Víceméně naprosto obyčejná střílečka z blízké budoucnosti, která i přesto dokáže velice dobře zabavit.

Příběh z počátku působí dost slibně - "aktuální" téma nedostatku surovin je podáno výtečně, zvláště zmar a zoufalstvi ve městech. Bohužel ve hře poté není nijak zvlášť rozebírán a ani se nedostanete do žádných městských nepokojů. Prostě se jen vydáte na východ střílet Rusáky se svou partou Toulavých psů - toť vše.

Válečná vřava je tu ale naprosto výborná. Začátek byl pro mě doslova ohromující, obzvlášťe díky strhujícímu hudebnímu doprovodu. Kolem vás všechno bouchá, kulky sviští, vojácí se vzájemně přeřvávají, obrazovka se postupně rozmazává a rudne...
Výmečně, ale přece potěší také destrukce. Když hodíte granát do málého bungalovu a zdi se rozletí do všech stran nebo raketometem rozstřelíte barikádu, tak to vypadá naprosto ohromně a kulervoucně. O něco míň kulervoucí je už to, když se tankem zarazíte o dopravní značku nebo plechovy plot. Fyzika je tu prazvláštní a působí to hodně rozpačitě. V jednu chvílí nestačíte říkat WOW! a o chvilku později se vztekáte nad demencí autorů, protože si usmysleli, že tenhle plůtek prostě nezničíte.

Zbraně jsou naprosto standartní, až na vražedné RC modýlky. Obzvláště učínný je raketový (doslova) vrtulníček, kterým smetete i tank a také robotančík Assault Dron s těžkým kulometem, který rostřílí všechno okolo. Ovladání těchto hračiček patří k nejlepším aspektům Frontlines... bez nich by chyběla půlka zábavy.
Za zmínku stojí taky veletupá AI všeho "živého", ať už jde o vaše spolubojovníky nebo nepřátele. Jeden je tupější než druhý a tak vám kolegové občas běhají do rány, s ničím pořádně nepomůžou (neumí zabírat body) a slouží prostě jen k navození válečné atmosféry... což ale plní na výbornou. Nepřátelé jsou na tom o něco líp, ale žádný zázrak to rozhodně není.

Dost zamrzí délka hry. Nějakých 6 hodin na dohrání singlu je věru málo a rozhodně by se pár misí navrh šiklo. Hře by to nijak neublížilo. Mulťák má být údajně solidní, ale zkoušet ho nejspíš nebudu :)

Celkově Frontlines možná trošku nadhodnocuju, ale prostě i přes svou žánrovou tuctovost nabízí místy opravdu parádní a frenetickou válečnou vřavu. Ve které přitom člověk není veden přímo za ručičku, jelikož herní plocha není ani příliš velká, ani moc malá. Prostě tak akorát k navození pocitu, že nejdete po jedné nadefinované lajně.

Na poměry indie her naprosto výborná first person "mlátička" ve velmi netradičním a originálním prostředí.
Příběhem nijak nenadchne. Ze začátku člověk prakticky nemá páru co se děje, kdo je, kde je, proč je... a na konci sice není o moc chytřejší, ale jaksi to vůbec nevadí...
Hratelnost je v jádru velmi obyčejná a přitom hrozně příjemná. Pěstní soubojový systém se povedl na výbornou a mě osobně sednul perfektně. Komb není moc, ale vzhledem k délce hry mě ani těch pár nijak zvlášť neomrzelo a souboje mě neskutečně bavili. Oproti tomu zbraně (spíš flusátka :) sice vypadají nádherně a chvalím výbornej systém střelby přes mířidla, ale jsou až na výjimky slaboučké. Zábava se s nima ale dá užít také.

Vzhledem k původu hry je přísně lineární game design omluvitelný. I když sem tam má člověk přeci jen docela velký pocit stísněnosti...
Délka necelé 4 hodiny (u mě 3,5) na první pohled moc neuchvátí, ale kdyby hra byla o něco delší, tak by to bylo jen zbytečné natahování... takhle je to vcelku ideální. Co není ideální je aktuální cena hry 16 euro, která s délkou jaksi nekoresponduje... poloviční cena (jako u předobjednávky) by byla možná lepší volbou.

Naprosto parádní je grafické zpracování. Mám neskutečné rád různé potvůrky a zvířátka, které ale přitom nejsou pitomý fantasy klišé (proto mám rád režiséra Del Tora :). A přesně takové bizarní potvůrky tu jsou. "Visual art" je v Zeno Clash prostě výbornej a místy až dechberoucí. Je sice vidět, že si autoři často vypomáhali různými grafickými fígly a vzdálenější pozadí je očividná "tapeta", ale jako celek to působí fantasticky. Viz. moje mini galerie:)

I přes svoje chybky se mi Zeno Clash nečekaně hodně líbil a rozhodně této partičce Chilanů (nebo jak se to skloňuje :) budu fandit dál... a zato, že je to prvotina přihazuju pět procent :)

Mirror´s Edge se mi líbilo od první zmínky, od prvního videa, od prvních koncept artů... Přesně na takovou hru jsem čekal. Konečně někdo kdo chce alespoň trochu inovovat first person pohled a dát mu tu pravou šťávu. Povětšinou na to všichni kašlali a ve hře jsme tak pořád hráli a vlastně pořád hrajeme za chodící kamery. Minimum her opravdu poskytuje dojem, že jste to vy - že hrajete za opravdovou postavu.

A ME je jednou z tech co to dokazaly. Už z videí bylo vidět, že pocit z rychlosti a pocit "jsem tam" bude stoprocentní, ale hraní samotný je naprosto neuvěřitelná záležitost. Běžíte, postupně nabíráte rychlost, skok, kotoul, běh, skluz, skok, šplh, nabrat rychlost, skóóóók, áááááá, buch. Fuj, to bylo o fous. Paráda. Když běžíte nějakým prostředím poprvé a běžíte naprosto plynule, sledujete okolí, přesně si vytipováváte kudy půjdete, prakticky se nezastavujete, okamžitě víte podle umístění věcí, že tady to bude chtít skok o zeď na protější stranu, běžíte dál, vrazíte do dveří, lehce se vám rozostří oči kvůli jinému světlu, ani se nezastavujete a běžíte dál, tak to je úplně nepopsatelný pocit radosti z hraní. Nejenže se na to krásně dívá a krásně se to hraje. Ale hlavně se to krásně prožívá, když běžíte a všechno se vám daří. To fakt máte pocit, že jste se do té hry právě zamilovali, protože jste nikdy nic podobného neviděli a necítili. Bohužel, tyhle momenty jsou ve hře hlavně v první půlce. Ne, že by potom zmizely. Spíš zmizí jen ten pocit radosti, když jednu pasáž opakujete stokrát.

To sem tu hru začínal naopak chvilkami skoro až nenávidět. Do zblbnutí opakovat jednu a tu samou scénu jen kvůli špatně umístěnému checkpointu nebo kvůli tomu, že předem není řečeno jestli máte zdrhat nebo se pustit do boje. Do kterého vás totiž jinak hra nenutí a nepřátelé ve spoustě případů stačí oběhnout. Já osobně jsem snažil celou hru proběhnout bez použití zbraně, což vedlo k tomu, že jsem opakoval snad každé setkání s jednotkama SWATu. Jenže pak na konci hry přišla naprosto dementní přestřelka, kterou jsem opakoval, přísahám bohu, nejmíň 50x a tak neskutečně mě vytočila, že jsem prvnímu swoťákovy okamžitě skočil do úsměvu, sebral mu samopal a všechno rozstřílel na sra*ky.
Ani bych jinak netvrdil, že hra je nějak těžká nebo hardcore. Prostě některý pasáže jsou špatně nadesignované a celkově dost kazí pocit ze hry.

A to samé dělá ubohý příběh. Ten je tak předvidatelný, že po prvních dvou, třech kapitolách už ho ani nesledujete, protože přesně víte kdo je kdo a jak to dopadne. Navíc kreslené animačky během loadování to rozhodně nezachrání. Vypadají lacině a budí dojem, že byly zpíchnuty na poslední chvíli jen aby tam něco bylo.

Celkově jsem z Mirror´s Edge nadšený i naštvaný. Nebýt těch debilních pasáží, tak je to jasná devítka, protože na jinou výhradu jsem nepřišel. Ovládání? Perfektní. Stěžovat si, že to jsou přece "jen dvě tlačítka" může jen někdo, kdo hru nehrál. Chvíli sem nad tím špekuloval a nenapadlo mě jiné - lepší řešení pohybu. Tohle je naprostý ideál. Samozřejmě mluvím o klávesnice + myš :) Stačí změnit jedinou klávesu (Shift za C :) a žádný gamepad se na to nechytá (ano, vyzkoušeno)
Trošku taky zamrzí 6 hodinová délka, ale ta je vynahrazena rychlým spádem a intenzitou akce. Navíc po delší čas by to už taky nemuselo člověka tak bavit, že. Lepší volbou jsou samostatné mapy v speed runu.

Tomb Raidera sem nikdy moc neprožíval a vlastně ani nikdy pořádně nehrál, ale tohle bylo vážně super. Perfektně odsejpající příběh, neustálé střídání lokací, hezká grafika a ještě hezčejší Lara.
Člověk to vážně hraje jedním dechem a neustále postupuje dál a dál. Prakticky žádný záseky u hádanek, žádný náročný hopsací pasáže. Jednou, dvakrát si možná něco zopakujete, ale jinak projíždíte hrou jako nůž máslem. Všechno je otázkou půl minuty a tak se ani nestačíte rozkoukat a je tu konec. Finální čas byl 6:54:49 a 86% hotové hry (100% je po nalezení všech schovaných bonusů). Abych pravdu řek, tak mě ale konec dost překvapil. Negativně i kladně. Kladně v tom, že Lara byla opravdu výborně nasraná a má charakter. A negativně v tom, že by mě jaksi nenapadlo že hned potom na mě vyskočí závěrečný titulky... takhle nehorázně ufiklej konec bez jakýhokoliv pořádnýho vyústění sem fakt nečekal. Je to hrozná škoda. Tak krásně gradující příběh a oni si to jen tak ufiknou. Doufám, že na něj aspoň Underworld nějak pořádně navazuje a ne že bude zas úplně o něčem jiným.

Hopsací pasáže byly moc fajn, sice díky namlsání demem Underworldu byla hodně znát absence některých cool pohybů, ale i tak se na to krásně koukalo (podržení mezerníku při zvedání z římsy je naprosto awesome :) Někdy dost haprovalo míření skoků, protože Lara se třeba na rampouchách neotáčí "skokově", ale plynule, takže bylo docela těžký se někam trefit.
Kamera haprovala jen v akčních pasážích, kterých tady bylo možná (nebo spíš určitě) až moc. Docela otravní byly bossaci, ktery bych klidne ozelel.
Oproti tomu perfektní byly arkádový jízdy na motorce, který sice byly naprosto primitivní, ale o to zábavnější. Krásně se na to dívalo.

A krásně se dívalo na celou hru.

Fable je pro mě hodně rozporuplná hra.
Příběh je tuctovej jak jen fantasy může být. Pár "nečekaných" zvratů, nějaká ta ztráta milované osoby, prostě klasika.
Prakticky jediné v čem vyčnívá a je originální je zpracování světa a jeho ovlivňování. Toť sice moc pěkna věc, ale po čase značně nudná. Proč bych měl například běhat po vesnici a rozesmívat virtuální dívčiny? Já vím, je to jednodušší než v reálu, ale pramálo zábavné. Dál třeba různé posunky, tanečky, vyznávání lásky, posměšky a tak. Jednou, možná dvakrát zkusíte a necháte být. Stejně to vypadá blbě. Zvlášť když hrdina necekne ani hlášku. A to je další hrozná věc!
Kdo proboha vymyslel němé hlavní hrdiny? To se mám ztotožnit s hluchoněmím nabušeným chlápkem? Vždyť je absolutně směšný když potká po několika letech svoji sestru, jež považoval za mrtvou a která navíc ztratila zrak a on jen mlčí a blbě čumí svýma obrovskýma očima přes půl hlavy.
Další originální a promarněná věc je stárnutí. Proč hrdina stárne tak neskutečně rychle? Za 6 herních dní je vám nejmíň 30! Ach jo...
Největší zápor je nejspíš až neskutečná jednoduchost. Podařilo se někomu během hry zemřít? Mě teda ne. Možnost vzkříšení hru naprosto degraduje od nějaké motivace. Prostě nakoupíte 9 lektvarů vzkříšení, k tomu 99 lektvarů zdraví a navrch 99 lektvarů many a rázem je z vás nesmrtelnej nadčlověk. Skoro sem měl pocit, že cheatuju. Ach jo...
Jedna z mála věcí, která mě potěšila byl samotný závěr hry. Nemyslím finální souboj, ani završení příběhu. Naprosto jiná věc, kterou jiní často přehlíží.
Po závěrečných titulcích totiž hra neskončí! Ale můžete si dál vesele pobíhat po světě a plnit nedodělané úkoly, popřípadě se jen kochat neuvěřitelnou, až kýčovitou barevnosti světa Fable.
Škoda jen, že to pobíhaní v koridorech, ani nakupování domů atd. už není tak zábavné, jak si nejspíš autor myslel. Ach jo po třetí...

Škoda, přeškoda. Tak pěkná hra a tak nudná.

Proč se zapomíná na dobré hry? Co dobré, na skvělé hry! Je jasné, že se po pár letech zapomene na všelijaké blbosti.. Ale proč lidi zapomínají i na výborný věci nebo si jich dokonce ani nevšímají?
Vzpomene si někdo z vás na Freedom Fighters? Ne? Jen matně? Vždyť je dělali dánští IO Interactive, navíc pod záštitou EA. Co naplat, ani to nepomohlo výborné 3rd person střílečce k úspěchu.Kdyby to byla nějaká obyčejná nudná střílečka, tak prosím. Freedom Fighters jí ale nejsou.

Příběh samotný je jakž takž originální hlavním tématem - obsazení New Yorku (a vlastně půlky světa) Sověty - v průběhu hry se už dočkáme jen pár "nepředvídatelných" zvratů. Nic extra.
Freedom Fighters mají však dvě věci, který se ani po 5 letech ve hrách moc neobjevují. Nebo jste někdy v poslední době hráli střílečku, kde můžete komandovat až 12 spolubojovníků? Žádné 2-3 vojáčky. To jen ze začátku, kdy máte nízké charisma. Po hodině dvou budete mít za zády smečku minimálně pěti rebelů a partička se postupně pořád rozrůstá...
Druhá věc. I když se jedná o absolutně lineární střílečku, tak na začátku každé úrovně si na mapě můžete většinou vybrat mezi třemi misemi (udělat musíte všechny), které jsou navzájem propojené. Otravuje vás při přebíhání dálnice helikoptéra? Žádný problém. Stačí si odskočit do vedlejší mise, kde je vaším úkolem obsadit divadlo a mimochodem také zničit heliport. Není to ale povinný úkol a tak záleží jen na vás jestli toho využijete. Poté se stačí vrátit zpět do oné mise a začít přesně tam, kde jste minule skončili. Simply Clever :) Opět věc, kterou jsem doteď v jiné střílečce neviděl... nebo mám krátkou paměť.
K tomu si připočtěte solidní technické zpracování (myslím, že jedna z prvních her kde se objevilo zaměřování přes rameno), solidní AI parťáků, a hlavně parádní hudbu Jaspera Kyda, která dodává půlku atmosféry a máme tu jasnej hit. Jenže ono nic...

Dreamfall je dokonalý. Ne grafikou, ne hratelnosti. Příběhem. No možná ani ne příběhem jako spiš jeho podáním. Podáním skrz osoby, skrz virtuální, nehmatatelné, ale přesto tak reálné a živé osobnosti.

Cítili jste se někdy naprosto stejně jako postava za kterou hrajete? Ne že by jste se do ní vcítili nebo ona se vcítila do vás. Ale jako kdyby jste ji znali, už ji někde viděli. V zrcadle.

Je sice moc hezký, že se Ubisoft Shanghai snažil o změnu, jenže jak víme jen snaha nestačí... Nesnáším předávání sérii jiným autorům, jen proto aby se včas stihnul vydat novej díl...

Pokus o "psychologickou" hloubku Samovi postavy je úplně směšnej. Navíc nacpanej do asi minutovýho, nic neříkajícího sestřihu, kde se jen tak mimochodem dovíme, že jeho dceru zabilo auto a Sam je z toho až tak zničenej, že je mu všecho jedno a nakonec přijme "sebevražedný" úkol. To všechno v minutě tupých záběrů, takřka bez smysluplnýho komentáře. No jo, on vlastně nebyl čas udělat pořádný intro.
Stejně směšně vypadá samotná Samova postava. Taková miniverze Schwarzeneggera. Kde na tom proboha byli? V bojovým oblečku vypadá ještě normálně, skoro jako v prvních dvou dílech... Jenže když ho navlečou do trika, tak jako by úplně změnili jeho 3D model a najednou je z něho Arnie. Nechápu.

Nápad s infilitrováním teroristické buňky a práce na obě strany (národní bezpečnost NSA vs. důvěra teroristů JBA) sice není bůhví jak originální, ale rozhodně ve hrách dost neobvyklý. Jenže... zase to zpracování! Zase, zase a zase. Vypáda to, že "zase" a "jenže" tady budou nejčastější slova.
Proboha k čemu jsou mi ukazatelé důvěry obou stran, když je mám neustále plný? Při hraní se totiž prakticky vůbec nemusíte rozhodovat pro koho budete dělat. Bez nějakých větších následků si můžete pracovat na obě strany a všichni budou spokojení. Sem tam se sice objeví "velké" rozhodnutí, kdy se musíte přiklonit buď k jedněm nebo druhým, jenže jejich důvěru si zase nahrabete v průběhu hry na těch "mini" rozhodnutích. Navíc i ty "velký" rozhodnutí a vůbec všechny "překvapivý" zvraty jsou hodně velká znouzectnost jen aby se něco dělo. Celej ten systém důvěry je naprosto stupidní a v tomto podání úplně zbytečnej. Přitom to ale je dobrej nápad! Co dobrej. Výbornej! Jenže čas jsou peníze, že ano.

Tak co dál... Takzvané Undercover mise, kdy jste na základně JBA a můžete se po ní volně pohybovat. JBA vám zadá nějaký banální úkol, dotoho dostanete něco málo špiclování pro NSA a máte na to pevně stanovenejch 25 minut. Co z toho vznikne? Na poprvé vcelku zajímavá mise. Na podruhé si říkate "Už zase?". A na potřetí už chcete hru vypnout.

Double Agent má i svoje klady. Třeba různorodost prostředí kde se mise odehrávají je výborná a ani mi zas tolik nevadí, že je valná většina misí za světla. Jenže to zase (sem vám to říkal) sráží tupost úkolů, které v nich máte provádět a hlavně neskutečná lehkost a blbá AI, která se chová úplně stejně jako by byla tma a tak si vás nevšimne ani když proběhnete 5 metrů před ní. Rozumějte, AI není zas tak blbá, ale prostě není přizpůsobená hře za světla. Asi by to bylo moc programování a na to nebyl čas.
K dobru musím přičíst taky několik vážně cool pohybů, který tvoří naprosto awesome momenty (vtáhnutí strážnýho pod led, čapnutí hlídky při vejití do dveří atd.). Už ale tak nějak scházi pamětihodné mise jako je TGV v Pandoře, maják v Teorii chaosu a podobně. Někdy je vidět, že se snažili udělat efektní scény, ale většinou jsou hrozně prvoplánový. Nejvíc zarážející na tom ale je to, že na DA dělali právě lidi co udělali TGV a další vcelku originální mise v Pandoře.
Další jasnej klad je hudba. Amon Tobin z trojky se sice nekoná, ale i Michael McCann odvedl výbornou práci a podle mě se snažil přiblížít právě Amonovi (kompletní soundtrack je zdarma ke stažení, ale je v tom balíčku dost neprakticky rozházenej do několika složek).

Původně sem myslel, že Double Agent u mě bude něco mezi osmičkou a sedmičkou. Člověk při hraní zas tak netrpí a místy se i baví, jenže čím víc sem o hře přemýšlel po dohrání, tak tím víc sem si říkal, že mohla být mnohem, mnohem lepší.
Jde o po všech stránkách vyloženě odfláklej kus, kterej měl zůstat ve vývoji ještě nejmíň rok. Radši ani nezmiňuju neskutečnou zabugovanost, kterou sem u AAA hry dlouho neviděl. Padání při každým druhým loadingu, měnící se nasvícení scén, mizení Sama a nepřátel (vidíte pochodovat jen pověšené zbraně :). Naprosto chápu, proč si s pětkou dávaj v Montrealu na čas. Další faux pas si Ubisoft a hlavně celá série nemůže dovolit.

(je to trosku delsi, ale lepsi nez nic :)

Krasna ukazka toho, jak jedina chybka muze zkazit celou hru.
Vybornej koncept V-Rally 3, kde Eden uz pred Test Drive Unlimited ukazal, ze se neboji originalnich postupu a invence, je uplne potopenej zprasenym jizdnim modelem.
K cemu je cloveku to, ze se muze stat "opravdovym" zavodnim jezdcem, ktery uzavira pracovni kontrakty na jednotlive sezony, dostava spoustu emailu s nabidkami nebo vyhruzkami, steluje si jednoduche, ale ucinne nastaveni auta, jakz takz se stara o moralku v tymu a diky spouste animacim (mechanici pracuji na aute, jezdec zoufale stojici u zniceneho auta) ma opravdu pocit, ze je clen tymu, kdyz pri samotnych zavodech proziva utrpeni kvuli presprilis citlivemu a pretacivemu rizeni. Je to neskutecna skoda i proto, ze V-Rally 3 ma take povedeny model poskozeni, jak vizualni, tak funkcni. Auto muzete opravdu rosekat a zustat na trati bez kol, tudiz pro vas cely zavod skonci. Ne jen jedna erzeta. Opravdu cely zavod.
V-Rally 3 je prsote neskutecne pokazeny potencial. V jadru vyborna hra, potopena tim nejdulezitejsim - samotnym zavodenim.
Asi diky tomu po teto serii dneska nestekne ani pes a nejspis se k ni Eden uz nikdy nevrati. Bohuzel.

Jericho je hratelnostně klasická střílečka, kde chvilku běžíte, okukujete okolý, přijdete na určitej bod, vyrojí se tuna zlobivých panáků, postřílíte je a jdete dal… a tak pořád dokola.
Z průměru Jericho vytahuje sedmička (ehm šestka, ale nevím jestli to není spoiler :) postav, do kterých se časem můžete libovolně přepínat. Tři drsný holčiny a tři ještě drsnější kucí. Každej má v rukou dvě různý bouchačky mezi kterými ale nepřepínáte pomocí 1,2,3… nebo kolečka. Jednoduše zmačknete levé myšítko - střílíte z pistole z levé ruky, zmáčknete pravé myšítko - pistoli schováte do pouzdra a do obou ruk vemete rotačák. Jednoduché, intuitivní a nesmírně efektní. Čímž se dostávám k věci, díky které se mě Jericho tak líbí. Kamera, kamera a kamera. Spolu s Gears of War je Jericho jednou z mála her, která dovadí svůj "pohled" takřka k dokonalosti (rozuměj GoW 3rd person, Jericho 1st person :)
V Jerichu se podobně jako v Half-Life hrách nekonají žádné filmečky a vše tedy neustále sledujete z vlastního pohledu. Ten ale není jako ve spoustě FPSek jen statický. I když jen stojíte a nehejbete myší, tak se pohled přirozeně (lehce, žádný cukání) natáčí zleva doprava, jako by jste se rozhlíželi očima. Při různých interaktivních sekvencích (žádná videa!) krásně vidíte pohyb rukou a nohou a neustále máte pocit, že jste opravdu tam. Neskutečně efektní záležitos, která výborně přidává na atmosféře.

Strong Bad nemá na dnešním trhu moc konkurence, snad krom Sama a Maxe (u mě ho překonává) ze stejné stáje. Strong Bad má jednoduchou, ale geniálně účinnou grafiku a to samé se dá říct i o hratelnosti. Nějaké větší záseky by se konat neměly už jen díky možnosti stupňované nápovědy. Rozhodně je plusem i nijak extrémně těžká angličtina, narozdil od Sam & Max her. Dále tu máme perfektní dabing, neskutečné ujeté postavy, parádní hlášky…
Jednoduše skvělá, nenáročná, ale přitom ne stupidní odreagovačka.

Geniální. Nic víc, nic míň.
Nejlepší česká hra všech dob.

Z prvních informací to vypadalo na moc pěkného konkurenta NFS Underground, bohužel díky protaženému vývoji hra vyšla tak nějak s křížkem po funuse (stejně jako letos druhý díl).
Samotné závodění bylo vcelku povedené, našlo se taky několik originálních nápadů, jenže jejich zapracování a celkové fungování už moc povedené nebylo. Hra neustále hráči házela klacky pod nohy a nebyl problém dostat se do stádia, kdy jste v půlce hry musely opakovat celou kariéru znovu.

Vybornej namet, ale priserny provedeni...
Ta hra mohla byt vazne vyborna kdyby se nekdo nesoustredil jen na tvorbu perfektnich videii s jednotlivyma katastrofama a misto toho se trosku zabyval game designem.
Samotna hra je totiz silene monotonni nuda s tupou AI. Skoda preskoda.

Prekvapive vyborna adventura a navic jedna z mala (ne-li v dnesni dobe jedina) klasicky rucne kreslena.
Pribehove to sice neni zadna extra trida, ale nese se v peknem pohodovem a prijemnem stylu. To same se da rict i o hratelnosti. Sem tam muzete narazit na zakys, ale druhy den uz mate vyreseno. Proste prijemna hra :)

Sice se nejedna o plnohodnotne pokracovani Raymana a Michel Ancel se na RRR takrka nepodilel, ale i presto se jedna o naprosto perfektni odreagovacku pro kazdeho.
Absolutne ujete minihry, kdy vytahujete kralikovy ze zubu cervy nebo chudaka malyho navadite podle zvuku na polozene hrabe ci zhave ohniste, patri k tomu nejlepsimu co ve hre najdete.
Skoda jen, ze samotny Rayman je ve hre uplne zbytecny a jeho intermezza a prebihani z mista na misto je casem dosti otravne. Klidne by se hra mohla jmenovat jen Raving Rabbids a nicemu by to neuskodilo (snad jen prodejum :)
Trosku take hapruje ovladani pomoci klavesnice a mysi, kde napriklad musite mysi usilovne kvedlat nahoru a dolu, aby kralik utikal s "vybusnym" darkem. Diky tomu jsou ze zacatku nektere minihry na PC dost tezke(oproti treba PS2 verzi). Casem si clovek ale zvykne.

Perfektní old-schoolová arkáda, která se hratelností zasekla v půlce devadesátých let. I přesto, nebo právě proto je to ale neskutečná zábava. Na občasné vydovádění s kamarády naprosto ideální.

Asi nejlepsi hra podle filmu, ktera i pres vcelku uspechany vyvoj kvuly soucasnymu vydani s filmem, neztratila nic na svych kvalitach.
Bezpochyby na tom mel nejvetsi podil muj oblibenec Michel Ancel a urcite take dohled samotneho Petera Jacksona.
Ukazkovy priklad vynikajici linearni FPS. Strelne zbrane ustupuji do pozadi, diky minimalnimu poctu naboju co budete nachazet. Staci si ale ze zeme vzit kus klacku nebo vytrhnout kost z povalujici se kostry dinosaura a mate tu hned ostep. Ten muzete v pochodni zapalit a diky tomu take podpalovat travu pod neprately.
Perfektni jsou take urovne za King Konga, ktere jsou diky obrovskym rozmerum a sile Konga sice vcelku jednoduche, ale vyborne se na ne diva a jsou perfektne navrzeny.
Zamrzi jen velmi, velmi kratka herni doba.

Sem rad, ze si tehle hry nekdo vsiml :)
Pred par mesici jsem hral jeji uzavrenou a posleze verejnou betu a jedna se o vazne povedenej kousek. Zvlast vezme-li v potaz, ze je zivena hlavne z reklamy a mikrotransakci. Skoda, ze ji ceska periodika nevenuji absolutne zadnou pozornost.
Tuning aut tady neni nijak prehnany jako v ostatnich hrach a i na jedno blbi kridlo nebo novou koncovku vyfuku musite tvrde makat. O to vice si pak vazite svyho auta, neco jako avatar v MMORPG :)

Jedna z mých nejoblíbenějších adventur, která dovedla svůj žánr k naprosté dokonalosti jak po stránce příběhu, tak zpracování. Neni co dodavat.