V roce 2017 jsem se velice vážně a velice dlouho rozhodoval, čím nahradím svůj dýchavičný notebook. Nakonec jsem se rozhodl pro Xbox one X (důvody nebudu raději rozepisovat), nicméně jeden z jazýčků na vahách byla působivá ukázka z Metra na výstavě E3.
Chvilku jsem váhal, zda si nové Metro koupit, či nikoliv, nakonec jsem ale neodolal. A věru nelituji.
Byl jsem příjemně překvapen atmosférou hry. Jistě časem se začnou herní mechanismy opakovat, ale podobně jako v nezapomenutelném Half-life se člověk rozhodně nenudí. S přibývajícím časem jsem na sobě pozoroval netrpělivost a snahu posunout se v příběhu dál a dál, podobně jako tomu bývá u skvěle napsané knihy či filmu.
Osobně beru to, že hra není open world jako pozitivum.
Technická stránka vůbec nepřipadá důležitá a na těch pár chybek se*e Bílý tesák.

Pozn.: zakoupeno na Xbox, vzhledem k tomu, že jsem "přišel" o 4k TV, dohráno na PC

Hry se dají hrát z několika důvodů: hratelnost, atmosféra, příběh, okouzlení grafickou stránkou, nebo člověk hledá výzvu (vysoká obtížnost). Z těchto parametrů hraje grafika první housle. Jedná se o příjemnou, oku lahodící AAA hru.
V mém případě se jedná o druhou záležitost první byla hra Kingdom Come: Deliverance- 230 hodin, kterou jsem hrál a dohrál na Xboxu one X (ve spojení s "obyčejnou" 4k 65 palcovou TV). Možnost vidět Egypt tak jak mohl vypadat a tak jak jej nikdy neuvidíte v reálu je zážitek k nezaplacení. Zmíním dvě věci: vidět zevnitř Snorfuovu druhou pyramidu (tento faraon má tři, protože ty první dvě se "nepovedly") a pak úžasné panoramatické výhledy z vrcholku pyramid, chrámů, uschlých stromů...
Po stránce herních mechanik i příběhu je jasně vidět inspirace v Zaklínači. Avšak hra je plošší (kvantita vítězí nad kvalitou).
Hru jsem bral jako nádherný walking simulator (kde člověk nemusí nikam spěchat), s tím, že v okamžiku dosažení 40. úrovně jsem už jen snažil hru rychle dohrát. Jediný moment, který mne dostal a patří k těm úchvatným zážitkům, které si budu pamatovat celý život byl osud malé Šadji.
Jedná se o mou první hru z universa Assassina, proto hře dávám vyšší hodnocení a jsem shovívavější k některým neduhům hry (repetitivnost, vyvražďovačky, hraní za Ayaju), které vnímají ostatní.

Zamyslete se, co je podle vás znakem kvalitní počítačové „hry na hrdiny“. Tabulky se statistikami? Záplava questů? Medovina tekoucí proudem? Ženské postavy s naddimenzovaným poprsím? Tohle všechno mnoho současných RPG nabízí, ale nic z toho nedělá dobrou hru. Pudlovo jádro ale dřímá někde jinde, ve zdánlivě banálním detailu – rozhlížení se. Pořádné erpégéčko totiž poznáte ve chvíli, kdy se vám v něm chce rozhlížet. Vylézt na kopec a rozhlédnou se. A když není kopec, tak na nejbližší věž, střechu stodoly, stožár plachetnice, nebo otevřít mapu a kochat se neprobádanými oblastmi, kde možná číhají nepřátelé o dvacet úrovní silnější, ale VY se tam jednou dostanete, to dá rozum. Ale nejde jen o technickou možnost rozhlédnutí se, ať už kamerou v první, nebo třetí osoby, izometricky nebo z ptačí perspektivy. Důležitá je ta chuť a chuť se rozhlížet nevykřeše ani sebelepší engine, když do něj autoři nenasypou poctivý virtuální svět.

Text (mírně upraven): Lukáš Grygar, Level 135, úvod recenze GODS, Lands of Infinity.

Tak a mám za sebou úvod ke komentáři na nejlepší RPG, co jsem kdy hrál, na hru, která se (alespoň v mých očích) blíží k dokonalosti.
Představovat tuhle hru většině čtenářů databáze nemá valného smyslu.
Zaměřím se spíše na to, co mi během těch 235 hodin hraní utkvělo v paměti a na co budu vzpomínat málem i na smrtelné posteli.
Jako zlomový okamžik hodnotím hardcore mod, který mně naprosto uchvátil a přinutil mně opustit rozehranou hru. Vynechání rychlocestování (byť skvěle zpracovaném ala Fallout) a vyhození kompasu se z jízdy na koni stal neuvěřitelný zážitek, včetně toho, že jsem si musel dávat pozor na větve visící nebezpečně nízko.
Negativní perky typu náměsíčnost zajímavě ozvláštňují hru: pamatuji, jak jsem se poprvé probudil na nejbližším hnojišti..

Souboje jsou výzvou, připouštím, že jsem se za celou dobu nenaučil pořádně bojovat s mečem a tak jsem souboje s těžkými soupeři absolvoval hluboce zabořený do křesla, s křečovitým držením gamepadu a s modlitbou na rtech za každý vypuštěný šíp.
Odemykání truhel, alchymie ani okrádání mně zrovna dvakrát nechytilo za srdce, ale budiž.
KC:D je jedna z mála her, kdy jsem četl všechny texty a byl nadšený ze sledování dlouhých ingame videí (zejména, když jsem před 14 dny koupil 65 palcovou TV). Jde vidět, že se autoři naplno věnovali uvěřitelnému hernímu světu v době předhusitské, jeho zákonitostí, vztahům mezi postavami, humoru.
Přítomen cit pro detail, včetně dodržení pravidel středověké architektury.
Možnost číst knihy v kadibudce s výhledem na Talmberk – kde jinde tohle zažijete?
Nadšen jsem byl z pohledu první osoby, a když jsem zjistil, že lze trhat „obyčejné“ pampelišky – málem jsem z toho měl orgasmus. Několikrát jsem se přistihl, že jsem cestou z práce sledoval příkopy, zda v nich neroste šalvěj.
První datadisk hodnotím shovívavě, byť zakomponování datadisku do hlavního příběhu mi přijde lehce kostrbaté. Například jsem očekával jsem větší roli v řešení „uprchlické otázky“. Nebo zapojení se do válečného zásobování (ke konci hry, kdy jsem pro vojsko měl zajistit jídlo, pivo a podobně) tak jsem ve „vlastní“ vesnici nepochodil.
Občas jsem se sice někde zasekl (technické problémy nebo moje osobní tupost), ale nejednalo se o nic co bych s vaší pomocí nevyřešil.
Po technické stránce. Hraji na XOXu a doskakování textur neřeším, za mně se z KC:D stala „launchovou hrou“ pro novou konzoli.

Tuto hru jsem získal "zadarmo" v rámci Gold členství na Xboxu (jedna z mnoha her se zpětnou kompatibilitou).

Hra velice příjemná, obtížnost tak akorát a atmosféra, že by se dala krájet. Pochopitelně se časem nevyhne stereotypu, ale pro někoho, kdo miluje sérii Vetřelec se jedná o jasnou volbu. Pohyb po vesmírné stanici, kdy část zombíků nezapře inspiraci dílem H.R. Gigera. Zbraňový arsenál takřka bez chyby - každý nechť si vybere to své. U mne to byla pulsní puška s granátometem a jako sekundární zbraň plamenomet, sladký plamenomet.
Příjemná možnost vylepšení zbraní, nebo kyslíku pro pobyt ve vesmíru.
Od poloviny hry jsem zvolil lehkou úroveň. Ono s gamepadem, v uzavřených prostorech, kde je často tma jak v řiti jsem si umírání na každém kroku užil do aleluja. Druhou polovinu jsem se spíše kochal, tak nějak odhadoval kde a kolik jich na mně zaútočí. Přesto je konec hry hektický, náročný a místy frustrující - Kázeň musi byt! Tak je to spravne!.
Grafika, i když se jedná o starší kousek je skutečně excelentní, a kdyby ve vesmíru pršelo, hned bych se cítil jako na měsíci LV-426
Game design. střídání frenetické akce, opatrného prozkoumávání se soustředěním na zvuky nepřátel, logické hrátky ve stavu beztíže (musím přivřít alespoň jedno oko - jedná se spíše o levitaci- neplatí zde zákon akce a reakce, či setrvačnost). Hezké a neobtěžující in game animace. Možnost nepřátele na nějakou dobu uvést do stáze (a tak je jednodušeji poslat na věčnost). Inspirace Half- Live 2 - zábavná možnost hrátek ala gravity gun (teleportace předmětů, munice, těl, tlakových nádob i předmětů nutných k dalšímu postupu (energetické články a pod ). Občasná nutnost používání šedé mozkové kůry taky není na škodu.

To vše činí z této hry nezapomenutelný kousek herní historie a a za mně tak platí- Visceral games díky.

Psát komentář na prvního Zaklínače je tak trochu nošení dříví do lesa.
Zaklínač se vymyká klasické škatulce RPG. Je ohromující, jak se podařilo autorům přenést Sapkowského ducha do hry a stvořit bytelný základ pro novou herní sérii (se stoupající kvalitou).
Jedná se o jednu z mála her, kde dialogy nejsou jen nošením dříví do lesa, ale mají hloubku a humor. Jedna z mála her, kde 18+ neznamená jen potoky krve.
Svět, který nám je tolik blízký, a pochopitelný, se spoustou narážek na slovanskou mytologii a pohádky, ne nepodobné morbidním příběhům K. J. Erbena.
Drogy, sex, politika, nadávky, rasismus, milostný trojúhelník na jednom místě. V každém dosud hraném RPG hrála alchymie vždy druhé housle, zde však nikoliv.
Těch několik designových chyb a kompromisů nehraje žádnou negativní roli.
Český dabing- pro někoho negatívum, mně osobně nevadil (zejména po shlédnutí krátké reportáže z Levelu, kde člověk pochopí, jak se takový dabing vlastně tvoří).
Grafika i na dnešní dobu obstojná, i když i zde je "klasická" šedo-hnědá paleta barev, jakožto obvyklá součást mnoha "nových" her. Ovšem taková procházka v obilném poli za soumraku- zcela uchvacující.
Soubojový systém, sesílání znamení, RPG prvky- jednoduché, snadno uchopitelné. Zejména v pozdějších fázích hry je radost se na Geraltovy taneční grácie dívat.

Celkové zhodnocení: nestárnoucí RPG, povinnost pro každého hráče a milovníka RPG.
(není vůbec špatné při tom sledovat Agraelův letsplay, dost jsem se u toho nasmál).

Zatím nejlepší hra na počítači, kterou jsem kdy hrála. Slova jedenáctileté neteře po dohrání této HRY. Hra, o které se manželka domnívala, že určena dětem od dvanácti. Hra, která mé devítileté dceři a neteřím zkrášlila konec prázdnin a začátek školního roku. Hra, která mně (spolu s dětmi) vrátila na chvíli do dětských let. Holky si na Laru hrají témeř stále, a když jsem doma - zdatně jim sekunduji. Vyrábím zlatou brokovnici, luky, houpačku. I v bazénu si hrají na brodění ve vodě. Zpět ke hře. Perfektní atmosféra, adrenalin, vcítění se do pocitů Lary. Možná by neuškodilo ubrat na střílení (alespoň dle manželky a ZEJMÉNA švagrové). Hru jsem hrál s holkami typu- odpovědný dohled a "tati, strejdo musíš nám pomoct". Zejména s delšími přestřelkami a s Bossy. Takže ta mně ( a za děti ) poctivých 95 procent. nakonec manželka uznala- je to hra , která ještě pro holky není, jenže za pár let už budou mít jiné zájmy. Avšak já doufám, že se mýlí, a že jim touha po dobroudružství zůstane...

Lords of Xulima je jedna z nových RPG, hra, kvůli které jsem rád, že mám "nový notebook". Jedná se o osobité, izometrické RPG se standartním příběhem. Game design čerpá z mnoha klasických RPG doby dávno minulé (zejména z mé oblíbené série Might&Magic). Tahové souboje. Osobitá grafika, zajímavé lokace, se spoustou zjevných i skrytých detailů (truhly, bylinky, padlý hrdina, co neměl tolik štěstí jako vy). Časté změny prostředí, mající vliv na chování vaší party dobrodruhů. Faktor hladu (a pekelně drahé jídlo). Zajímavé dungeony plné pastí a logických hádanek. Široké spektrum nepřátel. Zajímavě provedený strom dovedností s nutností pečlivého plánování.
Příjemně vysoká obtížnost, žádná americká procházka růžovým sadem, kde mlátíte nepřátele jako mouchy (akorát místo plácačky máte meč).
Samá pozitiva?
Ale mnozí z Vás tuší, že ne vše je tak dokonalé.
Hru jsem zatím nedohrál, a zvažuji, zda ji dohrát.
A proč?
Všechno je fajn, jenže hra trpí megalomanským stylem: herní doba (řádově 60-80 hodin) je dlouhá na úkor nutných, posléze nudných soubojů. Dá se jim zpravidla vyhnout, ale pak chybí expy a peníze. Nebo hrát na tzv. lehkou úroveň, což by mne ale neskutečně prudilo, to fakt nemám zapotřebí.
Druhý zásadní neduh vidím v postupně narůstající monotónnosti: opět je zde nutnost porazit X odpadlých princů, získat Y klíčů, porazit Z Beholderů, osvobodit .... a tak dále.
Každopádně stojí za vyzkoušení, hraní, a snad i dohrání.

Před malou chvilkou jsem dohrál desítku....

Jak hodnotit pokračování slavné herní série, zejména, když už se zdálo, že je prakticky mrtvá?
Velice dobře. na RPG (potažmo dungeonech) mne vždy zajímalo několik věcí: klasutrofobický pocit z uzavřených prostor, kde špatný krok může znamenat smrt. Hledání skrytých pokladů. Souboje s těžkými soupeři a pocit zadostiučení po dokončení náročného questu. Zkoumání herního světa, poznávání složitých pravidel, vztahů, diplomacie. Syslení zlaťáků a hledání toho nejlepšího vybavení. Toulání a kochání se herním prostředím. Takovéto: kouknu ještě za tenhle kopec, nebo dojdu do dalšího města. A k těm minotaurům se vrátím až budu o pět úrovní výše.

A nový díl: splnil skoro vše, co jsem očekával. Jistě chyby se najdou, semtam jsem musel řešit potíže s pomocí Elemirových stránekodlet do kovárny živlů- musel jsem přepsat 4 řádny v konfig. souboru ale jinak maximální spokojenost.
Musím ocenit, že se Limbic snažil ze všech dílů vytáhnout to nejlepší a přitom nevznikl dort podobný tomu v pohádce o pejskovi a kočičce.

Obšírnou recenzi sepsal Elemir, a tak mu nebudu konkurovat. Jen bych dodal odpověď na filozofickou otázku: je nový díl ještě Might&Magic: JE

Na konec bych si jen posteskl nad tím, že od devátého dílu už inventář není tím co býval v díle šest až osm. Přeci jen, co z toho, že zíškáš uber dokonalou relikvii, když její velikost čítá cca 1x1cm.

Devátý díl skvělé série. Propadák, či labutí píseň skvělé herní série?
S odstupem let, a s notnou dávkou nostalgie nezbývá, než hru hodnotit smířlivěji, než by bylo záhodno. O devátém dílu bylo mnoho napsáno. Vytvořena ve spěchu, vydána se spoustou chyb, vytvořena v nevhodném enginu, graficky nevzhledná hra.
Avšak má své kouzlo a rozhodně (ach jako to slovo nenávidím, každá náš politik jej používá v každé druhé větě). stojí za dohrání.
Začnu obecně.
na RPG jako takových jsou zajímavé (v princicpu) několik základních věcí:
1. příběh
2. Tvorba postav, jejich vývoj, či interakce.
3. Souboje.
4. Exploring.

Začnu bodem č. 1.. Příběh je klasický,neurazí, a ani nepřekvapí. Buhužel s vyššími díly série byl postupně opuštěn svět kombinující fantasy a sci-fi. Na druhou stranu klasické zachraň svět nemusí vždy znamenat nudné klišé (vtipy o blondýnách taky mají stejný základ, který je vždy podobný). A hledám-li zapeklitou zápletku, atk si přečtu knihu :-)

Na rozdíl od recenzentů považuji český dabing za skvělý, rozvoj postav a dovedností za zajímavý. na rozdíl od Skyrimu, kde Vás hra nutí do role bojovníka s občasnou magií, zde máte klasickou partu, a Vy vystupujete do pozice pána družiny, která svými rozhodnutími určuje osud a směřování party.
Každý level má svou roli, každý titul (gladiátor, paladin, lich, driud a podobně) ovlivňuje schopnosti a dovednosti postav

3. Souboje: Ohromná výhoda- můžete si vybrat!!! Zda realtime souboj ( se slabšími soupeři), nebo tahový boj. Pro celou sérii M&M typická možnost volby . Skyrim: only realtime, Relams of Arkanie: only tahový systém.
Zvuk úderu zbraní, lámající se zbroje (znamenající velice nepříznivou prognosu).


To nejdůležitější, co mně přitahuje na RPG je touha se rozhlížet. Ta touha zjistit, co se nachází za bezpečím hradeb prvního města, jaká monstra mně čekají v prvním dungeonu.
Skyrim: generická města, každé se podobá jedno druhému, a rozdíl je jen v počtu budov. V MM? Když se mně o půlnoci zeptáte, jak vypadá Stumford, tak Vám řeknu, že na druhé odbočce vpravo se nachází banka a podobně. každé město PROSTĚ vypadá jinak. Venkovní lokace jsou "zvláštní" a stromy "hnusné" ale v žádné jiné hře je zkrátka neuvidíte. Jsou originál...
NPC nepřátelé- se opakují...

Víte , jsem trošku pod vlvem alkoholu, došel jsem skoro na konec rokle smrti..
a proč se mi líbí MM IX více než Skyrim?
Bo má své kouzlo, originalitu, dobrý systém dovedností a kouzel, a není tak komerčně vlez doprdelovský jako série T.E.S.

Nemám ve zvyku komentovat hry, které jsem nedohrál...ale u této hry učiním vyjímku. Jak jsem se již nekolikrát zmínil, miluji herní archeologii. Vytáhnout z dávna časů old school gamesu, a zjišťovat, zda je i v dnešní době hratelná a dohratelná. A hra Bard` Tale je jednou z nich. Jedná se o hry z tzv. skupiny RPG simutations- tzn. že vaše PC vystupuje z pozice Pána jeskyně, spousta informací je popisného charakteru (podobně jako v sérii Realms of Arkania, MM I + II apod). Souboje kolové, klávesové zkratky výrazně zrychlují hru a tak bych mohl pokračovat.
Grafická stránka hry mi přišla velice povedená, zvuky (nebo hudba) na PC verzi prakticky chybí.
Příběh je klasický: zlý kouzelník Mengar zakleje celé město do sněhové bouře, po ulicích nechá potloukat zástupy nepřátel, zbylí obyvatelé se stáhli do několika lokací, hospod, nebo pod ochranu kněží. A na Vás (a vaší družině) je (po prozkoumání četných dungeonů) město zachránit.
U hry jako takové jsem vydržel cca měsíc (=cca 30 hodin času) a tak si dovolím rekaputulovat. Hra je hratelná, ale asi nedohratelná. Hned vysvětlím proč. Není to jen tou old skůlovostí, jak by jste se mohli domnívat. Nedohratelná je pro kombinaci několika faktorů. Faktorů, který by samy o sobě nevadily- prostě taková byla doba, ale ve výsledku se jedná o fatální kombinaci. SAVE: jen v Adventure Guild. O.K., něco podobného bylo i v prvních dílech Might&Magic. Těžký začátek, smrt na každém rohu: také žádné překvapení, po zakoupení základního vybavení a pár levelech je vše O.K.
Ve hře však i perličky typu: léčení jen v chrámech (za vysoké peníze), obnova many jen u chlapíka v Rescoe`s...opět za peníze. A zapommeňte na to, že když zemřete, tak vypnete hru a znovu se naloadujete. Ono to jde, ale .... všechny postavy přijdou o VŠECHNY peníze. A mrtvá postava? po reincarnaci: O EXPY. To vše dává prozkoumávání dungeonů patřičné napětí.
Tak proč jsem hru vlastně nedohrál: Dungeony je nutno proléz políčko po políčku, protože v každém patře se může nalézat důležitý předmět, či vodítko k pozdějším hádankám. Jenže: druhé patro vstupního dungeomu mi zabralo 52x47 čtverečků, a to ještě nejsem na konečné velikosti... Docela mně to mrzí, protože mně hra bavila a baví, jen ten čas mi chybí...

Resumé: hratelná gamesa, kterou ve výsledku sráží k zemi vzájemná kombinace: omezené SAVE x nemožnost regenerace zdraví + many v dungeonech + příliš četná frekvence soubojů.

Tak jsem - po letech- dohrál Might&Magic VII.
Uf uf.
je to už nějaký čas, kdy v Levelu vyšel MM VI a posléze i sedmička. Šestý díl jsem po několika měsících dohrál, a pak ještě několikrát. Ale sedmička: to bylo jiné kafe.
Co mi nejvíce bránilo v dohrání? Pocit Dejavu, neustálého srovnávání s výtečnou šestkou a pocit: není to šestka, není a není. A tak, i když se můžete v několika komentářích dočíst, že šestka, se podobá sedmičce, potažmo osmičce, tak vězte: NENÍ TOMU TAK.
A já dodám: BOHUŽEL.
Tím pádem se srovnání s předchozím dílem nevyhnu.
Sedmý díl (oproti dílu šestému) přináší změnu herního systému. Řekl bych: více RPG na úkor svobody. Šestý díl byl podoben Dungeon Masteru ve svém pojetí absolutní svobody. Každý se mohl naučit prakticky jakoukoliv dovednost na maximální úrovni (výjimka se pochopitelně najde i zde). A k získání maxima experience máte ohromnou spoustu prostoru a času. Zatímco sedmička více respektuje rasy a povolání. Je však otázkou, zda je to ku prospěchu věci ...
Další změnou je "logické" zmenšení podzemních prostor a dungeonů. Již se neopakují "nekonečné" dungeony typu Hrad Darkmoore. V tomto pohledu mne uspokojily až Eofolské tunely a Země obrů.
Dalším aspektem je větší důraz na boj face to face. Ubylo možnosti užívat úžasné kouzla typu Déšť meteoritů, nebo Dračího dechu. Nehledě na to, že ty nejlepší kouzla parta získá až v úplném samotném závěru hry (v šestce byly k dispozici mnohem dříve).
Musím však podotknout, že hermí příběh, úkoly i možnost volby cesty jsou lépe zpracované. Možnost vlastnit hrad: to se taky často nevidí. Příjemné setkání s Corakem je bonbónkem nakonec.
Grafika mi přišla celkově horší, než ve šestce, ale to je záležitost zcela subjektivní. Proto jsem si vypomohl China modem, zlehka upravující vzhled předmětů, stromů, NPC a textur.

Takže: je sedmička lepší šestky? Myslím, že je to jen otázkou, kterou hru budete hrát jako první.

A jak skončit? Před asi deseti lety jsem si nad stránkami RPGhry od Davesadeho říkal, že bych mohl zkusit hrát a dohrát všechny hry ze série Might&Magic. Až na devítku jsem to dokázal.

Komentář ke hře Gothic IV jsem pojal poněkud netradičně. Hned vysvětlím proč. Po získání skoronového NTB jsem zvažoval co hrát. Vzhledem k tomu, že jsem chtěl si rychle něco zahrát, začal jsem právě s Gothicem. Po odehrání nějaké doby jsem si ale začal klást otázku: mám pokračovat? Nezačnu s něčím novým? I napadl mne Redneck&Rampage (zakoupen dávno, bohužel na netbooku nehratelný). A postupně jsem začal obě hry srovnávat. A protože nechci psát další z řady klasických komentářů, tak vznikla tato srovnávací recenze.
Herní žánr: G4: Akční hra. Osekané, koridorové RPG s minimální možností vývoje postavy, zbytečným obchodním modelem i alchymií. R&R: klasická oldschool FPS.
Příběh: G4: Klasické klišé o pomstě a záchraně světa. R&R: Mimozenšťani unesou vaši oblíbenou prasnici a tak jim jdete nakopat zadky.
Grafika: G4: Vcelku hezká, lehce tuctová 3D, s pěkně vykreslenou přírodou. Negativum: ksichty NPC jsou si do značné míry podobné. R&R: Sprity na vrcholu své slávy
Nepřátelé: G4: Zakrslí tyranosauři, protivný hmyz, skřeti, občas nějaký ten golem. R&R: „Typičtí američtí BURANI“, kterým to můžete pěkně nandat.
Zbraně: G4: Meče. Luky, pár kouzel. R&R: kromě klasiky (pistole, brokovnice), dynamit, kalašnikov (oceňuji věrné chování zbraně při střelbě) , kulomet (kozy), cirkulárka, emzácká BFG.
Hudba: G4: nic si nevybavuji. R&R: velice svižná americká country.
NPC: Zde dominuje G4. V dialozích oceňuji jistou dávku sarkasmu. V R&R používáte pouze mimoslovní komunikaci (bratra mlátíte páčidlem).
Závěrečné hodnocení: G4: Dá se a na nějakou dobu zabaví. R&R: neprávem opomíjená originální a humorná FPS.
A poučení: honem rychle dostahovat instalační soubory Zaklínače 2.

Pátý díl této velkolepé herní série představuje jeden z vrcholů krokovacích dungeonů s otevřeným světem a s velkou mírou osobní svobody. Skvělá hratelnost, dynamický soubojový systém a kouzelná grafika řadí tuto hru mezi ty nejlepší, co jsem kdy hrál. Johnovi van Caneghenovi (potažmo New Wolrd Computing) se opět povedlo nenásilně skloubit svět fantasy a sci-fi. Opět se vydáte (tentokrát již úspěšně) po stopách úkladného Sheltema, budete řešit spoustu logických hádanek, šetřit každý zlaťák na trénink, prozkoumávat herní svět a bavit se rozmanitostí herních prostředí i dungeonů. Každý dungeon je trochu jiný: některý je zaměřen více na boj, jiný na kouzla, v dalším musíte řešit hádanky (jejich obtížnost není zbytečně vysoká). Každou chvíli Vás hra překvapí: třeba lektvary s + 5 odolností, popřípadě starobylý svitek s + 500 000 expy (a jako vedlejší "bonus": + 50 let věku). Narazíte na zrádného džina a pochopíte, proč je dobré si peníze ukládat do banky. Řešení problematiky ročních období, likvidace loupeživých orků, záchrana zakleté královny a uvězněného prince Rolanda.
Samozřejmě na konci je hra trošku stereotypní (u mne byla herní doba cca 2 měsíce), ale
můžu s klidem říci, že jsem ve hře prozkoumal každý čtvereček herní plochy.
A jako třešnička na dortu? Výtečná čeština od Majka.

Jedná se o první hru v sérii Might and Magic, vydanou Jon Van Caneghenem.

Je z doby, kdy RPG byly často spíše RPS- Role-Playing Simulators. Komplexní svět, s pravidly vycházející z AD&D. Jon Van Caneghem zde vystupuje z pozice Pána jeskyně a nabízí Vám vizi fantaskního světa, kde se mísí jak klasická fantasy, tak prvky sci-fi.
Hra je sice graficky chudá (nezapomeňte ale, že vznikla ve stejném roce jako Arkanoid). Většina událostí je komentována slovně, na druhou stranu Vás nutí zapojit vlastní představiviot. Chudost barev a detailů přispívá k klaustrofobii, a k velice specifické atmosféře.

A komu je hra určena:
Každému, kdo nostalgicky vzpomíná na slávu osmibitů.
Každému, kdo miluje ságu Might&Magic a chtěl by vědět jak vypadala ta úplně první hra.
Každému, kdo je ochoten se oprostit od pozlátek moderních her.
Každému kdo se dokáže v čase přenést do doby před 25 lety, a dokáže si představit, jak asi
vypadá hra tvořená po dnech i nocích v ložnici jednoho romantického snílka.

Pro všechny zájemce o tuto hru odkazuji na Elemirovy stránky a zde umístněné herní deníky (deník od Ali je skutečný zážitek, já se zaměřil spíše na herní mechanismy, triky a rady).

Poznámka na konec: Hra není tak těžká, jak se o ni obvykle tvrdí.
(po několika měsíčním hraní mi přijde první i druhý díl jako vcelku jednoduchý :-) )

Mám ohromnou čest napsat první komentář na můj nejoblíbenější dungeon.

Black Crypt je bezesporu jedním z nejlepších dungeonů staré školy. Žádně exteriéry, žádný složitý příběh- jen klasické kobky, chodby, tlačítka a nepřátelé. Při hraní je stále cítit napětí , které Vás nutí jít stále dál a dál, za další roh, do další kobky, procházet nová patra a zákoutí, odemykat různé dveře a mačkat tlačítka v očekávání nových dobrodružství. Nádherná grafika.

Těžko, přetěžko se mi hledají negativa, Black Crypt je zkrátka moje srdcová záležitost.

Příběh, tak jako u podobných RPG, není důležitý, v úvodu hry je sice nastíněn, ale k Tolkienovi má přeci jen daleko, .

Black Crypt vyšla pouze na AMIGU. Na Windows jsou k dispozici pouze první dvě patra, což je pouze takový předkrm.

Doporučuji nezahodit ani jednu ze 4 věcí, potřebných k zabití Estorotha Paingivera (jsou zobrazeny v intru). Jednou se mi to podařilo ( v rámci čistky inventáře), a byl jsem takzvaně namydlený. Štít se mi už hledat nechtělo (nevěděl jsem , kde jsem jej zahodil), a tak jsem Estorotha musel porazit ještě jednou... v nové hře.....

Hra čas od času chce vědět správnou odpověd na otázku z manuálu - klasická protipirátská ochrana. Na dotaz- Jak dlouho trvala Black war mám krásnou vzpomínku. Zkoušel jsem tehdy pokus omyl, což znamená, že při nesprávné odpovědi hrdinové dostanou pořádnou pecku, a po každé třetí odpovědi zemřou. Když jsem byl asi u čísla 25, tak jsem nevydržel s nervama, sedl na kolo, odjel na dědinu (telefonní budka) a zavolal bratrancovi Romanovi o pomoc. Krásná doba, žádný mobil, žádný internet.......

A na závěr: pokud se Vám líbil Legend of Grimrock, určitě vyzkoušejte.
A pokud jste byli z LoG nadšení, tak jste již Black Crypt dozajisté několikrát dohráli.

Dle mého názoru se jedná o velice dobrou hru na téma Harry Potter, alespoň pro mé dcery (věk 4 a 8 let). Hru jsme společně dohráli několikrát, a až na závěrečné pasáže (nemají rády pavouky) jsme hráli vždy společně.

Might&Magic II
Hra, která mne velice dlouho lákala. Ohromná výzva. Hra kterou v u nás hrálo velice málo hráčů a ještě méně ji dohrálo. Herní archeologie se vším všudy. Základem byla důkladná příprava zahrnující překlad manuálu, několikatýdenní seznamování s netypickými herními mechanismy. Zajímavá grafika (doporučuji verzi hry pro AMIGU). Poutavý příběh ( sci-fi prvky k této herní sérii zkrátka patří a nijak neruší (podobně jako u Wizardry)).
Soubojový systém je PEKLO na zemi. Nakonec se dá na něj zvyknout a "vyzrát" ale v kombinaci s sejvy pouze v hostinci se jedná o největší negativum celé hry.
Celková herní doba je cca 3 měsíce, a přiznám se, že ke konci jsem si hraní "ulehčil" sosáním návodu ze zahraničních webů.

Klasický Supaplex jsem nejpve hrál se svými dětmi na (obstarožním) PC.
Po pořízení mobilu jsem na andoid marketu narazil na DroidPlex!- port Supaplexu (popřípadě Megaplexu) . Supaplex je hrou, kterou mají rády moje dcery - zejména ta mladší (stáří 7 a 4 let). Když už jsme u Supaplexu, narazil jsem (náhodou) na češtinu (včetně kodu na odemčení všech úrovní) :
http://cestiny.idnes.cz/supaplex-c67-/Hr ... 41_bw-cestiny-hry_bw

2D plošinovky jsou prakticky mrtvé.
Doba , kdy odcházely joystiky jeden za druhým při hraní takových pecek jako byla Galaga, nebo Turrican je nenávratně pryč, a hrát tyto hry na klávesnici- to snad ani nejde.
Ale není třeba truchlit, je zde hra u které jsem nikdy joystik nepotřeboval a přesto dál zůstává na svém zlatém piedestalu .
A asi i ti, co sedí hlavně tam vpravo, už tuší, že se jedná o hru Gods.


Tvůrcem hry není nikdo menší než Bitmap Bothers, společnost jenž má na svém kontě hry jako Xenon 2, Speedball, nebo strategii Z.
Hra původně vydaná na Atari ST a Amigu, později předělána i na Sega Mega Drive a další platformy, se zasloužila ve své době o oprávněnou pozornost. Myšlenka hry je vcelku prostá- dle staré legendy se jednou za tisíc let narodí smrtelník, který objeví a projde ztracené Město Legend a vstane před tváří Bohů, aby tak získal místo po jejich boku a stal se jedním z nich.
Cestou se musí, kromě obvyklých nepřátel, utkat se čtyřmi strážci Citadely, kteří jsou vždy na konci jednotlivých levelů.
Alespoň zatím by se mohlo zdát, že se jedná o vcelku tuctovou plošinovku, ale nenechte se mýlit.
Gods je skutečně obdivuhodná hra, která i po letech dokáže okouzlit. Skvěle vyvážená hratelnost, přehlednost jednotlivých světů (každý level jich obsahuje hned několik), barevná a výtvarná stylizace. Výborný cit pro detaily, propracovaná grafika, včetně pohybů hlavní postavy a nepřátel.
Skvělá hudba, která patří mezi ty nejlepší na AMIZE (podobně jako u skvělého Cannon Foddera). Zvuky zbraní, pohybu hrdiny, nepřátel, nebo tlačítek a padajících předmětů mi v mnohém připomínají péči jakou věnuje svým hrám Blizzard.
Motivující systém sbírání krystalů, peněz, a následné nakupování a vylepšování zbraní u obchodníka. Hledání bonusových místností a předmětů (i po letech jsem s překvapením zjistil, že neznám všechny kombinace tlačítek a páček :) ).
Po zabití strážce Citadely obdržíte kód, takže není nutno hrát pokaždé od začátku.
Každou úroveň je možno projít několika způsoby, a je velmi zábavné zkoušet jednotlivé postupy, a kombinace tlačítek ( a nebojte, zabloudit se rozhodně nedá :) ) .

Co dodat na závěr? Hledáte-li jednu z nejlepších her vydaných kdy na počítači, už nemusíte.



Dovolím si ještě dodat několik informací:
Já osobně preferuji emulaci na AMIGU , kde ale nefungují (alespoň u mne) kódy do jednotlivých úrovní. Přes DOS box by asi potíž být neměla. Hrál jsem i emulaci Mega Drive, tady jde ukládat libovolně (výborná věc pro zkoušení jednotlivých kombinací páček, trénink a podobně), avšak po zabití finálního bosse a získání nesmrtelnosti se nelze vrátit do Ztraceného města a hru zopakovat (s bonusem 10 životů navíc, ale na mnohem vyšší obtížnost).

A na úplný závěr odkazy na net :
Moje skromné stránky http://www.old-games.estranky.cz
A LongPlay na http://www.youtube.com/watch?v=SBgt7XkLxvQ&feature=related
Hoborg- (zde je verze i na Linux) http://hobring.esero

Hrál jsem Gods jako přílohu ve SCORE, je to docela dobrá hra, ale hlubší zážitek ze hry?
Toť otáka:
Ke hraní doporučuji, byť grafika exteriérů a pohyb v nich (sektory) silně připomná Wizardry VIII, herní systém je nedotažený- např. alchymie zcela postrádá smysl, dole na obrazovce jsou volné sloty pro další postavy do party, ale nikdy je nelze naplnit. Byl jsem zklamaný, že ve hře není jediný interiér, žádný dungeon...
Na druhou stran vydržel jsem až do konce, hra je lokalizovaná a jde vidět snaha o návrat ke klasickým RPG, včetně soubojového systému na tahy.
Takže tak 6/10