"Proč se s náma nebaví?"
"Nech ho být, je divnej"
"No jo, on byl vždycky jinej."
"A on jako bere prášky na hlavu? Tak to je na tom asi dost špatně, ne?"
Mohl bych pokračovat. V naši společnosti je tolik hnusných stereotypů okolo problémů s psychikou. Bere se to jako slabost. Jako výmysl. Pramení to převážně z neinformovanosti. O takových problémech bychom měli otevřeně diskutovat. Jsou vážnější, než se může zdát.
Hellblade přináší fantastické poselství. Chce, aby se probírala psychika člověka. Chce ukázat ostatním, že takové věci skutečně existují a nejsou vůbec příjemné. Problém nastává při hraní. Přibližně po hodince hraní vám Hellblade ukáže všechny své mechaniky, které následujících (asi) 6 hodin pouze špatně recykluje. Převážně budete řešit jednoduchý puzzle. Ne, nepatří tam množné číslo. Skutečně budete řešit pouze jeden puzzle. Najdete bránu, najdete runy, projdete bránou a posekáte pár nepřátel. Pokud zbavíte Hellblade hlavního poselství, tak je to hrozně chudá hra v krásných kulisách. To je prostě málo. Později svitne naděje, že puzzle bude alespoň renovován a trochu více promyšlen, ale nebojte se. Nezmění se to. U soubojů jsem byl vlastně celkem spokojený. Jsou sice naprosto primitivní, ale baví. Neuškodilo by trochu zapracovat na kombech nebo jinak prohloubit herní mechanismy.
Hellblade je spíše walking simulátor. Touláte se po krásném prostředí a sem tam něco pořešíte. Je to tedy především o příběhu. Ten je originální a odvážný. Pouští se do neprobádaného teritoria, které působí při současných trendech jako svěží vítr do herního průmyslu. Záleží pouze na vás, jestli vám to stačí. Já byl celkem spokojen.