Příběh Syberii je pěkný. Celkově se mi líbil svět Syberii, hlavně automatoni, které hráč potkával poměrně často. Cutscény jakž takž dobrý, ale mohlo jich být víc. Bohužel tohle je asi všechno, co bych mohl na Syberii chválit.

Co mi nejvíce vadilo, byly pusté lokace a jejich počet. Mně by ani nevadilo, kdyby jich bylo hodně a byly rozmanité se spoustou věcí na zkoumání a ták. Tímto způsobem by se hráč lépe dostal do příbehu. Bohužel v Syberii jsou všechny lokace strašně prázdné s minimálním počtem aktivních předmětů (ve spoustě lokací nejsou třeba žádné). Já osobně rád v adventurách zkoumám všechno možné i nemožné. A tady mně to zkrátka chybělo.

Co se ještě týče těch lokací, tak bylo dost nepříjemné, že musel hráč dost často chodit z jednoho konce lokace přes dalších 1000 lokací, dokud nenašel nějaký předmět, který musel zase přinést zpátky. Kvůli tomuto jsem se musel často dívat do návodu, abych neskončil tak, že budu pořád jenom bloudit a hledat, kam že to vlastně musím jít.

Při hraní Syberii hlavní postavě Kate Walker dost často někdo telefonuje. Uznávám, že občas byly ty telefonáty důležité (telefonát s matkou Kate Walker kvůli Heleně), ale většinou byly úplně zbytečné a mě osobně nebavily a snad ani pořádně nezajímaly. Právě naopak mě ty telefonáty rušily při hraní. Teď si nejsem úplně jistý, jestli šly přeskočit, tuším, že ano, ale i tak bych se bez nich obešel úplně.

Také jsem si všimnul, že při rozhovorech se často neshodovaly titulky s tím, co říkaly postavy. Paradoxně mi tohle vadilo asi ze všeho nejmíň, protože významově to bylo stejné a anglicky umím, takže mně osobně to nedělalo problém.

Během hraní jsem si všimnul takového malého bugu. Když jsem byl ve vlaku v místnosti s kufrem, tak pokaždé po kliknutí na odchod z té místnosti se Kate otočila kolem své osy a až potom se teprve uráčila odejít. Vypadalo to sice vtipně a ze začátku jsem se tomu jenom usmál, ale po několikáté už je to spíš otravné. Stejného bugu jsem si všimnul ještě několikrát někde jidne, ale naštěstí se to neopakovalo nějak extra často.

Můj celkový dojem na Syberii je takový rozpačitý. Na jednu stranu pěkná adventura s dobrým příběhem a jejím koncem, na druhou stranu na mě působí, jako by nebyla hotová na 100%. Těžko říct, jestli autoři už neměli peníze na dodělání těch lokací, resp. aktivních předmětů a míst nebo byl takový záměr už od začátku. Dávám relativně dobré hodnocení jenom z toho důvodu, že ke konci hry už byla hra lepší, než na začátku a příběh byl dost zajímavý. Každopádně bych zrovna tuhle hru nikomu asi moc nedoporučoval, já osobně ještě musím zvážit, jestli se pustím do dalšího dílu.

Tohle byl jeden z těch nejhorších leteckých simulátorů který jsem za svůj hráčský život hrál. Základním kamenem úrazu je to, že letadlo se vůbec nechová jako letadlo. Když jsem s ním lítal, tak jsem měl pocit, jako bych ovládal okřídlenou bramboru.

Vůbec se mi nelíbí ta fyzika a hned za tím se mi nelíbí to, že to skoro nikdo nehraje. Na druhou stranu to chápu, protože já už to taky nikdy hrát nehodlám. Pro mě osobně je to zajímavá zkušenost, jelikož jsem už dlouho nehrál nic tak otřesného a nedodělaného.

Tohle se opravdu Wargamingu nepovedlo. Doufám jenom, že World of Warships, které se zatím zdá být mnohem lepší, než samotné WoT bude i nadále dokazovat, že ve Wargamingu umí občas nějakou hru udělat jakž takž dobře.

Příznám se, že jsem od tohoto pokračování velice úspěšné hry moc nečekal. Když si tak procházím různé recenze, tak nic moc dobrého o Diablu 3 nepíšou. Nakonec jsem si ji i přesto koupil a dohrál.

Co mě na Diablu 3 velice příjemně překvapilo, byl příběh. Jasně, jsou v něm i určitá klišé, ale strašně se mi líbilo, jak se ve hře odkazují na různé události z minulých dílů. Nehledě na to, že příběh obsahuje i několik nečekaných zápletek (zrada Adrii atd.). Dokonce se mi ten příběh tak zalíbil, že jsem si některé věci musel vygooglit, abych tomu naprosto porozuměl. Uznávám, že jsou i hry s mnohonásobně lepším příběhem (např. Planescape Torment), ale na poměry Diabla je zkrátka dost slušný.

Dalším kladem je skvělá atmosféra a rozmanitá prostředí. V komentářích to dost hráčů sice kritizuje, ale mně osobně přišla ok. Skvělou atmosféru doplňovala parádní hudba, dokonce jsem občas slyšel hudbu velice podobnou té z prvního dílu.

Co mě zaujalo asi nejvíc, byly skvělé cutscény, které doplňovaly příběh. Tohle prostě blizzardi umí, to se musí uznat.

Také mi naprosto vyhovovalo systém sbírání lootu. Zlaťáky hráč sebere tím, že po nich jenom přejde a lootování věcí klasicky po jednom (i když mi přišlo, že jsem to občas bral i po více předmětech). Každopádně nemohl hráč přehlédnout žádný předmět, který ležel na zemi.

Abych jenom nechválil, tak mi ze začátku vadila snad jedniná věc. Když jsem hru začal hrát na obtížnost normal, tak mi to přišlo velice jednoduché. Byl jsem tím vyloženě zaskočený, že monstra padaly, jako mouchy, sotva jsem do nich jednou seknul nebo zakouzlil. Zkoušel jsem to tedy na obtížnost hard - ano, už to bylo lepší, jenomže mně za chvilku napadaly lepší předměty a bylo to zase ve starých kolejích. No a když jsem si to zvýšil na obtížnost expert, tak to byl stejný případ, jako s obtížností hard. Na těžší obtížnost jsem si to předtím nemohl přepnout, jelikož jsem ještě s žádnou postavou nedohrál 4. akt. Tohle vidím, jako obrovský nedostatek, protože téměř celou hru jsem procházel, jak nic a bossfighty byly jenom o tom, že jsem je rozsekal a oni mě jenom lechtali. Po dohrání 4. aktu jsem si to přepnul na vyšší obtížnost a už to bylo relativně hratelné.

Na závěr bych chtěl říct, že od té doby, co hra vyšla, si výrazně polepšíla. Já jsem ji teda nehrál, když byla čerstvá, ale hodně věcí se údajně změnilo (zrušení aukce atd.) Chápu, že někomu může přijít nutnost připojení k internetu jako nepříjemnost, ale mně osobně bylo tohle jedno. Každopádně jako klasická diablovka mě tahle hra příjemně překvapila.

Když jsem začal hrát tuhle hru, vůbec nic jsem o ní nevěděl. Ani jsem ji pořádně neznal a zahrál si ji pouze na doporučení mého kamaráda, který tvrdil, že si to prostě musím zahrát.

Tahle hra je svým příběhem pro mě výjimečná. Není to o tom, že by měl hlavní hrdina za úkol zachránit svět před zlem, které se blíží. On ztratil všechny vzpomínky a snaží se přijít na to, kdo je a proč je nesmrtelný. Cestou ho doprovází několik společníků, na které postupně narazí v průběhu hry.

Hlavní pýchou téhle hry nejsou ani tak souboje, ale hlavně dialogy. Celá hra je v podstatě taková interaktivní kniha. V dialozích se totiž objevuje velké množství knižních výrazů, takže i anglicky mluvící nečtenáře by mohly trochu zaskočit. Je pravda, že časem se některé dialogy dost opakují, takže už to nutí hráče přeskakovat některé věci, které už jednou slyšel, ale jako celkově jsou velice propracované. Každá důležitější postava má totiž svůj vlastní styl - některá mluví velice kultivovaně, některá v nějakém nářečí atd. Zkrátka jsou dialogy velikou chloubou hry a nestojí za to je moc přeskakovat.

K hudbě není moc co dodat - je úplně dechberoucí. Dokonce každý váš společník má svou vlastní hudbu, tzn., že když přijdete na místo, kde se s ním poprvé setkáte, začne hrát jiná hudba, než která hraje v dané lokaci. Samozřejmě hudba skvěle doplňuje atmosféru hry a daného prostředí.

Grafická stránka hry je velice kvalitní na svou dobu. Dokonce mě velice mile překvapily pěkně zpracované cutscény a in-game animace.

Abych jenom nevychvaloval, tak jsem našel i pár nevýhod. Tou hlavní jsou ty souboje, jak už jsem zmiňoval. Mnohokrát se mi stalo, že když jsem nařídil mé partě, aby zaútočila na nějakou příšeru, tak úplně zamrzla a zůstala stát na místě, dokud daný protivník nepřišel blíž anebo naopak má parta sice naběhla na potvoru, ale vzájemně si překáželi, takže útočila třeba jenom půlka party a druhá půlka zůstala stát na místě.

Dále mně moc nevyhovoval systém kouzel. Hráč sice neměl něco takového, jako je v jiných hrách tzv. mana, ale kouzla byly v této hře omezeny tzv. nabitím. Když hráč vyčerpal tyto nabití, tak si musel v nějakém vhodném místě odpočinout, dokud se tyto nabití znovu nedoplnily. Mnoho kouzel taky bylo dost zvláštních, ani jsem nevěděl, co některé dělají (a to jsem hrál hru s češtinou, lol). Některá kouzla měla dobré animace, např. animace, kde se nabijí obrovský kanón anebo jak paprsek přitahuje roj meteorů atd.

Na závěr bych chtěl jenom říct, že Planescape: Torment je nejlepší hra, kterou jsem hrál. Sice zabere spoustu času a úsilí, než člověk přečte a projde všechny ty dialogy, ale nakonec to rozhodně stojí za to. Doporučuji každému zahrát si tento skvost.

Tuto hru bych za normální okolností nejspíš vynechal, ale dostalo se ke mně, že vůbec není špatná. Takže jsem se po přečtení recenzí rozhodl, že si ji zahraji.

Příběh této hry se zdá být ze začátku průměrný a takový předvídatelný. Ovšem postupně se začne všechno komplikovat a nic není takové, jak se zdá být. Celá hra se nese v takovém sluníčkovém duchu. Naštěstí to bylo na snesitelné úrovni. Hráč vlastně téměř celou hru moc neví z hlediska děje, vše se začíná vyjasňovat až ke konci hry a úplně v závěrečné animaci je teprve vše objasněno. Hru také provází celkem příjemný humor.

Co se mi asi nejvíc líbilo, byla hudba. Opravdu, soundtrack stojí za to.

Co se týče adventurních prvků, tak jsem si všimnul, že téměř v každé lokaci je spoustu aktivních míst k prozkoumání. Dialogy ve hře sice byly, ale rozhodně to nebylo hlavně o nich. Vzhledem k tomu, že hra je trochu obtížnější, tak hráč musí místy vyloženě zkoušet, které předměty jdou použít nebo zkombinovat, případně se mrknout do návodu. Já osobně jsem návod někdy použil, někdy ne.

Ve hře je možnost získat několik bonusů. Např. mohl hráč posbírat několik nových karet do kvarteta anebo se dozvědět až 8 příběhů od jedné postavy. Celkem zajímavé, není to sice nic zásadního, co by mělo nějakým způsobem vliv na příběh, ale tak proč ne.

Negativa se bohužel sem tam nějaké najdou. Přišlo mi, že když se hlavní hrdina naučil nějaké kouzlo, tak ho využil jenom téměř hned po tom, co se ho naučil a později ve hře už moc ne (když nepočítám finální souboj se Zaroffem). Podle mě je to trochu škoda, neuškodilo by některé kouzla využívat i častěji.

Dále se mi moc nezamlouval deník hlavního hrdiny. Vůbec jsem se v něm nevyznal. Jediné, co bylo celkem fajn bylo to, že úkoly, které už hlavní hrdina splnil, se označily žlutě, kdežto ty nesplněné byly pouze bílé. Vůbec ale nebyly úkoly v deníku seřazené a navíc tam byly napsané takové věci, které byly v celku jasné. Snad to tam tak bylo pro mladší hráče, kdo ví.

Celkově se mi hra líbila, hlavně, když jsem jí čerstvě dohrál. Postupem času ale docházím k tomu, že to není vůbec žádný klenot. Každopádně bych jí doporučil každému hráči Point and Click adventur.

Broken Sword: The Shadow of the Templars je velice kvalitní a originální adventura. Já jsem si ji zahrál jenom díky tomu, že mi ji doporučil jeden kamarád. A jsem za to rád.

Tato adventura je založená primárně na rozhovorech. Velice mě zaujal dabing postav v jednotlivých prostředích. Měly totiž přízvuk podle toho, v jaké zemi se hlavní hrdina zrovna nacházel. Já jsem se s takovým dabingem ještě nesetkal a proto jsem byl příjemně překvapen. Také se mi líbila možnost probírání předmětů, které má hrdina v inventáři, s jednotlivými postavami. Některé předměty okomentovaly postavy celkem vtipně a u některých bylo použití vtipné samo o sobě (např. handshake shocker na kluka v Irsku).

Další věcí pro mě dost neobvyklou byla přidaná „akční složka“. V některých místech musel hrdina provést něco rychle v krátkém časovém intervalu, jinak hrozila smrt. Teď si vzpomínám na moment, kdy jsem poprvé umřel a ten pohled na to, jak hlavní hrdina padá do vody zabalený do pytle nebyl vůbec příjemný.

Příběh byl zábavný a dost propracovaný. Sem tam se objevil nějaký ten detail, který mi moc neseděl (chvilku byla Nico na Georgeho milá a měla o něj strach a potom najednou jakoby z ničeho nic o něj přestala mít zájem), ale to nění nic zásadního. Díky celkem logickým úkolům příběh ubíhal plynule. Já jsem se nějak moc často do návodu ani dívat nemusel (např. na řešení s kozlem jsem přišel sám, sice náhodou, ale přišel). Nesmím samozřejmě zapomenout na příjemnou hudbu, dobře provedené animace a ještě lepší cut scény.

Celou hru doprovází velice příjemný humor. Já jsem se během dialogů mnohokrát pobavil a některé hlášky jsou zkrátka nezapomenutelné (Are you on vacation? No, I’m on holiday!).

Když se tak na hru dívám zpětně, tak mě ani nenapadají žádné negativa. Možná snad jen to, že ve většině lokací není moc aktivních míst k prozkoumání, ale to lze tolerovat, jelikož je hra spíš zaměřená na dialogy.

Co k tomu dodat. Broken Sword: The Shadow of the Templars je zkrátka skvělá hra, kterou by si měl povinně zahrát každý hráč point a click adventur.

Vzhledem k tomu, že mě předchozí díl naprosto zaujal a bavil, tak jsem se hned pustil do dalšího pokračování. Čekal jsem, že bude výrazně slabší, jelikož jsem četl několik recenzí, ale vůbec mi teda nepřišlo.

Skvělý příběh navazuje tam, kde skončil v předchozím díle. Uznávám, že v některých fázích byl děj dost předvídatelný, ale vůbec mi to nevadilo. Grafika i hratelnost zůstala stejná, jako v minulém díle. Přiznám se, že teď nevím, jestli tohle pokračování přineslo nějaké nové jednotky, jelikož jsem si oba díly koupil zároveň. V kampani jsem si ale všiml, že terrani měli nějaké nové mechanické jednotky v začátečních misích, tuším, že to byli nějací hlídací roboti.

Další novou věcí je možnost vylepšování jednotek v tzv. evolution chamber. Téměř každé nově přístupné jednotce je možno zvolit jednu ze tří mutací, které určitým způsobem jednotku vylepší. Tyto mutace je možné libovolně měnit před každou misí.

Další novinkou byly tzv. evolution mise, ve kterých si hráč zahrál za dva druhy stejné jednotky, která byla nějakým způsobem upravená. Tyto mise byly sice krátké, ale sloužily k tomu, aby hráči předvedly výhody konkrétní úpravy. Po absolvování jedné evolution mise si hráč vybere ze dvou vylepšení, které přímo otestoval s tím, že mu zůstane trvale pouze jedno. Tyto evolution mise se mi líbily spíš z hlediska příběhu a povahy zergů, jelikož je to rasa, která absorbuje nějakou essenci a dokáže se vyvíjet a přizpůsobovat podmínkám.

V neposlední řadě hráč mohl vylepšovat samotnou Kerrigan různými schopnostmi, případně svou armádu v rámci jejích pasivních schopností. Celkem mě bavilo, že se objevovala téměř v každé misi, čímž byly sice o dost jednodušší (jelikož Kerrigan jakožto postava byla hlavně na závěr kampaně už hodně silná), ale na druhou stranu byly o hodně zábavnější.

Co se týká negativ, tak tady jsem na nějaké narazil oproti předchozímu dílu. Tak třeba mi kampaň připadala dost krátká. Sice těch misí je celkem 27, ale to se počítá i s již zmíněnými evolution misemi, které jsou velice krátké. Já jsem hru dohrál za 2 dny a to jsem se ani moc nesnažil.

Dále proti předchozímu dílu ubylo v kampani misí, kde by hráč musel bojovat s nepřízní klimatických podmínek. Kromě několika vyjímek mně spíš mise přišly hodně uspěchané a lineární. Co se týká uspěchanosti misí, tak mně trochu vadilo, že jsem neměl v kampani čas na produkci obrovské armády zergů. Ono to sice v žádné misi nebylo ani potřeba, jelikož hráč během kampaně dostával v některých misích různé posily, ale zkrátka mi tohle trochu chybělo (např. v datadisku Starcraft: Broodwar bych se bez tohoto produkování velkého počtu zergských jednotek neobešel).

Co se týká multiplayeru, tak ten se neodvážím komentovat, jelikož vůbec nemám přehled, co se v něm objevilo nového oproti minulému dílu. Tento díl jsem si také pořídil hlavně kvůli kampani, resp. kvůli příběhu.

Snad jsem na nic nezapoměl. Celkově se mi hra líbila. Rád bych si zahrál i poslední díl Legacy of the Void, ale jelikož je hra teprve v začátcích beta testování, tak nevím, jestli se toho ještě dočkám. Třeba jo.

Původně jsem celou sérii Starcraft 2 němel v plánu vůbec hrát. Jelikož mě datadisk původního Starcraftu velice nadchnul, tak jsem si řekl, že si to aspoň vyzkouším, když se dá několik prvních misí hrát zadarmo. No a po několika misích Starcraft 2: Wings of Liberty došlo k tomu, že jsem si hru koupil spolu s pokračováním Heart of the Swarm.

Starcraft 2: Wings of Liberty přineslo spoustu nových věcí. Grafika šla samozřejmě brutálně nahoru, optimalizace na profesionální úrovni (hlavně jsem konečně nemusel mít ukončený proces explorer.exe, aby se mi špatně nevykreslovaly barvy, jupí!) a také přibyla možnost změnit obtížnost hry. Takže konečně jsem se dočkal toho, že jsem nemusel v kampani vytvářet v každé misi expanzi, abych vydržel se surovinami, nemusel jsem si vytvářet několik armád atd.

Když už se zmiňuji o té armádě, tak obrovské plus je neomezené označení počtu jednotek. Co si budem povídat, v původním Starcraftu bylo dost otravné omezené označení pouze dvanácti jednotek, takže byl hráč nucet vytvořit několik skupin, které musel ovládat zvášť. Ono tak celkově mi přišlo, že v novém Starcraftu jde armáda ovládat lépe, pokud jsou jednotky stejně rychlé, tak mají tendenci se držet pohromadě jako jednolitá armáda (a ne, jak v původním Starcraftu, že se vytvořila dlouhá řada jednotek, které šly víceméně za sebou).

Co se mi také libí v novém Starcraftu je snadnější dosažení ideálního získávání surovin díky tomu, že se nad hlavní budovou zobrazuje aktuální a maximální počet dělníků k těžbě minerálů tak, aby byli na 100% využití (u plynu se to zobrazuje nad Rafinérií, Extractorem a Asimilátorem).

Nový Starcraft přinesl velké množstí nových jednotek a taktik. Nechybí samozřejmě ani ty z původního Starcraftu (Mariňáci, Obléhací tanky atd.), i když některé jednotky jsou nahrazeny novými. Mně se třeba za terrany hodně líbí nová jednotka Thor. Přijde mi taková univerzální jak proti pozemním jednotkám, tak i proti leteckým (i když zrovna proti leteckým byla o něco slabší než proti pozemním). Také jsem rád používal staronové battlecruisery s yamato dělem.

Proti původnímu Starcraftu je každá mise v této hře svým způsobem originální. Né jenom, že se musí hráč v některých mapách poprat s různými vlivy klimatu (např. mise se stoupající lávou), ale v jiných misích měl za úkol např. zničit pohybující se vlak anebo natěžit určitý počet surovin dřív, než soupeř. U některých misí si dokonce hráč musel vybrat, kterou z nich splní, protože se navzájem vylučovaly (pomoci jedné nebo druhé straně, zachránit nebo zničit kolonii atd.)

Nesmím ovšem zapomenout na zásadní prvek celé kampaně. Hráč si mohl vylepšovat jednotky. Samozřejmě nebylo možné si koupit úplně všechno vylepšení, proto si musí hráč pečlivě vybírat, hlavně, když hraje na těžší obtížnost. Toto vylepšení šlo koupit za kredity, které hráč obdržel za splnění jednotlivých mísí (kromě závěrečných misí při invazi na planetu Char). Dále je možnost provádět výzkum v laboratoři, který buď umožní úplně nové jednotky (většinou výběr ze 2 jednotek) anebo vylepší již stávající jednotky nebo budovy. Také je možnost najmout si žoldáky za kredity (o něco vylepšené konkrétní jednotky s tím, že přímo v boji jsou o něco dražší na suroviny, ale mají víc životů a dmg).

V neposlední řadě nesmím zapomenout na skvělý příběh. Někde jsem četl, že ten příběh jede podle staré šablony a že je to vlastně jedno velké klišé. Uznávám, jede podle už nějaké zaběhlé šablony, ale mně zase až tak klišoidní nepřišel. Naopak mně přišel dost zajímavý. Proti původnímu Starcraftu tento příběh vylepšují vynikající cut scény.

Jako úplně poslední nesmím samozřejmě zapomenout na hudbu. Jako celkově se mi líbila, snad jediné místo, kde mi přišla nevhodná hudba byla úplně poslední scéna na závěr hry, ale to se dá odpustit.

K multiplayeru toho nemám moc, co dodat, jelikož jsem si hru pořídil hlavně kvůli kampani. Líbí se mi, že před samotným soubojem proti hráči je možno zahrát si tzv. challenge mise, kde se hráč učí, které jednotky je vhodné použít proti jiným jednotkám u jednotlivých ras, používání klávesových zkratek atd. Dále je možnost vyzkoušet si tréninkové mise, kde hráč trénuje proti AI protihráči.

Snad jsem na nic nezapoměl. Co se týče negativ, tak kromě hudby v závěrečné scéně hry jsem ani žádné nenašel. Já osobně moc strategie nehraji, ale tuhle jsem si opravdu užil.

Musím říct, že tenhle datadisk mě velice příjemně překvapil. Nejen, že přinesl spoustu nových misí do singleplayeru, ale také dvě nové jednotky pro každou rasu spolu s novými taktikami, jak zničit nepřítele.

Hratelnost a grafika zůstala stejná, jako v původním StarCraftu, ale přislo mi, že mise jsou mnohem víc propracovanější. Už to nebylo jenom takové to „znič nepřítele xy“, ale většinou byly mise zaměřené na nějaké konkrétní cíle (krádež battlecruiserů, obrana Xel'naga temple atd.). Samozřejmě musel hráč i v kampani vybudovat dobrou ekonomiku a postavit si dost velkou armádu ke zničení nepřítele.

Co se mi nejvíc líbilo na celé hře, byl skvělý příběh. Původní hra měla také dobrý příběh, ale tady byl mnohem poutavější a zajímavěší. Nejen, že jsem hru vnímal jako film, případně nějakou knížku díky skvělým dialogům, ale mnohdy jsem se nemohl od ní odtrhnout právě kvůli tak poutavému příběhu.

Jediná věc, která mi trochu vadila, byla nevyrovnaná obtížnost misí podle ras. Za protosy mě přišli v celku jednoduché, za terrany už o něco těžší, ale za zergy – to bylo pro mě neuvěřitelně hardcore. Hlavně si vzpomínám na jednu misi, kde jsem musel s jednou postavou dojít celkem na 5 platform a chvíli jí bránit. Na první pohled se to zdálo být jednoduché, ale s neustálým útokem protossů na mou základu a s omezenými zdroji jsem misi se štěstím dohrál.

Co se týká multiplayeru, tak k tomu nemám co dodat. Já osobně jsem si tuhle hru zahrál kvůli kampani. Multyplayer jsem hrál dřív s bráchou po síti. Snad jenom škoda, že nejde hrát přes TCP/IP protokol, ale pouze přes IPX/SPX (aspoň dřív to tak bylo).

Celkově musím říct, že mě datadisk bavil mnohem víc, než původní hra. Každopádně můžu každému doporučit, obojí stojí za to si zahrát.

Na tuhle hru jsem se hodně těšil. Trpělivě jsem čekal, až bude ve slevě, abych si ji mohl koupit a zahrát. Sice jsem tušil, že se mi bude nejspíš trochu sekat, protože má celkem velké nároky, ale i tak jsem si ji chtěl zahrát, protože se mi předchozí dva díly velice líbily. Nakonec jsem si ji tedy koupil, ale bohužel jsem byl po dohrání dost zklamaný.

Začnu tedy s pozitivy. Ano, uznávám, že hra ve zbrusu novém enginu má skvělou grafiku. Jednotlivé prostředí (kterých sice nebylo moc) se mi líbily (Europolis, storytime, atd.). Příběh se rozjíždí v celku dobře. Také se mi samozřejmě líbí některé novinky, které tato hra přinesla jako např. ovlivnění průběhu příběhu podle určitých rozhodnutí anebo interní monology, ve kterých hlavní hrdina uvažuje nad jednotlivými možnostmi konverzace s jinou postavou.

Co se mi ale vůbec nelíbí, je velice špatná optimalizace hry. Já sice vím, že nemám na tuhle hru vhodný PC, ale přijde mi, že i na nejmenší detaily se mi hra v některých místech seká mnohem více než v jiných. Tvůrci sice tvrdí, že se tenhle engine špatně optimalizuje, což je asi pravda, ale i tak mi to zkrátka vadí.

Dale se mi vůbec nelíbí rozdělení hry na 5 částí. Jasně, sice si hráč koupí hru jako celek, ale musí čekat na to, než vyjdou ostatní části, aby mohl hru dohrát úplně. Samozřejmě, že tenhle problém nebude po tom, co vyjdou všechny části.

Dále mě štve probugovanost hry. Teď momentálně si vzpomínám jenom na jeden bug a to na ten, že se mi robot při sestupu po schodech dolů sekl ve zdi a už se ani za nic nechtěl dál pohnout. Naštěstí hra pokračovala dál, jelikož po vstupu do místnosti už byl robot záhadně uvnitř. Těch bugů by se ale dalo objevit víc. Co jsem tak prošel jiné komentáře tady na databázi nebo i různě na fórech, tak si na různé bugy stěžuje víc lidí.

Přiznám se, že tenhle komentář píšu až o několik týdnů později, než jsem hru dohrál. Možná je to i dobře, protože čerstvě po dohrání jsem měl chuť tuhle hru dost zkritizovat a napsat můj komentář jako pořádný hate, ale k tomu nakonec naštěstí nedošlo. Dneska jsem navíc zjistil, že při koupi téhle hry jsem si vlastně koupil všechny knihy (i ty, které ještě nevyšly), takže tohle beru jako plus.

Na závěr snad jenom to, že bych tuhle hru sice nikomu asi moc nedoporučil (radši bych doporučil předchozí dva díly), ale jakožto fanoušek, který si ji už zaplatil, jsem si ji chtěl zahrát.

Tuhle hru jsem si zahrál jenom proto, že jsem řekl kamarádovi, že jsem lepší, než on a zvládnu ji dohrát, přičemž jemu se to nepodařilo.

Celou hru provází hororová a depresivní atmosféra. Jsou to vlastně hlavní tahouni hry. Příběh je také skvělý. Hlavní hrdina postupně skládá jednotlivé střípky pravdy formou ústřižků, které se mu záhadně objevují pod dveřmi (kamarád tvrdí, že si je tam hlavní hrdina vkládá sám, což si jakožto hráč i jednou vyzkoušíte, ale jestli to má znamenat, že si je tam Henry podvědomě vkládá pořád... nevím no). Mě tahle atmosféra vtáhnula už po prvním spuštění hry a následném shlédnutí spouštěcí animace (která se pouští pořád dokola, pokud hráč nechá puštěné menu a chvíli nic nedělá). Jelikož jsem předchozí díly vůbec nehrál, tak jsem ani moc nevěděl z hlediska příběhu, co se bude dít (kromě toho, že hlavním dějištěm bude nějaký pokoj).
Co se týče lokací, tak si nemůžu stěžovat, aspoň do první poloviny hry. Přišlo mi, že příšer je v daných lokacích přiměřeně (snad jenom kromě duchů), všechny lokace byly dost depresivní a strašidelné. Hlavně se mi líbilo, že s novou lokací hráč poznal nové druhy příšer. Jednak to bylo o to strašidelnější, ale samozřejmě o to byla hra pestřejší. Já osobně nezapomenu mé první setkání s příšerou, která měla dvě dětské hlavy a chodila po rukách. Tahle příšera mi utkvěla nejvíc v paměti, stejně jako příšera, která vypadá jako chodící prdel po rukách.

Dále se mi líbíly tzv. Hauntings, které se od druhé půlky hry začnou v pokoji objevovat. V kombinaci s tím, že se hlavnímu hrdinovi přestanou od prvního zjevení doplňovat životy, je to přímo mnohdy smrtící kombinace. Uznávám, že pokud se jich hráč nesnaží zbavovat (pomocí saint medallion a holy candle), tak můžou být dost otravné, hlavně když se jich v jednom pokoji sejde víc, ale jsou naprosto skvělé pro atmosféru hry.

No a dostávám se k negativům hry. Velký kámen úrazu byla hrozná kamera. Sice si na ni hráč po nějaké době zvykne, ale mně to vadilo hlavně ze začátku hry. Mnohokrát jsem kvůli kameře šel úplně naslepo anebo jsem třeba neviděl vůbec za roh (pokud se tam nacházel nějaký předmět, tak bez návodu nemá hráč šanci jej objevit). Na druhou stranu uznávám, že tahle hrozná a otravná kamera přidává na obtížnosti hry a spolu s temnou a depresivní atmosférou působí na hráče hodně negativně.

Dále se mi moc nelíbílo, že možnost ukládání hry měl hráč pouze ve svém pokoji po prozkoumání deníku na stolečku. Sice v průběhu hry hráč narazí na různé portály, kterými se dostane opět do pokoje, kde si může svou pozici uložit, ale čím se blíží konec hry, tím portály postupně ubývají.

Dále se mi kromě již zmíněných Hauntingů nelíbila téměř celá druhá půlka hry. Od té doby se totiž začnou opakovat lokace, ve kterých už hráč předtím jednou byl. Chápu, že z hlediska příběhu je to nutné, ale určitě šly aspoň nějak vylepšit a to, že jsou v nich pouze jiné obludy (plus vás začne honit Walter s trubkou a pistolkou) není podle mě dostačující. Dále od druhé půlky hry potkáte další postavu, která vás prakticky až do samého konce hry doprovází. To není až takový problém, jako spíš to, že má tendence vám překážet a vaši cestu dost znepříjemňovat. Sice jí můžete dát nějakou zbraň (která je ve hře určena jenom pro ní), ale mnohdy jsem si s příšerami dokázal poradit sám a Eileen jenom překážela. Pokud máte v plánu dohrát hru na ten nejlepší možný konec, tak i na lehkou obtížnost to není žádná prdel, protože se musíte snažit, aby Eileen dostala za celou tu dobu, co vás doprovází, co nejmenší DMG od příšer.

Jako poslední negativum bych viděl poslední úsek hry. Já osobně jsem od toho boss fightu čekal něco víc – nějaké lepší provedení. Uznávám, že i tak ten boj je pro hráče nepříjemný, ale čekal jsem to zkrátka ještě mnohem horšího a hrůzostrašnějšího. Zkrátka mě ten poslední boss fight dost zklamal.

Abych to shrnul, tak Silent Hill 4: The Room není vůbec špatná hra, ale já osobně jí už nechci nikdy víc vidět. Místy pro mě bylo dost nepříjemné její hraní kvůli již zmíněným problémům. Ale i přes všechny překážky stojí hra za to.

S touhle hrou jsem se poprvé seznámil ve škole o přestávce před hodinou marketingu, když mi jeden kamarád půjčil notebook k tomu, abych si vyzkoušel tuhle hru. Pamatuji si, že jsem se strašně smál, když jsem použil kočku jako tlumič k M40. Hlavně se mi líbil ten zvuk, který kočka vydává, když s ní hráč střílí.

Nejvíc ze všeho se mi líbí humor, se kterým se hráč setká během hraní. Hlášky typu "I regret nothing" anebo "You probably think I'm not a nice person" jsou pro mě jedny z nejlepších z celé hry. Uznávám, že dost často je ten humor dost morbidní, ale mně osobně to nevadí. Také se mi líbily protestantské skupiny (protestanti, kteří protestovali proti počítačovým hrám před budovou vývojářů a protestanti protestující proti knihám v knihovně).

Dále se mi líbila volnost ve hře. Hráč sice musí splnit určité úkoly, které má v plánu Postal Dude udělat daný den, ale má možnost prostě jenom tak běhat po městě, močit na lidi, sekat jim hlavy mačetou atd. (má nejoblíbenější zbraň byla právě mačeta).

Musím také uznat, že mě ta hra bavila kvůli možnosti plnění Steam achievmentů. Bez nich bych sice dohrál hru mnohem dříve, ale nebyla by to taková zábava. Např. při plnění achievmentu "A-Rod Who?" jsem zjistil, že basebolovou pálkou letí hlava tak daleko, až jsem měl pocit, jako bych dal homerun.

Abych jenom hru nevychvaloval, tak jsem bohužel v průběhu narazil na celou řadu bugů. Občas se mi stalo, že jsem se zaseknul na místě a nemohl se pohnout. Hra sice v takových případech má nějaký algoritmus, který takový zásek pozná a po chvilce hráče odkousne a může v klidu pokračovat dál. Mně se ale několikrát stalo, že jsem se např. kousnul o papírovou krabici a při odkousnutí mě to portnulo buď do jiného patra, než jsem byl anebo úplně pryč z dané místnosti.

Dále jsem narážel na možnost průchodu některými texturami (např. jsem mohl prozkoumat vnitřek rozvodové skříně na elektřinu anebo se mi dokonce podařilo prohlédnout obsah hlavy nějakému AI). Také mě zarazilo, když jsem šel do průchodu, který vedl k jiné lokaci, tak na konci některých tunelů šlo poznat, že je tam přidaný pouze obrázek nějaké lokace, do které se hráč dostane.

Postal 2 je dobrá hra, kterou stojí za to si zahrát s tím, že jí musí hráč brát dost s rezervou. Jako oddechovka je to super. Na závěr jenom snad, že mě dost štvala hláška hlavního hrdiny "didn't you just saved". Jelikož jsem hráč, který rád ukládá svou pozici každou chvíli, tak mi to časem lezlo krkem.

Musím říct, že se mi Posel smrti z počátku líbil. Příběh byl velice zajímavý a poutavý, atmosféra skvělá. Obtížnost hry moc velká nebyla, protože hra většinou hráče postupně vedla. Hádanky a úkoly se zdály být vcelku logické, takže s tím také problém nebyl.

Bohužel to, co hru sráží nesmírně dolů, je technické provedení hry. Téměř pořád jsem narážel na problém s tím, že jsem nevěděl kam dál, protože nešlo buď promluvit s postavou, vzít nějaký předmět atp., aniž bych před tím provedl určitou akci (např. jsem nemohl vzít pohrabáč dokud jsem nepromluvil s Richardem).

Dále mě dost štvalo čekání na pomoc od postav. Když má postava chtěla od někoho pomoc, tak většinou dotyčná postava řekla, že musí něco dodělat a potom to pro mě udělá a že se mám za ní stavit později. Pochopil bych později ve smyslu opuštění lokace, případně projití 2 - 3 lokací (i když i to je už dost), ale přišlo mi, že jsem musel projít 20 - 30 lokací a teprve potom ta postava byla ochotná spolupracovat (jednou dokonce, když otec Frederik hledal v kronice jméno jednoho z předků hlavního hrdiny, musel jsem snad stokrát projít všechny lokace na mapě, než to jméno našel).

Dále mě štvalo použití pravého tlačítka jakožto prozkoumání nějakého předmětu. Podle mě je tohle naprosto zbytečné, já jsem potom během hry nevěděl, co tímto způsobem prozkoumávat a co ne. Jediné, co mi to trochu usnadnilo bylo to, že některé předměty se po prozkoumání staly neaktivními. Na druhou stranu mě tohle mátlo, protože se některé předměty staly aktivními později i přes to, že je hráč předtím už předtím prozkoumal a dokonce některé z nich musel hráč později vzít a k něčemu použít.

Dále mě štvaly hádanky. Ze začátku mě teda bavily a byl jsem rád za to, že nejsou vůbec obtížné, ale ke konci už mě přestávaly bavit. Podle mě jich bylo zbytečně moc a hra tak kvůli nim ztrácela své tempo. Vlastně tak celkově byly některé kapitoly dost zdlouhavé, ale ne jenom kvůli hádankám, ale celkově kvůli výše zmíněným problémům.

Jako poslední věc mě asi ze všeho nejvíc naštvalo vyvrcholení příběhu a jeho konec. Pravda, uznávám, že jsem byl překvapen tím, že zabijákem je Samuel. Ale kdo potom zabil Williama? Že by snad Robert? A kdo zabil Vicka, když Samuel odcestoval tou dobou do Wales? Dále jsem po průchodu zrcadla jsem čekal, že se tam odehraje něco velkolepého. Že se po tom přečtení veršů z knihy stane něco nečekaného. Že se dozvím nějaký systém v tom zabíjení, proč zrovna ty konkrétní oběti a né třeba jiné. Ale to se bohužel nestalo.

Celkově se mi hra sice líbila, ale velice mě zklamal konec příbehu. Kvůli tomu a také kvůli nedokonalému technickému provedení hry musím dát pouhých 70%.

Velice povedená point n click adventura. Hlavním tahounem Gemini Rue je rozhodně skvělý příběh a temná atmosféra.

Hra neobsahuje velké množství adventurních prvků. Předmětů je ve hře poskrovnu stejně jako NPC postav. Kombinování předmětů v Gemini Rue prakticky neexistuje. Díky tomu byl průběh hry dost lineární, do návodu jsem se díval minimálně. Hráč vlastně postupně procházel lokaci za lokací a spíš řešil jenom drobné úkoly (odstřelit zámek na dveřích, posunout bednu atd.). Do hry byla vložená akční vložka v podobě přestřelek. Někomu to možná přišlo otravné a zbytečné, ale mě se celkem líbily, hlavně možnost koncentrování střelby a zabití nepřítele na jednu ránu headshotem.

Jak už jsem se zmínil, atmosféra hry byla velice temná. Ve městě např. neustále pršelo, což působí na hráče dost depresivně. Lokace v Center 7 mi přišli ještě depresivnější a děsivější.

Bohužel jsem ve hře narazil na několik nedostatků. Např. se mi několikrát stalo, že když jsem si chtěl promluvit s obchodníkem, tak se hlavní hrdina díval do temné uličky a stál aspoň 20 metrů od obchodníka a vykládal si s ním, jako by se mu díval do očí. Říkal jsem si, že to asi byla jenom náhoda, že se stalo něco takového, ale tento bug se opakoval několikrát. Samozřejmě chápu, že hru vytvářel jeden člověk a původně nebyla určena pro komerční použití, ale i tak. Dále jsem si všimnul, že v některých lokacích chybí dabing, hlavně při hraní za Deltu Six.

I přes všechny nedostatky, které jsem zmínil je Gemini Rue skvělá hra. Doporučil bych jí každému. Příběh nemusí být originální, ale jeho myšlenka je naprosto skvělá (“He only has who he is right now, and that’s all that matters.”).

Datadisk Hellfire přináší několik nových změn a vylepšení – nové itemy, 8 nových levelů, nastavení obtížnosti, rychlejší chůze ve městě atd.

Zásadní změnou bylo už zmíněné přidání osmi nových map, díky čemuž hráč získal další zkušenosti navíc. Jejich level design byl solidní. První 4 mapy se odehrávaly ve hnízdu jakýchsi brouků. Další 4 mapy zase v tajemné kryptě, která vás pohltila svou temnou atmsoférou.

Další zásadní změnou bylo přidání nových předmětů. Já jsem nejvíc využíval olejíčků na vylepšení dmg zbraně. Trochu zbytečné mi přišly runy. Občas jsem je využíval, ale já osobně bych se bez nich obešel.

Výše zmíněné novinky považuji za velký bonus. Co se mi ale brutálně nelíbilo byl nový quest „Cornerstone of The World“. Zpočátku jsem si myslel, že slouží pouze pro přesouvání předmětů z jedné postavy na druhou, ale zjistil jsem, že tento quest je v podstatě cheat. Předměty se pomocí tohoto questu totiž duplikují a aby toho nebylo málo, tak jdou tímto způsobem duplikovat pořád dokola. Takže by nebyl problém si zduplikovat třeba 100x elixír na obratnost nebo olejíček na zvýšení max dmg zbraně.

Další věc, která mě trochu zklamala, byla nevyváženost obtížnosti nového datadisku s obtížností Diabla jako celku. Nejtěžší část mi paradoxně přišla část v kryptě, kde mě příšery typu „Arch lich“ dávali obrovskou sadu. Přitom samotný souboj s Diablem mi přišel velice jednoduchý, protože jsem ho dokázal umlátit k smrti aniž by mi udělil 1 DMG (ok, možná mě trochu polechal a můj manový štít nějký malý dmg absorboval, ale celkově jsem z toho souboje vyšel se 100% zdraví).

Můj celkový názor na datadisk Hellfire je nejednoznačný. Na jednu stranu se mi líbí výhody, které přináší, na druhou stranu přináší výše zmíněné negativa, které v konečném důsledku ubírají na celkovém dojmu ze hry.

Diablo je dobrá RPG hra, ale ne jenom ledajaká. Já jsem jí původně ani hrát už nechtěl, ale protože má strašně dobré ohlasy, tak jsem nemohl odolat.

Příběh hry je sice zajímavý, ale rozhodně to není její hlavní tahoun. Hlavní pozitivum Diabla je parádní atmosféra. Cestou dungeonem potkáte hromadu démonů, kterými se musíte probít, než se dostanete k samotnému pánovi pekel. Pro mě osobně bylo toto probíjení dost náročné hlavně z toho důvodu, že jsem musel klikat myší. Možnost držení levého tlačítka myši zkrátka nebyla.

Přiznám se, že jsem až teprve v průběhu hraní zjistil, že se questy náhodně generují, respektive se z určité skupiny questů vyberou jenom některé náhodně vybrané. Také mě dost překvapilo zjištění, že se celá hra odehrává pouze v jednom městě. Sice mi to nevadilo, ale od RPG bych spíš čekal vícero prostředí, NPC postav atd.

Můj celkový dojem z Diabla je dobrý. Ale abych řekl pravdu, tak jsem si po skončení hry oddechnul, že už je to za mnou. Dalo mi to opravdu hodně zabrat, než se mi hru podařilo dohrát.

Pro mě je Starcraft nostalgická záležitost. Já sice poslední dobou strategické hry nehraji, ale ke Starcraftu se velice rád vracím.

To, co se mi na Starcraftu nejvíc líbí, je příběh. Jednoduchý, ale velice působivý s dobrými zápletkami a ještě lepším vyvrcholením. Já jsem se při hraní Starcraftu hodně cítil, jako bych se díval na nějaký film. Strašně se mi líbilo, jak se hráč dozvěděl příběhové informace jak z briefingu, tak i v průběhu hry v podobě dialogů.

Další věc, kterou Starcraft charakterizuje, je odlišnost jednotlivých ras. Každá rasa má úpně jiný styl hry. Já jsem si sice za každou rasu vybral určitou jednotku, kterou jsem používal nejvíce, protože mi přišla nejsilnější, ale těch možností, jak si poskládat armádu, je celá řada.

Ve Starcraftu se ovšem najdou i nějaké ty negativní stránky. Např. mi celkem vadilo, že mise byly víceméně "na jedno brdo" - znič toho nepřítele, přines tu věc támhle, ten a ten ti musí přežít atd. Já chápu, že o tom real time strategie jsou, ale ocenil bych vícero misí typu získej datachip, prozkoumej oblast xy atp.

Další nevýhoda, která mi trochu vadila, je omezené množství uložených pozic. Sice lze mít až 128 uložených pozic, ale já osobně si rád hru ukládám každou chvilku, protože nikdy nevíte, co se může přihodit (jak se říká - just in case).

Celkově se mi hra strašně moc líbí po všech důležitých stránkách. Vlastně je to jedna z mála her, která se mi od Blizzardů opravdu hodně líbí.

Po dohrání prvního se mi moc nechtělo hrát další pokačování. Říkal jsem si, že už to nebude ono, ale nakonec jsem byl celkem mile překvapený.

Nejlepší na celé hře je určitě příběh. Rozjíždí se sice dost pomalu, ale po několika hodinách hraní hráč velice snadno začne ten příběh "žrát". Jediné, co bych příběhu vytknul je to, že není ukončený. Hra vlastně končí tom nejlepším. Sice se říká, že v tom nejlepším se má přestat, ale já bych v tomto případě preferoval víc uzavřený příběh.

Další z kladů je hudba. Přiznávám, že v některých lokacích byla průměrná, ale v některých byla dost dobrá. Nejvíc ze všeho se mi ale líbila hudba v závěrečných titulcích (Magnet - Be With You).

Další z věcí, které mě zaujaly bylo hraní za víc postav. Já si teda původně ještě před začátkem hry myslel, že to bude stát za prd. Ale opak byl pravdou. Líbily se mně ty momenty přepínání mezi jednotlivými postavami - v některých případech se třeba stalo, že hrajete za jednu postavu, která má namířeno někam, potkáte druhou postavu a poté se přepnete do role té postavy, kterou jste potkali (OK, tohle se sice stalo za hru tuším jenom jednou, ale i tak).

Teď ale k těm záporům, kterých bohužel nebylo málo. Hra je braná, jako 3D adventura, ale ve skutečnosti postrádala některé adventurní prvky. Např. jsem za celou hru narazil jenom na pár předmětů, které se k něčemu použily. Ale když už jsme na nějaký předmět narazil, tak bylo celkem jasné, k čemu ho hráč použije. Takže celková obtížnost hry (až na pár míst) byla dost malá.

Další věcí je kamera. Celkově nebyla moc dobře provedená, nemohl jsem se ani třeba pořádně podívat nahoru nebo dolů.

Další důležitá věc, která mi vadila, byly některé chyby ve hře jako zasekávání o vzduch, neviditelné překážky atd. Chápu, že do některých lokací nešlo jít, ale třeba se mi stalo, že jsem ani nemohl vyjít schody. Hráč si potom připadá trochu jako retard, když ani není schopný s postavou vyjít schody, projít obrovskou dírou ve zdi atd.

Poslední věc, která mě trochu zklamala, byl velmi malý počet lokací ve městě Marcuria. Na jednu stranu chápu z hlediska příběhu, že se vlastně vše změnilo, ale mě osobně prostě chybělo si projít víc lokací jenom tak z nostalgie.

Celkově se mi hra velice líbila i přes všechny její záporné stránky. Do velké míry za to můžou některé zvraty z hlediska příběhu (smrt April Ryan). Po dohrání této hry sice zůstalo spoustu otázek nezodpovězeno, ale doufám, že v dalších dílech se vše vysvětlí a příběh dosáhne kvalitního vyvrcholení.

Velice příjemná Stealth adventura, ve které si hráč vyzkouší spoustu možností, jak znepříjemnit život svému sousedovi.

Většina nachystaných pastí je dobře vymyšlená a při pohledu na trpícího souseda se člověk pěkně pobaví. Snad škoda jenom, že na kochání není moc čas, pokud se chce dosáhnout 100% úspěšnosti všech epizod. Aby totiž hráč dosáhnul většího ratingu, musí soused narazit na jednotlivé pasti v tahu do určitého časového intervalu. Nevím, podle mě zbytečná záležitost, jelikož sousedův brek je pořád stejný, tak mi ke konci hry přišel spíš už trapný, než vtipný.

Líbí se mi, že si hráč vyzkouší během hry velké množství pastí, které na souseda připraví. Některé jdou sice udělat v určitém okamžiku např. až potom, když soused vezme nějaký předmět nebo vykoná nějakou činnost a některé jdou až po určité kombinaci předmětů. Takových kombinací ve hře naštěstí moc není, mě osobně to přišlo zbytečné a moc složité a radši jsem preferoval ty jednodušší a zákeřnější pasti.

Celkově mě hra pobavila a i přes její krátkou herní dobu stojí za to.

Přiznám se, že na začátku jsem byl velice zaskočen. Vůbec jsem nevěděl, co dělat. Po chvíli jsem teda zjistil, že pravým tlačítkem se přepíná mezi braním předmětů a mezi zjišťování informací o věcech. Každopádně hra Runaway: A Road Adventure má skvělý příběh, který se rozvíjí sice pomalu, ale konec rozhodně stojí za to.

Hodně se mi líbila hudba. Po pravdě mi při poslouchání toho soundtracku běhal mráz po zádech. Opravdu, hudba je fakt drsná!

Grafická stránka hry je také výborná na to, jak je hra stará. Také se mi líbily propracované animace.

A teď k těm negativním stránkám. Hodně mi vadilo, že bylo možné pokusit se sebrat všechny aktivní předměty a každý předmět z inventáře šel použít na všechno. Já osobně jsem byl zvyklý, že když si nevím už rady, tak zkouším použít různé věci na všechny aktivní předměty ve scéně. Autoři hry to ale tady v podstatě znemožnili, protože by se v tomto případě musel hráč neustále proklikávat řečmi hlavní postavy s tím, že tohle tak použít nejde, což by bylo dost otravné.

Další věcí je časté nelogické řešení. Než jsem si na to trochu zvykl, tak už jsem měl půlku hry za sebou a i tak jsem byl občas nucen mrknout do návodu, protože jsem neměl vůbec tušení, co dál. Kvůli tomu mi také přišla hra dost obtížná - přiznám se, že na některé věci se dalo určitě přijít, zaregistroval jsem i to, že jsem si třeba nevšiml nějakého předmětu, který byl v nějaké oblasti důležitý a kvůli tomu jsem se zasekl. Ale těch nelogických řešení mohlo být mnohem méně, nejlépe žádné.

Celkově se mi hra líbila. I přesto, že má své slabší momenty stojí za to si ji zahrát.

Etherlords 2 je celkmem příjemná RPG hra. Já jsem sice první díl nehrál, ale v nejbližší době to ani nemám v plánu, jelikož jsem hrál HOMM.

Líbily se mi hlavně souboje, které probíhaly ve stylu karetního boje s tím, že pomocí kouzel a příšer musí hráč snížit počet životů nepřátelského hrdiny na 0. Jakožto bývalý hráč karetní hry Magic The Gathering jsem si tyto souboje užíval a vyloženě mě bavily. Přiznám se, že po nějaké době jsem musel vypnout animace kouzlení a přišer, protože byly zbytečně dlouhé a místy i nudné.

Bohužel musím konstatovat, že to je všechno, co se týká pozitiv. Jedna z věcí, která se mi moc nelíbila, byl příběh. Přišel mi takový hodně odfláknutý. Na druhou stranu chápu, že to v tomhle případě není to hlavní, jelikož hlavní zábavou jsou jednotlivé souboje.

Další věc, která mě štvala byly začátky a konce kampaní. Za všechny rasy byly strašně moc těžké, občas dokonce i o náhodě podle toho, jak přišli karty. A naopak, jak se blížil konec nějaké kampaně, tak mi přislo, že jsem byl schopný udolat jakéhokoliv nepřítele. Stačilo pouze vědět, jak si postavit balík.

Nelíbila se mi nevyrovnanost jednotlivých ras. Některé rasy měli urychlovače (přidání etherů nebo etherových proudů) a některé rasy vůbec žádné. Mě je jasné, že každá rasa je založená na jiném principu, ale co se týká těch urychlovačů, tak bych ocenil, kdyby je měla každá rasa - některá třeba míň, některá víc, to už je jedno.

Celkově je hra dobrá, ale podle mého názoru mohla být mnohem lepší.

Musím říct, že mě tato hra velice příjemně překvapila. Nečekal jsem od ní žádný zázrak, ale v průběhu hraní jsem si postupně uvědomil, že nehraji pouze hru, ale že spíš sleduji nějaký hodně dlouhý film s perfektním příběhem. Jde tedy vidět, že se autoři zaměřili hodně na příběh, který má super zápletky a ještě lepší rozuzlení.

Další věc, která se mi hodně líbila byla relativní volnost. Hráč se může rozhodnout, jestli chce dělat vedlejší úkoly (kterých je podle mého názoru celá řada) nebo se zaměří pouze na hlavní příběhovou linii. Většina vedlejších úkolů lze zvládnout v rámci plnění těch příběhových úkolů, což je velká výhoda.

Hratelnost mi přišla celkem dobrá, snad jediná věc, která mě štvala byla to, že pokaždé, když jsem se přiblížil k nějaké větší překážce (pokud jsem měl vytaženou zbraň), tak hrdina měl tendenci se okamžitě za ten předmět schovat. Ze začátku je to sice dobrá věc, ale ke konci hry to bylo spíš otravné, protože jsem to už ani moc nevyužíval. Osobně bych upřednostnil schování za nějakou překážku pomocí nějakého extra tlačítka.

Jedna z mála věcí, která mi trochu vadila, bylo chování vozidla, používané na misích (Mako). Hlavně, když jsem jel přes nerovný terén, tak se mi dost často stávalo, že mi prostě odskočilo najednou z ničeho nic na stranu nebo mělo velkou tendenci se převracet. Chápu sice, že gravitace na některých planetách není taková, jako na Zemi, ale přišlo mi to u všech planet stejné.

Další věc, která mi vadila byla to, že některé mapy (hlavně při plnění vedlejších úkolů) byly stejné nebo hodně podobné. Na tento problém jsem narážel, když jsem musel na nějaké planětě prozkoumat nějaký objekt např. vědeckou stanici, důl. atd.. Chápu sice, že jsou to pouze vedlejší úkoly, ale i tak mohli přidat o pár map víc, aspoň by ta hra byla o něco rozmanitější.

Můj celkový dojem ze hry je velice pozitivní a těším se, až si zahraji další díly.

Musím se přiznat, že už jsem nečekal další pokračování vynikající série Polda, ale byl jsem velice mile překvapen, když se ke mně dostala informace o vydání dalšího pokračování, které jsem si nemohl nechat ujít.

Jedna z věcí, která mi trochu vadila, byla možnost zobrazení všech možných aktivních předmětů ve scéně pomocí stisknutí kolečka myši. Tato funkce sice hodně ulehčila hru i v případě, když už si neví člověk rady a musí zkoušet úplně všechny možnosti použití všech předmětů na každý aktivní objekt, ale trochu to ubíralo na kráse samotné hře. Hlavně, jakmile si na to člověk zvykne, tak má nutkání to kolečko mačkat pořád.

Další věc, která mě trochu zklamala je rozpačitý začátek hry. Návaznost na konec předchozího dílu je nulová, což je podle mě trochu škoda. Na druhou stranu chápu, že adventura Polda není jenom o příběhu, takže to není priorita pro autory hry.

Další věc, která mi zde trochu vadila, byl způsob kombinování předmětů. Hráč je nedělá moc často a nědělá je u sebe v inventáři, ale na různých místech (stůl, atd).

Ale abych jenom někritizoval, tak hra má i své kaldné stránky. Celková propracovanost hry po grafické stránce je velice dobrá, překvapivě dost povedené animace s velkou dávkou humoru. Dabing Luďka Soboty je dobrý, ostatní dabéři jsou taky ok. Kromě toho začátku je příběh hry dobrý, má hlavu a patu a taky pěkné zápletky v ději. Líbí se mi, že kromě řešení různých hádanek (které jsou celkem jednoduché) se hráč setká s celou řadou různých úkolů (skládání oskarových snímků na TV, hádanka u elektrického rozvaděče, atd).

Na závěr bych chtěl jenom říct, že jsem se u hry bavil a celkem často i hodně zasmál vtipné animaci nebo nějaké hlášce. Hru jsem si užil a mé celkové hodnocení je 80%.