První dojmy…proč na ně máme tendenci tak urputně v jednom kuse dávat? Navzdory nepopiratelnému faktu, že ve chvíli předsudku nemůžeme ani tušit, o co možná přicházíme? Takhle trapně filosofovat jsem začal až nyní, po dohrání AP. Už dlouho, jestli vůbec někdy, jsem totiž takhle silně něco nepodcenil.

Na druhou stranu se musí nechat, že i první dojem je důležitý, což ale AP sebevědomě ignoruje a tak hra začíná naprosto odpudivou misí, přičemž nedává jediný náznak toho, že by se to časem mělo zlepšit. Během první hodiny hraní se tedy hráč prochází v graficky i designově odpudivé Saudské Arábii, přičemž je konstantně frustrován technickými kiksy, trápen nedoladěným ovládáním, a otravován těžce nesympatickým namachrovancem. V tom momentě jsem se na to onehdá vysral a hru odinstaloval. Po vlně pozitivních reakcí a komentářů jsem se ale nakonec rozhodl tomu dát druhou šanci, přetrpět tu první misi a zjistit, v čem teda tkví to skryté kouzlo…

A skutečně, ihned po Saudské Arábii se karty MASIVNĚ obrací za doprovodu silného nárazu o tisících decibelů. Tím chci říct, že se to fakt mění k lepšímu. Designově jsou lokace pořád docela o ničem (a graficky vlastně též), ale aspoň jsou samy o sobě zajímavější a celkově tak nějak líbeznější. Teprve v tu chvíli se mi taky začly líbit dialogy, teprve se na scéně začly objevovat relativně uvěřitelné a sympatické postavy, teprv jsem si vydělal na nějaký pořádný přírůstek do výbavičky, teprv jsem začal pociťovat, jak se moje postava s upgradama opravdu zlepšuje ve všech ohledech, atd atd.

Jediná smůla je ta, že jak si autoři vyhráli s upgrady, resp. s jejich vlivem na postavu, tak nějak se vysrali na úpravu misí ve vztahu k upgradům a vybalancování celý věci. Jinými slovy, po pár upgradech se ze hry stává procházka s prstem v nose a nohama na stole. Všichni nepřátelé zhruba stejně tuzí a ozbrojeni stejně slabýma bouchačkama, přesila po spuštění alarmu VŽDYCKY těžce nedostačující (díky čemuž tu totálně chybí motivace se pokoušet o nějaký ten stealth, když NIKDY ho není za potřebí), a…Je teda pravda, že v poslední misi se koná ultra nečekaný obtížnostní boost (konkrétně v té venkovní části), bohužel je to velmi rychle sraženo finálním bossem, který je díky kombinaci nedomyšleného level designu a tradičně chabé AI ten vůbec nejjednodušší ze všech, přestože má ze všech nejsilnější kvér.

Abych to ale nějak uzavřel, AP je především hodně zábavný, hodně poctivý RPG, a když má tohle člověk rád, to jeho skrytý kouzlo prostě působit začne a ze hry se stane návykovka jak pes. Ty technické hovadiny, kvůli kterým to zpočátku silně odrazuje, se táhnou celou hrou (a v jednu chvíli skoro až brání v postupu, o čemž se ale trochu více rozepsal již pipboy), a uznávám, že je nedokážu přehlížet a silně se odrážejí v mém hodnocení (a upřímně z hloubi duše závidím všem těm, kteří na tyto problémy a bugy údajně ani nenarazili), ale jinak…jinak je to prostě super a hlavně mě to naučilo nedávat na první dojmy a pohledy a srát na předsudky. Možná že díky tomu najdu další zatoulaný poklady. :)

Jansenová je borka.

Nejenže za těch pár let neztratila ani ždibec ze svého spisovatelského střeva a citu pro věc, ale taky levou zadní zvládla udělat z v podstatě hodně slaďoučké romanťiky napínavou, velmi atmosférickou a ke konci i krásně temnou záležitost. Přitom ze začátku tomu vůbec nenasvědčovalo…

Ze začátku, tedy v první kapitole, se toho totiž děje žalostně málo a ačkoliv se je na co koukat (od nádherných prerenderovaných pozadí až po hlavní hrdinku), očekávaná imerze se nekoná. Samotná hrdinka Sam (na první pohled řádná kundice a bez toho bordelu na ksichtě bych se jí dokonce nebál nazvat perfektně mým typem) je dokonce během první kapitoly skoro až nesympatická, její dabérka tak trochu mimo, její mentalita skoro pochybná…no co vám budu povídat, první hodinka hraní nebyla vyloženě utrpením, nicméně jsem stejně kroutil hlavou a místy i dokonce odvracel zrak a říkal si „Tak přece to Jane ztratila…“…

…Ovšem začátkem druhé kapitoly se karty obrátily a mě se ve zdejším Oxfordu začlo moc a moc líbit. Sam společně s její dabérkou do toho jakoby teprv začaly dávat maximum, vedlejší postavy na scéně začali dostávat třetí rozměr, na povrch začala vyplouvat chytrost a pestrost hratelnosti (první kouzla, rébusy, atp.), dialogy peprnější, Samanthino backstory odkrytější…a takhle bych asi mohl pokračovat ještě dobrý tři řádky, ale řekl bych, že k obrázku to postačí.

Absolutní zamilovanost ale proběhla až ve třetí kapitole, tedy v momentě, kdy vám hra do rukou udělí druhou hlavní postavu, Davida. A David je od samého seznámení naprosto fascinující chlap, do kterýho se naprosto nehomosexuálním způsobem okamžitě zamilujete. Největší zásluhu na tom má Steven Pacey, jehož hlas je jedním superlativem famózní. Další zásluhy postupně rostou – způsob jeho mluvy (ach ta Jane), způsob jeho myšlení, jeho oddanost, inteligence, tvrdohlavost, rock solid charisma…zas a opět bych mohl pokračovat ještě nějakej ten řádek, ale vidina komentáře, jež obsahuje celý odstavec věnovaný opěvným ódám na nějakýho chlapa, mi jde trochu proti srsti.

Napříč dalším čtyřem kapitolám se toho pak děje požehnaně, a celý je to takovou líbivou kombinací detektivky, dojemné romantiky, pozoruhodného sci-fi (které ovšem hraničí s nadpřirozenem jen minimálně a je servírováno dostatečně uvěřitelně) a sem tam nějakého toho kouzelnického čísla. To všechno v úměrně šmakózních pozadích za doprovodu podmanivé hudby. Člověk tak u toho uvažuje, co víc by si mohl přát, a po dlouhém a důkladném promyšlení zjišťuje, že vůbec nic. 

Celý odstavec ale musím zvlášť věnovat poslední kapitole, tedy osmé. Ta je totiž jedním z nejdokonalejších vyvrcholení, jaké jsem ve své herní historii kdy zažil. Z Oxfordu se totiž takhle na poslední chvíli přemístíme do Londýna do jistého kouzelnického klubu, a netřeba říkat, že tento krátký pobyt bude nezapomenutelným zážitkem. V předešlých kapitolách se hráč dočká smutně nízkého množství hádanek, a tak to bohatě hra vynahrazuje právě tady. A protože nechci moc spoilovat (kór po tom, co jsem předváděl v diskuzi), a při popisování osmé kapitoly by mohl i ten nejmenší detail znamenat významný spoiler, řeknu to stručně – od prvního do posledního loadingu týhle kapitoly se řeší jedna hádanka za druhou a to v lokacích nadyzajnovaných takovým stylem, že ani pod vlivem drog by vás se sebevětší představivostí nenapadlo nic zdánlivě podobnýho.

Co říci závěrem? Jak jde romantika v médiích všeho druhu obyčejně mimo mě, když se do ní přimíchá dostatečné množství zajímavějších ingrediencí a ještě k tomu celá směs skvěle chutná, tak ne že mi nevadí, já ji rovnou horoucně vítám. Ona totiž zdejší romantická linka je důležitá součást celku, stejně jako všechno ostatní, a bez ní by Gray Matter nebyl Gray Matter. A kdyby Gray Matter nebyl Gray Matter, měl bych zlomený srdce a na Jane bych si alespoň chvíli nadával. Co se mé maličkosti týče, našel jsem hru roku. Pche, co roku, posledních pěti let. A je mi úplně jedno, že jsem ani jednou nikomu nekopl do hlavy nebo jí rovnou neustřelil, protože takový hry, byť můžou být parádní, ve mně nijak zvlášť neprovokují emoce a nemývají na mě kdovíjaký impact. Takový hry si bůhvíjak nepamatuju…ovšem Gray Matter směle řadím vedle legendy kalibru Gabriel Knight série, tedy mezi takové hry, které nezapomenu do smrti.

A Jansenová je kurva borka.

„Tak co to tady je…jo, takže W, pravý tlačítko, space, shift, pravý tlačítko, pustit shift, zmáčknout shift, pravý tla- KURVA NÉ…Q.“ Totiž, aby jste rozuměli, nejčerstvější princ není kdovíjak těžko ovladatelnej…to jenom já jsem na takovýdle prasečinky neskutečná lama. Naštěstí se zdejší cirkusové kousky derou pod kůži vysokou rychlostí, atak nebezpečnější nervy nehrozí. Je to ale dobře?

Soubojový systém jakbysmet. Zpočátku působí neskutečně divně a nudně, není tu žádné blokování, žádné krytí, pouze sekání, skákání a kotrmelce k tomu. To se tak zdá ale pouze kvůli množství nepřátel, se kterým se zpočátku potýkáte. Jakmile na vás totiž prvně bafne skupinka cca dvaceti takových nepřátel, ukazuje se, že tenhle bojový systém je vlastně naprosto ideální, neřku-li vzorový. Prostě je parádní, a souboje s takovými hordami nepřátel jsou díky němu vážné zábavné. Zároveň jsou ale dost jednoduché. Je to dobře?

Neřekl bych. Nejčerstvější princ je totiž i na nejvyšší obtížnost strašlivě malá výzva. Skoro bych se ho nebál přirovnat k Starkillerovi. Naprosto všechno je tu až nepříjemně lehký. Od soubojů přes hopsání (až na některé extrémní vyjímky) po puzzle (teda, „puzzle“…). Nicméně alespoň některé souboje s bossy dají vcelku zabrat. Bohužel ne kvůli tomu, že samotný boss by měl tak tuhý kořínek, ale spíš kvůli zoufalé kameře, která při takových soubojích jednoduše nedokáže odvrátit zrak od onoho bosse. To by teoreticky problém nebyl, nicméně při takových bitkách zpravidla pobíhá kolem i slušný množství normálních nepřátel. Ani to by nemusel být problém, jenomže když se kamera čumí na bosse, zatímco se princ pomalu utápí v davu nepřátel, ukazatel zdraví má tendenci se vyprázdnit hodně rychle. I to by ale bylo teoreticky v pohodě, bejt tu nějaká reálná možnost prošmejdit v takový situaci okolí a najít nějaký ty vázy a případně doplnit zdraví. A to je právě díky týdle kameře zhola nemožné.

Naštěstí tu tyhle bossovky nejsou tak časté, a co se zbytku hry týče…vlastně si není pořádně, nač stěžovat. Příběh je břečka hoven, ale to jsem čekal. Hudbu jsem nějak neregistroval, asi nebyla dostatečně výrazná. Grafika je…zajímavej mix skvělých textur a kzblití textur, slušnýho osvětlení, slušné mimiky, dobrých animací a příšerných animací, drsných efektů a odfláklých efektů…a takhle bych mohl pokračovat ještě asi na další dva řádky. Level design je repetiční a silně lineární…což je podle mě škoda, a čmuchám tu značně promarněný potenciál. Upgradům jsem věnoval pozornost asi 4 kola, pak jsem na to už nějak prděl a zhruba poslední dvě hodiny mi tam v rohu neustále svítila hláška „upgrade available“. Ty čtyři dodatečné spešl finty (cosi ohnivýho, cosi kamennýho, cosi ledovýho a jakási tlaková vlna) jsou ultra nepoužitelný, ale tak…to upgradovací menu by bez nich vypadalo trochu moc prázdně.

No a …to je asi tak všechno, co bych k tomu napsal. Stejně jako titulární písky i hru nejspíš snadno zapomenu, ale na jedno zahrání to byla fajn odreagovačka.

A je to tu zase. Stejná mizérie, jako před rokem. Do puntíku stejná. FU2 působí víc než cokoliv jako nepříliš kvalitní DLC (ovšem za 60 babek, enjoy), nicméně v pár ohledech svého předchůdce přece jenom překonává (a v jiných je zas jednička ještě lepší…což jsem doposud považoval za zcela nemožné).

Hned z kraje si člověk všimne šmakózní nablejskané grafiky. Ta nebyla špatná ani v jedničce, nicméně dvojka je o fous lépe optimalizovaná, a na zhruba stejný nastavení mi šlapala o dobrých pět snímků plynulejc. Krom toho, CGI filmečky už nejsou pokryté vrstvou zvratků. Thumbs up. Na druhý pohled si člověk všimne tak nějak…příjemnějšího ovládání a výrazně vylepšené (čti uklidněné) kamery. No…a tím tak trochu výčet zlepšení od posledně končí.

A copak se nám zhoršilo? Pro začátek se tvůrcům povedlo snížit obtížnost…jak? No, jednoduše nám ze Starkillera udělali ještě většího a norrisovějšího killera, než kdysi byl. Fakt, od samotnýho kliknutí na „NEW GAME“ jste obuti do bot toho největšího bédés madafaka, o kterém kdy byla v tomto univerzu zmínka. To jsem si říkal už u jedničky, ale ve srovnání s tímhle je StarKiller z jedničky totální pšouk. A co především ze zdejšího Jediho dělá takový dělo? Novinka jménem „Force Fury“ (nebo tak ňák). To jakmile aktivujete, můžete si hodit nohy na stůl, zapálit si, a jen tak náhodně klikat po klávesnici a mlátit do myši, a danou místnost během mžiku vyčistíte od všeho živýho a elektrickýho. Nikdo vás do používání týhle srandy nenutí, ale už jenom její implementací tvůrci snížili obtížnost. To je prostě fakt. A mě nezbývá nic jinýho, než se ptát proč?

Pokles neminul ani příběh. Zatímco v jedničce byl kvalitní, a byl bezpochyby to nejlepší na celé hře, v tomdle je příběh tak nějak…příliš povrchní. Nějak mě nenapadá, co víc k němu povědět.

Jinak se to ale hraje fakt zhruba stejně, jako jednička. Autoaim furt těžce nespolehlivej, bugy furt, smrdutej level design taky furt, stereotyp furt…snad největší viditelný rozdíl vidím v použití Euphorie...totiž takhle, v jedničce jsem tu Euphorii v akci viděl, tady vůbec. Tak nevím, buď to k načítací obrazovce prcli jenom proto, aby to zabralo trochu místa, nebo se mi regulérně zhoršuje zrak.

Kdo by to byl řekl, že Croftová v diablovce bude fungovat, a bude dokonce fungovat líp, než to všechno, v čem se za posledních pár let ukázala, dohromady? Já to teda čekal, ale dokážu pochopit, proč to pro tolik lidí bylo takový překvápko. Nakonec to teda není taková bomba, jakou se to z počátku zdá, není to kdovíjak příkladná arkáda, ale je to dostatečně vyzývavá zábava s hromadou replay value.

Už při prvním hraní jsem měl tak nějak od začátku chuť dosáhnout co nejvyššího skóre, a ačkoliv jsem na to leckdy dlabal (primárně protože při prvním hraní jsou některé úkony over the top), ve většině případů jsem poctivě plnil všechno, co se po mě žádalo, a kolikrát i opakovaně reloadoval, jenom abych dostal novej artifact nebo získal poslední lebku. Nejvíc jsem obecně sral na časové challenges (ze kterých mi některé ještě teď připadají skoro nemožný), a úkoly typu hole-in-one šly taky povětšinou mimo mě.

Když už jsem nakousl ty artifacty, je jich teda zatraceně hodně, ale liší se od sebe navzájem pouze minimálně, a jedou se mi dokonce stalo, že jsem vyřešil nemalé puzzle a získal za to artifact, který jsem měl dávno u sebe. Nasralo to, pořádně. Každopádně poselství je takové, že v podstatě si pohodově vystačíte s prvním artifactem i relicem, na které narazíte. Je fakt, že jaksi taksi vám ty pořádnější artifacty a relicy (na které začnete narážet asi až během posledních pěti levelů) hraní ulehčují, ale proč si dobrovolně ulehčovat hru, kterou hraju právě kvůli tomu, že čekám pořádnou výzvu?

Obdobně se to má se zbraněmi. Množství na papíře určitě vypadá žůžově, ale v praxi využijete tak...6. Mnohé zdejší na pohled bombastické bouchačky jsou ve skutečnosti slaboučké a pokud člověk nemusí, ani ho nenapadne na ně šáhnout. Zdaleka nejnadupanější zbraň je pozlacená brokovnice, tu ale bohužel získáte až v předposledním levelu, a to jen když se budete pořádně snažit a dosáhnete maximálního skóre. Předtím jsou ale nejúčinnější zase brokovnice. Z nějakého zvláštního důvodu se brokovnice v duchu nejlepších zbraní táhnou snad všemi hrami od tutěch developerů. To jen tak na okraj.

Celková obtížnost hry je na hard...adekvátní. Sem tam hra překračuje hranici mezi hard a ridiculous, ale děje se to jen zřídkakdy, a možná v tom má prsty i pravděpodobně nepříliš moudré rozhodnutí hrát poprvé na hard. Ono totiž na rozdíl od předešlých Crystal’s her, zde je hard místy fakt hard, a je očividně (a logicky) navržena až pro opětovné hraní s masivně upgradovanou Larou. Místy je to ale přece jenom kapku přehnaný. Třeba když se prostřílíte přes jednu velkou bitvu, po čemž vám hra nepřihraje do cesty žádnou lékárnu nebo munici, a hned v další zatáčce na vás pošle další skupinku nepřátel, říkáte si, že občas by alespoň minutka klidu nebyla od věci.

Moc tomu nepomáhá ani nepříjemně vadné ovládání na klávesnici. Střílení je v pohodě, ale přimět Laru skočit přesně tam, kam je to žádoucí…to je často absolutně impossible. Hráč zmáčkne W a klávesu pro skok, Lara skočí diagonálně kajsi do řiti. Hráč si pohraje se směrovými klávesami, aby Laru správně natočil, zmáčkne klávesu pro skok, a Lara o cosi zavadí a zahučí hluboko do věčnýho odpočinku. Vlastně se dá bez nadsázky říct, že v nespolehlivosti ovládání GoL hladce překonává všechny předešlé Crystals kiksy. By a long shot.

Graficky je to docela pěkný. Pohodově se na to dívá, pohodově se to hejbe a je to celý hezky barevný. Škoda je, že pro celou hru je použito snad jen jedno barvové schéma, a totálně tu chybí alespoň minimální variabilita prostředí. Ale zas je tu hromada cool efektů a na obrazovce se toho v jednom kuse děje zatraceně hodně, takže si člověk takových blbostí ani pořádně nevšímá. Z procesoru to ždímá víc, než kdysi Underworld, ale tomu se rozhodně divit nemůžu.

Hra mě ale strašně zklamala z hudebního hlediska. Hudební složka je totiž celá recyklovaná z předešlých Crystals her. Není tu ani jedna originální skladba. Co je horší, kolikrát po dobu celého levelu neustále hraje smyčka jednoho songu, který se ani vůbec nehodí k settingu onoho levelu (např. Toxic Swamps, ve kterém furt dokola hraje jeden dosti nepadnoucí track z Legendu). Všechny tyhle skladby jsou dobré a kvalitní, ale jsou to ojetiny, a jestli jsem se na něco hodně těšil, byla to právě nová hudba. Škoda. A tak trochu fail.

O příběhu si myslím není třeba moc mluvit. Je neuvěřitelně prosťounký, a výprava je docela fest mizerná. Ačkoliv se na jednu stranu divím, páč krystaláci rozhodně příběhy vyprávět umí a doposud to víc než zřetelně ukazovali, v takové arkádě je příběh to poslední, co mě zajímá. Nezajímá mě, proč honím toho přerostlýho šamana. Nezajímá mě, kdy a kde se oživlá Aztecká socha naučila anglicky. Nezajímá mě, kde se za tak krátkou dobu vzala tak široká plejáda prehistorických potvor. Zajímá mě jen jediné – jak je co nejefektivnější rozstřílet na cucky. A v tom si mě hra rozhodně nechává vyhrát.

Je to arkáda jak břemen, a (ne)překvapivě to Laře prospívá. Po Legendu a Underworldu tu máme zajímavý a hravý game design, level design, design více méně všech nepřátel… takže pevně věřím a doufám, že krystalákům se pro jednou podaří neztratit jejich cit, a Tomb Raider devítka bude awesome.

Předem upozorňuju, že z části je tenhle komentář strašně trapnej.

Žila byla jednou jedna princezna jménem Amnesia, a ta vám byla strašlivě deprimující. Na venek vcelku pěkná holčina, ale uvnitř prohnilá do morku kostí, s temnotou okupující každičkou její myšlenku, s vnitřními monstry, kteří vypadají smutně, přičemž jedinou jejich touhou je neprodleně všechno živé zahubit. I rozhodl se chrabrý princ Jarda princeznu prohlédnout...a už nikdy se na princezny nedíval stejně.

Co vám mám povídat...ještě teď se třesu. Tahle hra JE děsivá. Hodně. Pro hodně hráčů asi až moc. Je to mnohem strašidelnější, než Penumbra (pokud jste hráli). A to říká člověk, který doposud považoval Penumbru za nejstrašidelnější hru všech dob. Není se ale moc čemu divit. Ve Frictional neskutečně oplývají talentem a genialitou, a s takovou výhodou vskutku není problém vytvořit takovej masterpiece, jakým Amnesia bezesporu je.

První půlka hry je *relativně* poklidná, a slouží především k absolutnímu sžití s postavou a seznámení se s hradem, jehož útrobami se po celou dobu hraní bude hráč potulovat. Tím pochopitelně nechci říct, že by se toho při první půlce moc nedělo, naopak - hra vás vystraší během prvních 15ti minut a vězte, že v této hře má úroveň děsu vstoupající tendenci. Poměrně brzy začne rovněž hrozit smrtelné nebezpečí, a tuto situaci rychle pozná každý, kdo se alespoň obdařil demoverzí hry. Od samotného začátku hráč taky ustavičně naráží na různé střípky příběhu různých forem - ať už jsou to poznámky nebo úryvky z deníku hlavního hrdiny, které se válí všude kolem, nebo časté flashbacky, které jsou ale rozkouskované takovým způsobem, že spíš hráči ještě víc zamotávají hlavu.

S druhou půlkou ale začíná teprv ten správnej vodvaz. Doslova infarktová jízda. V mžiku, bez jediného varování, otevřete jedny naprosto obyčejné dveře, a z blízké černočerné tmy se najednou vynoří monstrum a šine si to vašim směrem. Člověka napadne utíkat, ovšem tato kreatura je poněkud rychlejší, než hráčova postava, tudíž únik je next to impossible. Jediným řešením je se neprodleně schovat. To je skorem vždycky ale až moc snadné, a nejen proto se celková obtížnost hry řadí mezi ty nižší. Potřebujete se dostat přes místnost s potulujícím se monstrem, ale pokaždé vás dostane? Neztrácejte hlavu! Stačí se nechat třikrát, čtyřikrát zabít, a tvůrci pak laskavě mostrum z místnosti vyhodí. Nedělám si prdel, to se tu fakt děje. Nicméně, ačkoliv to tedy nepochybně snižuje úroveň napětí, ta úroveň je pořád setsakramentsky vysoká, a krom toho se díky tomu člověk opravdu vyhne zákysům. Hádanky jsou všechny vesměs zcela logické, tudíž pokud nejste příliš blbí, ani z oné stránky by se zákysy neměly vyskytovat.

Jedinou opravdovou výtku mám k příběhu a především pak ke konci. Příběh jako takový je bohužel dost nezajímavý, a je to v podstatě takový převlečený namaskovaný klišé o šeredných rituálech a mučení. Ačkoliv se to všechno odkrývá pomaloučku polehoučku po kouskách, zhruba od čtvrtiny hry se vám začne rýsovat vcelku jasný obrys toho, jak to celý dopadne. A že se není na co těšit. Škoda. Co se konce týče, zřejmě jsou tu dva možné, a jak na potvoru mi bylo po zásluze uděleno toho horšího. Totiž, krátce před koncem se hráč seznámí s Agrippou (myslím, že tak se jmenoval), který vás požádá o záchranu. Jeho záchrana si žádá vcelku důkladný průzkum hodně rozsáhlých lokací. Mě se do toho moc nechtělo, ale stejně jsem si řekl, že budu hodnej, a tak jsem pilně prohledával každej kout a dohromady jsem toho našel relativně dost. Jenomže to všechno přišlo vniveč, páč se mi během průzkumu nepovedlo najít ještě jeden předmět. To mě neskutečně nasralo, a tak jsem se na Agrippu vysral a šel dál bez něj. Na úplném konci pak máme několik klád, na které by se očividně dalo něco použít, ale to něco jsem bohužel u sebe neměl, nejspíš kvůli tomu, že jsem se vyprd na Agrippu. Rozhodně se tedy vyplatí i ten zatracenej poslední předmět najít, páč konec bez Agrippy stojí za fakt hodně velký...

Taky je ta hra docela dost krátká. Plus mínus 6 hodin a čus. U adventur zpravidla čekám aspoň 15 hodin hracího času, ale bohužel. Jediný štěstí, že je tu onen komentář tvůrců, který rozhodně musíte slyšet (pokud jste měli sebemenší pochybnosti o jejich genialitě a talentu, ty komentáře vám to natřou). Pokud byste ale hru hráli s komentářema už na poprvé, tak nevím nevím. No, těch peněz litovat nebudete každopádně.

Pakliže nepovažujete Left 4 Dead za vrcholné horrorové dílo a nepožadujete ke každé obludě v místnosti minimálně jeden kvér, kterým obludě ustřelit palici, Amnesia rozhodně stojí za zkoušku. Pakliže milujete adventury, milujete horror, a shodou okolností jste i fanouškem Penumbry, pak je Amnesia fucking must.

První krůčky zasněženou ulicí Empire Bay byly naprosto parádní. Špičková atmosféra, uchu lahodící hudba, vizuální eye-candy. Bohužel to nestačí, a samotná hratelnost značně pokulhává od začátku do konce.

Tak za prvé, i na Hard mi hra přišla až moc lehká (snad na ty vyjímky, kdy na vás hra poslala nepřátelé ze všech stran, přičemž krýt jste se mohli jenom z jedné). Nepřátelé zpravida nabíhají jak na porážku, jsou hloupí, a s trochou mušky s nimi hráč nemá nejmenší problém zamést během několika minut. Policajti jsou mentálně zaostalí, problém jsem s nimi měl jenom tehdy, když jsem to do nich napálil tak, že se mi rozbil motor. Pěstní souboje jsou docela nudné, a především díky protiútoku absolutně ... nepokazitelné. Hra vám několikrát zadá úkol takovým stylem, že to skoro působí, jakoby bylo nutné někoho chránit...bohužel, všichni kromě vás a nepřátel jsou nesmrtelní, takže kromě sebe nemusíte nikdy nikoho hlídat.

No...a to je v podsatě celý problém téhle hry. Je to hodně malá výzva, a u jako takové jsem se u téhle hry nebavil tak moc, jak jsem čekal. Z estetického hlediska jsem u toho měl pravidelný orgasmus, ale nebyl jsem do toho nijak zvlášť zažranej, protože by mě to tak bavilo. Nikdy jsem nevydržel hrát dýl jak hoďku a půl v kuse, což je docela špatný.

Příběh mě taky moc nezaujal. Postavy mi tak nějak obecně byly u konečníku, s Vitem jsem se ani z poloviny nezžil, těch několik málo plot twistů se mnou ani nehlo...sakra, dokonce i cameo Toma ve 14. kapitole mě nechalo naprosto chladným. Nevím čím to, ale prostě jsem nějak neměl vůbec zájem, a kdyby to byl film, asi bych ho nedokoukal.

Samotné dialogy byly ale naprosto skvělé. Skvěle napsané, skvěle zahrané (aj. dabing, ten českej mi stačil v demu). Celkově je sound design naprosto dokonalý. Především z toho náklaďáku jsem byl vyloženě unešenej. Ruku v ruce s tím jde hudba. Nemusím snad zmiňovat, že se jedná o některé z nejlepších kompozicí za posledních pár let (přinejmenším z toho, co jsem hrál). Hitovky v rádiích jsou taky vybrány perfektně, ačkoliv si je člověk vskutku během hraní moc neužije.

Grafika mi, přiznávám, vyrazila dech. Ta hra je zatraceně nádherná, ale to vůbec nejkrásnější je, jak hezky plynule šlape i na té mojí staré šunce. Když se budete procházet noční ulicí a lampy společně s auty začnou vytvářet unikátní a téměř dojímavou lightshow, pochopíte (možná).

Je mi to blbý, ale asi už s tímhle komentem končím. Vím, odflák jsem to, ale nějak mi teď to moje spisovatelské střevo zevluje.

Houly šit. Já fakt nevím, proč si tohle dělám. Masochisticky jsem rozehrál hru, o které jsem dopředu věděl, že to bude neskutečnej trus, a ještě se v půli cesty vyzvu, abych to dohrál. Talk about self-destruction. Tahle hra je zdigitalizovaný utrpení. V té nejlepší formě. Všechno je k uzoufání pomalý, všechno je ošklivý, celý je to mučivě nudný a dementní, a...no jo, to je v podstatě to jediný, co můžu k týhle hře říct. Víc jsem totiž během hraní nedokázal nějak vstřebat.

Příběh? Bohužel, výprava je zde tak ŠÍLENĚ nezáživná, že cutscény jsem musel přeskakovat, a ty collectable knížky se mi fakt číst nechtělo, tudíž k tomu nic říct nemůžu. Nicméně v podstatě de o to, co se můžete dočíst u popisu hry, a to přesně je všechno, co jsem po celou dobu hraní věděl. Víc ani ťuk.

Hudba? Kde?

Celkově je sound design mizernej. Duchové hučí, co jim síly stačí, ale k ničemu víc, než pousmání, to nevede nikdy. Efekty, co vydává ten kouzelnej cepín, jsou takový...divný. Ale to byl možná účel. Voice acting je pochopitelně out of this world špatnej, ale na to sere pes.

Co se samotné hratelnosti týče...*odkašlává si*...ta je naprosto neskutečná. Ta hra hrozně často působí, jakoby se pokoušela hrát na realistickou notu (odlišné animace pro běh do schodů a ze schodů, různé interakce všude možně...), nicméně když se naskytne možnost přelézt zídku mnohem nižší, než je postava hlavního hrdiny, čímž by se krásně zkrátila cesta, tak to ne. Ne, mnohem logičtější bude si oběhnout celou vesnici, poprat se s miliardou duchů, prošmejdit miliardu chatrčí, vylézt miliardu žebříků, a to všechno jenom proto, aby se hrdina dostal na druhou stranu oné zídky. To je na orgasmus. A vůbec celkově je to prostě úplně debilní. Týpek dokáže přeskočit dvoumetrovou mezeru mezi dvěmi střechami, ale půlmetrovou říčku už přeskočit nelze. Ne, to už zase musí najít ze dva šutry, přes které se dá přejít dál.

O úžasném stereotypu naprosto všeho se ani nezmiňuju. Taky se nezmiňuju o absolutně nulové obtížnosti (ti duchové jsou snad ještě pomalejší, než ten týpek). Extrémní linearitu už vůbec nezmiňuju, ta je v téhle hře konec konců pozitivem (neumím si představit, že s tím tempem v těchle přostředích ještě nějak bloudím). Jsem měl vymyšlený fajn závěr k tomuhle komentu, ale sakrafix jsem zapomněl.

Musím trochu zajéjovat a zaculit se. Nikdy bych totiž nečekal, že mě takhle dětská hra dokáže ještě něčím zabavit. A přece!

Tohle je fakt strašně fajn odreagovačka. Doslova parádní relax. Žádné nervy, prakticky nemožnost zemřít, jenom barvičky, supercute dráček, shitloads fazolí, dýní a něčeho, co připomíná cibulovou omáčku... Překvapivě ale především vcelku zábavná bezproblémová hratelnost, a když pominu vyloženě neuvěřitelnou krátkost a sem tam nějakou tu muchu, hra dokonce ani moc nepůsobí nedodělaně. No co víc si přát po těžkým dnu?

Je teda komické, že Hermionu tvůrci nenaučili úkroky do stran a dozadu, zatímco hošani touto znalostí oplývají. A je smutné, že PS2 verze je úplně jiná, mnohokrát lepší hra, která má namísto této verze plnohodnotné cutscény, puzzle, celkově se v ní všecko líp hejbe, herní doba je standardní a hratelnost je mnohonásobně vyspělejší. Leč nezrobíš nic, nicméně stěžovat si fakt nemůžu. Ta hra v podstatě předčila má očekávání, která jsem vlastně neměl žádný.

Tak jsem si řekl, že si zpětně zahraju tuten díl, páč ze všech dílů si zrovna tenhle pamatuju nejmíň, a jak se tak blížím ke konci, zjišťuju, proč jsem si ho pamatoval nejmíň. Já si ho chtěl pamatovat nejmíň. Po dokonalé jedničce, skvělé dvojce, a výborné trojce, čtvrtý díl je docela silnej kopanec do ksichtu.

Zatímco předešlé díly se hrály báječně (včetně jedničky na emulátoru), čtyřka se vskutku hraje...jak bych to jen řekl...přiměřeně hrozně. Jistě, schéma ovládání a debilní kamera jsou vlastní všem těm dílům. To je bez pochyby validní argument. Nicméně něco je ve čtyřce přece jenom jinak! A co? Henry. V předešlých dílech bylo ovládání intuitivní a postavy reagovaly včas, logicky a spolehlivě. Naproti tomu Henry reaguje na více méně každý příkaz s hodinovým spožděním, včetně bojové pózy, což samo o sobě způsobuje neskutečnou frustraci. Když se ale do party připojí kamera...to teprv začíná ta pravá řiť. Kamera je totiž v téhle hře neskutečná děvka, která se doslova VŽDYCKY dívá tam, kam to hráč nechce, a ačkoliv tu je báječná klávesa pro změnu kamery, tato změna většinou tkví v centimetrovém cuknutí do strany. Jo, to situaci vždycky zachrání. V předešlých dílech byla kamera v podstatě stejná, ale tak nějak se dokázala podřídit, nebo se přinejmenším dívala tam, kde to bylo žádoucí.

Dalším fajn hratelnostním prvkem je bojový systém. V jádru stejný, jako v předešlých dílech, pouze s jedním fantastickým rozdílem - ve čtyřce je zhruba 51612313546413216546545136krát pomalejší. A nejenom to - Henry má úžasný spider sense a samovolně, kdy se mu zachce, přepíná z nepřítele na nepřítele VŽDYCKY, když to zrovna nechcete, a když to náhodou chcete, Henry se dál soustředí na již padlou obludu, ignorujíc opičáka plížícího se za ním. Největší švanda ale je, když na vás hra pošle skupinku zhruba pěti silných potvor, které máte zabít použitím bojového systému očividně navrženého pro boj jeden na jednoho. Žádné taktizování nepřichází v úvahu, hráč se v takových situacích musí spoléhat exklusivně na vlastní štěstí.

Na druhé straně mince se to ale docela blýská. Příběh, byť již značně odcizen od kořenů série, je pořád zatraceně silný, stejně jako zatraceně zamotaný. Atmosféra povětšinou funguje, i když předešlým dílům nesahá ani po paty. Většina monster je fajn, i když mi totálně chyběla ta typická silenthillovská zažitá z dřívějška (a některé obludy jsou vyloženě komické, jako třeba ty přerostlé krkající sestry).

Člověk se občas lekne, sem tam poznává, že je v Silent Hillu, ale především je frustrovanej a nudí se. Není to takovej prušvih, jako Homecoming, ale i tak má na mále. Udržuju vcelku nadprůměrný hodnocení, protože...nevím, asi chcu bejt hodnej.

Ono by bylo strašně fajn chvíli šplhat po vzoru Croftové, skákat po vzoru Altaira, sjíždět lana po vzoru...všech postav, které to tvůrci naučili, a mezi tím vším střílet nepřátelé na cucky vcelku kvalitní sbírkou zbraní. Jenomže to by to nejdřív muselo celý bejt hratelný. Což bohužel Damnation není. Nemluvím ani tak moc o těch snad nejzastaralejších mechanizmech, které jsem kdy viděl. Nemluvím ani o tom vyloženě nepříjemném a divném pocitu...ze všeho. Nemluvím o absolutní odfláklosti drtivé většiny aspektů hry. Nemluvím o chybách, na které člověk narazí během prvních 5ti minut hraní. Rozhodně nemluvím o příběhu, protože ten jsem ani nestihl poznat. Tak o čem vlastně mluvím? Já vám nevím...co se týhle hry týče, vlastně není o čem mluvit. Je prázdnější, než peněženka po Vánočních nákupech. Nudnější, než zírání 5 hodin v kuse do holé zdi. Divnější, než mysl Tima Burtona. A odfláklejší, než hra vytvořena během pěti minut v Game makeru. Co mě ale sere nejvíc je to, že potenciál by se tu našel. Koncept hry je fajn. Mohlo to bejt vyloženě žůžo. Bohužel, nezrobíš nic.

Sere pes jakýkoliv slovíčkaření. Sere pes sáhodlouhý texty, který by se daly psát. Sere pes jakoukoliv snahu napsat něco duchaplnýho. Především ale sere pes tuhle hru.
A proč? Protože je to multiplayerová hra, kterou nikdo nehraje. Tudíž, když už to člověk chce hrát, musí se spokojit se singleplayerem, který je k uzoufání nudnej a chudej, absolutně nezábavnej, rekordně stereotypní, a taky Limbovsky krátkej. Když už to člověk dohraje, není to z principu. Není to ze zvědavosti. Zcela určitě to není kvůli zábavě. Nakonec tedy asi zbývá teorie zabíjení času, kdy je na tom člověk fakt tak neskutečně mizerně, že zkysne s tímhle.

Nemá cenu vypisovat jednotlivé herní módy, protože jsou všechny naprosto dokonale identické. Pakliže se mezi nimi nějaký zatoulaný rozdíl najde, tak jen kosmetický. Intro, byť amatérský, má poutavý charakter, a právě jím mě tahle hra nachytala. Demoverze byla chytrá jak sviňa, páč nabídla zhruba deset minut pobíhání po té nejlepší lokaci ve hře. Takže si člověk řekl, že hra má dobré oblasti, a zároveň to hrál tak krátce, že ho to nezačlo nudit. A pak hle - všecky ostatní lokace na hovno, a po pouhých deseti dalších minutách vyplouvá na povrch pravá nátura hry.

The Club by neobstál ani na freeware scéně. I kdybych to v temném zákoutí mýho pokoje zpotvořil úplně sám a pak to dal zahrát mým nejbližším, poslali by mě s tím do řiti a nařídili mi, ať s tvorbou her okamžitě skončím, protože to prostě neumím. Protože takhle se hry nedělají. Možná jsem moc tvrdej, ale...nezrobíš nic.

Tak si tak brouzdám po světě, masakruju Seekery 100 + 1 způsoby, jsem bůh, nepřemožitelnost je mi vlastní, svými dlouhými nohami vyšlapávám cestu parťákům, kteří se mnou v akci nejsou NIKDY, nicméně v ukázkách se mnou pózujou, aby nabyli trochu téj příběhové důležitosti, probíhám se vizuálně orgastickým světem, bez jediné vady na kráse, a špiním jeho půdu padlými plazy a zoufale nedostačujícími roboty, páč prostě můžu a přec jenom je to náplň téhle hry. Ale taky je to setsakramentská švanda. No fakt, navzdory debilní manipulaci všeho se vším (čmuchám čmuchám konzoloidní původ) se ode mě ten brejloun za obrazovkou ne a ne odtrhnout. Jmenuju se Gideon Wyeth, a dneska vám ukážu prostřednictvím vcelku primitivní hry, jaký to je bejt demigod. Ukážu vám to hodně rychle (za ňáký čtyři hoďky končíme, soráč), ale vězte, nebudete litovat. Kromě toho naši tůru doprovodí fantastická hudba, takže kromě již zmíněné grafické nádhery si i vaše uši budou nadmíru užívat. A, tohle bych vám asi neměl říkat, protože si to moji tvůrci chytře nechali až na konec (a to jakože na Konec, ne jenom na konec), ale po závěrečných titulcích mě ti zmrdi nepustili k holičovi, a kromě toho na mě ještě pošlou nepatrně zmutovanýho bráchu (nebo bejvalku, to bude na vás)! Berte to, jako přátelský varování.

Nádhera. Prostě nádhera. Takhle milé překvapení jsem nezažil, ani nepamatuju. Když říkali „AC2 strká první díl ve všem do kapsy, je tam toho hafo novýho, tamto už tu není, prostě je to boží!“, s nedůvěrou jsem jen odvracel zrak a při matném vzpomínání na zážitky z prvního dílu si říkal, že to přece není možný, ten druhej díl nemůže být do tak šílený míry v podstatě jiná hra. Leč zmýlil jsem se, a už dlouho jsem za vlastní omyl nebyl tak rád.

Nicméně, hezky od začátku. Na AC1 jsem se těšil jako malej Jarda od prvního screenshotu, který jsem viděl. S příchodem prvního videa mé očekávání nekontrolovatelně vzrostlo. Když jsem hru prvně začal hrát, cítil jsem se báječně. Říkal jsem si, že po dlouhé době hraju řádně promakanou hru, že mé očekávání se naplnilo. Jenomže…ten extrémní, nesnesitelný stereotyp na sebe nenechal dlouho čekat. Právě kvůli němu, a taky kvůli té skutečnosti, že mi všechna tamní města přišla až příšerně podobná sobě navzájem, jsem to ani ne v půli cesty vzdal. Po čase jsem AC1 dal druhou šanci, jen abych to vzdal ještě mnohem dřív.

Není tedy divu, že AC2 jsem nedůvěřoval téměř vůbec, nicméně s potěšením sobě vlastním musím říct, že mi patřičně nakopal prdel. AC2 totiž vzal všechno, co stálo v AC1 za hovno, a vyhodil to, nahradil to něčím mnohem lepším, nebo to jen upravil do daleko líbeznější formy. Tak třeba architektura měst – výrazný improvement, tentokrát jsem opravdu dokázal všechna města od sebe navzájem hladce odlišit, každé město má svůj vlastní unikátní feeling, své výrazné rysy, svou velkou jedinečnou budovu…snad jen škoda těch civilních obyvatel, kteří jsou všude stejní. Ale to bych přece jenom puntičkařil. Příběh je daleko zajímavější. Délka těch zbytečných tlachání po zabití důležitých jedinců se nepatrně zkrátila ze dvou minut na pár sekund. Pryč jsou ty návraty do budoucnosti, při nichž jsem musel akorát jít do postele, trochu si zchrupnout, a pak šupky dupky zpátky do animusu (což byla jedna z nejzbytečnějších povinných herních aktivit, jakou jsem kdy zažil). Jistě, i tady návraty jsou, ale napočítal bych je na prstech půlky jedné ruky, a tentokrát se při nich dokonce odehrává nějaká ta akce, takže se nedá říct, že by prudily. Pak je tu ten ultra jednoduchý upgrade systém, přímo spojený s pohodlným nakupováním. To celkově je vůbec nejlepší novinkou v této hře, a má jen jediný zádrhel – když si nakoupíte více zbraní stejné kategorie stejné velikosti, nemůžete je nosit všechny najednou a libovolně je vyměňovat, nýbrž musíte až do strýčkova bejváku, kde se případně můžete i převléct. Jinak, celkově jsou všechny nové serepetičky fakt cool – akorát pro otrávenou vysouvací čepel jsem nějak nenacházel využití. Mám pocit, že šplhání je rychlejší, protože Ezio je hbitější a šikovnější. Ezio, když jsem ho tak nenápadně nakousl, je mimo jiné mnohem sympatičtější, než Altair, páč působí mnohem realističtějším dojmem, což se dá říct o VŠECH postavách ve hře.

Pak už to jsou samé maličkosti. Je v tom voda, kterou můžete plavat. Miluju plavání. Pravda, zamrzí, že široko daleko je Ezio jediný člověk, co umí plavat, ale dá se to přehlídnout. Taky si zalítáte nad Benátkami. Přátelíte se s Leonardem Da Vinci! Ale, co je nejdůležitější, AC2 zkrátka po celou dobu hraní nepřestane bavit. Jsem v tom až po uši. Nejvíc bych si teď přál, aby byla příběhová linka o pár hodin delší, ačkoliv celkově hra zabaví na hodně dlouho (pakliže mluvíme o 100% dokončení).

Nezbývá, než se zamyslet, co téhle hře ještě chybí k dokonalosti. Multiplayer…a, no jistě, ten tu bude již brzy! :)

Vnitřní démoni, duši kroutící muka, procházka peklem k znovu získání mentální přítomnosti v realitě – jó, to zní jako to pravé ořechové pro mě! Navíc, her s takovými prvky není právě mnoho, a tím spíš nad Sanitariem nezbývá než žasnout. Pro mě se tedy rozhodně jedná o jednu z nejlepších nekomických adventur všech dob.

Dodnes rád vzpomínám, jak mě slušně zpracované intro zobrazující strašnou autonehodu obulo do bot hlavního protagonisty, na úvodní kapitolu v hadí jámě jednoho blázince, v němž šílenci projevují své zdraví pochybným mumláním a třískáním hlavou o zeď, ale především na to, jak mě hra úspěšně udržovala nejistého až do konce tím, že jednoduše velmi atypicky střídala herní prostředí (s tím, že každé mělo naprosto odlišnou unikátní atmosféru) a občas i nepřímo vysvětlenou výměnou postavy. Zvláště efektivní mi přišla ta sekvence, ve které se procházíte svým dětským domovem, vyrenderovaném v bledé sépii, a sledujete, jak se v hlubokém žalu ukrývají duchové vaší rodiny. Nejen že je pak taková část zábavná, ale zároveň to v člověku provokuje určité emoce, což se povede málokteré hře.

Hrát Sanitarium je prostě potěšení. Jednoduše se ovládá a je zabalený do nádherného grafického kabátku. Tvůrcům se tak nějak podařilo udělat všechny ty ohavné a odporné věci pěknými – zdejší šílenci jsou nevšedně “hezcí“, monstra jsou svým způsobem krásná a to samé platí i o veškerém ostatním obývajícím herní svět. Zvuky také kvalitně přispívají na celkovém dojmu. Takhle z hlavy mě už nenapadá, co dál psát, tak tu udělám takovou pěknou tečku s tím, že teď, když jsem si na hru vzpomněl, mě chytla neskutečná chuť si to všechno zopakovat. Jenom doufám, že to ještě rozchodím.

PURE FUCKING RACING ORGY!

Promiňte, jak jsem se nechal unést, ale muselo to ven. Takhle nostalgickou náladu jsem nezažil, ani nepamatuju. Jakouže nostalgii to mám na mysli? Vzpomeňme Motocross Madness, Moto Racer 3, nebo Motocross Mania (můj osobní favorit), a při tomhle vzpomínání pohleďme na Pure. Pure je ve své podstatě dokonalá kopie těchto her, jen s dvěma koly navíc. A to, přinejmenším u mě, zaručuje instantní fall in love!

Ono to v jádru není tak světoborný, ale má to jedno setsakramentsky blýskavý pozlátko, který nechutně spolehlivě oslepilo všechny moje smysly a tím mě kompletně vtáhlo do jiného světa, do kterého jsem každodenně zavítával převelice rád. Koukalo se na to přímo přepychově – nádherné horizonty, skvělé textury (tedy většina z nich), úžasný level design, skvělé (byť nedokonalé) animace, výtečné efekty (dokonce ani to špinění se neokoukalo!), a i s tím vším zůstal framerate po celou dobu naprosto netknut! No není to skvělé? Není…

Dokonce i prsty si při tomhle s klávesnicí dobře rozuměly. Hodně, ale opravdu hodně lidí pyskuje, jak je tu zase gamepad nezbytností…KECY! Se mi tak zdá, že tyto výroky značí SKORO COSI NĚCO jako „rozmazlenost“…jakoby tito lidé již nebyli schopní nebo ochotní (nebo oboje) tu hodinku strávit s klávesnicí, aby si prsty zvykly. A vězte, u týhle hry fakt není problém si pustit zdejší ovládání pod kůži. Už v třetí sbírce eventů jsem hladce zvládal všechny otáčky a vychytával všechny skoky. Tak ať mi nikdo nenamlouvá, že je to bez gamepadu nehratelná záležitost. Ačkoliv blbý, nabízí se mi tu srovnání s Tony Hawkem – i u toho si masy lidí stěžují, že - žádný gamepad = žádný Tony!, přitom i ten se na té klávesnici hraje po chvilce cviku naprosto pohádkově. Co je ale hlavní, oproti Pure byl Tony docela problematický, jinými slovy Pure je hračka! No není to skvělé? Není…

Škála triků není tak široká, jak by si jeden mohl přát, nicméně vykonání všech nějaký ten čas zabere, jelikož mnoho z nich vyžadují opravdu hodně big air, a až tak velké skoky se na všech tratích vyskytují průměrně po dvou, což právě moc není. Z toto vcelku čistě vyplývá, že víc základnějších triků by vůbec nebylo od věci, když 90% každého závodu si budete muset vystačit právě s nimi (Freestyle na tom není o moc líp, sice má rampy a kdesi cosi, ale stejně i při něm můžete jásat blahem, když se vám za jeden Freestylový závod povede alespoň jednou nějaký special trick. Každopádně, jinak jsou triky zpracovány skvěle a všechny se namačkávají vcelku pohodově (někdy možná až moc…jako jó, na nějaký šílený tlačítkový komba by tu nikdy nebyl čas/ dostatečně velký a dlouhý skok, ale…aspoň ty speciální finty mohly vyžadovat nějakou speciálnější kombinaci kláves, než je ta pro všechny ostatní triky). Taky vás hra nutí je pravidelně střídat, jelikož když jeden trik provedete dvakrát za sebou, hra vám oznámí, že se opakujete a tak vám udělí menší boost (a možná i menší skóre, což nejvíc potěší právě ve Freestylu). Mimochodem, při spuštění hry na vás vybafne upozornění, že triky jsou v této hře čirá fantazie, tak ať se o ně nepokoušíte v reálném životě. Když jsem to četl poprvé, s úšklebem a očima vytočenýma k stropu jsem si řekl „tss, jo jasně!“, ale pak mi hra pořádně nakopala prdel a musím uznat, že při tvorbě triků (zejména teda těch speciálních) si tvůrci meze ve fantazii nekladli! Leckteré triky jsou zde tak šílené a fantastické, že by i Chuckovi Norrisovi zůstal rozum stát! Není to prostě skvělé? Není…

Původně jsem chtěl hře udělit stovku, bez rozmýšlení. Říkal jsem si: „Na ty občasný výbuchy zuřivosti sere bílý tesák, prostě tu hru vychválím do nebeských výšin a hotovo!“, nicméně nakonec jsem se rozhodl mít na ní při komentování trochu střízlivější pohled. Ony ty výbuchy za to totiž fakt stojí. Ačkoliv si stojím za tím tvrzením o bezproblémovém ovládání, něco problémového s ním ruku v ruce přece jenom jde – kamera, resp. fakt, že je tu jenom jedna a ta je až moc zafixovaná na jezdcův konečník. To znamená, že periferní vidění zažité z jiných závodních her zde neexistuje (tzn. protijezdců si všímám, až když mě předjedou, takže je nemožné nějak předběžně vymyslet „strategický“ manévr, který by jim v tom zabránil; když jedu na nějaké nové trati prvně, nejsem obeznámen se všemi zatáčkami, a díky této anální kameře mi kolikrát taková ostřejší zatáčka totálně unikla a já zahučel do křoví; to samé platí o mnoha skokáncích – při nájezdu se kamera zbytečně přehnaně zhoupne pod zadní část čtyřkolky a když takový skokánek vyjíždím poprvé, nevím jak daleko je další zatáčka, takže nemůžu nijak odhadnout, jak moc mám skočit, což nesčetněkrát vyústilo v brutální držkopád; a tak dále).

Anyway, kamera je skutečně to jediné, co mi celkový dojem kazí. Je teda pravda, že něco málo bych mohl vyčíst i délce World Tour, ale osobně mi krátkost kariéry nijak zvlášť nevadí, přece jenom je tu ještě mulťák, který jsem sice ještě nezkoušel, ale nedočkavě si na něj už brousím zuby (a ať už bude jakejkoliv, dojem z výbornýho singlu mi to určitě nepokazí, že). Taky bych si uměl představit víc herních módů, Freestyle by mohl být daleko víc free (tj. v asi takovém duchu, jakože mám k dispozici jednu velkou mapu, na které jsem úplně sám, a netlačí mě nedostatek benzínů ani jakékoliv skóre, prostě bych si chrochtal blahem mít možnost jen tak poblbovat absolutně volně)…ale stejně si moc stěžovat nemůžu, protože i s touhle absencí jsem se bavil přímo božsky! No není to skvělé? Není, je to naprosto úžasné! Opravdu, obecně mě závodní hry nikdy moc nebraly a rozhodně bych ty, které mě opravdu chytly, napočítal na prstech jedné ruky… a Pure by s přehledem zabral palec. :)

Pure je takovej typickej herní diamant – má svoje větší či menší šrámy, avšak stále je to hodnotný klenot, který člověku zkrátka dělá radost, byť úplně bezdůvodně. Já si ale všech důvodů, kvůli kterým jsem si Pure tak zamiloval, jsem plně vědom.

Pozn.: Ten loading bug je vskutku nervy drásající, avšak metoda alt+esc pro mě funguje naprosto parádně, takže i tohle (ačkoliv nechápu, jak to mohli tvůrci přehlédnout, nebo snad ve hře vědomě ponechat) jsem s chutí při každém hraní opomíjel.

Hektolitry krve, latex, dvojice neskutečně dobře nabroušených čepelí (že by i Ramsay mohl závidět), velmi fajnový řetěz, monstra, upíří zoubky a kundozní vzhled hlavní hrdinky k tomu – toliko a mnohem více bych toho k Rayne mohl ve zkratce napsat. Do tohohle komentu mírně zahrnu i menší popis jedničky, ať to mám hezky pohromadě.

Je tomu již řada let, kdy se na mém radaru vyskytla slibně vypadající řezba nesoucí název BloodRayne. Dodnes si pamatuju, jak jsem na Vřesinském koupališti přemlouval bráchu, aby mi hru neprodleně sehnal. S prvním hraním přišla ale vcelku vlažná sprcha, jelikož jsem byl ze hry tak nějak zklamaný. Celkově to teda bylo uspokojující, úroveň brutality rozhodně přes hranici, pod kterou se tehdejší ostatní hry schovávaly, atmosféra většinou dost hutná, odreagovávalo se u toho skvěle, návykový to též bylo, no vlastně si nebylo nač stěžovat. To jen že já čekal kapičku víc. Nesporně jsem tedy čekal poněkud lepší vizuální stránku (ruku na srdce, ta hra dobrou grafiku nemá a neměla jí ani ve své době), ale především, a v tom jsem byl nejspíš nejnaivnější, jsem čekal jakýs takýs příběh. Jako, on tu ten příběh je, ale je totálně o hovně, to se musí uznat (přitom na upíří tématice by se dalo TAK vyřádit!). Takže vrchol motivace to hrát a dohrát byla pouze vize ultimátního masakru, kterého se mi naštěstí svým způsobem nakonec dostalo.

Každopádně, první BloodRayne byla skvělá řezba, vyloženě ideální na vypnutí mozku a bezstarostné běsnění. Tudíž, když jsem četl první preview na Bloodranye 2 (tuším v LEVELu nebo SCORE – oběma časákům R.I.P., dobré časy to byly), nedočkavostí jsem se mohl posrat. Rayne na tyčích, nová monstra (a že tyhle vypadaly zatraceně COOL!), mnohem atraktivnější grafický kabátek a v neposlední řadě změny v hratelnosti, no zkrátka očekávání tehdy překonalo i Vánoce! Bohužel, když se mi pod ruce dostala poprvé dvojka, né že přišla další studená sprcha, on se na mě rovnou zhroutil celý Mount Everest. Absolutně všechno jsem na té hře nesnášel do morku kostí, a taky jsem tehdy napsal jednu ze svých prvních čtenářských recenzí pro Tiscali games (ještěže už to nevedou, nejsem na ty bludy, co jsem tehdy psal, moc hrdý!), kdy jsem hře udělil tuším 20%. No jo, byl jsem ještě pořád moc malej na to, abych si tohle vychutnal a abych přetrpěl některé otravnosti. Každopádně, po pár letech jsem si tuto hru zopakoval a musím uznat, že zvýšení hodnocení o těch 50% je zcela oprávněné.

Bloodrayne 2 totiž opravdu není o nic horší, než jednička, ba naopak v některých směrech jí hladce mete ze stolu, ale taky má některé novinky navíc, kterými si tedy ostrostřelecky hází klacky pod vlastní nohy. Jo, mluvím o těch úkolech typu „hoď tolik a tolik nepřátel na tolik a tolik objektů, aby ses dostal dál!“. Lidi, musíte uznat, že je to totální retardace a ještě neskutečně frustrující, protože to ani nefunguje zcela tak, jak by mělo! Namátkou vytáhnu jednu situaci, která mě suverénně dostala nejvíc – kdesi na diskotéce jsem byl na parketu, kolem dokola jakýsi silový pole, čtyři repráky u stropu a neustálá vlna nepřátel. Úkolem je hodit libovolné čtyři týpky (nebo děvčata) na ony repráky a to tak, že rychle, ať stihnete všechny čtyři najednou, aby vznikl tak velkej zkrat, že to to silový pole vyřadí z provozu. Stalo se mi, že jsem se o tohle pokoušel cca čtvrt hodiny, a pak to nepřátelé asi přestalo bavit a už se u mě ani jeden neukázal, takže jsem musel hodit reload a už nevím přesně kde to bylo, ale vím, že ne právě blízko tomuhle úkolu. Nasralo to, a to velmi kvalitně.

Další novinkou jsou tyhle krvavé pistole... .no to mě poserte na holý záda! Proč dávat sbohem perfektně adekvátním normálním střelným zbraním z jedničky, a na jejich místo mrdnout tuhle sračku?! Omluvte mou hrubost, jen jsem se snažil dostatečně jasně vyjádřit, jak moc jsem si tyhle pistolky (které později produkují i rakety…že to zní debilně? Že si to neumíte představit? Co teprv až to zažijete…) oblíbil. Vážně, nikdy nepochopím, jak to s tímhle tvůrci mysleli. Největší džouk ale spočívá v tom, že „munici“ zde představuje krev nepřátel, takže se s těmahle stříkačkama budete muset dělit o krmivo! A to je fakt potom o držku, když potřebujete jak doplnit zdraví, tak akutně doplnit krev v pistolkách, páč potřebujete vystřílet další sbírku raket na nějakýho bosse. Sralo mě to, hodně kvalitně!

Co se bossů týče, když jsem je tak nenápadně nakousl, opravdu mě nebavilo pětkrát opakovat jednu mučivě dlouhou bitku s tím, že toho parchanta (popř. svini) dorazím až v poslední kapitole. Když je to tak, proč jimi proboha museli tvůrci zasmraďovat i jiné kapitoly? Proč radši nevymysleli víc bossů s tím, že v prvních kapitolách bychom třeba museli konfrontovat snadnější bosse, s nimiž bychom čistě teoreticky nemuseli bojovat půl hodiny? Na nedostatek nápadů se rozhodně vymlouvat nemůžou, nápady tahle hra jinak oplývá až až. Sralo mě to, ustavičně, a taky mě to slušně zklamalo.

Nicméně, jinak je tahle hra guilty pleasure jak bejk. Stejně jako v jedničce, i tady se koná ohromnej masakrozní krvák (s tím, že zde Rayne umí i nějaké ty nové frajeřinky, na které se kouká opravdu skvěle), herní prostředí je vcelku variabilní, obtížnost podstatně zvýšila (i když furt někde slyším nebo čtu, jak je dvojka stokrát lehčí než jednička a kdesi cosi…co to melete? Jednička byla oproti tomuto poklidná procházka s prstem v nose a né že ne), kamera povětšinou zcela bezproblémová (což se cenní a mohlo to dopadnout daleko hůř), grafika hodně pěkná (obzvláště pak s FSAA patchem, který sice neskutečně přidává na nárocích, ale stojí to za to…a pokud nevíte, o čem teď mluvím, vaše mínus :P), dokonce i příběh o něco zajímavější (v zásadě furt o hovně, ale nějak jsem měl větší zájem a byl jsem do toho takovej…ponořenější) a herní doba je perfektně optimální.

Nakonec se nemůžu nezmínit o jedné krásné věci, a sice skutečnosti, že při finální bitce s Kaganem je možné toho páprdu bez sebemenších problémů rozsekat, zatímco Rayne sama je nesmrtelná a ještě je zastaven čas, aby se Kagan při porcování moc necukal. Pokud jste hráli, možná víte o čem mluvím, pokud nevíte, zamyslete se nad tou fontánou. :D). Nevím, jestli to tam tvůrci hodili úmyslně, ale rád si myslím, že jo, a pokud se nepletu, je to skvělej vtípek na rozloučenou. :)

Já vám nevím. Je to v podstatě strašně smutné, ale některé hry, které jsem v dětství zbožňoval, dnes nemůžu ani vystát. Takhle jsem si řekl, že právě Simpsoni by stáli za druhé zahrání, ale to jsem neměl dělat. To jsem fakt, kurvafix, neměl dělat! Proč? Protože jsem si tím akorát kvalitně pohnojil fajné vzpomínky a zadělal si na neskutečný nervy. Ale hezky popořádku.

Zpočátku se ta hra tváří fakt svůdně, a jeden by rozhodně neřekl, co se v ní fakt skrývá. Grafika je správně ulítlá (ale vcelku příjemná na pohled), ovládání komfortní, věrný humor, skvělý hlášky, vtipné mise, celkově „prdlej“, ale šíleně sympatickej koncept hry…no zkrátka a dobře se ze začátku zdá, že všechno bude fajn. Jenže zdání klame a v tomhle případě přímo monumentálně.

Co vás totiž při té zaslepenosti během prvních hodin hraní nenapadne je taková nepatrná skutečnost, že to, co během těch prvních pár minut hraní zažijete, je skutečně to jediné, co hra nabízí. Zkrátka to na vás nekompromisně vybalí ihned po spuštění nové hry a nesere se s čímkoliv zajímavým na pozdějc. To by ale samozřejmě bylo překousnutelný v rámci žánru, ve kterým se nikterak variabilní hry nikdy neobjevovaly, nicméně tahle hra dělá oproti jiným jednu katastrofální chybu, a sice to, že postupem hrou tak nějak vážně zvyšuje obtížnost, až to hraničí se snesitelností (tuto hranici pak směle překročuje). I to by teoreticky mohlo bejt překousnutelný, ale jednoduše není. Tohle totiž není hra, u který bych zvýšenou obtížnost toleroval. U týhle hry, když už je tak zoufale stereotypní a časem neskutečně nudná a opravdu EXTRÉMNĚ frustrující, bych uvítal obtížnost odlehčenou, abych se u ní pohodově odreagoval. Ale ne, tahle hra se vás místo toho od půlky dál pokouší přímět k sebevraždě.

Jinak opravdu nevím, co bych k tomu řekl. Snad jen, že se upřímně obdivuju, že jako malej caprt jsem to dokázal dohrát (zároveň nad tím ale kroutím hlavou).

Tahle hra je zatraceně zvláštní dílo. Ačkoliv mnohé její ingredience mi svou hořkostí rozhodně nesedly, celkové pošušňáníčko je zcela výjmečné. Výjmečnost bohužel ale nezaručuje výbornou chuť.

Nejdříve ale k tomu šťavnatějšímu. Tato hra si (pokud vím) vysloužila pověst jedné z nejatmosféričtějších a nejděsivějších her poslední doby. I když je takové tvrzení kapku přehnané, hra si velmi hutnou atmosféru udržuje od začátku do konce a nenechává hráče vydechnout, a párkrát mě rozhodně velmi příjemně zamrazilo v zádech (obzvláště v poslední kapitole, kdy jsem již ozbrojen vstoupil do velké jeskyně a všiml jsem si, že z druhé strany si to mým směrem šine trojice velmi rychlích a silných potvůrek - žádná hudba nehrála, žádný zvuk se neozýval, bylo to jen mé vědomí, že se s nimi setkám a že oproti mě mají nemalou výhodu. Člověk by nevěřil, jak něco tak prostého dokáže vyděsit.). Atmosféra je hustá a dýchá hráči na záda v každé části hry, ovšem tou nejpůsobivější částí je nepochybně samotný prolog hry - To jsem nevěděl, co mě čeká a co hra skrývá v rukávu a určitě jsem nečekal, že již na začátku se mi dostane takových obrázků, jako rozpáraný člověk s všemi jeho vnitřnostmi konzervovaných kolem po místnosti.

Ačkoliv level design pokulhává, většinou je herní svět sofistikovaný až až a byla radost se jím procházet. A když už se hráč musí trmácet méně příjemným prostředím (Marsh Refinery), ihned v další kapitole mu to hra bohatě vynahrazuje (Esoteric Order of Dagon). Pochvalu si zaslouží i skutečnost, že jsem ani jednou nezabloudil natolik, abych hru proklel do třetího kolena. Až na poslední kapitolu (která se odehrává v docela komplexním jeskynním systému) je hra vlastně silně lineární a povětšinou ani nenabízí více než jednu cestu, kterou se vydat. S klíčovými předměty se to taky má poměrně klidně, neboť docela silně září a tak jasně vyčnívají a doslova skáčou od oka.

Obtížnost je na Private Investigator (nejtěžší možná volba při prvním hraní) více méně průměrná a na tom mají velkou zásluhu občas velmi neshovívavé savepointy. Mít možnost ukládat kdykoliv, obávám se, že by se obtížnost dala nazvat téměř absurdní. Proč? Protože nepřátel je všude pomálu a ačkoliv jsou to takoví šťastlivci, že vás leckdy z deseti metrů s Revolverem trefí při pohybu tak, že to odnese každá část vašeho těla, jsou to neskutečně pomalí, slepí a hluší lehce degenerovaní přisránci. To způsobuje jednu roztomilou věc, která prakticky zabíjí klíčový hratelnostní prvek hry - přestřelky jsou nudné. Za to částečně může i prapodivný pocit ze střílení a Jackova těžce neklidná ruka a neschopnost automaticky přebíjet, ale největší vinu na tom mají oni nepřátelé. Přinejmenším jsou ale takové přestřelky často alespoň velice komické - Když v jedné místnosti pochodují tři takoví živáčci a jednomu udělíte krásný headshot (což dá kvůli šílenému míření fakt zabrat), zbylí dva to buď zcela ignorují, nebo se na padlého parťáka jen natočí, chvilku tak zírají a pak pokračují v chůzi. Dalším takovým případem je, když mě honí skupinka nepřátel a přímo před nimi vlezu do díry v podlaze a oni hned na to "Where did he go? Search everywhere!". Jejich hlasy na komičnosti jen přidávají. Myslím, že k vytvoření obrázku o AI by to stačilo.

Co se hádanek týče, a na ty jsem se těšil nejvíc (konec konců ta hra má být především adventura), jsem těžce zklamán. Pokud mě paměť nešálí, ve hře jsou dohromady tři nebo čtyři trezory, ke kterým je třeba zjistit kombinaci (řešení je ve všech případech do očí bijící), a jedno jediné puzzle, kdy bylo třeba zjistit, v jakém pořadí stisknout jistá tlačítka (řešení je opět do očí bijící, i když již ne v tak silné míře). No, na adventuru kurevsky slabý výkon. Vlastně z toho mám takový pocit, že bych si hned dovolil oficiálně prohlásit, že tahle hra je víc než cokoliv střílečka a jako taková selhává, páč střílení není švanda, je divný, těžko se na něj zvyká...vlastně to na mě působilo, jakoby tvůrci sami nevěděli, jak tu hru vůbec míní kategorizovat. Možná toužili založit zcela nový žánr. Mohl by se ve zkratce nazývat "no brainer adventure first person shooter not intended to be called a shooter". Ve zkratce.

S postavami jsem taky měl problém. Kdesi jsem četl, že bude zapotřebí klábosit se všemi postavami, takže jsem čekal, že jich bude patřičné množství a že každá bude unikátní a řekne mi něco jiného. No, to jsem byl naivní. Vlastně pouze na začátku první kapitoly se po ulici prochází asi pět šest chlápků a všichni vás při pokusu o kontakt okamžitě pošlou do řiti. No, to teda čumím. Bejt poslán do míst, kam slunce nesvítí, od pěti různých lidí naprosto stejným způsobem, to je sakra důležitý pro vývoj děje a pochopení příběhu. Větší problém jsem ale měl se svou vlastní postavou, Jackem. Fakt jsem se s ním mermomocí snažil nějak sžít (což by díky perspektivě, změn chůze a vidění při zranění a cutscénách viděných z vlastních očí neměl být výraznější problém), ale ne a ne se mi to podařit. Myslím si, že to bude tím, že Jack je neskutečně nezajímavý člověk bez špetky charakteru, bez jakékoliv výrazné vlastnosti, zkrátka a dobře je to postava postrádající i tu nejmenší známku osobnosti. Většinou se u něj neprojevují ani emoce. Jo, tu a tam lehce zvedne hlas, když ho někdo do něčeho nutí proti jeho vůli, ale stejně to potom udělá, samozřejmě. O vedlejších postavách se moc zmiňovat nebudu, stejně si z nich pamatuju velký kulový.

Uzdravovací systém, jakkoliv je originální, mě vesměs hlavně vytáčel, na čemž má svůj podíl viny opět Jack. On je totiž neskutečně zranitelný slaboch. Pro představu, Jacka někdo dvakrát střelí z bouchačky, Jack z toho má zlomeniny na obou nohách i rukách, má poškrábaný hrudník a ještě to schytalo oko. Půlka léčivých zásob v prdeli. Nebo, Jack spadne z dvoumetrové výšky a zlomí si obě nohy, pročež šíleně zpomalí. Fajn, chápu, má slabší kosti, ale když v takové situaci postrádáte potřebné položky lékáren, půl hodiny se tak dokulháváte vpřed, cestou ani lékárna, ani savepoint, a po té půlhodince na vás vybafne nějaký mrzák s pistolí, jednou vás střelí a tím vás dorazí. Umíte si představit ten výbuch zuřivosti, že jo?

Co by hře neskutečně bodlo je nějaká ta menší nápověda. Ačkoliv hra nění nějak zákysová, hráč nějak moc nebloudí a tak vůbec, sem tam musíte něco udělat a jednoduše nemáte nejmenší tušení, co nebo jak. Jelikož si nechci až moc začerňovat mysl, nebudu v paměti pátrat po každé takové situaci, ale zcela jasně se mi vybavují dvě - jednou mě týpek na lodi poslal pro lékarnu, že prej to šeredně schytal, tak směle vyrazím na místo, kam mě poslal, kde se rozhoupe a rozostří mé vidění, což ale nijak neubírá na zářivosti klíčových předmětů, takže jsem snadno rozpoznal lékarnu na posteli. Seberu jí, přinesu ji onomu týpkovi, ten mě ale znova pošle na to stejný místo. Nechápavě reloaduju poslední uložení a zkouším to znova. Nakonec se ukáže, že lékarna pro něho vypadá nejen úplně jinak, ale ani nijak nezáří. VŠECHNY předměty, které musíte nebo můžete sebrat, v téhle hře září, ale zrovna lékarna pro tohohle chlápka zářit nemůže. Upozorní na to hra? Ale jistě že ne. Druhý takový případ se mi stal blízko konce hry, kdy jsem se převtěloval do ožábrených potvor, páč umí dobře skákat a tak jsem přes ně dosahoval pro Jacka nedosažitelných míst a tam měl aktivovat páky ve formě rybích hlaviček. VŠECHNY páky se ve hře aktivují akčním tlačítkem, ovšem v tělech těhle monster nikoliv. V tělech těhle monster se páky aktivují útokem. Upozorní na to hra? Ale kdéže, proč taky.

Jak jsem tak hru hrál, přišla mi vcelku dlouhá, ale konečné statistiky ukázaly zoufalých pět hodin a půl hracího času. Moc se mi to nepozdává, zdá se mi, že do tohohle času jsou započítané pouze úspešné pokusy všech částí od každého savepointu.

Navzdory všemu nepříjemnému a všem nervům, které jsem u hry ztratil, musím ale udělit poměrně vysoké hodnocení, protože se opravdu jedná o velmi pohlcující a ryze horrorový zážitek. Jo, technicky se jedná o velmi chabou práci, v podstatě žádný herní mechanismus nefunguje správně ani na 70%, ale...něco na tom prostě je. Solidním tahákem je určitě i slušný příběh, který ale asi neosloví ty, kterým tahle mytologie nepůjde pod vous (jako mě). Chtěl bych napsat ještě něco, ale momentálně mě nic nenapadá. Snad jen, že ten notorický útěk pod padajícími balvany na konci hry mi nedělal sebemenší problém a udělal jsem to na druhý pokus (bez cheatu).

Teda řeknu vám, já jsem musel být ale strašlivě mizernej hráč někdy v 13ti letech. Proč? Protože tehdy jsem se s touto hrou setkal prvně, a tehdy mi její dohrání činilo neskutečné problémy. V jedné části jsem se zaboha nemohl dostat přes tři obrovské stonožky, v jiné jsem snad týden koumal, jak se dostat přes hejno přerostlých netopýrů, a dokonce i tři T - Rexové najednou pro mě znamenali dlouhodobou překážku. Již tehdy jsem si ale tuhle hříčku zamiloval.

Běhat a skákat s přerostlým primátem mě až tak moc nebralo, páč se s ním nedá blbnout ani zdaleka tak moc, jak bych očekával. Hra za Jacka to ale suverénně vynahrazuje. V těch pěti hodinách herní doby (no jo, je to krátký jak prase) na hráče čeká nespočet fantastických a nezapomenutelných momentů [namátkou pobíhání mezi brontosaury, ochraňování Ann před T - Rexem, sjíždění lehce prudké řeky na vorech, cesta do Kongova doupěte, probírání se močály (to ze hry dýchá téměř horrorová atmosféra)].

Hra by se ale poměrně obstojně obešla i bez těchto doslova dechberoucích momentů, neboť (alespoň za Jacka) je hra celkově velmi zábavná a má na hru podle filmu takřka výjmečně vypilovanou hratelnost. Taky vypadá skvěle. Některé textury mohli být lepší, ale celkově je Skull Island nádherný místo, kterému parádně dodává život skvělý osvětlení, velmi působivé horizonty, přesvědčivé zvěrstvo obývající tento ostrůvek a vůbec...no zkrátka zatímco si člověk hru užívá jako takovou, jeho oči jsou rovněž nasycené až až.

Jak jsem si to ale teďka po těch čtyřech letech zahrál znova, všiml jsem si jedné takové nepříjemnosti - ona je ta hra opravdu hodně jednoduchá. Nevím, co mi tehdy při prvím hraní bylo, ale vážně se nejedná o zákysovou záležitost. Ačkoliv Jackovi opravdu stačí dvě rány od jakéhokoliv zvířátka, pokud při hraní zapojíte alespoň trochu pozornosti, tato zvířátka budou mít opravdový potíže se do vás vůbec trefit. Vlastně, hra za Konga mi přišla obtížnější - jednak protože se musí vypořádat s fakt velkými a silnými sviněmi, tak i proto, že je docela pomalý, manipuluje se s ním vcelku neohrabaně a především u něj často zlobí kamera. Při hře za Jacka jsem největší (a popravdě jediný) problém měl s venatosaurem, což je ten nejtužší hajzlík celé hry, kterého budete muset ručně zabít, a jak na potvoru je taky pekelně rychlej.

Atmosférická, vypiplaná, nádherná, zábavná, často dechberoucí - toť pár superlativů popisující tohle skvělé...ale, nebudu se ostýchat, tohle unikátní dílo. Lepší hru podle filmu abys pohledal!