Komentáře

Hellblade je hra obrovských protikladů. Naprosto jasně si pamatuji okamžik, kdy jsem viděl její první trailer. Říkal jsem si: To je ona. To je ta hra, která všem definitivně ukáže, že hry nejsou jen o hraní. Přitom už tehdy existovala spousta geniálních titulů, které lze bez problémů považovat za umění s velkým přesahem.

Spousta lidí tu právem kritizuje herní mechaniky - jsou frustrující, nudné a natahované. Se vším bez výhrad souhlasím a dál už to rozebírat nebudu. To všechno bych totiž dokázal přehlédnout, kdyby byl Hellblade tím, čím se zdál být. Stejně jako bych přehlédl rozsyncované titulky, kolísající výkon a microstuttering, polámané ovládání myší závislé na FPS, kdy stejný pohyb hardwaru nevyvolá vždy stejný pohyb ve hře (což je tragédie pro gyro hráče s vybudovanou muscle memory), zvuky neodpovídající chování postav i řadu dalších technických problémů.

Mě na Hellblade paradoxně nejvíc vadí něco jiného. Nedokázal proměnit obrovský potenciál svého tématu v hmatatelný, odzbrojující zážitek s přesahem. A právě to je podle mě jeho největší selhání. Nezlobím se na Hellblade proto, že je špatná hra. Zlobím se na ni proto, že měla všechny předpoklady stát se něčím výjimečným - a svůj potenciál nevyužila.

Přitom tam všechno bylo. Dalo by se říct, že to stačilo jen zvednout ze země - ale to samozřejmě není pravda. Jakékoli dílo, ať už hra nebo film, je navzdory veškeré snaze a tvrdé práci nesmírně těžké dovést až k původní vizi. A tady se to podle mě nepovedlo.

Hellblade dělá některé věci dokonale - mimiku, prostředí, audio, samotný námět příběhu. Jenže jako celek to nefunguje.

Mimika? Dokonalá. Jenže k čemu je využitá? Neustále ke stejným záběrům kamery na obličej, kde postava většinou pronáší věty, které neposouvají ani příběh, ani samotné charaktery a často by se dali zařadit do ranku nesmyslného blekotání.

Prostředí? Krásné, čarovné, tematické. Ale zároveň sterilní, bez duše a koridorové.

Audio? Ach, to neustále vyzdvihované binaurální audio. Je tam? Není? Je - ale prakticky jen u hlasů. A ty z 95 % jen melou nesmysly. Doslova. Jako jednu dvě scény, které navodí Tak obrovsky nevyužitý potenciál. Tolik se s tím dalo dělat. O to víc zamrzí, že všechny ostatní zvuky binaurální z principu nejsou. Čekal jsem, že tvůrci přijdou s nějakým revolučním převodem prostorového zvuku do binaurální podoby, protože podobné pokusy existují. Nestalo se. Dostali jsme jen klasické technologie pro převod prostorového zvuku do sluchátek. Funguje to obstojně, ale binaurál to prostě není. Kdo se o zvuk trochu zajímá, ví, že je to zklamání.

Příběh? Geniální, drsný námět. Představa, že vašemu milovanému stáhnou kůži z těla a vy máte pocit, že za to možná nesete část viny. Kam nás hra povede? Co odhalí? Čím překvapí? Ničím. Příběh je podle mě naprosto zabitý. Objeví se pár zajímavých momentů z minulosti hlavní postavy a několik dobrých nápadů, ale zmizí stejně rychle, jako přišly. Jako celek obrovské zklamání.

A teď to nejdůležitější: psychóza

Největším tématem hry jsou psychické problémy a psychóza, kterými Senua údajně trpí. A právě tady vidím největší selhání celé hry.

Viděl jsem making of. Viděl jsem, s jakou snahou tvůrci k tématu přistupovali, jak důležité pro ně byly konzultace s odborníky i lidmi, kteří psychózu skutečně zažili. A právě proto mě výsledek zklamal ještě víc. O to víc mě mrzí, kolik času, energie a poctivé práce bylo do tohoto tématu vloženo a vyšumělo.

Podle mě totiž narazili na jeden zásadní problém: námět a zasazení.

Pokud chcete ukázat sílu psychické nemoci, musíte ji zasadit do něčeho uchopitelného. Do něčeho známého. Do něčeho, o co se hráč může opřít a vidět ten kontrast. Třeba do reality. Ukázat, jak těžké je pro člověka s psychózou fungovat v běžném světě.

Co ale hra udělá? Hodí vás do fantasy světa. A nejen do fantasy světa - hodí vás přímo do pekla, které je samo o sobě čistá fikce, ve které se může a taky děje cokoliv.

Jak tu už někdo trefně napsal: kdyby hra neustále nezdůrazňovala, že se zabývá duševním zdravím, většina hráčů by si ničeho zvláštního ani nevšimla. V kontextu dnešních her je totiž většina věcí, které se v Hellblade dějí, naprosto běžná směs fantasy, magie, bohů, nestvůr a nadpřirozena. Podle stejného měřítka by byla o duševních nemocech každá druhá fantasy hra.

Je mi líto všech těch konzultantů, kteří možná doufali, že hra přinese určitou osvětu. Protože ne - rubání démonů, psychedelické výjevy a halucinace nejsou ve hrách nic nového.

Spousta skvělých nápadů vzniklých právě z těchto konzultací se úplně utopila. Hráč si jich často ani nevšimne, protože je automaticky považuje za běžný herní efekt, ne za záměrný pokus ukázat, jak může člověk s psychózou vnímat svět.

A to je na tom to nejsmutnější. Mám pocit, že někdo měl už na začátku říct, že zvolený koncept nebude fungovat tak, jak si tvůrci představují. Tolik píle, talentu a skvělé práce bylo nasměrováno špatným směrem.

To neznamená, že ve hře nejsou úžasné pasáže a výborné nápady. Jsou. Jen jako celek nedrží pohromadě a nenaplňují svůj potenciál.

Kdyby se hra odehrávala v realitě - nemuselo by jít ani o současnost - a přizpůsobila tomu i svůj příběh, mohli jsme dostat titul, který by nabídl nespočet unikátních, oči otevírajících zážitků. Hru, která by nás děsila, poučila a donutila přemýšlet.

Hellblade není špatná hra. A ani si nemyslím, že by přišla o status geniální hry kvůli soubojům nebo hádankám. Pro mě je ale největším herním zklamáním posledních pěti let, protože není tím, čím mohla a měla být.