U mě průměrný tříhvězdičkový titul, a to ve velmi dobrém slova smyslu. Má své neduhy, ale zrovna tak dokáže poskytnout skvělý zážitek. Těm, kteří takovéto příběhové zážitky vyhledávají, bych se hru nebál doporučit, za ty peníze to podle mě stojí. 

Kdyby "interaktivní příběh" byl herní žánr, hra The Invincible by tam patřila. Nenajdete tu žádné akční pasáže ani hádanky. Pouze se posunujete příběhem skrz interakci a poslouchání dialogů. Z příběhu je znát, že se nad ním někdo zamyslel. Nejen z hlediska toho, o čem vlastně je, ale také jakým způsobem je odvyprávěn, kolik vám toho řekne přímo a kolik si musíte sami domyslet. Líbilo se mi, že samotné postavy se o prvcích příběhu dohadují. Budí přesvědčivý dojem, že se snaží přijít na to co se vlastně děje, a jejich závěry obvykle nejsou úplně správné. V podstatě vám předhazují nějaká témata k zamyšlení a nechávají vás udělat si vlastní závěr. A tomuto značné pomáhá, že dialogy jsou skvěle napsané i namluvené. 

V herním světě se musíte nějak pohybovat a tady už narážím na ty neduhy. Postava se v terénu snadno zasekává a někdy je potřeba obcházet malý kámen. Občas budete šplhat nebo sestupovat z vyvýšených míst. Tyto pasáže mají hodně pohybů kamery a dělalo se mi z nich nevolno. Za podstatnější slabinu však považuji závěr hry. Bylo znát, že ke konci už museli spěchat. Z tohoto hlediska mi přijde jako nesmysl, že hra má nejen několik různých konců, ale i jejich variací. Těsně před jedním z nich dokonce můžete udělat ještě jedno rozhodnutí, které se pak vůbec nijak neprojeví. Hra je zakončena velmi náhle. Žádná finální cutscéna nebo epilog, prostě se dostanete ke konci dění a titulky. U mě to vedlo k tomu, že se mi už nechtělo dělat konec opakovaně abych viděl různé závěry, ale jednoduše jsem si ty konce našel na Youtube.

13 let čekání stálo za to. Není šance, že by Alan Wake 2 byla tak dobrá hra, kdyby vyšla dřív než právě teď. Ani zdaleka se nejedná o perfektní titul, ale čistě jako zážitek se nestydím mu napálit plné subjektivní score. Neskutečně jsem si to užil a už teď se těším na opakované průchody. 

Remedy je jedním z nevýrazných studií, které na začátku tisíciletí vydaly trhák, a od té doby se jim nepodařilo zkrachovat ani udělat díru do světa. Byla to těžká cesta, ale nyní se jim konečně daří zajistit prostředky pro realizování svých ambicí, a u mě jsou na první příčce z hlediska studií které sleduju. Lze na ně mít různé pohledy, ale nelze jim odepřít, že mají pod střechou obrovský talent a nadšení.

Stejně jako jejich předchozí hry, Alan Wake 2 je především médiem pro vyprávění příběhu a ten je jeho nejsilnější stránkou. Hledá různé způsoby vyprávění a dělá věci které jinde neuvidíte. Nebojí se příběh vyprávět tak, že si pak musíte sednout a hluboce se nad vším zamyslet, nebo rovnou o tom začít s někým debatovat online. Různé příběhové linky, jeden metanarativ na druhém. U původní hry se na některé příběhové prvky přišlo až mnoho let po vydání, a na některých se komunita neshodne dodnes.

Alan Wake již není jen samostatný příběh. Po vzoru Lovecrafta se bude spojovat s dalšími tituly od Remedy, které budou rozšiřovat svět plný neznámých i nepoznatelných elementů, kde i přes obskurnost mnohých prvků všechno musí podléhat nějakým pravidlům. Kosmický horor se vším všudy. A i když s tímto konceptem teprve začínají, první kroky jsou vynikající. Zabývají se i nejmenšími detaily a přísně si hlídají udržení souvislosti. 

Navzdory komplexním příběhovým linkám hra dbá na to, abyste si něco odnesli i když chcete jen tak konzumovat. Nechybí tady sekce a momenty kde budete v dobrém rozjímat nad tím, co si to do té kávy v Remedy dávají.
 
Hra se snaží odřezávat zbytečné sádlo a někdy řeže celkem hluboko. Například i když v herním světě vidíte nějaké NPC, pokud se nejedná o pojmenované postavy, v příběhu plní stejnou roli jako květináče. Leč se to může zdát jako negativní prvek, zvlášť pokud byste čekali od náhodných NPC nějaké reakce, osobně to beru jako snahu udržet pozornost na příběhu. Na to, jak je vyprávění koncentrované, se jedná o velmi dlouhou hru. A navíc když pak vidíte dokument nebo nápis, nebo slyšíte rozhovor, v drtivě většině případů máte jistotu, že má nějaký význam. A takovýchto detailů je tady hodně.

Z hlediska psaní bych kritizoval některé slabší dialogy ke konci hry. Bude si také nutné zvyknout na to, že některé prvky a situace jsou záměrně zvláštní. Několikrát jsem si vzpomněl na Deadly Premonition. Remedy se netají tím, že mimo jiné čerpají inspiraci z Twin Peaks. 

Leč Alan Wake 2 spadá do žánru survival hororu, nejedná se o akční hru a spíš bych jej vyzdvihl jako investigativní hororovou adventuru. Hádanek má na dnešní dobu třeskuté množství a některé jsou složité. Tempo je velmi volné, k vyloženě akčním pasážím se dostanete postupně a netrvají dlouho.

Mezi hororovými prvky nechybí klasické lekačky, které bych rozdělil na dva druhy; Ty které se stanou v herním prostředí (třeba že najednou spadne smeták). Ty jsou dost povedené a u některých jsem se od srdce zasmál. Pak jsou tady lekací prvky které probliknou přes celou obrazovku a spustí hlasitý zvuk, a toto mi přijde jako největší přešlap této hry. Jsou zbytečné a jejich množství nesmyslné. 

Obtížnost je spíše konzervativní. Prostředků dostáváte velké množství, nepřátel až tak moc nepotkáte. Ale Remedy už dělá na čtvrté obtížnosti a New Game+. Na to, jak je důležité trefovat headshoty, se některé potvory umí pohybovat velice rychle. Takže osobně v tu novou obtížnost vkládám velké naděje. Je tady potenciál udělat opravdu tuhý survival horor. 

Investigativní prvky jsou trochu rozpačité. Daly by se srovnat například s těmi v Sinking City, ale neplní stejnou roli. Nejde je poskládat špatně a často jsem měl pocit, že mě hra jen zaměstnává zbytečným klikáním. Ačkoliv se mi tento koncept líbí, jestli jej budou chtít použít v dalších hrách, bude potřeba ještě zapracovat. 

K technické stránce bych mohl říct jen “WOW”. Navzdory zbytečnému poprasku na internetech, hra je velmi dobře optimalizovaná. Nezabírá absurdní místo na disku, nekazí zážitek častým trháním, a nějakým zázrakem si vystačí s 8GB VRAM. S ohledem na dnešní dobu je to jeden z méně rozbitých AAA titulů hned po vydání. Setkal jsem se jen s jedním větším problémem který se mi podařilo vyřešit. Za 26 hodin hraní mě potkalo asi pět pádů (release verze hry).

Vizuály patří mezi ty nejpůsobivější v současné generaci a to lze říct objektivně bez nadsázky. Remedy využívá nejnovější technologie a implementuje je efektivně. Doplňuje je vynikajícím uměleckým zpracováním a dělá tak velmi dobrý dojem. Materiály vypadají tak jak mají, příroda je krásná, interiéry jsou plné dekorací a drobných detailů. Detailnost většiny geometrie a textur je impozantní. Jsou tu sice některé textury (napřiklad obrazy na stěnách, plakáty na nástěnkách) kde to rozlišení je znatelně nízké, ale tady se taky můžeme zamýšlet nad tím, jestli u takových věcí má smysl hnát rozlišení nahoru a zvyšovat tak velikost instalace a nároky na hardware. Trochu mě ale zamrzela agresivnější změna detailů relativně ke vzdálenosti od nich, je to patrné především v těch zalesněných částech a místy to umí pokazit dojem. V těchto místech je hodně patrné takové rozmazaní na větší vzdálenost. Údajně by to mohl být problém v efektech, tak uvidíme, jestli s tím ještě něco udělají*. Rýpnu si taky do animací postav, některé nejsou úplně přesvědčivé, nebo vypadají podivně.

*EDIT: Tak může za to DoF, na PC lze vypnout v souboru "renderer.ini" v localappdata. Lze tam vypnout i vinětaci, zkreslení kamery a nastavit FoV.

FSR Quality tady vypadá překvapivě dobře, a poskytuje dost výkonu navíc aby šlo řadu detailů vytáhnout nahoru, takže podle mě dobrý kompromis. U DLSS bych se nebál tvrdit, že nedává smysl ho nezapnout.

Po zvukové stránce jsem velice spokojený (hraju na sluchátkách). Skvěle prokreslený prostor, převážně zcela přesvědčivé ozvučení prostředí. Jsou tu drobné nedostatky jako třeba zvuky které se při přechodu do lokace odkud vycházejí změní příliš nárazově, nebo zvuky které jsou nerealisticky blokovány předměty v prostředí, ale to mi zážitek nepokazilo. I tak, vzhledem k tomu jaké technologie používají bych viděl smysl v RT audiu.

Napůl o DLC a napůl o nejnovějším update. Dobrý herní zážitek, ale čekal jsem něco lepšího. Věřím, že tu bude dost pozitivních komentářů, takže já si tady vykáknu především všechno co mi vadilo :) 

Největší slabinou updatu je paradoxně herní stránka. I když hodně věci na papíře vylepšili, zrovna tak hodně věcí pokazili. CDPR měli udělat rebalanc všeho, ale přijde mi, že i ten rebalanc by potřeboval rebalanc a vychytat hodně much. Například tech zbraně byly dříve vyloženě OP, protože si šlo sednout na záchod a vystřílet mrakodrap zatímco si čtete noviny. Ve starších verzích jsem občas při zabíjení darebáků dostal hvězdičku od policie, protože jsem skrz budovu zabil NPC na druhé straně. Teď s těmito zbraněmi nejde prostřelit ani billboard. Většinu zábradlí neprostřelíte, skrz auto většinou neprostřelíte, stěnu někdy prostřelíte a někdy ne. Nekonzistentní, frustrující, celá tato kategorie zbraní ztratila jejich hlavní přednost. Tech zbraně teď mají speciální perk kdy pokud spoušť pustíte těsně po plném nabití, vystřelíte EMP náboj. Velikost tohoto okna pro puštění spouště je daná časem nabíjení zbraně. Takže taková Burya, která se nabíjí 0.25 vteřiny, má toto okno doslova pouhých 45 milisekund. To je směšné. 

Nový systém staminy se mi nelíbí. Je potřeba pro střílení a sledovat indikátor v rožku obrazovky během střílení moc dobře nejde. Když mířím přesně na hlavu, třikrát vystřelím, a ani jedna kulka nepadne na střed, mám chuť hodit gamepadem o zem, a to hraju s klávesnicí a myší.
 
Level design je hodně nedotažený po stránce “úklidu”. Postava se mírně zasekává na každém třetím rožku, při uskakování se může zaseknout například o kýbl co leží na zemi. Do toho někdy jen tak přestane běžet a chvíli jenom jde, než se zase rozběhne. 

Z hlavního příběhu Phantom Liberty jsem převážně zklamaný. PL má podobně stupidního záporáka jako průměrná bondovka (asi subjektivní, tento žánr prostě nemám rád), sám o sobě nedává smysl. Je vystaven jako největší king na zeměkouli, ale ve větším měřítku to nejde nikde vidět. Skoro se tady vypráví úplně samostatný příběh. V příběhu je hromada prvků a vysvětlení nad kterým když se zamyslíte, dojdete k závěru že to je pěkná kravina. Třeba to, že se dvě velmi bohaté a takřka bezbranné postavy pohybují po městě jako Night City bez ozbrojeného doprovodu. Celá řada hloupých situací jen tak pro efekt, včetně rádoby snobských scén u kterých jsem se bál, že mi oči v sloup zůstanou permanentně. Samozřejmě nechybí ani scéna, kde se v baru nepřítele bavíte o plánu jak na něj vyzrát přímo před barmanem. A přišlo i na některé silně scriptované akční pasáže kde jsem měl pocit, že hraju staré Halo nebo Call of Duty, kdy jen z pohledu první osoby sledujete jak padáte. 

To, že DLC otevře prostor kolem stadionu, se vědělo dávno. Co ale asi nikdo nečekal je, že se tam bude odehrávat skoro úplně celé. Už někde v první třetině DLC mě otravovalo, jak často musím procházet pořád dokola stejnými lokacemi. Nová herní zóna je rozlohou srovnatelná s průměrnou čtvrtí Night City a je od zbytku města odříznutá, takže je hodně cítit, že buďto hraju Phantom Liberty, nebo zbytek hry. Za mě se DLC mělo rozlévat do zbytku města a především také rozšířit velmi málo využívané okolí Night City. 

V semifinále co se povedlo. I přes moje výtky k příběhu, rozhodně to není katastrofa na plné čáře a je tady hodně dobrých pasáží. Navíc hra velmi nenásilně rozšířuje tématiku o umělé inteligenci, o které už v základu naznačovala, že v brzké budoucnosti bude velkým problémem (viz třeba questy od Parallezových o další). Gigs které dostáváte od staronového fixera patří mezi nejlepší vedlejší obsah v celé hře a jsou snadno srovnatelné s plnohodnotnými vedlejšími misemi. V jejich průběhu dochází k různým zvratům a často končí úplně jinak, než byste čekali. Phantom Liberty přináší taky jeden nový konec pro celou hru, který kvalitou pohodlně usedá vedle těch původních a je stejně bittersweet jako všechny ostatní.
 
A abych to náhodou nezakončil pozitivně, ještě pohejtím technickou. Cyberpunk jsem začal hrát na verzi 1.5. Pokračoval jsem pak až do verze 1.7 a celkem hru prošel kompletně minimálně třikrát, viděl všechny konce, udělal vše co ve hře udělat jde, a pravděpodobně i některé věci které udělat nejde. Za celou tu dobu jsem nepotkal tolik bugů a očividných chyb jako ve verzi 2.1. Do toho mě potkávaly celkem časté pády. Nový update přinesl nové zvukové efekty vozidel, které sice možná jsou "šťavnatější", ale technicky nedodělané. Často vypadávají když nedržíte plyn, neustále se opakují stejné zvuky, a subjektivně mi přijdou hodně umělé. Na to, že zrušili podporu starých konzol, se vizuály nikam neposunuly. Ačkoliv má Cyberpunk některé nejnovější technologie jako třeba Path Tracing, ten základ je pořád stejný a je cítit, že se jedná o last gen hru. Textury jsou ploché, většinou bez drobných detailů a v extrémech vyloženě kostičkované, antialiasing za moc nestojí, v mnoha místech je jednoduchost geometrie příliš okatá. Minimálně ty textury a antialiasing mohli s DLC nebo updatem vylepšit. Dojem ze hry kazí i to, že od většiny modelů stačí odejít relativně kousek, aby se snížila jejich kvalita. Někdy to jde do extrému a třeba vidíte jak někde visí světlo a zbytek lampy se načte až jste tak 30 metrů od ní. 

Phantom Liberty je dobrý zážitek díky silnému základu, avšak u mě očekávání nesplnil. Některá rozhodnutí vývojářů jsou přinejmenším pochybná, přibyly nové nedostatky, a podle mě celkový rozsah DLC byl zvolen nešťastně.

Dark Souls with guns je férové přirovnání. Soulslike již málokdo nepovažuje za vlastní žánr, stejně jako třeba Roguelike. I tak jdou mnohým oči v sloup když vidí "další hru co kopíruje Dark Souls". Remnant 2 se za svou inspiraci nestydí a hrdě si tímto žánrem razí vlastní cestu. První díl jsem nehrál, ale po druhém dohrání dvojky se na jedničku jednoznačně chystám.

Začátek byl krušný a neměl jsem daleko od toho abych hru vypnul a už se k ní nevrátil. Primární zápletka byla nezajímavá, postavy bez charakteru, prostředí generické a počáteční zbraně nezáživné. Situace se postupně začala měnit a když jsem eventuelně po dvojciferném neúspěšném pokusu zabít jednoho bosse práskl rukou do klávesnice, uvědomil jsem si jak moc jsem do hry zažraný. Po měsíci jsem do toho nacpal přes 100 hodin ani nevím jak. 

Když má hra v základu celkem 26 hlavních bossů (a 23 vedlejších), asi vám je jasné že boje s nimi patří mezi hlavní přednosti. Většina bossů je nápaditá nejen na pohled, ale i co do herních mechanik. Záludné bývají často také arény ve kterých bojujete. Remnant dělá maximum pro to, aby se vyhnul herní náplni "namiř a střílej". Je potřeba uhýbat útokům, mířit na slabiny, dávat bacha kam šlapete a občas se do boje přimíchá i menší platforming. Celou řadu bossů si budete muset nejprve vyzkoušet a naučit se s nimi tancovat, u některých ani není očividné co vlastně máte dělat. Některé bossy lze přechcat, zatímco jiné musíte poctivě uhrát na techniku. Někteří jsou čistě 1v1, někteří si zavolají parťáky. 

Hra nezaostává ani mimo hlavní arény. Škála nepřátel není ohromující, hlavně tedy v jednotlivých lokacích, ale na poměry žánru se není za co stydět a za celou hru jich potkáte hodně. Většina nepřátel není moc náročná sama o sobě, obtížnost stoupá v momentě kdy se jich na vás vrhne více druhů najednou, přičemž každý vyžaduje jiný přístup. Remnant nepřehlíží účinnost a pohotovost vašich zbraní a neváhá na vás poštvat větší množství nepřátel najednou z několika různých směrů. I běžné potyčky tak mohou být náročné a hektické. Ne všichni nepřátelé jsou navzájem kamarádi, což může občas vyvolat nečekaný chaos. Obtížnost bývá nejen přednost, ale také stigma tohoto žánru. Remnant nabízí celkem čtyři obtížnosti, takže by s ním měla udržet krok většina hráčů

Prostředí jsou dosti různorodá. Podíváte se do zarostlé džungle, chátrajícího města stylizovaného do 18. století, postapokalyptické Země a samozřejmě nechybí vesmírná stanice obíhající kolem černé díry, protože proč ne. Každé prostředí má své postranní dění které můžete zkoumat nebo ignorovat. V čem jsou tato prostředí geniální je jejich modulárnost. Jednotlivé mapy jsou tvořeny z nějakého počtu dílů - při každém začátku hry si vylosujete díly a ty jsou pak náhodně poskládány dohromady. V tomto se hra docela podobá Returnal. Zrovna tak si vylosujete několik různých dungeonů, které se budou vždy nacházet v jiných místech a samozřejmě v každém dungeonu si vylosujete několik různých místností a událostí. Zkrátka a dobře, každý průchod hrou bude trochu jiný a procházet dvakrát stejným místem může znamenat úplně jiný obsah. No a hlavně, všechny tři základní prostředí mají dvě různé příběhové linky které mají nejen trochu jiná prostředí a postavy, ale také vedou k jinému bossovi.

Remnant tak znovuhratelnost nebere jen jako bonus, ale jako zásadní herní prvek. Pokud se vám nechce rozjíždět celou hru od začátku, není problém. Adventure mód vám umožňuje si vybrat libovolné prostředí a dle potřeby ho restartovat jak je libo. Samozřejmě celá postava vám zůstává, v podstatě je v tom zakomponovaný koncept New Game +. Toto se prostě povedlo.

Ve hře tohoto typu nesmí chybět rozmanitá progrese a nutno podotknout, že rozmanitá opravdu je. Většině hráčů potrvá několik hodin než do toho proniknou. Myslím si, že toto je v pořádku, tento žánr her si zakládá na tom, že učit se hru hrát je součástí herní náplně. Škála možných sestavení postav je velmi široká a nechává hodně prostoru kreativitě. Můžete hrát velmi konvenčně a sbírat jednoduchá vylepšení, můžete hrát velmi nekonvenčně a vymazat bossy během několika vteřin.

Zrovna tak nesmí chybět tajné místnosti a v tomto ohledu je Remnant vynikající. Některé místnosti jsou tak dobře schované, že po jejich objevení vás odmění nejen výbava či materiál, ale i takový ten "HA!" pocit. Překvapilo mě kolik je tady hlavolamů a že některé jsou celkem náročné. Jeden specifický hlavolam nešel vyluštit jinak než prohrabáním souborů hry - tj. tvůrci počítali s tím, že hráči budou hledat skrytý obsah, že tam tento hlavolam najdou a budou ho sdílet na sociálních sítích (pro pobavení, je potřeba přijít na určité těžko přístupné místo, mít specifické archetypy, specifické oblečení a specifickou výbavu). Jsou tady i skryté interakce. Například nějaká postava může reagovat na to, že u sebe máte nějaký předmět, nebo že na sobě máte nějaký kus oblečení. Vím i o jedné skryté interakci mezi specifickým kusem oblečení a specifickým prstenem. A je tu i jedna zbraň jejíž speciální dovednost vás dokáže dostat do skrytých lokací.

Asi by se hodilo napsat i nějakou kritiku a v první řadě zopakuji, že ten začátek je velice slabý. Je tady pár bossů kteří mají vyloženě bullshit dovednosti. Považuji se za velmi klidného hráče, ale párkrát jsem se u nich neskutečně nasral :D Rýpnout si musím také do toho, že někteří bossové, i když nejsou nudní, jsou přerostlou verzí řadových nepřátel. Modulárnost prostředí znamená, že v žádném průchodu neuvidíte úplně všechno. To také znamená, že můžete narazit na hlavolamy které nepůjde splnit, protože některou jejich část nebudete mít k dispozici (příklad: Narazíte na ztroskotanou loď kde pro otevření dveří potřebujete helmu. To že najdete loď neznamená, že automaticky najdete i helmu. Samozřejmě můžete najít helmu a odnést si ji do budoucího průchodu hrou. Tam pak ale opět není garance, že znovu najdete loď). Asi tři nebo čtyři mapy ve hře jsou velice otevřené a mně osobně přišlo, že tyto pasáže patří mezi ty nejslabší, protože v nich strávíte příliš mnoho času monotónní chůzí. Právě toto bylo pro mě hned na začátku docela nelichotivé seznámení s hrou.

Hra je dost náročná. Na RTX 3060ti jsem na 1440p s DLSS a mixem středních a vysokých detailů měl 70-80FPS. Bez DLSS jsem se propadal pod 50. Musím však říct, že grafika mi přijde velmi povedená a detailní, a i na nejnižší detaily hra vypadá velice dobře. Jen v pár výjimečných případech jsem narazil na otravný stutter. Zvuková stránka není vůbec špatná, ale nemám na ní co vyzdvihnout.

Ve finále ještě musím zmínit přístup studia. Jedná se o plnohodnotný AAA titul za sníženou cenu bez mikrotransakcí. Updaty zatím vychází často, každý přináší mnoho oprav a vylepšení. Původně dost časté pády na některých sestavách zredukovali během pár týdnů na minimum (od posledního updatu mi to spadlo jen jednou). Vývojáři slibují nějaký doplňkový obsah zdarma a relativně brzy by mělo vyjít první DLC které si určitě nenechám ujít.

Returnal se může zdát jako zvláštní směs prvků, o které byste samostatně ani nemuseli mít zájem. O to víc může fascinovat jak dobře ty prvky fungují dohromady. Nikdy mě nebraly Roguelike hry, bullet hell nemusím vůbec, ale Returnal mě dostal. Mám z něj podobný pocit jako z Dark Souls nebo Control, kde jsem byl unešený z toho jak unikátní zážitek mi tyto hry poskytly. Ten pocit, že hraju něco úplně nového. Vracím se zpátky do dětství, kdy mi přišlo, že každá hra má svoje kouzlo a nějaké opakující se trendy v herním průmyslu jsem vůbec nevnímal.

Hlavním lákadlem je hbitý, dobře zpracovaný, přitom celkem jednoduchý (nikoli lehký) bojový systém opírající se o širokou škálu nepřátel. Atmosféru tvoří nejen krásně zpracované lokace, ale také vynikající zvukový design a hudba. Příběh není rozsáhlý, ale jeho vyprávění je docela náročné. Snaha jej odkrýt je takovou hrou proti spisovatelům, kteří vás v některých místech vyloženě vodí za nos. O dabing hlavní postavy se postarala Jane Perry (Diana z nového Hitmana, Rogue z Cyberpunk) a odvedla špičkovou práci, což je ve hře kde téměř nikdo jiný neúčinkuje naprosto zásadní.

Herní prostředí je postavené jako Roguelike s nějakou permanentní progresí. Základní hra je rozdělena na dvě části, každá má tři biomy. Je tady ještě jakýsi sedmý biom přidaný v DLC (na PC je už v základu) který funguje jako samostatná část a příběhově navazuje na druhý konec hry. Když definitivně umřete nebo restartujete cyklus, začnete v prvním biomu dané části. Cyklus můžete pozastavit a hru ukončit, nemusíte každý cyklus dohrát na jeden zátah. Biom tvoří řada na sebe navazujících místností, které se větví do několika směrů. Kromě hlavních místností, které vás posunují dál v biomu, jsou tu také vedlejší místnosti, kde můžete najít nějakou výbavu, podrobit se výzvám, nebo se utkat s minibossy. V každém cyklu dostanete jiný set místností v jiném pořadí. Postupně nacházíte permanentní dovednosti pomocí kterých se lze dostat na nová místa i v předchozích biomech, takže to trochu funguje jako metroidvania. Do toho se vám po dosažení některých míst odkrývají v předchozích lokacích nové příběhové prvky. Restartovat cyklus, ať už manuálně nebo smrtí, není vždy nežádoucí. 

Primárním úkolem je zabít bosse a odemknout průchod do dalšího biomu. Ten už zůstane otevřený i v příštích cyklech. V každém cyklu nacházíte měnu, klíče, výbavu a zbraně. Zbraním v rámci cyklu zvyšujete level a jejich používáním odemykáte permanentní vylepšení. Za měnu si můžete kupovat výbavu, případně dopřát některé bonusy. Výbavou si lze obstarat extra životy (abyste se nemuseli vracet na začátek), alternativní možnosti doplnění zdraví, případně prosté navýšení damage a podobně. Příběhovou složku doplňují některé vedlejší aktivity jako překládání textů a poslouchání nahrávek, což může motivovat k opakovaným průchodům.  

Bojovému systému dominuje koncept bullet hell. Nepřátelé chrlí projektily různých typů a tvarů kterým se snažíte vyhnout. Takový akční hlavolam na postřeh a orientaci v prostoru. Díky nekomplikovaným dovednostem spojených s vysokou mobilitou postavy jsou akční pasáže svižné, ovládání citlivé a přímočaré. Tempo hry je vyrovnané, potyčky netrvají dlouho a další je vždy za rohem. Střety s větším množstvím různorodých nepřátel mohou být chaotické a někdy až překvapivě vertikální. Pokud nejste bezchybní, je vždy jen otázkou času než to od někoho schytáte, takže pižlat nepřátele dlouho bude pro většinu znamenat frustrující smrt. Je na vašem uvážení, jestli se budete rychle hnát vpřed nebo strávíte více času hledáním a vylepšováním výbavy.

Obtížnost je jedním slovem nekonzistentní. Nabízená rizika se mohou vyplatit nebo vymstít, náhodná struktura biomů a náhodná generace odměn vede k náhodným bonusům. Průměrně schopný hráč tak může umřít 10x než se dostane z prvního biomu, ale taky může projít tři na jeden zátah. Většina se ocitne někde uprostřed - skoro určitě párkrát chcípnete ve většině biomů, ale taky se skoro určitě dostanete do situace kdy máte pocit, že jste celou hru přechcali a už vás nic nezastaví. Očividným neduhem tedy je, že se obtížnost může stát triviální. Zároveň však hra dokáže zatopit i ostříleným hráčům, hlavně některými minibossy kteří dokáži jedinou chybu pekelně vytrestat. Důležité je brát v potaz, že cílem není jenom projít všechny biomy, příběh se táhne minimálně přes dva průchody a najít všechny příběhové prvky zabere ještě déle.

Vyprávění příběhu by šlo přirovnat jak k Dark Souls, tak ke Control, kde nejde jen o samotný příběh, ale také o to jak je ten příběh odhalován. Víc bych to přirovnával spíš ke Control. Obě hry jsou kosmický horor, tedy svět kde se omezená lidská perspektiva sráží s nepoznaným i nepoznatelným. Vývojáři záměrně redukují množství přímých vysvětlení a hráče nechávají v nejistotě. Je třeba si klást otázky a pak na ně hledat odpovědi. Podobně jako v Control, řada věcí je vysvětlována skrz sbíratelné předměty a často i prostý text. V Returnal je toho textu třeskuté množství, v menu máte obsáhlé komentáře v podstatě ke každému předmětu ve hře a tím, jak tyto předměty sbíráte nebo používáte, si odemykáte komentáře nové. Některé prvky příběhu jsou očividné, některé jsou skryté, některé jsou plně otevřené vlastní interpretaci. A zrovna tak jako v Control, jsou tu prvky které si můžete nějak vysvětlit a pak najdete jeden nějaký detail, který to všechno postaví na hlavu. Hra vám relativně brzy začne našeptávat, že tam někde bude zvrat. Jenže pak ukazuje, že to je celé trochu složitější a že vlastně není úplně jasné kdo je kdo. Po prvním konci hra pokračuje k tomu druhému, který poskytne další téma k zamyšlení a celé se to ještě více rozvine v sedmém biomu (věž), kde už je vyprávění některých věcí trochu specifičtější. Osobně mi přišlo, že pointou vyprávění není prezentovat nějaký souvislý příběh, ale přimět vás hledat souvislosti mezi různými událostmi a navzájem si je tak doplnit. Například kdykoli odejdete z první místnosti prvního biomu, vyskočí vám hláška že byl Helios opuštěn, což je spojené s momentem kde matka opustí své dítě v autě. Jedním z prvků který hra dlouho tají je role kterou v tomto Selene vlastně hraje. Prožívá Selene všechny události hry ve své mysli, traumatizovaná a tížená vlastním svědomím, nebo je skutečně na cizí planetě, trýzněna neznámým účastníkem celého dění? Hra tuto otázku nikdy nezodpoví, je na vás co přijmete jako realitu. Třeba právě tato nejistota je tím nejkrutějším trestem.   

Jedním z předních zklamání může být absence New Game, ať už s "+" nebo bez. Po dosažení prvního konce dostanete možnost se libovolně pohybovat mezi první a druhou půlkou hry a pro dosažení druhého konce si budete muset ještě jednou projít všechny lokace a něco tam najít. Hru tak vlastně budete moci hrát do nekonečna, nicméně řadu příběhových prvků je možné vidět jen jednou, což je vzhledem ke stylu vyprávění docela nešťastné, protože některé věci na samotném začátku vám budou dávat smysl až po kompletním průchodu. Není tu ani možnost si vše restartovat, musíte manuálně vymazat save. 

Začínajícím hráčům mohou dělat značné problémy první tři biomy a to napříč tomu, že ta první část je lehčí. V prvním biomu totiž potkáváte velmi jednoduché nepřátele na kterých se moc nevytrénujete a pak následuje boss s docela kompetentní sadou útoků a představuje tak značnou křivku v obtížnosti. Druhý biom má mnohem větší koncentraci minibossů a nezkušeným může dělat problém se s nimi efektivně vypořádat. A v třetím biomu pak řádně přituhne - silnější nepřátelé, spousta minibossů a řada nástrah. Podotknu však, že postupným průchodem si odemykáte i nové nepřátele a někteří se začnou objevovat v předešlých biomech.

Těm, co se budou snažit vše zkompletovat, bude překážet náhodný výběr místností v jednotlivých biomech. V žádném nemáte šanci, že byste na jeden průchod potkali všechny možné místnosti, díky čemuž budete muset opakovaně restartovat cyklus a doufat, že se vám konečně načte místnost která vám zrovna chybí. Možná je to subjektivní, ale v tomto mi přišel nejhorší ten druhý biom, kde i po opakovaném průchodu mám stále tu nejnižší kompletaci. 

Ještě bych asi zkritizoval bossy. Nejsou špatní, představují značnou výzvu a mají některé velmi zajímavé sekvence. Ale na to, že je jich jen pět, bych čekal že budou více nápadití, hlavně po herní stránce.

V rychlosti k technické stránce na PC. 9.3.23 vydali update který vyřešil častý stutter a měl by řešit a četné pády které sužovaly nějaké malé procento hráčů. Na 3060ti při 1440p jsem s DLSS byl neustále mezi 90-110FPS. Implementace DLSS je velmi dobrá. Ozvučení je taktéž velice dobré. Jsou tady různé efekty prostorového zvuku včetně Ray Tracing zvuku (ano, čtete dobře). Dopad na výkon je velmi malý a po posledním updatu už nemá vliv ani na konzistenci FPS. Na PC je pak z nějakého pochybného důvodu ve výchozím nastavení zapnuta asistence míření, což je pro ovládání s myší nesmysl který podkopává obtížnost.

Remake se povedl a je evidentní, že si na něm dali záležet. Hra sice byla vyvíjena dle předlohy, ale vývoj začal od nuly. Nová grafika, nový zvuk, nový dabing, nové nebo upravené lokace, nové mise a další. Z hlediska vývoje se jedná o novou hru a při hraní jsem neměl pocit, že hraji starý titul v nové grafice. Dead Space tak lze jednoznačně doporučit, ovšem vzhledem k některým problémům nemusí být od věci počkat na další updaty které snad vyladí výkon, nebo rovnou na nižší cenu.

Základ herní náplně je stejný, zrovna tak jako druhy nepřátel. Upgradování výbavy je zjednodušené, řada zbraní je účinnější. Úplnou novinkou je "intensity director", jakýsi systém který může spustit nečekané události. Toto poznáte hlavně v již prošlých pasážích, protože se tam budou stále objevovat obludy, nicméně může se to projevit třeba jen zamlženou chodbou kde uvidíte pouze pár metrů před sebe. 

Ishimura je teď postavená jako jedna velká mapa a mezi některými lokacemi lze přecházet i bez tramvaje. Mnohé pasáže jsou výrazně změněné, některé jsou úplně nové a v lokacích bez gravitace byl implementován systém volného pohybu. Většina lokací je oproti původní hře temnější a to o hodně, některé jsou úplně bez světla.

Hlavní kampaň se veze po téměř identických kolejích, ale některé věci probíhají jinak a jsou doprovázeny novými dialogy. V příběhu figurují prvky které se objevily až v druhém díle (např. Earth Gov). Do toho přibylo pár vedlejších misí a v režimu New Game + můžete získat alternativní konec. Samotné finále bohužel probíhá téměř stejně jako v původně hře a patří mezi nejslabší pasáže.

Po cestě budete potkávat dveře nebo bedny ke kterým potřebujete přístupové povolení (získáváte postupem hry). Tímto odpadl systém z původní hry kde jste si některé dveře mohli otevřít pomocí modulů jinak určených k upgradu výbavy. Obvykle tam jenom dostanete munici, ale občas najdete i nějaký text nebo audio log, případně vylepšení zbraní. No a samozřejmě tam na vás často bafnou nepřátelé. 

Zásadní problém herní náplně vidím v tom, že nejvyšší obtížnost je Hard, která mi i tak přijde lehčí než si pamatuju. I bez upgradů jste schopni schytat slušný výprask a po upgradech se mi už vůbec nestalo, že bych někde zhebl. Množství peněz, munice a lékárniček je příliš štědré. I základní RIG má velký inventář a v pozdějších upgradech je přímo obrovský. Samotní nepřátelé jsou méně agresivní a občas jakoby zmatení (myslím, že mají nastavené nějaké prodlevy než budou moct zaútočit). Ačkoli se nejedná o vyloženě snadnou hru, v této podobě bych ji jen těžko považoval za survival horor. Nějaký management inventáře neexistuje, nestalo se mi že bych ho zaplnil. Zrovna tak se mi nestalo, že bych musel v obchodech spekulovat jestli prodám lékárničky a koupím munici, nebo budu šetřit na lepší RIG. Během bojů jsem kinetický modul používal spíš jen pro zábavu, munice jsem měl vždy nadbytek.
 
V původní hře se po dokončení kampaně odemkla "Impossible" obtížnost. Ta ubrala munice, lékárniček i peněz. Ze zabitých nepřátel jste nikdy nedostali dost munice na zabití dalšího a někdy jste nedostali vůbec nic. Tato obtížnost dělala nepřátele agresivnější a umožnila jim se snažit uhýbat vaší střelbě. V remaku sice stále Impossible obtížnost existuje, ale jedná se v podstatě o Hardcore mód z DS2 a 3, kdy celková obtížnost je totožná s Hard, akorát máte jen jeden život. Jediná cesta jak si hru ztížit je odebrat některé upgrady výbavy (v menu pro upgrade lze všechna vylepšení restartovat). Ani tak se ale nedá dostat k původnímu zážitku a vývojáři dle všeho přidání vyšší obtížnosti neplánují.

Po grafické stránce se tento remake nemá za co stydět, ale nepotěší náročností a některé může pozlobit výkon. Škála nastavení detailů je velice malá a ke všemu nelze snížit textury (8GB VRAM se zdá být minimum pro 1440p). Když jsem zkoušel rozdíl mezi nejnižšími a nejvyššími detaily, udělalo to snad jen nějakých 15FPS. Nevěřím, že se ten výkon nedá zlepšit.

Co mnohé taky nepotěší je nemožnost nastavit FOV, nicméně je tu alespoň možnost vypnout efekty které třesou s kamerou (mohou vést k nevolnosti). Někteří hráči hlásí celkové problémy, tedy že mají podstatně nižší FPS než by měli a často naráží na nesnesitelný stutter. Osobně (3060ti) mi hra jela docela slušně. I přes relativně častý krátký stutter se jednalo o zcela hratelný zážitek. Výjimkou bylo úplné finále, kde bylo sekání příšernější než samotný boss.

Pro současnou střední třídu grafik je velice prospěšné zapnout DLSS nebo FSR. Implementace není nejlepší a rozdíl v detailu textur je znatelný. I tak bych to v jakékoli jiné hře považoval za akceptovatelné, zvlášť když DLSS 2.5.1 v Quality přemění 50-60FPS na 90-100. Tady v Dead Space je všude tma a ten rozdíl ve většině scén málokdy poznáte pokud ho specificky nehledáte.

Digital Foundry už vydali velmi užitečnou analýzu výkonu a mimo jiné se tam zabývají i těmi texturami v DLSS, jde tomu pomoci přes Profile Inspector https://www.youtube.com/watch?v=MvQl7EDPRC4

Zvuk je úžasný a zcela pohlcující. Všechny lokace zní živě, pořád slyšíte jak systémy lodi pracují, prostředí je plné aktivních prvků které vydávají nějaké zvuky. Orientace v prostoru je špičková, na stereo sluchátkách skvělý zážitek. Hlasitost je nevím proč docela nízká, musel jsem na zesilovači zvýšit zisk. 

Hned po spuštění hry se rovnou načte poslední uložená pozice, takže z hlavního menu už vás nečeká žádná načítací obrazovka, skočíte rovnou do hry. Po načtení savů se občas nevím proč aktivoval angle snapping. Problém však zmizí v okamžiku kdy zamíříte zbraní. Někteří hlásí problémy s poškozenými savy, což může vést k problémům jako mizející postavy či předměty nezbytné k postupu. Něco podobného existovalo i v původní hře, tak se asi nechali inspirovat. Doporučuji si proto ukládat na střídačku do dvou pozic.

Menu integrovaná do prostředí jsou sice pořád tak super jako v původní hře, ale v rámci remaku mohli vymyslet lepší způsob jak je ovládat s klávesnicí a myší. Je tady kvůli nim příliš mnoho nastavení kláves. No a hlavní nabídka je docela nešikovná, koncentrovaná do malé části obrazovky a je nutno hodně scrollovat.

Hra vyžaduje instalaci EA klienta. Tato praktika mě strašně vytáčí - po spuštění hry přes ikonu na ploše mi najednou vyskočí tři okna plus samotná hra.

Ačkoliv jsem byl prvně rozpačitý z toho, že je Wonderlands jen spin-off, ze hry jsem nadšený a celkově ve mě zanechala lepší dojem než základ Borderlands 3. 

Postavy i situace jsou patřičně bláznivé a absurdní, do herní náplně však nijak zásadně nezasahují. Humor sice není na úrovni druhého dílu, ale i tak jsem se občas zasmál. Oproti základu BL3 je to znatelně lepší.

Jedna z nejnečekanějších situací nastane když se vedlejší postava chystá pokřtít vaši loď, abyste při plavbě přes oceán neměli smůlu a dostali se bezpečně na druhou stranu. V průběhu tohoto procesu si to však rozmyslí a odpálí jaderné hlavice které oceán "vyhodí do vzduchu" a vy ho pak musíte přejít pěšky. Asi vás nepřekvapí, že se jedná o stejnou postavu která vás v BL2 poslala zabít celou hospodu, aby se tam nikdo neotrávil jedovatým pivem.

Pokud vás příběh nezajímá, nemusíte mu věnovat pozornost, na rozdíl od BL3 vás nijak zásadně nevyrušuje, nezdržuje zbytečným přebíháním tam a zpátky, a na delší dobu vás někde zastaví jen občas. Tvoří spíš takovou kulisu a je vyprávěn hlavně tím, že se spolu jednotlivé postavy baví o současném dění.

Herní náplň navazuje na BL3 a navzdory zasazení do fantasy se střílí úplně stejně, jen některé mechaniky jako systém granátů (ehm, tedy kouzel) nebo zbraně na blízko jsou komplexnější a poskytují více možností jak vytvořit sestavu pro specifický styl hraní. Úplně stejně jako v předchozích dílech jsou RPG prvky povrchově nekomplikované a složitější jsou hlavně "pod kapotou". Herní náplň se mi jednoduše líbila úplně po všech směrech, je to přesně to co od Borderlands čekám a proč se na nové díly těším. 

Líbí se mi i změny v levelování. Max. level je 40, což se může zdát málo, ale postava má jen dva stromy pro rozdělování bodů. 20. a 40. level dává body navíc a celkem jich dostanete 44, víc než kolik jste dostali v Borderlands 2 po vydání (kde byly stromy tři). Levelování celkem dobře odsýpá a většina hráčů se na max level dostane před koncem hlavní kampaně. Po 40. levelu se odemkne nový způsob navyšovaní statů. Podobá se Badass/Guardian ranku, ale je více propracovaný.

Ačkoli máte na výběr šest různých tříd (7 s DLC), nejsou od sebe po herní stránce ani zdaleka tak odlišné jako postavy z hlavní série. Nejprve si zvolíte hlavní třídu a hrajete za ni. Časem dostanete vámi zvolenou druhou třídu a tu můžete po dohrání hlavní kampaně změnit. Tímto odpadá nutnost začínat novou kampaň pokud chcete vyzkoušet herní styl jiné postavy. Snad se něco obdobného promítne v hlavní sérii, protože rozehrávat nové postavy od nuly mě nebaví. 

Nástroj pro tvorbu postavy je vynikající, má bohaté možnosti pro změnu tvaru obličeje a zbytku těla. Vybrat si můžete z několik různých hlasů u nichž můžete změnit výšku, což funguje mnohem lépe než bych čekal. Tento systém patří bez nadsázky mezi ty nejlepší které jsem ve hrách viděl a je dostupný jak na začátku hry, tak v jejím průběhu. Pokud si na kosmetických věcech potrpíte, ve Wonderlands se vyblbnete. Nezapomeňte zapnout funkci "slider overdrive", který umožní změny posunovat až do groteskních extrémů :) 

Velice mě zklamala absence New Game+. Že Wonderlands NG+ nemá jsem zjistil až po dohrání a asi 10 minut jsem Googlil jestli se mi to jenom nezdá. Bylo to jako zjistit, že Ježišek neexistuje. Nelze ani restartovat questy, po dohrání hlavní kampaně můžete akorát procházet lokace, opakovat bossy a hrát "Chaos Chamber", což je něco na způsob Takedownů z Borderlands 3 ale funguje to jinak. Nechybí obdoba Mayhem z BL3, tady se to jmenuje Chaos levels. Taky to funguje jinak, ale výsledek je podobný - potkáváte silnější nepřátele, dostáváte lepší výbavu. Ačkoli ten systém jako takový je zajímavější, odemyká se strašně pomalu.

Vzhledem k tomu, že hra byla vyvíjena během lockdownů, lze herní dobu jen těžko vývojářům vyčítat, a ačkoliv Wonderlands nejde označit za krátkou hru, oproti předchozím dílům včetně DLC je znatelně chudší. Hlavní kampaň plus řekněme 40% vedlejších misí je otázkou 30-40 hodin. Na druhou stranu Chaos Chamber mi přijde jako zatím nejlépe řešený endgame obsah, leč bych asi uvítal větší rozmanitost prostředí.  

DLC nepřináší žádný příběhový obsah navíc, jen přidávají prostředí, bossy a výbavu pro Chaos Chamber. Neřekl bych, že jsou DLC špatné, ale za plnou cenu je v žádném případě nelze doporučit. Oproti DLC z BL3 jsou vyloženě chudé, brát jen v akci a pokud vás bavíc Chaos Chamber.

K technické stránce nemám zásadní výhrady. Hra je náročnější než BL3, ale ne o moc. S RTX3060ti jsem se v drtivé většině lokací s přehledem držel nad 100FPS při 1440p (detaily nastavené dle rozboru výkonu na Exputer). 

Ostříleným fanouškům Wonderlands jednoznačně doporučuji. Po herní stránce je to vynikající hra která sice navazuje na prvky Borderlands, ale přináší hodně nových věcí. V tomto ji považuji za mnohem lepší počin než předchozí spin-off Pre-Sequel, který byl v podstatě jen velkým datadiskem pro Borderlands 2. Kdybych měl někam nasměrovat nové hráče, bude to buďto Borderlands 3 nebo Wonderlands, s tím že BL3 má horší kampaň ale taky skvělý gameplay, více obsahu a je levnější. Wonderands má lepší kampaň, lepší gameplay, ale méně obsahu.

Dlouho jsem váhal jestli hru zkoušet. I když už stává jen pětistovku, pořád je líto to dát za nedohranou hru. Nakonec jsem rád, že jsem se do toho pustil a určitě doporučuji vyzkoušet. Days Gone lze objektivně kritizovat za hodně věcí, zrovna tak lze hledět jen na subjektivní dojem a na to jak hra baví. Pro mě to byl velmi dobrý čtyřhvězdičkový zážitek u kterého jsem byl ochotný nedostatky přehlížet.

Days Gone je hra s otevřeným světem a zaměřením na příběh. Z tohoto pohledu může být pro mnohé těžko stravitelné, že ten příběh je lineární a nestydatě béčkový. Není komplikovaný, nad některými věcmi nesmíte dlouze přemýšlet, postavy občas dělají nesmysly jenom aby se něco stalo nebo to vedlo k nějaké situaci, zvraty obvykle vidíte z dálky a hra se je nesnaží skrývat. Spousta populárních seriálů, například Walking Dead, jsou psány v podobném duchu, takže si nemyslím, že je vhodné to brát jako zápor. Days Gone je béčkový od začátku až do samotného konce a za mě to prostě funguje. Vytknul bych snad jen oblibu tvůrců vykonstruovat nějaký cliffhanger a pak vás přesunout jinam. Z hlediska příběhu je to laciné a kazí radost z té nové situace. Taky škoda pár zajímavých postav, které buďto účinkují jen minimálně nebo náhle odejdou a už je nepotkáte.  

Mimo hlavní vyprávění je tu i trocha řídkou mlhou zahaleného tajemna. Vedlejší questy a sbíratelné předměty ze kterých se mimo jiné dozvídáte proč se najednou nakazili skoro všichni a co se teď s těmi nakaženými děje. Hra to nijak netají, jen je občas potřeba ty informace někde najít. Snad jen škoda, že toto nemá více prostoru.  

Herní náplň mi sedla. Motorka je fajn a projíždět na ní po silnicích i lesech mě bavilo víc než bych čekal. Jediný zádrhel vidím v nemožnosti ji přivolat a la Witcher, takže je nutné se k ní vracet.  

Béčkový příběh si žádá i béčkového hrdinu. Ten na zádech unese kulomet, automatickou pušku, metr dlouhou sekeru a za pás si ještě pověsí brokovnici nebo automatickou pistoli. Nejprve jsem si říkal, že to je přitažené za vlasy i pro herní náplň, ale časem to začne dávat smysl. V pokročilejších částech potkáváte brnění, budete bojovat na větší vzdálenosti, no a taky budete potkávat hordy z nichž ta největší má 500 kousků. Do toho občas narazíte na parchanty které pižláte půl minuty nebo mají nějakou "schopnost" která vám dokáže pokazit odpoledne. Potkají vás i chaotické situace, například zatímco útočíte na kemp obrněných darebáků tam naběhne smečka zmutovaných vlků kterým nejde nikam utíkat, doběhnou vás totiž i když jedete na motorce. V takových momentech je to jako kdybyste munici splachovali do záchodu.  

Velkou slabinou je horkou jehlou šitý design questů. Občas vám někdo něco řekne, ale relevantní quest k tomu vyskočí až po delší době. Párkrát jsem se na něčem trochu zasekl, protože zcela očividnou věc bylo potřeba udělat ne zrovna očividným způsobem. Chybí mi textové komentáře ke questům (tak jak to bývá třeba ve Witcher nebo Cyberpunk). Když si vyberete quest tak jenom dostanete lokaci kam přijet a nějaký strohý popis. Ten může být úplně nelogický - například dle popisku máte jet na základnu se naučit sbírat nějakou kytku. Ve skutečnosti tam jedete abyste zjistili, že váš parťák má horečku. Až se vše odehraje, teprve pak uvidíte flashback kde budete sbírat tu kytku.

Přijímání questů je na přeshubu. Někdo vám vysílačkou řekne ať se stavíte do jejich tábora, že pro vás mají úkol. A často vám volají zrovna z toho tábora, ze kterého jste právě vyjeli. Velmi podivná je i kadence questů. První půlka je v podstatě lineární a jedete jednu misi za druhou. Jen výjimečně budete mít k dispozici více než dvě najednou. "Filler" vedlejších misí je tu jen minimum a občas jsem si říkal, že to odsýpá příliš rychle. V druhé půlce se přesunte do nové lokace a tam je situace přesně opačná - budete mít přehršel vedlejších misí a ty hlavní se budou posunovat velmi pomalu. Ačkoli ta druhá část se mi líbila víc díky rozsáhlejší herní náplni a méně prázdného přejíždění z jedné strany mapy na druhou, ideální to nebylo.  

No a ještě k obtížnostem. Ostříleným pařanům s myší doporučím minimálně Hard. Ačkoli většina nepřátel přežije příliš mnoho zásahů do těla, všichni základní umřou na jediný headshot a to i z obyčejné pistole. Navíc nechybí možnost se k nepřátelům přiblížit zezadu a sundat je jedním tlačítkem. Hra nabízela možnost Survival, tak jsem si řekl "proč ne" no a bohužel jsem zjistil proč ne až po několika hodinách kdy už se mi to nechtělo restartovat. Je to v podstatě totéž jako Hard, jen nemáte fast travel a HUD. Absence fast travel mi nevadila, jelikož podtrhuje nutnost doplňovat benzín a jezdit na motorce mě bavilo. Skrytá minimapa je však frustrující. Můžete ji na pár vteřin zobrazit stisknutím tlačítka a pak následuje několikavteřinový cooldown. Toto tlačítko budete potřebovat sakra hodně. Hlavně během jízdy jsem se často vracel ze špatné zatáčky nebo stál na místě a čekal až budu moct mapu zobrazit znovu. Zrovna tak to může být otravné při stopování, protože na minimapě vidíte v jaké oblasti máte něco hledat. New Game + jsem si proto rozehrál na Hard II.  

Grafická prezentace je sice dobrá, ale žádné tech demo to není. Příroda je hezká, budovy jsou na tom o něco hůř. Pak jsou tady některé odfláknuté detaily, například na střechách budov bývají předměty s urážlivě low-res texturami. Modely postav jsou takové různé. Někteří vypadají dost dobře, zatímco jiní... zrovna moc dobře nevypadají. Animace jsou spíš slabší.

Vzhledem k některým ohlasům jsem čekal horší výkon. 3060ti hru rozjede na 1440p a plnou palbu při 80 FPS. High se dostane na 100FPS a nejnižší detaily valí kolem 170FPS. Škoda že chybí DLSS.

Menu je velice dobře ovladatelné a přehledné, snaží se toho umístit na obrazovku co nejvíc aby nebylo nutné posunovat dolů, a při nastavování grafiky vidíte současnou scénu a rozdíly v detailech. Hra při tom dokonce ukazuje počítadlo FPS. Takhle by to mělo fungovat v každé hře.  

Limit FPS lze nastavit jen na předdefinované hodnoty, nelze zvolit libovolnou. Pokud tedy chcete jet na polovinu obnovovací frekvence 144Hz nebo 165Hz monitoru, tak skrz nastavení hry bohužel nelze.  

Zvuková stránka nikoho ze židle nezvedne, je čistě průměrná. Zvuky kroků, motorky, deště kapajícího na střechu a podobně bych určitě neoznačil za "pohlcující" a například zvukové efekty jízdy po mokré vozovce jsou spíš špatné.  

No a za celý průchod jsem se setkal jen se dvěma zásadními bugy které vyřešil restart.

Jako horor to funguje hlavně a řekl by že i pouze ze začátku. Nevíte co od nepřátel čekat ani kdy přijdou, ti často jen tak probíhají kolem zatímco se snažíte řešit jednoduché hlavolamy a drží vás na kraji křesla v očekávání ostrého střetu. Hra je skvěle ozvučená a atmosféru by šlo krájet. Docela průser na moderní horor ale je, že jsou tu jen dva druhy standardních nepřátel a toho druhého potkáte až někde v poslední třetině. Když mi došlo, že tady jiní nepřátelé nejsou, dost se to podepsalo na atmosféře. A aby toho zklamání nebylo málo, nepřátelé jsou z drtivé většiny naskriptovaní. Nestane se, že by vás náhodně honili po mapě, což podle mě maskuje primitivní AI. Hororové prvky to podráží, protože většinou víte, že jste v bezpečí. Hra vám dá celkem znatelně najevo kdy máte utíkat a nevím jestli jsou ta monstra strašně pomalá nebo jestli je hlavní hrdinka vrcholová atletka.

I tak jsem neměl problém si hru užívat, jenže někde v druhé půlce se z toho stává méně horor a více stealth adventura s prvky hororu, přičemž za mě Amnesia v tomto směru dobře nefunguje. Stealth prvky jsou maximálně archaické a ne v dobrém smyslu, jako adventura to je příliš jednoduché. Na stealth pak tlačí druhý typ nepřátel. Ti se pohybují dle předem definovaných šablon, dělají randál takže o nich vždy víte, a vaším úkolem je projít místností tak, aby vás neviděli. Necítil jsem tady už vůbec žádnou atmosféru, plížení mě vyloženě nebavilo a musel jsem se hodně nutit dojít ke konci. 

Oproti předchozím dílům je hra konstruovaná tak, aby umožnila střídání různých prostředí, což je za mě dobře. Myslím si však, že z toho nedostali takový potenciál jaký mohli, zvlášť když tady mají zajímavou mechaniku portálů a i tak je hra zcela lineární. Chtělo to více druhů nepřátel s trochu zajímavou AI a méně skriptů, chtělo to raději méně lokací které by byly rozsáhlejší a méně lineární, a po kterých by se mohli nepřátelé volně pohybovat. Chtělo to i důmyslnější a rozsáhlejší hlavolamy a více adventurních prvků jako hledání předmětů atd. 

Grafika je podprůměrná, hlavně textury jsou v některých místech velmi bídné. Za celou hru jsem se nesetkal s bugy nebo pády, ale myslím si že limitovat v dnešní době hry na 60FPS je docela bizár. 
Od prvního dílu uběhla dlouhá doba, nicméně tato hra se v mnoha směrech zasekla někde v půlce. V dnešní době bych čekal důmyslnější mechanismy, propracovanější prostředí a větší variabilitu nepřátel. Ve výsledku tak vzpomínám v dobrém jen na první polovinu hry, dobré vyprávění příběhu a na vynikající zvuk.

Líbilo se mi to mnohem víc než jsem čekal. Solidní vyprávění, občasný jemný humor, hádanky, hledání předmětů nebo omezený platforming. Do toho zajímavý děj, příjemná atmosféra a kočka kterou můžete pohladit kdykoli budete u sebe v kanceláři. 

Bojový systém velmi jednoduchý, řekl bych že i archaický. Prostředí, některé herní prvky i celkové dění umí být velmi nápadité i když nejsou úplně oroginální. Kde hra ztrácí jsou nepřátelé, kteří jsou tady jenom tři a neustále se opakují. Ačkoli je zábava je střílet (je potřeba mířit přesně nebo využívat výbušné prvky prostředí), nejsou zrovna hororoví a řekl bych že dokonce ubírají z atmosféry hry. 

Boj s bossy je formou hlavolamů rozdělených na několik fází. Tato náplň mě bavila, ale když došlo na přímé potyčky, přišly mi až na pár případů triviální. Ti bossové umí obvykle jen jednu věc a zatopit vám dokáží jen ve specifických situacích. 

Finále bylo slabší než zbytek a nelíbilo se mi jak hra v té fázi tlačí k rychlému průchodu. Konec mě trochu zklamal. Sice jsem se dozvěděl co se stalo, ale nepřišlo mi, že by došlo k rozuzlení. 

Hra ve mě zanechala dobrý dojem, a jsem rád že jsem ji hrál. Zrovna tak ale nemůžu říct že bych měl chuť ji někdy hrát znovu nebo nad ní chtěl po dohrání přemýšlet, a určitě bych za ni nechtěl dát víc než pár stovek.

Po zakoupení na Epicu zdarma jedno z největších překvapení vůbec. 

Průchod hrou je založený převážně na serii hlavolamů které musíte plnit. Na každý jsou potřeba jiné nástroje a dovednosti, které postupně sbíráte, ale zrovna tak budete muset využívat předměty a mechanismy které prostě někde leží. A aby to nebylo až tak jednoduché, všechny tyto prvky jde různými způsoby kombinovat. Někdy takovým způsobem, že se plácnete po čele že vás to nenapadlo dřív. Velká část těchto hlavolamů nejde splnit hned jak k nim přijdete a musíte proto prozkoumávat svět a časem se i vracet. Pojem Metroidvania tady sedí

Ačkoliv mě většina hlavolamů bavila, některé jsou navrženy tak trochu nesmyslně z pohledu hráče, kdy po vás hra chce něco, co vám buďto vůbec nenaznačila že by mohlo fungovat, nebo po vás chce něco co funguje jen na tom daném místě. Příkladem je třeba vztah dveří a tlačítek aktivovaných vahou předmětů. Někde je nutné aby předmět zůstal na tlačítku, jinde zase dveře už zůstanou otevřené. A když bylo u jednoho hlavolamu potřeba dveře zavřít, tak mě to docela naštvalo, protože mě nenapadlo, že by ty dveře zavřít šly. 

Hra má celkem velké množství nepřátel a celý bojový systém mi vůbec nepřišel zábavný. Ocenil bych taky lepší a rozsáhlejší platforming. 

I přes neduhy je zjevné, že se tvůrci opravdu snažili. Gameplay je chytlavý a nápaditý, hlavolamy zajímavé, řada herních prvků je vypůjčená z jiných her, ale tím správným způsobem kdy to nepůsobí jako ctrl+c ctrl+v.

Po dohrání jsem rovnou vzal i DLC.

Znáte to, odložíte si hru na později a pak se k ní dostanete skoro až za deset let. Tak u mě dopadl Bioshock Infinite. Napříč masivně pozitivním recenzím a ohlasům jsem se k tomu z nějakého důvodu neměl, ačkoli jsem první dvě hry miloval. 

Graficky působí velmi dobře díky stylovému zpracování. S ovládáním je to horší, například míření jen na toggle byl úlet i v roce vydání. Po pár desítkách minut jsem zjistil, že jsem nedopatřením nastavil Easy, tak jdu do menu a tam mě čeká největší zvrat v této hře - celou dobu hraji na Hard.

Prokousat se úvodem byl porod, ta část hry mě nebavila. Ačkoli postupem dojde ke zlepšení obtížnosti i zábavnosti, přijde občasná frustrace. Plasmi-ehm, vigor, je efektivitou nekonzistentní. Občas neohrabaný, jindy zase přehnaně účinný. Nepřátelé jsou chabí a ke všemu se místy nesmyslně spawnují, klidně rovnou za vámi. Bossové jsou jednoduše špatní a tak není nad to si toho samého bosse vždy dát několikrát a pokud možno ještě s nekonečně se spawnujícími nepřáteli. Drtivá většina hry pro mě byla po herní stránce zapomenutelná a finální střet neskutečně zmrvený. Jen tam střílíte do nepřátel kteří pochodují jedním směrem a občas podržíte F pro postup. Takový špatný Tower Defense bez věží.

No a příběh? Určitě není horší než předchozí díly, ale jeho předvídatelnost lze považovat za slabinu. Mé odhady z první čtvrtiny sice nepadly na střed, ale terč trefily s přehledem. Při psaní příběhu použili šablonu prvního dílu a to jak pro hlavního hrdinu, tak pro samotnou dějovou linku. Ne, není to přes kopírák, ale ty nápady jsou tam stejné. A i když je tam jistý náznak že ta podobnost je zcela záměrná, konec na mě udělal dojem mladšího sourozence který se schovává za skleněnou tabulí aby mohl vyběhnout a křičet PŘEKVAPENÍ!

Předvídatelnost mi ale vůbec nevadila a příběh se mi líbil. Jelikož se však nemůže opřít o solidní gameplay, výslednou směsí je nesmírně průměrná hra kterou asi postihlo prokletí třetích dílů nebo co.

Je to můj první Horizon, takže nemůžu soudit co je záležitost série a co dílu. No a po letech taky první závodní hra, takže možná nemám v malíku nejnovější trendy.

Naposledy jsem hrál Forzu 3 kterou jsem střídavě hrával víc než dva roky. Teď se mi zase zachtělo nějakých závodů a k Horizon mě lákaly terénní tratě a otevřený svět. Rovnou řeknu, že koupě lituju, o to víc že jsem za to dal nějakých 1400. Velice rychle mě to omrzelo a po ani ne týdnu se k tomu už nechci vracet.

Hra nabízí hromadu aktivit, což by mělo být dobře, ale já bych řekl že není. Zpočátku je to vyloženě ohromující, a ne v dobrém slova smyslu. Hra na vás toho vyhodí strašně moc najednou a celou řadu věcí vysvětluje špatně. Snadno se může stát že otevřete mapu, hledíte na milion ikonek a nemáte páru co je co. Rozkoukat se proto může trvat mnohem déle než by mělo. Ještě horší je pak UI, kde jeden úkon (vyzvednutí nebo prodání auta) může být roztříštěn až přes tři menu.

Závody jsou strašně krátké, 4 minuty je tady nadprůměrná délka. Přijet k těm závodům může trvat déle než je odjet a to bez nadsázky. Než se dostanu k závodění, musím se podívat na nějakou cutscénku a sedět u docela dlouhého načítání (to mě taky zarazilo, přitom hru mám na NVMe). Pak chvilku závodím, podívám se na další cutscénku a mám zase jet jinam kde se to všechno opakuje. Pustím se do dalšího závodu a přijde mi, že jedu stejnou trať jako předtím.

Závodům neprospívá ani AI. Když hraju proti "průměrným" botům, tak vyhrávám závod za závodem. Ale jak zvednu obtížnost jen o jeden stupeň, končím většinou poslední. Osobně bych si závody raději odjel jenom na čas aniž by tam jezdili boti, kteří trvají na tom že se v nějaké zatáčce musíme srazit.

Často jsem radši jen tak náhodně jezdil po mapě než abych vyhledával závody, jenže to moc zábavy nevydá. Ačkoli řízení baví, chování různých aut je příliš podobné. Je to už dlouho, ale z Forzy 3 si pamatuju větší rozdíly (možná si to pamatuju špatně). No a ta mapa sice je velmi volná, ale postrádá vyloženě zajímavé tratě, takže mě to nezabavilo na dlouho.

"Příběh" je zde přítomný ve formě takových nahodilých událostí s řadou postav bez špetky charakteru a celé to je spíš k pláči a posměchu. Kdyby to bylo čistě dobrovolné nepotřeboval bych to zmínit, ale fakt se jim to ani trochu nepovedlo. Jo, a taky je tu několik rádio stanic, hudba je otřesná na všech :)

Velká zábava a frustrace. Ano, obojí lze mít v jedné hře která dokáže přinést dobrý zážitek.
 
Nehleďte na studio, toto je projekt na zakázku, na jehož vývoj dohlíželi lidé s nedostatečnými zkušenostmi s tímto zábavním médiem. Hra nebyla koncipována tak, aby umožnila volnou interaktivitu, jen čistě lineární průchod s drobnými možnostmi pro variace příběhu. Preference máme každý jiné, ale mě to přišlo škoda. Tohle bych si opravdu dokázal představit v podobném stylu jako Deus Ex.

QTE na každém rohu, automatické míření, vysoká repetitivnost. Cutscény tvoří minimálně třetinu hry a některé jsou hodně dlouhé. Někdo může oponovat, že jich tam zas až tak moc není, jenže jako cutscény lze brát i všechny pasáže během kterých můžete jít jenom jedním směrem nebo musíte stát na místě, během kterých nemůžete hýbat kamerou nebo jí můžete hýbat jen v omezeném úhlu. Celkově tady prostě převládají vyprávěcí prvky které potřebují odebírat kontrolu nad postavu a je jich tu tolik, že se hra stává interaktivním filmem s neohrabanými akčními prvky. A pokud tohle nebyl záměr, tak jediné vysvětlení je, že lidé kteří měli kontrolu nad projektem neumí vyprávět příběh v rámci her.

Ten akční element začne dobře, i když je divný hned od začátku. Bojujete proti gymnastickým míčům a želatinovým kostkám, v prostředí oblepeném růžovou žvýkačkou. Jenže originalita nepřátel s postupem času klesá. Když přišli na scénu zcela standardní darebáci, tak mi došlo že to moc zábava nebude. V druhé půlce hry už mě boje nudily a v mnoha místech frustrovaly, především kvůli mechanikám které moc dobře nefungují. To automatické míření si občas přeletuje sem tam, někdy se vám vyloženě nedaří zamířit na cíl který chcete trefit. Vaše zbraně jsou hodně slabé, i ty nejslabší nepřátele pižláte několik vteřin a musíte se silně spoléhat na schopnosti. To samé platí o vašich parťácích. Máte možnost si vylepšit výbavu, ale tyto prvky mají na herní náplň jen minimální dopad. Jsou tu segmenty během kterých řídíte loď, ale těch je jen pár a nejsou vůbec propracované. Kdyby tam nebyly tak se nic nestane. Trošku mě mrzí, že tu nejsou aspoň nějaké opakovatelné minihry, něco ve stylu arkády na palubě lodi.

Základem a silnou stránkou hry jsou příběh, interakce s postavami a obecná nápaditost situací. Jinými slovy věci, které někdo mohl napsat. A co šlo v této hře napsat, to je napsané opravdu dobře. Hodně jsem se bavil když hrdinové museli zpěvem navigovat fialovou lamu po místnosti nebo když se při komunikaci s automatizovaným systémem všichni překřikovali, snažili se každý klikat na jiné možnosti a do hlasového formuláře zadali úplné nesmysly. Podobných situací je tu plno, zrovna tak jako dialogů do kterých se všichni velmi přirozeně zapojují i když nejsou zrovna ve stejné místnosti. Postavy si oblíbíte, každý dostane hodně prostoru a i když se opakuju, napsaní jsou všichni dobře. Humoru jsou kvanta, ale nechybí dojemné chvilky a narazíte i na pár opravdu silných WTF momentů u kterých se někdo dobře vyřádil. Pro fanoušky filmů se hodí podotknout, že hra se odehrává v jiné časové lince - sled událostí byl úplně jiný a mnohé postavy mají jinou minulost.

Ani tady to ale není perfektní. Tvůrci si vymysleli vlastní nadávky které využívají opravdu hodně, a celý tento koncept mi byl proti srsti. Chápu že chtěli mít hodnocení pro nižší věkové kategorie, ale k tomu by stačilo kdyby ty nadávky prostě nepoužívali. Během misí se pak mezi sebou postavy často škádlí, což je fajn poslouchat. Jenže pokud si tyto dialogy chcete poslechnout celé, tak občas musíte stát na místě jinak budou přerušeny postupem mise. No a samozřejmě příběh nebude pro všechny, pořád je to vesmírná pohádka, stejně jako film.

Technická stránka je dobrá s jedním velkým a jedním malým ale. Hra vypadá krásně, ALE škála snižování detailů je malá, takže minimální požadavky jsou vysoko. Hra implementuje ray-tracing, ale některé tyto efekty nejsou zrovna povedené. Na druhou stranu DLSS dělá obrovský rozdíl na výkonu a opět potvrzuje, že to je hlavní přednost RTX karet. Překvapily mě velmi nadprůměrné možnosti nastavení zvuku, tohle bych chtěl mít jako standard. Za celou dobu kampaně jsem se setkal jen s jedním pádem. V geometrii jsem se zasekl vícekrát, hra má však na toto nějakou detekci a teleportuje vás o kousek vedle. Dvakrát se mi stalo, že hra nezareagovala a musel jsem restartovat checkpoint.

Pokud jste ochotni hru přijmout takovou jaká je, dokáže nabídnout opravdu dobrý zážitek. Možnosti média moc dobře nevyužívá, ale přináší něco co by se do filmového formátu nevešlo. Já to opravdu vzal jako interaktivní film a z celku jsem naprosto nadšený.

Hodnotím jen kampaň, multiplayer je kapitola sama o sobě a hlavně se tam mohou věci dost měnit. Navíc si ho lze vyzkoušet zdarma. 

Leč jsem si Halo Infinite užil, není to výhra na plné čáře, a upřímně jsem z celé kampaně dost rozpačitý. Některé aspekty mohly být mnohem lepší, jiné se vyloženě nepovedly - a je tu toho hodně. 

Myslím si, že velký problém pro vývojáře byla změna formátu. Na jednu stranu opravdu udělali otevřenou hru, ale mnoho věcí zakomponovali jako kdyby se stále jednalo o lineární střílečku. Některé věci vyřešili zvláštním způsobem a mně nezbývá než spekulovat, že prostě neměli zkušenosti na to aby vymysleli něco lepšího. Hlavní kampaň pak evidentně hráli "na jistotu", tedy stylem který už mají zažitý.

Chtě nechtě Halo teď spadá mezi open-world hry a nevyhne se srovnání s moderními tituly tohoto formátu. Vyrobit velkou mapu jen jen zlomek práce, podstatnějším úkolem je tuto mapu dobře zaplnit a v rámci toho otevřeného světa vytvořit nějaký příběh. Ani jedno se jim bohužel nepovedlo. Celá mapa má více méně stejný vizuál. Prostředí je sice pěkné, ale časem se omrzí. Určitě by stálo za to prostředí udělat rozmanitější, i kdyby to mělo být "na silu". Stačil by nějaký kec o tom že se tam zrovna vyrábí kousky instalace které posléze poputují do jiných částí. Rozsekat hru ve stylu Borderlands by podle mě bylo pořád lepší řešení. Navíc hodně pokulhávají i další aspekty, na které jsme v moderních otevřených světech zvyklí. Střídání dne a noci je nevýrazné, dynamické počasí chybí úplně, na jakékoli náhodné situace tady nenarazíte. 

Ať už hrajete Borderlands, Fallout nebo Witcher 3, na herním zážitku se hodně podepisují vedlejší postavy a jejich dialogy. V Infinite však takovéto postavy chybí a většina hry tak působí prázdně. Příběhové prvky jsou rozpačité, záporák je přitažený za vlasy a evidentně směřovaný na mladší věkové skupiny. Hlavní příběhová linka se zdá být dost odříznutá od toho otevřeného světa a jedno v druhém se nijak neprojevuje ani nedoplňuje. Hlavní questy jsou v podstatě jen lineární kampaň rozdělaná na několik částí.
 
Podpásovkou pak je, že kromě hlavní příběhové linky tady vlastně ani žádný další příběh není. Sice najdete audio nahrávky které popisují nějaké příběhy, ale s tím jak jsou rozkouskované si to nejde přímo užít. Vedlejší questy tady prostě nejsou, jediné co můžete v rámci mapy dělat je dobíjet základny a zachraňovat vojáky, což je přesně tak repetitivní jak to zní. 

Jakožto první pokus tohoto formátu, nové neduhy by se daly pochopit, ale pokazily se i některé prvky které už měla série dávno vyřešené. Řada vozidel je hodně nemotorná, jejich stabilita bývá problematická, mnoho z nich má vyloženě neefektivní zbraně. Úplně nejvíc to schytal tank, snažit se ho efektivně řídit je jako vést mravenčí kolonii trumpetou. Nesmyslně se zasekává v terénu, neumí se otočit na místě, použitelný je jen na hodně otevřených cestách.  Co je však asi nejhorší, chybí tu takové to prostředí které je vyloženě dělané pro vozidla. Většinou to tedy vypadá tak, že když někam přijedete nebo přiletíte, tak to tam rozstřílíte bez námahy a máte pocit, že podvádíte.

No a co se teda povedlo? Samotný gameplay především. Recept ze starších her pořád funguje, máte sice silné zbraně, ale taky nepřátele kteří mají brnění, štíty, neviditelnost a podobně. Je tu prostě rozmanitost která vás nutí k nepřátelům přistupovat různě, a řada zajímavých zbraní kterými tyto nepřátele můžete zabíjet. Do toho jsou tu ty schopnosti a Master Chief by tak teď mohl v Marvelu suplovat za Spidermana i Ironmana. Hlavní příběhová linka na tom sama o sobě taky není úplně tragicky, pořád se tam něco děje, jsou tam zajímavější potyčky s nepřáteli, a při hraní je znát, že byla vynaložena větší snaha přinést nějaký konkrétní zážitek. 

Co je ale nutno podotknout, hra je velmi jednoduchá. Byl jsem si toho vědom a rovnou začal na Heroic, ale i tak mi mnohé pasáže přišly příliš snadné. Nepřátelé nejsou moc agresivní, občas na vás vyběhnou a pak se zase vrátí do nějaké evidentně předdefinované zóny. Jen výjimečně se stává, že by po vás někdo agresivně šel. 

Technická stránka není nic extra. Hra mi několikrát spadla. Jednalo se spíš o náhodné situace, ale bylo to i tak frustrující. Grafika hra vypadá slušně, ale ze židle nikoho nezvedne a přitom si myslím, že nároky na HW jsou příliš vysoké. Zvuk považují za slabou stránku hry, chybí mi hlavně pohlcující ozvučení prostředí a zvuk mi úplně neseděl ať už jsem měl dynamický rozsah zapnutý nebo ne. No a nakonec si ještě rýpnu do struktury hlavních menu, která je prostě špatná. 

Nemůžu říct, že bych litoval koupě a po delší době to byla zase FPS hra ve které jsem s chutí strávil několik hodin. Zrovna tak se k ní určitě opakovaně vrátím, protože to střílení mě baví. Ale čekal jsem od toho podstatně víc a subjektivně tak dávám takové odřeně tři hvězdičky. Kdybych měl hodnotit jakkoli objektivně, dopadlo by to hůř, protože Infinite má celou řadu závažných neduhů. Na jednu stranu jsem rád, že se série dostala do otevřeného formátu. Na druhou stranu to co přinesli mohli raději nechat zcela lineární a celou kampaň prodloužit.

Průměrná a zapomenutelná hra s řadou inspirací. Krom zažitých titulů žánru jako Outlast či Amnesia (a řadu dalších o kterých sám ani nemám přehled), uvidíte prvky a atmosféru například z Alan Wake a někteří si vzpomenou i na Silent Hill. To neberte jako přirovnání kvality, jen na ty tituly určitě zavzpomínáte.

Ačkoliv se Blair Witch na první pohled tváří jako otevřený svět, je to lineární hra s malým rozsahem. Většina herního světa se zdá být volně přístupná, ale zatímco jednou můžete procházet křovím tak hustým, že nevidíte na krok, jinde vás zastaví malý klacek opřený o půlmetrový keřík. Zprvopočátku můžete mít nutkání toho co nejvíc procházet a prohledávat, a bude frustrující zjišťovat, že to moc nefunguje. To je asi první kámen úrazu přes který se někteří nemusí přenést.

Druhý kámen úrazu leží v herní náplní. S výjimkou pár zajímavých puzzlů a občasného nepřítele na kterého míříte baterkou ve stylu Alan Wake vás hra akorát vodí z jednoho místa na druhé. Puzzle jsou celkem jednoduché a to i po technické stránce. V jednom případě jsem měl poslat psa sebrat dobře viditelný předmět z nepřístupné chaty. O to jsem se snažil půl hodiny, než jsem si na internetu zjistil, že to je potřeba udělat z jiného úhlu. A když už je řeč o tom psovi, nutno poznamenat že nijak významnou roli v herní náplni nehraje. Samozřejmě některým hráčům stačí, že tam ten pes je, že za vámi chodí a že občas štěká :-)

Příběh je jednoduchý, předvídatelný a bohužel podle mě už ohraný. Nebál bych se ho označit za klišé. Co to zachránilo bylo, že se nezvrtl v takové to "byls to celou dobu ty a všechno se ti jen zdálo, protože seš psychouš", které udělá ze sebelepšího příběhu frašku. Paradoxně je ale docela promyšlený, a například i samotné jméno psa má své opodstatnění. Vyprávění má několik vrstev a snaží se soustředit na všechny stejně. Bohužel. všechny tak nějak splynou a ve výsledku žádná nemá takový efekt, jaký by mít mohla a měla.
Opět je paradoxní, že vývojáři nad vyprávěcími prvky přemýšleli a upřímně si myslím, že kdyby tyto prvky vyprávěly jiný příběh, byla by to bomba. Máte u sebe vysílačku s několika různými kanály, kde můžete obousměrně komunikovat. Máte s sebou mobil na kterém můžete hrát hada (fakt), měnit vyzvánění, číst si SMS zprávy, volat a přijímat hovory. Potenciál pro pohlcující, napínavé i WTF momenty je tam velký, ale zůstal z velké části nevyužit.
Pro tento příběh by bylo mnohem zajímavější, kdyby hra o hlavní postavě neprozrazovala tolik a některá zjištění nechala až na samotný konec hry. Podání pointy může být důležitější než pointa samotná.

Pacing je dobře zvládnutý, většina hry straší jen tak dlouho, aby si na to hráč nezvykl a šramocení z různých směrů stále vyvolávalo neklid. Urážející výjimkou je finále, které je nesmyslně a přehnaně protažené, navíc se odehrává v jiném prostředí než zbytek hry a pro mě to čistě kvůli délce byla nejslabší pasáž.
Co ale není moc dobře zvládnuté je gradování. Opačná strana hry, tedy samotné intro, by si zasloužilo mnohem víc pozornosti a chtělo by to pořádný hratelný segment plný vyprávění během kterého se nic divného neděje a všechno je v normě. Noční můra by měla přicházet postupně a ne najednou.

Grafika je rozpačitá. Na jednu stranu si někdo evidentně dal práci s modely a texturami, ale výsledný obraz je pak tak trochu zvláštně rozmázlý. Optimalizace je spíš špatná.
Zvuková stránka je povedená. Leč zvukové efekty nejsou extrémně realistické, jednoznačně obohacují zážitek a neurazí snad nikoho. Hudba taky nepatřila ke slabým stránkám a podtrhovala povedenou atmosféru.

Blair Witch je zábava na jeden prodloužený večer, za kterou bych nedoporučoval dát víc jak 200Kč, ideálně sebrat v giveaway akci. I přes mou kritiku jsem hru dohrál do konce a nemůžu říct, že by mě nebavila. Není to špatná hra, ale chce to k ní přistupovat s adekvátním očekáváním.

I přes lákavé téma pro většinu špatně stravitelný indie titul, ve kterém vidím spirituálního nástupce Pathologic. Hustá atmosféra, zajímavé postavy, tajemný příběh který se nikdy zcela neobnaží. Město s nemilosrdnou kulturou ovlivněnou nadpřirozenými silami, mocné rodiny a spolky které zde musí koexistovat, protagonista kterého k tomu všemu váže osud. Obě hry implementují nekonvenční herní design, který mnohým opravdu nesedne, ale jiným přinese o to unikátnější zážitek.

Sinking City je přístupnější než Pathologic. Postavy jsou na pár výjimek dobře dabované, i přes slabší animace prezentují svůj charakter. Vyprávění je přímější a srozumitelné i pro širší publikum. Kraftění má rozsáhlé využití, a je jednoduché, přímočaré, dochází k němu celkem organicky.
Zatímco hledat suroviny v Pathologic byla fuška, Oakmont je plný nebezpečných čtvrtí a domů, kde se můžete zásobovat. Bedny se po čase naplní, lokace lze navštěvovat opakovaně. No a hlavně, Sinking City vás nikdy netlačí z hlediska času. Naopak, vyloženě si říká o pomalé tempo hraní.

Na nejvyšší detektivní obtížnosti vám hra nebude radit, co dělat - sami se musíte rozhodnout jestli je potřeba s někým promluvit, něco hledat v archivu nebo se někam vydat. Toto je opět prvek vlastní i Pathologic, kde nepozorný hráč mohl tápat co má dělat.

Boj? Boj! Nebál bych se přirovnání k archaickému survival hororu, což je ze strany tvůrců odvážné. Munice si ponesete až tři zásobníky pro každou zbraň (včetně nábojů ve zbrani) a surovin pro výrobu munice unesete na pár kulek. Tím se hra vyhnula velkému neduhu Pathologic, kde po seznámení se s pohyblivostí cen a výhodným zabíjení nepřátel šlo velice snadno naakumulovat dost munice pro vyhlazení města. V Sinking City křečkovat nejde, ale suroviny jsou neustále dostupné. 

Při bezhlavé střelbě náboje dojdou dřív než řeknete "do prdele". I proto je, hlavně na nejvyšší obtížnosti, nutné použití pastí, granátů a řádně nabroušené lopaty. Pointa cihly mi však stále uniká.
Dokážu pochopit, proč mnohým bojový systém nesedí, ani v nejmenším jim to nemám za zlé. Zároveň musím poznamenat, že v rámci hry smysl dává. S názory, že by hra byla bez bojového systému lepší, nesouhlasím, byla by leda přístupnější.
Já osobně jsem si boj v Sinking City užil, je zproštěn triviálního "namiř a klikni".

Stejně jako v Pathologic, většinu času chodíte odněkud někam a to je zdrojem nevyhnutelné repetivnosti, která může být na obtíž. Oakmont je rozlehlý, jenže většina budov tvoří pouze kulisu, občas příliš generickou. Pro pohyb spoléháte na fast-travel, město nedoceníte jako celek.
Interiéry některých budov jsou zchátralé, jako kdyby se o ně nikdo nestaral už desítky let a seděly by spíš na svět Falloutu. Dojem z interiérů hodně kazí i to, že se opakují. Pokud mám být férový, jsou blockbustery kterým opakování interiérů prochází dodnes. 

Příběh se mi hodně líbil a to nejsem fanoušek Lovecrafta. Na můj vkus však velké množství krátce účinkujících postav, které rychle zapomenete. Méně je někdy více.
Aniž bych dělal spoilery, konec je zpracovaný stejně jako v Pathologic - dostanete krátkou cutscénu a během titulků můžete přemýšlet nad tím, jaký dopad mělo vaše finální rozhodnutí ve větším měřítku. Já osobně tohle žeru, ale zase na druhou stranu chápu, že pro někoho to bude zklamání.

Za necelých 40 hodin jsem se nesetkal s pádem nebo zaseknutím způsobeným technickým nedostatkem, žádné frustrující bugy mě nepotkaly. Ovládání bude subjektivní, zvlášť co se týče bojových částí. Trvalo mi hodinku nebo dvě, než jsem si osvojil kdy co mačkat. Pro hraní této hry preferuji gamepad. Pohotovost střílení a přesnost nejsou tak kritické jako správná volba zbraně a postupu, a boje tvoří jen menší procento hraní. Většinu času chodíte a vzhledem k uvolněnému tempu je lepší se moct v křesle "vyvalit". Většina lidí u toho alespoň těch 35 hodin nechá.

Sinking City mě nadchlo úplně stejně jako Pathologic a díky větší přístupnosti se k němu ještě několikrát vrátím. Těžko bych ale dokázal hru někomu doporučit, protože objektivně mi je jasné, že málokdo se mnou toto nadšení bude sdílet. Na druhou stranu si neodpustím hodnotit ryze subjektivně na základě vlastního zážitku, který byl opravdu jedinečný.

Asi nebudu první ani poslední koho tato hra velmi příjemně překvapí. "Koupil" jsem si ji teď zadarmo na Epic store a dohrál na jeden zátah (s jednou 7 hodinovou pauzou na spánek). Trochu mě mrzí, že jsem se k ní nedostal už dávno.
Zcela nepopíratelné kořeny v Point&Click adventurách, hra obsahuje spoustu jejich prvků, zachovává si jejich kouzlo, ale také některé neduhy. Nejsem ani tak fanoušek Holmse, jako dávný nadšenec žánru.

Rozdělení na několik povídek je naprosto perfektní. V každém segmentu potkáte několik nových postav, z nichž zpravidla všichni mají motiv k tomu, aby zločin spáchali. Vaším úkolem tak je nejen najít všechny důkazy, ale následně je také správně interpretovat. Hra vám dovolí každý případ vyřešit špatně, což se v tomto herním žánru moc nevidí. Aby toho nebylo málo, poté co přijdete k nějakému závěru (ať už je správný či ne) máte ještě možnost morálního rozhodnutí o tom, jak s dotyčným naložit. A tady už žádné správně nebo špatně neexistuje. V některých případech může nastat vyhrocená reakce některé z postav a vy budete muset nárazově jednat. Po konci každé povídky dostanete možnost jestli si chcete zvolit jiný závěr nebo jste spokojeni s tím co máte teď. A máte i možnost si nechat prozradit, jestli jste případ vyřešili správně.

Jednotlivé případy a s nimi provázané příběhy jsou na opravdu dobré úrovní. Případy obvykle začnou velmi jednoduše a postupně se komplikují a hráč musí začít zapojovat mozek, aby se v tom neztratil. Nebyla by to správná adventura, kdyby vám jednou za čas pod nos nedala nějaké puzzle. Ty určitě nejsou nejdůmyslnější, ale v rámci žánru patří k silnému nadprůměru a nelze je ani v nejmenším brát jako pokus vývojáře urazit inteligenci hráče, tak jak to bohužel v mnoha adventurách dopadá.

Pro někoho to bude radost, pro někoho zase boj, hra vám, co se týče závěrů, v podstatě nijak aktivně neradí. Prostě seš detektiv a vyřeš si to. Skrz přehledné rozhraní vám budou vyložena všechna fakta, a pak je na vás si je správně vyložit a spojit do nějakého finálního rozuzlení. Tohle je v některých případech opravdu těžké, případy jsou konstruované tak, že o správnosti nebo nesprávnosti nějaké domněnky svědčí jen nějaký menší detail. Musíte přemýšlet nejen nad tím, co vám kdo řekl nebo co je kde napsané, ale také nad tím, kde a za jakých okolností jste důkazy objevili.

Trošičku polopečený je prvek oponování svědkům a podezřelým. Spočívá v tom, že vám během dialogu vyskočí akční tlačítko a po jeho stisknutí musíte určit, proč je dané tvrzení nesprávné. Když vyberete špatně, tak část dialogu děláte znovu, jinak to nemá vůbec žádný dopad. I když jste tedy bezradní, prostě proklikáte všechny možnosti a dřív nebo později se trefíte.

Občas se stane, že někdy zakysnete jednoduše proto, že jste nedali "lupu" na nějaký hůř viditelný předmět nebo dokonce jenom jeho část. V pár výjimečných případech je dokonce potřeba důkazy objevit v nějakém konkrétním pořadí. Zrovna tak se dá vytknout, že je občas nutné opakovaně přeskakovat mezi lokacemi tam a zpátky.

Za mě vynikající adventura a velmi příjemný zážitek. Kdybych měl představu o tom, jak mě to bude bavit, koupil bych už dávno.

Control se odehrává ve stejném světě jako Alan Wake. Je to specificky a opakovaně potvrzeno přímo hrou, a také druhým DLC. Obě hry se doplňují ve vyprávění. Dal jsem si dohromady některé souvislosti, které by mě bez znalostí Alana Wakea nenapadly, ale funguje to i zpětně a motivovalo mě to si oba starší tituly po několika letech nainstalovat. 

Na začátku hry přijde Jesse Faden, super-hrdinka našeho příběhu, do Nejstaršího Domu, sídla FBC. Ne úplně náhodou zrovna během útoku neznámého nepřítele na tuto budovu. Po 10-20 minutách hraní se střelí do hlavy a stane se ředitelkou FBC. Ano, tak nějak se to stane. Vyprávění v této hře je komplikované, nelineární, a musíte nad ním přemýšlet, jinak nebudete mít páru co se vlastně děje.

Krátce na to potkává Šum (ang. Hiss), který zaujímá roli jejího největšího, ale zdaleka ne jediného problému. Celá hra se odehrává v Nejstarším Domě a k němu přidružených dimenzích. Je zde dostatek prostoru pro více než 10 hodinovou kampaň. Pokud budete vše důkladně prozkoumávat, bez problému zde strávíte přes 20 hodin. Máte možnost budovou volně procházet a to i po konci hlavního děje, ale NewGame+ zde bohužel není.

Jesse v budově FBC nachází nadpřirozené předměty, jejichž dovednosti si osvojuje. Například od diskety obsahující kódy pro odpálení Sovětských jaderných hlavic získá schopnost vrhat předměty po nepřátelích. Pokud zrovna není nic lepšího po ruce, může třeba i vytrhnout kus podlahy. Někteří z nás si vzpomenou na Psi-Ops nebo Second Sight. Možnosti her se za tu dobu vskutku hodně posunuly.

S přibývajícími schopnostmi se pohled na bojové úseky stává stále bizarnější. Vzduchem lítají všechny možné předměty, nepřátelé, i samotná Jesse. Potencionální slabina pro zážitek je podobná Alan Wake. Nepřátelé jsou omezeni na pár základních konceptů, které se opakují. V Alan Wake mi to nevadilo díky nejvyšší obtížnosti, kdy bylo opravdu potřeba přemýšlet kam zrovna posvítíte a kdy začnete střílet. Dostali jste omezené prostředky a většinou jste z nich vytřískali maximum. V Control není nastavení obtížnosti, většina hry je zbytečně jednoduchá a možnosti boje tak byly z velké části jen zpestření, nikoli nezbytný nástroj. Je zde celá řada obtížných nepřátel, ale hra s jejich využíváním šetří. U mě osobně tímto utrpěla zábavnost i atmosféra. Na druhou stranu je ten bojový systém zajímavější a objektivně propracovanější, takže mě žádné pasáže nenudily.

Technická stránka je rozpačitá. DX12 trpí problémem s načítáním textur. DX11 zase sužuje velmi dlouhé načítání, výrazně horší výkon provázený buďto silným tearingem, nebo vysokou odezvou se zapnutým VSYNC. Pohledově je na tom však hra super, postavy vypadají dost dobře a efekty dělají dobrý dojem. Vyzdvihnu nejen vizuály, ale i model destrukce. Po některých bojích zůstávají chodby zdemolované k nepoznání a samotná destrukce vypadá hodně efektně.

Shrnul bych to tak, že pro fanoušky Alan Wake je Control více méně povinnost. Příběh je na úplně stejné úrovni co se týče kvality, plný nevyřešených záhad a souvislostí, které je potřeba si domyslet. Komplexnost příběhu je však podstatně vyšší a je vidět, že se tvůrci svými schopnostmi za těch deset let opět posunuli. První DLC vůbec nezklamalo a ke všemu výrazně přitvrdilo z hlediska náročnosti vyprávění. Vytvořilo celou řadu nových otázek, ukázalo že hodně věcí je úplně jinak než jste čekali. Sice nebudete mít páru co přesně se vlastně stalo, ale vaše obzory budou výrazně rozšířeny pohledem do zákulisí celého dění.


Druhé DLC nepřineslo tolik příběhu, ale obohatilo už tak impozantně propracované postranní dění. Ukázalo některé problémy které FBC trápí v reálném světě a vytvořilo opravdu dobře promyšlený začátek posledního dílu Alan Wake.

Stejně jako v případě Alan Wake, Control je především prostředkem pro vyprávění velmi vrstveného a složitého příběhu se spoustou neznámých a skrytých prvků. Je jen na vás jestli si ze hry vezmete především herní náplň a slupku příběhu, nebo se ponoříte do komplexního světa jednoho z nejzajímavějších herních spisovatelů dnešní doby, který kdyby nepracoval pro herní studio tak by se mu nejspíš říkalo "Evropský Stephen King." Tím není myšlen nikdy jiný než Sam Lake :)

Pro mě pětihvězdičkový počin. I přes nedostatky vynikající zážitek který mi už z povědomí nezmizí.

Pro ty, koho tento svět zaujal, Remedy kromě chystaného pokračovaní Alan Wake pracuje také na co-op spin-off Control. který zatím nese název Condor, a experimentální multiplayerové hře s kódovým označením Vanguard, která se taktéž bude odehrávat ve stejném fiktivním světě. Control 2 je potvrzeno, ale předpokládaný začátek vývoje zatím není určen.

"Držte už všichni hubu a nechte mě laskavě střílet!" Asi tak bych shrnul třetí regulérní díl série, která vypadala jako ujetá omalovánka ještě než to bylo cool.

Člověk zodpovědný za svérázný, vědomě infantilní a originální humor, a také chytlavé postavy druhého dílu, opustil studio. Mnozí předvídali, že tím příběh a postavy třetího dílu utrpí a bohužel, tyto obavy se naplnily. Moderní humor se změnil, což mi dost možná dají za pravdu i mnozí ti, co si Borderlands 2 zahráli až pár let po vydání. Spisovatelé kopírují co viděli ve dvojce a nedošlo jim, že to nemůže znovu fungovat. Hra navíc ztratila svou unikátnost; titulů, které jsou situovány do komiksové grafiky a neberou se příliš vážně, už je na trhu několik. Borderlands 3 selhává v úspěšné snaze předchozích dílů přinést něco, co jinde neuvidíte. 

Asi nejhorší je to hned z počátku, kdy je drtivá většina nejen humoru, ale i představování vedlejších postav, neskutečný cringe-fest. Zhruba ve druhé třetině se ale všichni tak nějak uklidní a hru si jde mnohem lépe užívat, a občas se někomu podaří utrousit něco opravdu vtipného. 

Příběhu chybí smysluplná základní struktura o kterou by se opřel. Nejprve se zdánlivě neděje vůbec nic, krátce na to se příběh monumentálně vyhrotí, což působí dost nuceně. Pak se prostě dějí věci, aniž byste měli jasný výhled na to, kam vás ještě cesta povede. Vy máte pocit, že se řítíte šílenou rychlostí ke konci, přičemž v okamžiku kdy se dostanete k první velké události nejste vlastně ještě ani v půlce. 
Problém je také v tom, že spisovatelé nedokáží hráče přimět se jakkoli emočně investovat do postav, to i navzdory tomu, že se jedná o staré známé tváře z předchozích her. Jejich účinkování na obrazovce je často velmi slabé. Tomu vůbec nijak nepomáhá fakt, že se vaše postava vůbec nebude objevovat v cutscénách. V podstatě jen děláte něco, aby se pak vedlejší postavy mohly někam přemístit a posunout příběh.

Z hlediska psaní mi taky velmi vadí, že události a postavy z her od studia Telltale games, jejichž hry (nezlobte se na mě) prostě nemám rád, jsou celkem významné i pro třetí díl. Ne že by bez jejich znalosti nešel pobrat příběh, ale přijdete o dost kontextu. 

Kritiku bych asi měl za sebou, mrkněme na to proč vůbec stojí za to hru zapínat. 

Tam kde základní hra pohořela se DLC hodně předvedlo. Kvalita psaní je mnohem lepší, postavy jsou živější a zábavnější, a navštívená prostředí jsou velice rozmanitá. Doporučuji je hrát všechny, ale pokud bych měl vyzdvihnout jedno, bude to Bounty of Blood. Má nejrozmanitější prostředí, nejvíce postranních misí, a asi nejzajímavější hlavní příběh.

Druhá sezóna DLC je hlavně pro ty, kteří ve hře hodlají strávit víc než 100 hodin, rozepisovat se o ní už nebudu.

Zásadově vytýkat základy stojící jíž od prvního dílu je nesmysl. Herní zážitek utváří především nástavba, nikoli jádro. Zde je obojí vynikající. RPG prvky jsou nekomplikované a přehledné, ale umožňují za pochodu, klidně i během boje, měnit dovednosti postavy. To v dnešní době ještě mnoho RPG neumí. 

Poprvé v sérii mě zaujaly všechny čtyři základní postavy, a také poprvé je tady nějak více prezentována jejich osobnost. Postavy pomlouvají nepřátele během přestřelek, přímo komunikují s vedlejšími postavami, komentují současné dění ve hře a mají odlišné připomínky k příběhu. Ať už si vyberete kteroukoli postavu, nebudete mít pocit, že jste vybrali špatně. Všechny jsou velmi schopné v celém rozsahu hry a každá má své vlastní speciality které zásadně mění styl hraní.

Zbraním přibyly nové atributy a vlastnosti, čímž se prohloubily rozdíly mezi individuálními kousky. Asi největší změnou je implementace velmi výrazného systému pro zpětný ráz. Přestřelky jsou zábavnější než kdy jindy. Akční segmenty dovedou být velmi frenetické, v případě většího množství nepřátel i nepřehledné. To však nikdy netrvá déle než pár minut a tempo hry je celkově příjemné.

Prostředí je vertikálnější a tomu odpovídají nové možnosti pohybu, především schopnost šplhat na plošiny kam přímo nevyskočíte. Došlo k téměř úplné eliminaci zbytečného chození během kterého se nic neděje, čemuž navíc prospívá možnost "fast travel" z libovolného místa ve hře. Arény jsou opravdu dobře propracované, a dá se v nich vyřádit ať už preferujete boj z blízka nebo z dálky. 

Vozidla lze skrz jednoduchý systém vylepšovat a tunit. To se z počátku zdá jako drobnost, ale například lze z běžného jeepu udělat konvertibilní vznášedlo, kdy se po stisknutí tlačítka vozidlo zvedne ze země a za cenu rychlosti směrem vpřed umožni volný pohyb všemi směry a plynulé otáčení. 

Ještě okomentuju trochu bizarnější stránku, ke které se už tolik lidí nedostane jelikož stojí až za několika desítkami hodin hraní. Zklamalo mě, že je prvopočáteční hra velmi lehká. Nepřátelé nejsou moc efektivní a bossové taktéž ne, prostě do nich střílíte dokud neumřou a snažíte se to nekoupit. Obtížnost lze zvýšit, nicméně to má svá "ale".

V první řadě si můžete po dokončení hlavní dějové linky aktivovat Mayhem mód, ve kterém se významným způsobem dá v deseti úrovních zvýšit obtížnost. Potíž je v tom, že každý Mayhem level přidává zbraním patřičný "nasobič", který vylepšuje jejich damage. Toto přináší dva problémy které spolu souvisí. Ty "násobiče" totiž v praxi nezvyšují schopnosti zbraní stejně. Na první pohled to sice není patrné, ale Borderlands je pod kapotou dost složitá hra a univerzální vylepšení prostě nezabralo jak by mělo. Výsledkem je, že drtivá většina zbraní ve hře je k ničemu, což Gearbox přinutilo zvýšit šance že někde najdete legendární výbavu. To taky znamená, že pokud nedostanete legendární výzbroj, je to jako kdybyste nedostali nic. Podotknu však, že ta škála použitelných zbraní je i tak velká, Borderlands má zbraní, štítů a další výbavy neskutečné množství.

Druhý způsob zvýšení obtížnosti je New Game +, tedy True Vault Hunter Mode (TVHM), kde kromě silnějších nepřátel budete narážet i na jejich vylepšené varianty. Do toho damage elementárních zbraní je upraven tak, že správný element je více efektivní, nesprávný zase méně než v normální módu. TVHM lze opět spustit až po dokončení hlavní dějové linky. Je celkově lepším zážitkem, protože kromě lepších nepřátel máte už postavu která má zajímavé schopnosti a tím se zábavnost hry výrazně zvyšuje.

No a pokud budete chtít odemknout a dokončit TVHM mód pro každou postavu, budete muset hru dohrát osmkrát, což je popravdě docela přehnané. Zkrátka a dobře, chybí mi možnost boostovat slabší charaktery alespoň skrz první (nudný) průchod. Osobně nevím jestli najdu čas a hlavně chuť si na NG+ dotahat všechny postavy. 

Ve finále pochválím technickou stránku hry (toto už je pěknou dobu po vydání). GTX 1050 i 950 neměla problém dodat konzolový zážitek netrhaných 1080p 30fps při velmi příjemných detailech, nebo 60FPS při trochu nižších detailech (přitom ne těch nejnižších). Doporučuji mrknout na návod Digital Foundry, kde mají rozepsané které nastavení žere kolik výkonu. Zvuková stránka hry je parádní a jakožto sluchátkový hráč jsem ocenil rozdíl po přepnutí na režim sluchátek. Výrazný prostorový efekt a širší dynamika. A taky nemohu jinak než pochválit možnost přepínat mezi centrovaným a sníženým mířením (kdy je míření posunuté níž, díky čemuž nezabírá podlaha třetinu obrazovky, ale zase to nesedne každému). 

Všeho všudy je Borderlands 3 vynikající hra. Dokazuje, že s dostatečnou inovací netřeba překopávat staré koncepty. Staví na 11 let starých základech a herním designerům nejen že nechybí nápady, ale zároveň mají dost soudnosti i zkušeností aby to nepřehnali. Doufejme, že se Gearbox poučil a nastávající hry budou mít lépe napsanou kampaň. Vzhledem k vynikajícímu hernímu zážitku bych hře nedal méně než 4 hvězdičky, ale nutno poznamenat, že jsem ze slabého příběhu základní hry dost smutný.

Ok, trochu jsem to s tou stěnou textu přehnal. Nejprve trochu delší komentář, pak detailnější popis hry.

V Elite Dangerous je cílem samotná cesta. Když na mě vykoukla mise na převoz velkého množství nákladu s více než trojnásobnou výplatou, než co normálně dostávám, bez váhání jsem ji vzal, že je doporučena pro piloty s výrazně vyšším hodnocením mě netrápilo, je to přece jen blbý transport. Kromě této mise jsem si nabral ještě dvě další ve stejném systému a vydal se na cestu. Zadavatel mise zmínil něco o tom, že mě mohou pronásledovat piráti, a nedělal si vůbec srandu. Hned po skoku do sestavy jsem byl odchycen a během 10 vteřin zjistil, že nemám sebemenší šanci boj vyhrát. Podařilo se mi však uniknout a vydat se k cílové planetě. Těsně u ní se mě pokusili znovu odchytit, což mě výrazně odchýlilo. Podařilo se mi však odchycení ubránit a vrátit na správný směr. Těsně nad orbitou jsem byl odchycen potřetí a tentokrát na mě čekaly tři lodě. Během chvilky jsem to koupil tak, že mi vypadl FTL pohon a já se nemohl z bojiště dostat pryč. Chvíli se mi dařilo efektivně manévrovat, ale nakonec jsem schytal několik naváděných střel. Přestal fungovat pohon, selhaly zbraně, na to i zhasl kokpit. Po chvíli se opět rozsvítil, ale loď byla neovladatelná a já tam bezmocně kroužil na místě s 1% integrity trupu. Věděl jsem, že je konec, že budu muset zaplatit náhradu lodi, nedostanu zaplaceno, a také dostanu pokutu za ztrátu nákladu. Jenže tu jsem si všiml, že piráty mezitím napadly cizí lodě a nemají čas si mě všímat. Podařilo se mi opravit zničené moduly, spustit se na povrch planety, přistát na stanici a tam náklad jen o fous doručit.
No a pak jsem zase pár desítek hodin lítal jen tak aniž by se cokoli stalo. Nervy drásající momenty lze ochutnat i tam, kde je nikdo záměrně nepřidal, ale bude trvat hodně dlouho, než je zažijete.

Lze hrát pouze online. Nikoli nutně bok po boku ostatních, ale vždy jako součást stejného vesmíru. Solo hraním se nevyhnete problémům, stále zde budou NPC, kteří vás mohou napadnout, podpořit, nebo v chatu okomentovat vaše nesmyslné manévry při dokování. Na prvním místě je vydělávání peněz. Musíte mít dostatečně nacpané konto pro zaplacení náhrady zničené lodi a pořád bude za co utrácet. Období, kdy budete mít všechny lodě a nejlepší výbavu, je hodně vzdálené.
Během prvních 24 hodin hraní nebudete mít nijak hluboké vědomosti a během prvních 10 hodin budete spíše tápat kde co je, kam máte letět a jakým způsobem se tam vlastně dostanete. Elite Dangerous není střílečka, ale simulátor. K tomu se váže nejen velmi nekoncentrovaný styl hraní, ale taky dost pokročilé ovládání. Ačkoli si někteří budou chtít hru užívat na joysticku, pro plnohodnotní hraní vám bohatě stačí myš a klávesnice. Je však naprosto zásadní si hru správně namapovat a naučit se rozložení kláves efektivně využívat.

Svým způsobem je hra repetivní, většina misí generická, zrovna tak jako stanice a planety. Což mi kupodivu nijak nebrání si hru užívat. Nenajdete tady nic ve smyslu hlavní dějové linky. Nejste středem vesmíru ani galaxie. Samozřejmě hra sama o sobě není zas až tak tupá, jen je těžké shlédnout její celý obrázek. V lidmi obývané části galaxie probíhá celá řada konfliktů a jsou zde různé příběhové vrstvy, které prostě probíhají a vy se o nich obvykle dozvíte skrz kodex hry nebo na internetu. Jsou zde pozůstatky po nějaké dávné civilizaci o které nikdo neví určitě proč vymřela, kromě mezi sebou lidé válčí také s Thargoidy (hodně silní MZáci staří miliony let), a na pozadí jsou také různé příběhy o spiknutí, infiltraci, podivných událostech a nějaké velké hrozbě, která by mohla ohrozit lidskou rasu. Ale zpátky k vám, vy teď musíte zabít Černovouse a doručit 40 beden čaje do Alpha Centauri. Tak šup, ta nová loď se nezaplatí sama.
Trošičku smutné je, že po pár fiaskách, kdy hráči záměrně sabotovali měsíce připravované dějové linky, se už vývojáři do ničeho extra otevřeného nepouští a stojí si za tím, že Elite Dangerous prostě není Eve Online.

Pro většinu bude velký problém počáteční časová investice, protože nejsou zvyklí tak dlouhé hry vůbec dohrát, natož si za tu dobu pouze projít tutoriálem. O složitém ovládání ani nemluvě. Ve výsledku můžete mít pocit, že jste do hry vrazili spoustu času aniž byste cokoliv pořádného zažili. A tady je těžké komukoli říct jestli ho hra bude nebo nebude bavit. Můžete narazit na poklad, můžou vás někde rozsekat piráti, můžete objevit nějaké tajemství, narazit na černou díru... Nebo se taky nemusí stát nic a jenom za váš herní "den" převezete třeskuté množství čaje. Pro hry bývá běžné, že když se vydáte hledat poklad, máte určeno kde hledat a taky jakousi garanci, že tam něco najdete. Tady si poklad musíte najít sami a nemáte jistotu, že vůbec něco najdete.

Elite Dangerous nabízí celou řadu aktivit a klíčem k tomu, aby vás hra nějakou delší dobu bavila, je vybírat si ty aktivity, které vás opravdu baví. Vyvarujte se vybírání misí jenom proto, že je lze splnit rychle nebo snadno. Pokud budete jen tak přelétávat mezi stanicemi a klikat do tabulek, dost možná vás to velmi rychle omrzí. Hru si lze užít i v levnějších lodích, není potřeba mít během prvního týdne ty nejlepší.

Technická stránka hry je velmi dobrá. Zvuky jsou zážitek, grafika je velmi pěkná. Optimalizace je vynikající. RX570 8GB naprosto bez problému utáhne vše na max. na 1080p se supersamplingem, FPS stabilních 60FPS.


>>>>>
Konec komentáře, následuje detailní popis hry.
>>>>>


Máte k dispozici celou galaxii. To je a není pravda. Pravda je, že celá galaxie je zaplněna soustavami, do kterých můžete skočit. Skoky mezi soustavami jsou doslova skoky. Nelze jen tak odletět z jedné sestavy do druhé. Skok můžete začít odkudkoli, ale vždy skočíte do stejného místa. Každá loď je schopná dělat různě dlouhé skoky a taky pro ty skoky potřebuje palivo. Tady už vám možná dochází, v čem hra omezuje vaši schopnost se někam podívat. Abyste mohli skočit, musíte mít kam. Nemůžete jen tak skočit z jedné strany galaxie na druhou, a nemůžete skočit do libovolného bodu v ní.
 
Galaxie ve hře má mít kolem 400 miliard planetárních soustav. Pouze nepatrná část z toho je domovem lidské aktivity (tomuto regionu se obvykle říká "The Bubble"). Dle různých zdrojů co jsem četl by se mělo jednat o region velký cca 100 tisíc soustav, z nichž kolem 20 tisíc je obydlených. V neobydlených sestavách jste odkázání jen sami na sebe. Až na některé vzácné výjimky zde nenajdete žádné stanice na kterých se můžete zásobovat, opravit, či doplnit výbavu. Drtivá většina galaxie je zkrátka "prázdná", otevřená jen průzkumníkům kteří zde občas narazí na nějakou zajímavost.

V obydlených soustavách se nachází různé frakce. Nejedná se jenom o velmoci, většina bydlí jen v nějakém malém regionu. Vždy když někam přiletíte, máte k dispozici informace o tom co se tam děje, tj. jak je na tom ekonomika, k jakým dochází konfliktům nebo jaké jsou zvláštní stavy (třeba epidemie, války, nepokoje atd.) Vaše akce ve hře se budou v první řadě promítat do reputace v těchto frakcích. Frakce, u kterých máte dobrou reputaci, vám budou dávat lepší mise a v případě velmocí u nich koupíte také zajímavější věci. Kromě toho budou vaše akce ovlivňovat stav frakcí a regionů. Takže například převoz surovin bude zlepšovat ekonomickou situaci v daném regionu, ale můžete také přijmout mise které některé frakce poškodí. Je dobré si opět připomenout, že se jedná o online hru tudíž frakce nejsou ovlivňovány pouze vámi, ale všemi hráči kteří zrovna aktivně hrají.

Pro pohyb v rámci soustavy využíváte supercruise režim, tj. režim ve kterém se můžete někam dopravit rychleji než světlo, ale ne zas tak rychle abyste mohli cestovat z jedné sestavy do druhé. Tady máte možnost buďto použít asistovaný režim, kdy jen nastavíte směr a spustíte řízení, nebo tam přiletět manuálně. V obou případech musíte dávat bacha, abyste do něčeho nenarazili, a v obou případech se vám může stát, že vás někdo násilně zachytí a napadne. Manuální řízení je sice rychlejší, zvlášť pokud využijete pokročilé herní mechaniky, ale taky musíte hlídat vzdálenost a rychlost, protože zrovna tak jako trvá zrychlit vám bude trvat i zpomalit. V praxi to vypadá tak, že namíříte loď k cíli, spustíte pohon na plno, a až budete jen 7 vteřin od cíle, snížíte pohon na 75%. Tím začnete zpomalovat. Abyste přiletěli tam kam potřebujete, musíte opustit supecruise režim, což lze bez poškození lodí jen při dostatečně nízké rychlosti, a taky se musíte trefit do správné vzdálenosti, jinak vystoupíte příliš brzy, nebo to přestřelíte.
No a po vystoupení ze supercurise režimu se pohybujete klasicky a la NASA, tj. v galaktickém měřítku zanedbatelně pomalu, ale dost rychle na to abyste překonali vzdálenost tisíce kilometrů v rámci desítek vteřin. A jen takhle můžete přiletět do stanic, přistát na planetě, účastnit se bitev, atd.

Teď k tomu co vás čeká, jestli se rozhodnete hrát. V prví řadě na vás hra vyrukuje s účinným tutoriálem jak loď vůbec ovládat a jak se dostat do stanice. Vůbec není od věci si jednotlivé body projít víc než jednou. Bez těchto znalostí si hru nezahrajete, takže dávejte bacha. V průběhu tutoriálu si dost možná už nastavíte první tlačítka, ale dávejte bacha, abyste si nezrušili přiřazení nějaké funkce, u které ještě nevíte, jestli ji budete potřebovat.
V tuto chvíli se nacházíte v ochranné zóně pro nováčky. Jakmile ji opustíte, už se tam nebudete moct vrátit. Určitě nikam nespěchejte - tato zóna je taková mírná, bez častých problémů s piráty, a mise jsou zde obvykle jednoduché a přímočaré. Skrz počáteční tutoriály zjistíte základní věci. Většina dalších věcí se  buďto dělá podobně, nebo vám to časem dojde že by to tak mělo fungovat. Po tutoriálu si vybírejte kurýrské a přepravní mise (hlavně to první protože základní loď nemá moc velký nákladový prostor). Nezapomeňte si loď trochu vytunit. Zbraně jsou zatím to nejmenší, ale můžete si například zvýšit kapacitu pro náklad. Jako první vlastní loď (ta dosavadní je půjčená) si kupte Hauler, který má pořádnou korbu, do které se vám vejde kotel čaje. Nyní kromě kurýrských misí převážejte čaj (a cokoliv jiného co bude potřeba). Vybírejte jen ty mise, kdy stačí vyzvednout a letět, neberte mise kde musíte něco někde nejprve nakoupit, časově se to zatím nevyplatí, protože ještě nemáte moc dobrou představu o tom co kde koupit. Nezapomeňte to nejprve vyzvednout (tzn. v tabulce misí si musíte odklikat množství daných surovin a přemístit si je do lodi). Nyní šetřete na tu nejdražší loď co vidíte, Cobra MkIII. Sice za ni trochu přeplatíte, ale to až tak moc nevadí, peníze rychle vyděláte. S touto lodí jde velmi zdatně dělat všechno. Až časem bude mít smysl kupovat a vybavovat specializované lodě, nyní je zásadní si vyzkoušet a osvojit co nejvíce aktivit.
Až vám přijde, že už nemáte moc co na práci a máte nejlepší výbavu co daný region nabízí, vydejte se mimo ochrannou zónu a hrajte dle vlastního uvážení. 

Co se toho ovládání týče, jak už jsem zmínil, klávesnice a myš je naprosto v pohodě. Doporučuji si ovládání nastavit tak jak hrajete střílečku. WSAD dopředu/dozadu/do boku. E a Q klávesy pro rotaci. Na myš si nastavte natáčení čumáku lodi (funguje to podobně jako joystick, výchozí poloho je nula a když posunete myš nějakým směrem, loď se tímto směrem bude natáčet dokud myš nevrátíte do výchozí polohy. Snadné! Zpátky ke klávesnici, budete v první řadě potřebovat namapovat stoupání a klesání. Toto je velmi důležité při manévrování. Hned na to si budete muset nastavit minimálně dvě klávesy, jednu pro zvýšení a druhou pro snížení rychlosti (a ideálně ještě jednu pro nastavení automatické rychlosti do nuly). Já mám toto nastavené na kolečko myší s tím, že se mi posunuje o 10% za jeden zoubek. Tato tlačítka budou často užitečná během lokální dopravy (hlavně když budete něco lupkat na palubních počítačích), a budou taky nezbytné pro supercruise. Jakmile se pustíte do bitev, bude nutno správně nastavit klávesy pro distribuci energie (máte možnost ji dát do systému, pohonu a zbraní). To je hodně důležité protože během střílení potřebujete mít na max zbraně, během ústupu pohon, a pro dobití štítu zase systému, a tak to potřebujete být schopni přepnout ve zlomku vteřiny. Osobně toto mám nastaveno pro kombinace shift + WSAD (ano, ve hře si můžete nastavovat i kombinace kláves). Pro efektivní hraní je prostě nutné mít efektivní rozložení. V boji pak mějte na paměti, že pořád lítat na 100% pohonu není nejlepší strategie, protože většinou lodě přeletíte a málokdy se vám podaří dostat někomu do zad.

Pak ještě budete mít to autíčko se kterým jezdíte po planetě (vyžaduje přídavek Horizons který se obvykle ve slevách prodává v rámci balíku). Tam si na klávesnici bude nejlepší vypnout asistenci řízení, akceleraci nastavit po 25% a na tlačítka W a D. Tím dosáhnete toho, že se autíčko ovládá stejně jako vozidla v jiných hrách. Pokud se vám dělá v autíčku zle, je na to v menu nastavení (kamera se soustředí na horizont).

Chcete-li zažít nějakou solidní dobovou hru, Doom 3 není to co hledáte. Pro mě mix nostalgie, retra a nových zážitků, který jsem se rozhodl nedohrát. Kolem hry bylo po vydání hodně povyku nejen v kruzích kamarádů a spolužáků, ale také v herních magazínech a v internetových diskuzích. Já se k němu ve své době kvůli slabému PC nedostal. 

Doom 3 byl retro už v době vydání. Zábavní hodnotu asi má, ale je generický a bez osobnosti. Grafika ve své době udělala rozruch, ale vůbec nestárla dobře a tak mi tituly ze stejného období s technicky horší grafikou přijdou subjektivně koukatelnější. Kdybych ho hrál po uvedení na trh, byl bych opravdu nadšený, ale v té době mě nadchly i tituly typu Blood 2. Zbraně jsou cool, zápletka akorát zajímavá aby o ní člověk trochu přemýšlel. Interaktivní in-game displeje bych ocenil i v moderních hrách, to je celkem zajímavý prvek. 

Hodnotit mohu jen BFG verzi. Slider "texture LOD bias" se musí posunout co nejvíc doleva, nikoli doprava. Hra má jakousi ambientní "hudbu" bez jakékoli melodie či rytmu, která je z nepochopitelného důvodu hlasitější než zvuky a dialogy. Chybí specifické nastavení úrovní hlasitosti, nic s tím nejde dělat. Beru v potaz, že je to stará hra, ale i v porovnání s dobovými tituly mi grafika přijde hodně rozpačitá. Kromě tmavých prostor, ve kterých nepůjde vidět moc detailů, spoléhá hlavně na stísněné prostory. Kdykoli se vejde do osvětleného exteriéru, je to bída. 

Hra není těžká. Druhá obtížnost je "směšně lehká", třetí obtížnost, na kterou jsem přepnul pomocí konzole, je "dost lehká".  Nejsem FPS guru! Nepřátelé chcípnou po pár kulkách, lékárniček a munice je všude jako kdyby se základna na nadcházející invazi vyloženě chystala (slýchám, že neduh BFG verze), a nepřátelé jsou jedním slovem neefektivní. K navýšení obtížnosti dojde až někdy v druhé polovině hry, kdy už mě osobně celý počin začal opravdu hodně nudit. 

Hra má umělou obtížnost. Za zády spawnuje nové nepřátelé, nebo otvírá skryté dveře ve kterých jsou tito nepřátelé schovaní. Toto by mohlo být zajímavé, kdyby se to neopakovalo v každé druhé místnosti. Neskutečně otravné jsou pak opakované spawny. Máte třeba dva otvory ve zdi, a z nich na střídačku vyskakují nepřátelé. Když se tohle opakuje třeba už po šesté a vy tam jen hloupě stojíte na místě a střílíte jednoho po druhém bez jakéhokoli zážitku, říkáte si "prosím, už dost." Pak konečně přestanou vylézat a vy si řeknete "teď určitě něco bude za mnou". Otočíte se, a fakt tam něco je. N. U. D. A.

Hra není strašidelná. Pochopil jsem, že původní verze spoléhala na přepínání lampičky, což mi popravdě přijde ještě horší. Nepřátelé nejsou dost nebezpeční abyste se jich báli a v mnoha místech jsou spíš otravní. Každý souboj probíhá stejně, trvá jen pár vteřin a má nulovou dynamiku. Tohle bylo hodně podprůměrné i na svou dobu. 

Hra není nápaditá. Přijdete do nějaké zóny, přečtete si něčí maily, poslechnete si jejich audiolog, otevřete jejich skříňku s výbavou, pomocí jejich PDA si otevřete dveře a jdete do další zóny, až dojdete do nějaké speciální zóny kde stisknete o tlačítko, čímž splníte úkol a jdete dál. BACHA! Minimálně jednou za hrou odnesete nějaký předmět z jednoho místa na druhé. A pak stisknete tlačítko. A takhle to funguje pořád a pořád dál. Jednou za čas taky potkáte nějakého opravdu nezajímavého bosse abyste si to jakože zpestřili, ale jinak nic. 

Hra není rozmanitá. Většinu času se pohybujete po stísněných chodbách, lokace jsou převážně ploché, a nepřátelé jsou buďto před vámi, nebo za vámi. Venkovní pasáže zaberou do 2 minut a jako zpestření nefungují. Vše se tématicky opakuje. Že je to ospravedlněno datem vydání? Ani náhodou! Tři roky předtím dobové recenze kritizovaly opakovaný design interierů v původním Halo, přičemž hra obsahovala celou škálu různě rozsáhlých a otevřených i uzavřených levelů, včetně velmi otevřených exteriérů, pohybovali jste se po lidských i mimozemských vesmírných lodích, chodili jste pěšky, jezdili vozidly, létali kluzákem. Doom 3 je zkrátka smutně hluboko pod průměrem své doby. 

Nedohrál jsem, nehodnotím, ale asi bych váhal dát plné tři hvězdičky.

Rozsahem plnohodnotná hra, obsahem spíš masivní datadisk. Leč má každý svůj způsob jak si nejvíce hru užít, Borderlands je hra dělaná pro více hráčů, a nejvíce zábavy si užijete právě ve více lidech, ideálně s mikrofonem kvůli komunikaci a stupidním komentářům. Nějaký ten panák a pivko ničemu neublíží.

Hra dokázala pobavit i rozesmát. Je zde plno absurdních situací, jako když se například stanete legendou basketbalu a to i bez míče, stačí když při tom, budete hořet, nebo jdete zavřít okno vesmírné stanice poté, co ho někdo otevřel aby... ehm, vyvětral vzduch.

Hlavní linka byla trochu zklamáním, což zase neznamená že byla špatná. Začátek je nezajímavý a pořádně se to rozjede až když to v podstatě končí. Pominu-li vážnější tón, jakoby snad šlo o záchranu světa (haha), čekal jsem hlubší prozkoumání Jackova charakteru. Vypráví se především o tom, co se dělo před událostmi druhého dílu, proč je všude tolik robotů, proč má Hyperion kontrolu nad planetou, proč Jack nesnáší Vault Huntery, a co se vlastně stalo s jeho xichtem, ale samotná postava má velmi slabý vývoj a to i přesto, že dostane relativně dost prostoru. V tomto dílu akorát vidíme jak mu narostl hřebínek, a jak tenká může být čára mezi hrdiny a záporáky. 

Hodně mě mrzela nutnost se vracet a pěšky procházet některé rozsáhlé lokace. K tomu dochází během hlavních i vedlejších misí, tedy někam přijdete, splníte úkol, a pak se musíte vrátit přes celou lokaci zpátky. Většinou nejde nasbírat hromadu questů a strávit delší dobu v jedné lokaci, takže po zabití bosse se na stejná místa budete vracet kvůli vedlejším úkolům.

Jakmile je quest k dispozici, jeho level je pevný a časem se vylevelujete tak, že jednak bude nesmyslně jednoduchý, ale hlavně jakékoli odměny za něj pro vás už nebudou relevantní. Toto se sice mění v NewGame++ módu (tzn. až třetí průchod), ale NG+ nelze hrát s jinou postavou. Pro většinu lidí to bude znamenat že se buďto nedostanou na druhý průjezd, nebo si nevyzkouší více postav. A popravdě ty postavy začínají být zajímavé až na vyšších levelech. Zkrátka a dobře, hra je nastavená hlavně pro ty, co do ní nasypou stovky hodin.

Level design některých oblastí docela pokulhává a nebyl dostatečně využit potenciál variabilní gravitace. Byly oblasti které jsem vyloženě neměl rád. Neviditelné zdi se objevovaly v místech, kde bych je nečekal, a občas se zase šlo dostat někam, kam bych se dostat neměl. 

Ve hře se objeve řada postav které už znáte ze dvojky. V některých případech se to může zdát trochu nucené, ale myslím, že se tím umocňuje pocit provázaného děje, přičemž může dojít k dodatečnému vysvětlení některých prvků z následujícího příběhu. 
Například malý spoiler: Dozvíte se že jedna z velmi nepříjemných oblud, Thresher, se na Pandoru dostala vaším zaviněním když jste dva exempláře na přání Sira Hammerlocka propašovali raketou na povrch, kde tato neškodná malá potvora zmíněnému lovci, učenci a gentlemanovi utrhne ruku. 

Co se vedlejších a jednorázových postav týče, některé jsou v rámci série už dost stereotypní; nepobaví, neohromí a brzy je zapomenete. Což je asi důvod proč se tvůrci snaží co nejvíce do vedlejších pozic osadit již známá jména. Přece jen těch hlasových herců není nekonečno a ti pozornější si eventuálně všimnou, že se opakují. 
Pokud jste si užili druhý díl Borderlands, Pre-Sequel pro vás určitě nebude špatnou hrou. Je ale nutné mít na paměti, že se jedná o velký přídavek po vydatném obědě, takže klidně po dohrání dvojky nechte hru plavat a až si jednou řeknete, že byste si to dali znova, tak si vzpomeňte na Pre-Sequel, který poskytne stejnou zábavu s novým dějem.

Předchozí díl jsem si užil po všech směrech a dvojku jsem v akci sebral bez přemýšlení. Bohužel, dostavilo se značné zklamání.

Základy předchozího dílu byly znásilněny nepovedenou kopií herních mechanik Borderlands. Fanoušky jedničky to nenadchne a kdo si chce užit něco jako Borderlands, ať už kvůli RPG prvkům, střílení nebo co-op módu, udělá mnohem líp když si koupí nebo znovu zahraje Borderlands.

Grafika je sice technicky lepší než předchozí díl, ale subjektivně na mě nedělá dobrý dojem. Efektů je někde naprosto nesmyslné množství, a postavy vypadají jako levné kusy plastu.

Level design je otřesný. Všechny lokace vypadají genericky a nezajímavě, jejich rozložení nemá hlavu ani patu. To, že se neustále opakují, vůbec ničemu nepomáhá. Nepřátelé jsou místy nudní a jejich nekonečné opakování je vyčerpávající.
RPG prvky mi byly na obtíž, ať už nepřeberné množství z velké části neužitečných upgradů, nebo nesmyslně časově náročné získávání prostředků pro pokročilé vylepšení zbraní, kterého jsem se nakonec rozhodl nevyužívat.

Příběh a postavy jsou na tom lépe než herní mechaniky. Nejsilnější stránkou jsou interakce mezi Lo Wangem a jinými postavami, a také postavy samotné. Bohužel, je zde velmi málo prostoru pro jejich příběhy a tak je jejich vývoj docela nucený. Předchozí díl měl vyloženě béčkový, ale přitom velmi elegantní příběh, jehož průběh bylo příjemné sledovat a v rámci nastaveného rozsahu mu nešlo nic vytýkat. Zde příběh sice není špatný, ale skrz slabé herní mechanismy špatně podaný. Od třetí čtvrtiny hry už jsem velmi často přeskakoval všechny nepřátele které šlo obejít, jenom abych si poslech další dialogy a viděl konec příběhu. Tím jsem postupně přišel k tomu největšímu průseru, kterým je otevřený a nejednoznačně vysvětlený konec. Otevřenost by nebyla až takový problém, kdyby došlo k uspokojivému rozuzlení dosavadního příběhu. Takto jsem měl po dokončení pocit, že jsem byl ošizen.

Celkem povedenou částí hry jsou sbíratelné knihy a deníky, které rozšiřují pozadí příběhu a světa. Otázka však je, jestli vás to vzhledem ne zrovna poutavé příběhové lince bude zajímat.

Díky akční ceně koupě nelituji a zážitek jsem si nějakým způsobem užil. Jedná se však o špatné pokračování a velmi slabý počin v rámci RPG akčních stříleček. Za mě slabé tři hvězdičky. Méně si hra nezaslouží, zábavní hodnotu to má. Musím však zopakovat, že jsem ze hry zklamaný a nelze to připsat neschopnosti tvůrců, ale jejich špatným rozhodnutím.