"I am Zeus, worship me Mortal and I will make you, the Master of all you see!" nebo "I am the God of War, worship Me and my soldiers will defend you!" Tak kvůli těmto, i jiným hláškám bohů a hrdinů jsem si Dia - vládce Olympu zamiloval víc, než jsem si mohl ze začátku myslet. Zprvu mě odrazovala právě až tolik komiksová grafika, kdy zejména u Caesara člověk přivykl skutečně realistickému vzhledu budov, ale po chvíli jsem tomu přišel na chuť stejně jako kdysi.

Původní hra byla velice dobrá, ale až datadisk z ní udělal opravdu to, co je! Kouzlo starodávného domova barbarů, střežících Kámen světa v hoře Arreat, je skutečně pompézní. Pokud jsem byl kdysi velice nadšený z pouštního aktu, zde jsem nenacházel slov.

Druid a Assasin jsou vítaným doplňkem stávající party hrdinů, změny a vybalancovanost všech skupin předmětů posunula hru ještě daleko výš, než byla i možnost vkládání run do výbavy a vytváření předmětů v Horadricově kostce obohacují významně hratelnost, hlavně na Bnetu.

I když se čas od času dostaví únava z věčného lovu bossů, nekonečného expení na lvl 99, než vyjde Diablo III, nemá tahle hra konkurenta ve své třídě.

Diablo II - co ještě dodat? Časem jedna z nejrozporuplněji přijímaných her, odmítaná zastánci pravověrných RPG a na druhé straně vyzdvihovaná modla těch, kteří v Diablovi - Vládci hrůzi, shledali nejzápornějšího ze záporáků na poli PC her. Jenomže v době, kdy jsme hltali každé preview, každý obrázek z této připravované hry, jsme nějaké rozpory vůbec neřešili, tešili jsme se jak malí kluci, až se tato velice epicky pojatá rubanice dostane na naše stroje. A hle, v létě 2000 spatřila světlo světa a to byl náš konec. Neznám moc her, které mě dokázaly na celé dny připoutat k PC, aniž bych zcela vypustil okolní svět - jednomu mému známému se to stalo tak osudným, že se na 3 měsíce zavřel v bytě s Diablem II a dokonce kvůli tomu prošvihl jeden celý semestr na ČVUT - přeci jen je v téhle hře víc démonického, než se na první pohled může zdát.

Od prvního spuštění, až do závěřečných titulků, je vše velice líbivě a efektivně provedeno, zde poprvé nasadil Blizzard laťku herních filmových sekvencí opravdu vysoko, hudba si nezadá s nejslavnějšími filmovými soundtracky, hra má dynamický vývoj a svižný spád. Už se nejednalo o pouhých 15 sklepení pod klášterem, konečně se boj dostal i do otevřené krajiny, plné světel a stínů. Jediná vada na kráse už tehdy bylo rozlišení, kdy to už na větším jak 17 palcovém monitoru nevypadalo moc vábně. To ale bohatě vyvažovalo pět, zcela rozličných postav a od toho i trochu odlišný přístup k hraní a od původního Diabla skok přímo sedmi-mílový.

Propracovaný strom sekundárních vlastností dával velikou variabilutu každé postavě, jak v single, tak i v multi hře. Hra je rozdělena na 4 Akty, kde na konci každého čeká závěrečný boss, který je opravdovým zadostiučiněním po čase stráveném vyvražďováním houfů podřadných stvůr. A to je vlastně jediný smysl, s kterým Diablo stojí i padá. Nic jiného, než pouhá mlátička se od něj čekat nedá. Úkolů je pomálu a krom běžných odměň akorát zpřístupňují další lokace. Klasické RPG dialogy tu neexistují a těch pár NPC, s kterými se dá mluvit, vám jen přednesou pár monologů, které na význam hry stejně vliv nemají.

Ono v podstatě pitvat se v jednotlivých aspektech hry ani nejde, a aby si člověk hru užil jak to jen jde, musí jí vnímat jako jeden celek, který teprve zaručuje pořádnou zábavu, znovu a znovu až do úplného omrzení.

O kvalitách a zábavnosti této hry by se daly vést dlouhodobé diskuze a asi nikdy by se všichni neshodli na jednom závěru.

Sacred mělo relativní štěstí, že vyšlo v době velkého hladu po dalších rubacích RPGčkách, kdy už se Diablo II silně ohrávalo a tak spousta lidí upírala oči k Ascaronu, který svými nekritickými prohlášeními vytruboval do světa, jakou revoluci do tohoto žánru přinese...

Leč bohužel, nic není ve finále takové, jaké to chce být. Vložím placku do mechaniky a čekám, až se pustím do instalace. První šok přišel v podobě nechvalně proslulé StarForce ochrany, která nadělá spíš víc škody, než užitku. Budiž, tohle jsem celkem v klidu překousl a po chvilce jsem zpustil hru samotnou. Zmlsaný blizzardími animacemi jsem se těšil na nějaký povedený fantasy filmek, ale hůř to asi dopadnou nemohlo. Každá televizní reklama má dnes propracovanější digitální animace a tam, kde by se to čekalo nejvíc, jen bída s nouzí. Už trošku nesvůj jsem přešel k výběru charakterů. Tam ze mě počáteční rozčarování trochu spadlo, když jsem viděl na výběr řadu rozličných postav - neváhal jsem a rovnou skočil k bojovému mágovi a šup do hry. Po krátkém seznámení s UI a pár hrátkách s nastavením mi nic nebránilo, abych se vydal po stopách problémů v Ancarii a nakopal přitom pár zadnic.

Ze základního tábora jsem se vydal do vesnice, kde jsem nabral pár úkolů a hurá do divočiny. Byl jsem příjemně překvapen možností koupit a osedlat si vlastního koně, aby vzdálenosti, které tu jsou opravdu obrovské, ubíhaly přeci jen rychleji. Prvních pár potyček s nepřítelem a nové úrovně na sebe nenechaly dlouho čekat. Za každý level po 1 bodu do primárních vlastností a pár bodíků do sekundárních dovedností. Inu, příjemná změna oproti Diablu, kde těch statistik a čísílek bylo přeci jen pomálu. Ale co to? Sedmá úroveň a já pořád útočím s první úrovní Fireballu... Chvilku mi trvalo, než jsem si všiml nejrůznějších run, které padají různě po světě a zvyšují vaše bojové dovednosti. Trošku krkolomný systém, ale budiž. Po vyčištění okolního hvozdu, plného banditů a divokých zvířat jsem byl převelen na další štaci. Ještě se musím zmínit o kobkách v podzemí a vůbec přechodu z venku do interiéru, kde mě velice potěšila plynulost vniku do instance - žádný zdlouhavý loading.

Rozhlížím se po městě a všimnu si chlapíka, který jakoby vypadl z oka Gandalfovi či Elminsterovi a chce po mě nějakou ukradenou knížku. Vrátím mu ji tedy a ejhle! Zpřístupní mi možnost výměny run pro mé povolání nevhodných za ty, které potřebuji a dokonce možnost vytváření kouzelných komb, kdy můžete seslat až čtyři různá kouzla v jeden moment. Fajn, aspoň si posílíme útočná kouzla a zbavíme se přebytečných run. Tak a jede se dál...

Vedle banditů se začínají objevovat mračna goblinů, orků a sem tam nějaký minotaur. Fireball jsem vyměnil za Hurikán a tak není problém poslat do věčných lovišť i několik desítek nepřátel najednou. Zatím vypadá všechno dobře, kupředu po hlavním příběhu postupuji bez větších problémů a úrovně skáčou jako divé.

Po cestě dorazím k mostu, za kterým se rozprostírají písčité duny a moje srdce zaplesá radostí... ani tady nezapomněli na můj nejoblíbenější exteriér a vrhám se vpřed za dalším dobrodružstvím. Asi po 4 hodinách hraní mě však přepadne takový divný pocit, jako bych se vůbec nehnul z místa... projedu skoro několik kilometrů čtverečných a všechno vypadá úplně stejně - nepřátelé, prostředí i předměty, kterých je sice šílená záplava, ale ani jeden viditelně nevyniká nad ostatními. (Tu se mi zastesklo po Diablu, kdy dropl nějaký unique nebo set item a člověk ho střežil jako oko v hlavě, než padl lepší.)

Zcela rozčarován jsem opustil poušť a byl zvědav, jak to vypadá dál... to co přišlo, by mě nenapadlo ani v nejhorším snu... Už zase jedna a ta samá travnatá krajina, stejně vyhlížející vesnice i NPC. No, co se dá dělat, když už jsem hru pořídil, tak ji přece dohraji, alespoň jednou. Po asi dalších 3 hodinách sem objevil nějaký tunel pod jedním hradem a tím jsem se dostal až k portálu, kde jsem se utkal s prvním drakem v Ancarii. Celý natěšený z pořádně tuhého boje jsem na tu potvoru vystartoval. Za 20 vteřin bylo po drakovi a to jsem se ani moc nesnažil. Tak to už jsem si vážně připadal jak ve špatným snu, ale hrál jsem pořád dál. Vydržel jsem celou dobu, prošmejdil skoro celou mapu, až jsem se nakonec dostal do hradu finálního bosse. Tady jsem trošku doufal v nějaký lepší závěr, oproti té předchozí mizérii. Leč ten last fight překonal všechna má očekávání... V duchu jsem se musel omluvit Diablu a jeho poskokům, jestli mě jejich přítomnost na obrazovce někdy nudila.

Ve spojení s neuvěřitelným množstvím bugů, kterými trpěla první verze hry - psát "wasser" u jednoho z úkolů hlavní linie do příkazové řádky hry (bez pomoci na netu neřešitelný úkol) a nečekaná portace na opuštěný ostrov bez možnosti se vrátit jakkoliv zpátky mě strašily ještě dlouho potom - si u mě tahle hra zaslouží max. 60% za snahu obohatit žánr akčních RPG. Ale vracet se k tomu už asi nikdy nebudu.

Omlouvám se za rozsáhlost, ale když se rozepíšu, neznám mezí ;)

WoW je velice rozporuplná hra, která i přes všechny svoje nedostatky dokáže k PC připoutat obrovské množství lidí.

Úspěch této hry byl dán už od samého začátku, protože žádná jiná firma, tak jako Blizzard, se nemohla pochlubit opravdu masívní hráčskou základnou, kterou si díky svým předchozím titulům vydobila a bylo to jen otázkou času, kdi tito lidé připoutají do světa Warcraftu další a další hráče.

Je to sice hra s pravidelnými poplatky, ale při kvantitě serverů a okolního merchandisingu by to ani jinak nešlo. Než se člověk ponoří do samotné hry, je na výběr z několika typů serverů - Normal, PvP, RP a RPvP. Rozdíl mezi Normal a PvP serverem je v interakci s nepřátelskými hráči, kdy na PvP serveru na vás může zaútočit každý, komu se zachce, ale na Normal pouze tehdy, má-li hráč aktivovaný PvP mod. RP server je takový, kde by jste se měli snažit komunikovat s ostatními hráči v souvislých větách s ohledem na svět, ve kterém se vyskutujete a RPvP je mix dvou předchozích. Serverů je skutečně mnoho a ještě se dělí podle hlavního komunikačního jazyka na - anglické, německé, francouzské, španělské a ruské.

Po dilematu s výběrem serveru na vás čeká příjemnější výběr a to tvorba postavy. Svět hráčů WoW je rozdělen na dvě frakce - Alianci a Hordu, každá s odlišnými rasami, městy a některými úkoly. Aliance nabízí Lidi, Trpaslíky, Gnomy a Noční Elfy. U Hordy jsou pak zastoupeni Orkové, Trolové, Taureni a Nemrtví. Tříd postav, neboli povolání je 9 - Warrior, Paladin, Hunter, Shaman, Rogue, Druid, Priest, Warlock a Mage, ale každá rasa je omezená jen na několik, takže z Taurena nebude nikdy Mage nebo z Trpaslíka Warlock. Vlastních úprav postavy mnoho není, vlastně můžete měnit jen vzhled, od tváře, přes barvu kůže, vlasů, až po různé druhy naušnic, vousů a svou postavu pojmenovat. Pro mě osobně je takováto tvorba postavy spíš pro ostudu, protože každé RPG, byť on-line nebo akční, by mělo mít komplexní tvorbu postavy od základních atributů až po co nejnemožnější nastavení, aby si tak člověk toho svého avatara co nejvíce odlišil od ostatních.

Po úvodní sekvenci se ocitnete v záčátečnické lokaci, kterou má každá rasa v jiném koutě světa a zde se seznámíte se základními principy, jak postavu ovládat a co vůbec dělat. Tak kolem 20. úrovně zjistíte, že kromě nového kontentu na vás toho moc objevného nečeká. Někdo může namítat, že po doexpení na maximální uroveň se vám teprve otvírá ta pravá tvář hry, ale za sebe můžu říct, že já jsem jí nenašel. Tzv. raidy jsou jen procházení dungeonů ve velkém a Battlegroundy zase větší bitvy mezi hráči obou frakcí, ale z vlastního principu děláte pořád to samé, co na daleko nižší úrovni.

Vlastní vývoj postavy by se dal rozdělit na dvě etapy, kdy v první získáváte zkušenosti ze zabíjení NPC a plnění úkolů, za to se vám zvyšuje úroveň, zlepšují se vám automaticky primární atributy (různě podle povolání), u class trenérů nakupujete nové dovednosti a od 10. úrovně dostáváte za každý level 1 talentový bod, který investujete do tzv. Talentového stromu, přes který různě vylepšujete nakoupené dovednosti. Ty jsou pro každé povolání celkem 3 a každý zaměřený na jiný typ hry - většinou jde o rozdělení na PvP, PvE a Grinding. Takže v raidech vám bude PvP talent build celkem k ničemu a naopak. Jestli si pamatujete na Strom schopností z Diabla II, tak tento princip v podstatě využívá i WoW v trochu rozšířené podobě. V druhé fázi vývoje se honíte za lepším vybavením, které vám rapidně zvyšuje primární atributy, útočné a obranné statistky. Já osobně nejsem zastáncem toho, aby vybavení určovalo víc jak 50% síly postav, byť je to pro MMO relativně dobrá cesta, ale pro lidi, kteří by si rádi vyhráli s vylepšováním postavy podle svého, tohle nemusí být dostačující.

Vedle bojových se postavy mohou zlepšovat i v ekonomických dovednostech, přičemž se mohou naučit pouze 2 hlavní a 3 vedlejší. Mezi ty hlavní patří např. Mining, Herbalism, Alchemy, Blacksmithing, Tailoring, Enchanting atd. a vedlejší jsou Fishing, Cooking a First Aid. Většinou jde tedy o skloubení vhodného gatherovacího a výrobního skillu co nejhodnějšího pro vaší postavu nebo, když chcete jen vydělávat peníze, vyberete si ty schopnosti, které nabízejí nejcennější produkty k prodeji na Otevřené aukci, která se nachází v každém hlavním městě. Systém zlepšování těchto dovedností je celkem jednoduchý, kdy za každý vyrobený předmět získáváte body, které se kumulují až do max. 350, kdy jste se po vytrénování stali Artisanem a máte přístup k nejlepším receptům na všemožné výrobky. Aby to nebylo však tak jednoduché, tak po určité době z výroby jednoduchých předmětů už žádné body nezískáváte a musíte si obstarat recepty na složitější věci. Tohle je celkem příjemný systém, který moc vylepšení nepotřebuje. Spíš jen možnost, ke konci vytvářet více rozmanitějších věcí, hlavně celé sety výzbroje, aby i hráči, kteří se nechtějí účastnit hromadných raidových orgií, měli možnost sáhnout si na lepší gear.

Alfou a omegou celé hry jsou boje, které jsou sice jednodušeji pojaté, ale v tom je právě jejich síla. Většina dovědností se dělí na útočné a obranné, příčemž se dál ještě dělí na několik podtříd, jako jsou buffy, healingy, cursy atd. Díky široké paletě nejrůznějších schopností si pak můžete vybrat, jakým způsobem pošlete svého nepřítele do věčných lovišť. Každá postava disponuje určitou energií - Rage/Energy/Mana, z které jednotlivé schopnosti odčerpávají určitý kus. Tento systém je rychlý, účelný a díky záplavě patchů také dobře vybalancovaný, i když se pořád najde několik nespokojenců, kterým něco vadí.

Z enviromentů, které hráči navštěvují nečastěji, jsou Instance/Raidy a Battlegroundy. Instance jsou uzavřené prostory až pro 5 členů party, obývané silnějšími verzemi NPC a kvalitnějším lootem. Raidy jsou pak to samé ve velkém, kdy se mohlo takových tažení účastnit až 40 lidí - v datadisku BC byl tento počet omezen na 25. Battlegroundy jsou zase instance určené pro PvP boj, kdy proti sobě stojí členové obou frakcí a svým konceptem vycházejí z multiplayer akcí a jejich modů, jako např. Capture the Flag, King of The Hill apod, za odměnu se pak získávají Honor pointy, které se dají proměňovat za PvP výbavu. Během času procházely tyto části hry velkým rozvojem, ale jestli se ubírají správným směrem, těžko říct. Hardcore hráči tvrdí, že se co nejvíce přibližují co nejširšímu publiku a na druhou stranu příležistoní hráči nebo méně schopní jásají nad možností, dostat se co nejsnáze k dobré výbavě.

Grafický styl hry vychází z Warcraftu III, a tak nemusí každému úplně sedět a ti, kdo s touto strategií nepřišli nikdy do styku, si na to buď musí zvyknout nebo hrát nebudou. Celý engine je starý něco přes 8 let a tak má své omezené možnosti, na dnešní dobu nemůže oslnit přehnanými efekty, ale svou úlohu pro MMO plní více než dobře. Hudba je oproti grafice opravdu výtečná, jak je u Blizzardu zvykem. WoW má mezi onlinovkami přeci jen své čestné místo, protože je jak pro hráče, kteří preferují single styl hry, bez zapojení do guild a chtějí se jen kochat světem Warcraftu, tak i pro hardcore nolifery, kteří prahnou po co nejvýše dosažitelných eventech.

Původně jsem nechtěl psát takhle rozsáhlý komentář, ale bych WoW trošku přiblížil i těm, kteří ho nikdy nehráli, tak to vypadá, jak to vypadá.

Na Wizardry VIII jsem se těšil už od doby, kdy byl oznámen jeho vývoj. Přeci jen koncem 90. let už byly 1st person RPG (dungeony) na ústupu a poslední tři díly Might&Magic nemohly dostatečně ukojit můj hlad po dobrodružstvích, viděných vlastníma očima.

Po úvodní animaci, která jediná za moc nestojí, má hráč na výběr ze dvou variant. Buď si importuje postavy z předchozího dílu, s kterými bude hrát a hra podle toho upraví začáteční sekvenci a úrovně nepřátel. Nebo si vytvoří skupinu zcela novou. Na výběr je opravdu veliké množství ras a povolání, ze kterých se dá skupina vytvořit. Takže zde není o variabilitu nouze. Ne pro každou rasu je vhodné jakékoliv povolání a tak z víly nebude nikdy lepší bojovník než z ještěráka a naopak, ještěrák nikdy nebude lepší kouzelník než víla. Aby hráč poznal, pro které povolání je jaká rasa vhodnější, u každého výběru se zobrazuje počet bodů, které se dají rozdělit mezi primární atributy, kterých je také o něco více, než u klasického AD&D a jiných RPG systémů. Navíc zde hrají opravdu důležitou roli, protože po dosažení 100 bodů u primárního atributu se postava naučí speciální vlastnost, která zvyšuje efekt těch dovedností, které jsou na nich závislé. Bonus za sílu je např. mocný úder, u intelektu mocné seslání nebo u rychlosti to je hadí rychlost apod., takže rozdáváte větší rány zbraní i kouzly, nebo máte větší počet útoků v kole, lépe uhýbáte před nepřátelským útokem atd. Pak následuje rozdělení bodů sekundárních vlastností, které určují dovednosti postav. Na konci už jen pojmenovat, vybrat portrét a osobnost, která je prezentována sérií dabovaných hlášek, které pak postavy říkají při různých příležitostech v průběhu hry. Takto se dá vytvořit neomezené množství postav, které se ukládají do adresáře hry, a tak není problém je kdykoliv editovat. Do hry se pak můžete pustit s 1 až 6ti postavami. V samotné hře je místo celkem pro 8 postav, ale 2 sloty jsou pouze pro postavy, které se budou chtít přidat k vaší skupině. Bohužel naverbované postavy nechtějí vstoupit do některých lokací. Sice se to dá obejít, ale pokud s takovou postavou do dané mapy vstoupíte, všechny atributy a vlastnosti se jí sníží o 75%, takže není moc platná.

Příběh se točí kolem třech božských artefaktů, které vytvořil nebeský vládce Phoonzang. Jeden z nich, Destinae Dominus, který po staletí střeližili Higardi ve svém klášteře na Dominu, byl ukraden a pokud se nenajde, nebude moci dojít nového nanebevzetí v Kosmickém Kruhu. Záhy však zjistíte, že nejste jediní, kdo se po těchto artefaktech pídí a v průběhu hry se potkáte se starými známými ze sedmého dílu – Temným učencem, Umpani (to jsou humanoidní militantní nosorožci), T’Rangy (slizcí pavoukoidní slimáci s velkými psionickými schopnostmi) a mnohými dalšími. Postup hrou je nelineární a tudíž si můžete dělat, co chcete, navštěvovat různé lokace v libovolném pořadí a jen tak mimochodem plnit příběhové úkoly. Možností je opravdu na výběr. Když jsem Wizardry VIII hrál prvně, tak se mě zhruba tak v polovině hry zmocnil pocit, ještě před Rapaxským územím, že už to za chvíli musí končit, protože už nebylo kam jít. Ale než stanete v Kosmickém Kruhu, čeká na vás dalších pár hodin dobrodružství. Ještě jedna věc na závěr tohoto odstavce, v žádné jiné hře/sérii se mi skloubení fantasy a sci-fi nelíbilo tolik, jako právě zde.

Boje se odehrávají v klasickém kolovém stylu, a tak je na všechno dost času. Nejdříve každé postavě určíte akci, kterou má provést a pak jen sledujete, jak si vaši svěřenci vedou. Aby toho nebylo málo, tak máte k dispozici takový „radar“ – a v něm si určíte pozice jednotlivých členů skupiny. Bojovníky do čela jako štíty, semiclassy na střed nebo do boků a do zadu kouzelníky, aby byli co nejvíce chráněni. Občas se ale stane, že vás zmerčí víc nepřátelských skupin dřív, než vy je, a to je pak trošku otrava čekat, než odehraje 30 NPC a vy jste na řadě jako poslední. Naštěstí ve Wizardry platí, že čím větší houf nepřátel, tím jsou jednotlivci slabší. Takže 2-3 plošná kouzla a je po nich. Někdo by mohl namítnout, že AI se v bojích chová hloupě, ale není tomu tak. Většinu soubojů hráč stráví v nějakém koutě, aby měl chráněná záda a nemohlo se na něj dostat víc jak 2-3 NPC najednou. Ti další už nemají kam jít a tak musejí čekat, až se k vám dostanou. Takto je veliká šance plošnými kouzly zabít většinu nepřátel ještě dřív, než se k vám dostanou, ale to není chyba NPC. Jen vynalézavost hráče.

Celé herní prostředí je vyvedeno v krásném 3D enginu, postavy se pohybují a útočí zcela plynule a efekty kouzel, zejména ohnivá koule, magické střely a psionický výbuch vypadají vážně nádherně a ani dnes by se za sebe nemusely stydět. Hudba už mi tolik nesedla a abych si zážitek maximálně umocnil, vyměnil jsem originální skladby za hudbu z HoMaM III a za sebe musím říct, že takové Castle theme se báječně hodilo do Arniky, Rampart theme do Tryntonu nebo Inferno theme na Rapax Castle a tak si bez téhle hudby nedokážu hraní Wiz VIII vůbec představit.

Když jsem před lety četl, že 3DO ukončilo svou činnost a dává k dispozici všechna práva na své hry, věděl jsem, že právě skončila jedna slavná etapa a s ní i mé nejmilovanější série Might&Magic a Heroes of M&M.
U HoMaM IV jsem vážně brečel, když jsem viděl, co odchod John Van Caneghama s hrou udělal a u HoMaM V jsem zase řval vztekem beznaděje, protože jsem alespoň v koutku své mysli doufal, že se Ubisoftu podaří najít vývojáře, kteří ducha těchto her uchovají. Bohužel, opak se stal pravdou.

Kdyby se tato hra jinak jmenovala a nechtěla by mít nic společného se sérií Heroes, možná bych jí i 90% udělil, protože jde jinak o docela dobrou hru. Technickým zpracováním je na tom velmi dobře, zejména grafika herní mapy je vážně okouzlující a nevadí tomu ani občasné hledání cesty nebo předmětů, nešikovně ukrytých za enviromenty. U grafického námětu měst mám sice pocit, že se vývojáři moc koukali na filmy LoTR, ale pokud neměli dostatek svých vlastních nápadů, nemůžu jim to mít za zlé. Jednotky jsou také vcelku zdařilé, až na některé typy, jakou jsou zejména manga elfové, kteří měli zůstat někde v Japonsku a nelézt do hry pro euroamerické publikum. Jako velký skok zpět bylo opětovné snížení počtu hradů z 9 v HoMaM 3 na 6. Navíc když u Sylvanů a Warlocků je až moc humanoidních elfů ve zbrani na úkor bestií. Také se musím zmínit o dojmu z nesmírně vleklé hry, která mě přepadla už u HoMaM IV a pětka jde ve stejných šlépějích. V prvních třech dílech hra odsejpá úplně sama a člověk ani neregistruje, že hraje již několikátý měsíc.

Boje se mi zdají trochu chaotičtější, než v předchozích dílech a možná pozbyly i trochu taktičnosti, protože na čtvercově rozloženém bojišti se už nedá tolik manévrovat, jako na klasické hexa mapě. Nepřímé zapojení hrdinů do bitvy je na druhou stranu lepší, než přímá účast v HoMaM IV. Takže po strohé hratelnostní stránce bychom měli těch 50%, které tvoří tuto hru, plus 5% za snahu o zachování série.

Další kapitola, stejně nezastupitelná, jako zpracování a hratelnost, je hlavní příběh a kampaně, které tvořily v této sérii nedílnou a jednu z hlavních součástí celého M&M universa a jednoznačně musím říct, že v této hře to je tragédie. Jediný odkaz na příběhy z Enrothu a Erathie je v podstatě mladý král Nikolaj, který by měl být oním Nikolajem, synem Rolanda a Kateřiny, nic víc. Jakákoliv snaha o navázání na tuto složku hry prostě nebyla a to je pro mě největší kámen úrazu.

Po odehrání všech kampaní jsem hru uložil do dřevěné truhličky, alespoň z piety nad předešlými díly jsem si koupil Sběratelskou edici a už více se k ní nikdy nevrátím. Jednou bych si přál zažít stejné nadšení, jako u Heroes I-III a doufám, že mě to za tohoto života ještě potká.

V době, kdy vyšlo první hratelné demo, jsme se s kamarádem předháněli, kdo první ho dotáhne do konce. Tak často jsem snad jiné demo dokola nehrál. Leč, když vyšla plná hrá, tak přišlo mírné ochlazení a už jsem neměl takovou chuť kopat mutantské emzáky do zadku, HL jsem dohrál jednou a víc jsem se k němu vracet nepotřeboval. Takže těch mých 90% má ode mě HL zejména díky svému demu.

Na tuhle hru jsem se těšil už od prvních screenshotů, které se objevily koncem roku 1997 ve Score, bohužel, jak už to bývalo nejen u NWC dobrým zvykem, tak to na nich vypadalo mnohem lépe, než v konečném výsledku, ale i tak si série M&M získala mé srdce.

Po pěkně renderovaném a akčně sestříhaném intru na vás čeká nejdůležitější úkol celé hry - výběr správné skupiny hrdinů. V tomto díle je výběr poněkud zjednodušený tím, že nemáte na výběr krom lidské rasy žádnou jinou, což je docela škoda, protože Enroth neobývají jen lidé, i když je to zde majoritní populace, a tak můžete začít rovnou s výběrem povolání, kterých je šest - rytíř, paladin, lučištník, klerik, druid a čaroděj. Tato hra má velikou výhodu oproti ostatním dílům v tom, že se každá postava může naučit všechny dovednosti, určené pro její povolání, na mistrovskou úroveň, takže není problém utvořit skupinu jednoho klerika a třech kouzelníků, kdy po dosažení expertní magie vzduchu a zakoupení třech knih s kouzlem jiskry nemají NPC žádnou šanci. Pro začátečníky bych to sice nedoporučoval, ale pokud jedete hru po několikáté, dá se to mixovat různě. Nakonec už jen klasická onanie nad rozdělením primárních atributů, pojmenováním charakterů, určením základních dovedností a nic vám nebrání pustit se do dobrodružství.

Příběh se točí kolem vpádu démonických Kreeganů do tohoto světa, kteří mají na vině zmizení krále Rolanda Ironfista a rozesetí kultu zla Baa po celém kontinentě. Vaše parta vstupuje do hry po zničení Rajského údolí s dopisem pro regenta království Willbura Humpryho, který vládne místo nezletilého prince Nikolaje a chcete těmto záhadám přijít na kloub.

Celou hrou se nese skutečně megalomanský duch, kdy na vás čeká přes 15 rozlehlých exteriérů a nejméně 50 dungeonů, z nichž jsou některé skutečně obrovské a jejich úspěšné projití není otázkou jedné nebo dvou hodin. Vše je hezky a přehledně vymodelováno ve 3D, se změnou času se mění i obloha a počasí. Tady bych měl první výtku, kdy celkový dojem na pohled do krajiny kazí nízké rozlišení oblohy, které mohlo být i přes absenci 3D akcelerace trochu ostřejší. U světelných efektů musí být člověk shovívavý, přeci jen sofwarový rendering má své hranice. Co je potřeba pochválit, jsou opravdu krásně otexturovaná NPC, která už tak pěkně v dalších dílech nevypadala a v průběhu hry se potkáte s několika desítkami různých monster, každé vždy se třemi druhy, odlišující se svou silou a počtem životů.

Boj je zde velice jednoduše udělaný, ale má to svůj účel, protože můžete bojovat buď v reálném čase, kdy jste si jistí svou převahou, a nebo v tahovém režimu, při kterém se ale nemůžete pohybovat, jen se otáčet kolem dokola. S bojem je samozřejmě spjata i magie, která je přirozeně rozdělena na elementální, knežskou a božskou, dále se dělící na jednotlivé školy. Kouzla si kupujete v magických gildách a nejste svou úrovní nebo znalostí dané magie odkázáni jen na určitá kouzla, pokud máte peníze, můžete si koupit všechna. Rozdíl je pouze ve výsledném efektu, který se zvyšuje s povyšováním vašich schopností.

Nejdůležitějším aspektem RPG her je samozřejmě získávání zkušeností, trénování postav a nacházení předmětů různé kvality. Zde můžete zkušenosti získávat zabíjením nepřátel a plněním úkolů, které vás vždy odmění větším počtem XP a nějakou tou zlatkou. Pokud jste dosáhli další úrovně, u mistra boje si za získané zkušenosti tyto úrovně přidáte, samozřejmě za určitý poplatek. Předměty můžete kupovat/prodávat u NPC obchodníků nebo nacházet různě po světě ze zabitých nepřátel a z truhel, které nabízejí mnohem větší poklady, než těla mrtvých.

A takto se snažíte celou hru až do konce, který je na můj vkus hodně zkažený. Člověk se celou dobu kochá fantasy prostředím, sžívá se s ním a najednou, buch ho! Vnutí vám laserové pistole a útočí na vás roboti. Nikde jinde, kde se pokoušeli o skloubení fantasy a sci-fi, to neudělali tahle divoce, jako v sérii M&M. A i přes to, že jde o vynikající hru ve svém žánru, díky svému konci si bohužel 100% nezaslouží.

Co bych tak měl říci o HoMaM III? Vždyť je to jedna z mých nejsrdečnějších záležitostí na poli PC her, a to nejen svou hratelností, ale zejména historií a mytologií vycházející z kontinentu Erathia, jeden z mězičlánků velké pouti hrdinů světa Might & Magic a v neposlední řadě někonečně zábavná multiplayerová pařba.
Od HoMaM II se liší prakticky jen detailnější a trochu realističtější grafikou, zařazení kouzel do magických škol, větším počtem hratelných měst a možností přenášet hrdiny z jednoho scénáře do druhého (v kampani). Pro někoho změny, které by se hodily max. na datadisk, pro mě strop, který této hře sluší ze všeho nejvíc. Samozřejmě, že úplně dokonalí Heroes také nejsou a i zde se najdou věci, které by mohly být jiné, ale to se týká hlavně multiplayeru a jeho nevybalancovanosti.

Při pohledu na herní mapu má člověk pocit, jakoby se rázem ocitl v nějaké pohádce. Tu se na vás směje hrouda zlata, kousek dál zase hrdinu vábí zvuky tajemné krypty a vy se musíte rozhodnout: "Tak kam to vezmu dřív? A safra, tady je ještě nějaký obelisk, co když se vyplatí navštívit nejdřív ten?" Veškeré úřadování na globální mapě je vlastně podřízeno okamžitému rozhodnutí, na kterém záleží další hráčův postup, jeden chybný krok a vše veme zcela nečekané konce.

Města jsou stejně kouzelná jako exteriéry a každé přesně kontrastuje se svou domovskou oblastí a s jednotkami, které se v nich dají trénovat. Grálové budovy jsou pak malou třešničkou na dortu, když už není co dalšího stavět. Méně zkušeným, nebo začínajícím hráčům by se mohlo zdát, že jsou všechna města dobře vybalancovaná a tak při multiplayeru má každé stejné šance. Jenomže léta praxe ukázala veliké výhody Confluxu a Necropole a ostatní města jim nestačí sekundovat, bereme-li v potaz statistické hodnocení, bez ohledu na ostatní faktory. V blízkém závěsu se ještě jakž takž drží Castle, který jako jediné město má opravdu dlouhodobě použitelné všechny úrovně jednotek. Mezi dalšími městy se už rozdíly více méně stírají a více záleží na hráčových schopnostech, možnostech mapy, na štěstí atd...

S městy samozřejmě přímo souvisejí jednotky a boje. První velikou změnou je možnost jednoho vylepšení všech úrovní jednotek, které město nabízí k trénování, oproti HoMaM II, kde byla vylepšení jen pro pár typů. To samozřejmě rozšiřuje taktickou paletu bojů o nové schopnosti vašich svěřenců.
Boje se dělí do dvou skupin, kdy v první bojuje hrdinova armáda proti neutrálním jednotkám, které se většinou skládají z jednoho typu a pak na boje proti nepřátelským hrdinům, řízeným počítačem nebo lidským protivníkem. Boje s neutrálními jednotkami jsou po čase hodně stereotypní, tedy až na případy, kdy proti vám stojí horda černých draků nebo titánů, ale svůj účel plní - tedy získávání zkušeností, surovin a artefaktů. Oproti tomu bitvy mezi armádami, zejména mezi dvěma lidskými hráči, nabízejí velikou porci zábavy a hlavně taktizování. Někomu se zdá 7 jednotek zapojených do boje málo, ale při vyrovnaných schopnostech hrdinů, hráčů a velikostech armád, se některé boje mohou protáhnout na 20 až 30 minut, kdy skutečně záleží na každém jednotlivém políčku, na které vyšlete jednotku, na každém seslaném kouzle, na prvním útoku nebo na počátečním rozložení jednotek.

Nedílnou součástí HoMaM III jsou kampaně, které už od dob prvních Heroes vypráví osudy dynastií Ironfistů a Gryphonheartů - vládnoucích Enrothu a Erathii, ty ještě doplňuje VI.-VIII. díl dungeonů Might&Magic a všechno dohromady tak podává zprávu o jednom úžasném fantasy světě, před kterým bledne i sláva blizzarďáckých mytologií.
Jak už napovídá podtitul HoMaM III, kampaň se zde točí kolem záchrany Erathie. Nejprve před vojsky démonických Kreeganů, známých také jako Ničitelé světů, kteří se ještě navíc spojili s černokněžníky z Nighonu, ovládajících černé a rudé draky, na západních hranicích pak před barbary a ještěráky z bažin, loupících bohatství země a ze severu přicházejících nekromancerů, rozšiřujících počty svých nemrtvých.
Ze začátku je obtížnost scénářů velmi malá, a tak to dává falešný pocit celkové lehkosti kampaní, ale u posledních čtyřech obtížnost rapidně stoupne a pocit zadarmového vítězství se nekoná. Každý jednotlivý scénář má pěkně animovanou cut scénu s dabovaným komentářem.

Celou hrou prostupuje nádherná scénická hudba, která je v adresáři hry uložena jako jednotlivé MP3 skladby a tak si je každý může pustit i nezávisle na hře.

Co říci závěrem? Asi nic moc, protože tohle všechno, co jsem tu napsal, vzniklo zcela bezmyšlenkovitě, na základě komentáře od Akhery, který mě k téhle chaotické směsi postřehů z HoMaM přivedl - pěkný koment Akhero, nezaujatý a přece pozitivní. Jinak já jsem světem Might&Magic postižený více, než jen jako bežný hráč tahovek nebo dungeonů a zejména HoMaM III pro mě navždy zůstane hra č. 1 na věky věků. Howgh!

Zapomeňte na všechny Commandy a Red Alerty, přišla skutečná pecka... V době svého vydání mě tahle hra opravdu nadchla a to nemohl změnit ani fakt, že to byla víceméně kopie westwooďáckých strategií. Grafika, světelné efekty, šílené mechy a laserové tanky - všechno bylo takové, jaké to chtěl člověk mít.

Prvně jsem zaslechl o BS někdy kolem roku 1995, kdy hra vypadala úplně jinak, než v jaké podobě ji vydali o pár let později. Sice to byl obrovský skok ku předu, ale je škoda, že BS nepřišlo tak o 1 a půl roku dříve v té samé podobě, dozajista by se staly minimálně celoevropským hitem. Takhle to byla také pecka, ale pouze česko-slovenská a pro mě osobně to byla první česká hra, na kterou jsem byl skutečně pyšný, ale bohužel zároveň i poslední česká hra, která si mé sympatie získala.
Hra je celkem dynamická, akorát místy nevyvážená a pokud člověk moc neutrácí, tak se dostane k nejlepšímu vybavení tak v půlce hry a pak už ho moc věcí nepřekvapí. Jedinou velikou výtku bych měl k nedostatku úkolů a malé interakci s příběhem, ale díky kompletním nástrojům pro editaci celé hry a možnosti vytváření vlastních dobrodružství, to není až tak hrozné. I dnes si BS velice rád zahraji a v mé sbírce zaujímá čestné místo mezi těmi nejlepšími krokovacími dungeony všech dob.

Úplně přesně si vzpomínám, jak jsme se sešli u Čmelína, jednoho spolužáka ze základky a on nám tam ukazoval Warcraft II a já jsem prohrásil: "No, to je ale hrůza. Koukej na tu divnou grafiku a ta atmosféra? To už není jako ve Warcraftu!" Nicméně jsme u něj ještě nějakou dobu vydrželi a odzkoušeli pár misí z kampaně. Pořád jsem na to koukal s pocitem, že se mi to nikdy nebude líbit. Ale přišly Vánoce a rodiče se mě zeptali, jakou bych chtěl hru pod stromeček - v té době už jsem na Ježíška dávno nevěřil a rodiče věděli, že je lepší se mě zeptat, než koupit nějaký nesmysl a tak jsem si řekl o Warcraft II. Od té doby se tato hra stala mou nejoblíbenější strategií, až do doby, než vyšel W3, ale i dnes si ji moc rád zahraju.
Nevím, jestli jsem stejný blázen jako Falagar, ale asi na tom něco bude, protože já si taky nahrál hudbu z W2, která se dala přehrávat ve stolním audiu, na kazetu a taky si ji pouštěl před spaním :D Bohužel původní hru již nevlastním, jednou jsem ji půjčil kamarádovi a od té doby jsem ho neviděl. Tak jsem si před lety pořídil Bnet edici.

V době svého vydání nemělo Anno 1602 moc šancí, protože vyšlo ve chvíli, kdy se na pulty hrnul Caesar III, nejočekávanější budování té doby! Leč možná nejenom proto se v našich končinách tolik neuchytilo, na vkus většiny hráčů je zde vše příliš strohé, příliš informativní, příliš německé!

Já sám takový styl u budovatelských strategií, prošpikovaný kvanty čísel a informací preferuji, alespoň si člověk připadá jako skutečný plánovač, stavitel, správce a kdo ví, jaké všechny funkce se ve vašich rukách spojují.

Začátek hry je velice hezky vyřešen, kdy má každý kolonizátor k dispozici pouze loď s trochou nákladu a "Čiň se!" Kdo ukořistí lepší, větší ostrov, má vyhráno. Postav přístav, dřevorubce, rybáře, pár domků pro osadníky, kostel a městečko už se rozrůstá jako houby po dešti.

Grafika je velice malebná, hudební doprovod taktéž zdařilý, jen ta umělá inteligence, ta je k nepochopení. Oponenti si vás celou dobu hry nevšimnou, i když mívají ekonomicko-vojenskou převahu většinou dřív, než vy, ale bát se stejně nemusíte. Stačí si počkat, než si hráč postaví dostatečně silnou flotilu, nalodí armádu, objede ostrovy a má vyhráno. Jakýkoliv náznak agrese od počítačem řízených hráčů se nekoná, bohužel. To pak člověka po čase omrzí věčné hromadění surovin do skladů a uspokojování potřeb osadníků. Nicméně po odečtení všech záporů si tahle hra zaslouží hodnocení lepší, než průměrné. Mezi budovatelskými strategiemi je pořád jedna z lepších.

Ze strategií z 2. sv. války si tato hra u mě získala největší sympatie. Žádné krkolomné ovládní, spousty zbytečností, které akorát kazí hru, ale čistá atmosferická akce, samozřejmě podpořená důkladnou taktickou přípravou. Požitek ze hry jsem si ještě umocnil výměnou originální herní hudby za skutečné vojenské skladby a písně Říše, Spojenců a SSSR a už jsem se cítil skoro jako skutečný generál.

Musím se přiznat, že mě tento datadisk velice příjemně nadchl, hlavně pokračováním příběhu a velice překvapivým vyvrcholením. Jako by člověk tušil již od prapůvodního Baldur's Gate, co se to kolem vaší postavy rozehrává za mašinerii, kdy Gorion, Elminster a Sarevok byli jediní, kdo o vás věděli víc, než ostatní svět a ještě tím víc, kdy má první hlavní postava a také nejmilejší, byl trpaslík klerik, následně povýšený na kněze Lathandera - To je pak vaše usednutí na Baalův trůn opravdovou třešničkou na dortu.

I když je zde oproti předcházejícím dílům více bojů, nejsou vůbec jednoduché a finální souboj je opravdu hra o nervy, teda pro mě byla, podle pravidel AD&D, jinou obtížnost jsem ani zkoušet nechtěl. Na škodu to však není a to zejména díky neskutečné nádherným exteriérům i interiérům, které jakoby byly předurčené pro dynamičtější akci.

Sarevok, toť kapitola sama pro sebe, jak člověk dychtil dostat se mu v první hře na kobylku a hle, nebyl to poslední moment, kdy jsme se s ním měli vidět. Ovšem to, co přišlo zde, by mě ani ve snu nenapadlo. Ovšem nemohl jsem ho vzít do party s dobrým knězem, to by nešlo! Inu, rozehrál jsem znovu první díl, tentokrát se zlým gnomem iluzionistou a došlo na spojení sil. Jaký to blažený pocit, stát bok po boku s hlavním záporákem původního příběhu na Mečovém pobřeží.

Vůbec celá série Baldur's Gate je na poli RPG má nejoblíbenější a dohrál jsem ji snad nejvícekrát, co si pamatuji. Cca 7 rozličných hlavních postav jsem si vytvořil a různě kombinoval společníky do party, vždy podle uvážení, jak by se k sobě dostali v reálu a jak by spolu mohli vycházet. Ač jsem poznal neskutečnou řadu všemožných i nemožných RPG, nikde, opravdu nikde jsem nezažil tak skutečný pocit z přítomnosti příběhu a světa, jako zde. A právem můj dík patří na konec toho všeho, k tomuto datadisku.

Od BG 2 jsem bohužel čekal mnohem víc, než se nakonec ukázalo. Přeci jen má provázanost s předchozí hrou byla tak značná, že jsem se od ní nedokázal odpoutat a neustále jsem srovnával téměř nesrovnatelné. Sice se na první pohled může zdát, že jsou obě hry naprosto totožné, ale už první momenty hry jasně dají najevo, že se BG2 ubírá naprosto jiným směrem.
Místo bezbřehého putování otevřenou krajinou se vše smrsklo na pár, sice velkých lokací, ale celou dobu jsem měl pocit, že jsem se vlastně nehnul z místa a kolikrát se dostavil spíše pocit frustrace, pobíhat z jednoho koutu města do druhého a to třeba několikrát za sebou.
Větší interakce postav s příběhem a mezi sebou v partě byla naopak velmi příjemná, protože silný příběh a postavy s ním svázané je jedna ze základních pilířů dobrého RPG. Nicméně pokud vám nějaká postava odejde, kdy se jí zachce, má člověk akorát zlost.
Co se týče bojů, tak ty mě moc nenadchly. Po chvíli člověk zjistí, že jsou jen dva způsoby boje - proti bojovníkům a proti mágům, k tomu se váže pouze pár typů kouzel, zbytek jich člověk stejně nepoužije za celou hru, max. jen kvůli exhibici a tím celá bojová věda končí.
Graficky je na tom hra velice dobře, zejména vyhlazení efektů pomocí FSAA. Hudba je standartně na vysoké úrovni, stejně tak zvuky.

Celkově vzato je BG 2 důstojným nástupcem BG, ale já osobně se vždy s větší radostí vrátím právě ke hře původní.

BG přišlo v době, kdy už mě nebavilo hrát jen papírové hry na hrdiny a euforie, která na mě během hraní přišla, přetrvává skoro až do dneška. Atmosféra hry je skutečně úžasná, od prvních krůčků po Candlekeepu, přes Naskhel mines, Firewine bridge etc. až po Baldur's Gate, které je opravdu grandiozním završením celé hry. Ale i takové maličkosti, jako bylo např. setkání se šíleným Arcanistem, který po vás chtěl přinést svůj prsten šílenství z vraku na pobřeží, člověka naplnovalo pocitem skutečně žijícího světa a to pak člověka nemohlo rozházet ani to, že jste se nedostali přes 7 úrovní s vašimi postavami. Každý rok si velice rád zasednu k PC a tuto pecku si opět připomenu.

Atomic snad ani nepotřebuje žádné komentáře. Remake stařičkého Dyna Blasteru se vším všudy, co je potřeba ke skutečným herním orgiím.

AoW mělo smůlu, že přišlo v době, kdy byli všichni v euforickém stavu z HoMaM III a tak se nerozšířila tak masově, jak by si zasloužila. Nejvíc se mi zde líbí systém magie, který je sice odlišný, ale řekl bych, že i více propracovaný, než v sérii HoMaM. Zejména globální kouzla, která se používají na herní mapě - např. při použití kouzla Anarchy, zakouzlené na nepřátelské město, polovina jeho vojenské osádky dezertovala nebo ničivé tornádo, které odneslo hrdinu i s armádou na druhý konec mapy. Sice aktivní zapojení hrdiny do bitev bylo zpestřující, ale na max. úrovni, kterou mohl hrdina dosáhnout, se z něj stal nesmrtelný bijec, který dokázal zdecimovat houfy obyčejných jednotek, ale pakliže jste o svého hlavního hrdinu přišli, prohráli jste. Jedinou velikou výtku bych měl k výstavbě měst, která je vlastně nulová - jsou tu 4 typy měst, které se odlišují pouze svou velikostí, kolik generují zlata, kolik armád je může bránit a jaké úrovně jednotke v nich můžete zkoumat a trénovat. Takže v největších městech jste měli přístup k nejlepším jednotkám. Tím starost o města končila.
Celkově vzato je ale AoW dobrá alternativa, když vás HoMaM přestane bavit.

Oproti původním AOE to byla změna poměrně veliká. Přechod do 3D byl podlě mě u této
hry zbytečný, protože na to člověk stejně koukal z izometrického pohledu shora a při velkém přiblížení už grafika nevypadala hezky. Další výtku bych měl v počtu národů - přeci jen 3 je velice málo, hlavně na takový tým, jakým je Ensemble Studios. Sice mě tato hra ničím neurazila, ale ani nenadchla.

Datadisk k AOE II se povedl také na výbornou. Sice nebyl revoluční, ale přinesl opět pořádnou porci zábavy. Nejen nové kampaně, ale i další drobná vylepšení hratelnosti, indiánskou kulturu a další nové národy.

Musím se přiznat, že z počátku jsem měl vůči AoE II averzi, protože starověk je mi daleko bližší, ale po čase mě u této hry chytla stejná euforie, jako u předchozího dílu. Zejména variabilita typů jednotek poskočila opravdu mílovými kroky a takové maličkosti jako hradební brány, možnost schování vesničanů do budov nebo unikátní jednotky každého národa byly opravdu vítanými doplňky. Znovuhratelnost byla opět vysoká a ještě dnes se k AOE II rád vracím.

Datadisk přinesl pár vylepšení, která původní hru skvěle doplnila. Hlavně možnost nakliknutí produkce jednotek do fronty, vylepšené hledání cest a jedna velice užitečná technologie, při níž 2 jednotky pěchoty zaplnily pouze 1 populační bod.

Ve své době nejlepší realtimovka, jaká byla k mání. Sice populační limit 50 nebyl nic extra, ale singlovku hranou přes multiplayer šlo hrát až s limitem 200, jenomže tehdy to bylo na slabších strojích nehratelné, když měl každý hráč 200 jednotek. Ale i dnes má pro mě to stejné kouzlo jako před lety.