Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Final Fantasy VII

  • PS1 100
No random encounters challenge:

Rozhodla jsem se, že si opět zahraji Final Fantasy VII, jenže se ukázalo, že už jsem moc velký zoomer a nemám trpělivost procházet nádherný svět, který mi představil táta místo pohádek na dobrou noc, a být neustále přerušována náhodnými souboji. Zjistila jsem však, že Square Enix na zoomery myslí a do hry přidali možnost vypnutí těchto soubojů. Koupila jsem si tedy Steam verzi a... zjistila, že v této jediné tento mód chybí. Google vše vyřešil, naučila jsem se hexeditovat a náhodné souboje ze hry permanentně odpreparovala.

Zjistila jsem, že hra touto úpravou dostává zcela jiný rozměr. Najednou je mnohem důležitější řešit složení skupiny, výběr materií, použití předmětů, které jsou v běžném hraní téměř k ničemu, ale také se stává velmi důležité rozhodování Clouda, kdy bude v příběhu bojovat a kdy se souboji vyhne, protože každý exp se počítá. Říkala jsem si, že sem komentář psát nebudu, protože vlastně hraji úplně jinou hru než autoři zamýšleli, ale byla jsem tím tak fascinována, že to sem nakonec napíšu a třeba někoho nalákám nebo mu moje poznatky přijdou při hraní vhod.

Až do Temple of the Ancients je hra velice jednoduchá, když ji znáte a víte co dělat. V chrámu ale nastává první větší problém. Red Dragon by ještě šel, když nezapomenete v Costa del Sol na Fire Ring, ale Demons Gate představoval neřešitelný problém. Musela jsem hru loadnout před vstup do chrámu a jít si koupit Time materii, která společně s Added Effect a trochou štěstí zajistí perma slow. Kdybych už tehdy věděla, že v Cosmo Canyonu se již dají koupit HP Upy, tak by to možná šlo ještě lépe.

Následuje dost bossů s čistě elementálními útoky, které jdou snadno resistit nebo dokonce absorbovat a prakticky se na nich nedá umřít. Další problém nastává až u Carry Armoru, který bez HP Upů dokáže IKnout celou skupinu. Bahamuti, Alexandr a Kujata se však velice rychle postarají o otravná ramena. Pak už hra vstupuje do endgamu, kde se díky ultimátním zbraním a zbrojím stává opět jednoduchou.

Hra mě extrémně bavila a přemýšlím, jestli si nedám podobné challenge i v dalších dílech, ke kterým však už nemám tak nostalgické vzpomínky, neb jsem si půl dětství hrála na to, že jsem Tifa a Cloud se do mne konečně zamiloval.

Dohráno za 23 hodin.

Statistiky na konci hraní:
73811 gilů

Cloud lvl 45, 4552 HP, 389 MP
Ultima Weapon: Long Range + Counter Attack, Cover + Double Cut, Enemy Skill + 3x HP Up
Ziedrich + Tough Ring

Nanaki lvl 48 , 6123 HP, 403 MP
Limited Moon: Slash-All + W-Item, Enemy Skill + 5x HP Up
Ziedrich + Ribbon

Vincent lvl 48, 5224 HP, 416 MP
Death Penalty (k ničemu): All + Restore, Enemy Skill + 5x HP Up
Ziedrich + Tough Ring

Ostatní cca 38 - 40 lvl, všechny ultimátní zbraně, Yuffie a celá její side quest linka ve Wutaii není bez random encouterů možná.
Limit Breaky zůstaly u všech na první úrovni, nedokázala jsem u nikoho splnit podmínku na počet zabitých nepřátel (šlo by to přes Midgar Zolom, ale byla by to otrava).
Nepřišla jsem na to, jak by bez random encouterů šly sundat Emerald a Ruby Weapons, protože nejdou chytat Chocobové.

Pro: Bála jsem se, že mne odradí hnusná grafika, ale vlastně mě ty kreslené postavičky a nádherná pozadí znovu okouzlily + nostalgie.

Proti: Random encoutery jsou v dnešní době už dost otravný.

+32

Policenauts

  • PS1 75
Policenauti je legendární pětice elitních detektivů, kteří byl cvičeni na zajištění bezpečnosti chystané první kolonie ve vesmíru. Během výcviku dochází k nehodě, jeden z Policenautů skončí v hlubinách vesmíru a v kryostázi je objeven až po 25 letech. Tímto policenautem je hlavní protagonista hry, Jonathan Ingram. Jeden z rozměrů příběhů je konfrontace hrdiny se světem budoucnosti jak v osobní, tak obecné rovině. Na prostořekého a vykořeněného Jonathana neustále s cigaretou v hubě, poctivou berettou za pasem a s predátorským přístupem k ženám není kolonie Beyond připravena...možná i díky tomu jen on může případ rozlousknout. Tradiční popisy a vysvětlování, jak co funguje, zde dávají smysl.

Druhou rovinou příběhu hry je pocta americkým akčním buddy filmům a kriminálek, adorující boj policistů s kriminálními živly. Protipólem solitéra Jonathana je usedlý, rodinně založený a samozřejmě černý Ed, který do vašeho příchodu už jen čeká na důchod. I témata jako boj proti drogám, korporacím, nebezpečnosti ovládnutí bezpečnostních složek apod jako by vypadly z amerických filmů z přelomu 80. a 90. let. Třetí rovinou je spíše jen naťuknutý hlubší námět, související s technologickým pokrokem a otázkou, co je možné pro osobní a společenský posun za horizont limitů vědění a vesmíru obětovat.

Hratelnost je velmi podobná předchozímu Snatcherovi. Opět musíte všechno prozkoumat a prokecat, často vícekrát než jednou. Rovnováha adventury a akce je nevyrovnaná. První polovina je velmi pomalá a spočívá téměř jen v rozhovorech a šmejdění po obrazovce. V této části jsem často postupoval ve stylu rozhovor/lokace, uložení, konec. Na delší hraní v kuse jsem neměl síly… Po puzzlu (nebo spíše protipirátské ochraně) v cca polovině hry je akčnější a dostává spád. Mimo dobře udělané on rail střelby tu porovnáváte kabelky (nedělám si legraci:)), zneškodňujete bombu, provádíte dohled vzdálenými kamerami atd.

Obtížnost je až na zmíněnou protipirátskou ochranu celkem v pohodě. Potrápí až závěrečná střílecí pasáž. Zde mi hodilo rychlé ukládání na emulátoru. Stejně jako ve Snatcheru jsou záseky spíše v tom, že na něco zapomenete kliknout v adventurní části. Musíte holt být systematičtí a vyzkoušet všechny možnosti. Když mluvíme o všech možnostech, musím zmínit predátorství protagonisty, oproti kterému je bývalý poslanec Feri cudným skautem. Ingram musí všechny ženy nejen důkladně prohlédnout, ale mnohé i očichat a ohmatat (na mě se nedívejte, hra to vyžaduje... :D)

Je vidět, že technologicky se hra posunula a mnohdy si při filmových scénách člověk posteskne, že neexistuje anime. Do dobrého japonského dabingu se už neplete generická hudba jako ve Snatcherovi. Tady hudba hraje, jen když má. Příběhově musíte být trochu shovívaví a přijmout občas japonskou osudovost, velká odhalení hrdiny, která jsou vám už několik hodin zřejmá, ignorování potenciálně zajímavějších vedlejších linek a skutečnosti typu, jak vás všemocná korporace s technologickými vymoženostmi opakovaně nechává vloupat do svých budov plných drog a mrtvol na kartu jimi zavražděného zaměstnance... A jelikož zřejmě neexistuje cyberfoťák, nepořídíte důkazy :D Často hra sklouzává k banálním hovorům a technickým popisům tam, kde by mohla dát větší hloubku vztahům a jednotlivým postavám. Záporáky byste mohli dlouho teoreticky a filosoficky zdatně obhajovat, ale ve hře jsou prostě jenom zlí bez náznaku lidskosti.

Když už jsem trochu pomluvil atmosféru, musím zmínit verzi Policenauts pro japonské počítače PC-98. Je sice technologicky slabší, ale IMHO detailnější a hezčí než rozmazaná PSX. (porovnání verzí zde). Kdybych uměl výborně japonsky (titulky neexistují) tak bych určitě vložil čas na emulaci a vyzkoušení i této verze.

Jsem rád, že jsem Policenauts hrál, ale nemůžu ho úplně všem doporučit. Jedná se o pomalejší záležitost, která spíše osloví ty, co hledají na hrách, jaké by mohly být, než jaké hry jsou. Policenauts jsou takovým článkem evoluce, která šla jiným směrem.

Pro: atmosféra, filmovost

Proti: otravné opakování činností

+15

Silent Hill

  • PS1 80
Silent Hill, stejně jako většina PS1 her, mě ve své době naprosto minul. Roky poté mě odrazovala nehezká raná 3D grafika a obavy, zda to budu vůbec schopen dohrát a aby hra nedopadla, jak remake prvního Resident Evil, který jsem z důvodu frustrace v poslední třetině opustil. Opatrně jsem tedy rozehrál na nejnižší obtížnost, která byla nakonec... inu, docela lehká.

Nebo, lehká na úroveň hry z konce 90. let. Silent Hill na mě i přes své stáří působil místy hodně svěžím dojmem. Atmosféra, ozvučení, napětí, občas design. Velmi omezený dohled v podobě mlhy/tmy se dá docela dobře přežít a s ohledem na výkon tehdejšího HW je to docela zajímavý nápad, jak zachovat docela pěknou grafiku, ale zároveň ušetřit výkon a poskytnout lehce otevřený svět bez okatého pop-upu. Je nutno ale počítat s tím, že hráč se bude lokacemi šourat často naslepo a v exteriérech je to prakticky stále jen o mžourání do mlhy/tmy. Městečko Silent Hill naštěstí není příliš veliké a dá se v něm za pomocí mapy docela slušně zorientovat, byť hra občas trochu trpí bludišťoidním dojmem a postup dále dost často závisí na ulovení několika titěrných předmětů rozhozených po relativně velké lokaci, kdy stačí jeden přehlédnout a je postaráno o solidní zákys. Co si budem, takovýhle design kdy skvělá zábava střídá frustraci z dezorientace je dneska už přeci jen tak trochu přežitek. Na druhou stranu mě velice potěšilo, že hra není nijak zákeřná (až na jeden moment). Monster je sice docela dost a v openworldu se rychle spawnují, ale dá se jim docela dobře utéct (na lehkou obtížnost i postřílet, munice je docela dost). Žádné jumpscary, ani vpády do zad. Jen poctivá hutná atmosféra budovaná za pomocí hudby, zvuků a strachu z neznáma.

Hádanek je docela hodně, většinou jsou zábavné a někdy i dost komplikované. V komentářích zmiňovanou hudební hádanku jsem trefil na druhý pokus a musím říci, že byla vymyšlená moc pěkně. Byly tam ale i kousky, které jsem při vší snaze nepochopil a zbaběle nakoukl do návodu. Zejména ve finálním bludišti ze dveří, kde se navíc skrývá jeden zákeřný instakill, to dle mého pánové už docela přestřelili.

Příběh hry je zprvu velice minimalistický, ale postupně nabývá na intenzitě a mile mě překvapilo, jak pokroková hra to nakonec asi byla a kolik obsahuje cutscén, ať už ingame či předrenderovaných. Nemůžu říct, že bych ho asi úplně pochopil, na to je až moc abstraktní, ale rozhodně je vtahující. Vytknul bych snad jen docela slabý anglicky dabing, zejména mluva hlavního hrdiny postrádá jakékoli emoce.

Nicméně jsem spokojený. Silent Hill má dnes již mnoho modernějších následovníků, které se určitě lépe hrají a rychleji odsýpají, ale atmosférou je to unikát, který, leč vyžaduje dávku trpělivosti, za zahrání určitě stojí (řečeno bez jakékoli nostalgie).

Pozn.: Odehráno na emulátoru ePSXe. Hra běží bezproblémově v libovolném rozlišení a ve widescreenu. Při vstupu do kostela však při zahájení cutscény vymrzne. Pro tuto jedinou cutscénu stačí přepnout z widescreenu na poměr stran 4:3. Přímo v emulátoru je možnost hru v libovolném bodě uložit, čehož se dá hezky využít právě před vstupem do této cutscény.

Pro: unikátní atmosféra, tajemný příběh, hudba a zvuky, slušná hratelnost, většina puzzlů

Proti: přehnaně bludišťoidní, místy roztahané a zdlouhavé, často jsem netušil kudy dál a musel si pomáhat návodem, pixelhunting

+27

Apocalypse

  • PS1 75
To bylo kdysi vzrůšo. První hra s hollywoodským hercem v hlavní roli a rovnou se Neversoftu povedlo urvat Bruce Willise. Jeho zapojení ale nakonec bylo relativně dietní, protože původně měl být Willis jen vedlejší nehratelnou postavou (aby byla Apocalypse herním ekvivalentem buddy movies), ale někomu v určitou chvíli došlo, že mít na vedlejší koleji někoho takového by byla blbost a tak se koncept přepracoval. Jenže dabing byl v tu chvíli hotový, Willise už tvůrci k dispozici neměli a proto jeho Trey Kincaid háže v akci jen one-linery a i ve filmečcích, co vše propojují, toho moc nenamluví. Nemluvě o tom, že modelace hlavní hvězdy nakonec také vyšla trochu naprázdno, když je postava celou dobu ve hře titěrná. Ale samotná hratelnost táhla. Byla jednoduchá (jdi a střílej), ale se zajímavým uchopením (každé tlačítko pro jiný směr střelby) a celé to mělo ohromný spád. Nebyla to avizovaná "další velká věc", ale rozhodně šlo o sakra poctivou střílečku, která i dnes nabízí obstojnou porci zábavy.
+11

The Fifth Element

  • PS1 45
Co uděláte, když dáváte dohromady hru podle filmového hitu s Brucem Willisem v hlavní roli? Korbena Dallase dáte jako hratelnou postavu, ale jeho představitele neukážete ani jednou ve filmečcích. WTF? Už to byl zcizovák jak hovado a zbytek hry to nevylepšil. Přestože předloha nabízela dostatek podhoubí pro videohru, její tvůrci šli z nějakého důvodu vlastní cestou, lokacemi málokdy připomněli slavný originál a i když se to takzvaně "dalo hrát", velká radost se nedostavovala. Přitom zrovna svět Pátého elementu je pro hru jako dělaný. Velká spálená šance, která měla jediné - velmi slušný soundtrack, který si šlo (jak to občas u PS1 titulů bývalo) samostatně poslechnout po vložení disku do CD přehrávače.
+8

Astérix and Obélix Take on Caesar

  • PS1 20
Budu tu těžce lovit v paměti, ale Astérix and Obélix Take on Caesar byla jedna z nejhorších her, kterou jsem na PS1 hrál. Grafika vypadala otřesně (snaha o fotorealističnost z toho dělala vizuálně až odstrašující příspěvek do žánru filmových her), v rámci obsahu to bylo samé "chyť a dones", na Římany člověk skoro nenarazil a celkově to byla hrozná marnost bez náznaku zábavy. A to říkají vzpomínky patnáctiletého kluka, který byl ochotný podobným hrám (coby extrémní milovník filmů) odpustit ledacos. Vedle tohohle byly i mizerné adaptace Blade a The Fifth Element zlaté tituly...
+4

Die Hard Trilogy

  • PS1 80
Svého času geniálně jednoduchý koncept, který dokázal poměrně nápaditě využít "charakter" jednotlivých Smrtonosných pastí. Jasně, žádná hra nebyla extra nápaditá nebo výjimečná. Ale situace "3v1", kdy se navíc každý kousek těší vlastní hratelnosti, to by i dnes byla sakra výhodná koupě. Dvakrát tolik, když byly jednotlivé hry i ve své jednoduchosti velmi zábavné. Pokud tedy člověk zrovna nemrsknul ve vzteku ovladačem na zem, protože i v době "tuhých devadesátek" platila Die Hard Trilogy za výzvu. To jediné, co fanouška předlohy mrzelo, bylo nevyužití scén z filmu (místo toho jsme dostali trapně krátké animované sekvence) a hlasů hlavních hrdinů. Jinak jasná arkádová radost, která by se zasloužila oprášit jako hra pro mobilní telefony. Její pojetí i ovládání k tomu paradoxně přímo vybízí.
+5

Alien: Resurrection

  • PS1 70
Ve své době jedna z nejlépe využitých filmových licencí. Grafika byla sice už tehdy na hraně toho, co se považovalo jen za "lepší průměr", atmosféra ale pracovala na plné obrátky a hráčům se tak konečně dostala možnost prožít jeden z dílů slavné série na vlastní kůži. Pořád s jistým optimismem doufám, že to jednou vydají na PSN, abych si po letech ověřil, jak to byla/nebyla dobrá hra.
+5

Spyro 2: Gateway to Glimmer

  • PS1 100
Spyro je skvěle vyvážený mix oddechové zábavy, ryzí hratelnosti, milého příběhu a nervydrásajících herních výzev. Je to nadčasová 3D skákačka v polo-otevřeném světě.

Fialový dráček Spyro a jeho kámoš, vážka Sparx, možná vypadají jako dětská omalovánka... ale herně pořádně vyspělá! Kdo chce, může si probíhat světy sem a tam, jen tak oddechově, sbírat diamanty a zápolit s legračními nepřáteli. Pestré a různorodé světy plné roztodivných příšerek jsou pokaždé jiné a vždycky originální. Někteří obyvatelé fantastických světů jsou mírumilovní, jiní poněkud zlobivý. Ti hodní poradí nebo za odměnu něco dají, ti zlobiví si zaslouží sfouknout pořádným dračím plamenem.

Kdo však se Spyrem hledá výzvu, ten ji najde. Objevování ukrytých zákoutí jednotlivých levelů a hledání toho posledního diamantu, je nejen zábava, ale občas i pořádná výzva. A to ani nemluvím o některých úkolech a minihrách zahrnujících přesnost a rychlost. Tady se projeví skill těch nejlepších.

Pamatuji si, tehdy ještě jako malý kluk, prozkoumávání všech světů a svoje nadšení z objevení nových tajemství. Otevření nové části hry s sebou vždycky neslo velkou dávku těšení a následného nadšení. Hledání tajných chodeb a ukrytých orbů mě náramně bavilo. Za splnění úkolů vždy následovala odměna, ať už v podobě nové schopnosti, vtipného filmečku s obyvateli daného světa nebo otevření další super části hry.

Je to už nějakou dobu, co jsem Spyra hrál. I po letech jsem se k němu rád znovu vrátil díky emulátoru na PC. A ještě teď, s delším časovým odstupem, na něj vzpomínám v tom nejlepším. Spyro 2 v sobě ukrývá, podle mého soudu, esenci toho nejlepšího, co se dá s podobnou hrou vymyslet. Spyro 2 je králem plejstejšnové zábavy.

Pro: Různorodé světy a objevování, ryzí a zábavná hratelnost, minihry a úkoly, rozsah, filmečky a příběhy.

+11

Gran Turismo

  • PS1 90
Gran Turismo pro mě představuje vstup do světa pořádných 3D her. Bylo to na Vánoce roku asi 1998, kdy jsem dostal Playstation a dvě legendární hry Tekken 3 a právě Gran Turismo.

První seznamování se závodním simulátorem bylo náročné, a řízení aut se zadním náhonem ještě náročnější. Na tehdejší dobu mělo údajně Gran Turismo fenomenální simulaci řízení, a tak jet výkonným sporťákem se zadním náhonem rovně pro mě bylo dlouhou dobu opravdu obtížné až nemožné.

Před tím, než se mohl člověk vydat na dráhu závodníka, musel splnit licenční zkoušky. U toho jsme se tehdy nervovali snad celá rodina. Kde kdo se pokoušel zajet čas potřebný k postupu do dalšího kola. Šlo o zlomky vteřin. Nakonec se ale licence podařilo získat a závodění mohlo začít.

Nejvíc vzpomínám na závod Sunday Cup. Zejména okruh High Speed Ring si pamatuju dodnes. Moc mě bavil tuning aut, který ale nebyl zadarmo. Proto jsem Sunday Cup jezdil pořád a pořád dokola, abych si vydělal, a abych mohl prodávat hranatou krabici s názvem Mazda Demio, kterou jsem za vítězství vždy získal. Když jsem si nahrabal peníze, šel jsem nakupovat a zlepšovat auta. Zvyšování výkonu, úprava brzd, odlehčování a výměna pneumatik... Moje nejoblíbenější raketa, kterou jsem z tuningu vymáčknul, bylo Mitsubishi GTO Twin Turbo s výkonem tuším přes 900 koní. I když natuněný Nissan Skyline nebo takový speciál Mitsubishi GTO LM Edition za půl milionu peněz byly taky super káry. Zkrátka jsem si vybíral auta s náhonem 4x4 nebo alespoň s předním, abych je vůbec uřídil.

Gran Turismo bylo super a odnesl jsem si díky němu oblibu závodních automobilových her. Později jsem se s Gran Turismem pořádně setkal už jen ve druhém dílu, ještě na původním Playstationu. Na oba díly vzpomínám moc rád. Takže jestli se někdy rozhoupu ke koupi nové herní konzole, bude to určitě Playstation a z velké části díky Gran Turismu.

Pro: Pořádné závody, tuning a množství aut, legendární série, split screen pro dva hráče

Proti: Těžké získání licencí

+15

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 90
Plošinovky nejsou můj primární žánr, kterému bych se věnovala, a tak jsem až po více jak dvaceti letech od vydání třetího dílu zasedla k legendárnímu Crashovi a dobovému hardwaru.

Z obrazovky se na mě vyvalil Crash, jeho sestra Coco a mluvící a vševědoucí maska Aku Aku. Cíl byl jasný - sesbírat 25 krystalů v různých světech a porazit bosse, kteří čekali na konci každé z pěti částí. Co oceňuji, tak je odlišnost úrovní, do kterých jsem se s Crashem (popřípadě Coco) podívala. Mohla jsem tak navštívit Egypt, futuristické město nebo byly klasické úrovně nahrazeny závody či letadly. To přispívalo k tomu, že jsem se nenudila a očekávala, jakou další úroveň si hra přichystala.

Jak už jsem zmínila, na konci každé úrovně jsem se setkala s některým z bossů. I tady si hra zachovávala svoji originalitu a na každého bosse platila jiná taktika a boj byl celkově jiný. Pobavily mě osobnosti bossů, i když ti se tak často nevyjadřovali, ale každý byl svým způsobem jinak šílený. A také jsem docenila kreativitu tvůrců při vymyšlení jejich jmen (N. Tropy, N. Gin), což by malé dítě asi nepochopilo (česky mluvící aspoň). I s úhlavním nepřítelem byla legrace a jeho patetické (a sebe litující) proslovy mě rozesmívaly.

Pobavily mě také různé animace smrti Crashe, u kterých záleželo, jak byl Crash zabit. Vůbec celkově grafiku hodnotím kladně. Líbila se mi také hudba, která se pravidelně na základě prostředí střídala, a nejvíce jsem se zaposlouchala u té skladby, jež provázela závěrečný bossfight.

Po dohrání hry je možné se vracet do již projitých úrovní a snažit se sesbírat všechny bedny či dokončit úroveň v co nejkratším čase, což přímo vybízí ke zběsilému adrenalinovému běhu s Crashem a ke snaze zapamatovat si úrovně tak, že by je hráč odehrál i po slepu. I to je plus této hry.

Crash je sympaťák a těším se na další díly s tímto vačnatcem či co to je.

Pro: postavy, bossové, různorodost světů, originalita, hudba

+23

Final Fantasy VII

  • PC 95
  • PS1 95
Toto je natolik legendární hra, že je opravdu těžké napsat komentář. Final Fanatsy VII je opravdu skvělá hra, rozhodně patří mezi nejlepší vůbec. Chvalozpěv musím začít příběhem. Ten je vynikající nejen vzhledem k době vydání, ale i dnes. Je propracovaný, mnoho postav je opravdu dobře vykresleno a děj má spád. Hra je celkem rozsáhlá, ale ne zas moc. Úvodní část je lineární a svět se před hráčem otevře až později, když má osahané základní mechaniky. I později v otevřeném prostředí je vždy jasné kam jít. Občas bylo nutné pátrat po klíčovém předmětu, ale dost jsem si toho alespoň orientačně pamatoval. Vedlejších aktivit je celkem dost, dokáží klidně zdvojnásobit herní dobu, ale není to přehnané jako v mnoha moderních open worldech. Přesto jde asi o největší slabinu ze současného úhlu pohledu. Vedlejší aktivity v Gold Sauceru, chování chocobů nebo obrana Fort Condor prostě nejsou moc zábavné a neměl jsem moc motivaci se jimi zabývat. Nijak neruší povinné části v rámci příběhu, ale není důvod se k nim vracet. Zábavně udělaná je ale skrytá lokace Ancient Forest nebo průzkum ledovce.

Naopak často kritizovaný grind je v FF7 zábavný. Děkovat můžeme skvělému soubojovému systému, který je dostatečně akční a přesto nesmírně variabilní. Množství různých taktik a kombinací je ohromné. Volba postav, jejich vybavení, různé Limity a k tomu navrch hromada Matérií. Matérie jsou kapitola sama o sobě. Dají se levelovat, kombinovat, jsou bojové, podpůrné, vyvolávací.... Existují sice jasně nejsilnější kombinace, ale hru je možné dohrát i pomocí mnoha jiných přístupů. Každý si tak může najít svou oblíbenou taktiku a na té postupně pracovat. Zhruba v polovině hry jsem neměl v plánu hnát postavy na maximální level, ale nakonec jsem se do hry tak ponořil, že ho hlavní postava dosáhla a ostatní se celkem blíží. Také mnou používané matérie jsem si musel vylepšit na maximum. Nejlepší na tom je, že to byla skvělá zábava. Také se mi zdálo, že postavy levelují rychleji než dříve. Nevím zda to byl jen pocit nebo se původní PlayStation verze nějak liší od Steam verze, kterou jsem hrál.

Ta funguje naprosto bez potíží i pod Windows 10 a mohu doporučit i povedenou a funkční češtinu. Grafika zestárla tak napůl. Prostředí a animace jsou v pohodě, ale modely postav již nepůsobí dobře. Pěkné jsou efekty kouzel a vyvolání. Naopak hudba je stále naprosto perfektní. Navíc má tolik skladeb měnících se dle prostředí, že opravdu neomrzí. Problémy jsem neměl ani s ovládáním, rád jsem si chvíli odpočinul od myši. Obtížnost je nastavena rozumně, ale jako u mnoha JRPG jsou nepovinní bossové mnohem těžší. Kdybych se jimi nezabýval, dokončil bych hru pravděpodobně kolem 60. levelu.

Pochválit chci také původní (PlayStation) hezky ilustrovaný manuál. Rozhodně nemám vymaxováno vše co jde, přesto se herní doba dostala na 63 hodin, ale každá byla skvělá zábava. Doporučuji najít obě nepovinné postavy, jejich střípky příběhu za to stojí. Final Fantasy VII je krásně hratelná i v dnešní době a všem co ještě nehráli to doporučuji napravit. Jde o zábavnou, propracovanou a nadčasovou hru, kterou by neměl minout žádný jen trochu JRPG pozitivní hráč.
+37

Need for Speed: Road Challenge

  • PC 100
  • PS1 --
Série Need for Speed je prostě pojem. A když proběhla diskuze na DH, jak si stojí závodní simulátory, co novější díly, několik uživatelů tam předneslo své názory. Mezi nimi i já. O den později mi to nedalo a poohlédl se po Road Challenge. Nemluvě o tom, že na disku jsem zrovna žádné pokračování kultovní značky neměl již delší dobu k dispozici. Stesk po těch časech udělal své, trochu i ta nostalgie. Neboť je obsažená náplň kombinací hned dvojice her. A zatímco mám trojku, pětku, šestku a sedmičku odjezděnou už dávno, zbývá vyplnit tu skulinku za prvním číslem. Přináším tak i důkladnou analýzu k Need for Speed: Road Challenge, shodou okolností deset let po komentáři k Porsche 2000. Zprvu mně vrtalo hlavou, jak je vlastně hra z roku 1999 koncipována, protože popisek mi toho o ní moc neřekl, a to ani dobové recenze. Nezbývalo tak nic jiného, než si udělat obrázek sám. Samotným odehráním, sepsáním textu a konstatováním finálního názoru, potažmo ukazatelů toho, co já považuji za zcela stěžejní.

Režimy Singe Race, Tournament, Hot Pursuit a Knockout zůstávají. V nich si dle preferencí vybírám několik parametrů, jak má závod vypadat a probíhat. Auta tu mají ve výběru plnou dostupnost, dle příslušnosti k dané výkonnostní třídě. Hlavní aspekt zde ale má, jistě nepřehlédnutelná, nabídka Kariéry - disponující třicítkou soutěží, abych nepoznal pocit nudy. Mimo jiné tím, že si koupím upřednostněné vozidlo v obchodu, za předem určený finanční obnos, kouknu na jeho výkon a případně mu ho vylepším. To platí i o vzhledu, kdy bývá většinou Level 3 s úpravami karosérie. Mnohdy originální motivy k mnou vybraným supersportům. A snažím se s nimi často vyhrávat. Čím pokročileji dosáhnu, tím utrácím více peněz na opravy, uhrazuji startovné, prodávám ojetiny za polovinu. U té nové herní varianty se dosažený status hráče pohodlně ukládá a dá se jednou absolvované sekce závodní jezdit opakovaně. Tak za ně získávat neomezené finanční prostředky. U Turnajů si fáze závodů musím stále manuálně uložit, to měla již trojka. A načítá se to z kontextové nabídky, ta je vidět hned.

Kouzlo tkví v té svobodě, těch malebných okolích tratí, duchu přírody a mé vlastní samoty z toho, že pro mě neplatí žádná pravidla. Jen vyhrát, jet, co můžu. Zírat na výstavní fára. Zažívat situace s bouračkami, úmyslným odstavením soupeřů, poslouchat muziku. Nepochybně i v faktu, že je stále náročnější archivní kousky rozjíždět, nastavovat v nich posléze veškeré technické a jiné záležitosti. A pak taky postupná kompletace videoherní historie a rozšiřování si obzorů. Zatáčky, překážky, tunely, občas i zkratky, devítka starších map, sofistikovaný systém modelu poškození. Grafická stránka věci rovněž potěší. Emulace DgVoodoo 2 výtečně drží můj dojem pořád na výši. Implementace počasí, deště, sněhu, rozvířeného prachu, paprsky slunce, svit měsíce v poušti, šero noci. Ten moment, kdy zkrátka sešlápnu plyn a chci být rychlý a zběsilý. Fascinace vozy Porsche. Pochopení toho, z čeho vychází legendární Porsche Unleashed.

Systém obměny vozového parku je na jedničku, úzce to souvisí s alternativním názvem hry. High Stakes sice spustím i s jedním žihadlem, ale časem to bez vlastnění toho druhého nepůjde. Tam právě přijdou k dobru nastřádané peníze ze spousty opakování dobře dotovaných příležitostí. Oba názvy hry reprezentují zdejší obsah perfektně. Ať už je cílový zájemce odkudkoli, nesejde na tom. Vsadit své vozidlo a pokusit se vyhrát soupeřovo, v tom horším případě o to své přijít, mělo něco do sebe a přimělo mě k opatrnosti. Aut je adekvátní počet, každé hýří trošku jiným stylem řízení, což je odvislé jeho maximálně dosažitelnou rychlostí. Já dal přednost těm, co s oddálenou kamerou nevypadala tolik ploše a dala se lépe ovládat. Nevyhovující poměr stran kazil realističtější dojem z hraní, ačkoli pomohl delší čas a následné navyknutí. Tratě ze staršího Hot Pursuit nejsou odemčeny hned, ale je nutné na tom zapracovat. Autoři je ukryli do části Memory Lane, kam vedou mé kroky v rozehrané hře.

Hot Pursuit disponuje čtyřmi typy závodů, z nichž tvoří novinky Getaway a Time Trap. Classic je pronásledování neukázněných závodníků číhající Policií, Time Trap spadá do kategorie obvyklého odpočítávání předem určeného času, během něhož je vyžadováno danou trať odjet. A ztěžují to vysoké šance vystavení se všudypřítomným, uniformovaným příslušníkům, nedám-li si pozor, budu pomalý, do něčeho narazím a tak. Dlouho mi trvalo najít vyhovující vozidlo třídy B, z něhož by dokázala hra těžit. Stal se jím model Toyota Celica GT-S, převedený z Underground 2 Jeho jízdní model překypuje pozměněným chováním, umožňujícím flexibilitu ovládání a maximalizaci rychlosti. Ve Snowy Ridge tak, za hustého sněžení a silničního povrchu s břečkou, rázem velká změna. Jakmile chci jet první i mít rozestup několika vteřin, stejně tak vyšší šanci na zvládnutí prudkých zatáček. U ostatních automobilů platí, že když inklinují ke sklonům k přetáčivosti, uvědomí mě hra o tom, že to fakt není snadné. Ověřeno s modelem Porsche 924 Carrera GTS, měl tendence se neustále přetáčet, projetí zatáček bylo uměním. Základní BMW Z3 naproti tomu zcela ok, v tomto ohledu. Nabídku luxusních žihadel reprezentuje jak oficiální seznam, tak i ten neoficiální z Internetu. Jednou chybou navýšeno konto financí, aniž bych projevil jakoukoli snahu. A to opakovaně. Zapříčiněno Dodge Charger R/T - 2006, ale ono auto poté odstraněno. V Single Player Arcade přibudou tratě ze trojky tehdy, absolvuji-li je prvně v kariéře. Na ně natěšenost vzrůstala s tím, jak blízko mě odjezděné kilometry dovezly k cíli. Do Hometown, Redrock Ridge, Lost Canyons a Atlantica.
+16

Gran Turismo 2

  • PS1 90
Gran Turismo 2 patrí medzi najlepšie hry, ak nieje najlepšia hra, čo môžte na Playstation 1 si zahrať. Svojou komplexnosťou, pocitom z jazdy a mnohými iným vecami, na ktoré sme doposiaľ neboli zvyknutý. Mnoho hráčov sa k hre stále vracia, čo z hry robí nesmrteľný klenot medzi automobilovými hrami.

Grafikou hráča určite neosloví a nových skôr odradí. Tá ma svoje roky najlepšie za sebou a nieje to „TO" na čom hra stojí. Je to práve hrateľnosť a množstvo všelijakých možnosti čo hra na svoju dobu ponúkala. Mňa ako neschopného pretekára, ktorý ma problém s každou prudšou zákrutou, nesmierne oslovila. Množstvo aut, ktoré hra ponúkala bolo priam neuveriteľné! Každý automobilový nadšenec (ja nie som) si príde na svoje.
Hra je rozdelená na dve časti. Takzvaný „Arcade" mód, kde si vyberiete a auto a okruh a jazdíte si. Sem si môžte zahrať aj s kamarátom na splitscreene. Potom tu máme „Simulation" mód, kde si môžte vyskúšať profesionálnu kariéru pretekára. Možností je tu naozaj mnoho. Aby hráč mohol závodiť a aj mal prístup k rôznym autám, musí si spraviť najprv autoškolu a to podľa licenčných kategórií. Začínaš s nejakou šunkou a postupne si šetríš prachy, vylepšuješ auto, nakupuješ ďalšie až z teba sa stane najlepší závodník.

Aké jednoduché, že? No najprv sa musíš skutočne naučiť jazdiť ak chceš vyhrávať. Každé vozidlo je iné a aj chvíľu trvá kým sa človek adaptuje. Nejde ti to? Môžeš si natrénovať jazdu pred samotným pretekom. Potom ten pocit z výhry je nadmieru uspokojivý. Hráč tu dokáže utopiť množstvo času a stále sa hry „nepreje". Nudia ťa už klasické závodné okruhy? Môžeš si vyskúšať zajazdiť „rally". Výborne vybraté pesničky Vás vtiahnu do hry, z ktorej sa človek len s ťažkosťami vymaní.

Pozor hra je vysoko návyková, hráte len na svoju vlastnú zodpovednosť! Odporúčam!
+19

Hi-Octane

  • PC 85
  • PS1 85
  • PS3 85
  • PSP 90
Hi octane byla jedna z prvních lepsich závodních her který jsem na pc hral (kdyz nepocitame hry ala Test Drive) a hodne jsem si ji jako decko uzival, prostredi bylo neuveritelne promakany a plasticky - nechci tím nějak shazovat třeba mou vůbec nejoblibenejsi hru The Need for Speed která byla z Jimmyho soudku. Tohle byla scifi rezba, drtivou vetsinu hry jsm hravsl s tim autem co je z toho obrovskyho kola (co je v uvodni animaci). Aut byli myslím na výběr 6. Ale žádný jiný mi nepřirostlo k.srdci.

Po čase když jsem pořídil ps3 jsem hru koupil znovu na store s znovu jsem to zacal hrát jak na psp tak na ps3. Na ps 1 byla grafika o neco horsi nez na pc. Tam hra bezela i v 640x480 (kdo nehral hty na 320x240 (resp 320x200 viz prvni doom :)) asi nepochopi. V dnesni dobe je to neuveritelny ale i kdyz se podivam ted na tu grafiku tak na svoji dobu hra vypadala ostre a nerozmazane.

Ve hre je v kazdym levelu (6?) nejaka ta zkratka, benzinka, stitovka a nabojka kde se projetim získava benzín a kupodivu stity a naboje :)

Dodnes ji mam jako oblibenou...

Pro: Uzasny levely, zajimavy pocin

Proti: Malo map, casem omrzi a nenuti hrat znovu

+8

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 90
Jako maly kluk jsem spolecne s rodici sledoval v tv porad maxihra kde bezela prave ukazka z hry crash bandicoot 3 warped tekrat jsem nevedel co je to za hru ale pamatuju si ze jsem sledoval jak lide pres tlacitka telefonu ovladaji crashovi pohyby uz tenkrat jsem si to zamiloval a kdyz jsem casem hral crashe na originalni ps1 jako demo nemohl jsem se odtrhnout

Pro: Hratelnost zavody na motorce

+6 +7 −1

Silent Hill

  • PS1 95
Samozrejme, kto si potrpí na grafiku, tak tu spasenie nenájde. Kto si chce zažiť pravý grafický stredovek, tak je na správnom mieste Na dvadsaťročnú hru stále vyzerá k svetu a mám pocit, že dokonca zreje ako víno.

Príbeh hry, ktorý sa začne nevinne hľadaním dcéry sa zvrhne na boj o vlastný život. hráč si bude musieť prejsť doslova peklom aby zachránil svoju dcéru. Moc postáv v hre nestretnete ale za to niesu tak ploché ako vo väčšine hier. Príbeh je trošku komplikovanejší na pochopenie a preto odporúčam si na nete nájsť ďalšie informácie. V hre sa nachádzajú veľa všelijakých príbehových útržkov, ale aj po ich prečítaní budete mať pocit, že vám niečo uniká. Asi od trištvrte hry sa budete môcť rozhodnúť či niečo spraviť alebo nespraviť a potom kam Váš koniec bude smerovať, takže opakovateľná hrateľnosť tu je aj s nejakými bonusmi. Avšak pri opakovanom hraní začínate v kaviarni ako sa Harry zobudil., čo môže teoreticky znamenať, že Harry je odsúdený tuto nočnú moru opakovať stále dookola, lebo Samael chce stále opakovať hru dokiaľ nevyhrá.

Hneď z úvodu hry budete mať pocit, že ste sa sami stratili a neviete kam ísť. Avšak hra Vás zo začiatku vedie za ručičku, ale neskôr budete musieť to byť Vy, kto musí byť viac iniciatívny. Dvojaký „realm“ Silent Hillu je pekne spracovaný, kde číha neistota na každom kroku. Nedostatok munície, lekárničiek a ktomu pripočítajte nemotorné ovládanie a máte výzvu na ktorú len tak nezabudnete. Hádanky sú spracované vynikajúco a aj celkom obtiažne. Monštrá sú monštrá pre niekoho strašidelné a pre iného vôbec. Čo môžem povedať, že každé jedno monštrum sa dá nejako odôvodniť prečo tam je. Zvuková stránka je tiež zvládnutá na jednotku.
Doteraz si pamätám pesničku z intra, Kaufmann theme a aj Lisa na konci.

Jedine v com som mal výhrady bolo, že hra často používa isté textúry interiérov a tak trošku stráca moment prekvapenia. Možno by som aj spomenul, že dvakrát sa nechcelo vracať späť do tých istých lokácii, ale ocenil som že hra sa ma urýchlila prechod z bodu B znova do bodu A.

Keď sa na hru spätne pozerám, tak mi ponúkla viac ako som očakával. Jednoznačne táto hra patrí k tým najlepším čo mohol playstation vo svojej dobe ponúknuť.

Nakoniec niečo z môjho finále https://imgur.com/a/dwpaCJy
+17

Tekken 3

  • PS1 85
Z nostalgie som sa rozhodol si to zahrať znova a musím povedať, že ta hra nezostarla ako som predpokladal.
Samozrejme, že po grafickej stránke je to riadne „ RETRO “ ale na hrateľnosti nič nestratila. Cez emulátor beží skvele v 60fps a aj sa dá pekne natiahnuť na fullscreen.

Dokopy je tu asi 21 bojovníkov aj so skrytými. Všetko známe charaktery asi okrem dvoch. Prostredie je zaujímavo rôznorodé a príbehové pozadie bolo pre mňa nezaujímavé. Za zmienku stoja aj dva zábavné módy. Jeden je taký krátky fight koridor a v druhom móde zasa hráte divný volleyball.

Táto hra patrí medzi PS1 klasiky, ktoré sa oplatia zahrať aj v dnešnej dobe.
+16

Policenauts

  • PS1 80
Policenauts začínají tak, jak drtivá většina detektivních příběhů. V kanceláři detektiva. Klasické soukromé očko, dnes již tedy detektiv a bývalý "policenaut" Jonathan Ingram, je navštíven svoji bývalou ženou a je žádán o pomoc – nalezení jejího současného manžela. Tato pomoc má ale rychlou katarzi, jelikož je Lorraine nedlouho po odchodu z detektivní kanceláře zastřelena. Proč a kdo měl motiv, a souvisí to s tím, co Lorraine po Jonathanovi žádala? Zápletka je tradiční, ale nabídne i několik originálních námětů. Hlavní přednosti ale spadají k jiným aspektům hry.

Dnes již kultovní vizuální novela s nezaměnitelnou estetikou 90. let nabídne přesně to, co by hráč mohl očekávat při návštěvě herního obchodu a zhlédnutí krabice hry. Výbornou vizuální stránku, která se může rovnat anime produkci své doby, propracované charaktery a motivace a mnoho lokací. Je také z čeho vybírat, Policenauts se odehrávají v roce 2040 a to na rozlehlé vesmírné kolonii „Beyond Coast“ – jedná se tak o nejzazší variantu univerza Hideo Kojimy ve kterém se odehrává i Metal Gear Solid. I proto se zde například objeví Meryl. Nicméně formou jde především o navázání na Snatchera, ale prakticky ve všech aspektech jdou tvůrci z Konami dále než v titulu z roku 1994. Klasická hratelnost japonskcýh adventur s kontextovým menu je zde dovedena k co největšímu pohodlí, a tak samotné hraní mnohdy připomíná sledování napínavého anime. Nechybí ovšem ani akční pasáže (střelba) a logické hádanky. Na ploše přibližně dvanácti hodin je tak předvedeno docela velké množství inovací v žánru, ale především jde o propracovaný svět a celou řadu informací okolo. I z tohoto důvodu se stalo Policenauts kultem a v roce 2009 se hra dočkala neoficiálního, a dlouho vyhlíženého, překladu.

A to jen zaslouženě, zvláště když jde o japonskou adventuru (novelu) asi nejpřístupnější a také s odkazem na MGS, které zná většina hráčů. Šlo by říci ideální začátek. Chyby jsou již čistě subjektivní, kdy je hráč konfrontován zdánlivě nekončícími dialogy a někdy není přesně jasné, co udělat aby se příběh posunul. Závažné problémy ale hledat nejde.

Jak by vypadala vizuální novela pomlčka adventura, pokud by ji tvořilo studiu s velkým rozpočtem a zásobou kreativního pnutí? Pravděpodobně jako Policenauts. I vzhledem k historické důležitosti jasné doporučení.

Pro: vizuální stránka, dabing, hudba, inovace,

Proti: někdy dlouhé dialogy

+20

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 70
Trojrozměrné plošinovky si podmanily konec 90. let, a prakticky každý si mohl najít svého favorit. Někdo měl Raymana (Rayman 2: The Great Escape), další Maria (Super Mario 64), jiný zase Banja (Banjo-Kazooi). Bylo toho až až, od Gexů přes Spyra po Croca. Právě krokodýlek Croc se stal mým favoritem, a to z jednoho prostého důvodu, byl v plné verzi na přiloženém CD k časopisu Level. Mé sympatie a náhled na žánr tak utvořila poměrně nenápadná (v konkurenci) hra Legend of the Gobbos.

A v tomto kontextu jsem tak bral i Crashe. Sérii, o které jsem jen tušil, že se nachází exkluzivně na PSX a je propagovaná podivným pořadem na slovenské televizi (jak šlo ovládat hru pomocí telefonu?) nebo je často hrán hosty v Game Page. Na rozdíl od Croca nešlo o „otevřený“ svět, ale o sbírku různorodých levelů. A to mi stačilo k tomu, dále se o sérii více nezajímat. Nicméně uběhl nějaký ten pátek (přibližně 18 let), z Crashe je již kultovka (přeci jen byl na nejúspěšnější konzoli) a jednotlivé díly jsou více než kladně hodnoceny i po letech. Emulátor prvního PlayStationa funguje bez problémů, a tak přišlo rozhodnutí vyzkoušet další dnes již klasickou videohru herní historie. Volba padla na nejlepší díl, a to Crash Bandicoot 3: Warped.

Skoro dvacet let od vydání je ovšem Crash 3 jedním slovem stále výborný. Krátké levely (přibližně pět až osm minut), správně nastavená obtížnost (hráč se snadno poučí z chyb a ve hře jsou i checkpointy) a sympatické provedení (humor). V Naughty Dog našli ten správný směr, a právě zpracování, obsah a hratelnost je zde ve všech směrech na vysoké úrovni. Jednotlivé úrovně (pět „světů“ a v nich pět levelů) jsou dostatečně variabilní a moc se neopakují, nové nápady tvůrci dávkují s relativní opatrností. Rozmanitost je vyjádřena jednou klasickou plošinovkou, podruhé závody na motorce, a následně třeba útěkem před obrovským monstrem. A vždy jde o zábavu, frustrující level jsem našel pouze jeden (Road Crash). Třešničkou na dortu jsou souboje s bossy, které jsou docela nápadité, ale tolik problémů nezpůsobí.

Obsah dvaceti pěti levelů a pěti soubojů s bossy je vcelku široké spektrum. Průběžně jsem hrál po menších částech Crashe 3 celé léto a zpětně šlo o velmi povedený titul. Zvláště, když je ovládání přesné a zvuky a hudba motivující v dalším postupu. Nemohu sice udělit větší známku, jak mému oblíbenému Crocovi (8/10), ale Crash 3 mu jistě šlape na paty. Klasika, nebo dnes již i kultovní klasika, která v průběhu času na svém lesku moc neztratila.

Pro: hratelnost, hudba, rozmanitost

Proti: několik levelů

+20