,,Tati, prosím, koupíš mi tuhle hru?"
Ještě si pamatuju své dávné dětské nadšení z toho, když jsem kdesi v obchodě viděl obal - meče, magie, orkové, elfové a veprostřed zadek špulící fešanda s vylézajícím ňadrem. Tu hru jsem prostě musel mít. Ale když se mi nakonec dostala do rukou, nebyl jsem schopný ji dohrát kvůli RTS částem. Hru jsem tedy odložil, ale nikdy na ní úplně nezapomněl. Teprve nedávno jsem se však rozhodl svou rozpracovanou práci dokončit. No regrets!

Spellforce byla dost pravděpodobně první hra, která mi dokázala, že cinematic intra počítačových her mohou být fakt nadupaně parádní. Pamatuji si, že jsem si jako malý pouštěl počáteční intro několikrát za sebou, protože jsem se té epické podívané nemohl nabažit. A pak je tu samotná hra...
Když to řeknu na rovinu, Spellforce jsem v posledních dnech hrál tak strašně moc, že to začalo vyvolávat problémy v mém reálném životě. No není to skvělý důkaz fakt dobré hry? Z grafického hlediska hra zestárla poměrně dobře, mapy vypadají pěkně, přičemž jsou často i dobře různorodé. Levelování a vývoj arzenálu hlavního hrdiny je dost uspokojivý, díky čemuž lze hře i odpustit fakt, že váš hlavní maník je poměrně bezcharakterní random guy. Samotný příběh není příliš působivý, je to hodně velké fantasy klišé plné zlých orků a nemrtvých, hodných elfů, atd. ALE! Má jeden dost hustej plot twist, přičemž čím déle nad ním přemýšlím, tím více se mi líbí. Za to velký plus. Od hry takového ražení jsem to nečekal, plus to hráče nutí se zamyslet nad účelem a cestou hlavního hrdiny.

Z gameplay hlediska je to standardní střídačka RTS a RPG žánru. V některých mapách je nutno vystavět si základnu a armádu, přičemž s ní následně jako vlna tsunami musíte vyhladit cokoliv ji přijde pod cestu, v jiných se musíte spolehnout pouze na sebe a partu několika hrdinů, kteří vám pomáhají. V takových situacích hra najednou dostane menší nádech Infinity engine her, což jsem samozřejmě nemohl neocenit. Pomocné hrdiny ale nenazývejte parťáky, jsou to fakt jen čistě užitečné prostředky pro dosažení vašeho cíle. Boje jsou ale uspokojivé v obou variantách kombinovaných žánrů. A připravte se, že budete chodit. Jakože hodně. Jakože FAKT hodně. Mapy jsou občas přemrštěně obří a přesun hrdiny (případně armády) někdy trvá neskutečně dlouho. Hra se rázem stane běžkovým simulátorem, během kterého si můžete jít uvařit kafe, případně nakrmit kočky.

Velice mě potěšila také překvapivě dost dobrá hudba. O to víc mě ale sere, že na některých místech z nějakého důvodu nehrála vůbec, plus na většině mapách hrála pouze ve dne. Noci tak byly podivně tiché, byly většinou slyšet jen práce dělníků v základně a pár vlků v divočině.
Vyzdvihnout musím především track Settlements of the Rune, začátek je jak něco od Terrence Malicka. <3

Ze záporů musím zmínit jeden velice nepříjemný aspekt, kvůli kterému jsem eventuálně byl nucen hru modifikovat - pokaždé když opustíte hru a následně si ji nahrajete, téměř veškerá prozkoumaná místa opět zčernají, jako kdybyste na nich ještě nebyly. Z RPG pohledu by se to ještě dalo vydržet, ale z RTS směru mě to fakt dost znevýhodňovalo a frustrovalo. Váš hrdina je navíc trochu debil. Na nepřítele automaticky zaútočí pouze v případě, že je jím sám napaden. Je to jediná hratelná postava, která se takhle chová. Mnohokrát jsem ho přistihl, jak jen stojí a čumí jako Bulhar do mlátičky, zatímco jeho rekové se vedle něho bijí o život. Ani kvalitu dialogů nemá hra příliš dobrou (hráno v angličtině), plus voice acting zejména u ženských byl v některých případech téměř nesnesitelně špatný.

Ta hra mě ale jinak fakt nesmírně bavila. Pocit počáteční nostalgie se následně přelil do poutavého nového dobrodružství, během kterého jsem se nemohl dočkat toho, až projdu dalším portálem na další mapu a zjistil, co mě tam čeká. Na svou dobu to byla překvapivě inovativní hra, která je svým způsobem chytřejší a zajímavější, než se může na první dojem zdát.
Asi se mrknu i na tu dvojku. :)

Velkolepý finální díl DLCčka je zakončený opravdu notnou dávkou nostalgie. Eagle´s Nest je zpátky. A naše parta se zase musí dostat do té zatracené věže, ve které mě v první hře Sanchéz nesčetněkrát sejmul tou svou luparou. Obtížnost je zde ze všech tří částí asi největší, ale přesto to není žádné peklo - například desátá mise v původní hře v New Orleans pro mě byla stále stokrát obtížnější. Hráč si zde totiž může krásně pohrát se zanecháváním otisků v písku, kterými si nepřátele může hezky nalákat na potřebné tiché místo. Jako můry za světlem (jak rád říká McCoy). Prvotní lokace před pevností jsou vcelku fajn, ale pravá sranda začne až za samotnými hradbami.

Hectorův stupidně dementní plán odpálit dělem hlavní bránu jsem neuskutečnil. Místo toho jsem s Cooperem (s asistencí Isabelle) vyšplhal na tajnou horskou stezku, abych pevnost infiltroval bez zbytečného ruchu. Jako za starých dobrých časů... ehm... nebo spíše: za budoucích starých dobrých časů. Brána tak zůstala netknutá. Hrozně mě ale mrzí, že mě za to hra neodměnila skrze odznak.
Mimochodem, při poslechu epického tracku Once More With Feeling dobré ucho zregistruje, že autor hudby využívá velice podobné motivy, které hrají i během jedničkové mise v Eagle´s Nest. Nice!

Největší zklamání je samozřejmě samotný konec. Jakmile Rose začala trvat na tom, že první oslavný panáky jsou na ní, hned mi bylo jasný, že můžu své truhle s těžce vydřeným zlatem dát sbohem. Překvapivě s ní ale pláchnul i mizera Hector. Na jednu stranu mi to přijde dobré, protože se tím vysvětluje, proč s ním už Cooper není v kontaktu během prvního dílu, ale zároveň mi to moc nesedí k jeho charakteru. Nemluvě o tom, že tím hra tak trochu ukazuje prostředníček i hráčovi. Celé to ale hlavně zase skončí lusknutím prstu, což jsem doufal, že se nestane. Ach jo.

Jinak ale parádní pohráníčko. Gameplay byl ve všech třech částech skvělý, postavy stejně sympatický, plus má to furt toho pohodového ducha celé série.
Tak teď ještě DLC, kde se Cooper konečně seznámí se Samem a Sanchézem. Pak už budu úplně spokojený!

Otázka.
Co mají Terminátor, původní trilogie Star Wars a DLC k Desperados 3 společného?
Odpověď - Že jejich druhý díl je nejlepší.
Five Steps Ahead představuje jednu z nejlepších a i nejhezčích map celé desperádské série. Hráč na ní má mnohem širší pole působnosti, než jaké měl v předešlé části, díky tomu má hráč o to větší řadu uspokojivých možností, kterak se s různými zapeklitými situacemi vypořádat. Potěší i návrat cool Isabelle, především té její voodoo foukačky, se kterou se vždy dalo nádherně experimentovat. Gameplay opět na špičkové úrovni, plus celé jsem to dal bez disguise pro Kate, abych si hrdě vysloužil jeden z hlavních odznaků. Nedostal jsem ho :(

Mimochodem, když začal hrát tenhle parádní nový track à la špionská kovbojka během skupinového plížení křovím k domu zdejšího zazobaného milostpána, musel jsem se šklebit od ucha k uchu. Rázem se mi hrálo o něco lépe. Holt ta síla hudby!

To by tak hrálo, abych řekl ,,ne" DLCčku k jedné z nejparádnějších a nejzábavnějších her roku 2020, která v mnohém překonává i své předchůdce. Moji velkou stížností u původní hry byl především onen náhlý konec, tak jsem moc rád, že Cooperova parta má před sebou ještě další dobrodružství, kterým si hra otevřela cestu pro opravdu řádné a uspokojivé zakončení... snad.

První mise DLC je trochu takovým milým odkazem na misi v Socorru v prvních Desperados - Opět se nacházíte v sídle jednoho z hlavních padouchů hry, opět zde manipulujete se sochou, která něco ukrývá, a opět je hlavním úkolem vloupačka za účelem okrást původního majitele. Nemluvě také o tom, že na stejné mapě jste již byli v původní hře, to však bylo za jiných okolností v noci, nyní si ji zopáknete za bílého dne. Pokud čekáte, že hra na vás půjde zprvu pomalu, abyste si mohli v klidu zopakovat stealth řemeslo, jste na velkém omylu. DLC nemilosrdně pokračuje v navýšené obtížnosti z konce původní hry, tudíž čekejte, že během mise zmáčknete tlačítko quickloadu tak 539034x... minimálně. I tak ale doporučuji nechat level obtížnosti na "Hard", mozek tím furt krásně a uspokojivě potrápíte. Jinak žádné novinky nečekejte, arzenál hrdinů zůstává stejný, poncha jsou furt stejné svině, plus celkový gameplay nemá žádné výrazné novinky. Ale na to může prdět pes (které jsem teda velice nerad zabijel), ona hratelnost je stejně pořád nadupaná. A pocit euforie z vyřešení nějaké zapeklité situace, kdy každý vidí na každého, je zaručený.

Jsem zatraceně rád, že jsem se do té hry vrátil.

,,I´m leaving. Try and stop me."

Hades je blaho. Je to (doslova) pekelné a nesmírně vzrušující blaho. Ale nejen kvůli oné nadupané a zběsilé hratelnosti, díky které mám nyní tak namakané prsty, že bych s nimi mohl klidně zvednout i šestitunového slona, ale i kvůli naprosto senzační implementaci starořeckých bájí do skromného videoherního příběhu.

Řecké báje a pověsti žeru. Obzvlášť ty části týkající tajemného Podsvětí, které jsem si především oblíbil po vynikajícím Titan Questu: Immortal Throne, ze kterého ta hrůzná atmosféra země mrtvých sršela plným proudem. Jediná velká nevýhoda však tkvěla v plochých postavách, se kterými měl hráč minimum interakcí. U Háda je to přesně naopak. Nejenže oněch bájných postav je tam mnoho, ale všechny jsou i výborně napsané a namluvené. A s každou z nich je vyložená radost mluvit. Ať už s vaším věčně nabručeným fotrem, který cenu "táta roku" letos asi nezíská, nebo s kýmkoliv jiným v hlavním sále paláce, kam jsem se mnohokrát vracel sice s potupou porážky, ale zároveň i radostí z toho, že budu moct mít další interakce. V oněch dialozích oceňuji i mrkačky na události z bájí, při kterých jsem se mnohokrát musel pousmát. Například když Dionýsos přede mnou pomlouval Thesea kvůli tomu, že "prý" opustil svou lásku na nějakému ostrově. Znalci bájí ale vědí, že to mohl být právě Dionýsos, který Ariadnu přinutil, aby na ostrově zůstala s ním. Mrzák jeden lišácký...

Samotná hratelnost je skvělá. Hra oplývá dobrou rozmanitostí prostředí, různými druhy nepřátel, plus vzhledem k náhodně generujícím boonům od Olympanů, kteří jsou všichni do jednoho také velice výrazní, nemusí mít hráč příliš obav z toho, že by jeho progres byl příliš repetetivní. V tom i tkví genialita celé hry. I přestože v ní mnohokrát zemřete (což zaručuju) a musíte začít znovu, přesto z toho máte pocit, že i tak postupujete ve hře dál. Že děláte nějaký progres. Odrazuje se to například ve formě nových dialogů, vylepšování svých schopností, zbraní, atd. Mimochodem, nevím jak ostatní, ale Aegisův štít pro mě byla TOP zbraň. V každé lokaci jsem se tak parádně vyřádil. Kromě teda Asfodelu, který k smrti nenávidím. Vzhledem k tomu, že furt dashuju jak šílenec, několikrát mi to ujede, přičemž láva pak udělá svoje. :(
Z chválené hudby zas až tak odvázaný nejsem, ale do stylu hry se hodila náramně. Každopádně se mi ale velice líbí track On the Coast už jen vzhledem kvůli tomu, že to příjemně doplňovalo mé oddechnutí poté, co jsem konečně úspěšně uprchl

Mezi negativy bych řadil poněkud mdlou a nepříliš záživnou lokaci Temple of Styx. Ta hlavní chodba je cool, ale ty místnůstky mě vůbec nebavily. Chápu, že to byl záměrně omezený prostor, aby se tím zvýšila nebezpečnost nepřátel (obzvlášť těch debilních krys), ale sakra, ať to taky nějak vypadá, ne? Stejně tak bych možná víc ocenil, kdyby hra krapánek lépe hráčovi představila své mechaniky. Samozřejmě jsem se do toho nakonec dostal, ale zprvu jsem chvilku tápal.

Ve výsledku je ale Hades parádní a extrémně návyková řežba, ze které mám doteď pocit, že ani po naskočení závěrečných titulků jsem z ní ještě nevyždímal maximum. A taky nevyždímal. Pact of Punishment jest důkazem. A prý tam můžu mít i romanci s Megaerou, což je upřímně velice lákavé. Však jsme toho spolu mnoho... (*nasazení slunečních brýlí*) "prožili".

Poslední epizoda poměrně nezajímavého DLC si nakonec vedla líp, než jsem čekal. Hlavní příběh je furt takový dost "meh", ale určitě mu prospělo, že se pro Kassandru stal osobní záležitostí. Začátek je tak docela povedený (a to nejen kvůli smrti Natakase, kterého už v pekle honí ohniví jeleni. YES!), dialogy mezi Kass a Dariem jsou ucházející, plus boss fight s dvěma Nesmrtelnými byl vyložené žůžo. Jakmile se ale příběh přesunul do Messenie, zase začala ta nudná klasika v podobě questů "zabij, ukradni, zachraň". Naštěstí to ale zde bylo relativně krátké, přičemž se mi docela líbilo hrát za Kass, která se chovala jako rozzuřená lvice, která je ochotná smést z cesty každého, kdo se jí postaví do cesty za záchranou jejího lvíčete. Hrozně jsem se ale nasral ve chvíli, kdy mě ve městě napadly perské jednotky, přičemž když to viděli projíždějící Athéňané, okamžitě jim pomohli. Stejně tak i několik kolemjdoucích občanů. Svině. Ještěže ta Sparta vyhrála. Stejně tak se mi nelíbí, že to DLC zcela ignoruje postup v původní hře. Takže když se na scéně objevili členové Kosmova kultu, jehož vůdce jsem do jednoho všechny povraždil, zvedl jsem nad tím obočí. Samotný konec je ale docela fajn, dobře se napojil na Dariovu minulost, ze které jsem toho sice chtěl trochu více, ale v konečném výsledku to docela fungovalo.

Celkově pro mě ale asi nejlepší epizoda z celého DLC, byť to furt není žádný zázrak. Není to tak utahaný, plus to má i nějaké uvěřitelné emoce. Ta suchost a celková nepodmanivost ale bohužel tak nějak přetrvala. Nu což. Jsem rád, že to mám za sebou. Tak teď vzhůru na Atlantis, holka!

Tsk tsk tsk... A jéje.
Jde nám to trošku z kopce.

Druhá epizoda bohužel pokračuje v neuvěřitelné dávce suchosti. Místo nějakého originálnějšího pojetí recykluje obsah z předešlé epizody (místo Huntsmana tu teď máme Tempest, ke které se opět musíme probít řadou banálních a nezajímavých úkolů), plus hodně se zhoršila i samotná vypravěčská stránka. Příběh druhé epizody mě vůbec nechytnul. Postavy se nijak zajímavě nevyvíjely, kvalita dialogů se zhoršila, plus vůbec nechápu, proč se Kass tak strašně zakoukala do toho výmaze Natakase, mezi kterým nemá absolutně žádnou chemii. Jakože fakt žádnou. Pamatuji si, že to mnohem lépe jiskřilo mezi mnohými side questovými postavami z původní hry. Epizodu zachraňuje stále docela zábavná hratelnost, plus i nový plamenomet na loď byl vítanou vychytávkou. Jinak ale můj dojem z celého DLC dál klesá. Tak uvidíme, co přinese poslední epizoda. Upřímně už to ale chci mít celé docela za sebou...

Největší mindfuck byl ale samotný konec, při kterém jsem se plácl do čela tak silně, že mi to způsobilo lehký otřes už tak znuděného mozku. Za prvé vůbec nechápu, proč by se Kassandra najednou rozhodla žít normální život, během kterého bude ve svém černém pyžamu chodit pro chleba a mlíko každý den, za druhé nechápu, proč by s ní ten život měli sdílet dva cizinci, ke kterým si nevybudovala žádný pořádný vztah, a za třetí (to nejhorší na konec) absolutně nechápu, proč Kass musela porodit dítě tomu jelenokatovi s přitroublým výrazem, i když jsem několikrát dal hře najevo, že o žádnou romanci nestojím.
Fakt pecka. :(

Ne. Sorry.
Tohle ještě není první komentář na Valhlallu. Ale každopádně i tak jste více než vítáni si tento koment přečíst!

První část DLCčka Legacy of the First Blade mě bohužel zanechala po většinu času poněkud chladným. Postava Daria je docela fajn, jeho synátor už ale moc ne. Obzvlášť se mi znechutil poté, co jsem s ním měl v rámci hlavního questu postřílet několik jelenů. A ne pro maso nebo kůži, prostě jen tak. V ten moment jsem okamžitě věděl, že jestli někdy v budoucnu mi zbytek DLC dá možnost ho romancovat, čeká ho opravdu dost krutý friendzone. Jinak je první část DLCčka poněkud nemastná neslaná. Záblesky z minulosti v Persii byly zajímavé, proto doufám, že mi jich budoucí části nabídnou více. Questy jsou ale jinak dost banální, tudíž jsem z nich (po mém téměř dvouměsíčním hraní původní hry) neměl příliš velké potěšení. Hlavními padouchy je navíc perská kopírka kultu Kosmos, tudíž o nijak zvlášť originální záporáky se nejedná. Stejně tak honba za jejich členy už není tak zábavná. Ale nakousnutí motivů jeho vůdce vypadá slibně, tak uvidíme. Hraje se to furt dobře, i přestože mě hlavní příběh nechytnul.

Chaire, maláka misthios.
Aneb když člověk složí ze všech slov, co se ze hry naučil, "smysluplnou" větu.

Během úmorného hraní AC: Unity jsem o celou sérii ztratil zájem a nad dalšími díly jsem už jen mával rukou. S Odyssejí mě ale ta série trefila do velice slabého místa. Starověké Řecko patří mezi moje nejoblíbenější období historie, nemluvě také o mytologii, kterou mám najetou fakt dobře. Právě zásah do tohoto slabého místa je také důvod, proč je finální hodnocení nakonec tak vysoké, protože ta hra má taktéž plno věcí, které mi taky lezly pěkně krkem.

V první řadě musím vyzdvihnout naprosto překrásnou grafiku, díky které byla o to větší radost celý řecký svět prozkoumávat. Ať už ve dne či v noci, na plnou hubu řeknu, že Odyssey je jedna z nejkrásněji vypadajících her, co jsem kdy hrál. Navíc jsem si se svým lehce infantilním entuziasmem při prozkoumávání připadal jak nějaký super votravný turista. "Ty vole, Ithaka! Budu moct prozkoumat Odysseův palác? Héj, v Athénách je Perikles? Pecka! No ty bláho, už pluji na Krétu!" Ta radost z prozkoumávání celého Řecka tak slušně překrývala fakt, že z gameplayového hlediska je ten svět vlastně docela tupý. Po nějaké době jsem začal ignorovat ty všemožné jeskyně, tábory, pevnosti, (nástěnku kontraktů jsem se naučil ignorovat hned po prvních pár hodinách) atd., na jejichž dokončení mě hra lákala příslibem zkušeností. Not me, game! Not me! Hrozně mě taky sral respawn nepřátel v lokalitě, kterou jsem doslova před pěti minutami komplet pročistil, protože mě do ní poslal nějaký přijatý side-quest. Když už je řeč o side questech, je to strašný hit or miss. Některé jsou překvapivě velmi povedené, jiné jsou naopak tak úmorné, že pokaždé, když jsem na mapě uviděl kosočtverec s vykřičníkem, modlil jsem se, aby to nebyla nějaký "feč kvest" hovadina.

Hlavní příběh je... vlastně nic moc. Začíná celkem slibně, ale po půlce z něho začne mít člověk pocit, že přestal bavit i samotné tvůrce, kteří se ho kvůli tomu rozhodli nějak naplácaně ukončit, aby ho už konečně měli z krku. Samotné zakončení je tak nesmírně suché. Kassandra byla ale moc fajn. Jako postava byla zajímavá, sympatická a občas i vtipná. Samozřejmě jsem z ní udělal strašnou nymfomanku, takže lezla do postele téměř každému, kdo o to "požádal". Až teda na Alkibiada, kterého jsem věčným odmítáním velice rád trolil. V rámci hlavního příběhu mě ale extrémně bavilo lovení kultistů. Postupné odkrývání vnitřního kruhu hlavních padouchů působilo nesmírně uspokojivě, plus jsem s oblibou i často polemizoval o identitě jednotlivých členů.

Soubojový systém jsem si vychutnával každým coulem. Bavil mě vlastně i víc než třeba ve všech Zaklínačích. Na Hard obtížnost se u něho člověk musel soustředit, dávat bacha, plus si mohl i vychutnávat onu slast pro oči, když se Kass povedlo nějaké to elegantní kombíčko. Občas došlo i na pár fakt napínavých a pamětihodných situací, kdy po mně šli 3 žoldáci najednou, každý s trochu jiným kalibrem. Pecka. Stejně tak musím pochválit parádní boss fighty s mytologickými bytostmi (obzvlášť ten s minotaurem), které dokážou v člověku rozpumpovat adrenalin. Nejsou super těžké, ale když hráč udělá nějakou výraznější chybu, krutě ho za to potrestají. Tak to přesně má být. Velká škoda, že hra hráče přespříliš odměňuje ve formě generického lootu, který se přizpůsobuje hráčově levelu. Díky tomu tak nebyl zisk nového vybavení nikdy příliš uspokojivý, maximálně tak pouze v tom, že v něm Kass vypadala dobře.

Hudba je celkově fajn. Už byly díly s lepšími soundtracky, ale i zde se dá najít pár fakt hodně pěkných kusů, které zůstanou v hlavě. Jmenovitě Odyssey (Greek version) a Legend of the Eagle Bearer.

Odyssey v mnoha ohledech zas až tak skvělá hra není, ale hrome, tím svým zasazením, slušnou atmosférou a překrásným vizuálem si to fakt hodně vynahrazuje, tudíž by mi bylo blbý to šoupnout do žlutého hodnocení. A já se každý den do toho krásného Řecka vždy rád vracel. Takže nakonec těch 80%. Ještě by na mě nějaký maláka vypsal odměnu. Znáte ty Řeky, stačí jen abyste omylem zabočili do oblasti, kde nemáte co dělat, což bohatě stačí k tomu, aby vás za to chtěli napíchnout na kopí.
Hysterky.

Nejlépe pojmenovanému studiu všech dob jsem v létě slíbil, že po parádních Desperados 3 určitě jednou vočíhnu jejich předchozí hru, ke které jsou třetí Desperádi často přirovnáni. A tak se také stalo.
No regrets.

V první řadě musím říct, že jsem byl velice mile překvapen nabídkou japonského dabingu, do kterého jsem samozřejmě okamžitě šel. A jelikož mě dlouholeté sledování Naruta naučilo pár japonským slovům a výrazům, vždy jsem se musel pousmát, když ti moji pardálové řekli něco, čemu jsem rozuměl. Shadow Tactics opravdu funguje na velice podobných mechanikách jako Desperados 3, některé jsou dokonce úplně stejný. Vůbec to ale nevadí, protože to je i tak zábavný jak prase. Lokace jsou příjemně různorodé, nabízí alternativní řešení splnění zadaných cílů, plus i graficky je radost na ně pohledět. Teď se teda nechci vytahovat, ale celkově mi to nepřišlo zas až tak těžké. Už několikrát zmíněný Desperados 3 mi přišel o něco náročnější, ale může to být i tím, že jsem na něm začínal. Opravdu zabrat mi dala akorát předposlední mise (Myogi Pass), kde jsem se to rozhodl dohrát bez jediného zabití, čímž jsem si na sebe ušil pěkně vostrý bič. (může být bič vostrý?) Jelikož omráčení nepřátelé nejdou svazovat, člověk musel mít svoji strategii opravdu bezchybně promyšlenou. Už teď dostávám PTSD jen při vzpomínce na všechny ty loady. Jinak po většinu času slušná obtížnost, během které narazíte na pár příjemně zapeklitých situací, po jejichž splnění si rázem připadáte jako největší herní mistři v žánru. Obzvlášť, když vymyslíte nějaký úplně šílený plán, ve který nemáte důvěru, ale přesto ho jen tak zkusíte, a on pak FAKT VYJDE!

Samotné postavy jsou sympatické, ovšem čekal jsem, že vztahy mezi nimi budou o něco propracovanější. Největšími zabijáky se pro mě stali Hayato, Mugen a překvapivě i malá roztomiloučká Yuki. Holt tichá voda břehy mele. Aiko jsem používal většinou jen kvůli jejímu oslepujícímu parfému, převlekům jsem se snažil vyhýbat, protože jsem věděl, že za to hra dává odznaky. Asi úplně nejméně jsem používal Takumu, se kterým jsem jen párkrát vodtřelil nějaké ty otravné Straw Haty, jinak většinou, chudák stará, zůstával pozadu. A velký klobouk dolů, že hra měla koule zabít jednoho z hlavních hrdinů. Zprvu jsem byl přesvědčený, že hra na poslední chvíli Mugena ušetří. Já naivka. Holt mám japonskou kulturu a tradice málo najeté. Příběhu to ale ve výsledku pomohlo, hned se celý quest stal mnohem více osobním. Jinak příběh není nic moc, obsahuje taktéž jeden plot twist, který je ale velice předvídatelný, nicméně ono to vlastně nevadí. V těchto hrách příběhy stejně nikdy žádnou velkou roli nehráli.

Jestli mi něco vadilo, tak to byly určitě situace, během kterých jsem jen hlasitě zařval: ,,NÉ!", což většinou bylo tehdy, když postavy udělaly něco, co jsem po nich nechtěl - místo zvednutí mrtvoly vešly do vrat přímo doprostředka nepřátel, atd. Člověk si musí občas dát setsakramentskýho majzla, kam vlastně kliká, někdy ho to může stát kejhák. Stejně tak mi vadilo, že postavy se o sebe dost zasekávají, pokud klečí hodně blízko vedle sebe. Už párkrát mi to zmařilo mou shadow mód taktiku.

Celkově opět moc pěkný herní zážitek, který mi potvrdil, že Mimimiiům se musí dostat do rukou série Commandos, aby i u ní předvedli svůj talent. I když... jelikož se jedná o německé studio, možná by to bylo trochu awkward.

Kvůli koronavirové nadvládě mi během jara a léta zesláblo svalstvo, přibral jsem pár kil, plus jsem si častým sezením vybočil kyčel směrem dopředu, což na chlapovi není vůbec sexy. A jelikož jsem nechtěl, aby mi zeslábl i mozek, rozhodl jsem se, že bych si po dlouhé době mohl zahrát zase nějakou tu point and click adventuru. A je určitě pravda, že se Still Lajfem jsem mozek potrápil. Bohužel ne vždy tím uspokojivým způsobem.

V první řadě musím říct, že mi velice vyhovovalo prostředí a atmosféra vánočního Chicaga, ve kterém mladá a poněkud přidrzlá FBI agentka řeší případy brutálních vražd Slender Mana, který se očividně inspiroval Jackem Rozparovačem. Už po prvních několika minutách dá hra jasně najevo, že hráče čeká zanořování se do stále větších a větších vrstev temnot. Díky tomu získává samotné vyšetřování a celkový gameplay poněkud napínavý a podmanivý náboj, který po většinu času udržuje hráčovu pozornost. Docela mě bavila i samotná Victorie, která byla oukej protagonistka. Ale žádná April Ryan to nebyla. Mnoho lokací má i velice hezké grafické zpracování, zejména tedy pasáže ze současnosti s Victorií, ty s Gustavem... no, o těch si pokecáme za chvilku.
I když totiž pasáže ze současnosti vypadají krásně, jejich postavy už na tom jsou mnohem hůř. Kromě Victorie nebyla v Chicagu jediná výraznější postava, se kterou bylo nějak zajímavé hovořit. Všechny byly prostě takové... mdlé. Pasáže s Gustavem v Praze mají přesně opačný problém. Postavy tam jsou daleko zajímavější, ale lokace jsou mdlé. Já naprosto chápu, že tvůrci chtěli z Prahy úmyslně udělat pochmurné místo, aby tím zvýraznili onu temnou atmosféru, nesoucí se v sérii různých vražd. Ale na mě to prostě nefungovalo. Lokace mi častokrát splývaly do sebe, nebyly nijak zvlášť zajímavé, v rámci čehož se mi upřímně vždycky ulevilo, když jsem mohl opět hrát za Victorii.

A co by to bylo za adventuru, kdyby tu nebyly také nějaké ty hádanky a puzzle. Heleďte. Já mám puzzly rád. Baví mě nad nimi přemýšlet, přičemž po návodu sahám pouze v případě naprosté bezradnosti. Ty puzzly ale musí mít nějakou dobrou logiku, nebaví mě příliš styl hraní "budu zkoušet různé kombinace, dokud se něco nestane". Tudíž třeba puzzle v pražském kostele a kuchtění cukroví pro fotra Victorie nebyly úplně zábavné, protože postrádaly nějakou pořádnou logiku. Puzzly mi zde fakt k srdci nepřirostly, mnohem víc mě bavilo uvažování nad kombinacemi různých předmětů v interakci s prostředím, atd. Jo, a z paklíčové sekvence jsem měl jednu dobu chuť to celé jednou provždy skoncovat a prostě si podřezat žíly. Pokud někomu přišlo frustrující paklíčování v Oblivionu , mohla by ho z paklíčování ve Still Life klepnout pepka.

Konec mě samozřejmě zklamal, protože jsem s napětím očekával, kdo se vyjeví být oním maskovaným vrahounem, sám jsem si i dělal seznam podezřelých. Hra skončí stylem, díky kterému po divákovi jasně pomrkává, aby si následně sehnal druhý díl. Ale jelikož je dvojka citelně hůř hodnocená, rozhodl jsem se ji vynechat a jednoduše se podíval na internet, kdo tím vrahem byl. No, vlastně mě to dostalo, protože vrahem byl nakonec ten úplně nejočividnější podezřelý, který byl vlastně až tak očividný, že jsem si říkal, že už jen kvůli tomu to nemůže být on. A vono jo. Nevím, zda za to hře mám tleskat, nebo ji ukázat prostředníček.

Ve výsledku je Still Life vcelku hezkou adventurou, se slušnou atmosférou, několika fakt pěknými lokacemi a dobrým investigativním dějem, která ale postrádá řádnou logiku svých puzzlů, nezaujme svými dialogy a postavami, plus zanechává hráče po většinu doby hraní dost chladným. Užil jsem si to, ale zároveň po tom nebudu vzpomínat s nějakým nadšením.

(K celé sérii)
No zaplať pánbů. Tak se mi to líbí.
Po nemastném neslaném a bezduchém New Frontier jsem doufal, že mi poslední část mé oblíbené herní série spraví náladu. A světě div, stalo se tak. Docela.

Stačilo jen několik počátečních sekvenci z první epizody a hned jsem tehdy věděl, že už teď se mi to líbí víc než celá třetí sezóna. Série opět nasadila pomalejší tempo a v rámci mezí i pochmurnější atmošku, což jsou aspekty, které hodně fungovaly právě v prvních dvou sezónách, jsem rád, že se k tomu tvůrci vrátili. Nutno ale podotknout, že čtvrtá série šla stejnou cestou jako New Frontier - na rozdíl od prvních dvou her se příběh netočí kolem nějaké velké "cesty", během které hrdinové řeší, kde sehnat jídlo, přístřeší, atd., ale zaměřuje se na určité místo, ve kterém vše začne a také skončí. Na rozdíl od New Frontier to ale čtvrtá série dělá lépe. Hra si dává na čas, aby hráč poznal nové postavy, ke každé si vybudoval nějaký vztah, plus i nasál atmošku celého místa. Velkou roli v tom ale hraje i fakt, že jsme opět v kůži sympaťačky Clementine, která je lepším pojítkem s předešlými sériemi než byl nováček Javier. Základním kamenem série je ale její vztah s malým AJem, který silně připomíná její vztah s Leem v první sérii, ovšem tentokrát v prohozené pozici. AJův charakter se bude budovat podle toho, jaké mu bude Clementine dávat rady a jak ho bude usměrňovat. A hra skvěle hráče přinutí, aby to vůbec nebral na lehkou váhu, už v první epizodě je kvůli němu jeden "WTF O__O" moment, díky kterému si bude muset hráč dobře promýšlet, jaké dialogové možnosti u něho od té doby vybírat, protože to může mít velký vliv na děj a jeho postavy. Takže bacha.

Celkový příběh není špatný, ovšem není to zas až tak napínavá emoční ždímačka, jako v případě prvních dvou sezón. I tak má ale série mnoho velice hezkých a pamětihodných momentů, díky kterým má ta hra prostě duši. Ať už je to scéna první večeře s bandou bývalých školáků, kteří slouží jako vedlejší protagonisté příběhu, Violetin zpěv ve třetí epizodě, případně i mnoho úsměvných odkazů na první sérii, ta hra to prostě dělá dobře. U nových postav jsem si našel oblíbence (zmíněná Violet, pak ještě Aasim a Louis), v mnoha momentech jsem byl napnutý jak kšandy (mimo jiné i kvůli novému stylu gameplaye, který krapet přičuchává k Resident Evilům a novým Tomb Raderům), plus v jedné pasáži jsem měl dokonce i na krajíčku. Je to zkrátka velmi dobrá Walking Dead hra. Ale stejně si myslím, že první dvě série byly o něco lepší. První o mnoho, druhá o chlup. Velice nadšený jsem byl z návratu Lilly. Už od konce první sezóny jsem doufal, že se ještě objeví, přičemž udělat z ní v podstatě hlavního padoucha hry, bylo velice chytré. Lilly tak není žádným generickým nudným záporákem, hráč už ji zná, v minulosti si k ní utvořil nějaký vztah. Tudíž nahlížet na ní jako na ledabylého padoucha mohou snad pouze hráči, kteří první sérii nehráli.

Musím se ale vyjádřit k samotnému konci.
Už od začátku hraní jsem tušil, jak to celé asi dopadne. A když ve třetí epizodě proběhla ona zásadní konverzace mezi Clem a AJem, který se jí přiznal, že už se mu nějakou dobu zdá o tom, že ji kousnou, načež ona zatvrzele řekla, že kdyby k tomu došlo, musí ji zabít, hned mi bylo jasné, co mě na konci čeká - Clementine bude mít stejnou smrt jako Lee. Neměl jsem příliš velký problém se s tím smířit, přeci jenom... tohle jsou Walking Dead. První série skončila hořkosladce a druhá velmi smutně, alespoň tedy pro mě (Zastřelil jsem Kennyho a Jane poslal do hajzlu). Tudíž jsem si řekl, že do ducha série se to vlastně bude hodit. Když se tudíž Clem v závěru objevila živá, zdravá a veselá, doslova jsem tomu nějakou dobu nemohl uvěřit. Myslel jsem, že je to celé jen AJova imaginace. Až po naskočení závěrečných titulků jsem si řekl: ,,Jako fakt?" Samozřejmě jsem velice rád, že to Clem celé přežila, ale nevím, zda mi ten extrémní happy end, který je dokonce větší než v New Frontier, úplně sedí. Já vím, že zabití Clem ve stejném stylu jako Leea je vcelku předvídatelný a laciný, ale byl by z toho zároveň prostě cítit ten duch nemilosrdných telltale Walking Dead. Tenhle nesmírně sladký konec je jak něco z úplně jiné hry. Vůbec by mi nevadilo, kdyby to celé skončilo onou scénou, kdy AJ, za doprovodu skvělé písně Take Us Back, míří zpátky do školy a po zavření vrat by naskočily titulky. Ale tak... racionalizuju si to onou radostí, že Clem je po tom všem v pořádku. Vlastně mi to vadí, ale... taky vlastně nevadí. Ale taky vadí. A nevadí, víte co...

Ve výsledku ale spokojenost. Sice jsem čekal velice emocionální finále (které teda bylo, ale ne podle mého gusta), při kterém bych na konci vypadal nějak takhle, ale i tak se s celou ságou loučím s úsměvem na rtech.

A na závěr si ukradnu výborné spoilerové shrnutí celé ságy.
Lee couldn´t handle it.
Kenny didn´t see the point.
Clementine couldn´t stand it.

Telltale jsem měl rád.
Obzvlášť jsem od nich zbožňoval právě první dvě série The Walking Dead, které mají jedny z nejlépe odvyprávěných a emočně nabitých příběhů, které s hráčem slušně zatřesou. Za tímhle názorem si budu pevně stát a klidně budu bojovat na život a na smrt s kýmkoliv, kdo by se mě pokoušel přesvědčovat o opaku. A New Frontier však opěvovat nebudu. Hrozně bych chtěl, ale nemůžu.

V prvé řadě napíšu, co se mi na celé série vlastně líbilo. Vizuální stránka rozhodně prošla změnou k lepšímu. Už se nemusím bát, že kdyby mě nějaký "nehráč" sledoval při hraní, tak by utrousil něco jako: ,,Pff, prosim tě, kolik ti je?" Dále také oceňuji, že tvůrci se pokusili celou sérii vzít jiným směrem, než její předchůdci. Samotné uskutečnění bohužel dost klopýtá, ale tu snahu oceňuji. Zatímco předchozí dvě série působily víc jako "cesta", New Frontier se víc zaměřil na konkrétní místo a vzal si jako hlavní téma rodinu. Byl to dobrý nápad, ale bohužel špatně implementovaný. Ale ne úplně, vztah hlavního hrdiny s jeho bratrem Davidem je dle mého motiv, který celou hru hodně zachraňoval, přičemž jejich interakce byly po většinu času velmi zajímavé. A kdybych řekl, že jsem se nudil, lhal bych.
Ale...

Ta série je suchá. Strašně suchá.
A hraje v tom roli několik faktorů. V první řadě to jsou kratší epizody. Síla předchozích sérií spočívala i mimo jiné v tom, že čím víc času hráč strávil s jednotlivými charaktery, o to větší si k nim budoval vztah. Ať už v pozitivním či negativním světle. Hra má taktéž velmi málo pamětihodných momentů, možná protože mi epizody hrozně splývají do sebe a není v nich nic pořádně charakterizujícího. Možná poslední dvě epizody mají pár fajn momentů (hlavně mezi Javierem a Davidem), ale nic, co by mě posadilo na prdel. Celá ta série skoro ani nepůsobí dojmem, že ji dělali stejní tvůrci předchozích dvou sérií, které byly chytře gradující emoční ždímačkou, která si nechávala ty největší srdceryvné momenty až na úplný konec. Třetí série žádnou takovou ždímačkou fakt není, možná je to také hodně tím, že je mnohem víc akčnější. Nemluvě také o postavách, ke kterým jsem si moc nemohl najít cestu. Clementine byla dobrá, ale hlavní příběh by se úplně v poho obešel i bez ní, ve výsledku se kolem něho vlastně jen tak nějak divně motala. New Frontier působí jen jako nějaká ledabylá spin off jednohubka, která má vyplnit mezeru mezi druhou a čtvrtou sérií. Celou dobu mě hra zanechávala totálně chladným, což je v případě téhle herní ságy neskutečný fail.

Ve výsledku New Frontier působí jako docela zábavná bezduchá odreagovačka na sobotní deštivé odpoledne, při jejímž sledování můžete loupat brambory a vyřizovat pracovní maily. Pak si na konci říct něco jako: ,,Jo. To bylo zábavný." A během pár minut na to úplně zapomenout. Kdyby to byla samostatná hra, mohl by to být kompliment. Ale jelikož je součástí jinak opravdu skvělé herní série, je to spíš velké zklamání.
Vroucně doufám, že mi poslední sezóna spraví chuť.

No, jelikož jsem se během hraní šklebil od ucha k uchu (pokud jsem teda zrovna neřval hlasité "Kurva!" a nebouchal do F8 pro quickload, protože mi jedno poncho zkazilo celý plán), tak je asi očividné, že z dlouho očekávaného pokračování Desperada mám docela radost.
Ale je pravda, že radost může být poměrně slabé slovo - Byla to pecka!

Abych řekl pravdu pravdoucí, před vydáním hry jsem byl poněkud skeptický. Z gameplayů jsem příliš odvázaný nebyl, přišlo mi to jednoduše vypadající, nemastný neslaný. Ale už po prvních dvou misích mi začínalo být jasný, že mé obavy byly plané. Jednou z nejlepších věcí na celé hře je především neskutečně snadné ovládání. Rotace kamery, jednotlivé příkazy, okamžitá reakce hrdinů, atd. To vše si nováček velice rychle osvojí. Obzvlášť velkou radost mi ale udělala obtížnost. Před pár měsíci jsem napsal komentář na Commandos 2: Men of Courage, ve kterém jsem si stěžoval (byť tu hru mám jinak velice rád), že ze slepoty a debility nepřátel, plus bez dovednostního omezení hrdinů, díky kterému bylo možné mnoho misí project pouze s jednou postavou, je ta hra poměrně dost jednoduchá. To však případ třetího Desperada není ani omylem. Odlákat nebo omračovat nepřátele neumí kde kdo, navíc nepřátelé (kteří už ale bohužel postrádají onen bláznivý humor z jedničky) jsou tak chytře a zrádně naštelovaní, že hráč bude muset popřemýšlet, co by mohl být nejlepší postup, pokud nechce vyvolat alarm. Díky tomu si hráč může být jistý, že plně využije veškerý arzenál všech členů týmu, nemusí se bát, že jednoho nechá samotného někde v křoví na startovní pozici, kde bude lamentovat nad nespravedlností života, světa a vesmíru jako takového.

Co se týče samotného vyprávění, přijde mi super, že celá hra je prequel. Díky tomu tak zjistíme, jak Cooper přišel ke svému ikonickému noži, plus kterak se seznámil se svými známými souputníky, líbeznou Kate a charismatickým McCoyem. Stejně tak jsem uvítal nováčky série - siláka Hectora, což byla taková příjemnější a inteligentnější verze Sancheze, plus i hustou Isabelle, kterou veteráni série mohou považovat za nepřímí odkaz na Miu z jedničky. Dohromady tak tvoří skvělou a pohodou skupinu hrdinů, každý se svým vlastním unikátním charakterem a dovednostmi, se kterými si hráč bude moct dosyta zablbnout. Různorodost prostředí dává hře dobrou atmosféru, nemluvě o pěkném soundtracku, ze kterého mi utkvěl v hlavě především track The Bridge at Eagle Falls.

Nejvíc záporů vidím především po narativní stránce. Samotný příběh není příliš ucelený, zcela nejhorší je ale konec. Nikoliv samotné finále, ale spíše ten fakt, že hra udělala stejnou hovadinu, jako v prvním díle - že skončí lusknutím prstu. Aspoň nějaké rozloučení, hrome, klidně i trapný a kýčovitý záběr, jak všichni hrdinové jedou vstříc zapadajícímu slunci. Do spoilerů vypíšu ještě další věci, které mi ve hře chyběly.
Chyběla mi nějaká pořádná scéna, kde bychom viděli, jak to Kate a Cooper dají spolu pořádně dohromady. Aspoň nějaký ten hollywoodský francouzák mohl být, sakra! Stejně tak mi chyběla scéna, kde by se Cooper a McCoy doopravdy spřátelili a navázali by tak na své parťáctví v prvním díle. Dále mě mrzí, že zcela vystřihli Sama. Jo, a Cooperův chraplák jsem taky oželel, ale asi si ho musí teprve vypěstovat.
Mimo narativní stránky toho fakt moc nebylo, občas se postavy dost nešikovně zasekávaly o sebe pokud se někam přemisťovaly, plus dávat příkazy v taktickém módu bylo krapet těžkopádné.

Ve výsledku nesmírná spokojenost. Hezky jsem potrápil mozek, potrénoval taktické myšlení a začal nenávidět lidi s ponchem. Určitě jednoho dne ozkouším i to Shadow Tactics: Blades of the Shogun.
A bylo nesmírně fajn vidět ty pardály zase pospolu.
Díky za přečtení a nenoste poncha.

Psát o tomhle DLC je výzva, protože abych mohl řádně psát o nové parťačce, musel bych se uchýlit ke spoilerům, což by byla pěkná škoda. Ale hej, zkusím to bez nich, budu to brát jako trénink.

Možnost hrát za tieflinga mě nijak zvlášť nezaujala, což není žádné překvapení, protože podobný přístup jsem k nim měl i v jiných hrách. Vždycky mi přišlo, že když se promenáduju po světě se vzhledem rohaté démonické bytosti, musí mi to přece každý druhý člověk, se kterým začnu mluvit, vmést do tváře. Ignorace něčeho tak výrazného mi vždycky vadila, tudíž předpokládám, že zde to bude podobné. Co se týče povolání kineticista... buď jsem úplně blbej nebo totálně línej nad tím přemýšlet, ale já ho prostě nepobral. V podstatě připomíná tak trochu elementalistu, ale je to s ním krapánek složitější. Nemůžu úplně říct, že bych ho žral.

Hlavní náplní DLC je ale nová tiefling parťačka Kalikke. Je to však parťačka neobvyklá. Kalikke charakterově není nijak zvlášť unikátní postava. Co ji ale činí unikátní je její super schopnost, o které zde nemůžu mluvit, protože mi přijde škoda to neznalým hráčům vyžvanit místo toho, aby si na to přišli sami. Řekněme jen, že ta schopnost neovlivní jen to, jak budete s Kalikke zvládat bitvy, dobrodružení, atd., ale i jak s ní budete mluvit a činit určitá rozhodnutí. Je to velice pěkný a zajímavý nápad, který úzce souvisí s její dějovou linkou, plus vidět něco takového v družinovém RPG je poměrně dost neobvyklé. Samotná dějová linie však mohla být o něco více vyšperkovanější, přeci jenom je to DLC. Navíc si tvůrci nevybrali úplně nejlepší místo, kde ji ukončit (těsně před finálovou částí, kdy hráč už nemyslí na nic jiného). Celkově se ale jedná o velice zajímavou a originálně vymyšlenou postavu s dobrými dialogy a určitým šarmem. Škoda té mdlosti její herní linky, chtěl jsem vidět víc.

A víte vy co? Pojďme si to říct rovnou, ať to máme z krku.
Pathfinder: Kingmaker je za mě rozhodně nejlepší izometrické RPG od dob Baldur´s Gate 2
A jsem nesmírně rád, že to bez jakýchkoliv pochyb mohu konečně říct.

Já si ten patetismus neodpustím - Pathfinder je RPG s duší. Hned na začátku na vás vybafne s dobrým tempem, kvalitně napsanými dialogy a zajímavými postavami, s jejichž charaktery hra skvěle pracuje. Samotnému příběhu ale může chvilku trvat, než se hráči dostane pod kůži, nicméně od druhé kapitoly nabere grády. Celkově je hlavní příběh velice dobrý. Je poutavý, velkolepý a má pár hustých zvratů, které jsem od hry takového ražení nečekal. A finále je správně epický, pro což jsem měl ve fantasy hrách vždycky slabost. Některé dějové linky jsou sice tak trochu divně poslepované k sobě, ale odvyprávěné jsou všechny slušně. A bacha. Nepodceňujte tu hru v rámci určitých rozhodování. Pathfinder se sice tváří jako ťuťu ňuňu ňoumík, jehož herní volby nebudou mít zas až tak velký vliv na příběh a gameplay, ale opak je pravdou. Na vašich slovech a činech záleží. Mnohdy vás ani hra neupozorní, že nějakou velkou volbu děláte. I když se hra zcela jasně inspirovala Bioware hrami, tento systém je více podobný Zaklínačům. Jo, a co se toho obávaného časového limitu týče, je opravdu napříč celou hrou. Ale dle mého názoru je VELMI zvládnutelný. A to já se prosím hodně vztekám, když ho někde vidím.

Pathfinder se svým stylem v mnohém podobá prvnímu Baldur´s Gate - prozkoumávání herního světa, kde je mnoho uzavřených lokací, ve kterých mnohdy není pro hlavní příběh nic důležitého, ale hráč tam může mít zajímavé interakce a unikátní fighty. Velkou část hry ale tvoří i starání se o vaše mlaďoučké království, čímž se změní i styl hry. Ve své podstatě mi to celé připomínalo mé kdysi bláhové teenangerovké hraní Travianu a Divokých kmenů, ovšem zároveň i něco z Neverwinter Nights 2. Velice uspokojivé je sledovat, jak se vaše hlavní město mění - jiný design hlavního náměstí poté, co hlavní město upgradujete, stejně tak je jiná i hudba a styl města podle toho, jaké máte přesvědčení. Správa celého království je poměrně jednoduchá na pochopení, ale víc si ji asi užijí lidé, co mají rádi hry jako Age of Empires nebo Civilisation. Já si to poměrně užíval také, ale stejně jsem se s větší radostí víc vracel zpátky na cestu za dobrodružstvím.

A co by to bylo za Infinity engine kopii, kdyby tam nebyli parťáci. A jak už to bývá, někteří jsou povedení, někteří méně. Ale celkově je to sympatická banda plantážníků. I ty jejich romance jsou povedené, jen je krapet škoda, že mezi sebou nemají více interakcí. Když už k nim dojde, většinou probíhají během odpočinku, ale jsou kratičké. Hra jde taktéž po vzoru novějších Bioware her, kdy každý parťák má vlastní dějovou/úkolovou linku, kterou když splníte, může to ovlivnit jejich roli v hlavním příběhu. Díky tomu má s nimi hra i pár emocionálních momentů, čímž na nich hráčovi začne více záležet.
Nejedná se o spoliery, to jen aby ten komentář nevypadal tak velikánsky. Pokud si ale na parťáky chcete přijít sami, klidně přeskočte.
Linzi: Vlastně taková roztomilejší a dobromyslnější verze Varrica z Dragon Age série. Linzi slouží mimo jiné jako vypravěčka hlavního příběhu, o to větší je škoda, že její dějová linka patří k těm méně zajímavým. Když to totiž porovnám s jinými linkami parťáků, kde se řeší víra, otroctví, atd., její problémy jsou skoro na mávnutí rukou. Navíc se mi nelíbí ten její idealismus ohledně cesty hlavní postavy- používání slov jako "dobrodružství", "hrdinové", atd. Já chápu, že je to bardka, ale tenhle slovník je pro mě ve fantasy světech krapet bourání čtvrté stěny a nepůsobí to moc "autenticky".
Amiri: Holčina, co má třikrát víc testosteronu než já. Amiri je stereotypní "Let´s fight!" barbarka, která má poměrně zajímavou dějovou linku se skvělým koncem, ale jako postava se příliš nerozvine. Je to škoda, protože dialogy měla jinak dobře napsaný, plus sloužila jako skvěla podpora mým dvěma tankům. Ne. Nejde jí romancovat. To by člověk musel být Dwayne Johnson.
Tristian: Mirek Dušín. Strašně hodný, obětavý, nápomocný. Až do takové míry, že to bylo krapet otravný a podezřelý. Dejte mu ale šanci, nejenže je Tristian jakožto klerik výborným healerem, ale zároveň má jednu z nejlepších a nejzajímavějších dějových linek, která úzce souvisí i s hlavním příběhem. Klidně bych ji ale ještě krapet protáhl, na to jak byla kvalitní mi přišlo, že skončila poměrně brzy.
Valerie: Johanka z Ar- ehm, chci říct Valerie je nejvíce podobná Jaheiře z BG série. Hrdá, pragmatická a s nelítostivým smyslem pro spravedlnost. Mnohem zajímavější než její dějová linka je spíš Valerie jako taková. Je mi jasné, že mnohým hráčům nemusela vyhovovat, ale za mě to byla jedna z nejlepších a nejlépe napsaných postav. A byl to naprosto výborný tank, který zachránil nejednu situaci. No prostě Johanka z Arku.
Octavia a Regongar: Jelikož se jedná o nerozlučnou dvojici (což už o sobě párkrát řekli), posvítíme si na oba najednou. Octavia je velice typický představitel chaoticky dobré postavy - svoboda pro každého, nejdřív činit než myslet, atd. Pokud nehrajete za mága, silně doporučuji se u ní vykašlat na její Rogue povolání a levlovat pouze čaroděje. Je to veselá a milá povaha, romancovat jsem se ji ale neodvážil, promiskuitní holčiny nejsou pro mě.
Regongar je chaoticky zlý půl-ork. Kdyby si jeho charakter měl do rukou vzít třeba takový Beamdog, určitě by z něho udělali stereotypního "Crash! Kill! Destroy!" šílence. Owlcat jsou ale vynalézavější. Ano, Regongar sice je krvelačný, nemilosrdný a tvrdý, ale zároveň je i přátelský, má smysl pro humor a byl by to asi i dost dobrý parťák na chlastání. Není to úplný protipól Octavie, jenom druhá strana stejné mince. A jelikož se oba výborně navzájem doplňují, jedná se o velice kvalitní parťáky. Škoda jen, že jejich dějové linky končí poměrně dost uspěchaně.
Jubilost: Jubilost je ten super pozér z vejšky, který sice byl chytrý, ale nikdo s ním nechtěl kamarádit, protože pravděpodobně masturboval každý den sám nad sebou před zrcadlem. Podobně jako Valerie, i on je víc zajímavější než dějová linka, která s ním souvisí. Ve družině jsem ho moc nevyužíval, ale kecání s ním bylo jak se patří zábavné.
Ekundayo: V podstatě Valygar z BG2 - mlčenlivý, černý hraničář s dobrým srdcem a tragickou minulostí. Ekun je ale lepší než Valygar. Hra skvěle pracuje s jeho vnitřním rozporem, zda se vydat na cestu doživotního mstitele a vykonavatele spravedlnosti, nebo od toho opustit a pokusit se nalézt klid. Díky tomu je jeho dějová linka hodně kecací, což rozhodně vítám, nejedná se totiž vůbec o špatně napsanou postavu.
Nok-Nok: Moc jsem za něho nehrál, nebavil mě. Jeho linka ale docela dobrá, i když v porovnání s ostatními to není nic extra. Jako podpora tankům ale vynikající.
Jaethal: Chladná, pyšná a sobecká nemrtvá elfka je asi nejzlejší parťáčkou z celé vaší bandy souputníků. S tím také souvisí její dějová linka, ve které za její zlé skutky po ní půjde pár individuí, co se budou domáhat spravedlnosti. Dějová linka je to obstojná, ale chybí ji nějaká ta emoce. Možná je to ale účel, protože samotná Jaethal příliš emocí nemá.
Harrim: Harrim je král všeho negativismu. Všechno špatně, všechno v prdeli, všechno ztracený, tak co na tom záleží. Má ale jedny z nejlepších dialogů ve hře a možná i trochu neúmyslně to je asi nejvtipnější parťák ze hry. Jakožto kněz je určitě slušný, ale jelikož Tristian je mnohem lepší healer, spíše bych dával přednost jemu. Harrimova dějová linka, začínala slibně, ale ve výsledku se nepřemění na nic zvlášť zajímavého. Víc mě bavil spíše on sám.

A musím říct, že jsem mimořádně nadšený i ze soundtracku, který je vynikající. Tímto bych se chtěl omluvit všem ruským composerům, kteří na hře pracovali, že jsem v jednom příspěvku v diskuzi vyzdvihl pouze Inona Zura, jejich práce nakonec totiž převýšila i jeho. Zde několik mých oblíbených tracků:
The Narlmarches
Sunset At The Dunsward
The Tarnished Jewel
Skylark
In The Name Of My Dream

Hra samozřejmě není bez chyb. V první řadě jsem se častokrát topil v inventáři. Zbraně a zbroje jsou ještě v pohodě, ale lektvary, kouzla, hůlky a i všemožné harampádí z různých questů, atd., to už je jiná písnička. Byla v tom hrozná míchanice, ve které se super lenoši jako já, co se nestarali o průběžné uspořádání, pěkně hrabali.
Hra se také neobešla bez několika bugů, nebylo to už nic hrůzostrašného, ale občas jsem třeba za dobrodružstvím vyrazil se sedmi charaktery místo šesti, přičemž ten sedmý se ovládal jako pet. A poslední čtvrtina hry je strašně natahovaná, klidně to mohlo být o fous kratší. A jestli si chcete ušetřit hodně času (hlavně toho herního), co nejdřív si sežeňte dvorního čaroděje do rady království a ve všech vesnicích, co jste si vytvořili, postavte teleporty. Z věčného fňukání parťáků, že si chtějí odpočinout, plus i velice otravného přepadávání na cestách po pohybu na světové mapě, může člověk protáčet oči v sloup až do bělma.

Celkově ale naprosto skvělý RPG zážitek. Sice zdlouhavý, občas frustrující, ale ve výsledku nesmírně uspokojující.
Byla to dlouhá cesta. Plná milých i nemilých překvápek, veselí, smutku, adrenalinu i romance... no prostě jako kdybych hrál BG2 zase úplně poprvé v životě.
Díky, Owlcat!
Jo, a příště to musím rozehrát za chaotické zlo. Ten fakt, že můžete jedné vysoce postavené postavě, která vás vřele přivítá na jedné slavnosti cizího království říct: "(Attack) I don´t like your face. DIE!!", je prostě setsakramentsky lákavý.

Zaplať pánbů, že každý Němec byl zapřísáhlý kuřák, který byl schopný zmerčit krabičku cigaret i v nepropustném křoví a husté vánici. Jinak by ta druhá světová mohla taky dopadnout úplně jinak. Holt kouření (fakt) zabijí no...
Her z období druhé světové je spousta. Ale jestli mám na nějakou fakt skvělé a nostalgické vzpomínky, je to právě druhý díl sympatické série, jejíž žánr je stále extrémně nedoceněný.

Jednou z největších předností celé hry je fakt, že se k hráčovi opravdu chová jako nějaký velící důstojník, který udává rozkazy - na začátku každé mise bez zbytečného natahování hráčovi přesně řekne, co musí udělat. A to bez jakéhokoliv vedení za ručičku. Cíle jsou zadány. Jak se k nim hráč dopracuje už je na něm. V tom také tkví onen zábavný faktor - jakmile začala nějaká mise, v klidu jsem si přehledně prohlédl celou mapu, přičemž jsem už vymýšlel plán, jakým způsobem se na určitá místa dostanu a koho přitom budu muset sejmout. Přeplavu to a půjdu tudy? Ne, je tam moc stráží. A co tudy? Tam to hlídá sniper. Tak možná tudy? To by snad šlo. Snad mám dost granátů. To zkoumání všemožných alternativních cest je jedna z největších sil hry. Když hráč zjistí, že bez většího humbuku skrz určitou cestu neprojde, zkouší to jinou s jiným plánem. Celý ten proces je neskutečně zábavný a (jakmile se konečně vyvede) uspokojující. Veškeré mapy jsou navíc hezky různorodé a podmanivé, I přestože samotný gameplay se v nich příliš moc nemění. Navíc na každé z nich hrají vlastní hudební tracky, které jsou součástí opravdu vynikajícího soundtracku, při jehož poslechu má hráč fakt pocit, že provádí nějakou super důležitou a velkolepou akci, která rozhodne o osudu války. Občas se ale najdou zajímavé výjimky - mise, kde hráč musí s Thiefem osvobodit zbytek party, byla krapet náročnější, ale celkově také velice zábavná.

A pak tu máme samozřejmě onu sympatickou bandu plantážníků, se kterými musíte jednotlivé mise plnit. A tady mám trochu výhrady. Je sice hezké, že mnohé dovednosti jsou vyhrazeny pouze pro některé z nich, ale přál bych si, aby v tomhle byla hra o něco striktnější. Ty základní dovednosti totiž umí téměř každý - dávat pěstí, svazovat nácky, odnášet těla pryč, házet cigára... v rámci toho je možné, že některé postavy během celé mise téměř vůbec nevyužijete. Extrém přišel s potápěčem Jamesem Blackwoodem. Nejenže umí vše výše zmíněné, ale navíc má i vrhací nože. A hned několik! Díky tomu jsem pouze s ním jako s nějakým australským ninjou pročistil téměř celý ostrov v misi, kde jsem Japoncům měl zničit proti letecká (?) děla, zatímco zbytek commanda furt ležel na startovaní pozici, kde se si mohl v klídku dát šlofíka. Klidně dva. V rámci toho je celá hra také poměrně jednoduchá, nemluvě také o tom, že náckové jsou totálně vymaštění a slepí jak patrony. V tomhle případě odvedl daleko lepší práci takovej Desperados, který byl k dovednostem postav mnohem striktnější, což i lépe okořenilo gameplay. Výraznější uspokojivá omezení tu však jsou, například Spy a jeho převlek byly extrémně užitečnou pomůckou, plus Sniper mi taky mnohdy velice ulehčil práci.

Commados 2 se ale i tak velice příjemně hrají. Jedničku jsem nehrál, takže to nemohu příliš porovnávat, ale slyšel jsem, že je o něco těžší, což mě upřímně dost láká.
A při poslechu intro hudby... takhle nějak zní testosteron.

Ti Slované jsou strašní plantážníci.
Jedou na západ za lepším životem a hned tam spadnou do náručí organizovaného zločinu, plného tajných agentů, taliánských mafiánů a gangsta thugů. Ale dokud budou nosit ty svoje adias tepláky, vždycky se z toho nějak vylížou. Nico Belic může vyprávět.

V první řadě se musím přiznat, že mě zprvu velice odrazovala dost nepodmanivě vyhlížející grafika. GTA IV vyšlo v onom divném období (2006-2009), kdy na některých nových hrách bylo sice vidno, že jsou nové, ale zároveň vypadaly mnohem hůř než hry z let minulých. Pokud totiž není zcela jasná sluneční obloha, případně hvězdnatá noc, vypadá hra neskutečně hnusně a zpuchřele. Jako kdyby každý den bylo pondělí. Samotné Liberty City je ale celkově moc hezké GTA město, které vystihlo atmosféru New Yorku vcelku dost věrohodně. Obzvlášť jsem hře zcela věřil ty šílený zácpy na mostech a podchodech, plus pouliční prodavači hot dogů tomu také dodávali atmosféru. Zároveň oceňuji, veškeré ty dobrovolné aktivity, kterých se hráč může zúčastnit - přistihl jsem se, že se mi velice zalíbilo hrát kulečník (ve všech ostatních mini hrách jsem totiž těžce prohrával, protože jsem prostě neskutečný dřevo). Jo, a ten Rockstar humor je boží. A to ať už člověk poslouchá rádio, kde si dělají prdel z ženských, homosexuálů a stereotypních Slovanů, nebo některé dialogy mezi postavami.
,,BOSS!!"
,,Anthony - will you shut up? In fact, will you fuck off?"

Upřímně moc nechápu ten zdejší hejt na hlavního hrdinu. Nico Belic sice není kdovíjak skvěle napsaná postava, ale to samé platí i pro protagonisty z her minulých - je to prostě opět další drsný anti-hrdina, který v cut scénách občas zahláškuje, plus nemá téměř žádné skrupule. Stejně jako Tommy Vercetti nebo CJ. Ale chápu, že je někomu nesympatický, s tím vzhledem ostravského kamioňáka bych s ním na pivo možná taky nešel. Samotný příběh má opět klasickou GTA šablonu "from zero to hero", kdy se setkáváme s nejrůznějšími postavami Liberty City a plníme pro ně jejich špinavou práci. Mise nemají příliš velkou různorodost, ale po většinu času mi přišly zábavné. Obzvlášť kvůli dobrému soubojovému systému, během kterého jsem se několik uchechtl, když Nico svým silným slovanským přízvukem vykřikl: "You like!?" poté, co jsem někomu prostřelil hlavu. Oceňuji taktéž fakt, že některé z nich nutí hráče použít i hlavu (mise vylákání týpka k oknu a zastřelit ho). Postav je mnoho, ale pamatovatelných je jen pár. Třeba Little Jacob. Troufl bych si říct, že umím anglicky docela dost dobře, ale častokrát, když byl v konverzaci s Nicem, jsem měl pocit, že poslouchám Hana Sola, jak se baví se Žvejkalem. Většinu času jsem mu totiž rozuměl pěkný hovno.
Novinka v podobě mobilu a fiktivního webu byla taktéž moc hezká, obzvlášť brouzdání po internetu bylo v prvních fázích hry poměrně návykové. Ano, po celou hru jsem si poctivě mazal všechny spamy.

Hra mě ale v mnoha věcech zklamala. V první řadě jde o zcela nevyužité finance. Asi po polovině hry jsem se přestal koukat, kolik jsme si vydělal peněz, protože stejně si za ně kupuji jen munici a neprůstřelné vesty, přičemž veškeré nemovitosti hráč dostane jako odměnu za splněné mise. A kupovat si nová auta? Pff, na co? Stejně je ztratím či rozflákám při nějaké té honičce. Dále mi také lezl na nervy onen approval systém, kdy mě moji kámoši buzerovali ohledně nějaké aktivity, přičemž když jsem odmítl, ztratil jsem u nich body. Při prvním hraní mě to dost znervózňovalo, protože jsem se bál, že by to mohlo hrát roli v hlavním příběhu. A klidně bych vynechal to silniční placení. Realistické? Ano. Otravné? Nesmírně. A mohlo to být teda těžší. Ta obtížnost a frustrace je něco, co mě na minulých dílech paradoxně bavilo. Podobný problém měla i GTA V.

Celkově mě ale čtvrté GTA velice bavilo, i přestože to je zatím asi nejslabší díl série, co jsem hrál. Má to dobrou atmosféru, mnoho misí má šťávu, rádio je nabité dobrými songy, plus samotný gameplay je pořád fajn.

Jo, a TOHLE ... největší písničkový guilty pleasure za posledních několik let. <3

Občas přijde taková ta chvíle, kdy se člověk chce vybodnout na všechny ty RPG, adventury, atd., a prostě si chce jen pořádně zastřílet. A jelikož jsem toho o sérii Modern Warfare slyšel mnoho, řekl jsem si, že možná už konečně přišel čas to vyzkoušet. Však nesmím zůstat pozadu, že?

V první řadě musím velice vyzdvihnout vyváženou obtížnost. Hru jsem hrál na druhou nejtěžší, přičemž jsem si myslel, že když tam je ten auto-heal, který běžně ve střílečkách nesnáším, protože vždy hru ulehčí tak o 80%, měla by to být i tak docela pohodička. Dostal jsem ale pěknou ránu přes nos. Možná je to i tím, že ve 1th person střílečkách nejsem žádným vostříleným dragounem, ale loadoval jsem docela dost. Granáty byly smrtící, nepřátelé reagovali téměř nadlidskou rychlostí, plus žádné manuální ukládání, pouze checkpointy. Znalec žánru moc nejsem, ale Modern Warfare je snad první taková hra, kde auto-heal s obecnou obtížností příliš nehýbe. Za to velký palec nahoru.

Válečná vřava a vizuální pastva pro oči jsou zde vyobrazeny skvěle, samo sebou jsem to hrál se sluchátky, abych měl ten zážitek co nejautentičtější, a jelikož mám kossy, se kterými fakt nedoporučuji lézt do MHDček pokud nechcete, aby na vás všichni čuměli, byl to opravdu hukot. Sniperská mise v Pripjať za mladšího Johna Price mi utkvěla v paměti snad nejvíc. Obzvlášť svou napínavostí, originalitou a celkovou atmosférou. A taky onou útěkovou částí, kdy jsem v jednu chvíli kvůli těm debilním čoklům musel loadovat asi 6745645x, než jsem začal svého raněného sniperského mentora používat jako přenosný turret, což pak odvedlo svou práci. A ta závěrečná "hold the line" pasáž mi dala zabrat snad nejvíc. Osobně bych uvítal více misí za Američany, ve kterých si hráč mohl vychutnat pravou válku v ulicích téměř na vlastní kůži, ale na druhou stranu, za Brity člověk bojuje proti ruským ultranacionalistům, takže se ta míra spokojenosti vlastně hezky vyrovnává. I přestože oceňuji implementaci nějakého výraznějšího příběhu, nemůžu říct, že by mě vyloženě chytnul. Ale chápu, že v takových hrách na něj není kladen takový důraz.

Docela dost mi ale vadil respawn nepřátel. Nejdřív jsem si nebyl jistý, zda tam vůbec je, ale pak se mi to potvrdilo. Samozřejmě chápu, že to dodává na všeobecné obtížností a nutí to hráče, aby zvedl tu svoji línou prdel a šel to odvážně vymydlit, ale strašně to sráží onu autentičnost. Zabití nepřítele pak častokrát vlastně nepřináší pocit spokojenosti a relevance. Spojenci většinou jen slepě střílej a čekají, až se "někdo statečný" vrhne za nepřátelské linie, aby ho mohli následovat. Mimo jiné mi AI nepřátel nepřišla kdovíjak úchvatná, často mi nabíhali na ránu sami, jako kdyby žadonili o to, aby je někdo zlikvidoval. Plus i když jsem se kvůli tvrdé obtížnosti častokrát zasekával, stejně mi to přišlo relativně krátký. Ještě aspoň pět delších misí by to chtělo.

Celkově ale velice slušný FPS zážitek. Nebyl jsem tím vyloženě posazen na zadek, ale bavilo mě to velmi. Střílení mělo správný říz, některé pasáže byly vizuální pochoutkou, stereotyp se příliš nedostavoval,... je to prostě kvalitné záležitost.

Rozhodně s tou sérií ještě nekončím.

Dovolte, abych vám pověděl menší a ne příliš vzrušující příběh o tom, kterak jsem se dlouho legendárnímu Kotoru úpěnlivě vyhýbal. Onen důvod tkví v jiné Star Wars hře, vydané ve stejném roce, kterou byla Star Wars Jedi Knight: Jedi Academy. Jako jedenáctiletý fracek jsem si totiž nedovedl představit herní boj se světelnými meči bez všeho toho skákání, akrobatických kousků, měnění pozic, atd. Takže když mi jednou kámoš poprvé ukázal Kotor a já zjistil, že je to kolový systém a na nějakou rychlou akci mohu rovnou zapomenout, řekl jsem něco ve stylu: ,,Tyvole, tuhle hovadinu fakt hrát nehodlám!". Roky však míjely, moje mozkové buňky zmoudřely a já si během těch let všiml, že Kotor je oslavován jako jedno z nejlepších RPG všech dob. Bylo tedy jen otázkou času, kdy dám šanci tomu svůj infantilní názor přehodnotit...

Po narativní stránce je ta hra vyloženým blahem, příběh chytne hráče za pačesy už od počátku, plus má velice pevnou strukturu, ve které nechybí ani pár plot twistů, díky kterým jsem hned věděl, proč je ta hra tak velebená pro svou storyline. Dopomáhají tomu samozřejmě i parťáci, na které jsem byl hodně zvědavý, přeci jenom jsme se nacházeli ve zlaté éře Bioware. Nejlepší jsou samozřejmě hlavní republikánští pardálové, bručoun Carth a vznešená Bastila (které jsem co nejdřív musel změnit barvu jejího meče z té příšerné žluté na modrou, jinak bych si musel vypíchnout oči. V barvách mečů jsem holt filmový konzervativec). Je to ale i tím, že hra je úmyslně staví do popředí, ovšem zachází s nimi znamenitě (Btw, sledovat rozpačitou Bastilu poté, co s ní hlavní postava flirtuje, je jedna z nejvíc cute věcí, co jsem ve hrách viděl). Líbila se mi ale i s dark side potýkající se kočička Juhani nebo sympaťák Jolee. Canderous na mě příliš velký dojem neudělal, obzvlášť protože furt mlel ty svoje válečné příhody, z čehož jsem často dostával PTSD ze Zaeeda z ME2. Mission a Zaalbar byli oba fajn, ale příliš toho nenamluvili. Celkově ale skvělá skupinka parťáků, která výborně doplňuje velice kvalitní a hezky odvyprávěný příběh. Jen je škoda, že mezi sebou moc nekecali, na Tarisu často klábosili Carth, Bastila a Mission, ale pak téměř vůbec. Možná má jediná větší výtka k příběhu je Bastily zrada. Nepůsobilo to moc uvěřitelně, obzvlášť vzhledem k jejímu silnému charakteru a vůli, které hra často prezentovala. Ale samozřejmě jsem ji přivedl zpátky na světlou stranu síly, to by tak hrálo!

Naprosto parádní jsou pak i mini hry ve formě zprvu frustrujícího, ale posléze velice zábavného pazzaku (jen škoda, že nikde nebyl žádný pořádný turnaj), nebo i swoop závodů. A velice oceňuji, že v určitých částech hra po hráčovi vyžadovala, aby taky zkusil zapojit mozek. Nutno dodat, že to ale také často dělala zábavnou formou.
Samotné levelování skillů a mocí je velice uspokojivé, i když mě občas štval poměrně šílený inventář, obzvlášť po nalezení nějakého toho datapadu. Atmosféra špičková, své na tom dělají i velice hezké lokace jednotlivých planet, které bylo radost prozkoumávat.

Mrzí mě ale, že hra se dost pohmoždila svou obtížností, s čímž souvisí možností ukládání kdykoliv a kdekoliv. A jakmile máte se svou postavou namaxovanou sílu jediské rychlosti, stává se z vás vyloženě nezastavitelný tank. I když je narativní stránka skvělá, s tou technickou jsem už měl problémy. V první řadě systém příkazů během bojů na mě působil dost těžkopádně, nemluvě o tom, že často postavy jen tak stály a cucaly si palec, i přestože levým tlačítkem myši horlivě klikám na nepřítele, aby s ním něco udělaly. A ani nebudu počítat, kolikrát jsem uvízl mezi slepou uličkou a svými parťáky, přes které by se v tu chvíli nedostal ani parní válec. Co se týče hudby, je to snad poprvé, co mě hudba mého jinak velmi oblíbeného Jeremy Soula zanechala chladným. Až na Manaan a hlavní theme při tvorbě postavy jsem tam nenašel jediný track, který by se mi alespoň trochu líbil. Oh well, všechno je jednou poprvé...

Celkově ale skvělý herní zážitek, který bohužel hodně sráží ty technické lapálie a nedoladěná obtížnost. A musím to někdy zkusit za tu temnou stranu. Jak jsem teď hrál za avatara Mirka Dušína, mám z toho úplně husí kůži. Příště půjde na řadu Dlouhé Bidlo!