Osobně se mi ke hře pro jednoho hráče v sérii Call of Duty vyjadřuje hrozně špatně. Řekl bych, že CoD už před dávnou dobou vytvořil vlastní herní žánr, jsou tedy klasické FPS a pak je Call of Duty. Absolutně netuším, co čekat nebo naopak nečekat od hry (série), která já tak over the top, že je schopná ukázat pád Eiffelovy věže nebo nechat hráče vystřílet letiště plné civilistů. Někdy hry se série drží při zemi (naposledy možná MW 2?) a někdy (čteme jako většinou) vůbec. Takže moje pocity ze singleplayerové části pocházejí ze zasazení děje a to se zrovna Black Ops 2 povedlo skvěle. Ale já chtěl ospravedlnit mé vysoké hodnocení, které plyne hlavně z multiplayeru.

S odstupem času můžu s čistým svědomím říct, že Black Ops 2 je poslední díl ze série, u kterého nemusíte šňupat lajny koksu, pokud chcete hrát hru pro více hráčů. Perfektně balancuje rychlost a (nově v tomto díle) futuristické věcičky. Mapy nebo zbraně jsou taková klasika, ale pokud se nepletu (pokud ano, vyveďte mě z omylu :))), poprvé v BO2 se objevil prestige mode na zbraně a možnost udělat si custom class opravdu podle sebe - vyhodit sekundární zbraň, abych si mohl vzít další attachment na primární zbraň a to jsou dost zásadní změny. Což dokazují variace na tento systém v dalších dílech.

Svět Warhammeru mi byl vždy cizí, ať ten fantasy nebo právě 40k. Hry žánrově nesplňují mé podmínky, tedy aby to byla řezničina bez větší potřeby přemýšlení, což u RTS/taktické herní série může být trochu problém. A právě Space Marine jsem užil právě díky své heretické neznalosti Warhammeru světa a netradičnímu TPS/hack n slash pojetí.

V kůži Ultramariňáckého kapitána Tita se pokoušíte zachránit planetu před orky a to tím, že je řežete a střílíte po stovkách. Chodíte v lineárních úrovních a pomocí několika druhů zbraní a pomocí "rage modu" zabíjíte několik druhů nepřátel. Lepší zbraně a vybavení se zpřístupňuje v pozdějších fázích hry a něco jako je třeba obrovské elektrické kladivo nebo plasmová puška vyloženě chcete do pozdější fáze hry!

Pochválit musím třeba pohyb v soubojích s nepřáteli, který není vyloženě svižný, ale stále máte pocit, že Ultramariňácká zbroj něco váží a i tak máte dost manévrovacích možností se s nepřáteli vypořádat. V několika částech hry se Titus chopí jumpacku, což jsou trysky, která ho vymrští do vzduchu, ze kterého může udělat ničivý pozemní útok. Tyto části jsou fajn i díky své otevřenosti a vertikálnosti.
Titus má zbroj, která se sama dobijí, ale jak zbroj dojde a vy si nedáte pozor, začnou mu ubývat životy. Životy se dají "dobít" popravou nepřátel, ale při provádění této akce je postava zranitelná, takže se vyplatí pořádně promyslet kdy a jestli vůbec má tato akce smysl.
Jako poslední bych vypíchl český překlad, který mě překvapil vůbec svojí přítomností ve hře. Ale hlavně je velmi provedený a drží se terminologie W40k světa, takže vás nebude vytrhovat ze hry.

W40k Space Marine není excelentní nebo výborná hra, ale všechny aspekty hry jsou trefené tak solidně, že i přes svojí lehkou nadprůměrnost vyloženě nenudí nebo neštve a když už se začíná přejídat, tak má dost soudnosti to vše ukončit. Osobně musím přidat body za svět Warhammeru, který mě vyloženě nadchl.

Mafia III není odbytá rychlokvaška, na to v některých směrech působí až moc dobře.

To nejpovedenější na třetí Mafii je to, co jde vidět (a slyšet) na první pohled (poslech). Atmosféra města New Orleans na konci 60. let je skvěle trefena a působí velmi (ne)příjemně. Ať už kvůli neokoukanosti, či perfektní hudbě, která doprovází Lincolna při jízdě nadupanými kárami.
Příběh je ve zkratce dobrý. Jednoduchou zápletku doprovází krásné filmečky a dobře napsané dialogy. Postavy mají charakter a i když se nejedná o bůhví jak originální postavy, každý z nich působí v rámci světa a příběhu Mafie III, v případě příběhu jich samotných, velmi živě a hlavně odlišně. To platí jak pro hlavní postavy, tak i pro ty vedlejší.
Každý společník má svůj osobní příběh a za pomoci Lincolna, můžete každému ze tří postav trochu pomoci a ulehčit jim od strasti, což se pak může odrazit při rozdělování nově zabraných území a zájem, či nezájem o každého společníka zafunguje na výbornou.
Menší poznámku bych věnoval detailům, které jsou v Mafia sérii už od začátku. Při jízdě v tunelu šumí rádio kvůli špatnému signálu. Při střílení do piána hraje každá jeho část jiný tón a věřím, že je takových detailů ve hře plno.

Bohužel tohle všechno shazuje snad vše ostatní, co Mafia III nabízí. Nedokážu srovnat jak moc se technický stav hry od vydání zlepšil, ale i tak to není žádná sláva. Od menším FPS dropům, přes zadrhávání myší, až po problikávající textury, případně v tom nejhorším případě špatné scripty. Ne jednou jsem musel hru vypnout, protože jsem nemohl dokončit "hlavní úkol" v jedné z oblastní, načítání záchytných bodů kvůli neotevřeným dveřím, či zavřeným dveřím, za kterými čekalo NPC, které je mělo otevřít z mé strany.
Narazil jsem i na úsměvné problémy, jako třeba když postava, která mi dávala rady při boji v kleci nezmizela a zůstala stát mezi Lincolnem a protivníkem.
Stereotypní náplň misí není to nejhorší- dojeď sem, tohohle vyslechni, dojeď tam, znič to a tohohle zabij a pak se vrať. Nejhorší je samotný průchod misemi. Kromě opravdu těch hlavních misí nejsou lokaci, či rozmístění nepřátel nijak odlišné, takže všechno probíhá naprosto stejně a hra vás nijak nenutí měnit taktiku nebo cokoli jiného, takže pistole s tlumičem je jasná volba. Obzvlášť při boji s takovou AI, jaká ve hře je.
Špatná AI nepohání jen nepřátelé, ale i civilisty. Při rychlé jízdě v pravém pruhu skáčou chodci pod kola auta a to i v tom případě, že jedete půl metrů od chodníku. Případně jejich naprostý nezájem při obrovském masakru na nedělním BBQ, na kterém přišlo o život nejméně deset lidí a jejich reakce je "přikrčit se a zakroutit hlavou".
Zamrzí celkový pokus o otevřenost jako v GTA . Mafia byla vždy hnána příběhem a možnost hlavních a "vedlejších" misí kazí jeho plynutí a ne vždy je možné si vybrat. Stejně tak jako snaha o napodobení konceptu z herního Godfathera 2, které se není nijak upravené a možná i lehce očesané. Zabolí i jistá nekonzistentnost v pravidlech hry, kdy střílení mafiánů s tlumičem nikoho nezburcuje, ale zastřelení jednoho policajta na vás pošle všechny policejní auta co ve hře jsou. Nebo až moc častá brutalita, která se rychle okouká a nepůsobí asi tak, jak by měla. Při desátém ubodání nepřítele jsem se zmohl jen na "meeh".

Když jsem Mafii III rozehrál, čekal jsem podle ohlasů tu největší sračku pod sluncem, což mi dost zmírnilo očekávání. Tohle a to, že jsem za hru nedal plnou cenu a její hraní jsem si nedobrovolně rozdělil asi na týden. Koupit si jí za plnou cenu, vzít si v práci volno a hrát tohle po dobu tří dnů, byl bych asi zklamanější a znatelně nasranější. Třetí Mafie má svoje "up and downs and more downs, ale při správném dávkování a při zmírněném očekávání zabaví minimálně na patnáct hodin.

God of War udělal pořádný krok vpřed. Změnilo se prostředí, postupy, souboje a změnou prošel i Kratos, aspoň jeho charakter - usedlejší, moudřejší, s plno zkušenostmi na rozdávání. Celkově se hra vydala směrem Last of Us a to ne jen kvůli podobnosti Atrea a Ellie. God of War sází hodně na příběh, který začíná banálně a s prostým cílem - donést něco někam (nechci spoilerovat vůbec nic, protože si každý zaslouží first feel ze hry, i z těch nejmenších drobností :))).

Příběh mi přišel perfektně dávkovaný, nenucený, se spousty logickými zvraty a ty jsou hlavním důvodem, proč mi přišla hra strašně přirozená. Ono to může být způsobené tím, že jsem si hlavní příběhovou linku doplňoval vedlejšími úkoly. Těch není ve hře přehršel a hra vám je nenacpe všechny hned na začátek. Každý vedlejší úkol jsem dělal s chutí a vychutnával jsi mini příběhy v poměrně velkém světě. Mapa hry je rozdělaná na několik částí nebo spíše otevřenějších oblastí , do kterých se dostáváte od prostředka mapy. Do několika takových oblastí se právě jen díky vedlejším úkolům a rozhodně byste je neměli minout, protože i když je mapa docela velká, tak těchto oblastí není ve hře moc, ale zato jsou propracované do nejmenších detailů a každá je nějak originální.

Soubojový systém je díky sekeře neuvěřitelně zábavný (to platí i pro boj s pěstmi) a kvůli potřebě měnit taktiku na různé nepřátele také variabilní. Právě kvůli odlišnosti nepřátel je důležitý správné vybavení. Ať už jsou to zbroje, kameny očarování nebo runové útoky. Správné kombinace a experimentování s runovými útoky usnadňují nebo ztěžují hru. Poprvé mi nápad s házecí sekerou alá štít Kapitána Ameriky přišel jako fajn nápad. Po odehrání je to neodmyslitelná část hry.

God of War není revoluční, ale maximálně vymazlený a to tak, že do sebe vše zapadá a každá (aspoň ta velká) událost reaguje na tu další nebo dokonce předešlou. Což není jen příběh a jeho až pomalé vyprávění, ale i odkrývání tajemství Midgardu a postav v něm.
Menší shrnutí: krásný a detailní svět, zábavná explorace a případný backtracking, úžasná grafika (i to na normální PS4), rychlé a přitom taktické souboje, slušná herní doba (cca 15-25 hodin) a skvělý příběh se silným koncem.

Tohle rozhodně není bezchybná hra, ale má k ní sakra blízko a žádná taková se mi pod ruce ještě nedostala.

Už dlouho jsem si neliboval v prohlížení si detailů obličejů a animací postav. Označit Quantum Break za nejhezčí hru vůbec bych si nedovolil, ale díky konstantní stylizaci a propracovanosti od postav po prostřední s častým cool efektem způsobeným prasklinou v čase, se rozhodně jedná o jednu z nejhezčích vůbec.

Střety s nepřáteli jsou dost dobré. První šok z toho, že dostanete všechny schopnosti snad během prvních 20 minut hry a položení si otázky "To je vše?", vystřídala radost ze samotného kombinování schopností a plynulosti akce. Být v pohybu a kombinovat schopnosti je velmi důležité, protože se snad stejně rychle na scénu objeví nepřátelé, kteří jsou proti některým ze schopností imunní, i když je to ve hrách normální (čti nudný, otravný) postup, zde je to logicky vysvětlené a sedí to do příběhu.

Příběh je vyprávěn pomocí krásných filmečků, ale dost velká jeho část se schovává v emailech, případně v jiných volitelně sbíraných předmětech. Na takové předměty není problém narazit, ale spíš je přečíst. Sáhodlouhé texty v sobě ukrývají pozadí příběhu a motivace postav, takže se rozhodně vyplatí číst, ale dokáží přerušit akční flow a obzvlášť s blížícím se koncem není vůbec chuť se jimi prokousávat.


Quantum Break je super hra s povedenými přestřelkami, nádhernou a detailní grafikou, skvělým hudebním doprovodem a fantastickými hereckými výkony. Celé to trochu sráží komplexnost příběhu a jeho matoucí vyprávění.

A Way Out pracuje s neustálým splitscreenem snad po celou dobu hraní a pracuje s ním skvěle. To že vy zrovna děláte něco důležitého, neznamená, že váš parťák bude stát a nic nedělat. V několika málo situací se musíte s parťákem načasovat akci nebo se případně nějak doplnit. Samozřejmě, pokud to hrajte s parťákem na jedné konzoli, můžete se v klidu slovně domluvit, stejně tak pokud to hrajete po internetu, ale když vidíte obrazovku toho druhého, který se zrovna na něco chystá a vy víte, že musíte udělat tohle nebo tohlecto a dokážete se sehrát bez toho, aniž byste se na vše museli domlouvat, hra krásně odsýpá a můžete si v klidu a nerušeně vychutnat příběh Lea a Vincenta. Svěže působí výplňové aktivity, na které během hraní narazíte. Ať už se bavíme o házení podkovou či odpalování baseballového míčku. Samozřejmě u takovýchto aktivit nechybí tabulka se skóre, takže se může klidně stát, že se oddechové hraní přehoupne na nervy drásající soutěž.

Příběh, dialogy a postavy jsou skvělé. Postavy mají charakter a není to jen v určitých situacích, jako třeba když si máte vybrat mezi násilnou či nenásilnou možností postupu, ale chovají se tak, jak byste podle jejich popisu a jejich příběhu čekali. Celá hra je vlastně skvělý film, takže podle toho také vypadají filmečky či dialogy mezi postavami. Příběh není sám o sobě tak skvělý, ale filmové zpracování hry ho dokáže vyprávět hezky a neměl by být žádný problém s tím, abyste se nechali ukonejšit touhle a tamtou scénou, kterou už jste viděli několikrát. Samotné zakončení bylo naprosto fenomenální. Posledních 15 minut hry jsme s parťákem jen koukali a ani nedutali.

Ve hře je několik skvělých částí, které vás dokáží rozpumpovat. Problém je v tom, že v podstatě neexistuje možnost, jak takovou část pokazit (špatně zatočíte nebo nezmáčknete tlačítko včas) a to obzvlášť v situaci, kdy hru hrají dva "hardcore hráči". Do jisté míry to supluje vaše snaha o to, abyste to nepokazili tomu druhému, ale to vydrží také jen nějakou tu chvilku. Co se příběhu týká, hra se nevyhne několika klišoidním situacím nebo scénám, ale nejedná se nic nepřekonatelného.


A Way Out není dokonalá hra, vlastně na vás budete působit tím "nevyužitý potenciál" pocitem, ale díky jedinečnému zážitku z ní, překousnete a překouknete její chybky a neduhy. Nebo byste aspoň měli, protože na takhle zábavný coop, v krasné grafice, se slušnou herní dobou a skvělým příběhem jen tak nenarazíte.

Herní výzva 2018 - 8. "V zemi nikoho"

Před rozehráním Shadow of the Colossus jsem měl obavy. Přeci jenom je to hra, která je i po 13 letech chválena a vyzdvihována. Čekal jsem od ní hodně a o to víc jsem byl po jejím dohrání spokojen.....

Vlastně ani nevím, jak vyzdvihnout pozitivní stránku hry, protože obrovská část spočívá v atmosféře, prostředí a "příběhu", což jsou věci, které zapůsobí především při jejím hraní. Také je na první pohled jasné, že je to opravdu remake a ne jen původní hra s vyhlazenými vrásky. Prostředím jsem se kochal i cestou ke kolosům - krásné, zvláštní, jiné a poskládané tak, že když na poušť navázala travnatá pláň, tak jsem si toho vlastně ani nevšiml. Překvapen jsem byl i tím, jak hra příjemně odsýpala. V podstatě je to jen o tom, někam dojet, spustit souboj, zjistit jak vyhrát, vyhrát a zase znova. Omezená stamina je správná "frustrační mechanika", která mě nutila k "try hardu", kdy jsem jen drtil ovladač a doufal, že tohle bude ona poslední rána, která kolosa skolí. Což po úspěšném skolení vystřídal pocit smutku/nejistoty a byla to hlavně zásluha neuvěřitelné hudby, která přidávala na atmosféře na každém kroku.

Shadow of the Colossus dokáže frustrovat a to ne jen protože to tak chce. Originální hru, případně její HD verzi jsem nehrál, takže netuším jak hodně Bluepoint v tomto případě zasáhly do jejího ovládání, ale ukočírovat rozjetého Agra na úzkých cestách je snad nemožné. Kamera si párkrát v tom nejhorším možným okamžiku usmyslela, že udělá tuhle otočku nebo udělá záběr z téhle strany ( byl jsem hodně naštván, když jsem na Agrovi měl přeskočit most, před posledním kolosem a kamera to chtěla udělat co nejfilmovější, takže při drží analogu dopředu se Agro otočil do strany a několikrát jsem spadl dolů, což vedlo k mému nas*ání a nezapůsobil Agrům pád tak jak měl ). Mapa v podstatě neexistuje, respektive cestu ke kolosům ukazuje paprsek slunce a to ne vždy fungovalo. Při jízdě k posledním kolosům jsem měl problém s jejich lokalizováním, ale to se týkalo opravdu asi posledních tří kolosů.

Hratelnosti je trochu na hraně a jde znát věk hry, ale kompenzuje to kouzelný příběh-nepříběh, vyprávěný skoro bez dialogů v krásném a přitom zvláštním prostředí a fantastickou hudbou.

Herní výzva 2018 - 7. "Nejen PC živ je člověk"

Shadow Warrior je zábavné FPS s vynikajícím pocitem z akce, ať už díky souboji na blízko (katana) nebo příjemnému gunplayi. Lo Wanga si během hraní můžete vylepšovat a to stejně tak i zbraně, kterých je ve hře sedm. Procházíte úrovněmi (kapitolami), ve kterých zabíjíte desítky nepřátel, hledáte klíče, karty nebo rozbíjíte barevné svatyně, které vám blokují cestu. Nebo hledáte lékárníčky, zbroje, sušenky štěstí nebo easter eggy. Z tohoto popisu je jasné, že je to dost věrné původní hře, případně "doomovkám" z 90., což je i trochu problém.

Úrovně jsou přímočaré s pár odbočkami, které vedou k "secret area" (těch je v celé hře dost) a většinou chodíte sem a tam a hledáte, kde se přehlédl onu kartu nebo klíč. V menších či větších arénách na vás chodít různé kombinace nepřátel, což je v pořádku, ale jedna z Lo Wangových schopností je léčení, takže není problém se kdykoli během souboje vyléčit, tudíž to není úplně výzva (určitě to dokáže zlepšit zvýšení obtížnosti, hrál jsem na normal) a tím pádem souboj kolikrát působí jako vata. Několikrát se objevil náznak konce hry. Potkáte záporáka, něco se stane a vy musíte projít jednu úroveň, abyste ho zase dohnali, jenže on je o další úroveň dál.... hra na vás pomrkne s tím, že by mohl být konec, ale ne, hodí vás do arény s dvěma chargujícími nepřáteli, kteří jsou zepředu obrnění a vy s nimi musíte pár minut bojovat.

Shadow Warrior je zábavné FPS, které má i dost komplexní a příjemné vyprávěný příběh, s dobrými charaktery. Celou hru jsem se bavil, ať už kvůli Lo Wangovým hláškám, easter eggům nebo různým narážkám na jiné herní série. V podstatě je to old school FPS (ať už v tom dobrém či špatném) v novém, krásném kabátku.

Kingdom Come přišlo s trochu odlišným přístupem k RPG. Je hardcorovější, bez magie, s přesnými historickými reáliemi, zasazené v reálné zemi a to během reálného konfliktu. Tedy v RPG žánru se jedná o sakra originální a neokoukanou hru.

Na výbornou je propletenost úkolů a jejich řešení. Questy nejsou černobílé, není jasné, kde je dobro a zlo. Kolikrát se vyplatí pořádně prokecat NPC a ne se jen pokoušet ukončit quest co nejdřív. Vlastně se vám ani nebude chtít. Dialogy jsou skvělé napsané a jako třeba v Mass Effectu na sebe dialogové možnosti navazují, takže neskáčete z téma na téma. A filmečky.... páni. Filmové scény jsou naprosto perfektní, vymazlené, nádherné, úžasné, skvělé....

Na začátku se těžko zvyká na nově nastavená pravidla, ale jak se tak stane, těžko se vám bude hra vypínat. Soubojový systém je super a hlavně funkční. Po několika desítkách hodinách jsem v soubojích, hlavně při početní nevýhodě proti 3-4 nepřátelům, nacházel výzvu. S každým novým perk pointem šlo znatelně cítit Jindrovo zlepšení, stejně tak jako moje. Radost udělá i taková blbůstka, jako je lockpicking. Když se ve hře objeví nový způsob, jak otevírat zámky a je to něco jiného, než v předešlých desítkách her, není to na škodu. Mapa je přiměřeně velká - není obrovská, ale pro účely hry není ani malá. Hodně se bude cestovat, jak pěšky tak na koni a jezdit sem a tam po obrovské mapě není zábava. Zároveň je ale plná skrytých a zajímavých lokací, které se vyplatí prozkoumat kvůli lootu. Jízda po krajině působí tak domácky a má neuvěřitelné kouzlo, nedivil bych se, kdyby někdo nepoužíval fast travel a celé si to vychutnával naplno.

Čeština, je tak trošku odbytá. Texty kolikrát nesedí na to, co postava říká. Nejhorší je, když vám postava říká krásné dlouhé souvětí a v titulkách je to odbyté jednou větičkou. V pozdější fázi hry jsem to tolik nezaznamenával a nevím, jestli to bylo kvůli tomu, že už se to tam nevyskytovalo nebo protože jsem si jen zvykl. Animace jsou trochu slabší, což nejvíc zabolí během obrovských bitev, ve kterých jsou i desítky postav, ale samotné bitvy působí (v rámci možností) fantasticky. I když se jedná o hardcore hru, nebylo by naškodu nějak označit časově omezené questy (malý tip, pokud jde o život, jde s největší pravděpodobností o časově omezený quest). Technický stav zmíním a to jen kvůli poslední části hry, ve které se to nedalo přehlížet, hlavně kvůli špatným scriptům a Janu Ptáčkovi a jeho jízdě! Jinak se tomu chyby dají prominout.

Kingdom Come je prostě skvělé RPG, které díky zasazení a upraveným mechanismům působí hrozně "fresh". I přes své nedostatky se jedná o skvělé RPG, které by v mnoha ohledech strčilo tříáčkové RPG do kapsy. V zábavnosti určitě.

Herní výzva 2018 - 1. "Tehdy to začalo"

Rise of the Tomb Raider rozšířil první hru o pár nových a užitečných věcí. V akci využijete nové vycraftované vychytávky, při stealthu nové útoky a v survival budete hledat nové suroviny, které používáte v rozšířeném craftingu. K prozkoumání velmi pěkných lokací vám pomůže pár nových i starých nástrojů. Mezi ty nové se řadí fajn kotvička s lanem nebo třeba šípy, které po vystřelení do starých dřevěných desek fungují jako záchytné body. Kombinace toho všeho je správně dávkováno a krásně se střídá akce s lezením, případně puzzly.
Grafické zpracování je naprostá nádherné a ne jednou se zastavíte, abyste se pokochali výhledem na nové objevenou lokaci. Lara už není ta ustrašené naivka z prvního dílu. Dokáže přitlačit a nebojí se udělat ne moc zrovna příjemné rozhodnutí. Dokonce zmizely QTE. Pár se jich objeví, ale ve většině případů, kde byste je čekaly nejsou a můžete se dívat na nervy drásající scénu bez nutnosti hledání správné klávesy.

Mezi ty větší problémy patří občas kamera nebo spíš ovládání, které zazlobí před důležitým skokem - kamera se natočí do takového úhlu, že neskáčete ani doprava ani nahoru, takže Lara prostě skočí někam a nechytne se tam kde má, což se stalo párkrát. Nasere, ale dá se to přežít. Někdy je problém se skočením na zeď, protože animace jsou takového "poloautomatické" a zároveň se pohyb postavy ovládá pohledem myší (držíte W, pohnete kamerou doprava, Lara běží doprava) a takže se prostě stane, že skočíte pod špatným úhlem na zeď a Lara se neodrazí. Což nejvíc zabolí při řešení puzzlů. Na první pohled víte, co máte dělat, ale budete to dělat několikrát, protože vám někde chyběl milimetr na chycení a tak podobně.
Nejhůře je na tom předvídatelný příběh, který se bere až moc vážně. On je takový příběh mezi těmi výbuchy, střílením, skákáním a nevím čím vším, jako pěst na oko. Není hrozný nebo příšerný, jen by se nemusel snažit o tu "temnost" tak moc.
A teď několik těch hnidopišských nedostatků. Běhací části, kde všechno bouchá a padá a rozpadá jsou možná až moc velká snaha o nabušenou jízdu. Kamera při střílení je pořád divná. Zbraň je namířená skoro na 130 stupňů, ale střílí doprostřed obrazovky. Do očí bije i připravenost "hřiště". Lokace jsou dělané pro největší zábavu (naprosto v pořádku) a jsou nejrůzněji připravené na Lařiny skopičiny. Důležité odrazové zdi, můstky, větve a římsy jsou zvýrazněné, protože by se jinak nedalo poznat, co je přístupné a co ne - prostě by se to v tom krásném a propracovaném prostředí ztratilo (což je do jistý míry pochvalné).

Pokračování jak se sluší a patří - větší, hezčí a doladěnější. Hra prostě doladila a lehce posunula to, co se objevilo v předchozím díle. Nějaké ty neduhy se pořád najdou, ale v podstatě se nejedná o nic, co by vám vadilo tak moc, že byste tuhle akčnější honbu za pokladem přestali hrát. Spíš se jedná o takové hnidopišské nedostatky, které jsou ale v jiných sérií doladěnější (ehmmmm Uncharted), takže tady to může trochu vyčnívat.

Herní výzva 2018 - 2. "Krize identity"

Pokud existuje herní žánr, který normálně nevyhledávám, určitě to bude "walking simulator". Úspěch Firewatche mě donutil dát šanci aspoň těm profláklým hrám a zatím rozhodně nelituji. Gone Home vás nechá chytře domýšlet příběh rodiny Greenbriarových a to jen tím, že začínáte v noci procházet velký, starý, rozvrzaný dům. Bez náznaku nebo spojitostí a to probudí vaší představivost. Dokonce bude přikrmovat vaše teorie tím, že vám bude velmi povedeně a uvěřitelně podstrkovat drobky ze života rodinných příslušníků. Aspoň dokud nepřijde velmi překvapivý konec. Nebo ne?

Herní výzva 2018 - 4. "Hru nezastavíš!"

Doom? Wolfenstein? Prosím, uvolněme místo právoplatnému králi. Že je 100% moc? "You're an inspiration for birth control"

Arkádová hra, za arkádovou cenu, ve stylovým zpracování, s cell shade grafikou, kterou se nedá nic zkazit a zábavností over 9000? Tohle si zaslouží víc.

Mafii jsem hrál už někdy v roce 2006-2007, ale úplně poprvé jsem jí dohrál před 3-4 lety. V době kdy každý znal a hrál tuhle, dnes už legendární záležitost, já hrál tak Commandera Keena a Prehistorika. Když jsem dostal jedno z prvních pc, které by Mafii zvládlo rozjet, neváhal jsem a musel jsi jí zahrát, protože název "Mafia" rezonuje dodnes.

Nebyl jsem si jistý, jestli a vůbec jsou všechny mechanismy a obsah hry na správném místě. Při jízdě, kterou doprovázely neustále pokuty od policie, mě štval samotný jízdní model. Recoil zbraní dělal Tommy Guna neovladatelnou zbraň. Oproti GTA či Saints Row nebylo co ve městě dělat, jen se jezdilo z bodu A do bodu B. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, co hype dokáže vytvořit za přemrštěné představy. Její kvalitu jsem ocenil až když si realistické mechanismy sedly se skvělým, filmově vyprávěným příběhem.

Proč to vypisuji? K prvnímu dílu necítím žádný sentiment a pořád mě dokázala zabavit. A pokud to nedokazuje samotné kvality hry, která byla v té době stará cca 12 let, tak už nevím. Možná jsem jen správný čecháček.

Už v době vydání jsem nechápal, jak zrovna Mirror´s Edge může být tak nedoceněný. Po skoro deseti letech vypadá díky stylizaci pořád dobře a pořád se skvěle hraje. Přiznat se musí zastaralé animace, které oku nelahodí a příběh, který byl nic moc už tehdy, ale parkour v AAA zpracování se nevidí, tudíž se dá i dnes Faithino skákání po střechách označit jako originální.

Střílení začne být po nějaké chvilce nudné, technický stav celkově nic moc a hlavní idea je dobrá motivace pro někoho z Petráku. Celkově by hra mohla být dobrá, jako terapie pro choromyslné. S brutalitou a krví ve hrách problém nemám. Nejsem moralista, ale tahle hra kromě grafiky/stylizace nenabízí vůbec nic. A to i ta grafika/stylizace má na kahánku.

3D akční adventury/platformovky na PC moc nevychází a Skylar and Plux je solidní záležitost. Po technické stránce je velmi dobrá. Neseká se, rychle se načítá, vypadá strašně fajn. Ovládá se příjemně, postava reaguje přesně a má krásné animace. Sem tam nějaký ten bug, ale nic co by bránilo v postupu hrou.

Plux jako správný společník hláškuje a má trefné připomínky a to nejen k prostředí, ale i k hádankám. CRT je taková odlehčená verze Handsome Jacka. BOB může za vše a Skylar bohužel nijak nevyniká. I když se jedná o hlavní postavu, bohužel toho moc nenamluví a tím se chemie mezi Skylar a Pluxem jaksi nevytváří.

Na začátku hry je poměrně snadné umřít, checkpointy jsou daleko od sebe, což není největší problém. Tím je respawn už sesbíraných krystalků (které používáte na odemykání klecí a za ty se Vám zvyšují životy). Když si takhle vysbíráte menší, otevřenější část mapy a pak umřete, musíte vše posbírat znova. Celkově hra není výzva, což není problém - označení "nenáročné" zde sedí. Jak získáte gadgety, nepřátelé nejsou problém. U hádanek se nezaseknete a to i proto, že se gadgety nemusí nijak kombinovat - získáte zpomalovač času, tak se v téhle části bude zpomalovat čas. Žádné drsné kombinace, které by Vám zlámaly prsty.

Skylar and Plux je krátká, velmi nenáročná, oddechová platformovka, která dobře vypadá a velmi dobře se hraje. Spíš pro mladší hráče, ale milovníci her jako Ratchet and Clank, Jak and Daxter, Whiplash atd. by měli aspoň zkusit.

V první části hry se jedná o fajn, i když trochu repetitivní, platformovku. V druhé části (řekněme při dosažení Old Worldu) se hra trochu rozjede a v poslední částí je to teprve zábava. Těžení dává větší smysl - čím víc vylepšení, tím víc ... šance na přežití. Více nepřátel vás nutí používat a kombinovat schopnosti, při soubojích s nimi oceníte investované penízky do většího poškození/rychlosti krumpáče. Trochu pomalejší rozjezd kazí skvělý zážitek ze hry, protože tu "pravou metroidovinu" zažijete až se získáním všech schopností, tedy na konci hry.

Herní výzva 2018 - 10. "Válka periferií"

Spoj 3 jsou super oddechovky a 7 Wonders kombinuje oddych s cílem - postavit sedm divů. Ne že by hraní "3 spoj" her bylo nezábavné, ale mě osobně baví více, když má hra nějaký smysl nebo cíl, ke kterému se dostat - po jeho dosažení nic nebrání ve znovuhratelnosti. Zároveň nemá žádné f2p prvky jako u většiny těchto her, i když se to týká převážně těch na mobil. Casual záležitost v tom nejlepším slova smyslu. Mimochodem, velmi vtipný tease v posledním bonus levelu na další díl.

Co takové hře vytknout :))

Zkombinování střílení ze staré školy s novými herními prvky/postupy se povedlo na výbornou. Zároveň je to "čistá střílečka, s důrazem na příběh". Absolutně netuším jak to lépe popsat, ale střídání čistokrevné akce s filmečky, plných citů, na mne působilo strašně dobře. Změna nálady z "rozstřílej ty ***** ****** nácky Billy!" na "nebudu brečet, jsem velký kluk... fňuk" bylo/je na denním pořádku. Plus to má plno skrytých easter eggů, bonusů, které pro hardcore hráče budou naprosté labůžo.

Herní výzva 2018 - 5. "Nervy z oceli"