Vnitřní démoni, duši kroutící muka, procházka peklem k znovu získání mentální přítomnosti v realitě – jó, to zní jako to pravé ořechové pro mě! Navíc, her s takovými prvky není právě mnoho, a tím spíš nad Sanitariem nezbývá než žasnout. Pro mě se tedy rozhodně jedná o jednu z nejlepších nekomických adventur všech dob.

Dodnes rád vzpomínám, jak mě slušně zpracované intro zobrazující strašnou autonehodu obulo do bot hlavního protagonisty, na úvodní kapitolu v hadí jámě jednoho blázince, v němž šílenci projevují své zdraví pochybným mumláním a třískáním hlavou o zeď, ale především na to, jak mě hra úspěšně udržovala nejistého až do konce tím, že jednoduše velmi atypicky střídala herní prostředí (s tím, že každé mělo naprosto odlišnou unikátní atmosféru) a občas i nepřímo vysvětlenou výměnou postavy. Zvláště efektivní mi přišla ta sekvence, ve které se procházíte svým dětským domovem, vyrenderovaném v bledé sépii, a sledujete, jak se v hlubokém žalu ukrývají duchové vaší rodiny. Nejen že je pak taková část zábavná, ale zároveň to v člověku provokuje určité emoce, což se povede málokteré hře.

Hrát Sanitarium je prostě potěšení. Jednoduše se ovládá a je zabalený do nádherného grafického kabátku. Tvůrcům se tak nějak podařilo udělat všechny ty ohavné a odporné věci pěknými – zdejší šílenci jsou nevšedně “hezcí“, monstra jsou svým způsobem krásná a to samé platí i o veškerém ostatním obývajícím herní svět. Zvuky také kvalitně přispívají na celkovém dojmu. Takhle z hlavy mě už nenapadá, co dál psát, tak tu udělám takovou pěknou tečku s tím, že teď, když jsem si na hru vzpomněl, mě chytla neskutečná chuť si to všechno zopakovat. Jenom doufám, že to ještě rozchodím.