Když si vzpomenu na devadesátá léta, kdy v TV dávali každý víkend vždy dva různé Disney seriály, matně si vzpomínám i na Letohrádky. Bohužel mě tenkrát tento seriál na rozdíl od ostatních animáků moc nezaujal, takže při hraní této hry neprožívám takové nostalgické chvíle jako se Strýčkem Skrblíkem nebo Chipem a Dalem.
Oproti zmíněným hrám z Disney Afternoon Collection se TaleSpin dost odlišuje tím, že se vlastně nejedná o klasickou plošinovku, ale o létání v letadle s Balooem, sbírání pokladů a hlavně střílení či vyhýbání se nepřátelům. A obtížnost tady šla rapidně nahoru. Mnoho nepřátel se nezničí jednou trefou, často se nepřátelé a jejich projektily po obrazovce jenom hemží, takže přežití bez újmy je někdy skutečně o hubu. Moc tomu nepřidá, že při smrti při Boss fightu musím opakovat celou poslední pasáž a jako bonus jsou samotní bossové rychlejší a vydrží mnohem více zásahů. A ty tři mizerné životy, které má Baloo v základní výbavě jsou zatraceně málo. Jinými slovy, při první hře jsem používal rewind častěji než u Kačerů a Rychlé Roty dohromady.
Celkem zajímavou vlastností je pak možnost si za získané poklady nakupovat různá vylepšení. Rychlejší kanon je asi to nejdůležitější, více možností opakování se pak hodně hodí do modu Time Attack. Sběr co nejvíce pokladů je tak doslova nutností. Celkem fajn odpočinek od stresu z hraní jsou pak bonusové úrovně s Kidem.
A když zmiňuji ty herní mody, kde není možné používat featurky jako rewind, mé masochistické já se rozhodlo, že je musí zvládnout. Boss Rush bylo ještě celkem v pohodě, protože v rámci stanovené hodiny jsem měl neomezený počet pokusů. Nakonec jsem se tak naučil všechny bosse skoro na jistotu porážet. Největší problémy mi dělal Invisible man a pak samotné finále, které je fakt velký fičák. Jinak je celkem zajímavé, že dva bossové před tím finálním jsou se svou obtížností fakt na pohodu.
Horší to bylo s modem Time Attack, u toho jsem opravdu trpěl. Musím ale říct, že když jsem se ty úrovně častým opakováním naučil, najednou jejich průchod nebyl až takový problém. Každopádně když jsem se po mnoha a mnoha opakovaných pokusech nějakým omylem dostal až k finálnímu bossovi, myslel jsem že dostanu infarkt, protože jsem ho za boha nemohl porazit. Padlo asi 10 nasyslených a nakoupených životů, ale nakonec se zadařilo a snad na poslední život jsem ten Time Attack dokončil. A tak si můžu odškrtnout další hardcore challenge.
Tato hra není pro každého. Souboje jsou náročné, ovládání těžkopádné, rewind velmi nutný. Nakonec mě to celkem i bavilo, ale už to asi nikdy nechci vidět. Jsem zvědavý, jestli se takto hecnu i u Darkwing Ducka.
Oproti zmíněným hrám z Disney Afternoon Collection se TaleSpin dost odlišuje tím, že se vlastně nejedná o klasickou plošinovku, ale o létání v letadle s Balooem, sbírání pokladů a hlavně střílení či vyhýbání se nepřátelům. A obtížnost tady šla rapidně nahoru. Mnoho nepřátel se nezničí jednou trefou, často se nepřátelé a jejich projektily po obrazovce jenom hemží, takže přežití bez újmy je někdy skutečně o hubu. Moc tomu nepřidá, že při smrti při Boss fightu musím opakovat celou poslední pasáž a jako bonus jsou samotní bossové rychlejší a vydrží mnohem více zásahů. A ty tři mizerné životy, které má Baloo v základní výbavě jsou zatraceně málo. Jinými slovy, při první hře jsem používal rewind častěji než u Kačerů a Rychlé Roty dohromady.
Celkem zajímavou vlastností je pak možnost si za získané poklady nakupovat různá vylepšení. Rychlejší kanon je asi to nejdůležitější, více možností opakování se pak hodně hodí do modu Time Attack. Sběr co nejvíce pokladů je tak doslova nutností. Celkem fajn odpočinek od stresu z hraní jsou pak bonusové úrovně s Kidem.
A když zmiňuji ty herní mody, kde není možné používat featurky jako rewind, mé masochistické já se rozhodlo, že je musí zvládnout. Boss Rush bylo ještě celkem v pohodě, protože v rámci stanovené hodiny jsem měl neomezený počet pokusů. Nakonec jsem se tak naučil všechny bosse skoro na jistotu porážet. Největší problémy mi dělal Invisible man a pak samotné finále, které je fakt velký fičák. Jinak je celkem zajímavé, že dva bossové před tím finálním jsou se svou obtížností fakt na pohodu.
Horší to bylo s modem Time Attack, u toho jsem opravdu trpěl. Musím ale říct, že když jsem se ty úrovně častým opakováním naučil, najednou jejich průchod nebyl až takový problém. Každopádně když jsem se po mnoha a mnoha opakovaných pokusech nějakým omylem dostal až k finálnímu bossovi, myslel jsem že dostanu infarkt, protože jsem ho za boha nemohl porazit. Padlo asi 10 nasyslených a nakoupených životů, ale nakonec se zadařilo a snad na poslední život jsem ten Time Attack dokončil. A tak si můžu odškrtnout další hardcore challenge.
Tato hra není pro každého. Souboje jsou náročné, ovládání těžkopádné, rewind velmi nutný. Nakonec mě to celkem i bavilo, ale už to asi nikdy nechci vidět. Jsem zvědavý, jestli se takto hecnu i u Darkwing Ducka.
