Nejlépe hodnocené komentáře

Jednoduchá sympatická parádička. Před lety jsem se velmi solidně zabavil u jedničky a druhý díl tak byl jen otázkou času. I když moje výsledná známka hodnocení není vyloženě vysoká, přesto OFDP 2 s klidným srdcem doporučuji. Jde totiž o prakticky ideální výplňovku.

OFDP 2 si vůbec na nic nehraje a i přes jistou rozmanitost v herních módech jde vždy víceméně o to samé – se značně stylizovaným panáčkem za pomoci pouhopouhých dvou tlačítek seřezat/skopat/postřílet zástupy nepřátel na hromadu.

Hra hlavně z počátku funguje výborně a stává se návykovou. Ono naštěstí chvíli trvá než se to stylové mydlení stane stereotypní, díky tomu jsou první hodiny čistá (byť v jádru banálně jednoduchá) zábava. Druhý díl přináší nové powerupy i herní módy. Přiznám se, že jsem úplně nevypozoroval rozdíl mezi jednotlivými úrovněmi daných schopností (asi se aktivují o něco častěji?) a některé, jako třeba jízda na koni, jsou vyloženě otravné. Bodů k jejich odemknutí však budete mít habaděj a o žádném taktizování zde nemůže být řeč. Schopnosti se aktivují samovolně... ono by na to vlastně jinak v zápalu boje ani nebyl čas.

OFDP 2 není hezkou hrou a nezní ani kdovíjak dobře, nízký rozpočet a vývojářský tým o dvou lidech je zde prostě cítit, na druhou stranu, jádro hratelnosti je zábavné a vydrží po mnohem delší dobu, než by se mohlo na první pohled zdát. Časem se však hra přeci jen vyčerpá, animace se opakují a možností nepřibývá... a z počátku perfektní jednoduchou zábavu začne nahlodávat zub stereotypu. Než se tak však stane, odreaguje hra víc než obstojně.

Hodnocení na DH v době dohrání: 72 %; 7. hodnotící; digitání verze PSN

Po vizuální stránce pěkná mapa absolutně nezapadá do hratelnosti hry. Vinou kontroverzních designerských rozhodnutí je The Landwehr Canal jedna velká frustrace i když za to hráč vlastně úplně nemůže.

Mapa je velmi otevřená a posetá nepřáteli, hra přitom ukládá na naprosto nevhodných místech a zážitek je z toho v konečném důsledku značně rozpačitý. Opakovaně se mi stalo, že mi hra uložila ve velmi špatném momentě a já se z obklíčení nepřáteli nedokázal dostat jinak než restartem celé mise. Nakonec jsem to potupně proběhl na obtížnost "Cadet" jen aby nezůstala prácička již napořád nedokončena. Minimálně co do pocitu z hraní tak jde o vůbec nejhorší misi, jakou má remaster Sniper Elite V2 ve své nabídce.

Hodnocení na DH v době dohrání: 56 %; 8. hodnotící; digitální verze PSN

Výborné rozšíření, které přidává od všeho trochu a pár příjemných bonusů navíc. Novinka v podobě návratu pohledu z třetí osoby může vypadat jako maličkost, ale pro mě osobně jde o naprosto stěžejní prvek. Experiment v podobě FPS módu ze sedmičky bych osobně viděl spíše jako alternativu než nový standard pro sérii.

Zpoza ramene hlavní postavy jsem prošel celou základní hru, rozšíření Shadow of Rose jinak hrát ani nelze. Samotné příběhové DLC je zřejmě hlavním tahákem pro většinu hráčů a svoji roli plní velmi zdatně. Skvěle rozšiřuje zážitek z Ethanova dobrodružství, a i když je příběh přeci jen trochu předvídatelný, rozhodně nepostrádá emoce.

I při relativním loudání vydrží rozšíření na tři hodiny čistého herního času, což možná není mnoho, na příběhové DLC mi to však přijde adekvátní.  Základní hru jsem kvůli nesmyslně nevyvážené obtížnosti na úplném začátku prošel na obtížnost “Standard”, kde mi ale chyběla výzva. Tvůrci avizovali, že DLC bude obtížnější a v režimu “Hardcore” je to skutečná lahůdka. Hratelnost se daleko více vrací ke kořenům žánru a spíš než o akční hru jde o plíživý horor umocněný nedostatkem munice. Z nepřátel už nic “nepadá” a co si nenajdete, to jednoduše nemáte. Zcela chybí také nůž a v kontaktním boji je tak Rose zcela bezbranná. 

Přídavek je navíc podstatně děsivější než základní hra a to prakticky ve všech pasážích. Je trochu škoda, že se podíváte převážně do zrecyklovaných lokací z původní hry, ale citlivými úpravami a jasným důrazem na hororovou složku jsem si opětovnou návštěvu důvěrně známých lokací jednoduše užil. Již ze základních nepřátel, nápadně připomínající mozkomory z Harryho Pottera, čpí hrůza a jejich “polibek” hravě překonává kousance lykanů. Někde kolem půlky poté zcela přebírá otěže horor a po slušnou část DLC si vystřelíte maximálně tak do trenek. 

Třetí část obsahu míří do módu Mercenaries. Ten bohužel ani v GOLD Edici neumožňuje změnit pohled kamery. Osobně jsem v módu příliš času nestrávil i když obsahu věru není málo a nové postavy dodávají hraní zcela novou dynamiku. Osobně však vnímám Mercenaries jen jako fajn doplněk, který mě nedokázal strhnout k opakovaným průchodům. Přeci jen přímočaré střílení nezvládá Village ani zdaleka tak dobře, jako třeba novodobý DOOM. Fanoušky si arkádová střelnice však rozhodně najde a s kladivem strýčka Heisenberga je slušná zábava. Jen ne příliš dlouho. 

Péče po vydání nebyla u osmého dílu možná tolik poctivá, jako minule, i tak jde však o fajn nálož nového obsahu. Pokud jste tak na výletě na východoevropském venkově ještě nebyli, zajeďte tam rovnou se zlatou jízdenkou v podobě GOLD Edice základní hry. Obsah za peníze navíc stojí...

Hodnocení na DH v době dohrání: 78 %; 7. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press

Přijde mi nesmyslné komentovat každou epizodu zvlášť, proto si tu s dovolením "odložím" názor na celou sérii. "Hry" od Telltale jsem měl svého času vlastně dost rád a jestli správně počítám, je Batman: The Telltale Series sedmým odehraným kouskem (jako nejlepší bych doporučil  Tales from The Borderlands a samozřejmě první sezónu The Walking Dead). Bohužel je i kouskem (skoro) nejhorším. Možná mi za ty léta minimalistická (a vlastně pořád stejná) hratelnost Telltale přestala stačit, některé prvky má Batman ale v porovnání s dalšími výtvor autorů prostě horší.

Předně je třeba zmínit překvapivě špatný technický stav u šest let staré hry o rozsahu slabých deseti hodin. Jednou mi hra spadla, jindy se zase na obrazovce vůbec neobjevila jedna z postav (na komisaře Gordona klábosícím se vzduchem je tristní pohled), o grafické bugy ostatně není v Batmanovi nouze. Hra je ve stavu, který by šel určitě krátce po vydání tolerovat, dnes už je to však na pováženou.

Po stránce hratelnosti je to jednoduše slabota. Zasazení do univerza největšího detektiva všech dob (sorry Sherlocku) by si alespoň o pár logických miniher nebo základní "adventuření" říkala. Hra obsahuje sice pár míst, kde je potřeba spojovat stopy, těch je však vždy jen pár a u hry vážně není potřeba vůbec přemýšlet. Vrcholem jsou pak souboje, řešené pomocí QTE. Většinou je prakticky jedno, jestli tlačítko stihnete zmáčknout nebo ne, scéna se odehraje úplně stejně. Občas jsem si připadal hrou oblbován jako když dám svému dvouletému synovi na hraní vypnutý ovladač... neskočí mi na to a já autorům také ne.

Ano, u Telltale her jde vždy primárně o příběh. Ani zde není špatný, i když některá příběhová vyústění nedávají moc smysl. Hra sleduje linku, kterou se vydal prozkoumat i letošní snímek s Pattinsonem v hlavní roli a nechybí jí zajímavé momenty. Záporáci se však tentokrát snad až na Harveyho autorům moc nepovedli. Naštěstí to dost zachraňuje samotná postava Batmana, který v podání Telltale nejen skvěle vypadá, ale Troy Baker mu svým výkonem dodává také tu správnou hloubku. Zdejší Bruce Wayne sice vypadá možná trochu moc jako svatoušek, i tak je hlavní hrdina největším tahákem hry. I proto, že se vás autoři budou opět vehementně snažit přesvědčit o tom, že na vašich volbách strašně záleží (což samozřejmě ani tentokrát, není tak úplně pravda).

Mám rád Batmana, mám (relativně) rád adventury od Telltale, ale tentokrát si to prostě úplně nesedlo. Jestli se nepletu, někdy kolem vydání právě této hry začaly projevovat problémy, které nakonec vedly ke konci studia minimálně takového, jak jsme ho dříve znali. Kouzlo z největší pecek tvůrců "falešných" adventur se u Batmana nepovedlo zopakovat. Ani tak však nejde o vyložený průšvih a fanouškům netopýřího muže by se obstojné převyprávění jednoho z méně známých Batmanových dobrodružství mohlo líbit. Jen nesmí čekat, že si moc zahrají.

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – " 7.  Hippokratova přísaha: Dohraj hru, ve které se vyskytne lékař nebo zdravotnické zařízení." – Základní varianta /poslední kousek do sbírky, výzva splněna, hurá :)/

Hodnocení na DH v době dohrání: 72 %; 51. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Příjemně zvláštní, nebo jen divné? Nakonec asi od obou trochu i když mínusy přeci jen převažují. Zeno Clash jsem kdysi odehrál a rozhodně šlo o kousek, který člověku utkví. Clash: Artifacts of Chaos přichází po čtrnácti letech a autoři překvapivě opustili FPS pojetí (což zpětně vnímám trochu jako chybu) a opět byl slibován hodně netradiční kousek. No což o to, netradiční to vážně je, jen ne vždy úplně zábavné.

Hlavní hrdinou podivného příběhu v ještě podivnějším světě Zenozoik je Pseudo. Samotářský mistr bojových umění, jež se jednoho dne připlete k záchraně malé chlupaté koule pojmenované “Boy” (podobnost s novodobým God of War čistě náhodná?). Boy má unikátní léčivé schopnosti, díky kterým se dostává i do hledáčku mocné entity zvané Gemini. Vyprávění má pár momentů, ale autoři kloužou spíše jen po povrchu. Třeba záporáci nedostali skoro žádný prostor a jejich motivace tak nejsou vůbec prokreslené.  Nakonec vám prostě bude stačit fakt, že je potřeba zmydlit hlavního padoucha a jeho vrchní pohůnky aby měla chlupatá koule konečně pokoj. 

Ústřední záporák je stvoření s mnoha hlavami, z nichž jsou však jen dvě “živé”. Sám Pseudo vypadá doslova jako povadlý pánský šourek (dokonce je tomu poplatně chlupatý). Ona hra obecně příliš neuznává zajeté standardy a zdejší postavy sice vykazují humanoidní znaky, navzájem si však nejsou prakticky vůbec podobné. I na ohyzdného hlavního hrdinu si však zvyknete a Clash alespoň sbírá body za neotřelé designové nápady. 

To však platí jen do vzhledu postav. Leveldesign není kdovíjak rafinovaný a i když se autoři inspirovali v systému zkratek, které zprofanovala série Dark Souls, do kolen z něj rozhodně nepůjdete. To ostatně souvisí i s trochu nemotorným pohybem hlavního hrdiny prostředím.

Uznávám, že grafická stylizace může někomu skvěle sednout, ve mě vzbuzovala spíše rozpaky. Díky němu se hra stává nezřídka velmi nepřehlednou. Vypíchnout však musím zajímavou hudbu, která hráči jednoznačně utkví. Jen by se nemusela tolik opakovat. Špatný ostatně není ani dabing postav a až na pár výjimek tak po audio stránce funguje hra zdatně. 

Hlavní devizou hry jsou souboje na blízko a hlavní postava si cestou osvojí různé bojové styly i několik zvláštních úderů. Systém vylepšování však není příliš intuitivní a opět jde o dost plochý prvek hratelnosti. Navíc jde jen velmi špatně poznat, že se Pseudo nějakým způsobem zlepšil. Na podávání informací je hra prostě velmi strohá.

Clash nabízí soubojů vážně hodně a i přes poměrně slušnou řadu bojových stylů bohužel ke konci již regulérně nudí. Z letargie vás sice občas vytrhne zajímavější skvadra nepřátel, hře však chybí i nějaké další oživení. Samotným kontaktním bojům trochu schází uspokojivost, což je u mlátičky dost škoda. Příjemným prvkem v soubojích je však přítomnost “friendly fire”, který je zábavné a občas i nutné využívat. S radostí jsem sledoval jak naštvaný sloní mutant místo vás “nechtěně” zadupe do země parťáka. 

Nedopečeně bohužel působí i minihra Ritual, kterou lze vyvolat před většinou soubojů. Jde o relativně jednoduchou hru v kostky, přičemž hody lze následně modifikovat speciálními předměty. Jen vítěz klání poté využije svůj artefakt, který neblaze ovlivní nepřátelský tým. Zpočátku je to možná fajn, již po pár partiích vše začne otravovat. A vy Ritual vyvoláte jen v pár případech, kdy to hra přímo vyžaduje.

Clash je tak dost zvláštní hra, která se tak vehementně snaží být jiná, až trochu zapomněla být také zábavná. Důraz na kontaktní bojová umění dokáže zaujmout, soubojový systém bohužel není dostatečně uspokojivý na to, aby utáhl patnáctihodinovou hru. Pokud se přesto rozhodnete dát hře šanci, určitě na ni budete dlouho vzpomínat. Jen je otázka, jestli přímo v dobrém.... 

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Na poměry mého oblíbeného rogue-lite žánru, je Firegirl prostě strašná slabota. Autoři jako by vůbec nepochopili, co hráči na žánru tak milují a hra tak i přes slibný nápad velmi rychle začne nudit. Vlastně jsem chvílemi ani neměl pocit, že hraju zástupce rogue-lite, ale spíše línou plošinovku, ve které mě tvůrci hry nutí opakovat čtyři vždy prakticky stejné úrovně neustále dokola.

Nápad s hasičkou v hlavní roli je sice fajn, ale autory nakonec asi poměrně dost limitoval. Během jednotlivých runů se tak vůbec nezlepšujete a i těch pár permanentních vylepšení, co lze před výjezdem na požár zakoupit, za moc nestojí. Vlastně skoro polovina upgradu tvoří vylepšení, které zajišťují vyšší přísun peněz, či ostatní vylepšení zlevňují. Úrovní jsou čtyři typy a byť jsou náhodně generované, různých proměnných je žalostně málo a tak každá návštěva hořícího lesa, či hotelu vypadá skoro stejně.

Samotná hratelnost je zpočátku celkem fajn. Hašením ohnivých monster si nejen vyčistíte cestu dál, ale přináší to i cenný čas na víc. Chvilku jen trvalo než jsem si zvyknul na pohyb ve vzduchu za pomoci hasičské hadice s vodou. Obsahu je však žalostně málo a hra se prakticky vůbec neposouvá. S trochou nadsázky se dá říct, že na konci hry Firegirl jen docákne o něco dál a vydrží víc zranění. Hru provází tupý příběh a pro jeho dokončení je potřeba sesbírat v úrovních celkem 13 ohnivých knih. To vám zabere tak 5-7 hodin z nichž dobrou půlku jsem dojížděl jen ze setrvačnosti. Závěrečný "bossfight" byl poté jeden velký výsměch a já byl hodně rád, že mám FIregirl i přes nevalnou herní dobu za sebou. A to vážně není moc dobrá vizitka.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN

Hra Spirit Roots mě překvapila hned dvakrát. Nejprve tím, že vlastně není vůbec špatná a poměrně záhy i svojí vysokou obtížností. Pro představu, dohrát Spirit Roots mi trvalo déle, než pokořit prvního Crashe Bandicoota. Hra přitom obsahuje jen pět světů, každý po deseti (teoreticky) velmi krátkých úrovní.

Úskalí spočívá v tém, že váš panáček nevydrží nic. Jeden libovolný zásah od nepřítele či náraz do smrtící překážky a je rázem vymalováno. Tvrdošíjně jsem jel alespoň na "střední" nastavení obtížnosti, kdy od každého checkpointu máte k dispozici tři pokusy a při selhání se jde hezky od začátku. V pořádné peklo se hra zvrhla v posledním světě. Už od samotného začátku hry při pohledu na zamrzlou krajinu poslední lokace zaléval pot. Na ledu to totiž co? NA LEDU TO KLOUŽE.. což je prvek, který mne již v nejedné plošinovce přivedl na hranici infarktu. Závěrečná ledová pasáž mi sežrala času asi jako celý zbytek hry a bezejmenný pajdulák zde vypustil duši nesčetněkrát. Finální dvě úrovně před závěrečným bossem (který je mimochodem naprostý srágora a nezatopí vám naopak vůbec) se hra zvrhla v absolutní torturu.

Vyšší obtížnost bych vnímal jako pozitivum, kdyby však byla hra fér... ale ona dost často není. Největší prohřešek Spirit Roots spočívá v tom, že často není vidět, kam skáčete, nebo jaké překážky se nachází kolem vás. Přichází tak na řadu metoda pokus omyl a to je prostě špatně. Stačilo by přitom trochu "odzoomovat" a hra by byla rázem přehlednější. Nejhůře je na tom v tomhle ohledu opět ledový svět, kde často nepřátelé splývají s pozadím a nedokáži ani spočítat, kolikrát mne zabil přehlédnutý padající rampouch.

Spirit Roots je co do principů velmi jednoduchá plošinovka. Lze pouze skákat dvojskokem, mlátit mečem a střílet pistolkou. Divil jsem se, že mi to vlastně stačí. Až na problém s přehledností jsou úrovně zábavné a díky obtížnosti i dost napínavé (byť často i nesmírně frustrující). Na hře dělalo pár lidí a je to vidět, přesto má poměrně příjemný vizuál. Zabloudil jsem i na profil hry na Steamu, dle kterého má mít hra "dojímavý příběh se šťastným koncem"...heh.. Hra obsahuje jen krátké intro o tom, že budete pomáhat panáčkovi hledat cestu zpět domů. Konec hry poté vypadá tak, že zabijete finálního bosse a prakticky se závěrečným úderem naběhnou titulky. Vnímám to tak, že nešťastný panáček stále stojí někde na zamrzlé plošince a čumí směrem doprava. Krásný a dojemný to konec epické story, že :)?

V kostce jde o překvapivě fajn plošinovku bez větších ambicí. Sice postrádá cokoliv, co by ji výrazněji odlišilo od konkurence, zábava je s ní však solidní... pokud tedy překousnete místy frustrující obtížnost, která ne vždy hraje podle pravidel fair play.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN