Nový Painkiller z roku 2025 se snaží oživit kultovní značku, ale s původním Painkillerem má ve výsledku pramálo společného. Místo návratu ke kořenům přichází s modernějším, na kooperaci zaměřeným pojetím, které sice na první pohled může fungovat, ale rychle začne odhalovat své limity a sklouzávat k repetetivnosti.

Hra hned od začátku působí zvláštně nevyváženě. Funkce bullet bendingu je zapnutá defaultně, což může narušovat pocit ze střelby a nepůsobí jako dobře integrovaný prvek. K tomu se přidávají technické nedostatky, jako jsou nesynchronizované hitboxy s modely nepřátel, což přímo ovlivňuje přesnost a důvěru hráče ve vlastní skill.

Příběh působí jako naprostá formalita. Painkiller připomíná generický mix moderního Dooma a kooperačních stříleček, na který je jen nalepená značka Painkiller. Struktura kampaně je lineární a založená na přesouvání mezi arénami s krátkými přestávkami, bez jakéhokoliv hlubšího narativního vývoje. Hra obsahuje secrety a to ve velkém množství ale ty tak často ani nepůsobí a spíš jde náhodné odbočky, které hráče nijak zvlášť neodmění. 

Gunplay jako takový není špatný, ale hra ho nedokáže dlouhodobě udržet zajímavý. Herní smyčka je extrémně repetitivní - aréna, vlny nepřátel, posun do další arény, a znovu, doplněné několika typy herní dobu uměle natahujícími eventy. Variabilita nepřátel je slabá, doplněná několika málo typy elitek s vlastnimi schonostmi. Bossové jsou jednoduchý, dávají malý damage, mají jednoduchý moveset a často pomáhají hráči spawnováním heal a ammo itemů, takže nepředstavují reálnou výzvu. Omezený arzenál šesti zbraní taky nepomáhá, navíc hráč může nést jen dvě které může měnit jen na základně, což působí zbytečně omezující. Zbraně mají možnost sekundárního režimu střelby a jednoduchý upgrade systém, ale jde spíš o drobné zpestření než o něco, co by dokázalo rozbít monotónnost a dále není jediný důvod proč neodehrát celou hru s raketometem který je overpowered i nevylepšený. Hra obsahuje velmi základní roguelike režim, který působí velmi nedokončeně. Chybí mu větší variabilita, zajímavé modifikátory nebo smysluplný progres, takže po pár pokusech rychle omrzí a nedokáže výrazně rozšířit celkovou herní náplň.

Důležitým aspektem je, že hra je primárně navržená jako kooperační zážitek. V ideálním případě se má hrát s ostatními hráči, na což je design arén i tempo hry očividně stavěné. Problém ale nastává ve chvíli, kdy hraješ sám a hra volné sloty doplní nepoužitelnými boty. Tito boti nejsou jen nepoužitelný ale často spíš překáží a nepůsobí jako plnohodnotná náhrada za reálné hráče, což na vyšší obtížnost může být problém.

Audiovizuálně je hra neurážející, ale zároveň naprosto tuctová. Grafika odpovídá standardu Unreal Enginu, bez výraznější identity. Design prostředí je generický a nepomáhá budovat atmosféru. Jediným výraznějším pozitivem je metalový soundtrack, který se ke stylu hry hodí, ale ani ten není natolik výrazný, aby hru utáhl.

Celkový dojem je bohužel spíš negativní. Hra rychle sklouzne do nudy a nedokáže si udržet pozornost hráče. Nejde o vyloženě špatnou hru, ale o velmi průměrný až podprůměrný titul bez ambice nebo vlastní identity. Očekávání nebyla vysoká, a přesto je výsledek zklamání. Poměr ceny a obsahu je slabý. Hra nenabízí dostatek obsahu ani variace, aby ospravedlnila plnou cenu. Kvůli repetitivnosti navíc rychle omrzí, takže ani celková herní doba nepůsobí uspokojivě. Dává smysl pouze ve výrazné slevě, a i tam je potřeba počítat s tím, že jde spíš o krátkodobou záležitost než o hru, ke které by se hráč vracel.