Herní výzva 2018 č. 8 – Krize identity (hardcore)

Her Story patři zcela jistě mezi hry, které se dají nejlépe popsat jako „zážitkové“. Ačkoliv se nejedná o zcela stejný žánr, řadí se tak vedle Dear Esther a svým způsobem i Among The Sleep. Tyto hry mají společné to, že se ve vás snaží vyvolat určité pocity. Ačkoliv třeba hratelnost nebo i příběh nemusí nadchnout každého, v navazování emocí a pocitů jsou machři.

Popsat hru není příliš složité – máte přístup k programu kde jsou záznamy vyslýchané ženy z roku 1994, jejíchž manžel byl zavražděn. Pomocí klíčkových slov můžete najít jednotlivé výstřihy, a postupně si tak dělat celkový obrázek. Už jen samotné rozhraní je právě součásti herního zážitku. Navození atmosféry detektivní práce a nostalgie. V počítači je navíc kromě programu i mini-hra (víceméně o ničem) a přehled v kterém vidíte kolik videí jste už viděli a jaké jste si pouštěli jako poslední. Videa si můžete také ukládat, a přiřazovat k nim vlastni klíčová slova. Po „dohrání hry“ lze také získat „admin přístup“ který nabízí výhody díky kterým lze rychleji doplnit mezery v příběhu.

Skutečnou předností celé hry je Viva Seifert. Některé klenoty jsou skutečně skryté. Zahrát dvě různé osobnosti je nesmírně náročné, ale ona to zvládla dokonale. To platí vlastně o všem – pokud měla vyjádřit nějakou emoci, nebo jen něco naznačit, dokázala to. A přitom to nebylo jako pěst dokola, ale jen jemné, přirozené. A dalším, zřejmě pro hru jako Her Story nejvyznávanějším, kladem je příběh.

Ačkoliv jsem hru dohrál celou, skutečně tak , jak se Her Story dohrát dá, stále nemám v příběhu jasno. Je zde mnoho nezodpovězených otázek. Asi nejzásadnější je, jestli Hannah a Eve byly sestry nebo rozdělené osobnosti. Já osobně se přikláním k druhé možnosti, ačkoliv podle několika videí se zase přikláním k nabízejícím se dvojčatům. Pokud se však jedná o dvojčata, mám pocit, že Hannah je mnohem více narušená než Eve. Dále, kdo zabil rodiče? Naznačeno, ale dále nevysvětleno. A byl Simon jen nevinná oběť? Přesto neočekávám pokračování nebo nějaké rozuzlení ze strany tvůrců. Takhle je to lepší. Odcházíme totiž se stejnými pocity, jako naše skrytá hrdinka za monitorem. Jak říkám. Zážitek. S čistým svědomím 80%

Co se stane, pokud se sejde Sillent Hill a Dear Ether? Ano, Husk. Horrový walking simulátor který však nabízí kromě osobního příběhu člověka, který bojuje s vnitřními démony, i souboj se sillentovskými monstry a občas skutečně stísněnou atmosféru. Je to ten typ hry, u které musíte vědět co kupujete, a vědět, co chcete – nejedná se o akční hru jako Alan Wake, nebo adventuru jako Sillent Hill. Ode všeho si však bere trochu, a vzniká poměrně zajímaví mišmaš.

Hra nabízí příběh muže, který se rozhodně navštívit svého umírajícího otce, kterému nevděčí za zrovna šťastné dětství. Během cesty vlakem jde jeho žena se svou dcerou na toaletu, a když je jde hlavní hrdina hledat, dojde k vlakovému neštěstí. Hrdina přežije, a stojí na okraji svého rodného městečka . Ale věci se stávají podivnější a podivnější – nemůže najít živou duši, ani svou rodinu. A když se snaží dostat do nemocnice, kde snad své milované najde, je konfrontován nejen se svou minulostí, ale i sám se sebou.

Městečko Shivercliff jak ho vidíme není skutečné, to zřejmě ani není spoiler – jedná se o odraz. Prohnilé místo, kde lidé lžou a podvádějí, ale nikomu to nevadí, dokud to neleze do jeho dveří. A monstra které vidíme jsou jen samotní obyvatelé tak, jak vypadají zevnitř. Zrůdy kteří způsobují utrpení, nebo hůř, přehlížejí ho. Samotný otec hlavního hrdiny se ve hře nikdy nevyskytne, a informace o něm máme ze vzpomínek, a různých dopisů či vzkazů. Muž, který týral svou ženu a syna. Muž, který zřejmě zatajil únos a vraždu malého chlapce, muž který byl schopný emočně vydírat svého syna, kterého roky týral, aby mu daroval svou ledvinu. Poté co jsem nalezl dopis v nemocnici jsem si uvědomil, že se zřejmě jedná o nejodpornější a nejzápornější postavu kterou jsem kdy ve hře viděl. Možná to bude tím, se nejedná o velkolepé fantasy zlo. Ale skutečnou bestii, kterou můžeme potkat na ulici. Příběh který nám hra postupně odhaluje, není ničím víc než lidským dramatem, které je nám však servírováno nesmírně atraktivně.

Ad142 zde vyzdvihl možnost zvolit si mezi stealth a akčním přístupem. Já musím ocenit překvapení, která tato hra schovávala. Neustále mě udržovala v pozoru, a já se nikdy nezačal nudit. Nastavovala nové situace, a nabídla i pár solidních lekaček. Spoilerová situace. Ve hře existuje pasáž v přístavu, v které máte ohromné množství nábojů a hra tak přímo vybízí většinu monster zabít. Po této pasáži však spadnete do vody (poté co vidíte v chodbě před sebou monstrum,) a o zbraň přijdete. Ten šok vydal za všechny lekačky, protože jsem věděl, že jsem bezbranný a někde tu číhá příšera. Dokonalé. Poslední část hry byla poměrně zdlouhavá, ale nemyslím, že se nemocnice rovná hřebíkům do rakve této hry. Možná to bude tím, já sám nemocnice nenávidím, a jsem z nich nervozní, ale já se skutečně bál. Možná bych ocenil méně monster, jinak je procházení dlouhými chodbami fajn.

Primární zápornou věci Husk je naprosto příšerné technické zpracování, a přemíra bugů. Klesání fps bez důvodu, někdy byl i zásadní problém dostat se přes menu do hry, a spousta dalších nepříjemných věcí které této hře neskutečně ubírají. Když navíc vezmu v potaz kdy jsem hru hrál, a kdy vyšla, tak si ani nedovedu představit jak to vypadalo. To snad ani nemohlo jít spustit. Je to obrovská škoda, protože Husk je atmosférická bomba se skvělým příběhem, několika easter eggy a ukrývá několik zajímavých překvapení. Jestli stojí za zahrání? Rozhodně.

Univerzální pravidlo pro hodnocení her neexistuje. Každá hra má určitá specifika, podle kterých se musí hodnotit. 90% u The Witcher nebude mít nikdy stejnou váhu, jako 90% u jiné hry. A tak k tomu přistupujme i zde.

Jedná se o free jednohubku od českého tvůrce, v které se ujmete role architekta na volné noze, který zažije zřejmě nejhorší noc svého života. Horší, než nakonec asi sám čeká. Hra hraje na smysly přesně tak, jak to u psychologického thrilleru/horroru má být. Máte strach, co je za rohem. Co vás čeká dál. Máte pocity, že vás někdo sleduje, stoupá adrenalin a vy zoufale toužíte po úniku – na jedničku. Skvělá atmosféra a skvěle zvolená hudba.

Blameless má velmi kvalitní technické zpracování, a nabízí dva úniky z domu – rychlejší a pomalejší. Podobně jako u JohnaCZ hra nebyla pro mou maličkost dost blbuvzdorná, a tak jsem nejdříve absolvoval pomalejší cestu z noční můry. Samozřejmě, abych následně hned vstoupil do další. Na rozdíl od Kraven Manor je zde vyšší hodnocení na místě. Jde zde dost místa pro interpretace, a navíc, jak se zdá, hra přímo nabízí své pokračování, na které se neskutečně těším a jsem vážně ochotný za něj již zaplatit. Pokud mohu něco skutečně vytknout, je to absence alternativního konce, jak zde zmínil již Garret. Ale člověk asi nemůže mít vše.

Mimo jiné jsem vyzkoušel smysl autora pro detail – při druhé hře jsem nesebral ze země peněženku, a detektiv na konci se o ní nezmínil. Je to prkotina. Ale u takové jednohubky neskutečně potěší.

Věřte mi, že mé nízké hodnocení není kvůli puritánství. Vlastně jsem dokonce tuhle hru vyhledal právě kvůli její kontroverzní pověsti. A nevadilo by mi, že jsem nedostal takovou dávku brutality, jako jsem doufal – kdyby hra měla i jiné tahouny. Ale nemá. Jedná se o velmi zdlouhavou a nudnou vyvražďovačku, která se kvůli prodloužení herní doby nebojí uměle zvyšovat obtížnost.

Příběh je ve stylu starého moudra tvůrce Doom. „Příběh ve hře je jako příběh v pornofilmu. Měl by tam být, ale není zas tak důležitý.“ Tady se vlastně jen snaží vždy říct, proč a kam jdete. Ale nijak do hloubky nejde. Zajímavé je, že si dokonce ani k žádné postavě nevytvoříte vztah. Nefandíte hlavnímu hrdinovi, ani necítíte nenávist režisérovi... prostě nic, prázdné.

Samotné věci jako vraždění, stealth, ovládání, grafika – to vše je víceméně v normě, nejedná se o nic by bylo originální nebo naopak špatné. Bohužel právě slavné způsoby vraždění na mě působily... fajn, co je na tom vlastně tak brutálního? Pokud se zamyslím, je mnoho jiných her, kde jsem cítil skutečné mrazení a znechucení. Beru v potaz datum vydání, ale to jen vypovídá o společnosti v roce 2003. Nevypovídá to nic o hře jako takové.

Budiž dáno uznání za pěkný soundtrack. Hudba ve hře je vážně skvělá, a budí ve vás nepříjemné pocity. Musím se ale přiznat, že když jsem dělal kupříkladu pasáž v metru nebo u sídla už po páté, spíše mi lezla na nervy. A to je největší problém celé této hry. Ona zkrátka leze na nervy. Stále děláte to samé, stále posloucháte to samé, a protože zkrátka chcete tu hru dohrát, tak lokace kde se na vás ženou desítky nepřátel působí vyloženě cholericky.

Tato hra bude navěky slavná díky údajné brutalitě, kterou jsem tam já osobně neviděl. Budiž. Ale kromě toho nemá nic, čím by se do herní historie mohla pozitivně zapsat. 50% s odřenýma ušíma.

Herní výzva 2018 č. 8 - V zemi nikoho

A tak jsem pochopil, že jsem nic nepochopil.

Aby bylo jasno. Tahle hra je příšerná. A přesto mám neuvěřitelnou touhu dát jí 100% a ani nemrknout. Kdyby mi to jen čest dovolila...
Atmosféra kterou jsem cítil se nerovnala jakékoliv hororové hře, co jsem kdy hrál. A to tu nebyla jediná lekačka.
Hádanky byly skvěle, logické, a přitom těžké.
Hudba famózní, hraje vám na nervy, zvyšuje pocit paranoii, a i její absence dovede být neuvěřitelně děsivá.

A pak je tu příběh. Aneb pochopil jsem, že nic nechápu. Zřejmě tuhle větu napíšu ještě jednou nakonec. Je skvělý, a přitom to absolutně nechápu, jen určité zlomky. A zde je jedno jádro problému, díky kterému bude mnohým připadat, že hru ještě nadhodnocuji – optimalizace a technické zpracování. Strašné, bídné, příšerné. Ono to souvisí i s příběhem, protože já vlastně nevím, jestli mi díky bugům něco neuniklo, a jestli jsem se náhodou nedostal na konec jen omylem. Ale já věřím, že to ti naši kluci a holky čeští vyřeší, a s dalšími updaty se bude hra jen zlepšovat. Musím si jí zahrát ještě jednou. Nebo dvakrát. Vlastně proč ne třikrát :) Jak víte, pochopil jsem, že nic nechápu. A kdo ví, třeba nakonec to hodnocení zvednu alespoň blízko té stovečky.

Já pláču nad nevyužitým potenciálem této hry. Skvělé nápady pohřbené pod poněkud nešťastným zpracováním, který navíc uráží svou délkou a jednoduchostí. Ano, je to skvělá hříčka s náznakem dobrého příběhu, ale naprosto nevyužitými možnostmi. Hra by mohla mít o mnoho hodin více, o mnoho více odboček, skrytých poznámek, a především více konců, než pouhé dva.

Jsou zde detaily, které slibuji hlubší děj. Třeba do krve rozdrásané nehty. Ale nedostaví se. A není zde ani místo pro teorie, protože jsme nedostali dost podkladů. Zůstává mnoho nezodpovězených otázek – kdo je George Kraven? Jak skončil původní majitel domu? Jsou všechny sochy záporné, nebo se mě snažily i nějak varovat? Jaký je význam bílého světla? Je to velmi, velmi nedostačující. I přesto bych dal alespoň o 10% víc, kdyby se po první místnosti nevytratil veškerý strach, a já ztratil z bronzové sochy veškerý respekt – když víte jak hra funguje, absolutně ničím vás nepřekvapí a těch pár „lekaček“ je spíše laciných.

Vyzdvihuji grafiku a hudbu, oboje moc příjemné. Možnost postavit vinný sklípek ve druhém patře je také k nezaplacení :D Jako freeware to zřejmě právem vynikalo. V současné době předražená hra na steamu, která má naprosto nevyužitý potenciál placené hry.

Předně musím říct, že jsem The Park nehrál. Viděl jsem pouze Lets Play. Je to poprvé a naposled, co hru hodnotím podle Lets playe. A myslím, že je to velká výhoda. The Park se ve skutečnosti neliší od jiných horrových jednohubek. Ale ty nestojí buď nic, nebo maximálně 5 euro. Ano, tato hra musí mít zákonitě špatné hodnocení, protože to co nabízí, nestojí za tu cenu. Ani z daleka. Smutné ale je, že jinak se jedná o kvalitní jednohubku s dobrým příběhem a pointou – která je jasná, ale okolnosti a příběh jí krásně dochucují. Navíc mě dostává ta závěrečná odpornost, kterou jsem nečekal. Myslel jsem, že matka je na psychiatrii, ale ona zavraždila svého syna a ještě má tu nebetyčnou drzost předstírat, že se ztratil..

Každý by si měl položit otázku, jak by se mu hra líbila, kdyby do ní nevrazil necelé čtyři stovky. Myslím, že by mnoho lidí minimálně 20% přidalo.

Zajímavé je, že se jedná o něco málo krutější paralelu s australským psychologickým horrorem „The Babadook“, který vyšel o rok dříve než hra. (Bogeyman je však postava ze Secret World. Takže podoba čistě náhodná nebo je zde nějaký kruh inspirace?). Ale i jednotlivé narážky na dítě, kterému „někdo“ ubližuje a které se jakoby mimochodem vyhýbá matce... Někdy zřejmě věci vznikají mezi nebem a zemí, a tady to zřejmě vykrádačka nebude. Jen náhoda

Na závěr řeknu toto – hru si nekupujte. Za žádných okolností, tedy pokud nebude v 90% slevě. Koukněte se na ní. Budete z toho mít více, protože vám v hlavě nebude hlodat ten hlásek „400 korun v háji“. Hru hodnotím za její příběh a atmosféru. Pět procent navíc za to unikátní propojení s Jeníčkem a Mařenkou.

SOMA je přesně ten typ hry, na kterou by se dala napsat slušná esej, ale když máte napsat takovou mini-recenzi, je to tak trošku problém, protože přesně nevíte co do ní nevmáčknout bez větších spoilerů. Nepodaří se mi to, proto prosím vážně neotevírejte "spoilery" pokud jste hru nedohráli, je to pro vaše dobro a větší prožitek ze hry.

SOMA není typická horrová hra. Ano, s netypickými hrami se roztrhl pytel, ale zde zkrátka nenajdete takový intenzivní děs jako u Amnesia. Zde strach způsobuje něco jiného, a to celý příběh a filozofický podtext celé hry. Nutno říct, že já mám v otázce co je život a člověk celkem jasno, přesto mě hra dokázala dostat do velmi nepříjemných situací a donutila mě učinit pár nepříjemných rozhodnutích. SOMA je také zvláštní tím, že veškerá rozhodnutí vlastně neovlivňují nic. Kromě vás.
Ve spoustě hrách si zkusíte víc možností, a nakonec s vybere výsledek který vám nejvíc vyhovuje, ale tady je vaše první rozhodnutí nejdůležitější, protože něco vypovídá o vás a vašem charakteru.

Zřejmě bych se měl také alespoň zmínit o grafice, ovládání a hudbě. Trojce pro hry důležitou. Vše v normě. Tady se asi nic víc říct nedá. Grafika je přesně taková jak jsem očekával a vyhovující. Ovládání je snadné, trošku jsem si musel myslím pohrát s citlivostí ale potom v pořádku. Hudba mi připadala nevýrazná, ale možná to je dobře, protože jen jemně škádli vaše smysli.

Co se týče příběhu jako celku...na internetu najdete milion rozborů celé hry, které jsou vážně skvělé. Zarazil mě už jen začátek, ve kterém jste měl možnosti udělal spoustu věcí, i když jste se nakonec objevily na úplně neznámem místě kde zřejmě to co se stalou vás doma a u lékaře, kde jste byli na skenu mozku, je zcela nepodstatné. A to je to. Přemýšlet. K tomu vás tato hra prostě dokope. A pokud nemáte na přemýšlení náladu, zahrajte si raději střílečku. Nyní zmiňovaný velký spoiler, ti kteří nedohráli neotvírat.

Konec hry je naprosto nejděsivější část. Veškerý strach vypukne tady, všechno se zde spojí a vypnutí všech světel metaforicky všechno potrhává. Napadla vás také, že Simon je idiot? Přenos vědomí už zažil, ví jak to probíhá, muselo mu to snad být jasné? Ano, muselo. O to jde, Simon není hlupák, jen si to nechtěl přiznat. Nechtěl si přiznat, že v Arše neskončí vlastně on ale jeho další kopie. Ale jeho mysl si to nemohla přiznat, upnul se na svůj úkol a všechno se v něm probudilo teprve na konci. To, že nám ukázali dva konce najednou bylo geniální. Myslím, že mnoho lidí uprostřed hry nepochopilo, co lidí vidí v "kontinuitě". Považovali by ty sebevraždy za bláznivé reakce, bláznivých lidí. Já...k nim patřil jen částečně, chápal jsem to, trochu. Na konci jsem to pochopil absolutně. Možná by při skenu bylo milosrdné, aby ti kteří budou souhlasit dostali silný proud do mozku. Okamžitá smrt při skenu. Protože vy, vaše mysl, bude žít dál, přesně nezměněná. Kontinuita.

Na závěr bych chtěl poprosit o pomoc při takovém drobném průzkumu, prosím abyste mi do zpráv napsali vaše rozhodnutí ve hře, velmi by mě to zajímalo, možná i vaše vysvětlení "proč".

Kterému robotovi jste vzali čip? Prckovi nebo tomu druhému?
"Zabili" jste Simona 2?
Zničily jste WAU?

Ačkoliv je správně napsáno, že Alchemilla nenavazuje na žádný díl Sillent Hill universa, je dobré tento svět znát. I když jsem žádný díl SH nikdy nedohrál z různorodých důvodu, mám o něm docela dost načteno a tak mi neunikly některé narážky které jsou velmi dobré (pískající rádio, pokoj 302).

Překvapila mě délka této adventury. Čekal jsem něco mnohem kratšího, a i pokud máte geniální mozek hra vám chvilku vydrží, nejedná se jen o tři chabé mini-lokace, ale rovnou několik velkých lokacích plných hádanek. Ale v tom je i jisté jádro problému. Hra je dlouhá a těžká.
Hádanky jsou složité, a vzhledem k absenci deníku a mapy(pokud mapa existovala ve hře, prosím poslat mi zprávu, nenašel jsem jí) musíte mít po ruce tužku a papír a vše si psát, počítat, pamatovat. Jedna se tedy o libůstku pro adventurního nadšence. Ke konci to až začíná být otravné (márnice a kombinace otevření/zavření byly docela extrabuřty). Zlom je v tom, že hra mohla skončit už po nalezení deníku doktora. (Tohle je mé peklo, tečka) Hrdina to ale zjistí až po sérii hádanek které nám už nic nedali, absolutně nic, žádný posun.

Nic to nemění na tom, že se jedná o atmosférickou bombu, protože i přes absenci nepřátel by se dala krájet, to doplňují skvělé zvuky, vedlejší mini-zápletky a tak vůbec. Nakonec dávám hodnocení jaké dávám, protože hru jsem si docela užil..ale po druhé bych si jí nezahrál.

Asssassin creed patří mezi ty smutné hry, které mají perfektní příběh, ale hratelnost celé hry má neuvěřitelně nízkou úroveň. Odpověď na otázku proč tomu tak je, mi připadá snadná. Samotná hra, zabití devíti osob a následné finále by samo o sobě bylo příliš krátké , a tak si autoři řekli přidáme tam pár prvků které hráč mus splnit než se dostane tam kam má. Budiž. Problém je, že to schéma je opakující se a to v téměř stejném prostředí

Rozhledny
Obyvatelé
Informátoři
Rvačka
Odposlouchávání
Krádež
Zabití škodné

Pokud něco s tohoto nesplníte, což vám hra umožňuje, za prvé mají takoví idioti jako já pocit neúplnosti a mezer v příběhu, a za druhé vám uniknou věci které vám jednou mohou zachránit život.
Takhle napsané to vypadá možná hezky, ale když už po páté lezete na rozhlednu, a to mezi strážemi kterým v této fázi hry vadí každý váš pohyb, spíš vás to maximálně znechutí. Zatímco Altair byl čím dál tím více pacifistická postava, ve mě to budilo agresivitu, a strážné před kterými jsem v minulé vzpomínce jen utíkal už zabíjím, protože to je prostě snadnější. Ne, tohle prostě nefungovalo. Finále celé hry je takový vrchol toho všeho. V posledních lokacích se na vás jen ženou hordy téměř neporazitelných nepřátel, a samotný Al Mualim, je až absurdní, protože systém souboje na který jste v celé hře zvyklý prostě najednou nefunguje, najednou musíme být kreativní, což jste 99% hry být alespoň v soubojích nemuseli.

Myslím, že toto bude jeden z mých nejvíce negativních komentářů na Databázi her, a není to proto, že AC je špatná hra. Kdyby byla až tak špatná nedohrál bych jí, a tedy bych jí ani nehodnotil, protože to obvykle nedělám. To, že tuto hru komentuj znamená, že má v sobě něco dobrého, a to zahrání stojí, protože je to něco jako předvoj k vynikajícím AC2, AC3, AC4....autorům se povedlo dobře zachytit obraz křížové výpravy,, (obě strany si mysleli, že ta druhá nemá pravdu, obě viděli v té druhé hrozbu...) zachytit filozofickou otázku ceny míru, a historické(konspirační) teorie dali do krásného uvěřitelného baličku.

Dabing byl dobrý. Vlastně mi to přišlo jako jedna z nejlepších složek hry, herci se snažily, překlad byl na velmi dobré úrovni.
A poslední poznámka. Animus je v jistém smyslu geniální jako Matrix, protože všechny chyby se dají zaobalit jako chyby v Animu...problém je, že na naprosto všechny bugy jsem narazil v současnosti.

Dobře, jedna věc mě absolutně štve, a to ta, že stále není čeština na třetí epizodu. Vážně bych se měl na své učebnice občas podívat, a Pána času si pouštět v originále...dobře, hra, jasně.
Jak jsem zmínil, první epizoda je taková rozjíždějící, ale druhý už jede! Zatím co v první epizodě byli dvě nebo tři místečka u kterých jsem se nudil, zde nebylo ani jedno, prostě příběh se žene kupředu a vy jste ho museli sledoval a stíhat a...dobře, případně vrátit čas.

Jak zmínil kolega Zbyisek, začíná přituhovat, co se týče rozhodnutí, já zde zažil rovnou dvě u kterých jsem velmi váhal, a docela se bojím jaký to bude mít dopad na další díly. A já stále nevím kam tu hru zařadit. Asi by se dala rozdělit na tři příběhové linky...

Mystická-->Vločky, sníh, tornádo, vracení časů, koloušek...má to spojitost?
Thiller-->Rachel, složky, Kate...smůla, že už vím kdo to dělá(lidé se musí naučit psát SPOILER)
Drama-->Chloe, Warren a vůbec celý ten studentský život:-)

Znáte to, když ve hře uděláte chybu, ale ono stačí nahrát uloženou pozici, a vše je vymazáno? Jistě, že ano, každý z nás to zná. To dělá hry dokonalé. Chyby mohou být vymazány a nahrazenou dobrou volbou, lepším výběrem dialogu, lepšími schopnostmi. Problém je, že potom se cítíte...jako podvodník. Life is Strange je dobrý v tom, že tato možnost podvod není, naopak je to přirozená součást hry s kterou se počítá.

Hra je neskutečně obyčejná (ano, i s možností vracet čas) a já nevím, jestli je to plus nebo mínus. Nedovedu ten příběh prostě nikam zařadit. Možná to je první epizodou? Asi ano, protože v tom cítím něco do budoucnosti. První epizoda je zkrátka jako první díl opravdu dobrého seriálu. Seznamování s okolím, hlavní postavou a vůbec celým tím ateliérem kde se bude točit. Protože ten potenciál vidím už teď, dám první epizodě toto hodnocení. A půjdu na epizodu číslo dvě.

Citadela je v současné době unikátní DLC, zvlášť ve hře, která je od BioWare. Přiznejme si, že nás přídavný obsah k jejich hrám tak trošku štve. Obsah je vždy skvělý, problém je, že ten přídavný obsah přidává akorát vytrženou kapitolu z knihy, z čehož pramení pocit, že pokud chceme hru skutečně dohrát, musíme ještě tisícovku přihodit. Ale Citadela je jiná. Jedná se o DLC, které do hry přidává vážně něco nového, unikátního, za co stojí zaplatit a co by nemělo být součástí původní hry.

„Dobře, přestanu říkat kalibrovat...pokud Liara přestane říkat „U bohyně“ “

Děj tohoto DLC není úplně na vážnou notu, samozřejmě je zde drama, ale celé je to především něco jako rozloučení s Mass effect trilogii, především s přáteli jako je Liara, Garrus, Tali, Alenko, Kasumi, Wrex, Grunt... a dovolí vám rozvinout váš romantický zájem i mimo loď a bitevní vřavu.

„Shepard a tancovat?“ -minutový smích- „Ne, vážně, to raději ne“

Pokud jste si zahráli Mass effect 3, a importovali tam váš save, znamená to, že ho vážně máte rádi, něco vás zaujalo, a v tom případě Citadela za těch pár stovek stojí. Protože na to, jak opilá Tali předvádí Normandii SR-1 budete vzpomínat ještě dlouho, a celá trilogie se do vás otiskne ještě víc.

Celý Mass effect je pro mně osobně prazvláštní hra. Já totiž k smrti miluji fantasy. Dokonce ani nemusím moc Star-wars, o které by se dalo říct, že v sobě nějaké ty fantasy prvky mám. KOTORA jsem si tedy zahrál, bral jsem to jako úžasnou hru, ale fantasy pro mě stále bylo na vrcholu. Ale Mass effect to prostě zlomil. Stal se mojí nejoblíbenější hru, předčící jak Dragon age tak Zaklínače. A víte co je nejhorší? Že asi rok jsem se té hře vyhýbal, protože jsem jí zapnul, hrál pět minut a neoslovila mě. Od té doby jsem takovou blbost už nikdy neudělal. Vždy dám hře hodinovou šanci, protože jinak se s toho může stát životní tragédie díky které máme trhlinu životě a ani o ní nevíte.

Začneme od začátku, jak jsem zmínil už ve svých jiných recenzích, BioWare má talent stvořit hry, v které jejich postavy mají duši. Jsou opravdové. Tah s postavou, kterou můžete oslovit alespoň příjmením, a ona sama dokáže mluvit, celému konstruktu hry ještě víc pomáhá. Brzy se přestanete na Sheparda koukat jako na hlavní postavu, ale jako samy na sebe a to i přes to, že se může zdát, že to jednoduše nejste vy ale „nějaký voják Shepard“ . To je důležité, protože se musíte vžít do role člověka uprostřed galaktické politiky, který je podceňován a často nebrán zcela vážně. Musíte číst kodex, abyste pochopily všechny své společníky. Proč je Vrex tak bojovný? Tali tak málo sebevědomá ale divoká co se týče ghetů? Je Ashley opravdu taková rasistka? Zkrátka pokud hledáte jen střílečku, Mass effect pro vás není. Navzdory všem různým negativním názorům, ME splňuje veškeré požadavky, které RPG má mít. Jen to holt není fantasy s luky a šípy, ale sci-fi s ostřelovačkou a brokovníci. Myslím, že svojí fantasy úlohu tu má tvořit biotika, která má navodit pocit magie, práce s temnou energii je rozhodně zajímavá věc, a především překvapivě originální(!) což se týče i například motoru lodí.

Pokud má Mass effect nějaký nešvar, je to především fakt, že je to první díl, a jisté herní mechaniky jsou omezené a někdy i otravné. Mně především nebavilo hledání nerostu na planetách, kde třeba ani nebyl nějaký úkol. Druhý díl byl v tomto ohledu lepší, a zábavnější. Inventář je trošku nepřehledný, a navíc se musíte při prodání nebo předělání na omnigel vším proklikat. Dal bych cokoliv za patch, který by umožnil věci označit hromadně.
Ale tohle jsou maličkosti. Na brutálně skvělém herní zážitku to neubírá. A když je první díl skvělý, jaképak musejí být stokrát lepší pokračování?
No, co říct na závěr. Snad je…pamatujete na ty doby, kdy na všechno šel připlácnout omnigel?

Počkat, počkat, počkat...moment vážení..Fable, že není RPG? Je zde vývoj postavy a jejich schopností, možnosti změnit vzhled, rozhodnutí na základě dobra a zla, a k tomu všemu možnost mít dům, partnera...to všechno jsou RPG prvky které tvoří RPG hry.

Jistě, on asi největší problém je, že tahle hra není Zaklínače. Není ani moje milované Dragon age nebo Mass effect. Ona si ovšem na tohle ani nehraje. Jedná se o klasické RPG s pohádkovými až humornými prvky, které se nesnaží mít temný reálný svět ale jednoduchý až zábavný, s vtipnými momenty a okořeněné právě vážností v těch pravých chvílích kde vás zasáhne.

Začínáte hru s chlapec tabula rasa, který sní o tom čím by mohl být, ale ještě není ničím, a právě v tu chvíli ho dostanete do rukou. Nejdůležitější chvíle jeho života zažíváte s ním, a pokud hru od začátku nehrajete stylem budu "Epic Evil" můžete se do postavy vžít a na své okolí reagovat podle svého nejlepší svědomí a vědomí. Nejedná se hru na jedno zahráti,upřímně mám pocit, že je ve hře dost proměnných i na čtvrté dohrání.

Vývoj postavy je pestrý, jedná se o jednu z mála her kde jsem mohl mít svého "Arcane Archera" se vším všudy. A svoje povolání můžete i o kořenit jistým titulem, pro váš líbezný RP pocit. Myslím, že tohle je pro hračičky jako já celkem zábavné.

Hra si opravdu zdejší nízko hodnocení nezaslouží. Jedná se o osmdesátkovou záležitost, pro někoho i o devadesátkovou. Jen tomu přijít na kloub:-)

U overlocked mám velké dilema jak hru hodnotit. Přiznejme si, není těžká. Vůbec. Víte co máte dělat, neustále, všechny hádanky jsou maximálně snadné. Takže z herního hlediska možná až pod průměr.ALE, jak píše JohnCZ možná je to i výhoda.Příběh vás strhne jako lavina. Memento mori, posel smrti....nic na mě tak nepůsobilo právě jako overlocked. A hra hezky odsýpá aniž by jste dva dny trávily u hádanky a bojovali s nutkáním kouknout na návod, aby jste věděli jak hra dopadne. Tyto pocity jsem začal mít někdy po čtvrtině hry, kdy jsem začínal tušit jak hra skončí(či spíš kdo za tím stojí). Ale pak jsem začal váhat. Hlavní postava je super-kladná vůči všem okolo, ale i očividně labilní. Třeba vše vidím a slyším jejíma očima, a vše probíhá jinak. Možná se ale prostě vůči Davidovi obrací v jeden okamžik celý svět, a on proti tomu nic nemůže dělat. Aneb tvůrci dosáhli toho, že mě ve vyvolali dokonalou frustraci.

Nejvíce jsem ale určitě přilnul k naši pětici pacientů. Jonathanovi(DELETE!) který mi připomínal mě samotného, Lauře(Té mi bylo vážně líto) která dle mého měla zlaté srdce, Rayenovi, který měl neuvěřitelně pevnou vůli a odhodlání, a dokonce i ke Cliiffovi a Vicky kteří jsou na mém žebříčku až dole, ale bez nic si hru nedokážu představit. Hra má pár dějových zvratů, které nejsou velkolepé ale zaskočí a to takový...tohle je komická vsuvka ne? Ale pak to začne dávat smysl.

Inu, co říct nakonec? Bál jsem se, že konec bude jaksi..neukončený, ale dle mého to skončilo tak jak mělo. S příjemným hřejivým pocitem, možná s drobným deus ex machina. Hra pojednává o tématu, který je dost omývaný ale příjemným způsobem. Pokusy na lidech jsou špatné, je jedno jestli je válka, jestli hrozí další dvojčata. Jsou špatné, ale dějí se. Ať už se jedná u Ameriku, Čínu, Rusko....nebuďme v tomto ohledu naivní. Dávám slušných 85%. Je to kostrbaté číslo, ale na tu devadesátku mi zkrátka něco chybělo. Zřejmě nějaká chuť v pozadí.


PS:Tamara byla inspirována Mildred Ratched z Přeletu nad kukačím hnízdem. Nikde to není psáno, ale prostě vím, že to tak je, taková podobnost ve všem všudy není náhodná

Forbbiden ságu hodnotím v rámci žánru, v rámci toho, že jí prakticky vytvořil jen jeden člověk, v rámci možností.
Když se nad tím totiž zamyslíte, jedná se snad o nejlepší hru tohoto typu. Narazil jsem na ní vlastně jen náhodou hledal jsem něco snadného co bych rozjel na svém ničemném notebooku a toto mě uhodilo do nosu, tak jsem si řekl, proč ne.
A upřímně, hodně mě to okouzlilo. Rebel si umí z hrou pohrát taky, aby nejen, že byla dobrá, ale měla v sobě detail který jí činí úžasnou. Má odvážím se říct dokonalý a propracovaný, až filozofický příběh, výběr povolání, několik možností jak bude vypadat konec(i když spíše detailně) To vše podkresluje nádherný hudební podklad.
Je dost těžké hru dohrát, a to i s návodem, s tím, že splníte každou zapadlou část příběhu, ale to činí Forbbiden ságu ještě o něco zábavnější.
Myslím, že za 20 let bude Forbbiden jedna z her na kterou někde narazím, nostalgicky si vzpomenu jak jsem zabíjel Fénixe abych měl hodně lektvarů hrdinů, a znovu si jí stáhnu a ukápnu i slzičku.

"And now to see your love set free
You will need the witch's cabin key
Find the lady of the light gone mad with the night
That's how you reshape destiny"
-Brothers Anderson

Alan Wake je neuvěřitelně mystická hra. A nejen to, ona si tento titul udrží celou dobu. Myslím, že jistých stran je tato hra malinko podhodnocena kvůli tomu, že v sobě neměla pár věcí, které hráči čekali. Třeba otevřený svět. Já do toho s tímto vědomím ale nešel a musím říct, že si tu hru ani tak nedokážu představit.

Samozřejmě, že největším kladem a triumfem je tady příběh. Připoutá vás k monitoru, téměř doslova, kdyby nebyli horké letní dny, a můj tehdy ještě slaboučký procesor by se neškvařil, myslím, že bych to v kuse dohrál za dva dny. Takhle jsem dohrál jednu epizodu za den a i tak to bylo neuvěřitelně mučivé. Pokud vás hra chytne už na začátku, někde uprostřed omdlíte se záplavy endorfinů a na úplném konci dostanete infarkt. Celý scénář této hry by měli povinné číst studenti na univerzitách jak vytvořit něco dokonalého. Najde se málo her kdy něco tak perfektně a logicky funguje. Myslím, že hledání stránek, vědět co se stane, a hádat jaký je vlastně zdroj toho všeho a co se celý zapomenutý týden dělo nevytvoří ve hře jediné hluché místo. A to vše doprovázeno opravdu sympatickým hrdinou.

Akční, bojová stránka hry je občas s části horrorová, jindy díky temným kecálkům i docela zábavná, ale někdy jednoduchá. Abych byl ale fér, je fakt, že dle mého jsou některé stránky které lze najít jen na nejvyšší obtížnost schované tam, kde na vás utočí tuny nepřátel a vy raději proběhnete než s nimi bojovat..až to budu hrát po třetí, a budu prohledávat každý kout, asi mi to tak snadné nepřijde

Grafika je odvážím se říct lehce nadprůměrná, a asi nejlépe se pracuje s mimikou lidí a tvářemi. Ovládání je...řekněme, že kontroverzní, já si na něj ale během prologu docela dobře zvyknul.

O této hře bych bych mohl psát hodiny a hodiny, problém je, že komentář o tomhle být nemá, důležité je...Zahrajte si tuhle hru, ona za to naprosto stojí, víc než kterákoliv jiná.

V jisté recenzi jsem četl, že Risen je tím, čím měl být Gothic 3. Já ten pocit však neměl. Jedná se vlastně o Gothic 2 v novém balení. Hlavně proto, že s Gothic 3 to nemá možná žádné nevýhody..ale zároveň žádné výhody.

Risen celkově je živoucí paradox. Abych vám to vysvětlil...u monitoru vás udrží ze začátku zajímavý příběh, co vás k němu ale přilepí je první a druhá kapitola kde se seznamujete s postavami, inkvizicí, bandity...to je prostě klasika. Máte radost s každého nalezeného pokládku, splněného úkolu, nebo prostě odhalení tajemství které někam schovali tvůrci(třeba prsten plížení) Tahle část je perfektně znovu hratelná, včetně druhé kapitoly. Máte chuť téhle hře dát deset bodů z deseti. A pak přijde rozčarování.

Od třetí kapitoly se hra začne stávat nudnější, a nudnější...a čtvrtou kapitolu jen zoufale dojedete aby jste konečně věděli jak hra skončí. Může za to několik věcí. Za prvé, ostrov je strašně malý, menší než Khorinis(omlouvám se tomu srovnávání se neubráním) to by ovšem tolik nevadilo, problém je, že když už jdete z místa na místo, hra je tak snadná, že vy prostě víte, že tu hru dohrajete, ale ona vám prostě hadí do cesty ještěrana za ješteranem aby vám vydrželo o hodinku víc. Bohužel, tohle se nepovedlo.

Světlým bodem všeho je systém boje, opravdu, je nutné používat hlavu, a není to ani tak jako v Gothic kdy jste prostě poznali, že tu příšeru teď nedáte...tu je možné i ze snahou zabít silného nepřítele v první kapitole, chce to jen um. Rozdělení magie perfektně funguje, a Risen je vážně jedno z mála RPG kde se prakticky na normální obtížnosti vyplatí Alchymie.

Hlavní hrdina by měl být fešák, problém je, že není. Jsem jediný který si všimnul, že ve videu na začátku hru mu to opravdu slušelo a ve hře má opravdu strašný obličej? PROČ?!:D Já nevím, měl šanci být prostě...hezčí. Na druhou stranu opravdu nikdy neřekl nic, co bych nechtěl aby řekl. Je víceméně neutrální a mluví za něj jeho činy což je u bezejmenného hrdiny ve hrách typu Risen nutné.

Risen mělo šanci najít si cestu ke špičkám RPG, ale celé si to pokazilo až je to smutné. Strašně rád bych dal víc než je mé hodnocení, ale nemůžu, posledních minimálně 8 hodin hraní mi v tom brání. No..co ještě říct...snad jen, že těch pět procent navíc je kvůli Patty:-)

PS:Na začátku mi vážně přišlo divný, co dělají dva antimagické shluky krystalů v klášteře mágů xD

Nevím, jestli mám právo hru hodnotit potom, co jsem přečetl jen tři knížky. Zbytek zatím smutně leží v knihovně, ale chystám se na ně. Tak či tak hra je úžasná, i když mě nesmírně párkrát odradila sekáním na začátku hry, které se později sice zvolní, ale stále se hra občas škube, a odvážím se říct, že mám velmi dobrý stroj. Chyba podle mě není u mě, pár mých známý má stejný problém, ale dá se to překousnout a hra dohrát.

Geralt je zde vlastně skvěle vyřešená postavička. Nesouhlasím například se Zoltanem, že jsou zde negeraltovská rozhodování. Pardon, vlastně jinak, pár jich zde je, ale o tom jste nerozhodoval Geralt ale vy, nezapomínejme, že Geralt ztratil paměť a všechny rozhodnutí se tvoří na základě životních zkušeností. Geralt byl jako nepopsaná kniha, na které se píšou nové řádky. Jak jde čas můžeme nenápadně vidět, jak se mění Geraltovi i tón hlasu, a jak se mu nenápadně posouvá charakter jistým směrem (alespoň v českém dabingu jsem to cítil.)

Bestiář je kapitola sama o sobě, stejně tak lektvary, znamení, všechno vám dává možnost vytvořit si určitý typ zaklínače. Mě každý například odrazoval od dávání bodů do znamení, alespoň těch zlatých, ale ohnivé znamení na nejvyšším stupni dokáže neuvěřitelné zázraky. S RPG hlediska (!) zde máte vlastně možnost být bojovník nebo čaroděj. Ještě k potvorám…o krásném vyjmutí různých potvor z mythologie nemusí být řeč, to bylo úžasné a vlastně byli i krásně zvládnuté graficky. Ale sem jediný kdo měl pocit, že všechny bestie vypadají z dálky neskutečně uměle? Dají se nad tím přivřít oči ale, když už píšu tento komentář, chci být fér.

A samozřejmě je nutné pochválit krásný živý svět, a vlastně velmi dobré zvládnutí charakterů z knížky. Co ale myslím nevadilo jen mě… Triss se snaží zoufale sbalit Geralta , a ta historka o tom jak budou ona, on a Alvin žít v někde v chaloupce…to je doslova vytrhlé z knížky a je jasný důkaz, že Triss měla nahradit v této hře Yennefer. Chudák Triss za to nemůže, ale myslím, že tím hodně zkazily jí a její charakter. Jinak ovšem Geralt, Shani, Zoltan…vše bravurní. O příběhu možná ani není nutné mluvit, velmi slušné spojení knížek a herního pokračování.

Zkrátka Geralt patří ke špičkám RPG, s drobnými chybkami, nepodstatnými chybkami které se najdou všude.