudbu, denní doby, které se nerozdělují striktně na hru ve dne a v noci. Západy slunce, bouřky, červánky, to všechno je jen zlomek prvků, které přispívaly k originalitě prostředí. Salieriho Rodina a její hierarchie a fungování je kapitola sama o sobě, kterou jsem si pomalu zamiloval, stejně tak jako některá dilemata, se kterou se hlavní postava potýká.
Každá z misí měla svou atmosféru (pokud to tak můžeme nazvat), která je unikátní a neopakovatelná. Hra dokáže vyvolat v různých misích širokou škálu pocitů, emocí a zároveň dokáže i pobavit. Ostatně, některé hlášky z Mafie už zlidověly. Poměrně rozšířenou zajímavostí mohou být různé alternativní zakončení některých honiček, na které někdo mohl narazit až po čase, a o to víc být překvapen tím, o čem dříve netušil. Pro mně osobně je Mafia hrou, která opakovaným hraním neztrácí nic na svém kouzle.
Pokud mám více času, například o Vánocích, rád si sednu k Mafii a dám ji doslova na jeden dech. Zavřu oči, poslouchám tu hudbu a vnímám tu atmosféru, při které si vzpomenu na střední školu, na prvák, na spolužáky a na dobu, kdy jsem v horečkách rozkrýval jednu kapitolu za druhou.
Trvalo nějaký ten měsíc, než jsem dal na doporučení spolužáků a vrhnul se na tehdy trojdiskovou instalaci. A pak... pak se začala psát historie :)
Mafia člověka chytla a nepustila. Ne že by něčím zpočátku doslova ohromila nebo vyrazila dech, to se říct nedá. Měla ale tak unikátní atmosféru, tak poutavý příběh a vůbec celkové provedení, že toto nejpomenovatelné prostě hráčovi neumožňovalo přestat. Je to jedna z mála her, kde jsem si vytvořil vztah vůči postavě, za kterou hraju. Pořád jsem ale ze začátku zůstával při zemi a nebral jsem na zřetel na nekončící superlativy, které jsem slýchával okolo.
Pořád jsem čekal na moment, kdy hra ztratí na svém kouzlo, kdy se mise začnou opakovat, ale takový moment nepřicházel, naopak, s postupným hraním jsem se do hry doslova vžil. Nebyla to pouhá mapa města, ruch ulic, zvuk troubících aut - všechno jakoby do sebe zapadalo. Jednotlivé městské čtvrti podbarvené dobovou hudbu, denní doby, které se nerozdělují striktně na hru ve dne a v noci. Západy slunce, bouřky, červánky, to všechno je jen zlomek prvků, které přispívaly k originalitě prostředí. Salieriho Rodina a její hierarchie a fungování je kapitola sama o sobě, kterou jsem si pomalu zamiloval, stejně tak jako některá dilemata, se kterou se hlavní postava potýká.
Každá z misí měla svou atmosféru (pokud to tak můžeme nazvat), která je unikátní a neopakovatelná. Hra dokáže vyvolat v různých misích širokou škálu pocitů, emocí a zároveň dokáže i pobavit. Ostatně, některé hlášky z Mafie už zlidověly. Poměrně rozšířenou zajímavostí mohou být různé alternativní zakončení některých honiček, na které někdo mohl narazit až po čase, a o to víc být překvapen tím, o čem dříve netušil. Pro mně osobně je Mafia hrou, která opakovaným hraním neztrácí nic na svém kouzle.
Pokud mám více času, například o Vánocích, rád si sednu k Mafii a dám ji doslova na jeden dech. Zavřu oči, poslouchám tu hudbu a vnímám tu atmosféru, při které si vzpomenu na střední školu, na prvák, na spolužáky a na dobu, kdy jsem v horečkách rozkrýval jednu kapitolu za druhou.
