Málokteré hře se poštěstilo, že by se podle ní slangově pojmenoval žánr či subžánr podobně laděných her. Dnes je snad každému hned jasné, co od hry očekávat, když ji někdo označí termínem "Diablovka". Všechno ale začalo pochopitelně prvním dílem.

S jedničkou jsem se poprvé setkal ve formě dema, kde byly dostupných několik prvních úrovní s možností hrát za válečníka. A dodnes si pamatuji, že mi hraní sice moc nešlo, ale o to více jsem byl z bojů s kostlivci nadšený. O nějaký čas později jsem si zahrál plnou verzi a nadšení rozhodně neubylo. Pamatuji si, že i tehdy jsem se dostal jen na začátek pekla, kde jsem dostal nakládačku od pekelných rytířů. K úplnému dohrání tak poprvé došlo až o pár let později společně s datadiskem.

Hratelnostně se jedná samozřejmě o clickfest, až jsem několikrát měl podezření z toho, že hru vyvinuli výrobci myší. Celkově je průběh hry z dnešního pohledu dost pomalý, ale v té době jsem neměl srovnání, takže mi to celkem vyhovovalo. Každá z 16 úrovní hry je náhodně generovaná, každé hraní je tak malinko jiné. Zajímavé je ale i to, že hra disponuje přibližně 16 questy s tím, že hráč dostane za úkol jen některé z nich. Opakované hraní za jinou postavu je tak o něco méně stereotypní. Má to ale jeden malý neduh v tom, že pokud nedojde na quest v 5. úrovni, jehož odměnou je velmi dobrá zbroj Arkaine's Valor, je následující hraní takové menší peklíčko. Další podobně dobrou zbroj jsem totiž obvykle nalezl až někde v jeskyních či v závěrečném pekle. A projít předchozí úrovně bez dobré zbroje není nic jednoduchého.

Ve hře jsou přibližně dvě desítky druhů nepřátel, kteří se vyskytují v různých barevných variacích s o něco silnějšími vlastnostmi. Řada z nich se pak stala pro Diablo ikonickými, mám na mysli především Fallen Ones a Goatmany nebo i bosse Butchera. Ale to nejhorší z nejhoršího jsou stejně ve výsledku Spitting Terrors, aka kyselinu plivající pekelní psy. Jsem rád, že se tyto potvory nedostaly do dalších dílů.

Vzpomínám si, že jsem byl z grafické stránky hry tehdy nadšený a vlastně i dnes mi přijde dobře koukatelná. Ale je možné, že v tom do značné míry hraje i nostalgie. Co je ale dokonalost sama, je hudba. Ta z města Tristram je naprosto úžasná, nicméně i podkresy jednotlivých úrovní zní hodně dobře. Čas od času je dodnes poslouchám při práci.

První Diablo se skutečně povedlo, rozhodně se nejedná o dokonalé dílo, ale pro mě má navždy místo mezi mými nejoblíbenějšími hrami, které si čas od času velice rád projdu znovu a znovu.

Miluji příběhové hry a o příběhu druhého Red Dead Redemption jsem slyšel obrovskou chválu, i proto jsem se na hraní opravdu těšil. Mé začátky s příběhem se však nesly v mírně problémovém duchu, protože jsem měl problém se zapamatováním si jednotlivých postav gangu Van der Linde. Řada z nich se třeba jen na chvíli mihla nebo krátce promluvila a když je později v rámci dialogů někdo jmenoval, tak jsem si dané jméno nedokázal správně zařadit. Hra naštěstí během prvních kapitol nabízí úkoly spojené právě s různými postavami, tak jsem si po čase zvyknul, nicméně prakticky celou první kapitolu jsem v těch jménech plaval. Když jsem pak po dokončení hry opakoval mise první kapitoly kvůli ziskům zlatých medailí, dávalo mi to mnohem větší smysl. Ale to trošku předbíhám.

Příběh hry je svou délkou skutečně monstrózní a současně si drží po celou dobu hraní vysokou laťku kvality. Dojde na vynikající scény a na čekané i nečekané zvraty. Třeba na misi, kdy šel celý gang vymlátit a vypálit Braithwaite Manor asi jen tak nezapomenu, nebo když jsem na začátku páté kapitoly po ztroskotání na ostrově chvíli koukal s otevřenou pusou. To mi v hlavě rezonovaly písmena WTF, myšleno samozřejmě v dobrém, protože něco takového jsem tu fakt nečekal. Dobře mě bavily i mise zábavnějšího charakteru, jako lov "zebry", "tygra" a lva pro "paní" Margaret nebo usmiřování herců z divadla. 

Na příběhu hlavně oceňuji dobře napsané postavy a jejich postupné budování. Prim v tomto hraje především Arthur, který je na začátku bezohledný psanec a zcela loajální Dutchovi, kdy se poslušně střemhlav žene do každé "ještě jedné poslední" akce. Postupem času si ale začíná uvědomovat, že ne všechny tyto akce jsou morálně správné a že vlastně takový ve skutečnosti nechce být. Z Dutchova prvního muže a chráněnce se tak postupně stává soucitný muž, který se snaží odčinit své dřívější skutky. Gang ho pak vnímá spíše jako odpadlíka, který řeší věci za Dutchovými zády, což vede až k finální konfrontaci. Ta postupná gradace pro mě byla vynikajícím zážitkem. Vyobrazení ostatních postav také nemá chybu. Třeba takový Mikah Bell na mě ze začátku působil jako totální magor a ke konci jsem ho doslova nenáviděl. Jinými slovy, autoři mě dostali přesně tam, kde mě chtěli mít. :) Hosea mi zase hodně připomínal Franka z Mafie a k Dutchovi jsem měl ze začátku spíše neutrální pocity. Prostě vůdce, který vede gang za svým snem na Tahiti. Jeho budoucí rozepře s Arthurem jsem však očekával. Nakonec ještě musím zmínit moji oblíbenou postavu Sadie Adler, která je na začátku nalezena jako prakticky bezbranná žena truchlící za svého mrtvého manžela a vypálený domov. Postupně se v ní buduje agresivita a touha po pomstě za každou cenu. Po jejím dokončení se z ní ve finále stává lovkyně odměn, která si nebere servítky, ale přitom si zakládá na dobrých hodnotách a pověsti. Prostě badass jak má být.

Určitě se musí vyzdvihnout i rozhovory jednotlivých postav. A to jak v cut scénách, které mají vynikající filmový nádech, tak třeba i při jinak zdlouhavém cestování na koních na potřebné místo. A nebo taky při potloukání se po městech a vlastně i po kempu. To si člověk sem tam vyslechne o nějakých aktuálních problémech ostatních a dalších drbech. Jindy se zase slaví, chlastá, zpívá, atd.

Kromě hlavního příběhu si vývojáři připravili i nějaké vedlejší aktivity. Prim zde hraje především lov, ke kterému jsem si postupem času musel vybudovat vztah, protože mně to ze začátku fakt nešlo a tak mě to vlastně ani moc nebavilo. Perfektní kožešinu jsem tak získal tak akorát ze základní srnky. Postupně jsem tomu dával více šancí a vychytal stopování a hlavně ty správné zbraně. Jinými slovy, není nad to hodinu nahánět zajíce v perfektním stavu s lukem a small game šípy a pak zjistit, že na ně je potřeba varmint puška. :) Podobně jsem to měl i s rybařením, u kterého jsem si pořád nebyl jistý, jestli vše dělám správně. Až při pozdějším lovu legendárních ryb jsem se to pořádně naučil. Další volnočasové aktivity jako poker, blackjack, domino či five finger fillet už byly celkem v pohodě a sem tam jsem si u nich rád odpočinul.

Hru jsem hrál několik let po vydání a vizuál mi i dnes přišel na jedničku. Prostředí vypadá skvěle až s dech beroucími detaily a tak jsem se klasicky čas od času zastavil a kochal výhledy. Líbí se mi, že došlo na zpracování celé řady detailů, které pomáhají vytvářet atmosféru světa a vlastně i jeho živost. Třeba při lovu ptáků u řeky jsem si jednou všiml, že nějaký sokol sletěl k hladině řeky, ulovil rybu a letěl s ní pryč. Je to prkotina, ale efekt k nezaplacení. To vše skvěle podkresluje povedená hudba v čele s vynikajícím songem 'May I Stand Unshaken'. Tu a vlastně celý soundtrack již několik týdnů poslouchám pořád dokola při práci. A až někdy budu doma zase malovat pokoj nebo něco rekonstruovat, určitě si pustím hudbu z budování domu.

Jak už asi plyne z výše napsaného, jsem ze hry a její atmosféry velmi nadšen. Když nepočítám nějaké krátké hry, je to prakticky moje první tří áčková westernová hra a já si její atmosféru velmi užíval. Je zde snad všechno, co bych od westernu očekával. Přestřelky, chlastání a rvačka v Saloonu, zpívání u ohně, přepadení vlaky či banky, desperáti, indiáni, lovci odměn, atd. Avšak ne vše se při hraní třpytilo zlatou barvou. Nejvíce mně vadilo, že byla celá řada věcí až zbytečně zdlouhavá. Akceptoval jsem pomalost cestování na koni, kde kůň holt není auto a dopravit se na druhou stranu mapy chvíli trvá a kůň se po dlouhém cvalu prostě po čase unaví. Jízdou na koni jsem tak trávil opravdu mraky času, ale tohle prostě k westernu patří. Bohužel jsou ve hře zdlouhavé i další věci. Stavění či balení stanu nebo stahování zvířete z kůže mají krásné nepřeskočitelné animace, ale když je vidím po desáté za krátkou chvíli, uvítal bych možnost jejich přeskočení. To samé třeba při hraní pokeru: rozdávání karet, shrabování žetonů, rozdávání domina, prostě stále dokola stejné animace, které trvají. Ale i procházení položek v menu nebo i pitomé potvrzení autosave pozice je zbytečně zdlouhavé.

Další nepříjemností je ovládání. Některé činnosti jsou namapované na stejnou klávesu a mohou se snadno zaměnit. Například jsem pomohl na jednom ranči postřílet bandity. Následně jsem chtěl pokecat s místními, což se dělá pomocí označení daného člověka pravým tlačítkem myši a výběrem potřebné akce. Jenže jsem jaksi zapomněl schovat zbraň, takže jsem místo toho na něj namířil, chlápek se dal na útěk a bounty byla na světě. Nebo éčkem se nasedá na koně, ale současně se pomocí něj při běhu zaútočí na člověka a srazí ho na zem. A co se stane když spěchám a v běhu chci naskočit na koně, vedle kterého postává člověk? Ano, jde po mně celé město a na mě čeká vyplácení dvou až tříciferné částky na nejbližší poště. Chápu, že původní hra byla navržena čistě jen pro ovladače, ale to výchozí namapování kláves mohli trošku optimalizovat.

Když už zmiňuji bounty, přijde mi, že ten systém zločinů je taky trošku přehnaný. Někdo mě přepadne, já ho zastřelím, někdo jiný mě uvidí a hned mám problém se zákonem. Dokonce se mi několikrát stalo, že mě poznali i když jsem měl šátek přes obličej. Tohle jsem ale ve výsledku akceptoval a zvykl jsem si, jsem holt v tomto světě "známá firma" a ve výsledku jsem snad postřílel půlku chlapů z celých států.

Nakonec ještě nesmím zapomenout zmínit tu nejvíc otravnou a neodpustitelnou věc na hře. Vždycky mě totálně naštvalo, když jsem ztratil klobouk. :) Následně si ho sice můžu vzít ze sedla na koni, ale této funkcionality jsem si samozřejmě všiml až ke konci hraní.

Rád se označuji jako kompletionistu, který se snaží hru do maximální míry dokončit s co nejvíce splněnými achievementy a tak jsem se o to pokusil i zde. Ale ten, kdo ty achievementy navrhoval, byl slušný sadista. :) V prvé řadě bylo náročné dokončení všech challenges. Třeba takový herbalist, kdy je na konci potřeba posbírat všechny druhy bylin byl slušný fuckup. Něco podobného bylo s rybami v survivalist, kde je potřeba zase pochytat všechny druhy ryb. To jsem nakonec celkem vychytal tím, že jsem vylovil všechny legendární ryby. Velkou výzvou pak bylo zabíjení perfektních menších zvířat a ptáků na vycpávání (zdravím Chucka Testu), ale to nebylo nic proti úkolu Duchesses and Other Animals. Hledání orchidejí bylo ještě fajn, ale lovení těch ptáků v bažinách byl doslova horor. Navíc mi přišlo, jako by je hra schválně méně spawnovala, když jsem je měl za úkol lovit. Později po dokončení daných misí jsem je pak viděl snad při každé návštěvě bažin. Další náročnější achievementy byly v podobě studování a lovení všech druhů zvířat, což mi nakonec kupodivu nepřišlo až tak hrozné. Jediný problém bylo několik druhů zvířat, které se spawnují jen někdy (asi nejdéle jsem hledal Rio Grande Wild Turkey). A poslední těžší výzvou bylo získání 70 zlatých medailí z hlavních misí, díky kterým jsem si ale s radostí zopakoval mise z prvních kapitol s tím, že jsem si vybíral ty jednodušší kousky, takže jsem je nakonec získal rychleji, než jsem původně čekal.

Ačkoliv dávám přednost single player hraní, nakonec jsem věnoval nějakých 15 hodin i online verzi. Hlavní příběh mě ale zase tak moc nezaujal a přišlo mi, že je hra nadesignovaná tak, že je potřeba trávit hodně času na opakujících se úkolech, než se získá nějaké slušné vybavení. Jinými slovy, všechno tam stojí dost peněz a na základních odměnách z vedlejších misí se zase moc peněz nezíská. I blbý luk tam stojí přes sto dolarů. Celkem zajímavé jsou závody, ale je tam problém v tom, že ostatní hráči už mají ty nejlepší koně, které si já ani nemůžu koupit, protože nemám potřebnou úroveň. Stejně tak se nemůžu ani stát třeba lovcem odměn, protože na licenci potřebuji 15 zlatých cihliček s tím, že za celou dobu online hraní jich mám jen asi 6. I když z vyhodnocení onlinu vynechám celkem časté padání hry, tak jsem se opět ujistil v tom, že online hry pro mě prostě nejsou.

Dlouho předlouho jsem se rozhodoval, jaký udělit hře celkový verdikt. Hraní mě ze začátku tolik nebavilo a dost jsem bojoval s ovládáním. Postupem času jsem se do hraní opravdu hodně zažral, to bylo někdy mezi třetí a čtvrtou kapitolou. Následně jsem už byl skoro jak přibitý k počítači a hltal jsem misi za misí, až mi bylo líto, že vidím závěrečné titulky. Nakonec dávám 100 % a to hlavně z toho důvodu, že i teď, několik týdnů po dohrání, na ten příběh často myslím. Zvláště pak při poslouchání herního soundtracku. Příběh a atmosféra hry na mě prostě zapůsobily jako u málokteré jiné hry. 

A na úplný závěr však ale zůstává jedna nezodpovězená otázka: Kde je sakra ten Gavin?

Obdobně jako u prvního dílu jsem po chvíli hraní původní verze se zadáváním příkazů došel k závěru, že toto zpracování není pro mě, a tak jsem využil možnosti si zahrát tento fanouškovský VGA remake.

V prvé řadě opět vyniká příběh. Kontrast toho, že se ze zachránce světa stala celebrita, co dává rozhovory v televizi, ale ve výsledku pracuje jen jako podřadný uklízeč na vesmírné lodi je úsměvná. Stejně jako řada situací, do kterých se Roger postupně dostane. Docela potěší i narážky na jiná díla, především filmy. Postřehl jsem Predátora, Vetřelce a Hannibala Lectera. U posledního jmenovaného je mi jasné, že je to nápad autorů tohoto remaku, protože v době originálního vydání hry film s touto postavou ještě neexistoval.

Co se zpracování a game designu týče, musím hru pochválit především v tom, že není tak krutě obtížná jako jednička. Ano, smrt opět číhá na každém kroku, včetně parádních animací. A ano, umíral jsem až příliš často. Naštěstí jsem měl z jedničky vycvičený pud sebezáchovy a tak jsem každou chvíli hru ukládal. Ale zpět k obtížnosti. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem si na styl hraní již zvykl, ale při hraní jsem nakukoval do návodu mnohem méně než v případě jedničky. Bylo to především u mechanismů, které se daly snadno přehlédnout (např. místo v jezeře, kde se Roger potopí). Líbí se mi, že i když jsem neměl nějaký předmět z dřívější části hry, dala se daná situace vyřešit jinak. Například potvoru u základny je možné zneškodnit rubikovou kostkou, kterou jsem neměl. Místo toho jsem utekl zpět do vody a po návratu byla cesta volná. Jinak mě celkem pobavila i hra na automatu.

Ke grafickému stylu nemám žádné výhrady, tento ručně kreslený vzhled adventur je mi sympatický. Dobře zní i hudba a dabing.

Celkově jsem s hraním spokojený, bylo to o dost zábavnější než jednička a bez nutností neustálého koukání do návodu. U her tohoto typu mi trošku vadí to přepínání činností, ale to není nic, na co by se nedalo rychle zvyknout. Hru tedy můžu doporučit a sám jsem velmi zvědavý, jestli časem dostane svou VGA podobu i třetí díl.

Mé hardcorové vnitřní já mě donutilo si tuto hru nejprve zahrát v prapůvodní EGA verzi. Zpět na zem mě ale poslalo několik desítek minut hraní, lépe řečeno pokusů o hraní, kdy jsem dosáhl prakticky nulového postupu a umřel snad na každé dostupné obrazovce. O správně zadaném textovém příkazu jsem si pak mohl nechat jenom zdát. Tudy tedy cesta pro mě nevedla a tak jsem sáhl po tomto VGA remaku.

No ne, že by se v nějaké rozumné době dostavily nějaké relevantní úspěchy, protože smrt na mě číhala prakticky na každém kroku, takže se ukládání a následné nahrávání pozice stalo rutinní akcí. Hlavně si myslím, že řadu hráčů může odradit i ten časový limit v první oblasti, kdy se vlastně teprve seznamuje s ovládáním a způsobem hraní. Nebudu chodit kolem horké kaše a na rovinu přiznám, že jsem při hraní nakonec až nezdravě často nahlížel do návodu, jinak bych se moc daleko nedostal. Minimálně by mě nenapadlo, že pro postup ve hře je potřeba něco dohledávat v manuálu hry. Z dnešního pohledu věc nepředstavitelná, ale holt tohle je hra z jiné doby a s něčím takovým jsem měl počítat.

Rozhodně musím vyzdvihnout, že vývojáři do hry zakomponovali pro mě sympatický humor, který se projevoval hlavně při smrtích. Třeba havárie do středověkého hradu, což je nejspíš narážka na jinou adventuru od Sierry, zmačkání do kuličky a nebo smrt u výherního automatu, kdy následně robot vyhodí můj prach z okna. Tím se hned vysvětlilo, co to bylo venku za "prach" a proč v něm byly buckazoidy. Celkově se mi nejvíc líbila hlavně třetí oblast s barem. Potěšila i přítomnost kapely až příliš podobné ZZ Top, kterou ale museli vývojáři nakonec ze hry odstranit.

Celkově mám z hraní spíše rozporuplné pocity. Na jednu stranu je v ní super příběh a fajn humor, potěší i drobná minihra v poušti. Je mi ale jasné, že nebýt Retro klubu, asi bych hraní po čase vzdal, protože ta smrt na každém kroku je fakt otravná, plus často není moc poznat s čím se dá nebo nedá interagovat. A hra nemá problém mě pustit dál, i když u sebe nemám něco, co budu později potřebovat. Hraní bez návodu se tak dá označit jako slušné utrpení.

Jak jsem již uvedl ve svém komentáři k původní hře Pharaoh, k této stavitelské hře mám specifický vztah. Stavění staroegyptských měst mám rád a hraní mě baví, jenže nikdy nedokážu hrát za sebou více map. Vždy se pustím do jedné či dvou a následně si dám od hry pár měsíců pauzu kvůli jejímu stereotypu. A u tohoto rozšíření tomu nebylo jinak. Sice je zde nemalé množství kratších scénářů, i tak mi jejich kompletní dohrání trvalo necelé dva roky.

A jaké novinky rozšíření přineslo? Asi nejvíc viditelné jsou nové monumenty, jejichž stavba naštěstí není nijak náročná, jako v případě velkých pyramid. Skvělým osvěžením hratelnosti jsou pak monumenty hrobek z Údolí králů, které se nebudují na povrchu, ale hloubí ve skalách. V souvislosti s tím pak přibyly dva nové produkty a jejich příslušné suroviny. Konkrétně barva, která se vyrábí z heny a olejové lampy, které se pochopitelně vyrábějí z dováženého oleje a nádobí. 

Zajímavou novinkou jsou pak i občasné rány egyptské, jako je zabarvení řeky krví, či roje kobylek. Na město to zase tak moc velký vliv nemělo, ale jako efekt pěkný. Nakonec pak stojí za zmínku i nová divoká zvěř v podobě velkých škorpionů, ale ani ti má města nijak zvlášť neohrozili.

Scénáře se pak často střídají ve dvou zaměřeních. Buď jsou kratší a bez nutnosti budovat nijak sofistikovanou infrastrukturu, ale musí se počítat s budováním velké armády či bojem s časovým limitem. Nebo jsou mise naopak velmi dlouhé, kdy je potřeba budovat monumenty a velká města s velkými nároky. Trošku divné u nich je ale to, že se v dané oblasti odehrává více misí, ale vždy se staví město od nuly a někdy i s jiným průmyslem. Celkově jsem se scénáři spokojen.

Kleopatřino rozšíření ve výsledku nabízí prakticky stejnou hratelnost, jako původní hra. Stále je tam stejná infrastruktura se stejnými mechanismy a stále stejné těžkopádné ovládání armád. Fanouškům původní hry tak přinese pár nižších desítek hodin hraní navíc. A pokud by ani to nestačilo, je zde i editor map, takže je o další zábavu postaráno.

K této hře jsem se dostal náhodou, kdy jsem ji dostal v rámci koupě jiné hry zdarma.

Princip hraní je opravdu velmi jednoduchý a spočívá v tom, že je potřeba správně načasovat hození míčku na točící se plošinku tak, aby se míček odrazil do některého ze zelených polí. Po několika úspěšných pokusech se pak hra zrychluje, čím se zvyšuje obtížnost. Nic jiného hra nenabízí, což je škoda. Dokázal bych si představit i složitější úrovně s dalšími překážkami, apod.

V úvodním menu je pak možnost si vybrat jednu ze tří dostupných hudeb v retro stylu. Ty se mi za těch pár minut hraní neoposlouchaly, naopak zněly celkem příjemně.

Hra nabízí i epileptický mód, u kterého jsem vydržel asi 20 vteřin, než jsem ho raději vypl.

Pokud by se jednalo o nějaký školní projekt zdarma, řekl bych, že je hra ok jako příjemná oddechová postřehovka. Bohužel se ale jedná o placenou hru a platit za něco takového bych rozhodně nedoporučoval. Podobných kousků tohoto typu, ba i kvalitnějších, se dá najít na netu jistě spousty.

První díl Samorosta byl příjemnou a oddychovou hrou zdarma. Po dvou letech vývojáři přicházejí s pokračováním, který staví na stejných základech, ale tentokrát je již vydaný komerčně.

Hra má asi dvojnásobnou délku oproti prvnímu dílu a i díky tomu nabízí o něco lepší příběh se záchranou pejska. Celkový postup je pak stejně jako u prvního dílu spíše takovou pixelhuntingovou klikačkou, kdy je potřeba najít všechna často miniaturní interaktivní místa na obrazovce, které je potřeba vhodně nakombinovat a tím nalézt řešení pro danou obrazovku.

Vzhledem k tomu, že jsem měl v době hraní hry za sebou již několik pozdějších her od Amanity, tak jsem s nalézáním řešení neměl skoro žádné problémy. Prakticky jediným zásekem bylo, když jsem musel na stromě vhodně načasovat kliknutí na zvíře, které následně snědlo okolo lezoucího brouka. Zbytkem hry jsem pak už celkem rychle prosvištěl. Lehká obtížnost je pak i dána tím, že vše potřebné je zpravidla na jedné obrazovce a snad kromě jedné výjimky tak není potřeba přecházet mezi různými lokacemi tam a zpět.

Grafický vzhled pak nese svůj specifický styl. Líbí se mi, že když tuto hru hraji retrospektivně po dohrání pozdějších her od Amanity, tak v ní vidím spoustu nápadů, které jsou pak rozvinuty v dalších hrách. Například robot strážný u vstupu a celá ta místnost únosce se svou mechanikou nesou prvky použité v Machinariu. Mikrosvět na stromě, či podivná létající zvířata jsou zase hodně použita v Botanicule a v Chuchlovi.

Jediné, co tak můžu vytknout, je opět délka hry. Výše jsem již psal, že je sice delší než v jedničce, na druhou stranu i tak není problém hru dohrát cirka za hodinu čistého času. Když se ale podívám na cenovku 5 euro za remasterovanou verzi, připadá mi ta doba hraní za takovou cenu opravdu velmi krátká.

Celkově jsem se hrou spokojený, hraní bylo fajn. Nicméně koupi bych doporučoval jen v případě cenové akce.

Po dlouhé době jsem měl chuť zase na nějakou tu hidden object adventuru a tentokrát se mi do rukou dostala hra s názvem 1 Moment of Time: Silentville, která mne ve výsledku příjemně překvapila.

Příběh je vyprávěn prostřednictvím několika nehratelných sekvencí a následně pomocí rozhovorů se zakletými lidmi, na které hráč postupně naráží. Není nijak složitý či originální, ale rozhodně neurazí.

Během hraní jsem z důvodu snahy o zisk achievementu odmítal použít nápovědu v postupu hry. I tak jsem se snad ani jednou nějak významně nezaseknul, průběh tak byl příjemně intuitivní. Dost k tomu pomohl mechanismus hry, kdy se nějaký méně viditelný objekt občas rozzáří. Tímto elegantním způsobem se tak hráč vyhne proklínanému pixelhuntingu.

Každá správná Hidden Object hra obsahuje celou řadu dalších miniher, což je u adventur vždy voda na můj mlýn. Zde jich je celkem slušné množství, ale je pravdou, že princip otáčení částí cesty pro tvoření celku se zde celkem často opakuje. Asi nejobtížnější na celé hře pak pro mě bylo samotné hledání předmětů. Pro získání předmětu je totiž celkem často potřeba udělat nějakou interakci, jako třeba ohřát čaj, případně něco zkompletovat. Horší ale bylo, že některé věci byly schované na kraji obrazovky a i díky tomu nebyly skoro vůbec vidět.

Jak jsem psal již v úvodu, hra mě příjemně překvapila. Při hraní jsem nenarazil na nějaký mechanismus, který by mi tu vyloženě vadil. Tuto hru tak považuji za nadprůměrný kousek pro příjemné casual hraní.

Jedná se o velmi krátkou klikací prvotinu od studia Amanita Design. A ten výraz klikací myslím doslova. Smyslem hry je totiž v několika obrazovkách klikat na různá interaktivní místa a následně jejich vhodným pořadím vyřešit danou obrazovku a dostat se dál. 

Osobně jsem měl největší problém hned na první obrazovce, kdy jsem si myslel, že řešení spočívá ve správném pořadí klikání na mnichy. Nakonec bylo řešení mnohem jednodušší. Zbytek hry jsem už prosvištěl během několika minut.

Hra má sice jen několik obrazovek, ale i na nich je vidět ten grafický cit, který se dále rozvíjí v dalších hrách od Amanity. Hudba je pak příjemná na poslech a rozhodně se za těch pár minut hraní neoposlouchá.

Za mě tedy příjemné hraní. Vytknout se tomu dá skutečně jen ta až přílišná krátkost, do které se vlastně ani nedá začlenit o něco složitější příběh. Ale vzhledem k tomu, že se jedná původně o studentský projekt, tak rozhodně dávám klobouk dolů.

Ke hrám od Amanita Design jsem se dostal později, než bych z dnešního pohledu chtěl. První hrou bylo Machinarium, které mě opravdu hodně nadchnulo a podobná očekávání jsem měl i od Botaniculy.

A při prvním hraní hry jsem pociťoval spíše zklamání. Ani ne kvůli grafice nebo příběhu či hudbě, ale kvůli hratelnosti. Očekával jsem obdobnou adventuru s procházením světa, používáním předmětů apod., ale hraní zde bylo spíše o tom danou lokalitu spíše proklikat a odhalit všechny její možnosti a ty vhodně využít. Tenkrát jsem hru se skřípějícími zuby dohrál, nicméně o nějaký čas později, co jsem se dostal k dalším hrám od Amanity, jsem se rozhodl, že dám Botanicule ještě jednu šanci. A tentokrát jsem nelpěl na tom, že chci hrát adventuru tradičnějšího charakteru, ale začal jsem dělat to, co vývojáři po hráči od začátku chtěli. Užíval jsem si atmosféru každé lokace tohoto mikrosvěta na stromě. A s tímto přístupem, mě hraní začalo hodně bavit.

Příběh hry je velmi jednoduchý. Pavouci napadají strom a postupně z něj vysávají energii. Hráč pak ovládá pět různých postaviček zastupující tvory žijící na stromě s tím, že každá z nich umí trošku něco jiného a jsou tak určeny pro specifické akce. Většina obrazovek jsou často o hledání interaktivních míst, na které je potřeba vhodně klikat a postupně odhalovat možnosti dané lokace. Je však dobré proklikat skutečně všechno a v případě volby postavy postupně zkoušet všechny, protože občas je možné narazit na nějakou vtipnou situaci nebo skrytý achievement. Obzvláště v případě, kdy jsem při hraní měl na klíně své děti, které moc rády tyto situace sledovaly. Celkově jsem si ale více než hlavní příběh užíval spíše ty minipříběhy v daných lokacích a také i časté minihry.

Prim zde pochopitelně hraje grafika a hudba, které tvoří majoritní část atmosféry hry. Grafika vypadá skutečně úžasně a nebojím se říct i částečně pohádkově. I když je pravda, že postupem ve hře se prostředí stávají o něco temnějšími. Hudba je někdy výraznější, jindy jen podkreslující danou lokalitu. Ať tak či onak, dobře se poslouchala.

Ačkoliv to bylo až na druhou dobrou, jsem ve výsledku hodně rád, že jsem se ke hře po čase vrátil a objevil v ní její kouzlo.

Hráno v letech 2018 a 2020.

Jako poslední hru ze série Disney Afternoon Collection jsem si nechal Darkwing Ducka, z něhož jsem jako dítě pár dílů viděl nejspíš v legendární Veze nebo Magionu, ale který mi utkvěl v paměti ze všech nejméně. 

Při prvním hraní mnou procházely myšlenky ve stylu: "To jsem si myslel, že po dokončení TaleSpin mám to nejhorší za sebou". Vyšší obtížnost hraní je zde dána tím, že především i na některé běžné nepřátele je potřeba vymyslet vhodnou taktiku a často také nejsou na jeden zásah zbraní. Nejvíce mě pak štvaly želvy a ty super rychlé veverky.

A taky jsem měl trochu problémy s ovládáním. Opravdu dlouho jsem si totiž zvykal na seskakování z plošinek dolů, kdy je potřeba se sklonit, stisknout tlačítko skoku a následně jen znovu zmáčknout tlačítko dolů, ale bez skoku. V rychlé sekvenci jsem tak často chyboval a místo seskoku dolů jsem vyskočil zase zpátky nahoru. Ve výsledku jsem tak slušně trpěl hned u prvního bossfightu, kde se skákání až nahoru trestá ztrátou života. Ve výsledku jsem při prvním průchodu hrou držel ten rewind skoro pořád.

Určitě musím pochválit boss fighty, které se mi tu líbily asi nejvíce ze všech šesti her v kolekci. Až na jednu výjimku mi každý z nich dělal problémy a trvalo nějakou dobu, než jsem přišel na tu správnou taktiku. Finální boss fight, respektive jeho první fáze, tomu pak dal korunu. Dále mi ještě slušně hrál na nervy Liquidator v kanálech a Bushroot v džungli.

Stejně jako u ostatních her z kolekce jsem se po prvním dohrání vrhnul i na herní mody. Dokončení Boss Rush bylo jen otázkou času. Naopak Time Attack bylo takové menší peklíčko, kdy jsem v některých úrovních měl velké problémy se vůbec dostat k bossovi. Nejhorší to pak bylo v kanálech, ve finální misi a hlavně v džungli. Než jsem pochopil, že je vhodnější se naučit kolem některých nepřátel jen proběhnout, ztratil jsem spoustu životů. Mod jsem dokončil jen díky tomu, že tato hra nejspíš jako jediná umožňuje v Time Attack po dojití životů neomezeně opakovat celou úroveň, jinak bych to nejspíš hrál ještě i dnes.

I když jsem měl ze hry zpočátku hrůzu, po čase mě začala hodně bavit a přestože jsem na ni často nadával, hraní jsem si užíval.

Druhá hra s Chipem, Dalem a zbytkem týmu z Rychlé Roty přináší další dobrodružství ve stejném stylu, jako v případě prvního dílu. Tlusťoch, v originále Fat Cat, byl sice minule dopaden, ale podařilo se mu utéct z vězení a opětovně se snaží ovládnout svět. Jediný, kdo mu stojí v cestě je Rychlá Rota.

Líbí se mi, že vývojáři do hry více propracovali příběh, který se rozvíjí pomocí dialogů mezi misemi. Je to o něco výpravnější než minule a tím pádem aspoň vím, proč jdu do dané oblasti. Mimochodem, ta scéna s bombou byla celkem vtipná.

Hratelnost mi přišla prakticky totožná, jako u prvního dílu. Tedy proběhnout danou úroveň, s tím, že je potřeba se nepřátelům buď vyhnout nebo je zneškodnit pomocí kamene, případně se pod kámen schovat a oni se zneškodní sami. 

Design úrovní a nepřátel mi přišel fajn. Jediné, co mi vyloženě pilo krev, byla oblast Clock Tower s pásy a častými pády mimo plošinky znamenající okamžitou smrt. Vylepšeny pak byly hlavně boss fighty, u kterých to už není jen o tom popadnout vedle stojící kámen a ten házet na bosse. Na každého z nich je potřeba vymyslet vhodnou taktiku a načasování. Osobně mi nejvíce dělal problémy létající Flying Feline, zbytek byl po naučení se vhodné strategie celkem v pohodě. Potěšil mě hlavně finální boss fight s robotem Tlusťocha, který naštěstí nebyl tak směšně lehký, jako v jedničce.

Co se modů týče, Boss Rush byl bez problému. Za to Time Attack byl o něco náročnější než u druhých kačerů, takže zde několik pokusů padlo, ale nakonec to nebylo zase tak hrozné.

Celkově jsem s tímto dílem spokojen. Obtížnost není nijak přehnaná, při hraní jsem se slušně bavil.

Druhý díl Kačeřích příběhů přináší především to samé, co první díl. Strýček Skrblík se musí vydat celkem do 5 různých lokalit a v každé z nich najít vzácný poklad. Ale přeci jen je to trošku jiné, vyladěnější.

Líbí se mi, že je zde mnohem více vyprávěn příběh, tedy více dialogů. Navíc je zde od začátku i vedlejší linka v podobě hledání částí starodávné mapy, po jejímž zkompletování se zpřístupní tajná úroveň Underground, kde je možné získat poklad. A také dojde k mírné změně v závěrečném outru. 

Hratelnostně je hra stále stejná. Strýček Skrblík musí pomocí své hole skákat do vyšších pater a porážet nepřátele, kteří padnou na jeden zásah. Zajímavým zpestřením jsou loďky a také možnost odtahovat překážky s tím, že s některými jde pohnout až po nalezení Šikuly v úrovni. Jednotlivé úrovně jsou pak prošpikované tajnými místy, vyplatí se tak zkoušet, zdali nějaká zeď je skutečně zdí a nebo jestli je v ní nějaký průchod. Jako dobré vylepšení považuji i možnost za nalezené poklady dokupovat životy navíc, takže určitě není na škodu si při průchodu úrovni získávat co nejvíce pokladů.

Nevím jestli je to tím, že mám za sebou první díl, ale přišlo mi, že šla obtížnost značně dolů. Hrou jsem prošel poměrně rychle, s boss fighty jsem měl problém akorát tak s golemem, než jsem odhalil, jak na něj. Oba mody bez rewindu, tedy Boss Rush a TimeAttack, jsem zvládl na několik málo pokusů. 

Oproti jiným dílům z Disney Afternoon Collection byli druzí kačeři nenáročným příjemným odpočinkem. Můžu tak vřele doporučit hrát tento díl jako první.

Když si vzpomenu na devadesátá léta, kdy v TV dávali každý víkend vždy dva různé Disney seriály, matně si vzpomínám i na Letohrádky. Bohužel mě tenkrát tento seriál na rozdíl od ostatních animáků moc nezaujal, takže při hraní této hry neprožívám takové nostalgické chvíle jako se Strýčkem Skrblíkem nebo Chipem a Dalem.

Oproti zmíněným hrám z Disney Afternoon Collection se TaleSpin dost odlišuje tím, že se vlastně nejedná o klasickou plošinovku, ale o létání v letadle s Balooem, sbírání pokladů a hlavně střílení či vyhýbání se nepřátelům. A obtížnost tady šla rapidně nahoru. Mnoho nepřátel se nezničí jednou trefou, často se nepřátelé a jejich projektily po obrazovce jenom hemží, takže přežití bez újmy je někdy skutečně o hubu. Moc tomu nepřidá, že při smrti při Boss fightu musím opakovat celou poslední pasáž a jako bonus jsou samotní bossové rychlejší a vydrží mnohem více zásahů. A ty tři mizerné životy, které má Baloo v základní výbavě jsou zatraceně málo. Jinými slovy, při první hře jsem používal rewind častěji než u Kačerů a Rychlé Roty dohromady.

Celkem zajímavou vlastností je pak možnost si za získané poklady nakupovat různá vylepšení. Rychlejší kanon je asi to nejdůležitější, více možností opakování se pak hodně hodí do modu Time Attack. Sběr co nejvíce pokladů je tak doslova nutností. Celkem fajn odpočinek od stresu z hraní jsou pak bonusové úrovně s Kidem.

A když zmiňuji ty herní mody, kde není možné používat featurky jako rewind, mé masochistické já se rozhodlo, že je musí zvládnout. Boss Rush bylo ještě celkem v pohodě, protože v rámci stanovené hodiny jsem měl neomezený počet pokusů. Nakonec jsem se tak naučil všechny bosse skoro na jistotu porážet. Největší problémy mi dělal Invisible man a pak samotné finále, které je fakt velký fičák. Jinak je celkem zajímavé, že dva bossové před tím finálním jsou se svou obtížností fakt na pohodu. 

Horší to bylo s modem Time Attack, u toho jsem opravdu trpěl. Musím ale říct, že když jsem se ty úrovně častým opakováním naučil, najednou jejich průchod nebyl až takový problém. Každopádně když jsem se po mnoha a mnoha opakovaných pokusech nějakým omylem dostal až k finálnímu bossovi, myslel jsem že dostanu infarkt, protože jsem ho za boha nemohl porazit. Padlo asi 10 nasyslených a nakoupených životů, ale nakonec se zadařilo a snad na poslední život jsem ten Time Attack dokončil. A tak si můžu odškrtnout další hardcore challenge.

Tato hra není pro každého. Souboje jsou náročné, ovládání těžkopádné, rewind velmi nutný. Nakonec mě to celkem i bavilo, ale už to asi nikdy nechci vidět. Jsem zvědavý, jestli se takto hecnu i u Darkwing Ducka.

V rámci The Disney Afternoon Collection jsem se od Kačeřích příběhů přesunul k Chipovi a Daleovi s tím, že jsem očekával podobnou hratelnost. Zde jsem dostal stále příjemnou plošinovku, která je ale v mnoha ohledech jiná.

Především mi přišel více výpravný příběh. U kačerů šlo prakticky jen o hledání pokladů, zde jsou dialogy o něco delší a dojde i na nějaké obecné informace k nadcházející úrovni. Zajímavá je taky možnost výběru cesty mezi úrovněmi.

Nyní ale k hratelnosti. Ta mi přišla mnohem více zaměřena na souboje či vyhýbání se nepřátelům, kterých je tu mnohem více. Hra se navíc posouvá prakticky jediným směrem, takže není možné zabloudit. Z počátku jsem tak hrou procházel ve speed run stylu, kdy jsem kolem nepřátel proběhl a v případě neúspěchu dal rewind. Pak jsem si ale uvědomil, že tento způsob dost kazí hratelnost a začal jsem si tak více "hrát" s házecími kostkami. A skutečně, hraní mně pak bavilo mnohem více. 

Co mně zamrzelo, byly souboje s bossy. V kačerech bylo potřeba u zhruba poloviny z nich vymyslet nějakou vhodnou taktiku, jak na ně skočit. Zde jsem šel skutečně na všechny taktikou, popadni míč, hoď ho po bossovi a vyhni se jemu nebo jeho projektilům. A takto stále dokola. Vrcholem pak byl final boss Tlusťoch, kterého jsem porazil na první dobrou a opravdu velmi rychle. Zatímco Drákula v kačerech mi "pil krev" několik desítek minut.

Graficky vypadá hra líbivě, oceňuji hlavně game design, jak už úrovní (super nápad s vypínači), tak i nepřátel. Zip jako ultimátní "zbraň" byl taky fajn. Horší mi to přišlo s hudbou, která mě moc nenadchnula.

Celkově mě Chip a Dale s Rychlou Rotou bavili o něco méně, než Strýček Skrblík. I tak má hra své kvality a určitě stojí za zahrání.

"Kačerov jak hurikán, k nám už míří". První polovina devadesátek, neděle, tuším 18 večer před večerníčkem a já natěšeně sedím před televizí a čekám až začne dvojblok od Disney, abych si zase zazpíval oblíbenou znělku. A teď, plus mínus 30 let poté přichází Retro Klub a jedna z her jsou právě Kačeří příběhy. Tomu prostě nemůžu odolat.

Plošinovky se sice neřadí k mým oblíbenějším žánrům, avšak hraní mě celkem bavilo. Ale rozhodně to nebyla procházka růžovým sadem, umíral jsem až nezdravě často, než jsem si zvyknul na to, jak správně se strýčkem Skrblíkem skákat. Pak to bylo především o vhodném použití save/load/rewind a ke konci už mi to ukládání stačilo pouze na začátku a někde v půlce úrovně. Celkem dobré zpracované jsou i souboje s bossy, u kterých jsem obvykle jednou či dvakrát umřel, než jsem přišel na tu správnou taktiku. Pouze u finálního Dracula Ducka jsem se zapotil více, protože se mi prostě nedařilo správně načasovat skok na toho netopýra.

Hra pak nabízí ještě dva herní mody a to Boss Rush, kde se hráč snaží co nejrychleji porazit všechny bosse a Time Attack, kdy se musí zase co nejrychleji projít celá hra. To vše bez rewindu. Porážku bossů jsem zvládl celkem bez problémů, časem nejspíš zkusím i ten Time Attack, snad se mi ho podaří pokořit.

Graficky pak hra vypadá i po těch letech příjemně, je v ní celkem 5 epizod, kde každá má trochu jiný vzhled. Asi nejvíc se mi líbilo v Transylvánii. Na pozadí hraje příjemná hudba.

Záporem hry by pro někoho mohla být zmíněná vysoká obtížnost hraní, což naštěstí nebyl můj případ. Ale také příběh, který jsem při hraní vnímal jen minimálně. Vzhledem ke stáří hry to není nic, co by bylo neodpustitelné. Každopádně časem zkusím i remasterovanou verzi hry, kde je příběh lépe vyobrazen i pomocí rozšířených nehratelných scén a rozhovorů.

Celkově jsem s hraním spokojený a těším se na další hry ze sady The Disney Afternoon Collection, které si určitě ještě zkusím zahrát.

Po dokončení všech dílů Hexcells jsem se vrhnul na hru postavenou na stejném principu, ale tentokrát v podobě čtverců. Prakticky od prvního okamžiku jsem ve hře viděl velkou podobnost či inspiraci z nonogramů, které jsou u nás známy spíše pod názvem "Malované křížovky". Těm jsem před pár lety slušně propadl a dosti jsem se jich naluštil, takže jsem byl s logikou řešení prakticky ihned doma a nová rozšiřující pravidla se mi pak dostala velmi rychle pod kůži.

Hratelnostně je pak hra prakticky stejná jako předchozí trilogie Hexcells. Je super, že se hra snaží maximálně pomáhat a tak je třeba přehledně vidět, která čísla jsou už zpracovaná a která ne. Jediné, co mi chybělo, byl zbývající počet neodkrytých dlaždic, jehož znalost občas byla pro řešení úrovně potřeba. Dále je celkem škoda, že již první chyba znamená ztrátu hvězdičky, což vede ke kompletnímu opakování úrovně. Aspoň u těch těžších mohli jednu chybku tolerovat. A pak mi taky přišlo, že mi to hraní celkově nějak rychle uteklo, aniž bych narazil na nějaké hodně těžké zásekové úrovně. Možná by se proto hodil generátor náhodných puzzlů jako v HexCells Infinite.

A to samé co u hratelnosti se dá říct i o audiovizuálním zpracování. Grafika je prakticky stejná, zvuky při odkrývání jsou příjemné, to samé platí ze začátku i pro podkreslující hudbu. Ta se ale stejně jako u minulých dílu časem oposlouchá a i když se po několika úrovních mění, přišla mi časem dost monotónní.

Celkově mám k této hře spíše neutrální pocit. Nijak extra neurazí, ale také moc nenadchne. Hrál jsem ji většinou jen jako krátkou výplň mezi hraním jiných her, nebo když jsem měl pár volných minutek u počítače.

Sedmý a zatím poslední Polda byl tentokrát částečně předfinancován fanoušky. Jak nakonec u mě dopadl?

Příběh mi přišel určitě zajímavější, než v případě předchozího dílu. Ale pořád je potřeba myslet na to, že hrajeme Poldu, najdeme v něm tedy spousty absurdních situací a hlavně zde je takový ten typický devadesátkový humor, který ne vždy sedne. Na sebe však můžu beze studu prozradit, že jsem se některým vtípkům i zasmál. Příběh se později stáčí k Celebrity Conu, takže dojde i na parodování známých osobností, včetně zkomolení jejich jmen po vzoru předchozího dílů. 

Asi nejzajímavějším novým prvkem hry je hraní za novou postavu Moniku, což přineslo do hraní svěží nový vítr. Zvláště pak v pozdější fázi, kdy je možné se přepínat mezi ní a Pankrácem a je potřeba spolupracovat a to včetně předávání předmětů. 

Hratelnostně jsem spokojený, dostal jsem přesně to, co jsem očekával. Občas došlo i na méně logické řešení úloh, ale zase tak moc jich nebylo. Pomyslným vrcholem trapnosti pro mě pak byla scéna s nafukovacím tankem, ale při hraní předchozích dílů jsem musel skousnout větší blbosti. 

Co mě ale opravdu hodně potěšilo, je větší množství miniher a hádanek. Některé jsou sice nic moc, jako hraní na "hudební nástroje" nebo přeskakování balíků, ostatní minihry mi pak přišly super. Vyzdvihnout musím určitě protahování prstýnku přes laserový paprsek, pěstní souboj s Rambouskem a hlavně mé oblíbené Americké oči! Musím taky ocenit zákeřné achievementy, kdy jsem musel porazit Rambouska bez jeho jediného zásahu (naštěstí jsem po chvíli přišel na to, že sekvence jeho útoků je vždy stejná, tak se to dalo naučit) a vynucenou prohru v Amerických očích proti Flygunovi, který se sám snaží prohrát házením mincí na kraj. Bylo tak potřeba nastřelit jeho mince na terče a přitom svoje ponechat pokud možno mimo, takže vlastně takové otočení celých pravidel. Super nápad.

Graficky hra vypadá prakticky totožně, jako u předchozího šestého dílu a tento styl se mi pro Poldu hodně zamlouvá. Animace postav mi taky přišly v pohodě, takže celkově spokojenost. Navštívených lokací je slušné množství s tím, že se hlavně v druhé polovině některé z nich recyklují, protože se hra odehrává již jen v jedné velké oblasti. Ale to není zase tak moc na škodu.

Dabing je tradičním pilířem většiny dílů a zde mi přijde snad nejvíc vydařený, co kdy byl. A to jak jeho kvalitou, tak i množstvím dabérů zvučnějších jmen ve vedlejších rolích. Když se podívám na ten výpis jmen jako: Tůma, Švarc, Vondra, Rímský, Rychlý, Táborský, Zawadská, Korolová, Ďurdinová, Matonoha, Jablonský, následné poslouchání dialogů tak byla slast pro moje uši. Zamrzí snad jen tolik diskutovaná absence pana Lábuse. A pak možná i to, že na hlavním hlase pana Soboty je už slyšet trocha únavy, ale to je s ohlédnutím k jeho věku ospraveditelné . Naopak jsem moc rád, že se role Pankráce ujal i na posedmé. 

Občas jsem narazil i na pár věcí, které mi na hře vadily. Byly to především některé předměty, které byly nejprve neaktivní a později se zaktivněly, až když byly potřeba. Pak se mi často stávalo, že přestávala hrát hudba. Naštěstí stačilo na chvíli skočit do menu a hudba se zase rozehrála. A taky jsem občas narazil na rozcházející se dabing s textem a několik hrubek v textu.

Celkově jsem se sedmým Poldou velmi spokojen, servíruje mi přesně to, co jsem od Poldy očekával a to rovnou na stříbrném podnose. Příjemně mne překvapila i druhá hratelná postava Moniky, kterou si v pohodě dokážu představit jako hlavní představitelku případného dalšího pokračování.

Po letech se vrací Polda Pankrác se svým šestým dílem, který se snaží navázat na slávu prvních dílů.

Jsem rád, že se vývojáři snaží vyvarovat chyb z předchozího pátého dílu, na který se zde ani příběhově nenavazuje. Námět příběhu je až přehnaně parodický, ale během hraní jsem si na něj zvykl a akceptoval ho. Jako je potřeba někdy vypnout hlavu a některé nepříliš povedené vtipy ideálně nevnímat, ale tak hrozné jako v pětce to naštěstí není.

Hratelnostně jsem taky spokojeny. Najdou se sice postupy, které nedávají tolik smysl, ale naštěstí jich není přehnaně moc. Celkem zajímavým prvkem je i nemožnost kombinovat předměty přímo v inventáři. Je potřeba si najít nějaké pracovní místo, tam daný předmět položit a následně na něj použít něco jiného. To v některých případech dává smysl, protože vrtat něco na koleni není to pravé ořechové. Jinak s Poldou mám na pevno spjatou i přítomnost miniher. Zde jsou pokud si dobře vzpomínám dvě a obě celkem snadné, což je celkem škoda. Chce to prostě něco jako Americké oči nebo Prší z trojky.

Grafická stylizace se mi opravdu líbí. Evokuje mi klasický styl z dob, kdy se grafika kreslila ručně. Vše je hezky barevné a celkově mi to k Poldovi prostě sedí. Velký palec nahoru.

Pochválit se musí samozřejmě i dabing. Kromě nutného Luďka Soboty se můžeme těšit i z návratu hlasu pana Lábuse. Z dalších dabérů mi pak dobře zněly hlavně hlasy pánů Táborského a Tůmy. Naopak hůř se mi poslouchaly hlasy Jiřího Krampola a taky Jiřího Mádla. Obama v jeho podání zní fakt divně.

Jak je asi všem jasné, hra necílí na každého, ale na své specifické publikum a přesně tito lidé budou se hrou určitě spokojeni. Pro ostatní to bude tuctová adventura s trapným příběhem. Já jsem na této sérii vyrůstal, takže k tomuto publiku jednoznačně náležím a při hraní jsem se dobře bavil.

Čtvrtý díl Poldy přinesl odklon od kořenů série tím, že jeho příběh byl vážného charakteru, který se nesnažil být za každou cenu vtipný. A tento pátý díl se k těm původním kořenům zase vrací. A tak nějak mi přišlo, že si zde chtěli tvůrci vynahradit malé množství vtipů ve čtyřce, takže jich sem nacpali mnohem víc než obvykle a bohužel dost často na sílu.

Příběh přitom začíná celkem slibně, celá ta lokace na skládce vypadá dobře. Po přesunu na základnu PRČA začíná mít zajímavost příběhu sestupnou tendenci a při návštěvách různých míst jakbysmet. Bohužel se vrátila i nelogičnost řešení problémů a zmizely i mé oblíbené minihry. V mých očích pak moc nepřidá ani přítomnost hrubek v titulcích. Délka hry je také mnohem kratší, než bylo u předchozích dílů zvykem, což je vzhledem k mým výtkám možná i dobře. Když si snažím vzpomenout na něco pozitivního z hraní, tak se mi vybaví snad jen scéna, jak si Pankrác narve pětimetrové prkno do kalhot, což byl jeden z asi 2 vtipů, nad kterými jsem se pousmál.

Vizuální vzhled hry se mi zdál spíše podivný. Kombinace 2D a 3D byla už i v minulém díle, tam to bylo celkem fajn. Zde ale ještě tvůrci přidali komixový nádech, který mi sem prostě nesedí. Lokace mi pak přišly celkově nudné a hlavně staticky mrtvé, což je opravdu škoda.

Hlavním pilířem série Polda byl vždy skvělý dabing. Z původního tria pánů Soboty, Lábuse a Nárožného zde zbyl pouze prvně jmenovaný představitel Pankráce, jehož výkon mi přišel skvělý jako vždy. Horší to bylo u některých dalších rolí. Například pan Mahdal je pro mě určitě dobrým dabérem, ale bohužel mají všechny jeho postavy prakticky identický hlas. To by jistě nevadilo, pokud by se jeho postavy nenacházely kousek od sebe. Mám na mysli technika kávovaru a velitele základny. Z dialogů v podání pana Šťastného jsem zase měl pocit, že neměl vůbec ponětí o tom, s jakou intonací má mluvit. Dokonce se jednou stalo i to, že jeho hlasem promluvila jiná postava, než by správně měla. Režie dabingu má tedy u mě velký černý puntík.

Přijde mi, že se už moc nepočítalo s dalším pokračováním a podle toho taky vypadá samotný závěr. Ve výsledku se tak jedná o jediný díl série, který bych nedoporučil k zahrání. Snad jen s výjimkou fanoušků Poldy, co si chtějí projít opravdu všechny díly.