Atomic Heart je Refrigerator Sexual Harassment Simulator. FPS střílečka s RPG prvky inspirovaná sérií BioShock, která na první pohled zaujme unikátním retro-futuristickým světem a výrazným audiovizuálním stylem, tematicky zasazeným do SSSR 50. let. Jakmile se do ní ale ponoříš hlouběji, začnou se postupně objevovat slabiny, především v oblasti gameplaye a vyprávění příběhu.

Po technické stránce má hra několik nedostatků, které ovlivňují celkový zážitek. Vestavěné Denuvo znatelně ubírá výkon, přestože je samotná hra poměrně dobře optimalizovaná a ve většině případů si drží stabilní framerate s občasnými mikro záseky ale slabší sestavy by mohly mít problém. Výrazným mínusem jsou předrenderované cutscény uzamčené na nízký framerate, které působí trhaně a zároveň je u nich patrný přechod mezi hranou částí a cutscénou. Další nevýhodou jsou delší načítací časy a nutnost překompilování shaderů při změně grafického nastavení. Nepříjemně působí také agresivní motion blur, který doporučuji snížit nebo vypnout.

Hratelnost je bohužel nejslabší část celé hry. Struktura světa je rozdělená na dvě části, uzavřené komplexy, kde se odehrává hlavní část příběhu a polootevřený open world, který slouží jako prostor pro přesun mezi jednotlivými komplexy. Právě v těchto instancovaných lokacích hra funguje nejlépe, protože nabízí soustředěnější design a jasný postup vpřed ve vyprávění příběhu. Naopak otevřený svět působí spíše jako zbytečná výplň. Je často otravný kvůli neustále se spawnujícim a vzájemně se opravujícím robotům. Nepřátelé obecně vydrží hodně, takže souboje jsou zdlouhavé a neuspokojivé. Level design v komplexech je výrazně lineární a skriptovaný, což vytváří pocit, že hra hráče neustále vede za ruku. Časte quicktime eventy a srážení na zem působí otravně. Pozitivem jsou alespoň jednoduché hádanky, které hru osvěží. Potěší také hojný loot, crafting a systém upgradů zbraní i schopností, který hratelnost výrazně oživuje.

Příběh začíná poměrně slibně, hra má svůj specifický humor a několik zajímavých momentů. Delší úvod dokáže dobře představit svět i jeho historii. Poté začíná utahané vyprávění vyplněné množstvím fetch questů, takto to trvá do 2/3 hry a pak tempo výrazně zrychlí, vychrlí tuny informací, které je těžké najednou zpracovat a závěr působí uspěchaně a s minimem náznaků přijde s neočekávaným plot twistem. Vyprávění je občas nepřehledné, protože se může stát, že se překrývají zvukové stopy dialogů s audio logy nebo komunikaci přes vysílačku, takže hráč snadno ztratí důležité informace. Samotný konec nepůsobí jako plnohodnotné uzavření příběhu, ale spíše jako otevřená vrátka pro pokračování. Při zpětném zamyšlení navíc vyplouvají na povrch nelogičnosti, díry v příběhu a nedomyšlené motivace postav.

Audiovizuální zpracování patří k nejsilnějším stránkám hry. Grafika, prostředí, estetika a design robotů jsou velmi povedené a vytvářejí unikátní atmosféru. Silnou stránkou je také soundtrack, který kombinuje klasickou hudbu s moderními prvky včetně metalu a dobře doplňuje celkový zážitek.

Z hlediska poměru ceny a obsahu hra nepůsobí jako ideální koupě za plnou cenu. Vzhledem ke kvalitě zpracování a herní době dává větší smysl počkat na slevu. Atomic Heart je hrou s velkým potenciálem, který ale zůstává zčásti nevyužitý. Silný svět a audiovizuál ji táhnou nahoru, zatímco slabší gameplay a nedotažený příběh ji brzdí. Výsledkem je titul, který dokáže zaujmout, ale zároveň zanechá pocit nevyužité příležitosti.

Nový Painkiller z roku 2025 se snaží oživit kultovní značku, ale s původním Painkillerem má ve výsledku pramálo společného. Místo návratu ke kořenům přichází s modernějším, na kooperaci zaměřeným pojetím, které sice na první pohled může fungovat, ale rychle začne odhalovat své limity a sklouzávat k repetetivnosti.

Hra hned od začátku působí zvláštně nevyváženě. Funkce bullet bendingu je zapnutá defaultně, což může narušovat pocit ze střelby a nepůsobí jako dobře integrovaný prvek. K tomu se přidávají technické nedostatky, jako jsou nesynchronizované hitboxy s modely nepřátel, což přímo ovlivňuje přesnost a důvěru hráče ve vlastní skill.

Příběh působí jako naprostá formalita. Painkiller připomíná generický mix moderního Dooma a kooperačních stříleček, na který je jen nalepená značka Painkiller. Struktura kampaně je lineární a založená na přesouvání mezi arénami s krátkými přestávkami, bez jakéhokoliv hlubšího narativního vývoje. Hra obsahuje secrety a to ve velkém množství ale ty tak často ani nepůsobí a spíš jde náhodné odbočky, které hráče nijak zvlášť neodmění. 

Gunplay jako takový není špatný, ale hra ho nedokáže dlouhodobě udržet zajímavý. Herní smyčka je extrémně repetitivní - aréna, vlny nepřátel, posun do další arény, a znovu, doplněné několika typy herní dobu uměle natahujícími eventy. Variabilita nepřátel je slabá, doplněná několika málo typy elitek s vlastnimi schonostmi. Bossové jsou jednoduchý, dávají malý damage, mají jednoduchý moveset a často pomáhají hráči spawnováním heal a ammo itemů, takže nepředstavují reálnou výzvu. Omezený arzenál šesti zbraní taky nepomáhá, navíc hráč může nést jen dvě které může měnit jen na základně, což působí zbytečně omezující. Zbraně mají možnost sekundárního režimu střelby a jednoduchý upgrade systém, ale jde spíš o drobné zpestření než o něco, co by dokázalo rozbít monotónnost a dále není jediný důvod proč neodehrát celou hru s raketometem který je overpowered i nevylepšený. Hra obsahuje velmi základní roguelike režim, který působí velmi nedokončeně. Chybí mu větší variabilita, zajímavé modifikátory nebo smysluplný progres, takže po pár pokusech rychle omrzí a nedokáže výrazně rozšířit celkovou herní náplň.

Důležitým aspektem je, že hra je primárně navržená jako kooperační zážitek. V ideálním případě se má hrát s ostatními hráči, na což je design arén i tempo hry očividně stavěné. Problém ale nastává ve chvíli, kdy hraješ sám a hra volné sloty doplní nepoužitelnými boty. Tito boti nejsou jen nepoužitelný ale často spíš překáží a nepůsobí jako plnohodnotná náhrada za reálné hráče, což na vyšší obtížnost může být problém.

Audiovizuálně je hra neurážející, ale zároveň naprosto tuctová. Grafika odpovídá standardu Unreal Enginu, bez výraznější identity. Design prostředí je generický a nepomáhá budovat atmosféru. Jediným výraznějším pozitivem je metalový soundtrack, který se ke stylu hry hodí, ale ani ten není natolik výrazný, aby hru utáhl.

Celkový dojem je bohužel spíš negativní. Hra rychle sklouzne do nudy a nedokáže si udržet pozornost hráče. Nejde o vyloženě špatnou hru, ale o velmi průměrný až podprůměrný titul bez ambice nebo vlastní identity. Očekávání nebyla vysoká, a přesto je výsledek zklamání. Poměr ceny a obsahu je slabý. Hra nenabízí dostatek obsahu ani variace, aby ospravedlnila plnou cenu. Kvůli repetitivnosti navíc rychle omrzí, takže ani celková herní doba nepůsobí uspokojivě. Dává smysl pouze ve výrazné slevě, a i tam je potřeba počítat s tím, že jde spíš o krátkodobou záležitost než o hru, ke které by se hráč vracel.

We Were Here Expeditions: The FriendShip působí spíše jako menší dodatek k hlavní sérii než jako plnohodnotný díl a soustředí se na samotnou spolupráci mezi dvěma hráči. Nejde tu o příběh, ale o společný zážitek, který stojí na komunikaci se spoluhráčem.

Příběh prakticky neexistuje a je pouze odvyprávěn pomocí úvodního filmečku, ze kterého jsem pochopil, že se se spoluhráčem někde v Arktickém moři vydáváme hledat ztracené charaktery, za které jsme hráli v předchozím díle. Hra nabízí kratší, zhruba dvou až tříhodinové dobrodružství rozdělené do tří zkoušek. Ty lze absolvovat na tři úrovně v závislosti na tom, jak rychle selžeš nebo kolik získáš bodů. Se vzrůstající obtížností se mění samotná podoba hádanek, které kladou větší důraz na přesnou komunikaci, rychlost, orientaci v prostoru a do toho tě tlačí omezený čas.

Hra je dost krátká a je potřeba počítat s tím, že při dobré souhře lze projít hru poměrně rychle ale to lze kompenzovat nízkou cenou. Některé hádanky na nižší obtížnosti mohou působit až příliš jednoduše. Replay value sice částečně zachraňuje systém obtížností, ale i tak jde spíše o kratší jednorázový zážitek než o něco, k čemu se budete vracet.

Po audiovizuální stránce hra sází na stylizovanou celshade grafiku, která působí jednoduše a přehledně, ale zároveň zastarale. Hudba i grafická stylizace sázejí na kolotočovou/cirkusovou atmosféru s pirátskou tématikou, kterou doplňuje jediná ale zaroveň dobře nadabovaná postava kapitánky Mariny Seaworthy, jež zde slouží jako hlasatelka z reproduktorů a svým silným projevem působí radostně, samolibě a místy i hrozivě.

Nemám úplně v lásce staré a opěvované hry možná i proto, že mě Duke Nukem v devadesátkách minul, i když jinak jsem na hrách té doby vyrůstal. O to víc jsem byl zvědavý, jak na mě bude působit dnes. Snažil jsem se na hru dívat s ohledem na její stáří a význam, ale ani tak jsem na ní nenašel moc věcí, které by mě opravdu bavily.

Hratelnost mi přišla dost nevyvážená. Nepřátelé vydrží hodně, takže souboje rychle ztrácí dynamiku. Level design je nepřehledný, hra tě nechá bloudit a řešení často spočívá v hledání nenápadného tlačítka nebo části zdi kterou je potřeba zničit. Pokud bych měl vypíchnout něco zábavného, stojí za zmínku mechanika zmenšování, se kterou si užiješ i pár jednoduchých puzzlů, nebo možnost zmenšovací zbraní následně rozšlapávat nepřátele. Podobně funguje i freezing gun, která přidává do soubojů aspoň nějaké zpestření.

Původní ovládání rozházené po celé klávesnici nepůsobí moc příjemně. Ani zbraně mě nijak nenadchly, hlavně brokovnice, která by měla být základní radostí boomer shooterů a tady působí dost nevýrazně. Pohyb, míření a střelba mi přišly nepříjemné a ani po delší době jsem si na to nezvykl.

Příběh je hodně jednoduchý a v podstatě jen slouží jako záminka pro akci. Duke se vydává zachránit unesené ženy a zastavit mimozemskou invazi. Žádné složité motivace nebo zvraty tu nečekej, příběh je zbytečný a ani nemusíš vědět detaily,

Zvuk je spíš průměrný. Občas slyšíš něco, co tam reálně není, nebo nepřátele, kteří zní, jako by byli hned vedle tebe i když jsou v jiné mistnostil. To kazí orientaci i atmosféru.

Duke Nukem 3D na mě dnes působí jako dost přeceňovaná hra. Chápu její historický význam, ale z pohledu dnešního hráče mi přijde spíš jako slabší průměr. Pokud jsi ji nikdy nehrál, vůbec nic se nestane, když ji vynecháš. V rámci boomer shooterů existují desítky lepších alternativ, jak starších, tak moderních které nabídnou zábavnější zážitek.

Assetto Corsa Competizione je závodní simulátor zaměřený na GT3 a GT4 závodění, který stojí hlavně na realistické fyzice a autentickém pocitu z jízdy. ACC je primárně stavěná jako multiplayerový simulátor ale nabízí i singleplayer v podobě ne příliš povedené kariéry nebo šampionátu. Hra nabízí špičkový jízdní model a atmosféru závodů, ale zároveň má slabší přístupnost, méně obsahu a několik technických nedostatků.

Největší předností hry je samotný gameplay. Fyzika je velmi věrná, hra realisticky simuluje přilnavost, opotřebení pneumatik, jejich teplotu i změny podmínek na trati. Správné nastavení tlaků a práce s pneumatikami je klíčové a výrazně ovlivňuje chování vozu. Pocit rychlosti je výborný a jízda působí přirozeně a uvěřitelně. Simulace jde hodně do hloubky a hráč musí řešit detaily jako startování vozu, zapalování, stěrače, světla a další systémy auta. Pro nováčky je naštěstí k dispozici velké množství asistentů, díky kterým lze hrát i na gamepadu nebo klávesnici. Velkým plusem je také množství nastavení a přizpůsobení. Lze detailně upravit ovládání, HUD, kamery i chování vozu. Na druhou stranu právě obrovské množství nastavení a ladění auta může být pro začátečníky chaotické, protože hra nenabízí žádný skutečný tutorial, který by vysvětlil základní principy setupu nebo práce s autem. Umělá inteligence soupeřů není vždy ideální. AI se někdy chová nepředvídatelně, zejména při modré vlajce, kdy nedokáže správně reagovat na rychlejší vozy a uhýbá nelogicky nebo je schopno i hráče vybrzdit, naopak pokud je hráč pomalejší a aktivně brání pozici tak AI nijak neútočí vyčkává na chybu hráče a vytvoří poslušný vláček. To dokáže narušit jinak realistický průběh závodu.

Singleplayer obsah působí spíše jednoduše. Kariéra nabízí poměrně málo závodů a není možné během ní měnit obtížnost. Na druhou stranu hra umožňuje vyzkoušet vytrvalostní závody, které přinášejí velmi autentický zážitek, i když závody delší než čtyři hodiny jsou na hru zbytečně vyčerpávající.

Audiovizuální zpracování je velmi povedené. Grafika krom pozdního renderování stínu a při správném nastavení HDR působí přirozeně, skvěle funguje nasvícení i detaily tratě, například postupné gumování ideální stopy a slunce opírající se do čelního skla při západu dokáže vykouzlit úžasný scenérie. Zvuky motoru, převodovky i kontaktu pneumatik s obrubníky výrazně pomáhají celkovému pocitu z jízdy a stejně tak dobře nastavený force feedback který přenáší chování vozu přímo do rukou.

Technická stránka má slabiny a delší závody mohou provázet dlouhé minuty ukládání i načítání uložených pozic, problémy se objevují také při nastavování více monitorů.

Celkově je Assetto Corsa Competizione velmi kvalitní a realistický závodní simulátor se špičkovou fyzikou, výborným pocitem z jízdy a silnou atmosférou závodů. Zároveň ale vyžaduje trpělivost, chuť učit se a toleranci k menší přístupnosti, slabší AI a jednoduššímu singleplayer obsahu. Pro fanoušky simulátorů jde o skvělou závodní hru, pro běžné hráče může být její komplexnost spíše překážkou.

Red Dead Redemption je i po letech silná a atmosférická hra, ale po dohrání Red Dead Redemption 2 je až překvapivě vidět, jak moc zestárla a kde ji modernější pokračování jednoznačně překonalo. Právě srovnání s RDR 2 který nastavil vyšší očekávání. Přesto si první díl i přez tunu nedostatků pořád dokáže obhájit své místo, hlavně díky silné westernové atmosféře, dobrému writingu a charismatickému hlavnímu hrdinovi.

Hratelnost je v jádru zábavná a přestřelky mají dobré tempo, zároveň je ale cítit, že hra často sklouzává k repetitivnosti. Časté turret sekvence, shooting gallery a silně skriptované „on rails“ pasáže se příliš opakují a postupně začnou působit nudně. Umělá inteligence nepřátel je slabá a často působí vyloženě hloupě až směšně, přebíhají semtam, neumí se krýt a bez váhání nabíhají do střelby z kulometu. Také hra trpí opakováním náhodných eventů na cestách, opakují se tak často že začaly být nudné už po dvou hodinách hraní.

Technická stránka je jedním z nejslabších míst, obzvlášť na PC. Ovládání v menu trpí problémy s nereagující nabídkou při kliknutí myši, objevují se celkem funny chyby v animacích lipsyncu a neustále se opakující nápovědy, které nelze vypnout a jsou rychle otravné. Ovládat koně a zároveň střílet je bolest a PC port jako celek působí nedotaženě a místy až odbytě, což je u hry od tak velkého studia jako je Rockstar zklamáním.

Příběh je ale oblast, kde hra stále dokáže bodovat. Největší překvapení pro mě bylo že se jedná o pokračování příběhu RDR 2 kdy je John poslán tehdejší obdobou FBI zabít nebo chytit zbývající členy svého bývalého gangu. John Marston je skvěle napsaná postava a dialogy mají jiskru, humor a vážnost i když některé postavy a dialogy jsou přitažené za vlasy. Některé části působí, jako by děj stál na místě, když se John nechává ostatnimi charaktery tahat za nos a hráč má dlouhou dobu pocit, že se nikam neposouvá. Hollywoodsky laděné scény ve stylu Michaela Baye navíc občas rozbíjejí westernovou uvěřitelnost. Občas hráč narazí na nesrovnalosti v přibehu, jako kdyby hráč otočil dvě stranky naráz. A k úplnému uzavření příběhu, dosažení titulků a pomstění Johnovy smrti je nutné hledat misi mezi vedlejšími úkoly.

Audiovizuálně hra pořád obstojí. Na svou dobu nabízí pěknou grafiku, skvěle vystihuje prázdnotu a melancholii westernového světa a atmosférická hudba spolu se zvuky střelby připomínající klasické filmové westerny. Nechybí ale rušivé detaily, jako pomalé stopovky, nepřátelé umírající dřív, než k nim doletí, nebo prázdné interiéry budov v místech kde hra nepočíta že se hráč podívá.

Red Dead Redemption je dobrá hra s výraznou atmosférou a silným hlavním hrdinou, ale hraná po Red Dead Redemption 2 působí spíš jako zajímavý návrat ke kořenům než plnohodnotný konkurent svého nástupce. Skvělý writing a westernový feeling vyvažují zastaralý design misí, technické nedostatky a slabší tempo vyprávění. Jako celek jde o titul, který si respekt zaslouží, ale čas na něm zanechal viditelné stopy. V závěru je navíc nutné říct, že Red Dead Redemption 2 je ve všech ohledech lepší – hratelností, příběhem, technickým zpracováním i živostí světa a první díl pro mě byl jen uzavřením přiběhu bez jakékoliv potřeby jedničku znovu spouštět.

Hollow Knight: Silksong dorazil po letech očekávání jako pokračování legendy, ale výsledná hra bohužel nedokáže naplnit standard, který nastavil původní Hollow Knight se skvělou vybalancovanou obtížností. Po audiovizuální stránce je Silksong bezchybný – prostředí je nádherně stylizované, animace plynulé a hudba skvěle dokresluje atmosféru. Jakmile však přijde na samotnou hratelnost, objevují se problémy, které dokážou zkazit jinak působivý zážitek.

Silksong působí, jako by se snažil být obtížný za každou cenu. Nepřátelé mají nepřiměřeně vysokou výdrž i poškození. Namísto dynamického stylu, který by Hornet přirozeně měla umožňovat, se souboje často mění v únavné výměny. Rušivý je i fakt, že každé úspěšné parry na okamžik zpomalí čas, což narušuje rytmus jinak rychlého soubojového systému.

Bossové trpí podobnými problémy, jejich souboje jsou zdlouhavé a často rozdělené do čtyř až pěti fází, což působí spíše jako test vytrvalosti. Jejich vysoké poškození a rychlé útoky mohou být frustrující i ve chvílích, kdy má hráč patterny dobře naučené. Co tomu navíc nepomáhá, je neuspokojivá odměna za jejich poražení – často hráč nedostane nic jiného než možnost pokračovat dál, bez jakéhokoliv odměny či zlepšení.

Technická stránka je naštěstí relativně stabilní. Za více než čtyřicet hodin hraní jsem zažil pouze jediný pád, takže nejde o zásadní problém. Zamrzí jen to, že není možné pohodlně namapovat Tools na separátní tlačítko, což je u hry postavené na přesných reakcích zbytečné omezení.

Příběh nabízí několik silných momentů a díky Hornet působí osobněji než v původním Hollow Knightovi. Jenže ani výborné audiovizuální zpracování a povedené emotivní chvíle nedokážou skrýt, že Silksong brzdí špatně vyvážená obtížnost a mechaniky působící spíše jako umělé natahování herní doby než jako promyšlené designové rozhodnutí.

Silksong je nádherná, ale nevyvážená hra. Atmosférou i hudbou patří na vrchol žánru, jenže přepálená obtížnost, zdlouhavé souboje a špatné odměny z bossů způsobují, že se příliš často hraje hůř, než by měla. Výsledkem je pokračování s obrovským potenciálem, které ho však ne vždy dokáže proměnit.

Herní výzva 2023
4. Země vycházejícího slunce 

Elden Ring je hra od vývojářů FromSoftware, kteří jsou známí pro své předchozí tituly jako jsou Dark Souls, Bloodborne a Sekiro. Hra přidává inovace, jako stealh, mount, crafting, skákání, mnohem větší možnosti magie, skillů, summonů a open world který mi ale do souls žánru vůbec nesedí. Některé z nich již byly jednotlivě implementovány v jedné z minulých her, a stejně tak nedostatky a bugy jako například hit boxy, kamera nebo chaotické targetování více monster.

Příběhově hru vůbec nevnímám. Jakýkoliv rozhovor s NPC ve hře rychle zapomenu a nebýt popisu příběhu na internetu, tak ani nevím, o čem hra je a o co se hráčský charakter pokouší a proč. Hru a vlastně celé Dark Souls a Sekiro hraju kvůli skvělému a obtížnému gameplayi, kdy jde příběh zcela mimo mě.

Elden Ring má skvělý level design, hlavně v interierech a hradnich komplexech což je pro Souls hry typický. Tyto úrovně jsou rozmanité a nabízejí různá prostředí, která jsou plná secretů, pastí a dungeonů. Jedním z problémů hry je, že v průběhu budete neustále narážet na stejnou sadu monster a bossů, což může být stereotypní. Dále, až 30% smrtí může být způsobeno náhodnými faktory, kamerou nebo technickými nedostatky, které mohou vést k neustálému opakování a frustraci. Někteří bossové jsou příliš složitě nebo blbě nadesignováni, vetšina bossů je plná movesetů se spožděným útokem kdy boss napřáhne palici, podrží ji ve vzduchu a než udeří tak hrač stihne udělat tři kotouly a zatančit ChaChu, tato mechanika je neskutečně protivná a je težké se naučit pattern kde je potřeba počítat každý zlomek sekundy.

Audiovizuálně je hra zastaralá a až na pár panoramatických výjevů nenadchne. Hra běží na stejném enginu jako její šest předchozích her se stejnými animacemi, pohyby a nedostatky. Zvuky zbraní, úderů i monster jsem již slyšel v předchozích hrách. Hudba hry je úchvatná, ačkoliv mi žádná z nich neuvízla v hlavě a ve hře je spiš jako pozadí.

Celkově je Elden Ring hrou, která má své klady i zápory. Její skvělý level design a výzvy, které hra nabízí jsou důvod proč tyto hry hraju, ale některé nedostatky a bugy mohou být pro hráče frustrující. Hra by se mohla soustředit více na hlavní aspekty Souls her, opravit neduhy které provázejí celou serii FromSoftware souls her a inovovat souls žanr jiným směrem podobně jako to udělal Sekiro. Myslim že po šesti v podstatě stejných her by to souls žanr potřeboval. Nicméně, pro fanoušky těchto typů her bude Elden Ring perfektní hrou která nabídne stovky hodin zábavy.

Herní výzva 2023
9. Období páry a petroleje 

Vítejte v roce 2260, obyvatelstvo světa je zombifikováno zmutovaným kmenem vztekliny. Poslední přeživší kolonie založená Quintusem Crainem v obřím kráteru a obehnána vysokými hradbami dosáhla svých kapacit a je potřeba se rozšířit ven, založit nové kolonie a najít nové zdroje. Po třinácti letech neúspěchů se toho ujímáš ty, mladý a nadějný generál s úkolem probojovat se k opačnému pobřeží a cestou zakládat kolonie, prozkoumávat komplexy ze starého světa a bránit se hordám nakažených.

V kampani na vás čeká taktická mapa, kde si hráč vybírá další postup. Mise jsou rozděleny na zakládání kolonií, útok a taktickou misi. V zakládání kolonií, kde je potřeba dosáhnout určitého počtu obyvatel a až tři dalších úkolů, které se různě kombinují. V útoku je potřeba ubránit outpost za pomocí předem daných zdrojů a taktické mise, kde za pomocí jednoho hrdinského charakteru, kterého si vyberete na začátku, prozkoumáváte komplexy a hledáte artefakty a výzkumy, které pomohou v postupu technologickým stromem.

Hra je hybridem mezi Tower Defence, Real-time a budovatelskou strategií. Hra je intuitivní a každý, kdo hrál nějakou z budovatelských nebo real-time strategií, se do ní velice rychle dostane. Obyvatelům je potřeba obstarávat ubytování, jídlo a elektřinu a pro stavbu budov je potřeba zajistit zdroje jako dřevo, kámen, železo a ropu. Každý jeden den herního času přijede vlak, který, pokud máte postaveny nové domy, doveze obyvatele a zdroje. Je potřeba vystavovat jednotky, zdi a věže na obranu před nekončícími hordami zombie. Ale bacha, stačí jediná skulinka v obraně a díky absenci save systému si můžete zdlouhavé i tří hodinové mise zahrát úplně od znova. Tohle mi v polovině hry generovalo frustraci a já musel ve hře snižovat obtížnost. Velkým problémem hry je přítomný technologický strom, který nejde restartovat a když hráč klikne na pár věcí, které nejsou tak užitečné, jak se zdály být, tak si hráč dělá hru akorát těžší.

Musím pochválit grafické zpracování, které sedí k zasazení a přidává k atmosféře hry. Dále vím, že hru tvoří 2D sprity, ale jsou tak dobře udělané, že bych dal ruku do ohně, že vše jsou 3D modely. K atmosféře hry přidává hudba i krákání vrán, vytí vlku a skuhrání všudepřítomných zombie.

V prvních minutách jsem si říkal, že takový hybrid mě bude bavit až dokonce a že absence save systému jen přidá k obtížnosti. Bylo zajímavé číst nalezené novinové články, co předcházelo pandemii, ale vzhledem k malému množsví úkolů a délce hry, která mohla být poloviční, hra byla velice repetitivní a hru jsem dohrával s nechutí.

Herní výzva 2023
7. Silnější přežije! 

The Long Dark není vaše generická survival hra se zombíkama ve které svážete dohromady kámen a klacek a dostanete kladivo schopné postavit dvoupodlažní dům s tekoucí vodou, terasou nebo balkónem, zde jste v divočině sám a vašim nepřítelem je mráz, hlad, žízen, únava a divoká zveř, ve hře je nutné hledat úkryty, zahřívat se rozděláváným ohněm, hledat jídlo nebo lovit, shánět,vyrábět a opravovat oblečení či nástroje. Veškerý proces ve hře zabíra čas a úsilí, tudiš i kalorie které je potřeba doplnit. Bohužel žádnej crafting nemá animaci a vše se odehrává se zatmavenou obrazovkou s ubíhajícím kroužkem uprostřed obrazovky. Jinak jsou survival prvky zvládnuty na jedničku.

Audiovizuálně je hra úchvatná využívá jednoduchou cell-shade stylizaci, sníh vám leze až do obýváku a člověk má často potřebu se zastavit a kochat se zasněženým okolím. Hra nastiňuje i skvělou atmosféru za pomocí různých zvuků zvěře, hráč ve hře opravdu slyší to co by čekal že v divočině uslyší. Co se týče hudby je hra po většinu hry tichá s tim že se občas spustí klapání klavíru a v tom jsem kolem sebe zmateně koukal jestli jsem nespustil nějakej skript a nebude se něco dít. Dál by tvůrci mohli trošku zapracovat na hlasitosti v poměru se vzdáleností, jelikož vlk který je od vás 50 metru zní jako by vám vyl přímo do ucha.

Příběh Wintermute je to nejkatastrofálnější na téhle hře a težce ji táhne dolu. Survival prvky v kombinaci se zdejšim příběhem prostě nefungují. Příbeh je špatně napsaný, nelogický s iracionálním chovánim hlavních postav i NPCček. Ty vás moc rády posílají na nejvzdálenější místa na mapě a ze hry vlasně dělá masivní fetch-quest walking simulátor s opakujícími se úkoly a pokud je vám walking simulátor se survival prvky málo, ve třetí epizodě si toto užijete se zatěží na zádech kterou ke všemu musíte udržovat naživu a to hned 4x. Ke všemu neni příběh po šesti letech od vydání hry kompletní. Příběhovej režim wintermute nedoporučuju a skočte na survival režim kde vše dohromady funguje. Pokud jste masochisti doporučuju si počkat na dokončení příběhu a zahrajte si hru na snadnou obtížnost která ze hry dělá jen ten walking simulátor ale stejně bych spíš doporučil najit si na youtube sestřih cutscén.

Herní výzva 2023
5. Báje a legendy 

Hráč v roli Persea snažící se probojovat do Tartaru aby zastavil chaos před dobitim olympu a zničení světa. Hru jsem měl už nějakou dobu před vydáním ve wishlistu, po jejím zakoupení a dohrání jsem zklamán, jde o akční rogue-like hru tudiš bych nečekal že hru dohraji na první run, ovládání je klasické diablo za pomocí myši, WSAD nebo na gamepadu ale ovládání je takové neohrabané, občas animace plavou a když zaměřím skill očekávam že jej charakter okamžitě vypálí ale u některých skillu je nepříjemný delay takže je snadný minout a když je potřeba ještě uhýbat utokům je takovej skill nepoužitelnej. Hra vás hodi do arény a po zabití určiteho počtu monster se spawne odměna, obchodník a Pegas který vas veme do dalšího levelu. Po dohrání se odemkne další obtížnost z maximalních čtyř.

Hra využívá unreal engine a stejně vypada velice lacině. Jednotlivé levely působí velmi prázdně. na zem využívá jednoduchou opakující se šablonu textur z niž trči tráva, kameny nebo listí a vyjímečně nějaka stavba nebo stan, aréna je většinou čtvercová a ohraničena troskamy, skálou nebo barikádami se stany. Art style UI nesedí se zasazením hry do řecké mytologie.

Bossové se dají díky regenu HPček hráče zabíjet stylem hit&run. Gameplayově je hra v pořádku, hráč sbírá předměty, skilly, zkušenosti, peníze a shardy které se přenáší do dalšího běhu a za ně kupuje trvalá vylepšení, pokud hráč umře tak o vše ostatní přijde. Hra je svižna i rychlá skilly mají pěkné animace. Trošku špatný hitboxy a špatnou odezvu zásahu do hráče, bloody screen je schopný se objevit na maximalním počtu HP po lehkym zásahu. Jedíny co u mě na hře opravdu vyčníva je poslouchatelný soundtrack. Hru považuju viceméně za odpad a znovu ji zapnu jedině po pořádném dopečení.

Herní výzva 2023
10.  Před naším letopočtem 

Nemam rád hraní starých her protože většinou si diky nostalgickým vzpomínkám rozbiju názor na danou hru, tuhle hru jsem diky technickým potížím v mládí dohral jen do konce třetího levelu ale i tak k tomuto rozbití došlo. Ve hře sem si připadal jak na horské dráze a když jsem si říkal že je hra skvělá a pocitově jako bych hrál staré Call of Duty nebo Hidden and Dangerous tak mě musela hodit do otravného levelu plného nemrtvích nebo mechanických monster.

Ve hře se hráč ujímá role agenta B.J. Blazkovicze který se v alternativní realitě nacistického německa snaží sabotovat němcům jejich tajný výzkum zbraní nebo okultních a biomechanických věd. To B.J. provede po množství prostředí od hradních komplexů, letišť nebo laboratoří v Norsku, ve skvělém propleteném leveldesignu kde je spoustu k prozkoumáváni a hledáni secretu. Ve hře se nacházi sady dobovích, realných spojeneckých i Německých zbraní doplněné několika fiktivníma. Po každé kapitole je hráči sebrána čast munice a začína s novou sadou zbraní.

Hráč se za pomocí tohoto arzenálu zbraní snaží prostřílet v klasickém FPS stylu do konce levelu. Gameplay je plynulý dokud nenarazíte na nemrtvého nebo mechanického nepřítele kde musíte vystřílet zbytečně moc munice na to aby chcípli. V jiných levelech si zas užijete stealth akci s nožem nebo tlumenou zbraní kde hráč nesmí spustit poplach, naštěstí je tu klasický quicksave system. V této hře jsem si neužil žadnýho bosse, bossové byly nechutný bulletsponge a nejhorší boss fight kterýho jsem snad kdy v jakýkoliv hře hrál byl souboj s Über-Soldatem v laboratoři, málo místa k manévrování a překážek kde se schovat před střelbou Über-Soldata z raket a lightning gunu a do toho na vás ještě střílejí z patra vědci z pistolí.

Se hrou jsem měl velké problémy s jejim spuštěním na moderním stroji kde jsem musel hledat návody nebo programy třetí strany na úpravu FPS, FOV nebo rozlišení. Po tomhle boji hra běžela stabilně a crashla mi jen jednou kdy jsem se pokusil hru shodit do lišty během loadingu.

Herní výzva 2023
8.  Pero mocnější meče 

Forgive me Father je Doom kříženej s Lovecraftem, ve hře máte na výběr mezi dvěma charaktery, knězem a novinářkou, každý s vlastními schopnostmi, stromem dovedností a stylem hraní. Za zabijení monster po stovkách za pomocí velkého arzenálu zbraní od nože, revolvér až k různým energetickým zbraním hráč získáva zkušenosti a vylepšuje dovednosti a nebo zbraně, nejde jen o statistická vylepšení ale může jit o kompletní změnu vlastností a vzhledu zbraně.

Hra se hraje jako doom, musíte se prostřílet levelem, hledat klíče a najít exit. Save system je checkpointovej kde hráč musí narazit na opilce ležíc u náhrobku s vytesaným Cthulhu kde je následně možno hru uložit. Příběh je jednoduchý, doplňuje se za zapomocí předmětů a stránek které nachazí v průběhu hry nebo mezi každým aktem za pomocí cutsceny.

Z počátku jsem byl zklamaný protože střelba s revolvérem byla pomalá a první akt měl primitivní leveldesign, po prvním aktu se vše změnilo a gameplay byl rychlý, leveldesign skvělý, charakter občas zahláškuje a do toho mi vyhrával skvělý soundtrack. Hra byla najenom akční ale dokázala v některých hlavně outdoorovích úrovních jako je temný les nebo hřbitov dokreslit hutnou až hororovou atmosféru. Ve 4. aktu byl zas design zbytečne bludišťovitej a v 5. aktu jste trpěli nedostatkem munice, byl vyloženě krátkej a odfláklej kdy vás hra házela z jedný arény s monstry do druhý a třešničkou na dortu je velmi špatně nadesignovaný poslední boss kdy na něj hráč musí střilet do vzduchu ve 45° úhlu a přitom se musí vyhejbat danger zónám pod nohama na které nevidí, genialní.

Hra beží na Unreal Enginu v komixové stylizaci a 2D modely monster. Ozvučení zbraní i monster je obstojné a vše doplňuje super metalový soundtrack. Hra je vyplněna mnoha referencemi na různé popkulturní díla. Osobně jsem narazil na Tardis z pána času, hlášku z Futuramy, Terminátorovu ruku se zvednutým palcem v lávě a Artoriasův meč z Dark Souls.

Forgive me Father je podle mě i přez nedostatky skvělou hrou kterou jsem si užil a myslim že hra je zde velmi podceněná, proto jsem jí dal 100% abych trochu zvedl procento, i když si tak vysoké hodnocení nezaslouží.

Herní vyzva 2023
3. Císařův pekař / pekařův císař 

Nejlepší hry jsou ty, o kterých nečekáte že vás budou bavit, a to se House Flipperu povedlo. Hra je simulátorem rekonstrukce domů, úklidu a následného prodeje. Hráč se zde dostane do role všemožných profesí, jako jsou malíř, podlahář, architekt, dlaždič, zahradník, pokrývač, zedník, instalatér, topenář a elektrikář. Hlavní myšlenkou hry je obnova starých domů v desolátním stavu v co nejlepší, aby se prodal s co nejvyšším ziskem.

Hráč začíná s malou firmou, která plní zakázky pro klienty. Po vydělání dostatečného množství peněz si pak hráč může začít kupovat domy a rekonstruovat je podle svých představ. Domy, které si hráč koupí, jsou v katastrofálním stavu, plné odpadků, švábů a nepořádku. Hráč musí úklidit, vymalovat stěny, položit nové podlahy a vybavit byt novým nábytkem a dekoracemi, aby mohly být prodány v aukci.

Jednotlivé práce vyžadují specifické nástroje, a hráč jejich používáním získává zkušenosti za které může nakoupit nové perky, které mu pomohou v efektivnější práci. Hra je dobře optimalizovaná a běží bez problémů. Grafika není špatná a bez zbytečných efektů. Hráče doprovází příjemná relaxační hudba. Může stát, že hráč se zasekne při chůzi o různé předměty na zemi nebo o nízký lustr, občas hra při umisťování předmetu na stěnu neregistruje zeď a snaží se ho umístit za ní do jiný místnosti.

Hra může být pro některé po pár hodinách repetetivní. House Flipper je zábavná hra která přináší spoustu příležitostí pro kreativitu a zábavu.

Herní Výzva 2023
2. Debut

Co jsem to u všech čertů "hrál"? Tohle není hra ale interaktivní animace, o skřítkovi který se snaží zabránit ve srážce dvou planetek. V několika úrovních je potřeba se proklikat scénami klikáním na věci/tvory ve správném pořadí. Tohle dílo se ani nedá považovat za logickou hru protože puzzly jsou primitivní a dohrál by to i pes po lobotomii. Jednotlivé scény jsou poskládane fotky kmenů, větví, kamenů a dalších předmětů na kterých se odehrávájí animace dopovázené otravnou a opakující se melodii. Celá "hra" je vhodná maximálně pro děti do 3. třídy základní školy protože člověk který je starší a spustí ji jako prvotinu si ji nemá šanci užít. Celá "hra" je velmi krátká a máte jí dohranou do 20. minut, na mě spíše působí jako demo k dalším dílum, vůbec mě neoslovila a necítim potřebu zkoušet další díly autorů.

Hodnocena Singleplayer část hry:
Technicky těžce nezvládnutá hra, zabugovaná není samotná hra ale i menu, málo možností nastavení a neni možné spustit options ve hře, skripty se nespouští, bezdůvodně ukončené mise jako fail, AI dobrovolně páchají sebevraždy střemhlavým pádem, FPS dropy, poslední misi není možné dohrát, po splnění všech cílů se nespustí skript k ukončení mise(zkoušeno 5x). Letouny nejsou rozděleny dle frakcí, vedle sebe létají suchoje a F16 nebo stařičkej mig a fantom vedle moderních strojů. Hratelně a soundtrakem hra ujde. Grafika ve stylu borderlands. Od hry která je venku pomalu 4 roky bych čekal víc.