Poslední komentáře

Pro svůj jubilejní pětistý komentář jsem si chtěl vybrat něco speciálního. Zvolil jsem Fahrenheit, jedinou adventuru z období 1984-2009, která tu za daný rok (2005) má nejvíce hodnocení a nemám ji dohranou. Samozřejmě jsem Fahrenheit znal, ale vyhýbal jsem se mu jak čert kříži. Kdysi jsem nedokázal vyřešit ani první kapitolu (z 44!). Odrazovala mě šílená nelinearita (hraní za vraha i poldy), konzolové ovládání, podivné pohyby myší, akční mezihry i rozptyl hodnocení zde a spousta kritiky.

Fahrenheit není rozhodně typická adventura, vlastně se žánru dotýká jen zlehka a není podobný ničemu co jsem kdy hrál. Ve chvílích největší frustrace jsem hru nazýval simulátor "šipkované", hra Vás nenechá chvíli v klidu a je to opravdu akční, nervydrásající, nelineární interaktivní film s obrovským důrazem na to interaktivní.

Jak začít? Asi příběhem. Na ten tu všichni nadávají, jak se ke konci příšerně zkazí, jak to nedává smysl atd... no já si nemůžu stěžovat. Příběh (možná i díky stylu hraní) mě strhnul jako už dlouho nic ne a mám přesně opačný názor než většina lidí zde. První půlka je totiž trošku nuda. Hrdinou je Lucas Kane, obyčejný chlápek co pracuje v bance, jeho brácha je kněz, před nedávnem ho opustila přítelkyně. No a Lucas je v kavárně posednutý, v tomto stavu si vyryje do rukou podivné symboly a následně ubodá náhodného muže. Co teď? Uklidit stopy a zmizet. Jako Lucas se schováváte, snažíte se zjistit co a proč se stalo, lidi kolem Vás začnou umírat. Jedna smrt ke konci je opravdu srdcervoucí, jiné můžete zabránit. Přichází podivné vize, schopnosti... 

Druhá část hry je práce dvou detektivů, tak trošku chodících klišé policajtských filmů. Carla Valenti je osamělá dívka s kamarádem gayem, která nemá na vztahy čas. Tyler Miles vypadá a mluví jako černošský gangsta (minulost v gangu), má přítelkyni co chce aby s prácí skončil protože o něj má strach. Nad sebou mají uřvaného tlustého kapitána. A ti dva sbírají stopy, porovnávají důkazy a stahují smyčku, která má vyvrcholit zatčením jako z učebnice... jenže nestane se. Lucas prokáže neskutečné schopnosti a uniká.   

A zatímco všichni nadávají, já si přerod poměrně tradiční kriminálky v mysteriozní/sci-fi thriller neskutečně užil. Ano určitě to má spoustu logických děr, nesmyslů, dost se to inspiruje vizuálně Matrixem - všichni umí karate a tak je tu několik bojových scén. A dál už asi nebudu ani naznačovat. I když mě hra místy příšerně štvala, ten příběh a jak to bude dal mě nedovolil přestat. Zaprvé tomu pomáhají osobní životy hrdinů, které klišoidní postavy příjemně mění a jak se blíží konec dojde k několika nečekaným rozhodnutím (Tyler opouští policii aby byl se svou láskou, Carla a Lucas se nečekaně sblíží). Nechybí ani deprese či třeba přirozený sex.

A zadruhé jsou tu opravdu dechberoucí akční scény - za mě bortící se dům, andělé či street akce s policií. Ve finále se z hrdiny stává další Neo a je to úchvatné. V rámci příběhů je spousta věcí, které můžete udělat tak či onak, ale v zásadě rozhodnutí příběhu závisí až na finálním souboji, kde jsem si pochopitelně šel pro ten nejlepší ze tří konců.

Hratelnost je... originální. Některé věci mě štvaly od začátku do konce, některé byla v pohodě, některé jsem se naučil a s tím jak se blížil konec příběhu a zároveň jsem si byl jistější rostlo i moje hodnocení. Ovládání je z konzolí a je na ránu. V 3D prostoru se pohybujete šipkami s pevnou kamerou. Jedno tlačítko slouží na měnění kamer, druhé na rozhlížení, třetí na rozhlížení z vlastního pohledu a přesto občas něco nefunguje, občas bloudíte a do konce si to nesedlo.

Pokud se něco dá použít, hra po Vás chce specifické pohyby myší (většinou nahoru/dolů/vlevo/vpravo), ale dojde i na čtvrt, půl obloučky či kombinace. Většinou v šibeničním časovém limitu (když například šplháte); totéž platí v rámci akčnosti i v rozhovorech (včetně časového limitu). V rozhovorech se taky nikdy nemůžete zeptat na vše, což mě taky štvalo.

Základ hry je pak moje nenáviděné šipkování. V akčních sekvencích blikají ne jedna, ale hned dvě sady šipek (doporučení č. 1: WASD a kurzorové šipky), někdy je to lehčí, někdy brutální. Kupodivu jsem se v průběhu hraní tohle peklíčko naučil a většinou procházel. Ale tohle šipkování je prostě u všeho - u akčních scén, ze kterých díky tomu nic nemáte, u tance, hraní na kytaru, basketu, tréninku, dokonce i u pitvy nebo rozhovorů kde nemáte šanci číst titulky. Vřele doporučuji hrát na easy, kde hra toleruje občasný přehmat. Kromě toho je tu časté drcení tlačítek (vlevo/vpravo) na zničení klávesnice, ideálně v kombinaci s předchozím takže přehmatáváte.

Co dál? Je tu centrování kurzoru (u dýchání ve stresu) které se dá. Střílečka na střelnici v pohodě díky tréninku z FPS. Pak jsou tu dvě naprosto mimořádně otravné stealth akce. Doporučení č. 2: Hra se nedá ukládat, ale ukládá sama formou checkpointů i v rámci kapitol. Takže pokud něco poserete, ideálně je dát Stop a z menu Continue a zkusit to znovu.

No a pak je tu průzkum. Ale ani tady Vás hra nenechá v klidu. Jednak musíte vše potřebné stihnout, než někdo zavolá/přijde/dojde Vám časový limit. Pak jsou tu rozeseté bonusové kartičky, životy velmi umně skryté, v rámci limitů většinou nemáte šanci vše prozkoumat. A to hlavní - hrdinové mají psychický stav. Kdejaká hovadina (stará fotka, telefonát, zprávy, špatná volba v rozhovoru) je rozhodí; některé ty věci jsou nevyhnutelné v rámci příběhu. Takže nikdy netušíte při takovém průzkumu jak se sníží/zvýší psychický stav, po pár kapitolách můžete mít psychickou trosku, která si to hodí/udá se/vzdá to.

Takže (ne)doporučení č. 3: Zahrajte si to s návodem. Já si našel jeden na gamefaqs s lokacemi kartiček a životů, s doporučením co udělat a čemu se vyhnout, abych ze hry měl co nejvíce, dověděl se co nejvíce z příběhu a vyhnul se tomu stát se psychickou troskou. Samozřejmě spousta lidí to odsoudí, ale já si tak užil příběh na maximum bez frustrace z toho že netuším co a jak, bez děr v příběhu... a stejně to vše ostatní jsem si musel ušipkovat, umačkat, udýchat, proplížit, prošplhat a prosprintovat. A díky tomu je to u mě krásných 80%.