Popravdě nechápu, co vedlo tvůrce tohoto paskvilu k jeho tvorbě. Snad jenom jejich nekonečné nadšení pro tvorbu her, které jim neumožňovalo se na své dílko podívat aspoň trochu kritickým pohledem a zapříčinilo to, že byl vývoj doveden do zdárného konce. A co víc, tvůrci si této hry cení dokonce natolik, že se odvážili za ní chtít místo dobrého pocitu i peníze.

Přiznám se, hrál jsem kdysi jenom demo a komenty, které jsem na DH zatím zanechal byly výhradně z plných her, které jsem dohrál. Tady musím udělat vyjímku, natolik sebemrskačstvím netrpím, aby mě něco donutilo si tohle koupit, natož to hrát delší dobu a nedejbože i dohrát. BKB má zmršené snad vše, co se zmršit jenom dalo, počínaje technickým zpracováním, které je jedním slovem šílené a konče mizernou hratelností, i u starého StretFightera na nějaké konzoli od Ťamanů jsem se bavil mnohem více.

Fakt netuším co mělo být tahákem téhle hry a co mělo být tím, co donutí někoho si ji koupit. Vlastně jedna věc tu je - kozy a pár odhalených těl. Jenže už v roce 2002, kdy BKB vyšly, bylo na internetu tolik erotických materiálů, lehčího i tvrdšího ražení a navíc zdarma, že tomu těch pár rozmazaných obárzků nemohlo v žádném případě konkurovat.

BKB jsou zcela jasně nejhorší hrou, kterou jsem kdy měl tu možnost hrát a to prosím mohu zahrnout všechny možné herní platformy, včetně pískoviště "psí lejno" edition z dob, kdy mi byly tři roky. Snad i dneska bych se na tom píškovišti zabavil víc, než hraním BKB.

Tahle hra si tolik námahy a úderů do klávesnice snad ani nezaslouží, ale někdo se musí obětovat a varovat ostatní :)

Timeshift je pro mě docela překvapením. Hru jsem začal hrát asi před dvěma roky, ale nedokázal jsem se dostat přes začátek, který mi připadal dost rozpačitý a nepříliš záživný. Přesto jsem ve hře viděl potenciál, takže jsem ji se slovy "jednou se k tomu ještě vrátím" odložil na pozdější dobu. Nedávno jsem to znovu nainstaloval a konečně dohrál.

Příběhově je Timshift velice podobný Half Lifu 2, akorát, že zde si člověk nehraje s fyzikou (ačkoliv ta je zde také přítomná a rozhodně není špatná), ale jak už název napovídá, hlavně s časem. Právě hrátky s časem dávají hře další rozměr a otevírají množství dalších možností, jak si hru užít. Hráč disponuje možností čas buď zpomalit, zastavit a nebo i vrátit o pár okamžiků zpět. Až na pár případů, kdy je nutné s pomocí časových schopností překonat některé pasáže, nic nenutí hráče tyto schopnosti používat, ale připraví se tím o velkou porci zábavy a hraje pak jen obyčejnou, byť kvalitně udělanou FPS. Navíc věřím tomu, že některé souboje se bez použití těchto schopností mohou stát na vyšší obtížnosti i celkem frustrující.

Lokace jsou zpracovány celkem nápaditě, polorozbořená města, ve kterých probíhají boje střídají různé industriální komplexy a také volná příroda. Právě v té je hodně vidět, že ačkoliv se hra tváří celkem volně, je dosti lineární a je to jeden velký tunel, kde není možnost vymýšlet si vlastní cestu, ale je nutné se držet té předovolené. V přírodě je možné k rychlejším přesunům použít čtyřkolky a občas se koná přelet ve vzdocholodi. Zajímavé zpestření, ale nic co bych v případě absence postrádal.

Povedená je i AI nepřátel, kteří se chovali v rámci možností docela solidně a ve větším počtu dokázali bez zpomalení času docela zatopit. Grafická stránka hry je i v dnešní době na dobré úrovni a hlavně engine je skvěle optimalizovaný, na mé sestavě jsem jel konstatních 60 FPS a snad ani jednou to nijak nezacukalo a nespadlo. Tohle si zaslouží skoro potlesk a vývojáři mají moji velkou pochvalu.

Koukám, že nebudu první a asi ani poslední, ale ten konec fakt nic moc, za prvé dost nečekaný a za druhé celkem nudný. Aspoň, že to dopadlo dobře. Jak to neřeknu, zahrajte si to sami, určitě mohu doporučit :)

Po dohrání Age of Kings, jsem konečně pokořil i rozšíření The Conquerors. Tenhle datadisk přináší do už tak dost obsáhlé hry nové národy, technologie, jednotky, vylepšuje nebo dotahuje některé nedodělky z původní hry a tak celkově posunuje AoE 2 o stupeň výše k dokonalosti. Koho bavil AoK, pro toho by měl být AoC povinnost.

Přiznám se, že v podstatě všechno, co se k téhle hře dá napsat jsem už napsal v komentu k původní hře, takže vypíchnu jenom to, co si zaslouží nějakou zmínku. V první řadě určitě možnost naklikat farmy do zásoby, takže odpadá otravné obnovování pokaždé, když se farma vyčerpá. Z nových národů u mě vedou zcela jednoznačně Španělé (v původní hře to jsou Mongolové). Kampaně mi přišly docela zajímavé, ale svým způsobem i trochu lehčí, už to nebyla taková výzva. Kladně bych určitě zhodnotil i možnost odehrát si některé významné konflikty z dávné historie, které tvoří defakto čtrvrtou kampaň, i když nejde o regulérní tažení, kde na sebe jednotlivé mise navazují. I když trochu větší propracovanost by jim rozhodně neuškodila.

Bez AoC už bych Ejdže 2 asi nehrál :)

Tak jsem si řekl, že bych mohl napsat koment k Age of Empires 2. Jenže pak jsem se sám sebe musel zeptat, co vlastně budu komentovat, když už skoro více než 5 let hraju defakto jen náhodné mapy proti PC a občas si dáme s kamarády nějakou tu online bitvu ? A tak jsem Ejdže za cca týden poctivě dohrál i co se týče kampaní a po tomto zažitku ještě zvedl hodnocení z 90 % na 95 %.

AoE2 představují klasickou RTS ve stylu těž suroviny, vyráběj jednotky a posílej je na nepřítele, ale v tomto směru dovedenou k naprosté dokonalosti. Hlavními klady je velké množství hratelných národů, kdy to není jen i jiném názvu a barvičce, ale hratelnost je opravdu za každý více či méně odlišná a hráč tomu musí přizpůsobit svou strategii a také variabilita prostředí, ve kterých se hra odehrává. Při troše snahy, lze v přiloženém editoru vytvořit snad jakoukoliv oblast na zemi. Pak je tady spousta maličkostí, které hru posouvají právě tam kde je - možnost obsazovat budovy jednotkami, které tak získávají lepší obranu, několik druhů formací, po instalaci datadisku i vcelku intelignetní vesničany, kteří dokážou pracovat do jisté míry sami a není jim třeba věnovat takovou pozornost.

Co bych na hře obvzvláště ocenil je to, že nejde o žádnou zběsilou klikačku, jako v některých jiných hrách. Pokud samozřejmě nepočítám profi hry, tak může jedna hra trvat i několik hodin a za tu dobu se stát mnoho zvratů. Několikrát jsem se přesvědčil, že pokud si člověk nedá pozor a uteče mu nějaký vesničan soupeře ze skoro již zničeného města, tak za chvíli už může být zase dost "horko". To platí hlavně v online hře. Samotné singl kampaně byly docela zábavné, ale těžiště hry podle mě i po jejich dohrání stojí na skirmish mapách nebo MP bitvách.

Ještě se musím zmínit o zpracování a někteří mě možná utlučou, ale i když je ta hra stará skoro 10 let, ta pro mě jde pořád o jednu z nejlépe vypadajících strategií. Je to i tím, že zastávám názor, že strategie má být ve 2D a třetí prostor je možná líbivý, ale na přehlednosti obvykle nepřidá. Zvuky jsou na výborné úrovni, hudbu jsem si vypínal, rušila mě u přemýšlení :)

Když reálnou střílečku z 2. světové, tak jedině Hidden and Dangerous 2, když klasickou FPS, tak právě Return to Castle Wolfenstein. RtCW je pro mě posledním důstojným nástupcem této série, ještě se pořád drží víceméně věrně reálíí největšího válečného konfliktu všech dob a do toho s citem přidává některé sci-fi a okultní prvky. Na RtCW je ještě vidět, že byl připravován s maximální pečlivostí a snahou autorů bylo vytvořit opravdu dobrou hru ve všech směrech.

Ve své době vypadal RtCW výborně a ani dnes ještě určitě jeho grafické zpracování neurazí. Navíc, pokud si dobře pamatuji, tak hra byla prostá všech možných bugů, tak jak se s nimi setkáváme dnes v takřka každé hře, které jsou šity hrokou jehlou, jen aby už byly na pultech. Rozhodně bych vyzdvihl zvukovou stránku hry, zvuky zbraní byly výborné a člověk měl pocit, že drží v ruce vražedný nástroj a ne hračku pro děti.

Po stránce hratelnosti jde o ryzí FPS, bez všech možných zbytečností, napomáhá tomu výrazně povedený design úrovní, kdy se více méně střídají mise, které je možné hrát taktičtěji s těmi, kdy B.J. rozsévá zkázu jako bůh pomsty a stejně tak prostředí nesjou po celou dobu sterilní, ale střídají se tak, že se nikdy nezačně dostavovat stereotyp.

Nemám rád sci-fi hry, nemám rád sci-fi prvky ve hrách, které se jinak odehrávají v reálném prostředí, ale RtCW je jedna z mála her, které jsem to dokázal odpustit. Možná, že kdybych si ji teď zahrál znovu, tak by se hodnocení vyšplhalo ještě o kousek výš, ale i tak na ty hodiny, které jsem u ní kdysi strávil poprvé a potom ještě při druhém dohrání vzpomínám rád. Pokud někdy bude nějaké další pokračování Wolfíka, tak doufám, že naváže právě na RtCW a nikoliv na posledního Wolfensteina.

BTw, poslední boss mi přišel hodně lehkej, nejvíc jsem se zapotil asi u těch dvou ubersoldátů v té podzemní laboratoři :)

Datadisk, který přinesl nové mise a hlavně tolik očekávaný a v původní hře nakonec absentující kooperativní multiplayer. Přišel v ideální dobu zhruba rok po vydání druhého dílu. Ačkoliv zprávy od vývojářů před vydáním tvrdily, že proběhly nějaké úpravy AI nepřátel i spolubojovníků tak já jsem žádnou výraznější změnu nepostřehl. Hratelnost zůstala stejná jako v původní hře, přibylo jen pár nových zbraní. Prostředí v datadisku mi přišla dost atraktivní, speciálně velký tovární komplex hned v první misi stál rozhodně za to.

Pro fanoušky Hidden and Dangerous 2 určitě povinnost, která prodloužila herní dobu o mnoho hodin v závislosti na zvolené obtížnosti a hlavně umožnila hrát single mise v kooperativním módu, takže s dobrými spoluhráči dostala hra úplně jiný náboj. Bohužel hrát takto bylo možné jen o mise z datadisku. Naštěstí se časem objevil fanouškovský mód, který přidával do většiny MP map z původní hry také do koop, nicméně šlo vidět, že jde o "amatérskou" předělávku.

Pro mě byl Sabre Squadron důstojným rozšířením původní hry, který za svou cenu nabízel odpovídající kvalitu. Kdyby měla většina datadisků aspoň podobnou úroveň, určitě bych se nezlobil.

Předem musím upozornit, že tenhle komentář nebude i přes moji maximální snahu zřejmě úplně objektivní, protože Hiddeni jsou moje srdeční záležitost a dokážu jim odpustit spoustu chyb, včetně těch celkem závažných.

Tenhle příběh začal asi několik let před vydáním tohoto dílu. Ve Score (tuším, už si přesně nepamatuji) jsem si přečetl krátkou zprávičku o nově připravované české hře, která si za téma zvolila simulaci elitní vojenské jednotky za druhé světové války. Protože jsem byl od mala tak trochu military pozitivní a období 2. světové bylo a je moje oblíbené, tak mě to samozřejmě zaujalo. Po čase vyšla i recenze, kterou jsem si přečetl už v Levelu (což vím naprosto přesně), hra dopadla celkem dobře, jen jí bylo vyčítáno velké množství chyb. Leč, tenkrát jsem disponoval ještě 386kou, takže jsem si mohl nechat zajít chuť. Postupe času jsem na hru zapomněl a ani s příchodem nového PC jsem si na ní nevzpomněl. Až jednou, když jsem se vzácně dostal do Prahy, kam jsem jezdil jednou za dva roky a tak to pro mě byl svátek pomalu očekávanější, než Vánoce jsem jen tak náhodou zašel do JRC. Ven jsem vyšel s krabicí s nápisem Hidden and Dangerous (1) a od té chvíli mi byla celá Praha totálně ukradená a kdyby to šlo a nebylo to tak daleko, tak bych vyrazil domů klidně pěšky, jenom abych už mohl začít hrát. Dál to zkrátím - po návratu domů jsem hned nainstaloval a v podstatě spolu s datadiskem neustále dohrával nebo jen hrál vybrané mise, do doby, než vyšel díl druhý, o kterém bude řeč dál. A občas to bylo opravdu peklo, protože než vyšla Deluxe verze, tak jsem si s hrou opravdu "užíval" různé záseky a zátuhy. Nic z toho, ale nemohlo pokazit můj zážitek.

Po tom všem samozřejmě nemohlo následovat nic jiného, než naprosté nadšení po oznámení druhého dílu, hltal jsem každou novinku, jásal nad každým novým screenshotem, který se objevil, prožíval muka pokaždé, když se datum vydání posouvalo dál i obavy když se objevila informace, že koncept hry, tak jak byl od začátku plánovaný se ukázal jako špatný a hra se z velké části předělává. Ale nakonec jsem se dočkal. Někdy na podzim roku 2003 jsem objevil možnost předobjednávky na Xzone, nezaváhal jsem a hra mi takřka současně s datem vydání dorazila domů v krásné světlé krabici. Následovalo klasické horečné nacpání cdček do mechaniky a během instalace jsem si zběžně listoval v manuálu.

O náplni hry asi nemá cenu moc mluvit, hráč se ujme komanda SAS a jeho úkolem je provést ho všemi nástrahami 2. světové a plnit při tom ty nejnáročnější úkoly s cílem co nejvíce uškodit nepříteli. Samozřejmostí je podrobný a velmi pěkně zpracovaný briefing přes každou misí, výběr vhodných vojáků a vybavení. Je v podstatě jedno, pokud většina týmu během akce zemře, přežít musí vždycky aspoň jeden, ale vzhledem k tomu, že postupně se podle míry používání vylepšují jednotlivé atributy, je vhodné si své muže chránit a snažit se mít stabilní tým. Při volbě vybavení je v podstatě jediné omezení nosnost, ale není problém ukořistit ve hře zbraně padlých nepřátel, takže problémy s municí většinou nehrozí.

Co se týče technické stránky, tak ta se podle mého názoru povedla. Asi první, co mě uděřilo do očí byla parádní grafika. LS3D engine doznal značného vylepšení a hra vypadala na max. nastavení výborně. Dokonce jsem kvůli tomu překousnul i drobné škubání, jen abych si tu nádheru mohl vychutnávat v co nejlepší kvalitě, kterou mi můj tehdější HW tekrát umožňoval. Opravdu na max. jsem si to mohl dovolit až o několik let později a za tu dobu co HD2 hraji jsem to hrál cca na 5 různých grafikách. Grafika, ač disponuje jen podporou DX7, tedy žádné shadery a podobné vymoženosti dnešní doby, má myslím co nabídnout i dnes. Občas jsou samozřejmě některé textury rozmazanější a voda nevypadá tak úplně jako voda, to vše je ale vynahrezeno brilantní hratelností. Zvuk je také na dobré úrovni, český dabing, jak je obvyklé sice očas přímo nekoresponduje v intonaci s tím, co se ve skutečnosti děje, ale je to drobnost. Hudba je výborná, klidně bych si jí pustil i samostatně.

Prostředí, ve kterých se jednotlivé mise odehrávají jsou opravdu rozmanitá. V šesti kampaních lze navštívit mimojiné ledovou Arktidu, tropické pralesy v Barmě, vyprahlou Saharu, mořskou pevnost ve Francii nebo Alpy. IS nezapřeli odkud jsou a poslední kampaň se tak odehrává v Čechách. Mě osobně se nejvíc líbila asi Barma a potom Arktida, venkovní prostory LS3D enginu svědčí, u budov se občas projevuje menší rozlišení textur. Naproti tomu jsou postavy vymodelovány opravdu dobře, vše je na svém místě.

Pokud bych měl napsat něco, čím bych mohl hru charakterizovat a odlišit od většiny dnešních her, tak je to volnost. Herní lokace nejsou (pokud to není dané přírodou v
podobě kaňonu) žádné koridory, takže je možné se svobodně pohybovat po celé mapě a vybrat si směr, kterým jít. Drtivá většina misí se dá splnit několika způsoby a pokud hra přímo nevyžaduje zůstat skrytý, tak v případě, že se někde rozezní alarm, není nutné hned sahat po funkci load, ale lze misi dohrát i akčním způsobem, ten ovšem podle mě není natolik zábavný, protože hra svými možnosti i podstatou přímo vybízí k taktizování a opatrnému postupu vpřed. Právě taktický mód prošel jednoznačně největší změnou od prvního dílu . V původní hře byl takřka nepoužitelný, ale zde se s ním dá hrát docela dobře, takže zatvrzelí stratégové si mohou z 1st/3rd person střílečky udělat v podstatě tahovou strategii. Po stisknutí dané klávesy se hra zastaví, je možné udílet rozkazy, nastavovat indivuduálně každému členu jednotky chování, od pasivního až po silně agresivní. Poté se hráč buď přepne zpět a chopí se ovládání jednoho z vojáků a nebo lze hru odpauzovat přímo v taktickém módu a jen se kochat tím, jak vojáci plní zadané úkoly. Jednotku lze samozřejmě také ovládat v reálném čase za pomoci předdefinovaných hlasových příkazů. Ne vždy jde tedy vše podle představ hráče, ale nejhorší to rozhodně není. Přiznám se, že já jsem asi nejvíc používal svůj styl už z prvního dílu, kdy většinou hraju střídavě za všechny.

Hm, asi bych psal ještě dlouho a už takhle mám pocit, že ten koment bude strašně dlouhej, až ho překopíruju z notepadu na web. Nechci říkat, že ta hra je povinnost, ale pokud hledáte poctivou střílečku z 2. světové a máte chuť u toho i trochu přemýšlet, tak nic lepšího než druhý díl Hiddenů momentálně není a v brzké době asi ani nebude. Možná se někdo zeptá, proč jenom 95 %. Absence kooperativního multiplayeru, který přišel až s datadiskem Sabre Squadron a pak nějaké ty drobné mouchy v AI. Ale nebýt toho chybějícího coopu, asi bych hodnotil maximálkou.

Je škoda, že Take 2 jako obvykle nevěnovalo hře od IS takovou pozornost, jakou by si zasloužila. Hiddeni 2 měli úspěch, ale ten mohl být klidně ještě větší a třeba jsme se dočkali třetího dílu. No nepřestávám doufat ...

A doufám také, že mi odpustíte ten zdlouhavej úvod, ale já prostě musel :)

Můj první "simulátor" letadel a jedna z prvních her, které jsem na PC vůbec hrál. Tenkrát jsem ještě nehrál, tak, že jsem plnil mise a snažil se hru dojet, jen jsem to vždycky zapnul, nějakým záhadným způsobem se dostal do vzduchu a ničil jsem vše, co šlo :) Když jsem měl později tendence hrát i regulérní mise, tak mi přišly docela dost obtížné, pár jsem jich možná udělal, už ani nevím.

Tyto staré klasiky nelze v kontextu s dnešními hrami hodnotit zrovna objektivně, jsou to prostě krásné vzpomínky.

Btw, uměl jsem s tím přistát a možná bych to zvládnul i dneska :)

Far Cry jsem hrál a málem nedohrál skoro tři roky po vydání, takže mě naštěstí minuly problémy s tím, kde ubrat na grafickém nastavení, aby to jelo jakž takž plynule a nevypadalo jako hra z roku 1998. I tak dlouho po vydání, kdy už je většina her po grafické stránce více či méně zastaralá, vypadal Far Cry opravdu výborně a po vizuální stránce s přehledem porážel i novinky v té době uvedené. I dnes, kdy tu máme první rádoby DX11 hry, spoustu nových efektů atd. řadím FC ke grafické špičce. Některé screenshoty by se daly směle použít jako upoutávky na zájezd od některé z cestovních kanceláří.

Na příběh v FPS (až na vyjímky typu Stalker) moc nekoukám, většinou se nechávám nějak unášet úkoly dál a dál s tím, že to nějak dopadne. Takže ho s odstupem nemám moc odvahu hodnotit, nic originálního to nebylo. Prostředí, ač se tvářilo maximálně otevřeně, zase tak otevřené nebylo, koridory zde byly, i když občas doceal široké.

Výsledné hodnocení 80% je vytvořeno z cca prvních 2/3 hry, kdy jsem byl opravdu nadšen. Prostředí tropického ostrova vypadalo nádherně, hratelnost byla super, AI protivníků se chovala obstojně a já jsem si hru doslova užíval. S příchodem mutantů, tedy cca poseldní třetina hry, přišel šok. V tu chvíli mě FC přestal z velké části bavit. Proti mutantům a podobným nepřátelům ve hrách nic nemám, ale sem mi prostě nesedli. S tím souvisí i poznámka, hned ze začátku komentáře, kde zmiňuji, že jsem hru málem nedohrál. V jedné z lokací ke konci, už to byla s počtem těch příšerek tak přehnané (pokud se matně pamatuji, tak šlo o nějaký kráter), že jsem to prostě nebyl schopen skoro dát. Nechal jsem na tom nervy a divím se, že mám klávesnici ještě v celku. Nakonec jsem si tento zářez mohl udělat, ale trochu smíšený pocit ve mě zůstal.

Měl to být kdysi souboj Doom 3 vs. Half Life 2, ale jako první přišel Far Cry a hádky na téma, zda nejlépe vypadající hrou té doby bude D3 nebo HL2 byly v tu ránu zbytečné. Po stránce hratelnosti, to pak u mě přece jen vyhrál HL2, když jsem ho, jak je u mě zvykem s asi ročním zpožděním oproti datu vyadání hrál. Nic to nemění na tom, že FC je/byl velmi dobrou hrou, ale do svého TOP10 ho kvůli výše zmíněný důvodům zařadit nemohu.

Touhle hrou jsem si splnil několik let starý rest. Tehdy jsem hrál a dohrál Second Encounter, takže jsem přesně věděl, do čeho v tomto případě jdu. Navíc, možnost zahrát si ve vylepšené grafice, mě lákala, i když nakonec jsem si nějakého zásadního rozdílu ani nevšiml.

Tahle hra je šílenost, ale zábavná šílenost. Serious Sam tak trochu vzdáleně připomíná Duke Nukema, drsnej vzhled, drsný hlášky. K dispozici je pár zbraní, hodně munice a dalších blbinek jako brnění, zdraví atd. a cílem je proklestit si cestu přes hordy nepřátel. Pojem přesila zde nabývá trochu jiného významu, asi v málokteré hře se hráč dostává do situace, kdy proti němu jdou někdy desítky a chvílemi snad i stovky nepřátel. A tak nezbývá, než držet levé tlačítko myši a posílat je všechny tam, odkud přišli.

Proti SE se mi prostředí zdála více stereotypnější, postrádal jsem pár zbraní (namátkou si vzpomínám na motorovou pilu, nebo plamenomet) a celkově jde vidět, že šlo o první díl, kde ještě vše nebylo vychytané.

Hry tohoto typu se musí dávkovat opatrně, zapnout na hoďku, vypnout mozek a trochu si u toho odpočinout, protože myslet tady opravdu není třeba. Můj konečný čas se zastavil na něco málo přes čtyřech hodinách a hrál jsem to asi čtyři nebo pět dní, hru shozenou pořád na liště a když jsem měl chuť, tak jsem si to na chvilku zapnul.

CMR2 je moje nejoblíběnější rally hra. Nic předtím (CMR, V-Rally ...) ani nic po tom (tragický CMR3, už slušnější CMR4 a 5, pro mě moc realistický RBR, nebo ze jména CMR těžící, ale už ne čistě rally hra DiRT) ho v mém osobním žebříčku nepřeskočilo. CMR2 je také jediná rally hra, kterou jsem dokázal dohrát. Ačkoliv je to hra, která už je tu pěknou řádku let, asi před rokem jsem si jí znovu nainstaloval a opět pokořil na lehkou a střední obtížnost. Přiznám se, že ta těžká už je na moje nervy moc velká zátěž a asi by to odnesla klávesnice.

Neřekl bych, že jde o úplnou arkádu, i když do pořádné simulace to má dost daleko. Asi to nesedne každému, ale u mě se hra trefila přesně do toho místa, kde to ještě není moc reálné a na druhou stranu zase ne totální arkáda. V rámci možností lze nastavit některé parametry vozu, které více, či méně ovlivňují jeho následné chování, co dělají pochopil +/- i laik jako já.

Vozový park čítá cca 8 kousků (?), já jsem vždycky jezdil s Lancerem, mám to auto rád. Tratě se trochu opakují, ale myslím, že jsou dost variabilní, aby nezačaly hned nudit. Vyzdvihl bych i grafickou stránku hry, kdy na max. nastavení se na to dá v pohodě koukat i v dnešní době a utáhne to každé PC.

Na Risen jsem se těšil jako malé dítě už hodně dlouhou dobu. Jako velký fanoušek série Gothic, jsem tuhle hru a její vývoj začal sledovat hned od chvíle, kdy se začaly objevovat první informace a vkládal jsem do hry mnohem větší naděje, než do konkurenčního a zatím stále vyvíjeného G4: Arcania. Vzhledem k tomu, že v té samé době vyšel mohutně hypovaný Dragon Age Origins, tak jsem sice ve svém nitru svedl menší bitvu o to, do čeho se pustím první, ale nakonec zvítězilo dílko od Piranha Bytes.

Trochu lituji toho, že jsem hru nedohrál dřív, protože teď už tu budu z větší části psát to, co už napsali koentující přede mnou. Ale koment k Risen si odpustit nemohu.

Děj hry se odehrává na tropickém ostrově, který je krásně zpracován, opravdu neplatí, že krásně vypadající hra musí mít ve výčtu tech. vlastností mít nejnovější verze DX a milion speciálních efektů. Prostředí je rozmanité, od hustých lesních porostů, přes hluboké rokle a propasti a vysoké kopce až po ponuré bažiny a samozřejmě také obydlená místa. Celému ostrovu dominuje zlověstně dýmající sopka, ke které se váže hlavně závěr hry. Také mi přišlo, že rozloha podzemních prostor je o dsot větší, než tomu bylo v předchozích dílech, což ale rozhodně není na škodu a hráč může objevovat stále něco nového.

První kroky ve hře nenechají hráče, který už nějakou hru zé série Gothic hrál, na pochybách, že tohle bude klasický Gothic se vším všudy, jen s mnoha vylepšeními. Herní mechanismy, styl grafiky, atmosféra světa, to všechno tu už předtím ve stejné, nebo podobné formě bylo, jen zde, je to dovedené k dokonalosti. Hráč začíná jako totální moula, který nic nemá, nic neumí a ani nic neví o místě, kde se ocitl a je jen na hráči, jak bude postavu jemu svěřenou dále směrovat a vyvíjet. První kroky jsou vždycky velmi těžké, ale toho, kdo někdy hrál G2 + NoR, tak toho vyšší obtížnost nastavená hned od začátku nepřekvapí. Hráč se musí mít na pozoru i před obyčejnou mouchou nebo vlkem, setkání s více než jedním protivníkem najednou vede na začátku k nevyhnutelné smrti a loadovací obrazovku jsem i já viděl na začátku asi častěji, než by se mi líbilo.

Postupem času se hráč dostává lepšímu vybavení, přijde první zbroj, lepší meč (sekera, hůl - podle toho, jakou cestu si hráč zvolil) a vše je najednou hned trochu veselejší. V souvislosti s tímto musím vypíchnout první věc, která se mi trochu nelíbila. Možná to bylo mým stylem hry, kdy jsem toho udělal v první kapitole moc a další už jsem projížděl o dost rychleji, neboť postranních questů moc nebylo, ale dost dlouho jsem měl problém najít nějakou lepší zbraň, než tu, co jsem právě vlastnil a ve chvíli, kdy se začaly lepší kousky objevovat, tak se s nimi najednou roztrhl pytel a kolikrát jsem si nový lepší meč ani neužil a hned jsem našel nějaý ještě lepší. Stejné to bylo u zbrojí, kde jde opět vždy o komplety bez možnosti si ji nějak customizovat. Jedinou vyjímkou byla helma a ty jsem ve hře našel všehovšudy dvě, když nepočítám tu, která byla součástí Titánské zbroje. Štíty detto.

V souvislosti se zbraněmi musím hned zmínit také soubojový systém. Nevím, jak to je v G3, který jsem ještě nehrál, jen chvíli rozhrál a potom z nějakých důvodů odložil na později, ale právě soubojový systém doznal proti G1/G2 opravdu razantního vylepšení. Už to není jen bezhlavé klikání, ale je nutné u toho také trochu přemýšlet, snažit se předvídat protivníkovy údery, ve vhodnou chvíli se krýt a nečekaně útočit. Souboje s humanoidními soupeři se díky tomu staly opravdu zábavné, hlavně se těmi tužšími a opravdu jsem si je užíval. Navíc ne na každého platí stejná taktika. U většiny protivníků je možnost jejich útoky krýt, ať už mečem nebo štítem, u některých ne, takže pak příchází na řadu uskakování.

Co je hře občas vyčítáno, je celkem omezený systém dovedností, kdy je na výběr jen několik schopností, do kterých se dají investovat Leraning Points, získané za postup na vyšší úroveň. Stěžejní jsou samozřejmě dovednosti bojové - s mečem, sekerou a holí u zbraní na blízko a luk s kuší pak představují zástupce střelných zbraní a magické. Kromě bojových dovedností je možné trénovat také například kovářství, alchymii, akorbacii, páčení zámků, plížení atd., některé z nich nejsou příliš nutné, ale osobně si myslím, že se vyplatí naučit se na nějakém stupni skoro všechny, protože se potom otevírají nové možnosti a cena za jejich zlepšení se může velmi rychle vrátit zpět. Přece jen je lepší obětovat pár LP za naučení alchymie a z přikázných ingredienců si vyrobit například lektvar, který permanentně zvyšuje některou z vlastností, než za zlepšení této vlastnosti vyplávat LP mnohem víc při jejím učení klasickou cestou. Množství LP ve hře je omezeno max. úrovní, které lze dosáhnout, typicky kolem 28. takže není možné vytvořit si ultimátního hrdinu všeuměla.

Co se od předchozích dílů prakticky nezměnilo, je systém frakcí. Ovšem nedá se říct, že jedni by byli ti hodní a druzí zlí. Je možné se přidat buď k inkvizici, která na ostrově zkoumá, co že se to tam v poslední době děje za nepravosti a nebo banditům, kteří předtím ovládali jediné město na ostrově, než je z něj inkvizice vyhnala a nyní našli dočasné útočistě v bažině na druhém konci ostrova. Jako taková třetí strana jsou zde mágové sídlící v kláštěře vysoko v horách, ovšem ti spolupracují s inkvizicí. Voba strany je v podstatě dobrovolná (pouze v případě, že si hráč ještě žádnou stranu nevybral a je chycen vojáky inkvizice, tak je donucen se stát jejich členem) a velmi ovlivňuje to, jakým směrem se bude hrdina vyvíjet. Pro ty, kteří preferují hrubou sílu je nejlepší přidat se k banditům a stát se mistrem meče nebo sekery. Odlišný styl boje má inkvizice, která nabízí jako bojový prostředek hlavně hůl a pro ty, kteří se neradi ohání nějakou zbraní je možnost stát se mágem v klášteře. První kapitola je pro každou frakci trochu odlišná, od druhé už je to pro všechny stejné.

Žádná skupina vás samozřejmě nepřijme jen tak a je nutné si nejdříve získat jejich důvěru a splnit pro ně několik úkolů. Questy jsou klasické, přibést něco, odnést někomu něco, zabít někoho, najít někoho, zjistit něco ... nic objevného, ale to asi nikdo ani nečeká a popravdě, v tomhle směru se nic moc nového vymyslet nedá. Je trochu škoda, že většina nových postraních nepříběhových úkolů se objeví hlavně v první kapitole a potom už se jich nabídne jen několik a primárními se stanou úkoly spojené s hlavním příběhem a ve většině případů jde hlavně o likvidaci většího počtu nepřátel. Naštěstí je v té době už k dispozici možnost cestovat za pomoci teleportačních kamenů a hráč nemusí trávit dlouhé minuty pobíháním po světě.

Během celé hry jsem se výborně bavil a na závěr přišlo trochu zklamání. Proč ? Finální souboj. Čekal jsem něco, kde budu mít možnost využít všechny své pracně nasbírané zkušenosti i vybavení a místo toho to byla spíš nějaká arkáda ve stylu skoč sem, skoč tam a jednou za dvě minuty přiběhny a bouchni si. Opravdu škoda, tohle mohlo být udělané lépe.

Ještě k technické stránce hry - Risen jede v pohodě na podprůměrné sestavě z dnešní doby. Jak je v poslední době zvykem, tak opět nejde (nebo nešlo) zapnout vyhlazování hran, ještě, že je Risen hra, kde to tolik nevadí. Piraně se naštěstí poučili z předchozích let a tak je bugů celkem poskrovnu, jako obvykle nějaká ta průchozí stěna případně propadnutí se do neznáma. Jinak je ovšem hra perfektně stabilní a nevadí jí ani taskování do systému a zpět, za celou tu dobu mi spadla jenom jednou. Zvuky jsem standardní, hudba docela příjemná na poslech. Po technické stránce zvládnuto na odřenou jedničku.

Pokud by se mě někdo zeptal, zda bych mu Risen doporučil, tak bych neváhal ani vteřinua řekl bych ANO. Hráči, kteří hráli některý z Gothiců se tu budou cítit jako doma, nováčkové do hry proniknou velmi rychle. Ne, nejde o super propracované RPG s milionem statistik a možností se učit desítky dovedností, které jsou ve výsledku zbytečné. To podstatné tady, je zábava, uvěřitelný a skvěle zpracovaný svět, vývoj postavy udělaný tak, aby byl v rámci možností variabilní, ale oproštěný od všech případných zbytečností, které by jej činily nepřehledným a složitým.

Risen se může směle postavit vedle předchozích dílů, protože na ně navázal v tom dobrém, něco vylepšil a přitom pořád zůstává ryzí zábava

Když nad tím tak uvažuju, tak hry ze série Gothic včetně Risen nepatří tak úplně do žánru RPG, ale vytvořily si svůj vlastní žánr. A díky Piraním, že takovéhle hry pořád dělají.

Modern Warfare 2 mohl být klidně součástí MW1 a nikomu by to nepřišlo divné. To asi hovoří za vše. Nevím jestli to, co jsem dostali je dost na nový díl, mohl to být i datadisk za poloviční cenu, která by odpovídala tomu, co hráč dostane. Každopádně, protože z MW1 jsem byl dost nadšený, tak ani MW2 mě nezklamal, jen ten pocit ohromení už nebyl takový.

Stejně jako v MW se hraje střídavě za 2 (nebo víc ? Byl to docela fofr, takže jsem občas ani nestačil sledovat, za koho hraju) strany. Upřímně, mnohem víc se mi líbily, stejně jako v MW1, mise za Brity, více taktiky, trocha toho stealth postupu a hlavně cpt. Price jsou jejich hlavní devízou. Také prostředí byla lepší, hlavně ropná plošina, nebo zimní mise. Za Američany to je bohužel většinou jen o tom, jak zlikvidovat desítky až stovky valících se nepřátel a to už mě tak moc nebere. Někdo říká, že zbrojní arsenál byl rozšířen, já nevím, pokud jsem nemusel, tak jsem zbraně, které jsem na úvod dostal neměnil.

Zpracování mi přišlo nachlup stejné jako v MW1, mě se to po grafické i hudební stránce líbilo. Tu hudební musím vyzdvihnout. Ze začátku jsem se trochu bál, většinou si hudbu ve FPS vypínám a tady to podle prvních ohlasů nešlo, ale pak jsem zjistil, že to zase tak moc nevadí, tématicky hudba seděla a postupem hraní jsem ji vnímal už jen na pozadí, jako příjmné dokreslení atmosféry.

MW2 není hra pro každého, kdo není ochoten přijmout její pravidla - nadechnout se, chytnout zbraň a jít neustále dopředu tak jak to hra chce a rozhodně nekoukat napravo nebo nalevo a nezkoušet své vlastní postupy - tomu asi nesedne. Pro ostatní to může být krátký (dohrál jsem za cca 5 hodin) ale velmi intenzivní zážitek, blížící se sledování napínavého akčního filmu, plného zvratů.

Můj komentář se týká číste singlu, MP nehraju a neplánuju to ani v tomto případě :)

Ještě jsem si vzpomněl an jednu věc - chyběla tam mise, která by vyrzaila dech a byla by o dvě úrovně nad zbytkem hry. Tak jako Chernobyl v MW1.

Hodnocení 60% by mohlo naznačovat, že jsem touhle hrou byl zklamán, ale skutečnost není až tak zlá. Já jsem od ní skoro nic nečekal, takže mě ani nemělo co zklamat. I po dohrání pro mě vrcholem série zůstává vynikající RtCW. Sci-Fi prvky v hrách z druhé světové zrovna moc nemusím, v RtCW se to dalo ještě zkousnout, ale to co občas předváděl nový díl, to už bylo moc. Občas jsem si připadal, jako když hraju UT říznutej Serious Samem akorát se zbraněmi z druhé světové. Chvílemi to bylo zábavné, chvílemi moc ne. V podstatě se divím, že jsem to vůbec dohrál, být to dvakrát delší, asi bych s tím někde po polovině seknul.

Design misí mi přišel trochu zastaralý, některé situace se během hry v takřka nezměněné podobě opakovaly snad desetkrát, hlavně venkovní lokace nic moc, interiéry byly lepší. Co mě dost iritovalo byly naskriptované úmrtí nepřátel stojících u nějakého zábradlí. Člověk si mohl být naprosto jist, že po zastřelení udělá efektní kotoul přes zábradlí a spadně dolů. Systém upgradů zbraní už mě po tom všem nemohl nijak rozhodit, pořád o trochu lepší, než v MoH: Airborne, kde se třeba optika objevila na zbrani z ničeho nic v půlce mise.

Graficky hra nenadchne, nicméně koukat se na to dá, zamrzí nemožnost zapnout AA v single části hry.

Jako odreagování hodinku denně to ale ve výsledku nebylo nejhorší.

Krátce po dohrání prvního dílu jsem se vrhl i na pokračování s podtitulem Bound in Blood. První díl mě hodně navnadil, stejně jako přečtená preview a dojmy lidí, kteří hru už hráli.

Začnu s technickou stránkou hry, která je na dnešní dobu příkladná. Na max. nastavení se hra může směle měřit se současnou špičkou a přitom to naprosto plynule běhá i na počítači, který se dnes dá stěží označit za průměrný. Vývojáři v téhle oblasti odvedli perfektní práci.

Celou hru pojí silný příběh tří bratrů na pozadí konce občanské války. První okamžiky odehrajete ještě v řadách konfederační armády a po celý zbytek hry už jsou Thomas, Ray a William na útěku před šíleným důstojníkem, který jim neodpustil dezerci a zároveň v honbě za bájným aztéckým pokladem. A samozřejmě nemůže chybět ani osudová žena, kvůli které se vše tak trochu zamotává.

Ačkoliv jsou ve hře bratři tři, stejně jako v jedničce jsou hratelné postavy pouze dvě a to Ray a Thomas. Novinkou je ovšem to, že se pravidelně nestřídají, ale ve většině misí je na výběr, zda chcete hrát za Raye a nebo Thomase, výjimečně je charakter přidělen přímo hrou. Hra za Raye by měla být víc o akci zblízka k čemuž má Ray k dispozici dva kolty najednou, může používat dynamit a dokáže vykopnout zavřené dveře. Speciální vlastnost je speciální bullet time, kdy po obrazovce začnou jezdit dva zaměřovací kříže, které se dají lehce korigovat a pokud se některý z nich podaří dostat na nějakého nepřítele, tak je nutné zmáčknout levé, případně pravé tlačítko myši. K Rayovi se váže i jedna nepříjemná vlastnost hry. Aby bylo jasně odlišeno, že je Ray lepší pistolník, hra disponuje takovým malým auto-aimem. Nevím jak ostatní, ale já si radši mířím sám, takže jsem hrál vždycky za Thomase, pokud to bylo možné. Thomas je ten mrštnější z obou bratrů, dokáže se dostat na vyvýšená místa (a vytáhnout tam líného bratra), tam kam nedosáhne rukou si může pomoct lasem (ekvivalent biče z jedničky). Krom toho může používat ještě luk, který jsem si dost oblíbil, klasika kolt atd. Thomasova speciální schopnost spočívá v tom, že na nepřátelích se objevuje zaměřovací kříž a pohybem myši nahoru a dolů je hráč jednoho po druhém posílá do věčných lovišť. Co se proti jiným hrám opravdu povedlo je systém krytí, který vypadá opravdu realisticky a je i účinný.

Arzenál je víceméně klasický, jak by se dalo ve střílečce z divokého západu čekat, posupem času se dají najít lepší kousky s rychlejším nabíjením, nebo větší účinností a na několika místech hry je možné si koupit zbraně u obchodníka. Peníze se dají najít buď volně ve hře a nebo lze na dvou (?) místech plnit nepovinné úkoly, které vždycky končí střeleckým soubojem s nějakým zákeřným zločincem :)

Střeleckému souboji se nelze vyhnout a je nutné ho během hry absolvovat několikrát. Přiznám se, že než jsem se to naučil, tak mě to dost frustrovalo, protože hlavně ze začátku jsem opakoval klidně i víc jak 10x.

Vytknout nic nelze designu lokací. Hra je sice klasickým tunelem, bez možnosti alterantivních cest, ale tento tunel je dostatečně široký, aby mohl budit aspoň zdánlivou iluzi volnosti. Navíc hra docela odsejpá a nenechá hráče nějak dlouho postávat a přemýšlet na jednom místě. Ray, Thomas a William navštíví zapadlá městečka, opuštěné doly, městěčko duchů, hluboké lesy (mimochodem, zejména lesní lokace jsou úchvatné a nemají chybu), indiánské osady, tvůrci variabilitou rozhodně nijak nešetřili.

Popravdě nemám hře moc co vytknout, snad jenom herní dobu, protože i když jsem splnil i všechny nepovinné úkoly a občas se kochal prostředím, tak se časomíra zastavila na cca 6 hodinách a já si říkal, kua, já chci ještě hrát. AI protivníků neoslní, ale dá se to. Proti prvnímu dílu je zde také mnohem víc kladen důraz na akci, jde ale o akci hodně povedenou, takže za sebe Bound in Blood mohu určitě doporučit. Svým způsobem mi hra hodně připomněla sérii CoD zasazenou do prostředí divokého západu se silnějším příběhem.

U téhle hry jsem strávil nejvíc času ze všech her, hrál jsem to už ve win 3.11 na 386ce. Přístup se asi liší podle toho, jak kdo pochopil, oč tady vlastně jde, někdo nepochopil a považuje tento skvost za kravinu, jiní pochopili a nemálo tomu propadlo tak jako já. Tahle hra je svým způsobem strašně primitivní, ale právě v tomhle je její genialita. Když se nudím a nebo se mi nechce hrát žádná "velká" hra, tak ze všech Windows sáhnu v 99% právě po minách.

Btw - začátečník za 3s, pokročilý za 29s a expert za 118s. Celosvětově ty časy nejsou nic extra, ale nejhorší to není :)

O hře Call of Juarez jsem donedávna věděl jen to, že i dost dlouho po vydání to byl docela zabiják výkonu a setkával jsem se s ní v testech grafik. A také, že šlo o jeden z prvních titulů s podporou DX10. Pak to vyšlo jako plná hra u časopisu Level, ale tak nějak jsem to odložil bokem. Zájem o tuhle hru ve mě probudilo až preview na pokračování CoJ s názvem CoJ: Bound in Blood. Prostředí divokého západu, žádná vyloženě tupá střílečka, ale i náznak silnějšího příběhu, prostě jsem neodolal a vyhrabal DVDčko s hrou. První dojmy lehce rozpačité.

S vědomím, že hra vyšla před třemi lety jsem nastavil vše na max. i s vyhlazováním a aniso filtrováním a odměnou mi byly poklesy i k 20 FPS. Po přečtení pár diksusí jsem to tak nechal a jen o stupeň snížil vyhlazování, protože patřím k lidem, kteří raději obětují pár FPS, hlavně že hra vypadá pěkně. A to CoJ rozhodně vypadá, prostředí jsou velmi rozmanitá, od westernového městečka, přes osamocené farmy, husté lesy, skalnaté oblasti plné různých roklí i rozlehlejších (v rámci možností) prérií. Tvůrci vyždímali z enginu Chrome opravdu hodně, a speciálně přírodní scenérie občas dokázaly brát dech, občas jsem se, pokud to hra dovolila projížděl jen tak a kochal se.

Ve hře hrajete za dvě postavy, mladíka Billyho a jeho strýce reverenda Raye. Obě postavy sledují stejnou příběhovou linii, takže některé mise si projdete nejdřív za jednoho a následně z trochu jiného pohledu i za druhého z nich. Příběh, který by měl navazovat na novinku CoJ: Bound in Blood je v herním žánru určitě nadprůměrný, ačkoliv i dost klišovitý. Aspoň mě dost chytil a byl tím hnacím motorem, který mě nutil hrát dál a dál. Ve zkratce - Ray přistihne Billyho nad mrtvolou jeho rodičů a považuje ho za jejich vraha, takže opouští svůj malý kostelík a vydává se za Billym, aby ho zabil a pomstil tak smrt svého bratra.

Reverend Ray je vůbec dost zajímavá postava s dost pohnutou minulostí, která se odkrývá během hry. Hra za něj je hlavně o akci a potom ještě akci. Ray řeší většinu situací hrubou silou. Na začátku hry mě bavila hra za Raye víc než za Billyho, u kterého bylo nutné občas používat spíš tišší postup a občas i taková malá hopsačka a skákačka za pomocí biče, který se kromě zabíjení malých potvor dal používat také ke šplhání. Nicméně i za Billyho se dají situace řešit pěkně na férovku a tady jsem hodně oceňoval skvěle zpracovný luk, který byl spojen s takovým mírným bullet-timem, takže efektní likvidace protivníků byla velmi snadná. Zbytek arsenálu je víceméně klasický, pár druhů pistolí, opakovačka na 12 nábojů, dlouhá a krátka brokovnice, dynamit a potom ještě bible u Raye, ze které při bojí dokáže předčítat, ale já jsem jí vůbec nepoužíval. Na některých místech bylo možné se postavit za Gattling a asi 3x za hru (už nevím přesně) se mi od ruky dostala opakovačka s optikou.

Ve hře z divokého západu samozřejmě nesmí chybět střelecké duely, takže několikrát během hry je hráč vyzván na souboj, který je ale velmi snadný. Trochu těžší mi přišly pěstní souboje za Billyho, který je slabší a méně vydrží, ale i na ně se dá po chvilce vyzrát. O

vládání je víceméně standartní, ze začátku jsem trochu zápasil s jízdou na koni, než jsem si zvykl na to, že se zatáčí jen šipkami a myš slouží k rozhlížení bez vlivu na změnu směru.

Samozřejmě, že ne vše je dokonalé. To, že Billy je obratnější a mrštnější než Raypřekvapující není, ale nemělo by to být hnáno až tak daleko, že z Raye se udělá důchodce neschopný přelézt trochu větší bednu. Občas tak nastala komická situace, kdy k výstupu na odhadem metr a něco vysokou překážku si musí Ray přistavit menší bednu. Poškozování zbraní používáním je také dobrý nápad, jenže tady to bylo zřejmě několikanásobně urychleno.

Co říci na závěr ? Asi tolik, že pro fanoušky FPS a westernu je tato hra povinnost, nabízí rozmanité prostředí a vynikající hratelnost. Ostatním bych ji ale doporučil také, za cenu za kterou se dá dnes sehnat nabízí hodně a dokáže pobavit víc, než spousta dnešních her.

Malá poznámka na závěr - nevím proč, ale hudba mi v některých pasážích strašně připomínala hudbu ze hry Gothic :)

Jojo, tohle je stará klasika. Kdysi jsem to pařil na mém prvním PC (386DX). Jenom škoda, že jsem neměl pořádnou zvukovku a musel jsem si užívat "beepání" PC speakeru. Hra, která položila základy všech dalších RTS (aspoň se to o ní říká), na tehdejší dobu to bylo něco úžasného, animované filmečky před misí, tři strany na výběr, i když hratelnost byla za každou +/- stejná. Dojel jsem to za všechny strany.

Dneska už by asi moc lidí neoslnila, hlavně pro to několikrát zmíněné otravné ovládání, které neumožňovalo vybrat najednou více jednotek a i proto. Ale vzpomínky zůstaly pěkné :)

Tuhle hru jsem si kdysi koupil úplně naslepo, jen na základě kladné recenze v časopise Level. Líbily se mi obrázky a hlavně se hra nejevila jako dlaší z řady RTS ve stylu "vyrob víc jednotek než nepřítel".

Hra se odehrává v pravěku, cca 2 miliony let před naším letpočtem. Hra nabízí dvě strany - Američany a Rusy, přičmež se ve zde vyskytuje ještě jedna nehratelná strana a to Arabové. V pozdější části hry je možné se ještě přidat v alterantivní větvi příběhu na stranu odpadlíků z obou národů.

Jak už jsem napsal, nejde o klasickou RTS ve stylu, těž hafo surovin a vyráběj stovky vojáků. V této hře dostanete do každé mise určitý počet lidí a s těmi si musíte vystačit, maximálně občas přijdou nějaké posily, ale rozhodně není možné si vyrobit lidi nové. Když o někoho přijdete, je po něm a do konce hry už ho k dispozici mít nebudete, takže lidi jsou to co je nutné opatrovat jako oko v hlavě, protože na nich závisí všechno - výstavba, řízení vizidel, průzkum atd. Každá postava je unikátní, se svým vlastním jménem a vlastnostmi, nejsou to jen bezejmenné figurky.

K tomu se pojí další skvělá vlastnost této hry a to je systém povolání. Vě hře jsou celkem 4 - voják, delník, mechanik a vědec - a každá postava může vykonávat jakékoliv z nich (satčí zajít do zbrojnice a je z ní voják, případně do skladu, kde se převleče do dělnického atd.) ale jenom pro některé z nich má předpoklady, aby se v nich mohla rozvíjet, takže hráč musí vysledovat v čem kdo viniká a tím směrem ho zaměřit. V případě potřeby ovšem není problém nahnat 3/4 základny na stavbu nové budovy, každému jde ale práce v závislosti na jeho předpokladech od ruky jinak.

Propracovaný je také systém surovin, kdy jsou vám z budoucnosti posílány bedny s materiálem a k tomu je ještě možné těžit ropu a siberit (příapadně alaskit, když hrajete za Rusko, ale jde o jednu a tu samou věc). V podstatě taková obdoba uranu a jaderné energie podle mě i podle pozdějšího použití ve hře -> alaskitová a siberitová bomba (má nádherný efekt >:) )

Vaše vozidla mohou jezdit buď na solární energii, nebo na ropu, případně mohou mít siberitový (alaskitový) motor, nejsou předem dané druhy, ale vy sami si určiíte, zda zrovna potřebujete vozidlo s kolovým podvozkem, které je sice rychlé, ale neprojede všude, nebo s pásovým, které je pomalješí, ale na druhou stranu se dostane na víc míst než kolové (krom toho je to ještě rozděleno na lehký a těžký podvozekv obou variantách). Na ten samý podvozek je možné namontovat zbraň podle vašeho výberu - kulomety, děla, rakety, případně z toho udělat obyčejný náklaďák atd. těch varinat je spousta. Možností jak je řídit, je také víc - buď přímo člověkem, nebo v pozdějších fázích hry i rádiově, kdy jeden mechanik dokáže ovládat X vozidel v závislosti na své úrovni a úplně ke konci je možné namontovat do aut počítač, takže k řízení už lidi nejsou potřeba. Vše má samozřejmě své výhody a nevýhody.

Co se týče technické stránky, tak hra vypadá pěkně, grafika je 2D, ale docela stylová, zamrzí absence vyššího rozlišení než je 1024*768. Hra je plně přeložená do češtiny, tedy i včetně dabinug, o kterém jsem četl, že je hrozný. Mě přišel docela v pohodě, neurazí, nenadchne, svůj účel plní.

Škoda jen, že ve hře není možnost kromě příbehu a MP, si zahrát také klasický skirmish. Každopádně mě tato originální strategie opravdu bavila a o to víc zamrzí, že díky přístupu vydavatele se jako i u dalších nedoceněných her druhého dílu už asi nikdy nedočkáme :(

Chameleona jsem začal sledovat hned od od chvíle, kdy tato hra vyšla, mám rád LS3D engine a hry na něm založené a navíc naplň hry se mi docela líbila, přestože jinak stealth akce moc nehraju. Kvůli SF jsem dlouho váhal, ale když konečně vyšla CZ verze na DVD bez SF, tak už jsem neodolal.

Začnu tím, co mě uchvátilo hned na začátku a to je vynikající grafická stránka hry. Vyždímat z tak starého enginu tohle si zaslouží obdiv. Na max. nastavení spolu se zapnutým vyhalzováním a AF vypadá hra výborně, některé scenérie berou doslova dech. Hra mi chvílemi připomínala po grafické stránce trochu STALKERa. Zvuková stránka také dobrá, dabing se mi zdál kvalitní, takže jsem rád, že hra byla při lokalizaci doplněna pouze o české titulky.

Na co Chameleon sází je rozhodně atmosféra, variabilita prostředí a skvělý design misí, se spoustou detailů, které velmi přispívají k uvěřitelnosti toho všeho. Málokdy se vidí, aby se člověk ve hře podíval do zemí jako je Moldávie, Argentina, Kuba a další. Líbilo se mi, že hra hráče až na některé vyjímky nenutila hrát jen jedním způsobem. Samozřejmě, že při stealth hře, si člověk hru užívá lépe, je zde k dispozici několik způsobů, jak zneškodnit protivníka tiše, včetně možnosti odklízet těla. Ale pokud se něco pokazí a hra nevyžaduje zůstat po celou dobu skrytý, tak lze misi dokončit i "rambo" stylem. Ovšem není to žádná procházka, protože nepřátelé jsou většinou v přešile a hlavního hrdinu dělí od smrti jenom pár ran. Prostě žádný Doom.

Asi by se ještě slušelo zmínit, některé aspekty hry, které se nepovedly úplně na jedničku. AI je celkem solidní, nicméně občas se stane, že se nepřátelé zachovají trochu hloupě, sem tam jsou některé textury lehce odfláklé, nicméně v žádném případě nejde o nějaké zásadní nedostatky.

Asi jako všichni, kdo přispěli předemnou, mohu Chameleona jen doporučit, za svou cenu nabízí neuvěřitelné množství zábavy a je opravdu velká škoda, že tuhle hru vydavatel doslova zabil, protože potenciál měla velký :(